Sedávej panáčku v koutě...

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/naokraj/2003/09/948-sedavej-panacku-v-koute.htm

Vladimír Stwora

Vyjeli jsme autem po chodníčku před kolejní budovu a byli studentskou službou nasměrováni na jediné volné místo na parkovišti. Vystoupili jsme, obdrželi od jiné služby parkovací povolení a od další služby vozík, jaký se používá ke stěhování nábytků. Vše perfektně organizováno. Začali jsme stěhovat našeho syna na kolej.

Před výtahem byl nátřesk. Studenti, hlavně studentky a rodiče. Nosily se koše s prádlem, počítače, peřiny, zimní oblečení. Spolu s námi se současně do kolejní budovy stěhovala nejméně další tisícovka studentů. Začínal semestr na univerzitě.

Čekajíce na výtah jsem se rozhlídl a profesionálním pohledem zhodnotil přítomné slečny a dívky. Některé byly opravdu hezké. Se dvěma (nikoliv nejhezčími) jsme vstoupili do výtahu. Upozorňuji, že jsme tam byli poprvé a náš syn ještě nikoho neznal. Obě dívky si nás prohlížely. Ta jedná byla tlustá a nehezká, ta druhá docela ušla. "Ahoj," řekla ta hezčí našemu Honzovi. "Ahoj," odpověděl. "Co děláš?", pokračovala dívka. Syn něco řekl. Ona něco řekla. Vypadalo to, jako by se znali už nějakou dobu.

Jeli jsme ten den výtahem ještě několikrát. Za těch pár hodin, které jsme v kolejní budově a okolí s naším synem strávili, jej oslovily ještě dvě dívky. Pochopil jsem, že to braly jako nejpřirozenější věc pod sluncem.

Chovaly se nenuceně a přátelsky, téměř mile. Nemohu jim nic vytknout. Syn neoslovil nikoho. Prostě čekal v pasivní roli.

Přemýšlel jsem nad tím úkazem cestou zpátky. Něco mi na tom vadilo a nebylo těžké přijít na to, co: Jejich suverenita. Můžete po právu namítnout, že jsem byl především uražen po mužském způsobu, protože mě neoslovila žádná - a budete mít pravdu. Ale to je jen část pravdy.

Ty dívky byly sebevědomé, jisté si samy sebou. Řekl bych, až příliš. Nebylo v nich nic dívčího, nic jemného, nic, co by stálo za to objevovat a dobývat a ukecávat. I když vypadaly hezky a byly sexy, uvnitř to byly mužatky. Dovedu si představit, jak by u nich dopadl kluk, který by sám převzal iniciativu a třeba je oslovil nebo nedejbože se jim vnutil na pokoj. Možná by mu daly šanci (kdyby se jim líbil), ale zcela jistě by riskoval nepříjemnou sprchu ve formě obvinění ze sexual harassement.

Říkávalo se sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě. Nevolám po návratu těch dob. Nechci po dívce, aby seděla v koutě a čekala. Ale druhý extrém (převzetí iniciativy ženou) je rovněž škodlivý. Pro koho? Pro nás, muže. Ubírá nám to totiž mužnosti. Snižuje to naše ego. A docela nic bych se nedivil, kdyby se to podepsalo i na naší plodnosti. Možná to má vliv i na naši potenci, ačkoliv to žádný chlap nepřizná a žádný výzkum v tom směru nikdy nebude proveden. A ženám to ubírá na ženskosti a přitažlivosti.

Nic si nenamlouvejme, ženy vždy měly poslední slovo. I v patriarchální společnosti, kde muž tak zvaně rozhodoval, celé to dobývání a přesvědčování bylo jen "jako", byla to hra. Jen nezkušený mladík se možná mohl domnívat, že on rozhoduje, zda dívku tzv. "sbalí". Je to pochopitelně nesmysl. Muž dívku "sbalil", až když se dívka rozhodla, že chce být "sbalena". I v té nejpatriarchálnější společnosti měla otěže seznamování pevně v rukou žena. Byla to její laskavost a vlídnost, když nám dovolila se před ní natřásat a vytahovat se. Ji to činilo zranitelnější a nás mužnější. Zdánlivě. Ale bylo to hezké a romantické.

S nástupem nových modelů chování nyní ženy a dívky přestaly předstírat, že jsou dobývány. Ony zahajují konverzaci. Na muži zůstala role sedění v koutě a čekání.

Je mi této společnosti a mých synů zvlášť líto.

Článek byl publikován 4.9.2003


© 2018-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.