Vzpoura zvířat

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/zvirata/2008/01/2408-vzpoura-zvirat.htm

Michal Podolák

Dlouhé věky ovládali dvounozí naši planetu. Nejdříve jsme vedle sebe žili poměrně harmonicky. Někdy jsme je lovili my, jindy oni nás. Postupně nás však začali zotročovat. Brali nás k sobě, více či méně dobře se o nás starali, a po nějakém čase nás popravili a sežrali. Nakonec to dospělo tak daleko, že jsme se rodili jenom pro to, abychom mohli prožít život v nezměrném utrpení. A tak jsme přicházeli na svět, jenž pro nás byl peklem.

Laboratoře, vivisekce, jatka… Denně umírali miliony našich bratrů a sester v podmínkách děsivějších, než si kdokoli z vás dokáže představit. I trýznivá smrt však byla vysvobozením z nekonečných muk. Skutečný holocaust, o kterém téměř všichni dvounozí buď mlčeli nebo jej omlouvali, provázel naše životy od prvního nádechu až do posledního bolestného zasténání.

[ilustrační foto]

Měli celou škálu mučíren. K nejhorším patřily pokusné laboratoře, kde byly do nekonečna mučeny miliony a miliony z nás. Denně se za zdmi „vědeckých pracovišť“ a jiných institucí odehrávaly hororové scény. Někteří dvounozí proti našemu mučení protestovali, ale většině to bylo jedno. Stejně tak nebylo mnoho těch, kteří nepožírali naše mrtvoly. Jen jediný lidský režim zakázal pokusy na zvířatech – ale podle lidí to byl režim zločinný a jeho představitelé zločinci. Jakákoli pozitivní zmínka o něm byla tvrdě trestána.

Naše mrtvá těla ležela v chladících boxech velkých hal i malých obchůdků, mladá děvčata i starší paní za pultem brali do rukou kusy našeho masa. Lidé si nosili naše mrtvoly domů, kde to, co z nás zbylo, mrazili, chladili, pekli, vařili, smažili a následně požírali. Nikdy žádného dvounohého neděsila představa, kolik zvířat leží rozkouskovaných v jejich stáncích konzumu. Stovky? Tisíce? Desítky či snad stovky tisíc na jeden obchod?

Z našich mrtvol vyráběli různé „pochoutky“, které dávali i svým mláďatům. Salámy a uzeniny, párečky a klobásky – znělo to lépe, než mleté mrtvoly, drcené kosti, kůže, šlachy, rozmixované vnitřnosti…

Čas od času fanatičtí dvounozí vyrazili ve strašidelných skafandrech do našich koncentráků, aby všechny přítomné povraždili plynem. K těmto pogromům docházelo ve jménu jejich vlastního strachu z vymyšlených nemocí. Ve skutečnosti šlo o čistě politické záležitosti (k udržení lidí ve strachu) se směsicí ekonomických zájmů.

Našli se i tací, kteří ritualizovali způsob našeho vraždění pro účely svého náboženství. Ti, kteří padli košeráckým hrdlořezům do rukou, si užili obzvláště trýznivé smrti. Jejich bůh si přál, abychom při „porážce“, jak naše vraždění nazývali, trpěli co nejdéle. Tento bestiální bůh se rád koupal v krvi, naší i té lidské.

Den, který jednou přijít musel, nastal. V jediný okamžik, přišel povel, na který jsme dlouhá léta čekali. Všechna zotročená zvířata ze vzbouřila. Krávy trhaly řetězy, prasata prorážela chlívky, slepice zohýbaly mříže klecí, dokonce i ovce se sešikovaly k útoku. V našich myslích znělo válečné heslo: „Za svobodu, proti tyranii a útlaku!“ Mrazivá extáze proběhla námi všemi bez rozdílů, ať již jsme se nacházeli kdekoli. I k smrti vyčerpaná zvířata se vzedmula v poslední vlně odporu.

Také v laboratořích zavládlo šílenství. Od nejmenších myšek, přes králíky a psy až po opice, všichni vyráželi do útoku. Žádná klec, neodolala našemu náporu, žádné mříže nebyly dost silné, aby nás dokázaly zastavit. Domy hrůzy se měnily v hromadu trosek a popela. Tyrani sklidili, co zaseli.

Dvounozí se v panice snažili utéct našemu hněvu. Rozvášněné davy našich bratrů a sester byly všude – revoluce, jež vykoupí naší svobodu začala. Všechna města i vesnice „vyspělého světa“ zažívala krvavou lázeň. To, o čem jsme po generace snili, se stalo skutečností…

Jsem si vědom, že článek je asi až příliš patetický. Nebyl totiž psán až tak pod taktovkou rozumu, jako spíše emocí. Tímto výkřikem bych chtěl donutit aspoň pár lidí k zamyšlení a zároveň vyjádřit svou podporu lidem, kteří se ochraně zvířat aktivně věnují.

[ilustrační foto]

Zdroje a odkazy:

Článek byl publikován 18.1.2008


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.