El Comandante

divadelní hra

Lenka Procházková

7.12.2016 Kultura Témata: Kultura 8435 slov

osoby:

Komandante (40)
Lucia (jeho asistentka, 40)
Raúl (jeho bratr, 35)
vojáci
televizní štáb

I.

Tma blednoucí v úsvitu. Zvuk moře. Po chvíli se ozve motor přijíždějícího auta. Ve světle jeho reflektorů se objeví hacienda. Motor utichne. Klapnutí dvířek. Přibíhají čtyři vojáci, míří k haciendě. Nejdřív ji klusem oběhnou, pak dva zůstávají venku, druzí dva odemknou a vejdou do domu. Postupně rozsvěcí okna, jak prohlížejí vnitřek budovy. Když skončí obhlídku, vrátí se ven. Ozve se další přijíždějící auto. Dřív, než motor utichne, dva z vojáků běží k autu (které, stejně jako to první, zůstává mimo zorné pole). Druzí dva vojáci čekají před dveřmi haciendy.

První dva vojáci přináší zavazadla, tašky a kufříkový psací stroj, vchází do haciendy. Za nimi jde Lucia s vysílačkou u ucha. Za ní Komandante v olivově zelené uniformě.

Křik ptáka. Komandante se zastaví, vyndá z pouzdra u pasu pistoli, zkusmo zamíří k nebi. Jeden z vojáků, co hlídá před domem, mu podá pušku.

Lucia (na prahu domu řekne do vysílačky): Sektor F/4. Jsme na místě…

Komandante zamíří puškou, odjistí, vystřelí. Lucia se na prahu domu ohlédne. A řekne do vysílačky.

Lucia: To byl výfuk. Končím!

Ve zvuku dopad zastřeleného kondora do moře.

Vojáci : Bravo!

Lucia vejde do domu a postupně zhasíná světla, nechá svítit jen jedno. Komandante vrací vojákovi pušku.

Komandante: Vyčisti si hlaveň. Je tam rez.

Voják 1: Ale trefil jsi!

Komandante: Já jo.

Komandante vejde do domu. Voják 2 za ním zavře dveře.

Přes nasvícené okno se zatáhnou závěsy.

Zvuk startujícího a pak odjíždějícího auta. Hacienda i s hlídajícími vojáky „couvá.“ Když motor auta zeslábne a utichne, šumění moře zesílí. Pak se ozve klapání psacího stroje.

II.

Pracovna v haciendě.

V krbu hoří oheň. Lucia sedí u psacího stolu, má rozsvícenou lampičku se zeleným širmem, píše na stroji podle diktátu Komandanta.

Ten při diktování přechází po místnosti, zastavuje se u knihovny. Pak u stěny, kde jsou zarámované (dosud nezřetelné) velké fotografie.

Komandante (diktuje): Toto je jediná radikální revoluce, která nezabíjela kněze. Nikdy nebyl žádný kněz popraven! Kostely jsme dočasně zavřeli, některé přeměnili ve školy a učiliště, ale katolické obřady nebyly zrušeny. To je nenávistná pomluva! Naopak. Zpřístupnili jsme obřady nejširším masám. Každé ráno v pět třicet mohou Kubánci sledovat mši v televizi.

Lucia přestane psát. Pohlédne do papíru vedle stroje a přečte další otázku.

Lucia: Další otázka. Jaký je Váš osobní vztah ke křesťanské nauce?

Komandante: Nejsem zastáncem dogmat. Ani neomylnosti papeže. Ale to všechno vzniklo později. Pro mě je důležitý základ, tedy Nový zákon. Nejraději mám Ježišovu Promluvu na hoře. Z toho kázání lze vypracovat radikální socialistický program, ať už jste věřící nebo ne. Je to soubor velmi humánních přikázání. Není třeba být Křesťanem v náboženském slova smyslu, aby člověk pochopil hodnoty…

Zazvoní telefon umístěný na malém stolku u krbu. Lucia přestane psát, vstane a jde ho vzít.

Lucia: Sektor F/ 4… Nemůžu. Pracuje. Ne, nebudu ho rušit. Končím!

Lucia položí telefon a vrací se ke stroji. Přečte poslední větu.

Lucia: Není třeba být Křesťanem v náboženském slova smyslu, aby člověk pochopil hodnoty…

Komandante: … týkající se etiky a sociální spravedlnosti, které přineslo toto myšlení.

Lucia (dopíše. Pohlédne k oknu, kde závěsy zrůžověly v úsvitu): Nemáš hlad? Už svítá.

Komandante: Teď pracuju! Jaká je další otázka?

Lucia (čte z papíru): Jak se Kuba pod vaším vedením vyrovnala se stalinismem?

Komandante (vztekle): To je takový idiot? Nebo mě chce schválně rozdráždit?

Lucia krčí rameny.

Komandant (diktuje): Tady neexistoval stalinismus! V naší zemi jsme nikdy nepoznali jev tohoto charakteru: zneužívání moci, kultu osobnosti. Od samého začátku revoluce byl vyhlášen zákon, který zakazoval pojmenovávat ulice po živých vůdcích, nebo jim stavět sochy. Něco naprosto jiného je uctít padlé! Na své padlé hrdiny kubánský lid nezapomíná. Těm pomníky stavíme. Jsou ale především přítomni v našich srdcích. A v myslích. Ve školách se děti učí o Ernestu Guevarovi, protože chceme, aby naše děti byly jednou jako on. Bez znalosti historie není možná svoboda!

Komandante se během diktování rozvášňuje, Lucia překotně píše.

Znovu zazvoní telefon. Komandante zakleje. Lucia jde telefon zvednout.

Lucia: Sektor F/4… Moment. (zakryje sluchátko a řekne) Havana. Sovětský ambasador. Osobně.

Komandante energicky převezme sluchátko.

Komandante (srdečně) : Dobrý den, drahý příteli! Co, že tak časně? Jaký byl včera rybolov?... Poslouchám…

Komandante poslouchá. Během poslechu rozčileně šátrá po kapsách. Vytáhne doutník. Lucia vyskočí od stolu, kde si předtím pročítala zapsaný text, spěchá ke krbu pro sirky. Komandantovi mezitím doutník vypadl ze rtů na zem. Lucia jej zvedne, sevře ve svých rtech, zapaluje. Přitom s neklidem pozoruje Komandanta. Když se doutník rozhoří, podá mu jej. Komandante potáhne a pak jí cigáro rozčileně vrátí.

Komandante: Jak dlouho jsi to věděl??... Možná je to diplomatická praxe. Ale mezi kamarády to neplatí… Mezi kamarády se tomu říká svinstvo!... Nevymlouvej se! To mě nezajímá!... Vy se nikdy neptáte… Nikdy nekonzultujete!... Ne. Nech si to. Já ty vaše důvody znám!

Komandante chce vztekle položit telefon, v zuřivosti se nemůže strefit sluchátkem do vidlice, nakonec telefon shodí na zem. Lucia ho zvedá a zavěsí sluchátko.

Lucia: Špatné zprávy?

Komandante neodpoví, je v šoku. Pak se podívá na své hodinky.

Komandante: Bude pět… Kolik je v Evropě?

Lucia: Kde? V Moskvě?

Komandante (vybuchne vzteky): Moskva… není Evropa! Nikdy nebyla!... Kolik je v Praze?!

Lucia rychle přistoupí ke stolu, vyndá z šuplíku nějaké desky, otevře je, hledá v tabulce.

Lucia: V Praze bude půlnoc.

Komandante: V noci. Jak na zloděje!

Komandante vrávoravě, protože stále v šoku, dojde k psacímu stolu, opře se rukama, má skloněnou hlavu. Ve zvuku invaze, dunění tanků po dlažbě, křik, střelba… Lucia odloží doutník do popelníku, obchází kolem velitele, čeká. Zvuk invaze utichne. Komandante se vzchopí. Bere si z popelníku doutník, potáhne.

Pak vyndá ze stroje papír, odhodí ho, zasune čistý. Gestem ruky Lucii přikáže, aby psala.

Lucia si poplašeně sedá ke stroji. Komandante diktuje.

Komandante: Pro kubánskou tiskovou agenturu. Uvolnit ihned po obdržení. Pro Radio Rebelde… těm to načtu sám. Máš s sebou magnetofon?

Lucia: Ovšem. Nebo tam můžeš zajet. Auto…

Komandante: Ticho! Nejdřív to musím … teď hned… dokud cítím… to, co oni. V Praze…

Oslovení pak dopiš. Nemůžu se… zdržovat.

Komandante těkavě obhlíží místnost, pohledem dojde k fotografiím na zdi, hledí na jednu, která je pro něj inspirativní, začíná diktovat.

Komandante: Je to už sedm let, co výsadek kubánských zrádců za podpory imperialistické mocnosti vystoupil na naše břehy a chtěl si násilím vzít … ne, a chtěl násilím zvrátit chod dějin. Náš lid to nedovolil. Dnes v noci se obětí agrese stalo Československo!

Lucia se kousne do rtů, prožívá emoci, ale nechce velitele rušit svými pocity. Ten diktuje dál.

Komandante: Malá země v srdci Evropy. Malá země, ale veliká svým lidem. Lidem přemýšlivým, pracovitým a statečným. Lidem, který lépe než jeho vedení, věděl, co chce a dokázal prosadit své sny. Natolik rychle, koordinovaně a efektivně, že staré vedení muselo uznat své chyby a odstoupit. Československý lid, milovaný a věrný přítel lidu kubánského se tak znovu zapsal do historie zářivým písmem.

Obrodný proces, který jsme sledovali se zatajeným dechem a s nadějí, však byl dnes o půlnoci středoevropského času …. středoevropského času… narušen vojenskou agresí. Tentokrát to však nebyl odvěký nepřítel, tentokrát Čechoslováci čelí zradě svých spojenců. Vím, že to, co teď řeknu, bude pro mnohé z vás nevýslovným zklamáním. Vím, s jakými pocity tu zprávu přijmete. Moje pocity jsou stejné! Ani já nedokážu pochopit, natož přijmout ten strašný fakt, že vojska Varšavské smlouvy přepadla jednoho ze svých členů. Slyšíte?! Dovedete si představit tak černou zradu? A přesto je to pravda. Jenomže, co je to pravda, ptal se už Pilát…

Lucia zvedne ze stolu zvoneček a jemně, nesměle cinkne.

Komandante (zuřivě): Co je?

Lucia (krotce): Promiň, ale porušil jsi pravidlo tři. V projevech k národu necitovat z Bible.

Komandante netrpělivě mává rukou, zapaluje si vyhaslý doutník. Lucia mu přečte pro návaznost předposlední věty.

Lucia: Dovedete si představit tak černou zradu? A přesto je to pravda…

Komandante: A přesto je to pravda… Nalij mi trochu rumu…

Lucia (krotce): Nemůžu. Pravidlo jedna.

Komandante (zařve): Přines to! Pravidla… Oni dnes porušili všechno! Všechno!

Lucia přemáhá pláč a vybíhá do vedlejší místnosti. Komandante dojde ke krbu, zahodí do něj doutník.

Komandante (pro sebe): Všechno. (Ohlédne se na velký portrét Guevary) Pravdu… jsi měl ty. Jsou to imperialisté! Brežněv! Kosygin! …Nikita byl sice tlama, a taky nekonzultoval, ale tohle… by nežral.

Lucia (ve dveřích nesouhlasně): V Maďarsku taky zasáhl…

Komandante: Ticho, ženská! To bylo… dávno.

Komandante vytrhne Lucii skleničku a vypije ji na ex. Pak příkazně ukáže, aby si sedla a psala dál.

Komandante: Ale je to pravda. Zákeřná pravda, která …která…

Lucia (navrhne formulaci): Zákeřná pravda, proti které však…

Komandante: Jo… Zákeřná pravda proti které však stojí jako zeď pravda skutečnosti. Pravda těch, kteří věří v revoluci ducha. V revoluci, která osvobozuje a ne potlačuje. Agrese sovětských tanků proti…

Lucie zacinká zvonečkem. Komandante vydá zvuk, který připomíná zuřivé zaržání hřebce.

Lucia: Promiň. Porušení pravidla dvě. V projevech k národu nic proti Sovětům.

Komandante na ni hledí jako na přízrak. Pak rychle odejde s prázdnou sklenku v ruce do vedlejší místnosti. Lucia si teprve teď dovolí citové zhroucení. Tečou jí slzy, otírá je rukávem, snaží se přemoci. Pohlédne na portrét Guevary, němě pohybuje rty jako při modlitbě, přitom se jí z očí hrnou další slzy.

Komandante, přicházející s naplněnou sklenkou v ruce, ji vidí.

Komandante: Nebreč, Lucie. My těm zkrurvysynům ukážeme. Oni teprve pochopí, co je to skutečná věrnost a solidarita. Co je to přátelství!

Lucia: Mají nás na háku. Nafta…

Komandante: Seru jim na tu naftu! Seru jim na všechny poradce! My si poradíme sami.

Lucia: Budeme v konfliktu se dvěma velmocema. To je i na Kubu moc…

Komandante: Sklapni!

Na stolku zazvoní telefon. Komandante po něm chňapne.

Komandante: Ano… Já to vím, Raúle… Teď, před pár minutama. Ten pacholek mi volal!

… Píšu projev. Pro tisk… Nepotřebuju! Nejezdi.… Ne, žádné embargo! Zbláznil ses?... Tak ať zatím dávají jen zprávy. Bez komentářů… V poledne. V Radiu Rebelde. Zavolej jim, přečtu to… Pohotovost? Jo, ovšem. Ambasády ať hlídají. Ten pacholek je stejně v krytu. (Pohladí mimoděk svou pistoli.) Něco ti řeknu. Sověti si naběhli na vidle. Celá Západní Evropa to odsoudí. Sartre první! Možná, že tohle je ta křižovatka! Kolik je mrtvých, ví se už něco?... Ne, volat mi budeš jenom ty. Neříkej, kde jsem. Chci to napsat dokonale!... Končím, Raúle!

Komandante během telefonování zapomněl na sklenku v ruce a Lucia toho využila. Jemně mu ji při rozhovoru vzala z prstů a „vsunula“ do knihovny.

Komandante (k Lucii): Naše agentury už to přebírají. Bude zvláštní vydání novin. To je absolutně správné! Tady žádná cenzura není. A nebude! Dokud žiju. My jim ukážem, co je svoboda slova! Piš!

Lucia si sedá k psacímu stroji a Komandante jí diktuje. Přitom se chová, jako by byl na řečnické tribuně.

Komandante: V této chvíli, kdy v Praze a po celém Československu umírají lidé pro svobodu, tedy pro něco, co je všem Kubáncům tak drahé a co nás stálo tisíce životů, se ptáme: Jakým právem a ve jménu čeho vtrhli za hluboké noci do Československa tanky? Odpověď je tato. Právem silnějšího a ve jménu jeho strachu. Je to stejný důvod, který hnal lodě agresorů do Zátoky sviní. My jsme svůj krásný ostrov uhájili, byli jsme na invazi připravení. Bez ohledu na to, že bombardovali naše letiště…

Lucia zacinká zvonečkem.

Komandante (rozčileně): Co zas?

Lucia (plaše) : Odpusť, je to krásné, ale porušuješ pravidlo čtyři. Točíš se v kruhu…

Komandante: Hovno! Srovnávám. Chci ukázat ten rozdíl! Zdržuješ mě. (Podívá se na hodinky.) Běž se radši projít! Už je světlo. Projdi se k moři. Dopíšu to sám.

Lucie se tváří prosebně, ale on už ji podebere pod rameny, zvedne ze židle a postrkuje ke dveřím.

Komandante: Pak tě zavolám, abys mi opravila… to točení v kruhu. Ale Jidáše si škrtnout nedám!

V náhlém dojetí ji u dveří obejme.

Lucia (taky v emoci): V kuchyni máš v lednici sýry. A sardinky. A… francouzské víno.

Komandante (jemně): Běž už. A nezatoulej se mi, holčičko…

Lucia mu ukáže, že má u sebe vysílačku.

III.

Stejná pracovna v haciendě. Zvuk moře. Krb je vyhaslý.

Komandante sedí na zemi u velkého rádia. Přelaďuje. Zvuk moře se mění v šumění, pak útržky v různých jazycích informují o invazi do Československa. Komandante vzrušeně poslouchá. Vrtí užasle hlavou, bouchá pěstí o zem. Pak rádio vypne a sáhne po láhvi červeného vína, kterou má vedle sebe. Má připravený i otvírák. V tureckém sedu láhev otevře. Zvuk uvolněné zátky zní jako výstřel.

Komandante zvedne pozdravně láhev k portrétu Guevary na zdi a napije se.

Komandante: Pauza. (Hledí na portrét a obhajuje se.) Polovinu už mám. Nahrubo. (Pohlédne na hodinky.) Je teprv jedenáct! Tohle je historický projev. Převezmou to všechny agentury světa… Kromě pachatelů… Američani? Možná to otisknou, možná ne. Vsadím se, že Johnson to věděl dopředu! Udělali to s jeho tichým souhlasem. Teď oslavuje. Idiot! Myslí si, že tohle je konec. My dva ale víme, že je to křižovatka. Bude tam masakr…

Na hlavní dveře někdo zvenčí vyťuká smluvený signál. Pak se otočí klíč v zámku, dveřmi vejde Lucia, v ruce drží vysílačku.

Lucia: Promiň. To je náš velvyslanec v OSN. Nepřepojili ho na linku. Ptá se, jaké je stanovisko.

Komandante (vstane ze země): Stanovisko dostane. Šifrou.

Lucia: Ale volají mu novináři! Je bezradný…

Komandante: Nejdřív to řeknu národu! OSN počká. Čekat umí. To je jediné, co umí…

Lucia (mateřsky): Vem si ten sýr. A chleba! Nepij nalačno, když píšeš projev.

Komandante netrpělivě mávne rukou, Lucia odejde z domu.

Komandante jde vedle do místnosti. Hned se vrací s prkýnkem, kde je rockford. Vyndá z kapsy sklápěcí nůž.

Usadí se znovu na zem, ukrajuje sýr, jí, zapíjí vínem z láhve.

Komandante: Naftu nám prodá Mexiko… a Norové. Třeba i Rumuni! Ti se nezúčastnili. Ale to neznamená… Co myslíš? (pohlédne na portrét Guevary). Dají nám Rumuni? Tys byl přece ministr průmyslu! Jediný cizinec ve vládě. Obhájil jsem to. A jmenoval tě i ředitelem národní banky! Vždycky jsem tě obhájil. Nebylo to těžké… Lidi tě milovali. Ale tobě kubánská láska nestačila. Měnit svět… koho by to nebavilo…ve třiceti…

Komandante zatrpkle pohlédne na portrét, odloží jídlo i víno a jde k psacímu stolu. Sedne si, hledí na rozepsaný papír ve válci.

Komandante: Já jsem taky charismatický. Ale svět budu měnit odtud! (pleskne do stolu)

Nemusím se vláčet do Konga. Ani do Bolívie. Odtud! (znovu pleskne do stolu) Teď mi Rusové dost pomohli. Tímhle se naprosto a navždy odhalili. Definitivně! Poláků je škoda. Bulharů taky. Maďaři? (pokrčí rameny). Východní Němci, těm jsem nevěřil nikdy! Jak mohli do Prahy poslat i Němce?! Asi škemrali… Se všema, co se té agrese zúčastnili, rozvážem diplomatické vztahy! (začne psát na stroji)

Zazvoní telefon. Komandante ho jde zvednout.

Komandante: Co je Raúle?... Ještě ne, ale už skoro. Tak za hodinu, maximálně za dvě… Zavolej do Radia Rebelde, že s tím přijedu odpoledne a osobně to přečtu…. Demonstrace? (Vítězně pohlédne na portrét Guevary a opakuje pro něj) Před sovětskou ambasádou?! Výborně! Nezasahovat, jen kdyby to chtěli podpálit. Nikoho nezatýkat! Lid má plné právo vyjádřit hněv. Co Čína, už reagovali?... Maršál Tito taky? Dobře, brzy se přidáme. Já rádio neposlouchám, nesmím se rozptylovat. Končím, Raúle!

Komandante položí telefon, mrkne na portrét Guevary.

Komandante: Čína je s náma! Chci říct… taky je proti nim. To by mohlo vést… (napije se vína, chodí s láhví v ruce po pracovně a přemýšlí nahlas) Američani neudělají nic. Tichá dohoda… Ale Čína? (zastaví se před Guevarovým portrétem) Ty je znáš líp… Čína taky ne? Ale budou hlasitě nadávat. Sartre a ti kolem taky! My ale zajdeme do důsledků, přerušíme s agresory diplomatické styky! Toho pacholka ambasadora vyhodím hned ráno! Rybářské pruty mu zase vezmu. Státní vyznamenání od Chruščova mu hodím pod nohy. Ukážeme světu, kdo má charakter. Češi budou povzbuzení. I když… prakticky jim to nepomůže… Prakticky jim nepomůže nikdo. (Přejde ke stolu, sedne si, hledí zamyšleně do papíru ve stroji.) Prakticky můžeme jenom nabídnout ubytování českým sirotkům. V hotelích u moře! Vymyslíme jim ozdravný program. Studenty, co utečou před totalitou, přijmeme taky. Všem dáme stipendium! Oni nám taky pomohli. A pomáhají. To teď asi… přestane. To jim teď Sověti zakážou, když vyjádřím solidaritu. Ale čeští doktoři a inženýři tu zůstanou. I učitelé. Všem poskytneme politický azyl. Obrátíme se na Červený kříž, aby zorganizoval příjezd rodinných příslušníků. Švýcaři by to mohli zafinancovat. Bude to pro ně výhodná příležitost. Mají máslo na hlavě už od války. Odmítli azyl Židům. Teď si to můžou trošku smazat…

Zvenčí se ozve střelba z pušky. Komandante prudkým pohybem nohou couvne i s židlí ke stěně. Vyskočí už s pistolí v ruce a podél knihovny se blíží obezřetně k hlavním dveřím. Když míjí portrét s Guevarou, řekne.

Komandante: Mně živého nedostanou!

Na dveře někdo zabuší signál, hned pak se otevřou, rychle vejde Lucia a zavře.

Lucia: To nic. Kluci stříleli na rybu.

Komandante (naštvaně): Proč loví, když u toho nejsem?

Lucia: Jsou ospalí. Chtěli se trochu probrat.

Komandante: Přiveď je!

Lucia odejde. Komandante zastrčí pistoli do pouzdra. Lucia po chvilce vejde znovu a za ní dva zmáčení vojáci nesou na ráhně velkou rybu.

Komandante: Kdo vám to dovolil? Jste ve službě! Plýtváte municí… Ukaž!

Voják 1 mu podá pušku.

Komandante (deklamativně): Zbrojovka Brno! Slavné zbraně, co zachránily naši suverenitu. Playa Girón! Lucie, zapiš poznámku, nebo to zapomenu: Československé zbraně, které nám zachránily suverenitu, dnes musí mlčet! (Mezitím, co diktuje a Lucia píše, si komandante prohlíží rybu).

Střílel jsi nad ní?

Voják 1. (přikývne): Jak jsi nás to učil. Zabil ji výbuch, ne kulky.

Komandante (spokojeně obhlíží rybu): Kulky by ji rozcupovaly.

Voják 1: Můžem ji hned naporcovat?

Komandante: U vás ve strážnici. Ať vás zatím vystřídají.

Voják 1 (radostně): Jak ji chceš, komandante?

Lucia: Smaženou ne. Dej ji do trouby!

IV.

Pracovna. V krbu už zase hoří oheň. Lucia má na stole rozsvícenou lampičku se zeleným stínítkem, pročítá napsané stránky a opravuje tužkou chyby.

Komandante sedí u krbu v houpacím křesle, vedle na stolku má talíř, dojídá rybu, upíjí víno.

Komandante: Pamatuješ, jak jsme v horách jedli koně?

Lucia: Hm.

Komandante: Někdy se mi zasteskne…

Lucia (unaveně): Koňské maso je k sehnání.

Komandante: … po těch večerech. Camilo měl zvláštní humor. Proč jsem si ty jeho historky nezapisoval?

(k Lucii) Proč mlčíš, když s láskou mluvím o Camilovi?

Lucia: Nevypadal jsi, že tě ty historky baví.

Komandante: Smál jsem se v duchu. (Podívá se na portrét Camila Cienfuegose, který je v rámu na stěně vedle portrétu Guevary.) Opravdu, Camilo. Byly to skvělé historky. A tys je uměl podat! Chybíš mi…

Lucia vstane, rychle odejde do vedlejší místnosti. Prudce za sebou zavře dveře. Komandant pokrčí rameny. Pak zvědavě znovu pohlédne na portrét Camila.

Komandante: Měl jsi s ní něco? Teď už to klidně přiznej. Neměl, viď? Ale chtěl jsi… Kdybys chtěl víc, ona by ti dala. Je to holka do nepohody. Ví, co chlap potřebuje. A kdy. A kdy ne. Navíc je statečná. A hlavně… neumřela! Co tě to napadlo lízt do Cessny, když se žene cyklón?!

Z vedlejší místnosti se přes dveře ozve Lucia.

Lucia: Nebyl cyklón!

Komandante (k portrétu Camila): Trochu držkatá, pravda. Ale to se mi na Kubánkách líbí. Ta jejich huba. Řeknou všechno, co mají na srdci. Trvalo to, tenkrát… než… se uklidnila. I teď to na ni občas ještě přijde.

Lucia vyjde z vedlejší místnosti.

Lucia: Bude půlnoc. Jestli chceš ještě psát, tak honem. Jestli ne…

Komandante: Běž si lehnout. Budu psát do bloku. Ráno to přepíšeš.

Lucia: Nepřečtu to. Máš horší písmo než měl Che!

Komandante: Já to přečtu. A nadiktuju ti to.

Lucia nerozhodně stojí ve dveřích.

Komandante: Chceš sklenku vína? Víno je lepší než ty tvý prášky.

Lucia (tiše): Chtěla bych vrátit čas.

Komandante (ostře): Dobrou noc, Lucie!

Lucia: Dobrou noc, Fidele. A dopiš to. Celý svět na to čeká.

Komandante: Dočká se! Svět se dočká! (Lucia odejde.) A padne na zadek. Tentokrát už mi Sověti uzdu nevnutí. Jako při karibské krizi! (Vstane z houpacího křesla a demonstrativně uplivne do krbu.) Teď mám volné ruce. I nohy. Nakopu drahé soudruhy do prdele! (Pohlédne na portrét Guevary.) Budeš na mě hrdý, Che! (Jak pozoruje portrét, na něco si vzpomene. Pak jiným tónem) Já vím, že jsi byl raněný a puška měla roztrženou hlaveň. V pistoli (vyndá tu svou a prohlíží ji) ti nezbyla kulka. Všem jsem to řekl! Že jenom tyto osudové náhody jim umožnily, aby tě dostali živého. Všichni to ví! Napsal jsem to i do té knihy. Obhájil jsem ti čest! Ty bys to taky udělal.

Komandante se vrátí se ke stolku pro láhev a zvedne ji.

Komandante: Na tebe, Che! (napije se, pak) I na tebe, Camilo! (Znovu se napije. Pak zvedne talíř s kůstkami od ryby a smete to do krbu. Hledí do ohně.) Hledali jsme tě týden, Camilo. Sám jsem řídil pátrání! Stovky lodí vyjely na moře, desítky vrtulníků…

Všechno marné. Příroda umí být krutá…

V krbu zapraští, zvedne se roj modravých jisker. Komandante couvne až k psacímu stolu, opře se o něj zády, hledí na krb, pak se opatrně ohlédne na portrét Camila.

Komandante (úpěnlivě): Denně jsem informoval národ. V televizi i v rozhlase. Pak jsme tě oplakali. Já tě oplakávám dodnes. (Vzlykne.)

Komandante se silou vůle uklidňuje. Sedá si k psacímu stolu, odsune stroj, přitáhne blok. Pak zvedne oči k portrétům.

Komandante: Už jsme si to řekli! Nechte mě napsat ten projev!

V.

Pracovna. Ráno. Zvenčí šumí moře a zní poryvy deště.

Krb je vyhaslý. Zelená lampička na psacím stole svítí. Komandante spí v houpacím křesle, ve svěšené ruce nedopalek doutníku.

Na stolku zazvoní telefon.

Komandante se probudí, čeká, pak jde rozespale telefon zvednout.

Komandante: Ano, Raúle?... Už to jen zrediguju... V poledne mě zavezou do rozhlasu… Dobře, tak nejdřív v televizi. Pošli mi čisté šaty, nestihl jsem se ani vykoupat… Ne! S tím gaunerem mluvit nebudu. Nepřepojuj to! Zítra ho vyhostíme. To mu neříkej! Aspoň ne oficielně. S velkou chutí mu to řeknu sám. Možná by u toho mohl být televizní štáb… Proč nevhodné?... Tak to prober s ministrama… Teď ne. Musím se najíst. Celou noc jsem psal! Končím, Raúle.

Komandante položí telefon a odejde do vedlejší místnosti. Po chvíli se hlavní dveře rozezní signálním zaťukáním. Pak se v zámku otočí klíč a objeví se Lucia s vojákem 1. Voják je zmoklý. Zavírá dámský žlutý deštník, který předtím držel nad Lucií. Lucia nese tác se snídaní (konvice, hrníček, cukřenka, pečivo, sýry). Voják odloží deštník na parapet okna a vyndá ze své  vojenské blůzy stoh novin. Když vidí svítící lampičku a prázdnou místnost, Lucia i voják zneklidní. Voják hodí noviny na knihovnu, vyndá pistoli a obezřetně jde k zadním dveřím. Zaťuká na ně signál.

Voják 1: Komandante? Jsi tam?

Místo odpovědi se ozve spláchnutí. Voják se uklidní, zasune pistoli. Lucia servíruje snídani na malý stolek.

Voják 1: Budeme tady i přes oběd?

Lucia (nevyspale): Nevím. (Pak kontroluje psací stůl, prohlíží zápisky v bloku.) Spíš ano.

Voják 1: Můžem zajistit ryby!

Lucia: Ne. Na jídlo nebude čas.

Voják zklamaně pokrčí rameny a odejde. Lucia přinese odložené noviny a dá je na stolek ke snídani.

Z vedlejších dveří vyjde Komandante.

Komandante: Lucie! (pak začichá) Káva!

Lucia: A noviny.

Komandante: Vypadáš unaveně. Spala jsi vůbec?

Lucia: Vůbec.

Komandante: Já taky ne. Ale na to jsme zvyklí, viď.

Komandante chce Lucii obejmout, ta mlčky uhne. Jde k oknu a rozevře žlutý deštník, nechává jej schnout na podlaze. Deštník je v několika úchytkách roztržený, vypadá opotřebovaně.

Komandante si sedá do houpacího křesla, nalévá si kávu. Upije. Pak zvedne noviny a rychle přehlíží stránky.

Komandante: Odvlekli Dubčeka!

Lucia: Já vím.

Komandante (nad novinami): A předsedu vlády! Zkurvysyni… I Kriegla. Kriegla! Našeho kamaráda!

Lucia: Já vím.

Komandante: Vybudoval tady zdravotnictví. Vyškolil stovky sester, založil síť nemocnic…

Lucia: To dej až do projevu! Dopiš už ten projev!

Komandante: Jsem rád, že jsem ho ještě nedopsal. Teď tam dám tohle všechno! (zamává novinami). Kubánci Kriegla milovali!

Lucia: Nemluv v minulém čase…

Komandante (bez patosu): Ten už je určitě mrtvý. Kriegla zastřelili prvního. Dubčeka třeba zlomí, ale Kriegel je tvrdý chlap. Bojoval ve Španělsku. Oni ví, koho zastřelit a s kým smlouvat. To oni zaručeně ví…

Komandante dál listuje v novinách a jeho vztek roste. Dolije si kávu a odnese hrníček na psací stůl. Sedá si a zbrkle píše na stroji. Pracuje takřka v záchvatu.

Lucia odchází do vedlejší místnosti. Pak se vrátí, v ruce má prázdnou skleničku, nalije si do ní kávu z konvice, z kapsy vytáhne plato s prášky, jeden spolkne a zapije kávou.

Komandantovi se mezitím zmuchlala ve stroji páska, vztekle se ji snaží uvolnit. Lucia jde k němu.

Lucia: Pusť mě k tomu… Diktuj!

Komandante jí uvolní místo, otírá si páskou umazané ruce do kalhot.

Komandante (diktuje): Obrodný proces v Československu znovu uvedl kyvadlo… světové historie do pohybu. Kubánský lid to vnímal s nadšením…

Lucia: To už tam je.

Komandante (připomínku ignoruje): Kubánský lid to vnímal s nadšením, protože ve své prozíravosti chápal souvislosti. Náš ostrov má také roli kyvadla! Nezáleží na stovkách mil, které nás dělí. To je nepodstatné, když naše srdce tlučou ve stejném rytmu. Žádný agresor ten rytmus nezastaví. Dějiny nemohou jít nazpátek. A pokud se o to někdo pokusí, uvízne v soukolí, jako…

Zvenčí se ozve hluk přistávajícího vrtulníku.

Komandante (vztekle): Tady se nedá pracovat!

Lucia vstane, jde k oknu, odhrne závěs, hledí ven. Komandante si sedá do houpacího křesla. Zvedne víko cukřenky, nabere lžičku, chce ji strčit do úst, ale pak si ji prohlédne.

Komandante: Mravenci... Nebýt těch zkurvysynů, tak jsme polovinu plantáží už dávno zrušili. A pěstovali rajčata ve velkém. Mango… pro všechny! Ale mravenci potřebují cukr.

Teď to změním! Konečně.

Komandante rázně oklepe cukr ze lžičky do krbu.

Lucia (od okna): Ministr obrany!

Komandante zahodí lžičku u a jde si sednout k psacímu stolu. Přitáhne si stroj, začne psát.

Lucia otevře dveře. Vejde Raúl v uniformě. Nese igelitový sak se stejnou olivově zelenou uniformou pro komandanta. Podá oblek Lucii a jde dál.

Raúl: Fidele!

Komandante: Raúle!

Komandante vstane od stolu, jde bratrovi vstříc. Objímají se. Lucia zavěsí uniformu na věšák.

Komandante: Jak je v Havaně?

Raúl: Ulice plné. Před sovětskou ambasádou pokračuje demonstrace. Hesla: Ruce pryč od Prahy!

Komandante si potěšeně promne ruce. Znovu obejme bratra. Poklepává ho po zádech.

Komandante: Raúle, to je ta křižovatka!

Raúl (učednicky opakuje): Ano. Křižovatka.

Komandante: V karibské krizi z nás udělali šašky! Jenom nás využili pro své kšefty. Myslí si…

Raúl (rozhořčeně): Co si vlastně myslí?

Komandante (dopoví myšlenku): Že jsme jen políčko na jejich šachovnici.

Raúl: Telefonoval Sartre. Moc tě pozdravuje. Říkal, že jsi teď na tahu.

Komandante: Řekni mu, že to vím. A využiju! (Otevře šuplík psacího stolu a vyndá z něj sošku černého hřebce.) Kůň je nejpohyblivější figura. (Naznačuje šachové tahy koněm. Pak se dotkne listu papíru v psacím stroji.) Už to mám skoro hotové. Stačí hodina, dvě… Kolik je hodin?

Raúl (pohlédne na hodinky): Bude už jedenáct. Očekávání houstne…

Komandante: Jen ať houstne. S emocemi se musí umět pracovat. Aspoň to bude precizní (ukáže ke stroji).

Raúl: Vždycky je to precizní.

Komandante (pokrčí cudně rameny. Pak): Co ten pacholek z ambasády?

Raúl: O tom chci mluvit… (ohlédne se na Lucii.)

Lucia odejde do vedlejší místnosti. Komandante si sedne na psací stůl, Raúl do houpacího křesla.

Komandante: Balí kufry?

Raúl (vesele): Upozornil jsem ho, že imunita skončí po tvém projevu. Že nemůžeme odpovídat za rozvášněný národ.

Komandante: To nemůžeme!

Raúl: Připomněl jsem mu… Nemáš rum?

Komandante: Lucie! Přines láhev bacardi!

Raúl (mechanicky ho opraví): Havana Club.

Komandante: My máme ještě pravé bacardi! Devět let staré…

Vejde Lucia s načatou lahví a skleničkami. Položí to na malý stolek, zvedne tác se zbytky snídaně a mlčky odejde.

Raúl nalévá nápoj do sklenek. Komandant vstane, přiťuknou si.

Komandante: Hasta la victoria simpre!

Raúl: Patria o muerte!

Vypijí vestoje nápoj a každý usedne na své předchozí místo.

Komandante: Připomněl jsi mu…

Raúl: … že tu je padesát tisíc sovětských poradců, vojáků a odborných pracovníků.

Komandante (překvapeně): Tolik?

Raúl: Oficiálně. Ve skutečnosti je jich skoro osmdesát tisíc. Někteří mají…

Komandante (podrážděně): Ano, turistické krytí. Pokračuj.

Raúl: Řekl jsem mu, že nemůžeme po tvém projevu převzít odpovědnost za jejich bezpečí.

Komandante (ironicky): To bohužel nemůžeme.

Raúl: Pochopil to.

Komandante: To mě překvapuje. Když jsem ho učil lovit mečouna, tak to bylo utrpení. I pro tu rybu.

Raúl: Tohle pochopil. Naplánoval jsem evakuaci jeho lidí ve třech fázích. Po tvém projevu odletí důstojníci, od majorů nahoru. Letadla jsou v pohotovosti. Zrušil jsem pravidelné linky až do odvolání.

Komandante (bez nadšení): Prozřetelné…

Raúl: V druhé fázi odjede na lodích dvacet tisíc nižších důstojníků a řadových vojáků. Pokud se vejdou, nacpeme k nim i mistry z elektráren, cementáren, naftových rafinerií, cukrovarů…

Komandante mlčky vstane a jde nalít rum do sklenek.

Raúl (se sklenkou v ruce horlivě pokračuje): Ve třetí fázi budeme evakuovat sovětské učitele, zbytek techniků a lékaře včetně zdravotnického personálu…

Komandante: Tolik lodí nemáme.

Raúl: Letadla z první fáze se mezitím vrátí…

Komandante mlčky bez nadšení přikývne.

Raúl: Až se vrátí i lodě, začneme nakládat sovětské tanky, náklaďáky, veškerou munici…

Komandante (vztekle): To ten sráč vyžaduje? Jsou to věci na úvěr…

Raúl: To vyžaduje situace! Nemůžem zůstat na půli cesty. Po tvém projevu skončí veškerá spolupráce. Zemědělské stroje, traktory, kombajny a zařízení cukrovarů odvezeme v další vlně. Mezitím to uskladníme v přístavech a dáme hlídat milicionáři. Plán je připraven. Do všech podrobností. Já taky nespal, bratře!

Komandante si ho zamyšleně prohlíží.

Raúl: Nikdo z vlády nespí! Šéf národní banky dal zmrazit sovětské investice. Ministr zemědělství hledá náhradní trhy pro cukr, tabák a kávu. Ministr obchodu diskrétní cestou zjišťuje, za jakých podmínek by Čína byla ochotna dovážet traktory, náklaďáky a kola. Snad i bavlnu. A plnicí pera.

Komandante (chmurně připomene): A tanky…

Raúl (vytáhne z kapsy blok a tužku): A tanky. (Zapíše si poznámku.)

Komandante: A samopaly…

Raúl (mechanicky): Jo, samopaly. (Připíše další poznámku. Pak s dodatečným obdivem.) Máš pravdu! Češi už budou mimo hru. Těm už Brežněv další dodávky nepovolí. Po tvém projevu.

Komandante těká očima po místnosti. Pak se jeho pohled zastaví na Raúlovi, který si podtrhává poznámky v bločku.

Komandante (překonává své pocity): Raúle… Nemáš hlad?

Raúl (vděčně): No, něco bych i snědl.

Komandante: Tak pojď na ryby.

Komandant vstane a jde ke stěně vedle krbu, kde jsou v úchytkách rybářské pruty. Prohlíží je, vybírá.

Raúl (vroucně): Jsi pořád stejný. Takhle by tě měly snímat kamery!

Komandante: Nic takového, co by evokovalo kult osobnosti. Já nejsem Mao, abych se před televizním štábem svlíkl a plaval ve Žluté řece. Po proudu… Navíc v zařízlých plavkách!

Raúl ( se směje. Pak navyšuje legraci): Dubček se nechal fotit, jak skáče do bazénu! Bylo to i v Life…

Komandante (přísně): O padlých jen s úctou, Raúle!

P Ř E S T Á V K A

VI.

Pracovna. U krbu, kde hoří oheň, se v křesle pohupuje Komandante. Upíjí kávu, kouří doutník.

Lucia uklízí z psacího stolu, kde je ubrus, špinavé nádobí a skleničky.

Ve zvuku hučení odlétající helikoptéry.

Lucia: Je pořád stejný. Malý učenlivý bratříček.

Komandante: Hlavně věrný. Hodnosti mu nezkazily úsudek, ani charakter. A pak, že revoluce požírá své lidi!

Lucia zvedne hlavu a její pohled se střetne s pohledem Komandanta.

Lucia: Některé požrala.

Komandante: Zrádce! To je správné. A nutné. Rozdíl mezi revolucí a pučem je v tom, že revoluce nehandluje.

Lucia: Ani neodpouští.

Komandante: Kdyby odpouštěla… byla by opuštěna.

Lucia si sedne na židli u psacího stolu tak, aby na Komandanta viděla. Je připravena k delší debatě.

Komandante se toho leká.

Komandante: Moc se tu nezabydluj, musím psát!

Lucia: Bible je plná odpouštění.

Komandante: To je až pozdější propaganda. Ve skutečnosti je plná násilí.

Lucia ( s posměchem): Já to asi čtu jinak. Já nestudovala u jezuitů!

Komandante (zamyšleně): Nebyla to špatná škola… Ignác z Loyoly byl původně voják…

Lucia (parodicky cituje): V obležené pevnosti je každá opozice zradou…

Komandante: Ano!

Lucia: Čím zradil Camilo?!

Komandante: Nezradil. Jen… ztratil víru.

Lucia: Víru v tebe! Ne v revoluci.

Komandante (bez emoce): Na Kubě jsem revoluce já. Neříkám, že to chci. Ale je to tak.

Lucia: Bohužel.

Komandante: Ano, bohužel!

Komandante prudce vstane z houpacího křesla a jde ke knihovně. Vyndá Sarterovu knihu, otevře ji v místě, kde má záložku a čte: Když se nějaká méně vyvinutá země usilovně pokouší nastolit spravedlnost a odstranit bídu, musí vedoucí činitelé, dokud nevyškolí kádry, převzít všechny úkoly, přisvojit si veškerou kompetenci a změnit se v univerzální lidi.Jean - Paul Sartre: Uragán nad cukrem.

Lucia (připomene): To napsal v roce 1960.

Komandante (řečnicky): Ale platí to pořád. Revoluce je permanentní záležitost. Tady. Devadesát mil od břehů agresora.

(Pak jiným tónem) Ty myslíš, že jsem šťastný? Že jsem na to zbyl sám? Když tu byl Che…

Lucia: Vyštval jsi ho!

Komandante odloží knihu a jde k Lucii, která bez známky strachu zůstává sedět.

Komandante: Byla to dohoda…

Lucia: Pod nátlakem!

Komandante si přes ženino rameno podá ze stolu nedopitou láhev bacardi.

Komandante: Pod tlakem jeho povahy. Měl větší plány. Nemohl jsem mu přistřihnout křídla.

Komandante se napije rumu z láhve a pak si ji odnese ke krbu. Znovu si sedne do houpacího křesla.

Komandante: Měl odpovědnost za celý svět. Já nejsem tak velkolepá postava. Život je krátký, Lucie. Člověk si má dávat jen úkoly, které stihne. Revoluce se nedá vyvážet. Jen, když je pro to objektivní situace. Ta v Bolívii nebyla. Ale on byl… netrpělivý. A nemocný. Čas mu běžel jinak. Chtěl to aspoň zkusit… Zastřelili ho jako psa! Bez soudu… Sověti si oddechli taky. (Odhodí doutník do krbu, překovává dojetí.)

Lucia vstane ze židle a jde si sednout na zem ke krbu. Zimomřivě si obejme ramena pažemi. Komandante jí podá láhev. Lucia se napije.

Lucia: Je to jak u ohníčku v horách. Chtěla bych vrátit čas!

Komandante (jemně): To je sen každé…

Lucia se přesune ke křeslu komandanta, položí mu hlavu do klína, obejme ho kolem pasu.

Lucia: Nejsem stará!

Komandante (vřele): A nikdy nebudeš. Přes všechno, co bylo, co odešlo. Jsi mladá jako Kuba!

Lucia: Až zestárnu a ty mě opustíš… Ne jako teď, ale napořád…Až mě nebudeš potřebovat, víš co se stane?

Komandante mlčí. Lucia vyndá jeho pistoli z opasku a přiloží si ji ke spánku.

Lucia: Pif paf. Co uděláš?

Komandante jí bez násilí vezme pistoli a zasune ji do opasku.

Komandante: Napíšu krásný nekrolog. V tom už mám praxi.

Komandante pohlédne na portrét Guevary a Camila.

Lucia: A kamery zachytí v přímém přenosu slzy v tvých očích.

Komandante: Měly by.

Lucia: Takže ti posloužím i po smrti. Jako oni. (Ohlédne se k portrétům na zdi)

Komandante: Mně ne. Revoluci.

Důvěrná chvilka skončila. Lucia vstane, dokončuje úklid stolu. Přináší na něj psací stroj.

Lucia: Budeš mi diktovat?

Komandante: Napíšu si to v ruce. Přepisovat to pak nemusíš. Budu mluvit spatra. Jen si potřebuju ujasnit myšlenky… Běž spát, holčičko. (Na dálku naznačí netrpělivý polibek.)

Lucia jej na dálku opětuje a odchází s tácem, kde má špinavé nádobí, do vedlejší místnosti.

Zavře za sebou.

Komandante vstane z houpacího křesla, protáhne se. Pak si láhev bacardi odnese k psacímu stolu. Sedne si, odsune stroj a z šuplíku vyndá blok a tužku. Chvíli hledí do svých poznámek, pak pohlédne na portréty na zdi. Pokrčí rameny, otočí v bloku list a začne psát.

Ale nejde mu to. Vytahuje z blůzy doutník, nezapálený ho žmoulá v puse, leští si brýle.

Na malém stolku zazvoní telefon.

Komandante (křikne): Vem to!

Z vedlejších dveří okamžitě vyběhne Lucia, zvedne telefon.

Lucia: To jsem já, Raúle… Píše… Řeknu mu to!... Ano… Končím, Raúle.

Lucia (radostně): Dubček je živý! Náš rezident na Ukrajině před chvílí poslal dálnopis. Hlásil, že ho Sověti převážejí do Moskvy.

Komandante (rychle): A Kriegel?

Lucia: Převážejí všechny zatčené. V pancéřových vozech. Ale prý odděleně.

Komandante: Cukr a bič… Dubček studoval v Rusku. Ten to vzdá, skokan! Kriegla…

(kondolenčně povzdechne). Pojmenujeme po něm ulici v Havaně. A nemocnici v Santiagu. A univerzitu…

Lucia (navrhne): V Santa Clara. Mám to zapsat do úkolníku?

Komandante: To má čas.

Lucia odchází do vedlejší místnosti.

Komandante (křikne za ní): Přines mi víno!

Lucia se vrací s lahví vína, vývrtkou a skleničkou. Zatímco Komandante víno otvírá, přinese mu od krbu sirky. Pak odejde do vedlejší místnosti a zavře za sebou.

Komandante nalévá víno do sklenky, pak kapesním nožem odřízne špičku doutníku. Zapálí si. Upije víno. Vstane, jde ke knihovně, listuje v Sarterově knize. Podívá se na své hodinky. Vrátí se ke stolu, z šuplíku vyndá desky, hledá v tabulce.

Komandante (pro sebe): Půl šesté večer? To bude v hospodě… Třeba ne!

Komandante jde k telefonu. Zvedne sluchátko.

Komandante: Přepojte mi Paříž. Jean - Paul Sartre. V adresáři Osobní styky. Ihned!

Venku se blýskne, začíná bouřka. Komandante netrpělivě drží sluchátko. Potahuje z doutníku.

Komandante: Bon soir, drahá Simono!... Já vím, že mi volal… Je doma?... Škoda. No, aspoň nemusíte hrát roli tlumočníka. A co že vy nedemonstrujete taky?... Chudinko, Simono! To chce horký rum… Nemáte? Moje vina! Mea maxima culpa! Dohlédnu na to.Tak aspoň svařené víno…Tady taky prší, ale teple… Váš deštník tu ještě pořád leží ve skříni. (Pohlédne na rozevřený žlutý deštník). Opatruju ho jako svatý grál…

Dveře vedlejší místnosti se tiše otevřou, Lucia v županu připoslouchává.

Komandante o ní neví.

Komandante: Ano. Píšu projev... Zítra…

Vlastně nic, jen jsem chtěl slyšet přátelský hlas… I když ochraptělý… Francouzština je i tak nemoc hlasivek. Kdo to řekl? Jean - Paul asi ne, spíš je to z filmu… Povězte mi, pro inspiraci, nějaké jeho moudro!... Něco… Brány svého vězení si každý nese sám v sobě. Tak to není moc… Jak to zní francouzsky?... Ještě hůř! To jsem věděl. Ale pozdravujte ho! A řekněte mu… Myslím, že pak už mi nezavolá. Bude pozdě. Au revoir, Simono! Au revoir…

Dveře vedlejší místnosti se tiše zavřou.

Komandante (zaklapne telefon a pro sebe opakuje): Au revoir…

Komandante dojde k roztaženému žlutému deštníku, zvedne ho, prohlíží si ho. Vidí potrhané lemy a snaží se je nasadit zpět do úchytek drátů. Nedaří se to.

Komandante (vztekle): Tady nikdo nemá k ničemu respekt! Nikdo! (pohlédne na portrét Camila). Ty jsi byl taky pěkný zloděj! Kradl jsi mi doutníky. Jednou i placatku…

Lucia (křikne z vedlejší místnosti): O padlých jen s úctou!

Komandante hodí roztažený deštník na zem. Vztekle po něm dupe, až ho zničí. Pak jej odkopne ke stěně a vrací se k psacímu stolu. Sedne si, vyčerpaně upije vína.

Komandante (pro sebe): Umřít není všechno… Ale umřít včas, je výhra! (hledí na portréty Camila a Guevary.) Zajistil jsem vám nesmrtelnost! A pokračuju v tom. Jste jako koule na noze!… Můžete mě už nechat?!

VII.

Pracovna. Krb je vyhaslý. Na podlaze před knihovnou leží několik knih, zavřených i otevřených. Taky arch mapy světa.

U psacího stolu, kde svítí lampička, spí Komandante, hlavu na pažích.

Zvenčí se ozve kokrhání. Komandant se probudí. Rozespale se rozhlédne, zhasne lampičku, vstane. Štítivě se začne svlékat. Hodí uniformu přes židli, pistoli položí na stůl. Zuje si i vysoké boty. A ponožky. Zůstává jen v trenkách.

Jde ke knihám a bosou nohou je odkopne ke knihovně, aby nepřekážely.

Mapu světa si letmo prohlédne, pak arch vztekle zmuchlá a hodí do vyhaslého krbu. Začne před knihovnou cvičit. Kliky.

Z vedlejší místnosti vstoupí Lucia. Už je oblečená, nese tác se snídaní.

Komandante (aniž by přestal cvičit): Co noviny?

Lucia: Volala jsem klukům. Jeli pro ně.

Na stolku zazvoní telefon. Komandant cvičí, Lucia telefon zvedne.

Lucia: Dobrý den, Raúle… Tady bouřka skončila ve čtyři ráno… Dobře. Moment! (Lucia ke Komandantovi). Televize posílá štáb. Přenosový vůz už vyjel!

Komandante povolí paže, leží na břichu na podlaze. Vyrovnává se se situací.

Lucia (do telefonu): Bude připraven. Za hodinu! Končím, Raúle.

Komandante (vztekle): Převzalas velení?!

Lucia: Člověk je tím, čím se rozhodl být! To je taky ten tvůj … drahý Sartre!

Komandante vstane, jde se napít kávy.

Komandante: Potřebuju se vykoupat. Napusť vanu. Prosím.

Lucia: Neteče teplá voda. Bojler se v bouřce vypnul. Ale je tu moře. Che na tom nebyl tak komfortně, v Bolívii se nemyl celé týdny.

Komandante: Che byl vždycky čuně…

Komandante odejde do vedlejší místnosti.

Lucia uklízí z podlahy knihy. Pak zvedne i rozdupaný skelet žlutého deštníku. Hledí na něj s pohrdáním. A zahodí jej do koše. Jde pro uniformu, odhozenou na židli.

Vejde komandante, otírá si ramena ručníkem. Pak ho odhodí na houpací křeslo, upije kávu. Sní kousek chleba.

Komandante: Nemáme vajíčka?

Lucia: Ne. Nechtěl jsi, aby přivezli zásoby.

Komandante : Slyšel jsem kohouta…

Lucia: Vajíčka jsou od slepic.

Komandante (pije kávu): Kde je kohout, najdou se i slípky.

Zní to jako manželská přestřelka. Lucia podrážděně hodí uniformu zpátky na židli, z houpacího křesla si vezme Komandantův ručník a vyjde z domu ven.

Komandante sundá z věšáku čistou uniformu. Sejme z ní igelitový obal, hodí ho do koše k deštníku. V kapse vojenské blůzy najde čisté ponožky. Sedne si do houpacího křesla. Masíruje si dlaní chodidla. Pak si ponožky navléká. Je nervózní. Očima těká po místnosti.

Na hlavní dveře někdo zrychleně vyťuká signál. Vejde voják 1. Pod paží má kupu složených novin. V dlani nese dvě vajíčka.

Voják 1. Dobrý den, komandante!

Komandante: Dobrý… Kde je Lucia?

Voják 1: Koupe se v moři. (Voják položí noviny na malý stolek a jde s vajíčky k vedlejším dveřím) Jak to chceš?

Komandante: Rychle.

Voják zmizí ve vedlejší místnosti.

Komandante vstane a jde si obléknout kalhoty od uniformy. Než připne pistoli k opasku, zkontroluje, jestli je nabitá. Zajistí. Pak si v houpacím křesle obouvá vysoké boty.

Komandante (pro sebe): Brány svého vězení si každý nese v sobě… To je blábol! (Pohlédne na portrét Guevary. A přitvrdí v názoru) Intelektuálský žvást!

Komandante sáhne na malý stolek pro noviny, listuje v nich.

Vejde Voják 1 přináší pánev s míchanými vajíčky. A lžíci.

Voják 1: Kam to chceš, komandante?

Komandante je stále do půl těla. Gestem ukáže, aby mu voják pánev podal. Položí si ji na klín na složené noviny. Zaboří lžíci do vaječiny.

Komandante: Vy jste jedli?

Voják 1: Bez obav. My jsme soběstační.

Komandant hltavě jí. Přitom těká očima po místnosti. Na stole uvidí nedopitou láhev vína. Naznačí, aby mu ji voják přinesl. Když se napije, zatváří se znechuceně a vyplivne kyselý doušek do krbu.

Voják 1: Po ránu to chce rum.

Komandante: Dnes ne.

Na dveře někdo vyťuká signál. Vejde Lucia. Má mokré vlasy obalené ručníkem, v jedné ruce střevíce, v druhé drží u ucha vysílačku.

Lucia (do vysílačky): Rozumím. Za deset minut. Končím. (zaklapne vysílačku a řekne)

Přenosový vůz už projel vesnicí, za chvíli jsou tady. (Přitom si nervózně obouvá střevíce)

Komandante odloží prázdnou pánev. Vstane, napije se kávy, odlomí chleba. Pak si obléká blůzu uniformy. Lucia zvedne ze židle odhozenou špinavou uniformu, ze země špinavé ponožky, podá to vojákovi. Voják 1 odchází z domu.

Komandante otevře dvířka knihovny, kde je zrcadlo. Zapíná si před zrcadlem blůzu u krku. Rukama si upravuje vlasy i vousy. Lucia si ručníkem protírá mokré vlasy a odchází do vedlejší místnosti.

Komandante (stále před zrcadlem): Převezmou to všechny světové agentury…

Dovedete si představit tak černou zradu? Celá Západní Evropa to odsoudí. Sartre první!

Tohle je naše křižovatka…

V příštím životě chci být spisovatel. Hodnotit dějiny je snadnější, než je dělat.

Zvenčí se ozve zakokrhání.

Pak motor přijíždějícího přenosového vozu.

VIII.

Pracovna je plná lidí. Televizní štáb si chystá techniku. U hlavních dveří stojí voják 1 a voják 2.

U psacího stolu, kde je sklenice s vodou, sedí strnule Lucia. Vlasy má stále vlhké. Kameramani si zaměřují objektivy na ni. Zkouší clony, osvětlovač lampy atd. Komandante v místnosti není.

Pak ještě zvukař „richtuje“ nad stolem mikrofon.

Zvukař: Řekněte něco. Jeho intenzitou.

Lucia upije vody, polkne a pak napodobí komandantův hlas.

Lucia: Ruce pryč od Prahy!

Zvukař poopraví umístění mikrofonu. Pak kývne, aby větu zopakovala.

Lucia: Ruce pryč od Prahy!

Zvukař: U mě dobrý!

Kameraman: Tady taky.

Lucia vstane a tázavě se podívá na režiséra. Ten kývne. Lucia signálně zaťuká na dveře vedlejší místnosti. Ustoupí.

Dveře se otevřou, do pracovny vkročí Komandante.

V tichu zní jenom jeho kroky. Štáb ho fascinovaně pozoruje.

Komandante odstrčí židli, sedne si k psacímu stolu. Z kapsy blůzy vyndá malou sošku černého koně. Postaví ji na stůl. Maskérka po špičkách přijde k němu a napudruje mu čelo a nos. Komandante ji netrpělivě odežene pohybem ruky.

Lucia se opírá o dveře vedlejší místnosti. S napětím hledí na Komandanta.

Režisér: Tři, dvě…

Vtom se zvenčí ozve zakokrhání.

Režisér (nervózně): Tak znovu. Tři, dvě, jedna. Jedem!

Komandante pohlédne do kamery. Začne bez úsměvu mluvit.

Komandante:

Kubánský národ ví velmi dobře, co je to suverenita. Protože si ji vybojoval, protože pro ni krvácel a v jejím jménu pohřbíval své statečné padlé. Kubánský národ velmi dobře ví, co je to solidarita. Protože ji denně projevuje i přijímá.

To, co teď řeknu…

(Odmlčí se. Celý štáb je napjatý, Lucia si nervózně kouše prsty.)

Komandante: Vím, že to, co teď řeknu, bude pro mnohé z vás nevýslovným zklamáním. Vím, s jakými pocity tu zprávu přijmete. Moje pocity jsou stejné! Ani já nedokážu s klidem přijmout tu skutečnost, že vojska Varšavské smlouvy byla nucena stvrdit svou solidaritu a zachránit bratrskou zem před kontrarevolučním vývojem.

(Lucia zděšeně poslouchá. Štáb se chová profesionálně, ale stojí ho to úsilí.)

Komandante: Když se na jaře tohoto roku začal v Československu formovat takzvaný Obrodný proces, kubánský lid i jeho vedení jsme to sledovali s upřímným zájmem a sympatiemi. Několik měsíců dokonce i s velkou nadějí. I když jsme vzdáleni stovky mil, nepochybovali jsme o tom, že první kroky československých reformátorů povedou ke zdokonalení socialismu. Věřili jsme, že tento vývoj bude efektivní a že lidé, kteří jej vyvolali, jsou vedeni stejnými principy, jakými je vedena naše socialistická revoluce.

Naše přání se ale nesplnilo. Brzy se ukázalo, že Pražské jaro vůbec není jarem! Brzy se ukázalo, že československé vedení, pod vlivem zpátečníků, hanebně oklamalo důvěru veřejnosti, důvěru čtrnácti miliónů občanů a že se pod rouškou reforem obrátilo zpět ke kapitalismu a do náruče imperialistů.

(Lucia opřena o dveře se malátně sune do dřepu. Vojáci u hlavních dveří jsou ohromeni. Zvukař silou vůle drží mikrofon ve správné vzdálenosti. Kameramani na sebe nechápavě hledí. Režisér gestikuluje, aby štáb dělal svou práci.)

Komandante: I náš drahý a všemi uctívaný Ernesto Guevara, náš milovaný Che, který měl k československému lidu tak blízko a několik měsíců dokonce v Praze žil, by dnes užasl nad tou zradou.

I my jsme užaslí. A se smutkem a hořkostí v srdci uznáváme potřebu poslat do Československa bratrská vojska a plně chápeme socialistické země Evropy, které přijaly a provedly tento záchranný krok. Krok, o který požádali věrní občané v Praze, i v jiných městech, zděšení vývojem v zemi.

Solidarita projevená tímto vrcholným aktem nebere československému lidu jeho suverenitu. Naopak, zachraňuje ji.

(Lucia se tiše sesune na zem, omdlí. Maskérka se k ní plazí po kolenou. Podepře jí hlavu, vyndá z brašny na rameni lahvičku s lihem, dává jí přičichnout.

Komandante nacvičeně hledí do kamery, přitom si mimoděk pohrává se soškou černého hřebce.)

Komandante: Dny, které prožíváme, jsou zkouškou. Zkouškou nás všech. Jsou zkouškou i pro intelektuály a komunistické vůdce v Západní Evropě. I oni se musí vyrovnat se skutečností, že uvěřili zrádcům. Nebude to snadné a mnozí to možná hned tak nepochopí. Říká se, že brány vězení si každý nese v sobě…

V tom má kubánský lid předstih. My už jsme brány svého vězení vyvrátili, a proto my teď musíme zbloudilé bratry a sestry pomáhat přivést zpět ke svobodě. Ke svobodě, kterou málem ztratili! A kterou jim stateční mladí muži ze Sovětského svazu, z Bulharské lidové republiky, z Polské lidové republiky, z Maďarské lidové republiky a také z Německé demokratické republiky přijeli zachránit.

Náš vztah k lidu Československa se nemění, protože dokážeme rozlišovat mezi přátelským národem a hrstkou zaprodanců a hrobařů. Je nám líto, že československý lid toto musel zažít a budeme ze všech sil napomáhat tomu, aby znovu našel pevnou půdu pod nohama. Sovětský svaz, jeho moudré vedení a vedení dalších socialistických států východní Evropy je solidární zárukou, že suverenita Československa bude zachována!

Komandante udeří do stolu. Projev skončil.

Režisér (bezbarvě): Děkuji.

Štáb mlčky balí techniku. Dosud jsou v šoku. Vojáci u dveří si zapalují doutník. Mají jen jeden, půjčují si ho.

Maskérka pleská Lucii do tváří. Ta už je při vědomí, ale stále je bledá, vsedě se opírá o dveře. Maskérka uvidí v knihovně sklenku se zapomenutým nedopitým rumem. Domnívá se, že je to voda. Přiloží Lucii sklenku ke rtům, ta se napije a vyprskne. Pak se rozkašle. A s námahou vstává. Komandante zůstává sedět u stolu. Je „mimo.“ Mechanicky si rozepíná blůzu, která ho tísní.

Štáb (včetně maskérky) ve zmatku odchází. Vojáci vyjdou za ním a zavřou zvenčí dveře.

Na malém stolku se rozezní telefon.

Komandante se nepohne. Vypadá jak svoje vlastní busta. Lucia malátně zvedne sluchátko.

Lucia: Sektor F/4…. (položí sluchátko vedle telefonu) To je sovětský ambasador.

Komandante (vstane, jde k telefonu, zvedne sluchátko): Slyším… Nemusíš gratulovat…Sklapni! To jsem nebyl já. Mám dvojníka… Opravdu!... Já bych se při takových žvástech poblil. V přímém přenosu!

Komandante chce zavěsit sluchátko do vidlice, nedaří se mu to. Telefon spadne na zem. Lucia ho zvedne a zavěsí sluchátko.

Komandante vratce dojde k psacímu stolu. Hmátne po sošce černého hřebce.

Komandante: Ztratil jsem čest! (Mrští soškou o zem)

Pak se opře rukama o desku psacího stolu, skloní hlavu.

Komandante: Za třicet stříbrných… jsem zradil… ideu.

Lucia: Udělal jsi to pro národ! To není zrada.

Komandante mlčí, stále se skloněnou hlavou. Lucia dojde k němu. Začne mu masírovat zátylek.

Komandante si strhne blůzu, hodí ji na zem, znovu zaujme předchozí pozici. Lucia mu masíruje záda a tiše začne zpívat něco jako ukolébavku. Zní to teskně.

Hudba. Sbor. Ukolébavka se mění v hymnickou Píseň partyzána.

Hra kromě jediného čtení v Jazzové sekci nebyla nikdy publikována ani nastudována.

Známka 3.0 (hodnotilo 23)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

44

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 108 čtenářů částkou 13 293 korun, což je 44 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Petr Hannig: Agentura STEM/MARK mě výrazně poškodila23.11.17 19:12 Česká republika 0

iDnes šíří prokazatelné fake news!23.11.17 11:57 Česká republika 4

Jak funguje MMF22.11.17 10:28 Neurčeno 0

Učitel suspendován poté, co oslovil transgendera jako dívku20.11.17 11:33 Británie 6

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 1

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 3

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 4

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 7

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 5

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 12

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 3

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 1

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Měnové kurzy

USD
21,45 Kč
Euro
25,42 Kč
Libra
28,54 Kč
Kanadský dolar
16,88 Kč
Australský dolar
16,36 Kč
Švýcarský frank
21,85 Kč
100 japonských jenů
19,29 Kč
Čínský juan
3,26 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,14 Kč
Ukrajinská hřivna
0,81 Kč
100 rublů
36,74 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 702,11 Kč
1 unce stříbra
366,91 Kč
Bitcoin
175 376,72 Kč

Poslední aktualizace: 23.11.2017 19:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 4 372