Konec amerického impéria

Chas W. Freeman

3.6.2016 Komentáře Témata: USA 5252 slov

Chci zde mluvit o konci americké Říše. Ale předtím chci poznamenat, že jednou z našich nejkouzelnějších charakteristik coby Američanů je naše amnézie. Tedy to, že jsme velmi dobří v zapomínání toho, co jsme udělali a kde jsme to udělali.

Vybavil se mi jeden maník – někdo zhruba v mém věku – který seděl v obýváku a popíjel tam s přáteli, zatímco jeho žena připravovala večeři.

Řekl svému příteli: „Víš, minulý týden jsme zašli do opravdu skvělé restaurace. Líbila by se ti. Skvělá atmosféra. Vynikající jídlo. Výborná obsluha.“

„Jak se jmenuje,“ zeptal se přítel.

Podrbal se na hlavě. „Ach, hm. Jak se říká těm červeným kytkám, které dáváš ženám, jež miluješ?“

Jeho přítel zaváhal. „Růže?“

„Správně. Um, hele, Růžo! Jak se jmenovala ta restaurace, kde jsme byli minulý týden?“

Američané rádi zapomínají, že jsme měli říši nebo tvrdí, že pokud ano, tak jsme ji nikdy ve skutečnosti nechtěli. Ale řízení osudu z nás udělalo imperiální mocnost. Dovedla nás mimo břehy kontinentu, kterého jsme se zmocnili a vzali ho domorodcům a mexickým vlastníkům. Monroeova doktrína prohlásila západní polokouli za americkou sféru vlivu. Ale americká Říše se nikdy neomezovala jen na tento prostor.

V r. 1854 Spojené státy poslaly námořní pěchotu do Číny a Japonska, kde si vynutily naše první „smluvní“ přístavy. Podobně jako Guantanamo to byla místa v cizích zemích, kde vládlo naše právo, ne jejich, ať se jim to líbilo, nebo ne. Rovněž v r. 1854 americké dělové čluny začaly hlídkovat ve Žluté řece (hlavní tepně Číny), což byla praxe, která skončila až v r. 1941, kdy Japonsko, stejně jako Číňané, po nás šlo.

V r. 1893 zorganizovaly Spojené státy změnu režimu na Havaji. V r. 1898 jsme tyto ostrovy přímo anektovali. V témže roce jsme pomohli Kubě získat nezávislost na Španělsku, zatímco jsme zkonfiskovali zbývající državy španělského impéria v Asii a Amerikách. Guam, Filipíny a Portoriko. Na počátku r. 1897 americké námořnictvo bojovalo o Samou s Německem. V r. 1899 jsme zabrali východní ostrovy Samoi a zřídili jsme v Pago Pago námořní základnu.

Od r. 1899 do r. 1902 Američané zabili podle odhadů nejméně 200,000 Filipínců, kteří se pokusili získat nezávislost pro svoji zemi. V r. 1903 jsme donutili Kubu postoupit nám základnu v Guantanamo a odtrhli jsme Panamu od Kolumbie. V pozdějších letech jsme okupovali Nikaraguu, Dominikánskou republiku, části Mexika a Haiti.

Nestoudné budování americké Říše tímto způsobem skončilo s druhou světovou válkou, kdy bylo nahrazeno soubojem mezi námi a těmi v naší sféře vlivu na jedné straně, a Sovětským svazem a zeměmi v jeho sféře vlivu na straně druhé. Ale antipatie, které naše předešlé budování Říše vytvořilo, zůstaly silné. Hrály významnou roli v rozhodnutí Kuby požádat o sovětskou ochranu po své revoluci v r. 1959. Inspirovaly sandinistické hnutí v Nikaragui. (Augusto César Sandino, po kterém je hnutí pojmenováno, byl charismatický vůdce odboje vůči americké okupaci Nikaragui v letech 1922-1934). V r. 1991, jakmile studená válka skončila, Filipíny zrušily americké základny a vyhnaly americké síly ze svého území.

Sféry vlivu jsou jemnější formou nadvlády, než říše jako takové. Podrobují jiné státy velké mocnosti neformálně, bez nutnosti smluv či dohod. Ve studené válce jsme vládli kurníku ve sféře vlivu zvané „svobodný svět“ – svobodný pouze ve smyslu, že do něj patřily všechny země mimo konkurenční sovětskou sféru vlivu, ať již demokratické či spojenecké ve vztahu k USA, nebo ne. S koncem studené války jsme začlenili většinu bývalé sovětské sféry vlivu do své, protlačili jsme samozvanou zodpovědnost za řízení všeho v ní až po hranice Ruska a Číny. Neochota Ruska akceptovat, že vše mimo jeho území je naše, je hlavní příčinou krizí v Gruzii a na Ukrajině. Neochota Číny podvolit se permanentní americké nadvládě v jejích blízkých mořích je důvodem současného napětí v Jihočínském moři.

Názor, že naše sféra vlivu je globální, vyjma pár zón bez přístupu v Rusku a Číně, je nyní tak hluboce zakořeněn v americké psýché, že naši politici si myslí, že je zcela přirozené činit řadu dalekosáhlých výroků, jako tyto:

1) Svět zoufale touží po tom, aby jej Američané vedli tím, že budou tvořit pravidla, regulovat globální veřejné statky, dělat světového policajta a likvidovat „zlé hochy“ všude, jakýmikoliv prostředky, které náš prezident považuje za nejvhodnější.

2) Amerika ztrácí vliv, když neposílá více vojáků na více míst.

3) Spojené státy jsou nepostradatelným rozhodcem toho, co by světové mezinárodní finanční instituce měly dělat a jak by to měly dělat.

4) I když se mění, tak americké hodnoty vždy představují univerzální normy, od kterých se ostatní kultury odchylují ke své škodě. Takže rouhavost, svatokrádež a rouhání – kdy toto vše bylo před ne tak dlouhou dobou pro Američany předmětem nenávisti – jsou nyní základními lidskými právy, na kterých se trvá mezinárodně. Stejně tak shovívavost k homosexualitě, popírání změny klimatu, prodej GMO potravin a konzumace alkoholu.

A tak dále.

Tato americká domýšlivost je, samozřejmě, sebeklam. O to více je to nepřesvědčivé pro cizince, protože všichni mohou vidět, že Amerika je nyní ve schizofrenním zmatku – schopna začít střílet na domnělé nepřátele, ale trpící šalbou, pomatená a vnitřně rozdělená do té míry, že je v politické paralýze. Probíhající „vyčleňování“ je národním rozhodnutím nečinit rozhodnutí o národních prioritách, nebo o tom jak za ně zaplatit. Kongres se na tuto činnost vykašlal a nechal rozhodnutí o válkách a míru na prezidentovi a předal ekonomickou politiku Fedu, kterému nyní došly možnosti. Téměř polovina našich senátorů má čas psát nepřátelům Ameriky v Teheránu, aby se distancovali od autority prezidenta, který nás má zastupovat na mezinárodní scéně, jak předepisuje ústava a zákony. Ale nemají čas na posuzování smluv, osob jmenovaných do veřejných funkcí, nebo návrhů rozpočtů. Politici, kteří dlouho tvrdili, že „Washington je vyřízený“, se, zdá se, hrdě chlubí, že ho konečně vyřídili. Kampaň prezidentských voleb 2016 poskytuje průběžné důkazy, že Spojené státy v současné době trpí politickým ekvivalentem nervového zhroucení.

Kongres může stávkovat proti zbytku vlády, ale naši vojáci, námořníci, piloti a námořní pěchota nadále tvrdě pracují. Od přelomu století měli napilno v bojích v nerozvážných válkách – z nichž všechny prohráli nebo prohrávají. Jejich hlavním úspěchem v řadě intervencí v muslimském světě bylo, že demonstrovali, že použití síly není odpovědí na velmi mnoho problémů, ale že existuje jen pár problémů, které nemůže zhoršit. Naše opakovaná neschopnost vyhrát a ukončit naše války poškodila naši prestiž u našich spojenců, jakož i nepřátel. Přesto, kdy se Kongres nadále zříká své zákonné zodpovědnosti a veřejnost se bouří proti bordelu ve Washingtonu, americké globální vůdcovství není příliš vidět, vyjma na bojišti, kde jeho výsledky nejsou nijak působivé.

Zahraniční politika postrádající diplomacii vyhodí do vzduchu spoustu věcí, aby měly televizní zprávy o čem mluvit, ale přináší teroristický zpětný ráz a je to drahé. Existuje přímé příčinné spojení mezi evropskými a americkými intervencemi na Středním východě a bombovými atentáty v Bostonu, Paříži a Bruselu, jakož i záplavou uprchlíků nyní mořící Evropu. A v tomto století jsme již vynaložili přes 6 bilionů dolarů a budoucích finančních závazků na války, které toho příliš nedosahují, pokud vůbec něčeho, a jen pěstují protiamerické teroristy s globálním dosahem.

Půjčili jsme si peníze, abychom mohli vést tyto vojenské aktivity v zahraničí, na úkor investování doma. Takže mimo neskutečného navyšování našeho státního dluhu se můžeme pochlubit i klesající životní úrovní pro všechny, vyjma „1%“., zmenšující se střední třídou, rostoucím strachem z terorismu, rozkládající se infrastrukturou, neřešenými lesními požáry a nahlodáváním občanských svobod. Přesto, s pozoruhodnou výjimkou Bernie Sanderse, každý hlavní stranický kandidát na prezidenta slibuje nejen, že se bude v politice, která tento bordel přinesla, pokračovat, ale že bude posílena.

Není divu, že jak američtí spojenci, tak nepřátelé nyní považují Spojené státy za nejnevyzpytatelnější a nejnepředvídatelnější prvek současného světové neřádu. Nemůžete si uchovat respekt ani občanů, ani cizinců, když se odmítáte poučit ze zkušeností. Nemůžete vést, když nikdo, včetně vás, neví, co chcete nebo proč. Nemůžete mít respekt spojenců a ti vás nebudou následovat, jako v případě Iráku, když trváte na tom, aby se k vám připojili v rámci zjevného útoku na základně zfalšovaných výzvědných informací. Nemůžete si zachovat loajalitu chráněnců a partnerů, když je opustíte, když jsou v potížích, jak jsme to udělali s egyptským Husni Mubarakem. Nemůžete nadále ovládat globální finanční systém, když, jako v případě MMF a Světové banky, nedodržujete slib je reformovat a financovat.

A nemůžete očekávat, že toho dosáhnete příliš zahajováním válek a pak žádáním našich vojenských velitelů, aby zjistili, jaké by měly být jejich cíle, a co by mohlo představovat dostatečný úspěch, aby bylo možné uzavřít mír. Ale právě to jsme dělali. Naši generálové a admirálové byli dlouho učeni, že jsou tu od prosazování politiky, ne od její tvorby. Ale co když je civilní vedení bezradné nebo oklamané? Co když neexistuje žádný schůdný politický cíl vojenských akcí?

Šli jsme do Afghánistánu, abychom dopadli pachatele 9/11 a potrestali režim Talibanu, který je ukrýval. Udělali jsme to, ale my tam stále jsme. Proč? Protože můžeme? Abychom prosazovali vzdělání dívek? Proti islámské vládě? Abychom chránili dodávky heroinu do světa? Nikdo nedokáže poskytnout jasnou odpověď.

Šli jsme do Iráku, abychom zajistili, aby zbraně hromadného ničení, které neexistovaly, nepadly do rukou teroristů, kteří neexistovali, dokud je náš příchod nevytvořil. Pořád tam jsme. Proč? Aby se zajistila vláda šíitské většiny v Iráku? Aby se zabezpečil Irák před íránským vlivem? Aby se rozdělil Irák mezi Kurdy, sunity a šíitské Araby? Aby se chránil přístup Číny k irácké ropě? Aby se bojovalo s teroristy, které naše přítomnost vytváří? Nebo co? Nikdo nedokáže poskytnout jasnou odpověď.

Uprostřed toho neomluvitelného zmatku náš Kongres nyní běžně žádá bojové velitele, aby přicházeli s politickými doporučeními nezávislými na těch, se kterými přišel jejich civilní vrchní velitel nebo ministr zahraničí. Naši generálové nejen poskytují takovéto rady; otevřeně obhajují akce na místech jako Ukrajina a Jihočínské moře, které podkopávají vedení Bílého domu, zatímco usmiřují jestřáby v Kongresu. Musíme k tomu přidat rozklad civilního řízení armády a prodlužování seznamu ústavních krizí, které náš imperiální avanturismus vytvořil. V zemi zmatených civilistů nabízí armáda proveditelné přístupy a disciplínu, která je relativně přitažlivá. Ale americký militarismus má nyní dobře doloženou historii neschopnosti přinést cokoliv, vyjma eskalování násilí a dluhu.

To mne přivádí ke zdrojům civilní nekompetentnosti. Jak nedávno řekl prezident Obama, existuje scénář Washingtonu, který diktuje vojenskou akci jako první reakci na mezinárodní výzvy. Takovouto hru jsme hráli – a prohráli – po celém světě. Příčina našich neštěstí je domácí, nikoliv zahraniční. A je strukturální, nikoliv důsledkem akcí strany u moci nebo toho, kdo je v Oválné pracovně. Vývoj osazenstva Rady národní bezpečnosti pomáhá pochopit proč.

Rada národní bezpečnosti je vládní těleso zřízené v r. 1947, kdy začala studená válka, k probírání a koordinování politiky řízené prezidentem. Původně neměla žádné zaměstnance nebo politickou roli nezávislou na vládě. Osazenstvo moderní NSC začalo za Kennedyho. Ten chtěl, aby mu pár asistentů pomohlo řídit praktickou aktivistickou zahraniční politiku. Zatím dobré. Ale osazenstvo, které zřídil, se během desítek let rozrostlo, aby nahradilo vládu stojící v centru rozhodování Washingtonu o zahraničních záležitostech. A, jak se to vyvíjelo, stalo se jejich hlavním úkolem zajistit, aby zahraniční vztahy nedostaly prezidenta ve Washingtonu do problémů.

Původní osazenstvo Kennedyho NSC čítalo šest lidí, z nichž někteří, jako McGeorge Bundy a Walt Rostow, dosáhli hanby jako autoři vietnamské války. O dvacet let později, když se úřadu ujal Ronald Reagan, se osazenstvo NSC rozrostlo na asi 50 lidí. V době, kdy se prezidentem v r. 2009 stal Barack Obama, čítalo asi 370 lidí, plus dalších 230 lidí mimo seznam a s dočasnou funkcí, což je celkem asi 600 lidí. Toto nafukování neustalo. Pokud někdo ví, kolik lidí nyní tvoří NSC, tak o tom nemluví. Osazenstvo NSC, stejně jako ministerstvo obrany, neprodělalo nikdy audit.

To, co kdysi bývalo osobním štábem prezidenta, se od té doby stalo nezávislou agenturou, jejíž oficiální a dočasní zaměstnanci dublují odborné posudky ministerstev výkonné složky vlády. To zbavuje prezidenta potřeby používat vhledy, zdroje a kontrolní mechanismus vlády jako celku, zatímco umožňuje centralizaci moci v Bílém domě. Osazenstvo NSC dosáhlo kritické masy. Stalo se byrokracií, jejíž úředníci se starají především o vlastní prosazení, a ne o služby civilnímu sektoru, armádě, zahraničním věcem nebo tajným službám. Zaměřují se na ochranu nebo posilování domácí politické pověsti prezidenta tím, že ořezávají zahraniční politiku na parametry washingtonské bubliny. Výsledky v zahraničí jsou důležité především v rozsahu, v jakém slouží tomuto cíli.

Od poradce národní bezpečnosti dolů není osazenstvo NSC potvrzováno senátem. Jsou imunní vůči kongresovému či veřejnému dohledu, na základě výkonného privilegia. Současní ministři vlády – obzvláště ministři obrany – si konzistentně stěžovali, že členové NSC již nekoordinují a nesledují formulování politiky a její realizaci, ale snaží se politiku řídit a provádět funkce diplomatické a vojenské politiky sami. Takže ministerstva pak po nich musí uklízet a krýt je při slyšeních v Kongresu. Pamatujete na Olivera Northa, fiasko Iran Contra a graf tvaru klíče? Tato epizoda naznačovala, že se řízení naši zahraniční politiky zmocnili Keystonští policajti. Byl to záblesk budoucnosti, která nyní dorazila.

Na velikosti a číslech záleží. Mimo jiného podporují nadměrnou specializaci. To vytváří to, čemu Číňané říkají fenomén „jung di zhi wa“ – úzký pohled žáby na dně studny. Žába hledí nahoru a vidí malý světelný kruh, který si představuje jako celý vesmír mimo její místo výskytu. NSC má nyní spoustu lidí, takže jsou tam stovky žab ve stovkách studní, kdy každá vyhodnocuje co se děje ve světě na základě té trochy reality, kterou vnímá. Neexistuje žádný účinný proces, který by vytvářel synergii z komplexních hodnotících trendů, událostí a jejich příčin.

Tato rozhodovací struktura činí strategické úvahy téměř nemožnými. Akorát to zaručuje, že reakce na jakýkoliv stimul bude úzce taktická. Směruje vládnutí na cvrkot ve Washingtonu, ne na to, co je důležité pro dlouhodobé blaho Spojených států. A znamená to, že se rozhoduje hlavně podle dopadu rozhodnutí na domácí scéně, nikoliv v zahraničí. Ne náhodou tento systém také odstraňuje zahraniční politiku z dohledu Kongresu, který ústava předepisuje. To pak zhoršuje nevraživost mezi výkonnou a zákonodárnou složkou federální vlády.

Mnoha způsoby připomíná nyní osazenstvo NSC ústrojí planetária. Točí se sem a tam, k těm v jeho sféře, a zdá se, že nebesa se pohybují spolu. Ale je to zařízení, které promítá iluze. V rámci jeho horizontu událostí je vše pohodlně předvídatelné. Mimo něj – kdo ví? – tam může zuřit třeba hurikán. To je systém, který vytváří a realizuje zahraniční politiku napasovanou na báchorky Washingtonu, ale odtrhává ji od vnější reality, často až do rozsahu bludu, jak ilustrují katastrofy Ameriky v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii. A tento systém nikdy nepřipouští chyby. To by znamenalo politický trapas, i když by to mohlo být poučné.

U řízení vlády jsme sešli neskutečně z cesty, nemluvě o neformální říši projevující se jako sféra vlivu. V případě, že jste si nepovšimli, není efektivní u žádného úkolu. Doma Američané cítí, že byli zredukováni na sbor v řecké tragédii. Vidí slepou sebedestruktivitu toho, co herci na politické scéně dělají, a mohou nad tím hlasitě bědovat. Ale nemohou hercům zabránit vést je do zániku.

V zahraničí to naši spojenci sledují a jsou tím sklíčeni. Naše loutkové státy a partneři jsou zděšeni. Naši nepřátelé jsou zaražení. A náš vliv slábne.

Ať je medicína na naši blbou náladu a pochyby cizinců jakákoliv, není jí utrácení více peněz za ozbrojené síly, vršení dalších dluhů díky vojenskému keynesiánství, nebo předstírání, že svět po nás touží, abychom za něj činili všechna rozhodnutí, nebo abychom byli jeho policajtem. Ale právě po tomto naši politici nyní volají, jako po léčbě. Když se udělá to, co navrhují, nesníží to hrozbu cizího útoku, ani to neobnoví domácí klid, který zpětný ráz terorismu narušil. Neopraví to naše rozbité silnice, vratké mosty, nebo chabý vzdělávací systém. Neprovede to reindustrializaci Ameriky, ani to nezmodernizuje naši infrastrukturu. Neumožní nám to vypořádat se s geo-ekonomickou výzvou Číny, účinně konkurovat ruské diplomacii, nebo zastavit metastáze islámského fanatismu. A neodstraní to ztrátu mezinárodní důvěryhodnosti, kterou přitroublá a špatně prováděná politika pohřbila. Příčina této ztráty není ve slabosti amerických ozbrojených sil.

Američané nezískají opět svůj klid a respekt našich spojenců, přátel a nepřátel v zahraničí, dokud neuznáme jejich zájmy a úhel pohledu, stejně jako náš, nepřestaneme je poučovat o tom, co potřebují, a nesoustředíme se na nápravu bince, který jsme vytvořili zde doma. Existuje dlouhý seznam sebedestruktivního chování, které je třeba napravit, a stejně dlouhý seznam toho, co musíme udělat. Američané potřebují zaměřit se na dání si věcí do kupy doma a na znovuobjevení diplomacie jako alternativy použití síly.

Jak prezident, tak Kongres dnes porušují ústavu čím dál více. V našem systému peníze rozhodují do té míry, že Nejvyšší soud to uznal. Naši politici jsou připraveni prodávat se jako prostitutky jak u domácích, tak zahraničních záležitostí.

Politický dialog zastupuje zvláštní zájmy, necivilní, neinformované a bezvýchodné. Americké politické kampaně jsou nekonečné, hrubé a plné vědomě podvodné reklamy. Ukazujeme světu, jak velké republiky a říše umírají, ne jak činí rozumná rozhodnutí nebo brání sféru vlivu.

Sféry vlivu znamenají zodpovědnost pro ty, kteří je řídí, ale ne nezbytně pro země, které začleňují. Vezměte si například Filipíny. V bezpečí americké sféry se neobtěžovaly vytvořit námořnictvo nebo letectvo, když náhle – v polovině 70. let – si nárokovaly vlastnictví ostrovů, na které si dlouho činila nároky Čína v blízkém Jihočínském moři, a obsadily je, Čína zareagovala opožděně. Filipíny stále nemají žádné námořnictvo, ani letectvo, které by stálo za řeč. Nyní chtějí, aby se Spojené státy vrátily s dostatečnou silou, aby bránily jejich nároky proti Číně. Vojenské konfrontace jsou naše! Takže je poslušně provádíme.

Být chtěn dělá dobře. Ale jinak co z toho máme? Možnou válku Ameriky s Čínou? Dokonce i kdyby taková válka byla moudrá, kdo by s námi šel do války proti Číně kvůli nárokům Filipín na bezcenné písečné duny, skály a útesy? Zcela jistě by bylo lepší prosazovat diplomatické řešení sporných nároků, než pomáhat urychlit vojenskou konfrontaci.

Konflikty v Jihočínském moři jsou především o ovládnutí teritoria – suverenity nad ostrůvky a skalisky, která znamenají právo na přiléhající moře a mořské dno. Naše spory s Čínou jsou často americkými představiteli popisovány jako spor o „svobodu plavby“. Pokud tím myslí zajištění volné plavby komerčních lodí touto oblastí, je to výzva zcela domnělá. Tento typ svobody plavby tam nebyl nikdy ohrožen nebo narušen. Není irelevantní, že největší zájem tam má Čína. Jihočínským mořem proplouvá do a z čínských přístavů spousta zboží na čínských lodích.

Ale my svobodou plavby myslíme právo amerického námořnictva nadále jednostranně dohlížet na prostý lid v Asii, jak tomu bylo po sedmdesát let, a právo našeho námořnictva číhat na 12 mílové hranici a připravovat se a nacvičovat její překročení, v případě konfliktu Číny s Taiwanem, nebo v případě nějaké jiné války. Není překvapivé, že měli Číňané námitky v obou záležitostech, stejně jako bychom je měli my, kdyby se námořnictvo Čínské lidově-osvobozenecké armády pokoušelo dělat totéž dvanáct mil od Block Island, či dvanáct mil od Pearl Harboru, Norfolku nebo San Diega.

Tvrdošíjně na tom trváme, nejen proto, že Čína je nyní zvoleným nepřítelem našich vojenských plánovačů a zbrojního průmyslu, ale protože jsme odhodláni pokračovat v naší jednostranné nadvládě světovým mořím. Ale taková nadvláda neodráží současnou rovnováhu moci, nemluvě o budoucí rovnováze. Jednostranná nadvláda je možností, které vypršel čas. Nyní je potřeba obrat k partnerství.

Součástí toho by mohlo být i budování rámce pro sdílení zátěže zajišťování svobody plavby s Čínou, Japonskem, Evropskou unií a dalšími velkými ekonomickými mocnostmi, které se obávají jejího narušení. Jako země s největším světovým obchodním obratem, která brzy předežene Řecko a Japonsko u počtu nákladní lodní tonáže, má Čína větší zájem na pokračování ničím neomezovaného mezinárodního obchodu, než jakákoliv jiná země. Proč tohoto zájmu nevyužít ve prospěch světa a řádu v Asii a Pacifiku, kdy by to chránilo naše zájmy za nižších nákladů a snížilo riziko konfliktu s jadernou mocností?

Můžeme se pokusit i o trochu diplomacie. V praxi jsme naváděli a pomáhali těm, kteří dávají přednost Sýrii zmítající se v nekonečném zmatku, před Sýrií coby spojencem Íránu. Naše politika spočívala v dodávání zbraní syrským a zahraničním nepřátelům Assadovy vlády, z nichž někteří svým fanatismem a bestiálností konkurují našim nejhorším nepřátelům. Po pěti letech, nejméně 350,000 mrtvých a více než milionu Syřanů vyhnaných z domova, Assadova vláda stále nepadla. Možná je čas připustit, že jsme neignorovali jen mezinárodní právo, ale velmi špatně jsme vyhodnotili politickou realitu, ve snaze svrhnout syrskou vládu.

Obratné posílení diplomacie Ruskem prostřednictvím nedávného omezeného použití síly v Sýrii nyní otevřelo zjevnou cestu k míru. Možná je čas dát stranou antipatie studené války a tuto cestu prozkoumat. Zdá se, že právě to ministr zahraničí John Kerry konečně dělá se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Mír v Sýrii je klíčem k likvidaci Daesh (tak zvaného „kalifátu“, který se usídlil na hranici mezi Sýrií a Irákem). Pouze mír může skoncovat s proudy uprchlíků, které destabilizují Evropu, jakož i Levantu. Je dobré, že aspoň uznáváme, že bombardování je nesmyslné, pokud není navázáno na schůdné diplomatické cíle.

Existuje také jistý důvod pro to doufat, že se posunujeme k většímu realismu a účelovějšímu přístupu k Ukrajině. Ukrajina potřebuje politickou a ekonomickou reformu více, než zbraně a vojenský výcvik. Jen když bude na Ukrajině, s jejími vnitřními neshodami, mír, může být bezpečným mostem a nárazníkovou zónou mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Démonizování pana Putina toho nedosáhne. Bude si to však vyžadovat hledání společného základu s Ruskem.

Bohužel, jak debilní islamofobie, která charakterizuje tak zvané debaty mezi prezidentskými kandidáty, ilustruje, v současnosti neexistuje žádný srovnatelný trend k realismu v našem přístupu k muslimskému terorismu. Musíme se postavit faktu, že americké intervence a další vynucovací opatření zabily v posledních desetiletích nejméně dva miliony muslimů. Člověk nepotřebuje komplexní přehled historie evropského křesťanského a židovského kolonialismu na Středním východě, nebo tajné americké dohody s obojím, aby pochopil zdroje arabského vzteku, nebo usilování některých muslimů o odplatu. Oplácení islamistické vražednosti naši vlastní není způsob, jak ukončit teroristické násilí.

22% lidí na světě jsou muslimové. Umožnění bombardování a válčení prostřednictvím bezpilotních letounů k definování našeho vztahu s nimi je receptem na nekonečné teroristické zpětné rázy proti nám. Na Středním východě jsou nyní Spojené státy uzamčeny v tanci plném smrti s fanatickými nepřáteli, nevděčnými loutkovými státy, odcizenými spojenci a ožívajícími nepřáteli. Teroristé jsou tu proto, že my jsme tam. Udělali bychom lépe, kdybychom upustili od svých snah vyřešit problémy islámského světa. Muslimové jsou mnohem pravděpodobněji schopní vyléčit své bolesti, než my, dělající to za ně.

Příští vláda musí začít s pochopením, že jednostrannost v obraně globální sféry vlivu nefunguje a fungovat nemůže. Přechod na přátelství se světem mimo naše hranice má mnohem lepší šanci na úspěch. Američané musí dát své ambice do rovnováhy s našimi zájmy a zdroji, které jsme připraveni na to věnovat.

Potřebujeme mírové mezinárodní prostředí, abychom obnovili svoji zemi. Abychom toho dosáhli, musíme zlikvidovat náš strategický deficit. K tomu musí příští vláda opravit poškozený aparát tvoření politiky ve Washingtonu. Musí opětovně objevit výhodnost opatření jiných, než válka, naučit se, jak používat vojenskou sílu šetrně na podporu, místo jako náhražku diplomacie, a pěstit zvyk ptát se „a co potom?“, než začne s vojenskou operací.

Když byl v r. 1787 dotázán, jaký systém on a otcové zakladatelé dali Američanům, Benjamin Franklin slavně odpověděl: „Republiku, pokud ji dokážete udržet.“ Po dvě století jsme ji udrželi. Nyní, pokud nedokážeme napravit necivilnost, dysfunkci a korupci naší politiky, ztratíme svoji republiku, stejně jako říši. Problémy Ameriky jsou made in USA, vytvořené Američany, nikoliv uprchlíky, přistěhovalci či cizinci. Volají po tom, aby je napravili Američané.

The End of the American Empire vyšel 13. dubna 2016 na Counterpunch. Překlad v ceně 1641 Kč Zvědavec.

Známka 1.2 (hodnotilo 177)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Od převratu v Turecku bylo zatčeno 140.000 lidí, zadrženo 50.000 lidí a proti 40.000 běží vyšetřování30.04.17 21:35 Turecko 0

Bundeswehr bude cvičit vojáky Saúdské Arábie30.04.17 20:54 Německo 0

Prien (Horní Bavorsko): Afghánec v Lidlu vážně pobodal Afghánku v přítomnosti jejích tří dětí30.04.17 18:04 Německo 0

Masakr v Oradour: Macrone, to, co udělali nacisté v Oradour, dělají tví islamistiští přátelé po celém světě30.04.17 14:40 Francie 1

V koalici Marine s gaullisty vidí zrádcovské vedení republikánů velké ohrožení - proto přitvrzují30.04.17 13:59 Francie 0

61 neziskovek v šiku proti Marine: Opozice oligarchického aparátu vůči Marine Le Penové je obrovská30.04.17 11:15 Francie 3

Pokud bude Marine zvolena určí premiérem Nicolase Duponta-Aignana29.04.17 17:45 Francie 0

Sorosův puč v Makedonii - albánská menšina opakuje postup sudetských Němců před druhou světovou válkou29.04.17 09:55 Makedonie 2

Macron požaduje sankce pro Polsko a Maďarsko za porušování evropských hodnot28.04.17 22:16 Francie 1

Strana Debout La France udělá koalici s Národní Frontou Marine Le Penové28.04.17 21:14 Francie 0

Oděsa 2. 5. 2014 - protestní shromáždění v Praze + dokument v ruštině28.04.17 20:54 Česká republika 0

Otevřený dopis: Dlouholetá republikánská volička François Fillonovi28.04.17 20:00 Francie 0

Hraje se o plot mezi Makedonií a Řeckem?28.04.17 19:23 Makedonie 0

Le Penová ještě může zvítězit28.04.17 13:53 Francie 1

Výsledky francouzských voleb v souvislosti s výskytem mešit28.04.17 13:28 Francie 0

Starosta dostal pokutu. Ve třídách je moc muslimských dětí, řekl27.04.17 09:21 Francie 3

Všechny ženy budou nosit muslimské šátky! Nový návrh zeleného prezidenta Rakouska26.04.17 17:30 Rakousko 8

Babiš fandil Macronovi26.04.17 00:57 Česká republika 1

Mezinárodní společnost pro lidská práva: O azylu křesťanů by neměli rozhodovat muslimové25.04.17 23:38 Německo 0

OSN vybrala Saúdskou Arábii na post předsedy Komise pro práva žen24.04.17 23:35 Saudská Arábie 4

Měnové kurzy

USD
24,63 Kč
Euro
26,84 Kč
Libra
31,90 Kč
Kanadský dolar
18,04 Kč
Australský dolar
18,45 Kč
Švýcarský frank
24,76 Kč
100 japonských jenů
22,08 Kč
Čínský juan
3,57 Kč
Polský zloty
6,35 Kč
100 maď. forintů
8,58 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
43,25 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 235,15 Kč
1 unce stříbra
424,02 Kč
Bitcoin
32 368,84 Kč

Poslední aktualizace: 30.4.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 14 236