Stát korporací

Růst nelegitimní moci a hrozba demokracii

Susan George

8.10.2014 Komentáře Témata: Analýza, Korporační kapitalismus 3766 slov

Před několika lety kniha související se „státním násilím“ by byla pravděpodobně omezena tím, či přinejmenším by se soustředila na stát a jeho převládající atributy, jako: militarizace, kontrola životně důležitých zdrojů nebo měna. V daném kontextu by to bylo možné nepochybně doplnit o „schopnost šmírovat ostatní velmoci“ – avšak to není to, co se zde chystám probrat.

Nejdříve se zastavím u moci bez jakéhokoliv zodpovídání se; u moci, která není povinna nikomu sdělovat své aktivity, a pokud ji je těžké pochopit, tak je stejně těžké se ji postavit. Právě proto je tam druhá půlka názvu „hrozba demokracii“. Legitimita závisí na demokracii – v opačném případě jsou všechny druhy moci, se kterými souvisí vládnutí, pouhou variací na téma útlaku, označovaného jako tyranie, diktatura či autokracie. Proradnost neoprávněné moci to činí těžko definovatelným. Nemá jméno, nevyplývá z oficiálních rozhodnutí a zřídka je pociťována jako útlak těmi, které si podmanila, vědomě či nevědomě.

Nelegitimní moc, ve smyslu, ve kterém ji zde budu používat, vylučuje tyranii, diktaturu, jednopartajní autokratické státy, africké loutkové režimy atd. Jde o moc největších korporací a zde dávám přednost definici OSN – "nadnárodní“, či TNK, a nikoliv „mezinárodní“ či MNK. Když se dostanete na vrchol korporace, na post generálního ředitele, výkonného ředitele nebo finančního ředitele, ředitele „výzkumu a vývoje“, do správní rady, tak tyto korporace nemají z velké části žádné „občanství“ a i když mohou mít pobočky v desítkách zemí, nepředstavují vůči zájmům těchto míst rovnocennou váhu. Mimo to, jak uvidíme, se skupiny firem, řekněme z USA a evropských zemí, daly dohromady, aby dosáhly výsledků, které považují za svůj společný zájem. „Dosažení výsledků“ obsahuje i politické výsledky, a možnost jich dosáhnout od vlád nemilosrdně roste. V tom spočívá, dle mého, vážná hrozba pro principy demokracie.

Takže musím nejdříve poukázat na několik výrazných rozdílů mezi tím, co je legitimní a demokratické na jedné straně, a nelegitimní a nedemokratické na druhé straně, ve vládě, kterou v současné době často nazývají, oprávněně, za „vládnutí“ (governance).

Zadruhé vysvětlím svoji hypotézu: Myslím, že praxe ukazuje, že nelegitimnost moci je na vzestupu, a že demokracie postupně podléhá nemoci neoliberální ideologie, takže stále více funkcí zákonné/legitimní vlády nyní přebírají nelegitimní, nevolené a neprůhledné agentury a organizace. Je to patrné na všech úrovních, na národní, regionální i mezinárodní.

Nakonec, jako nejdůležitější, budu předkládat důkazy a uvádět příklady na podporu tohoto tvrzení. Seznam příkladů neustále roste, a možná že je větší, než který uvedu zde, nicméně chci ukázat, že nelegitimní korporátní pravidla zaujímají na každé úrovni vlády stále více místa, a to včetně mezinárodní sféry, že to vážně škodí demokracii a že to ovlivňuje naše země a náš život, obzvláště pokud žijeme v západních demokraciích.

Co činí moc legitimní?

Zde je kontrolní seznam známek legitimity, který dle mého akceptuje většina lidí, žijících v demokraticky řízených zemích. Charakteristickými rysy legitimní moci jsou svobodné a spravedlivé volby, ústavní vláda, vláda zákona, rovnost před zákonem; oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, systém rovnováhy, aby se zabránilo jakékoliv části vlády stát se příliš mocnou, oddělení církve od státu. V kombinaci souladu s těmito postuláty a dalšími, které nelze plně vyjmenovat, se neustále rozšiřuje seznam individuálních a kolektivních práv a svobod, vyjmenovaných především ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z r. 1789 a v právech z r. 1791, která jsou součástí prvních deseti dodatků ústavy Spojených států.

Svoboda názorů, slova, vyznání, tisku atd. … Všechny tyto myšlenky byly kdysi považovány za revoluční, dokonce i když byly silně nekompletní – ještě existovalo otroctví, ženy a menšiny nemohly volit, nebo vykonávat mnoho práv, atd. Ale chápání těchto osobních práv a vlád, které je garantují, jsou součástí osvíceneckého hnutí.

V 18. století bylo součástí idejí nejen chápání práv a svobod, ale i povinnost a normy chování občanů. Jejich stoupenci bránili racionální a vědecké uvažování před dogmatem a pověrami, přicházeli s novými koncepcemi, jako kolektivní pokrok a osobní štěstí. Rovná práva skutečně ještě nebyla zcela dosažena pro ženy, přistěhovalce nebo sexuální a rasové menšiny, ale bez ohledu na všechny hrůzy posledních několika století, na neúspěchy a nedokonalost jsou pro mne a pro miliony dalších lidí demokracie a hodnoty osvícení těmi nejlepšími a nejskvělejšími formami vládnutí ze všech, které kdy existovaly. Důkazem toho je, že ostatní (ne nutně západní) lidé chtějí tytéž věci pro sebe a jsou ochotni bojovat a umírat, aby dosáhli demokracie.

Proč bránit tento model?

Myslím, že musíme zachovat a zlepšit demokratický model Osvícení, nyní se pokusím vysvětlit, proč se domnívám, že je vážně ohrožen ze strany nelegitimní moci. V posledních třiceti-čtyřiceti letech se do popředí a do centra pozornosti dostaly postupně nové hodnoty, spolu s velmi mnoha změnami ve vládnutí, a to k horšímu.

Dnes stojí proti modelu Osvícení nová ideologie egoismu a tvrdosti, a můžeme ji nazvat neoliberální model. Ten neustále nabírá na síle, bez ohledu na drtivé důkazy o tom, že je to škodlivé téměř pro všechny, s výjimkou velmi bohatých nacházejících se na samém vrcholku korporátního sektoru. Upřímně jsem si nemyslela, že po finančním zemětřesení let 2007-2008 může vzniknout něco silnějšího, kdy se s následky střetáváme dodnes. Ale došlo k tomu.

Tento model byl zcela zdiskreditován – byl zdiskreditován intelektuálně, prakticky a morálně. Ale neoliberalismus doposud triumfoval a nadále vyvolává obrovské posuny v moci ve prospěch těch nejbohatších a nejmocnějších tříd a korporací.

Nerovnost pozoruhodně vzrostla. V Evropě má ekonomické hodnoty v rukách kapitál a pracovní síla je silně ožebračena. Na konci 70. let tvořily příjmy připadající na práci ve formě mezd v Evropě asi 70% GDP. Zbývajících 30% bylo odesíláno do centra ve formě dividend, rent a zisků. Nyní centrum dostává nejméně 40% GDP, v některých zemích více, a práce dostává pouhých 60%. Akcionáři korporací přivykli dividendám, s roční návratností 3% nebo 4%; nyní požadují 12% a více. Bývalý cíl vybudování silného, zdravého a odolného komerčního podniku, dobře integrovaného do společnosti, byl zaměněn za jediný imperativ „ceny akcií“. Prakticky všechna podnikatelská rozhodnutí jdou tímto směrem, kdy podněcují rychloobrátkovost, vyvádění aktiv, masová propouštění a spoustu dalších negativních jevů.

Pokud námezdní síla přišla o deset bodů GDP, jsou to velké peníze! GDP Evropy činí kolem 13 bilionů dolarů ročně, takže evropští pracující přichází nyní o 1,300 miliard ročně, v porovnání se 70. lety. Když pracujícím platí, jdou jejich příjmy v převážné většině na nákup zboží a služeb, což umožňuje ekonomice fungovat. Nyní máme vysokou nezaměstnanost a mzdy těch, kteří mají stálou práci, klesá, a někdy se propadá, obzvláště v jižní Evropě, a dokonce i u části německé pracovní síly.

Kapitál je na druhou stranu reinvestován, velmi často se nakupují finanční produkty, které nevytváří sociální hodnoty, mají jen málo nebo vůbec nic společného s reálnou ekonomikou, a mohou, jak jsme nedávno viděli, srazit tuto reálnou ekonomiku na kolena.

Neoliberální doktrína

Stejně jako jsem uvedla „seznam atributů legitimity“ demokracie, uvedu zde jeden pro nelegitimitu vlády neoliberálního modelu a jeho obránců:

Trh je moudrý a efektivní; říká občanům, společnostem a vládám, co společnost chce a co potřebuje; musí mít možnost fungovat nezávisle, jak jen to je možné (ideálně zcela svobodně), na vládních nařízeních a opatřeních. Trh se z definice „samoreguluje“ a v neoliberální hantýrce jsou pravidla „ničiteli práce“, členové odborů jsou „bandité“, kteří chtějí zabránit nalézt pracovní místo nováčkům, a, samozřejmě, cizincům. Privatizace státních služeb je žádoucí z hlediska efektivnosti, kvality, dostupnosti a ceny. Volný trh může mít pro některé dočasné nedostatky, ale v konečném důsledku slouží celé populaci dobře a zajišťuje kvalitnější pracovní místa a zvyšuje životní úroveň. Jak tarifní, tak netarifní bariéry musí být pro trh a přímé zahraniční investice zrušeny. Státní výdaje jsou v podstatě škodlivé (vyjma některých, jako na zbrojení a národní bezpečnost) a musí být omezeny na minimum. Státního dluhu a deficitu státního rozpočtu je třeba se zbavit co nejrychleji, v případě nutnosti pomocí zavedení tvrdých úsporných opatření vůči obyvatelstvu.

Přísnost programu je založena na tomto přesvědčení. V morální rovině je neoliberalismus egoistický a tvrdý, dokonce protilidský. V USA republikánský kongresman z Tennessee hlasoval pro zrušení potravinových lístků se slovy: „Ti, kteří odmítají pracovat, ať nejí.“ – kdy zcela ignoroval nedostatek pracovních míst, dostupných pro ty, kdo se pokouší najít práci. V EU je v plném proudu útok na sociální stát, který se vede s cílem odvrhnout veškeré výdobytky pracujících za posledních šest-sedm let. Neoliberálům se každý aspekt sociálního státu příčí, protože odebírá zdroje bohatým – těm, kdo údajně vytvořil bohatství a dává bohatství těm, kdo si ho zaslouží. Bohatý chudému nic nedluží.

Rovněž vůči přírodě nejsou bohatí ničím povinováni. V neoliberálním kánonu nemá příroda sama o sobě žádnou hodnotu, stejně jako práce. Musí být využívány právnickými osobami a pouze investoři (tj. „akcionáři“) a lidé na vrcholku jsou tvůrci hodnot.

Korporační ofenziva od A – dobře, do Z – ne až tak

Nyní důkazy, či aspoň příklady narůstající kontroly nelegitimní moci. Ta je vykonávána přes korporátní peníze, a přes stále komplikovanější organizace a profesionalismus. Existuje mnoho úrovní projevu této moci: můžeme začít tento krátký přehled od toho nejjednoduššího, praotce korporátního ovlivňování, tedy od lobbingu. Tato praxe má svůj původ v předsálí parlamentu, kde lidé s vlastními zájmy, a často nabitými peněženkami, čekali, aby si odchytili na pohovor přicházející a odcházející poslance.

Během staletí se tito nevolení lidé stali známými, mnohem zasvěcenějšími a kvazi-zákonnými aktéry na okraji státu. Jejich kanceláře zabírají celé čtvrtě ve Washingtonu (K Street), a čtvrť v ústředí EU v Bruseli. Často prochází „otáčivými dveřmi“ a po kariéře v politice vědí lépe, než kdokoliv jiný, na koho se obrátit a jak změnit názor zmocněnců nebo zákonodárců.

Své metody vylepšili, platí více, než kdy předtím, a dosahují výsledků. Lobbování se vyplácí. Výzkum provedený Sunlight Foundation v USA ukázal, že americké korporace, které investovaly do lobbování, platí na daních méně, než ty, které neinvestovaly. V USA se musí aspoň zaregistrovat v kongresu a sdělovat, kolik jim kdo platí.

Avšak v Bruseli existuje pouze „dobrovolná“ registrace – což je výsměch, vzhledem k tomu, že místnosti EU navštěvuje 15 až 20 tisíc lobbistů a každý den non-stop mluví s personálem Komise a Evropského parlamentu. Několik poslanců z východní Evropy bylo přistiženo novináři britského bulváru při přebírání úplatku, výměnou za svůj hlas, a byli patřičně předhození čtenářům.

Parlament, správně znepokojen pošramocením své pověsti, požádal prezidenta Martina Schulze, aby vytvořil pracovní skupinu pro reformu zcela neadekvátního evropského registru. Tato skupina byla patřičně zformována v polovině r. 2012, a pak se nic nedělo. Neexistence pokroku v práci skupiny se stala evidentní, když v říjnu 2013 německý deník Der Spiegel informoval, že předseda této skupiny, německý křesťanský demokrat a poslanec Evropského parlamentu, Rainer Wieland byl lobbistou ve formě partnera v bruselské právnické firmě. Současné evropské lobbování to je nejen PR – Brusel je rovněž plná právnických firem, vytvářejících návrhy zákonů a právní strategie pro své komerční klienty, a obzvláště tyto firmy by se měly zaregistrovat. Není divu, že Wieland neudělal nic, aby jejich názor změnil.

Dva němečtí poslanci Evropského parlamentu za zelené, Rebecca Harms a Daniel Cohn-Bendit, ještě jednou napsali Schulzovi a poukázali na to, že „odhalení toho, že (Wieland) tvrdě lobbuje a ovlivňuje politiku EU, činí souhlas s jeho setrváním ve funkci předsedy pracovní skupiny pro transparentnost lobbování zcela neodůvodnitelným…“. Uvidíme – tato sága pokračuje.

Nicméně pozvolna se objevují obavy, jestli směšné manévrování Komise a činovníků státu není škodlivé, a příkrov tajností nad lobbistickými aktivitami do jisté míry ustupuje. Dokonce i ty firmy, které jsou zaregistrovány, utajují své skutečné aktivity a příjmy a uvádí jich pouze desetinu. Jak říkají Francouzi, „le ridicule tue“ – být vysmíván je smrtelné, a každý doufá, že registr brzy přestane být terčem posměchu kontinentu.

Lobbování, či „styk s veřejností“ v průmyslu po druhé světové válce vzrostlo geometrickou řadou a v současnosti experti brání zájmy všech průmyslových odvětví, včetně rychlého občerstvení, geneticky manipulovaných kultur, škodlivých produktů jako tabák, nebezpečných chemických látek či rizikové farmaceutiky a finančního sektoru. Jejich úkol je jasný: napsat nové zákony; zadržet nebo odstranit jakékoliv zákony odporující jejich zájmům.

Možná méně známými než lobby pro jednotlivé TNK jsou proliferující odvětvové „instituce“, „základny“, „centra“ nebo „poradní sbory“ pro různé třídy produktů, často umístěné ve Washingtonu v obvodu Columbia, ale někdy fungující po celém světě. Rovněž obhajují alkohol, tabák, nezdravou stravu, chemikálie, farmaceutické preparáty, skleníkové plyny atd., ale dělají to jinak, kdy často používají ideologické zbraně. Využívají povolné vědce, kteří při napsání „výzkumu“ nebo populárních článků nikdy nevyjadřují konflikt zájmů, kdy ty jsou určené k vytváření pochybností u společnosti dokonce i u daných vědeckých faktů. Přesvědčují, že kolem jistých vědeckých otázek panuje „diskuse“, přičemž ve skutečnosti žádná neexistuje, nebo jen to, co si samotní lobbisté vycucali z palce.

Vytvořili falešné skupiny „místních“ nebo „obyvatel města“, aby tak bránili svoji produkci nebo ideje, a tváří se, že "svobodná volba“ spotřebitelů je narušována „paternalistickým státem“, který chce rozhodovat za lidi. Začali intervenovat a sbírat podpisy, aby politiku ochránili nebo odklonili; při bližším prozkoumání jde o podpisy těch spolupracovníků korporací, jejichž pracovní místa závisí na souhlasu. Používají zastrašování, například „tento zákon povede ke zvýšení nákladů podnikání a povede k nárůstu cen nebo k nezaměstnanosti“. Jsou také experty v překrucování otázek tak, aby je bylo možné vydávat za legální „novinky“, zatímco ve skutečnosti jde o propagandistickou operaci. Je třeba si dát práci a objasnit, kdo financuje zdánlivě prospěšné a zákonné instituce, dříve než začneme věřit všemu, co říkají, a to není pro obyčejného občana jednoduchý úkol.

Zasít pochyby do povědomí společnosti zpravidla pro dosažení cílů stačí. Středisko spotřebitelské svobody, pod vedením prvotřídního guru PR Richarda Bermana, bylo schopno oddalovat zákaz kouření na veřejných místech po mnoho let. Berman také bránil alkoholické nápoje a nežádoucí potravinářský průmysl, a také připravoval protiodborové kampaně pro velké korporace. Při popírání klimatických změn používal stejnou taktiku. Jedna z jeho organizací, financovaná z ropy a automobilovým průmyslem, dokonce na své stránce informovala po neúspěchu Kodaňské klimatické konference OSN v r. 2009, že byla rozpuštěna, neboť splnila svůj účel. A dosáhli většího společenského zájmu o změnu klimatu, než před r. 2009.

Triumf bank a finančních služeb

V polovině 90. let největší americké banky, obchodníci s cennými papíry, pojišťovny a účetní TNK spojily své síly a za využití 3000 lidí utratily 5 miliard dolarů, aby se zbavily všech zákonů Nového údělu, zavedených Rooseveltovou vládu v 30. letech – tyto zákony chránily americkou ekonomiku více než šedesát let. Díky tomuto společnému lobbistickému náporu získaly naprostou volnost k odstranění jakýchkoliv ztrátových aktiv z bilancí a k jejich přesunu do „stínových“ bank, které se nikde v jejich bilancích neobjevily. Mohly volně vytvářet toxické produkty v řádech stovek miliard a obchodovat s nimi, jako třeba velké množství nebonitních hypoték, bez jakékoliv regulace.

Následky byly, jak všichni vědí, zhoubné. Ale demokracie nejednala a neposkytovala žádná řešení. Například od r. 2007 zabavili ve Spojených státech dům asi 10 milionům rodin. Vědí dostatečně dobře, že banka nebo hypotéční firma zabavila jejich dům a vyhodila je na ulici – ale většina nechápe, jak krize proběhla ve skutečnosti nebo proč kongres nic neudělal, aby ji zabránil nebo ji nezmírnil ex post. Kongresmani skutečně připravili řadu návrhů zákonů, které by mohly pomoct lidem zůstat ve svých domech, ale ani jeden návrh se nestal zákonem. Rovněž je třeba říct, že nebyla vytvořena kolektivní organizace na ochranu nových bezdomovců, která by mohla donutit orgány k jednání.

Nebo si vezměme případ CalPERS – Kalifornského státního penzijního fondu pracujících, který přišel o více než miliardu dolarů vkladů pracujících lidí, protože investoval do toxických papírů, prodávaných na trhu velkými bankami. Šlo o špatné investiční rozhodnutí manažerů fondu? Vůbec ne: podle zákona mohou investovat pouze do papírů s ratingem AAA, které jsou nejbezpečnější. Soukromé ratingové agentury jsou placeny emitenty cenných papírů, aby jim udělily rating, a je zde na místě zmínit případ CalPERS vs. Standard & Poors, jedné ze tří největších agentur – dvěma ostatními jsou Moody’s a Fitch. Společně tyto agentury oštemplovávají stovky toxických, a v konečném důsledku bezcenných papírů s AAA, a platili jim, aby tak činily.

Tento penzijní fond (později se k němu připojil prokurátor státu Kalifornie) obviňuje S&P z “podvodných ratingů”, ale doposud nižší (obvodní) americké soudy rozhodují, že ocenění ratingových agentur byla pouhými “vyjádřeními názoru” na hodnotu těchto papírů, a “svoboda názorů” je chráněna prvním dodatkem americké ústavy, jako součást listiny práv z r. 1791. Jinými slovy, korporace nabyly práv osob – tomu předcházel soudní proces ratingových agentur. Mimo bank, které nepřispívají na vlastní záchranu, ani ratingové agentury neposkytují kvůli zisku nadnárodních korporací svým obětem žádné kompenzace.

Po pádu Lehman Brothers bylo uděláno málo, nebo vůbec nic, pro opětovnou regulaci financování, kdy v té době obchod s deriváty dosáhl 2,300,000,000,000 dolarů za den, o třetinu více, než před krizí. Bleskové forexové obchodování, „flash trading“, zcela řízené počítači a algoritmy, vzrostlo oproti období před krizí o 50%. Nevměšování se do finančního sektoru vyvolává problémy vedoucí k další krizi a můžeme předpovědět, že to bude ještě horší.

Máme v podstatě matematické důkazy, že to horší nás ještě čeká, a že korporace si následující krizi vytváří. Tři matematici, specializující se na teorii spletitosti na polytechnickém institutu a Zurichu zveřejnili pozoruhodnou práci, pod názvem "Síť globální korporátní kontroly“, která uvádí tisíce TNK podle jejich vazeb na další TNK. Vycházejíce ze základu tvořeného údaji o 43,000 korporacích postupně probírají majetkovou provázanost, nahoru i dolů, aby vyčlenili nejprovázanější společnosti, tvořící „jádro“ 147 společností, které kontrolují 40% ekonomického zisku celého výběru. Jejich rozpis vypadá jako astronomická mapa noční oblohy s matnými galaxiemi a jasným jádrem, ale jsou tam i některé supernovy, propojené liniemi s desítkami dalších hvězd; aby se stala „jádrem“, musí mít společnost aspoň dvanáct propojení.

Šokující závěr těchto matematiků lze nalézt v příloze jejich práce, ve které je uvedeno 50 nejprovázanějších společností, které ztělesňují to, co nazývají „ostré hrany vlastnictví“. Zakrýt provázanost znamená v podstatě „dispozici pro systémové riziko“, a to zároveň znamená, že „je-li v dobrých časech síť spolehlivá, ve zlých časech se firmy ocitají v kalamitním stavu zároveň“. Z 50 nejprovázanějších, a tudíž riziku nejvíce vystavených, firem na seznamu je 48 bank, hedge fondů a dalších korporací z oblasti finančních služeb.

Evropská korporátní mafie

Po návratu do Brusele desítky „odborných komisí“, tvořených těmi nejlepšími spolupracovníky TNK, prakticky bez spotřebitelů, ekologů nebo účasti pozorovatelů se denně setkávají s představiteli Komise. Je jim nařízeno vytvořit podrobné zákony ve všech myslitelných oblastech politiky. V nejdůležitější oblasti obchodu Corporate Europe Observatory poukázala na to, že s přípravou americko-evropského „Transatlantického partnerství v obchodu a investicích“ souvisí „minimálně 119 setkání za zavřenými dveřmi s velkými korporacemi a jejich lobbistickými skupinami, ale jen pár s odbory a skupinami spotřebitelů. Když byly rozhovory v únoru 2013 oznámeny, ani jedno z těchto setkání se skupinami obecných zájmů se nekonalo, v porovnání s desítkami setkání s lobbisty“.

Takovéto zprávy, uvedené ve vnitřních dokumentech, získaných z obtížně dostupných informací EU, jsou v přímém rozporu s tím, co Komise tvrdí ve svých veřejných „bulletinech“. Příklad: „názory občanské společnosti hrají rozhodující roli“ v obchodních rozhovorech EU. To je pravda, jen pokud jsou „občanskou společností“ míněny téměř výhradně zájmy byznysu.

Nad bezpočtem „odborných skupin“, třebaže podobných, je Rada pro mezinárodní normy finančního výkaznictví (IASB), která je nepochybně neznámá 99% obyvatel Evropy a dalších účastnických zemí. Když EU poprvé narazila na rozšíření a přízrak 27 různých burz a široké spektrum normativních pravidel účetnictví, požádala o pomoc zvláštní skupinu poradců ze čtyř velkých nadnárodních auditorských firem.

V následujících letech se tato skupina přeměnila na oficiální agenturu, Radu MSFO, a stejně jako dříve je tvořena nadanými lidmi z velké čtyřky, ale nyní dělá pravidla pro 66 členských zemí, včetně celé Evropy, a rovněž pro Austrálii. Rada MSFO se stala oficiální díky úsilí jednoho nevoleného komisaře EU, Charlie McCravyho, neoliberálního Irčana, který sám je diplomovaným účetním. Neúčastní se žádného parlamentního posuzování. Pokud se chce někdo na něco zeptat, řeknou, že agentura je „čistě technická“. A skutečně, co může být nudnější a techničtější, než pravidla a praktiky účetnictví?

Proč bychom se měli znepokojovat?

Musíme být znepokojeni, protože doposud nemůžeme donutit nadnárodní korporace vést výkaznictví „v daných zemích“, takže budou i nadále platit, zcela legálně, minimální daně v zemích, kde mají pobočky. Své zisky mohou převést do zemí s nízkými nebo nulovými daněmi a mít ztráty v zemích s vysokými daněmi. V současnosti, pokud si tak přejí, mohou podat přiznání doma, v zemi svého sídla, a pak informovat „ostatní svět“.

Ale pro účinné placení daní musí fiskální orgány znát objem prodejů, počet pracovníků, zisky a náklady v každé jurisdikci. Dnes tak činit nemohou, protože pravidla jsou udělána speciálně proti tomu. Malé národní společnosti a rodiny se stálou národní adresou budou nadále nést převážnou část daňové zátěže, nebo se budou muset obejít bez služeb státu, které by mohly zajistit spravedlivé zdanění TNK. Prakticky všude jsou tyto společnosti černými pasažéry – policie a hasiči chrání jejich majetek, místní školy a nemocnice vzdělávají a pečují o jejich pracovníky, kteří mohou přijet do továrny nebo do kanceláře veřejnou dopravou nebo po veřejných komunikacích – nic z toho korporace nepodporuje a přispívá jen minimálně.

Kontaktovala jsem IASB, abych se zeptala, jestli je někde na pořadu jednání výkaznictví podle zemí, a dostala jsem zdvořilou odpověď, že ne. Není divu. Velké čtyři firmy, jejichž přátelé a kolegové vytváří pravidla, by přišly a velké peníze na příjmech, pokud by již nadále nemohly radit svým klientům, jak se nejlépe vyhnout daním. Řadoví občané budou nést daňové břímě nadále. Daňové ráje, kde je podle důvěryhodných odhadů ulito bohatými jedinci a korporacemi asi 32 bilionů dolarů, budou nadále vzkvétat.

Zákon mimo hranice

Velkou část zákonů nyní vytváří mimo národní hranice a v mezinárodní sféře se velká část těchto zákonů týká způsobů poskytujících korporacím velký prostor a volnost. Velké množství nových obchodních dohod umožňuje TNK proniknout do výkonných, zákonodárných a dokonce i soudních funkcí státu. Dokonce i OSN je nyní účelovou a TNK její existenci vítají.

Dohody jsou vážným zdrojem práva a teoreticky vymezují národní zákony, včetně ústavy, i když zde mají více volnou ruku silnější země. Spojené státy ignorují notnou část mezinárodního práva, včetně konvence Mezinárodního úřadu práce. Evropa vymýšlí a ratifikuje dohody závratnou rychlostí a pro občany není dostatek místa ani času, aby odhlasovali mnohem menší počet věcí prostřednictvím referenda. V červenci 2013 začaly rozhovory o Transatlantickém partnerství u obchodu a investic, či TTIP.

Známka 1.1 (hodnotilo 63)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 4

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 2

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
26,08 Kč
Libra
29,61 Kč
Kanadský dolar
17,70 Kč
Australský dolar
17,28 Kč
Švýcarský frank
22,54 Kč
100 japonských jenů
19,51 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,42 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,70 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 276,68 Kč
1 unce stříbra
371,51 Kč
Bitcoin
80 528,92 Kč

Poslední aktualizace: 22.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 8 424