Smrt „sociální Evropy“

Mýtus o pobaltských tygrech

Michael Hudson

21.1.2011 Komentáře Témata: Evropa, Krize 2887 slov

„Buďte jako Lotyšsko“, žádají bankéři a finanční tisk vlády od Řecka po Portugalsko, a nyní rovněž Španělsko. „Proč nemůžete být jako Lotyšsko a obětovat svoji ekonomiku zaplacení dluhů, které jste nahromadili během finanční bubliny?“. Odpověď zní, že nemohou – aniž by došlo k ekonomickému, demografickému a politickému kolapsu, který by věci pouze zhoršil.

Teprve před rokem se zjistilo, že desítky let neoliberalismu americkou ekonomiku a několik ekonomik Evropy zkrachovaly. Roky deregulace, spekulací a nedostatečných investic do reálné ekonomiky za sebou zanechaly rostoucí nerovnost a malou spotřebitelskou poptávku, s výjimkou toho, co bylo financováno zadlužováním. Ale finanční tlak a neoliberální politici nastoupili do protiútoku a použili „pobaltské tygry“ jako příkladné beranidlo pro útok na keynesiánskou politiku výdajů a model sociální Evropy, předjímaný Jacquesem Delorsem.

Analytici pohlíželi na výsledky lotyšských voleb jako na uznání účinnosti úsporných opatření při řešení ekonomické krize. Standardní mantrou (kterou se nedávno oháněl Economist) je, že lotyšský málomluvný a upřímný premiér Valdis Dombrovskis ve volbách v říjnu zvítězil i přesto, že zavedl nejtvrdší daňovou a úspornou politiku, která kdy byla v době míru přijata, protože „vyspělí“ voliči pochopili, že je to nezbytné, a „vzepřeli se konvenční moudrosti“ a hlasovali pro vládu úsporných opatření.

Wall Street Journal vydal několik článků, které tento názor propagovaly. Naposledy obhajoval vnitřní devalvaci a úspornou strategii coby model hodný následování evropskými zeměmi v krizi Charles Doxbury. Běžně prosazovaným názorem je, že ekonomický volný pád Lotyšska (nejhlubší ze všech zemí po krizi v r. 2008) se konečně zastavil a že zotavení (ačkoliv velmi křehké a nepatrné) se blíží.

V rámci tohoto názoru se apeluje na bankéře, aby se snažili zabránit nesplacení soukromých a veřejných dluhů, v naději, že úsporná opatření mohou vést k ekonomickému oživení. Ale lotyšský model není napodobitelný. Lotyšsko nemá žádné hnutí pracujících, o kterém by stálo za to mluvit, a má jen malou tradici aktivismu, postavenou výhradně na etnickém původu. V rozporu s většinou zpráv v tisku jsou tamní úsporná opatření nepopulární. Volby se točily kolem národnostním otázek a nešlo o referendum o ekonomické politice. Etničtí Lotyši (většina) hlasovali pro etnické lotyšské strany (většinou neoliberální), zatímco velká 30% ruská a rusky mluvící menšina hlasovala s podobnou disciplínou pro svoji stranu (mírně keynesiánskou).

Dvacet let po získání nezávislosti důsledky ruského vystěhovalectví do Lotyšska v době sovětské okupace způsob hlasování stále formují. Pokud další ekonomiky nemohou stavět na podobném etnickém rozdělení coby krytí pro odvedení pozornosti, političtí vůdci prosazující úspornou politiku lotyšského stylu jsou odsouzení k volební porážce.

Zatímco ekonomická krize byla dostatečně hluboká, aby vyhnala dokonce i odpolitizovanou populaci Lotyšska v zimě 2009 do ulic, většina Lotyšů velmi brzy zjistila, že cestou nejmenšího odporu je prostě emigrovat. Neoliberální úsporná politika způsobila demografické ztráty, které dalece převyšují Stalinovy deportace ve 40. letech (nicméně tentokrát bez ztrát na životech). Jak vládní škrty v oblasti vzdělání, zdravotní péče a u další základní sociální infrastruktury hrozí, že podkopají dlouhodobý rozvoj, mladí lidé raději emigrují, než aby trpěli v ekonomice bez pracovních míst. Přes 12% celkové populace (a mnohem větší část pracovní síly) nyní pracuje v zahraničí.

Navíc děti (těch pár, protože v této zemi došlo k poklesu sňatků a porodnosti) byly v zemi zanechány osiřelé, což přimělo demografy se zabývat tím, jak tato malá země může přežít. Takže pokud ostatní zadlužené evropské země s počtem obyvatel dalece převyšujícím 2,3 milionů lidí v Lotyšsku nedokážou najít pracovní trh v zahraničí, který by přijal jejich nezaměstnané v důsledku úsporné politiky, nebude tato cesta ven dostupná.

Projektovaná míra růstu Lotyšska pro rok 2011 ve výši 3,3% je uváděna jako další důkaz úspěchu a tvrdí se, že model úsporných opatření silnou dluhovou krizi v této zemi stabilizoval, jakož i chronický obchodní deficit, který byl financován hypotéčními úvěry v cizích měnách. Vzhledem k 25% propadu GDP během krize to bude trvat deset let, než se při této míře růstu dostane lotyšská ekonomika na úroveň v r. 2007. Je tento „tvrdý“ odraz dostatečně přesvědčivý pro ostatní státy EU, aby ho následovaly a spadly přes sráz fiskální propasti?

Navzdory svým katastrofickým ekonomickým a sociálním výsledkům je lotyšské neoliberální trauma přesto finančním tiskem a neoliberálními politiky idealizováno, protože se snaží prosadit úsporná opatření ve svých vlastních ekonomikách. Před globální krizí v r. 2008 byli „pobaltští tygři“ oslavováni jako předvoj ekonomik volného trhu Nové Evropy. Kritici tohoto ekonomického „zázraku“ postaveného na úvěrech v cizích měnách, které financovaly spekulace v nemovitostech a privatizační skupování, byli odmítáni jako nepřející popírači. Bez vynechání jediné příležitosti označují komentátoři současnou úspornou politiku Lotyšska jako vzor, který by měly ostatní země převzít.

Lotyšské řešení slouží několika pánům. Finanční tisk omílá pohádku o autokorekci trhu a o tom, že úsporná opatření přinášejí prosperitu. Lotyšská centrální banka (ohledně které dokonce i MMF vyjádřil obavy kvůli její neoliberální zběsilosti) si přeje absolvovat vítězné kolečko za provádění politiky, která přinesla Lotyšům obrovské utrpení. A neoliberálové z Washingtonu a EU chtějí, aby ostatní země přejaly lotyšskou verzi čínských koloniálních „otevřených dveří“ doplněnou o dickensovský sociální systém. Otevřenost ekonomickým průnikům je standardní opatření a Pobaltí to má jako trumf, tudíž je „úspěšné“, bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně jejich ekonomiky slouží potřebám lidí.

Vzhledem ke geografické blízkosti Lotyšska a Běloruska je osvětlujícím porovnat, jak neoliberálové tyto dvě ekonomiky hodnotili. Lotyšsko utrpělo v r. 2008 a 2009 největší ekonomický kolaps v Evropě, s neustálou dvoucifernou nezaměstnaností. Jeho ekonomika nebude až do letoška (2011) vykazovat žádný růst a nepatrný následný růst bude pravděpodobně i nadále doprovázen dvoucifernou nezaměstnaností. Obrovská část populace ze země odešla, zanechala spoustu dětí u příbuzných, nebo se musely o sebe postarat sami. V sousedním Bělorusku, jen s málo geografickými výhodami Lotyšska (přístavy a pláže), je GDP na hlavu oproti lotyšskému jen o něco málo menší. Bělorusko mělo před krizí konjunkturu s dvouciferným růstem a během krize udržovalo v ekonomice plnou zaměstnanost, oproti 25% míře nezaměstnanosti, která zachvátila Lotyšsko. Bělorusko má rovněž koeficient GINI (nerovnosti) zhruba na stejné úrovni jako Švédsko, zatímco v Lotyšsku se nerovnost zvyšuje na míru, která je nyní charakteristická pro Spojené státy.

Přesto je neoliberální Lotyšsko prohlašováno za model úspěchu a Bělorusko za katastrofu. World Factbook CIA svým čtenářům připomíná, že k ekonomickému růstu Běloruska došlo „navzdory překážkám tvrdé centrálně řízené ekonomiky“. To je standardní charakterizování Běloruska. Ale člověk se musí ptát, do jaké míry je tento úspěch odrazem centrálního plánování. Lotyšsko nastolilo větší politickou svobodu pro disidenty, ale Bělorusko má méně ekonomické nerovnosti a zahraničních dluhů.

Každá ekonomika v historii byla smíšená. Neobhajujeme média a politické represe soudruha Lukašenka v Bělorusku. Jen prostě nebudeme zacházet do opačného extrému a nebudeme tleskat neoliberálnímu modelu Lotyšska. Člověk může kritizovat běloruský politický systém i bez toho, aby opěvoval oligarchii, která je charakteristická pro většinu lotyšského politického života. Přesto bez ohledu na ekonomické výsledky budou Lotyšsko a strádající pobaltští tygři v západním tisku prohlašovány za vítěze, zatímco Bělorusko bude vždy označováno u ekonomických výsledků za poraženého, bez ohledu na skutečnost. Zkrátka na ekonomiku obou zemí vyvážený pohled neuvidíte, abyste si nemohli objektivně porovnat, v čem jsou úspěšné, a v čem ne (včetně jednotlivých odvětví) a zjistit, jaká poučení lze z toho vyvodit. Ekonomické porovnání je zcela postavené na politice.

Naším záměrem není vinit z krutého experimentu neoliberální politiky, kterému byl vystaven, lotyšský národ, ale zpochybnit globální komunitu tvůrců politiky, intelektuálů a část vlastní lotyšské elity za to, že trvají na prosazování této zkrachovalé politiky, a za to, že ji dokonce doporučují ostatním zemím jako cestu růstu, i když jde o ekonomickou a demografickou sebevraždu. Lotyši trpěli následky dvou světových válek a od získání nezávislosti v r. 1991 se propadli do zadlužení skutečně hluboko – a to do dluhů v cizích měnách. Neoliberalismus přinesl chudobu tak velkou, že způsobuje exodus lidí ze země biblických rozměrů. Nazývat to ekonomickým krokem vpřed a vítězstvím ekonomického rozumu připomíná Tacitovu charakterizaci imperiálních vojenských vítězství Říma, vloženou do úst keltskému náčelníkovi Calgalovi před bitvou u Mons Graupis: „Nechávají za sebou poušť a říkají tomu mír.“

Během několika let, kdy jsme oba Lotyšsko navštěvovali, jsme viděli pracovité a nadané lidi, mnohé s integritou, navzdory tomu, že byli ponořeni do zkorumpovaného prostředí. Naším cílem zde je vysvětlit, proč by zkrachovalý „lotyšský model“ měl být považován za varování a něco, čemu by se měly ostatní země vyhnout, nikoliv za politiku, která by měla být uvalena na nešťastné Irsko, Řecko a další zadlužené evropské země. V podstatě jsme oba pracovali na obratu politiky v samotném Lotyšsku. Nakonec, nyní je v sázce budoucnost evropské sociální demokracie a udržení míru v regionu zmítaném válkami po tisíce let, až do 50. let.

Problémem je, že ekonomické problémy Evropy nemají kořeny pouze v marnotratnosti, jak tvrdí tisk a mnozí politici. Zadlužení je důsledkem strukturálních finančních, ekonomických a fiskálních vad zabudovaných do systému post-sovětské Evropy. V krátkosti, Evropská unie nikdy nevytvořila udržitelný mechanismus pro transfer kapitálu z nejbohatších ekonomik do chudších, obzvláště na periferii.

Bretton-woodský řád po druhé světové válce byl součástí propracovanějšího systému úvěrů na obnovu a transferu kapitálu mezi válkou zničenou Evropou a Spojenými státy. Marshallův plán, doprovázený kapitálovou kontrolou a státními investicemi s cílem povzbudit ekonomický rozvoj a monetární nezávislost, umožnil národním ekonomikám západní Evropy nakupovat zboží od Spojených států, zatímco vytvářely své vlastní exportní kapacity a zvyšovaly životní úroveň. Tento systém nebyl bez chyb, ale přání vyhnout se cyklickým ekonomickým krizím a válce (a rostoucím obavám ze studené války) předešlého půlstoletí přiměl ekonomiky západní Evropy se rozvinout a vydláždit cestu pro následnou kontinentální integraci.

Období po studené válce po roce 1991 odráží podobný vzor nedostatečného rozvoje ve vztahu bohaté západní Evropy a chudších východních a jižních evropských zemí. V kontrastu s tím, co bylo uděláno po druhé světové válce, nebyly vytvořeny struktury, aby se ekonomiky posledně zmíněných zemí učinily soběstačnými. Byl strukturálně zaveden pravý opak: zadlužení v cizích měnách, obzvláště u domácích hypotečních úvěrů, aniž by se vytvořily prostředky pro jeho splacení.

Dnes jsou nejbohatší státy EU zeměmi s vysokou přidanou výrobní hodnotou. Expanze EU před dvaceti lety se vyznačovala rostoucím vývozem a bankovními úvěry do těch zemí, které se dnes staly ekonomikami v krizi – a rostoucí mírou zadlužení v kontextu s privatizačními výprodeji, bez progresivního zdanění příjmů a s nízkými majetkovými daněmi (hlavní faktor nafukování místních nemovitostních bublin). Pobaltské a východoevropské země financovaly své obchodní deficity posledních deset let především úvěry švédských, rakouských a dalších bank výměnou za nemovitosti a infrastrukturu, jejichž prodej a přeprodávání leverage zadlužení ještě zvyšoval. To však nevytvořilo prostředky pro splacení těchto dluhů, s výjimkou trvalé inflace u nemovitostní bubliny, aby se udrželo dostatečně velké úvěrování v cizích měnách na pokrytí chronických obchodních deficitů a odlivu kapitálu.

Pobaltské země uvedly svůj běžný účet do pořádku, avšak nikoliv prostřednictvím výroby více zboží a služeb, ale ožebračením vlastních lidí. Jejich neoliberální plánovači srazili spotřebu – nikoliv aby vytvořili kapitál pro investice, ale aby zaplatili dluhy bankéřům. Tímto způsobem kompenzují současné zastavení přílivu kapitálu od zahraničních bank poté, co úvěry v rámci nemovitostní bubliny vyschly (bubliny, které bylo tleskáno za to, že učinila z jejich nemovitostních trhů „pobaltské tygry“ a vedlo to ke zbohatnutí bank). Bankéři a finanční tisk vykreslují tyto úsporné programy, s cílem splatit úvěry bankám, jako krok vpřed, a nikoliv jako skok do bažiny dluhů vlastněných věřiteli, které pramálo zajímalo, jak je pobaltské ekonomiky budou splácet – a důsledkem je propad ekonomiky, emigrace a ještě větší ždímání pracujících.

Fiskální břímě má dopad na zaměstnanost mnohem silněji, než jak tomu bylo v západní Evropě před šedesáti lety, během období její rekonstrukce. Insiderské obchodování a finanční podvody se rozmohly. Jako koruna všeho byly v euro denominované dluhy přidružených členů zajištěny příjmy v místních domácích měnách. A nejhorší je, že banky prostě půjčovaly oproti již existujícím nemovitostem a veřejné infrastruktuře, namísto toho, aby byly tyto zdroje použity pro zvýšení výroby a tvorbu reálného kapitálu. Na rozdíl od grantů poskytovaným jedním státem jinému v rámci Marshallova plánu se ECB zaměřila na úvěrování komerčními bankami, což vytvořilo nemovitostní bublinu. Bankovní úvěrování nafouklo jejich nemovitostní bubliny a financovalo transfer majetku, ale nevytvářelo příliš reálného kapitálu, aby to zadluženým ekonomikám umožnilo platit za své dovozy. Právě naopak: jejich dluhy rostly, aniž by rostl kurz a kupní síla měn. Takže bylo nevyhnutelné, že se tento domeček z karet zřítí.

Při vytváření ekonomických vztahů EU teorie volného trhu tvrdila, že přímé investice a bankovní úvěry poskytnou kapitál, potřebný pro to, aby se chudším regionům Evropy pomohlo dostat se na nohy. Tento předpoklad se ukázal být neopodstatněným. Banky půjčovaly proti nemovitostem a dalším již existujícím aktivům a nafukovaly jejich ceny na úvěr. Je to nadbytek dluhů a s tím související důsledky této bigotní ekonomické filosofie, čeho je třeba se zbavit.

Toto uspořádání posloužilo velkým exportérům z EU, ale nevytvořilo celoevropskou stabilitu založenou na větším ekonomickém růstu. Bez hrozby války nebo politické hrozby ze strany Ruska tlačily nejbohatší země Evropy na liberalizaci obchodu a privatizace, které urychlily deindustrializaci bývalého sovětského bloku. Jižní evropské členské země byly přivedeny do eurozóny se silnou měnou a přísnými limity u státních výdajů, což tímto zemím neumožnilo rozvinout svoji výrobní základnu tak, jak to učinila západní Evropa (a Spojené státy).

Tento stav záležitostí mohl být pouze dočasný, protože východ byl rekonstruován způsobem, který ho činil na západu importně závislým a finančně podřízeným, kdy s ním bylo zacházeno spíše jako s kolonií, než jako s partnerem. A stejně jako v koloniálních dobách se západ stal místem pro kapitál z odlivů, plynoucí z prodeje majetku na úvěr, kdy zisky z post-sovětských a jihoevropských kleptokracií a oligarchií odtékaly. Zahraniční měny pro splácení úvěrů bankám, které vytvářely poptávku po nemovitostech, byly získávány tak, že se braly další úvěry, aby se ceny nemovitostí nafoukly ještě více – což je klasická definici pyramidové hry. V tomto případě hrály evropské banky roli nově příchozích do hry, organizovaly post-sovětské ekonomiky jako obrovský řetězový dopis a poskytovaly peníze, aby udržely v pohybu neustále se zvyšující příliv.

Problémem bylo, že úvěry byly zvyšovány jen proto, aby živily nemovitostní bublinu a financovaly vývoz zboží z exportně závislé západní Evropy (s jejími přebytky v důsledku společné zemědělské politiky), a aby se odprůmyslnil a zemědělsky zdevastoval východ. Zvětšující se dluhová pyramida musela zkolabovat, protože nebyly vytvořeny žádné prostředky pro její splacení.

Panovala vágní naděje, že míra ekonomického růstu se nakonec v rámci EU srovná, jako by bankovní úvěry a zahraniční vykupování mohly vést k větší homogenitě, a ne k finanční polarizaci. Problémem bylo, že EU pohlížela na své nové členy jako na trh pro existující banky a exportéry (včetně jako na odpadní stoku pro své zemědělské přebytky), a nehodlala těmto novým členům pomoct stát se ekonomicky soběstačnými nebo vytvořit vlastní udržitelný národní finanční systém.

Vzhledem k omezením, které euro znamená pro členské země, věřitelské země EU a banky by pochopitelně rády tuto krizi vyřešily „vnitřní devalvací“: snížením mezd, veřejných výdajů a životní úrovně, aby to mohli zaplatit dlužníci. To je stará doktrína úsporných opatření MMF, která v rozvojovém světě selhala. Vypadá to, že přijde odškodnění. Zdá se, že politika EU dává přednost tomu, aby nájemná pracovní síla a střádalové na penzi nouzově vyplatili banky z jejich dědictví špatných hypoték a dalších úvěrů, které nelze splatit – což znamená odebrání se do chudoby.

Takže chápe Řecko a Irsko, a nyní zřejmě také Španělsko a Portugalsko, co je po nich požadováno, aby napodobily? Zdá se, že politika EU nechá nouzově vyplatit banky z jejich špatných hypoték a dalších nesplatitelných úvěrů námezdnou pracovní silou a střadateli na penzi – a zatáhne ekonomiku do chudoby. Jak moc „lotyšské medicíny“ mohou tyto země spolknout? Pokud jejich ekonomiky padají a klesá zaměstnanost, kam bude jejich pracovní síla emigrovat?

Jak se mohou stát konkurenceschopnými bez veřejných investic? Tradiční cestou pro smíšené ekonomiky je poskytnout veřejnou infrastrukturu za nákladové nebo dotované ceny. Ale pokud si vlády „klestí cestu z dluhu“ výprodejem (za úvěry, jejichž úrokové náklady jsou daňově odčitatelné) této infrastruktury kupujícím, kteří budují systém pro vybírání mýtného, tyto ekonomiky ještě více zaostanou a budou ještě méně schopny splácet své dluhy. Dluhy se budou vršit exponenciální křivkou složeného úročení.

Věřitelské země EU a jejich banky se snaží vyřešit krizi způsobem, který je nebude stát příliš peněz. Největší nadějí je, tvrdí se, vzhledem k neschopnosti krizí postižených zemí znehodnotit své měny, „vnitřní devalvace“ (mzdové úspory) podle lotyšského modelu. Bankéři a vlastníci dluhopisů mají dostat zaplaceno z úvěrů EU/MMF na nouzová vyplácení.

Problémem je úsporná politika nastolená existující mírou zadlužení. Pokud mzdy (a tudíž i ceny) klesnou, dluhová zátěž (již tak podle historických měřítek vysoká) se stane ještě tíživější. To se stalo Spojeným státům v 19. století, kdy byly ceny tlačeny dolů, aby se zlato „vrátilo“ na svoji úroveň před občanskou válkou (tedy na cenu před greenback). Prezidentský kandidát William Jennings Bryan v r. 1896 ukřižování práce na kříži zlatého telete odsoudil. Šlo o problém, který předtím zažila Anglie poté, co smlouva s Ghent ukončila v r. 1815 napoleonské války. Mimo bídy a lidských tragédií, které se před jejich nástupem znásobí, jsou fiskální a mzdové škrty ekonomicky sebezničující. Vytvoří klesající spirálu u poptávky, která pošle EU jako celek do krize.

Základním problémem je, jestli je pro ekonomiky žádoucí obětovat svůj růst a nastolit krizi – a nižší životní úroveň – aby z toho měli prospěch věřitelé. V historii tomu tak bylo jen ojediněle – vyjma v kontextu se zintenzivňujícím se třídním bojem. Takže co budou Lotyši, Řekové, Irové, Španělé a další Evropané dělat, až bude jejich práce ukřižována „vnitřní devalvací“, aby se kupní síla přesunula a zaplatila zahraničním věřitelům?

To, co je potřeba, je zmáčknutí restartu u ekonomické a fiskální filosofie EU. Jak se Evropa s touto krizí vypořádá může určit, jestli bude její historie pokračovat mírovou cestou vzájemného zisku a prosperity, kterou předvídají učebnice ekonomiky, nebo se vydá dolů po spirále úspor, kterou učinili plánovači MMF v dlužnických zemích tak nepopulární.

Je to tato cesta, po které se EU vydá? Je toto osud projektu sociální Evropy Jacquese Delorse? Je to to, co evropští občané očekávali, když přijali euro?

Existuje samozřejmě alternativa. Je na věřitelích na špičce ekonomické pyramidy, aby vzaly ztráty na sebe. To by vrátilo zhoršující se koeficienty GINI u příjmu a bohatství zpět na nižší úrovně z doby před deseti nebo dvaceti lety. Pokud se to neudělá, vytvoří to nový druh mezinárodní finanční třídy, která bude vybírat dávky stejně, jak činili v Evropě vikingští nájezdníci před tisíci lety, kdy konfiskovali půdu a zaváděli dávky ve formě půdy. Dnes zavádějí finanční poplatky, coby post-moderní nevolnictví, které hrozí, že vrátí Evropu do jejího před-moderního stavu.

Článek The Death of "Social Europe" vyšel 18. ledna na counterpunch.org. Překlad L. Janda

Známka 1.2 (hodnotilo 51)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

106

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červen přispělo 116 čtenářů částkou 31 779 korun, což je 106 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Znásilněna muslimy v Egyptě24.06.17 21:48 Egypt 0

Slib, že nebudeme přijímat migranty, je od ČSSD předvolební trik24.06.17 18:31 Česká republika 7

Pokud ještě váháte nad otázkou, kdo vládne světu... tady je odpověď23.06.17 20:27 Neurčeno 4

Po té, co jste zakázali kouření, zakažte krásu! 22.06.17 17:31 Česká republika 9

Policie po celém Německu prohledává domy ideozločinců21.06.17 20:36 Německo 3

Evropská komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě21.06.17 17:53 Belgie 1

Do Itálie letos přišlo o čtvrtinu víc okupantů než loni21.06.17 04:48 Itálie 0

Další den v EU - a s ním pravidelné obohacení21.06.17 00:49 Belgie 0

Japonská politika imigrace v praxi: Za minulý rok úřady zamítly 99% žádostí o azyl20.06.17 23:23 Japonsko 1

Okupanti v Calais zabarikádovali dálnici, následně kvůli tomu zahynul polský řidič20.06.17 15:30 Francie 3

Přesuňme do východních zemí EU celé syrské vesnice, navrhuje europoslankyně20.06.17 15:27 Evropská unie 9

Evropský parlament otvírá cestu ke stíhání Marine Le Penové za hanobení starosty Nice20.06.17 00:10 Evropská unie 1

Francouzští a němečtí globalisté útočí 19.06.17 23:40 Německo 1

Estonsko: Nesouhlasíme s pokutováním neposlušných zemí. O 3 dny později: Ujednání o kvótách se musí dodržet19.06.17 23:14 Evropská unie 1

Jak vypadá německý nacista?19.06.17 22:25 Německo 0

Erasmus: chovný program nového evropského člověka?19.06.17 22:11 Evropská unie 0

Americký agresor sestřelil v Sýrii syrskou stíhačku19.06.17 03:45 Sýrie 2

Jak ČT za NAŠE peníze vymývá mozky NAŠIM dětem18.06.17 03:00 Česká republika 5

Další lesba premierkou18.06.17 00:31 Srbsko 7

Politická korektnost není obyčejná slušnost17.06.17 18:01 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
23,47 Kč
Euro
26,27 Kč
Libra
29,85 Kč
Kanadský dolar
17,69 Kč
Australský dolar
17,76 Kč
Švýcarský frank
24,21 Kč
100 japonských jenů
21,08 Kč
Čínský juan
3,43 Kč
Polský zloty
6,22 Kč
100 maď. forintů
8,48 Kč
Ukrajinská hřivna
0,90 Kč
100 rublů
39,47 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 492,87 Kč
1 unce stříbra
392,45 Kč
Bitcoin
61 837,90 Kč

Poslední aktualizace: 25.6.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 18 014