3,5. díl – Nová světová válka pro nový světový řád

Andrew Gavin Marshall

28.1.2010 Komentáře Témata: Analýza 6857 slov

Předchozí čast

Volební protesty 2009

Události roku 1953 představovaly vzor pro íránské volební protesty v r. 2009, pokus o „měkkou revoluci“ v Íránu, která čerpala rovněž ze zkušenosti „barevných revolucí“ v post-sovětských státech východní Evropy (Viz Barevné revoluce a původ třetí světové války). Je tezí tohoto autora, že volební nepokoje v r. 2009 v Íránu byly tajným americkým (a britským) komplotem určeným pro zinscenování změny režimu v Íránu. Cílem bylo dosadit USA nakloněného vůdce a tím provádět politickou, ekonomickou a strategickou hegemonii nad Íránem. Po lstivých USA financovaných „barevných revolucích“ v bývalém sovětském bloku, ale za silného vlivu CIA, kdy vše silně připomínalo puč z r. 1953, byl tento pokus o puč nakonec neúspěšný.

Zatímco v r. 1953 puč odhalil selhání CIA výrazným způsobem ovlivnit a manipulovat americká média, nepokoje z r. 2009 odhalily u manipulace americkými médii velký úspěch; nicméně, ironicky, bylo to zaměření tohoto triumfálního úspěchu, které mohlo bránit konečnému úspěchu komplotu. Americké vnímání nezákonných voleb a politického útlaku bylo dostatečné, aby podpořilo změnu režimu, ale ne aby se změna režimu provedla. Takže jako hořká ironie pro USA se selhání v puči v r. 1953 stalo úspěchem v komplotu v r. 2009; zatímco úspěch puče z r. 1953 se stal selháním komplotu roku 2009. Zkrátka se stalo to, že úspěchem puče v r. 1953 … bylo to, že fungoval.

V listopadu 2008 íránská média oznámila, že „Bílý dům se usilovně snaží zinscenovat v Íránu „sametovou revoluci““. Bývalý íránský velvyslanec v OSN řekl, že „Washington konspiruje, aby vyvolal nesváry mezi Íránci, aby svrhl teheránskou vládu“. (74)

Íránská média v dubnu 2009, dva měsíce před prezidentskými volbami, oznámila, že jednotky íránské Revoluční gardy (IRGC) „odkryly komplot na „měkké svrhnutí“ vlády země“ a „obvinily Holandsko z konspirace s cílem vyprovokovat sametovou revoluci v zemi tím, že podporovalo opozici prostřednictvím médií a různých internetových stránek“. V r. 2005 holandský parlament zafinancoval 15 miliony euro uvnitř Íránu „mediální polarizační kampaň“, která byla „spojena s britskou pomocí a tajným americkým financováním“. (75)

V rámci příprav na volby docházelo uvnitř Íránu k sílícím útokům. Dva týdny před volbami, 28. května 2009, v jihovýchodní oblasti Íránu měl bombový útok na šíitskou mešitu za následek smrt 20 lidí. Íránský představitel obvinil Spojené státy ze zapojení do vyzbrojování teroristů, kteří spáchali tento akt v sunitské oblasti Íránu, v oblasti náboženské menšiny v zemi. Jundullah, teroristická organizace vyzbrojovaná a financovaná USA prostřednictvím CIA, se přihlásila k zodpovědnosti za tento bombový útok. (76) Následující den byla kancelář volební kampaně íránského prezidenta Mahmouda Ahmadinejada napadena ozbrojenci, ve stejném městě, kde došlo k bombovému atentátu, což mělo za následek několik zraněných. (77) Tyto útoky, mající za cíl vyvolání náboženského napětí, velmi připomínají útoky provedené CIA v Íránu při puči v r. 1953.

Den před volbami, 11. června 2009, bylo oznámeno, že National Endowment for Democracy, hlavní instituce stojící za „barevnými revolucemi“ ve východní Evropě (viz druhý díl tohoto pojednání) utratila spoustu peněz, které se dostaly do rukou pro-Mousaviho skupin v Íránu, protože Mousavi byl západem upřednostňovaný kandidát v íránských volbách. Bylo dokonce oznámeno, že se mluvilo v Íránu o „zelené revoluci“, protože Mousaviho kampaň byla při shromážděních plná zelených šátků a vlajek. (78)

10. června 2009, dva dny před volbami, blog New York Times informoval, že mezi Ahmadinejadovými stoupenci v Íránu panují obavy, a že se bojí, „že to, čeho jsou svědky, je místní verze oranžové revoluce, která vykopla na Ukrajině k moci opoziční vládu“. (79)

12. června 2009 proběhly íránské volby. Okamžitě se rozjela propagandistická mašinérie a začal se realizovat plán na barevnou revoluci v Íránu. Státní íránská zpravodajská agentura oznámila, že Ahmadinejad zvítězil s velkou převahou se 69%. Jeho hlavní rival a Americkou preferovaný kandidát Mousavi začal okamžitě tvrdit, že zvítězil on a že došlo k volebním „neregulérnostem“ a podle citací řekl: „Jsem naprostým vítězem voleb, s velmi velkým náskokem.“ (80)

Západní vlády okamžitě volby odsoudily jako podvod, a v ulicích Teheránu začaly protesty, kde mladí lidé oblečení do zelené Mousaviho kampaně vyhlašovali „smrt diktátorovi“, čímž měli na mysli Ahmadinejada. Mousavi povzbuzoval, aby protesty pokračovaly, a druhý den protestů mladí lidé „na několika ulicích ve středu Teheránu rozbíjeli okna městských autobusů. Vypalovali banky, zapalovali popelnice a hromady pneumatik, používaných jako hořící barikády. Pořádková policie zbila některé protestující pendreky, zatímco desítky jiných drželi štíty a poblíž stály motocyklové stráže“. Západní vlády pak otevřeně vyhlásily svoji solidaritu s protestujícími a odsoudily íránskou vládu za jejich potlačování. (81)

I přes všechna tvrzení o volebním podvodu a nesrovnalostech ti, kteří tento názor zastávali, nenabídli na podporu svých tvrzení žádné důkazy. Jak 15. června informoval Politico, lidé proklamující podvod „ignorují fakt, že Ahmadinejadových 62,6% hlasů v letošních volbách je v podstatě stejný výsledek, jako 61,69% hlasů, které získal při konečném sečtení hlasů v prezidentských volbách v r. 2005“. Tito lidé pohodlně ignorují mnoho populárních názorů v Íránu, jako fakt, že většina Íránců viděla, jak Ahmadinejad vyhrál televizní debaty, a že na něj lze pohlížet také jako na populistického agitátora. Ahmadinejad měl podporu velké části Íránců, „včetně nábožensky oddaných, skupin s nižšími příjmy, státních zaměstnanců a důchodců“. (82)

Některé „důkazy“ o podvodu byly silně podmíněné, protože tvrdily, že proto, že Mousavi má azerský původ, „měl zaručeno v íránských provinciích s většinou Azeri vítězství“, a tak když Ahmadinejad v těchto provinciích zvítězil, podvod byl jediným možným vysvětlením“. Nicméně Ahmadinejad také mluví celkem plynule azeri, dříve sloužil jako představitel ve dvou azerských oblastech, a nejvyšší íránský vůdce, ajatolláh Chameini, je také Azeri. (83)

Ignoruje to také na třídě založené hlasování Íránců. Zatímco západ má tendenci vykreslovat Střední východ a Afriku přes brýle orientalistů, pohlíží na ně jako na „jiné“ a často vykresluje lidi těchto regionů jak zaostalé a barbarské, realita je západnímu vnímání na hony vzdálená. Lidé na Středním východě, včetně Íránu, hlasují podle názorů na ekonomiku a sociální podmínky, stejně jako voliči na západě. Hlasování na Středním východě není zkrátka založeno na náboženských nebo etnických rozdílech, je toho třeba vzít v úvahu více, a jakákoliv analýza, která na to zapomíná, je vadná. Dokonce i Financial Times podle citací uvedly: „Změna pro chudé znamená jídlo a práci, ne uvolněné oblečení nebo společná rekreace“ a že politika v Íránu je mnohem více o třídní válce, než o náboženství“. (84)

Jak napsal James Petras, „jedinou skupinou, která konzistentně upřednostňovala Mousaviho, byli univerzitní studenti a absolventi, vlastníci firem a horní střední třída“. (85) A to jsou rovněž, náhodou, velmi pozápadnění Íránci. Íránci protestující v „zelené revoluci“ drželi cedule s anglickými nápisy, a poskytovali rozhovory západním médiím v angličtině. Mnoho z nich bylo vzděláno a vychováno na západě. Íránská diaspora na západě „zelenou revoluci“ také značně podporovala, protože jsou to synové a dcery těch, kteří museli emigrovat po íránské revoluci v r. 1979 z Íránu. Jsou to děti exilové íránské kapitalistické třídy a nepředstavují vypovídající vzorek populace uvnitř Íránu. Nakonec, chudí a masy nemají prostředky, aby emigrovali na západ. Přirozeně, mnoho pozápadněných mladých v Íránu má legitimní obavy a sociální problémy se současným způsobem vládnutí v Íránu; nicméně většina Íránců má větší starosti se svým denním chlebem, než s islámskými předpisy pro odívání.

Jak Petras dále poukázal: „“Hlas mladých“, který západní média uctívala jako „pro-reformní“, byl jasnou menšinou s méně než 30%, ale přicházel od vysoce privilegovaných, hlasitých a z velké části anglicky mluvících skupin s monopolem na západní média“. (86) Dokonce i Washington Post 15. června informoval o západním výzkumu mínění provedeného v Íránu tři týdny před volbami, ve kterém se "ukázalo, že Ahmadinejad vede více než dvě ku jedné – více, než činila jeho zjevná převaha ve vítězných volbách“ a „vědecké sestavení vzorků ze všech 30 íránských provincií ukázalo, že Ahmadinejad silně vede“.

Článek Washington Post dále zdůraznil, že „mnoho komentářů vykreslovalo íránskou mládež a internet jako zvěstovatele změny v těchto volbách. Ale náš průzkum zjistil, že k internetu má přístup pouze třetina Íránců, zatímco lidé ve věku 18 – 24 let představovali nejsilnější volební blok pro Ahmadinejada ze všech věkových skupin“. Dále, jedinou demografickou skupinou, kde Mousavi „vedl nebo mohl Ahmadinejadovi konkurovat, byli univerzitní studenti a absolventi, a Íránci s nejvyššími příjmy“. Článek končil tím, že „může být prostě fakt, že znovuzvolení prezidenta Ahmadinejada je to, co Íránci chtěli“. (87)

Internet hrál v mezinárodním vnímání íránských voleb velmi velkou roli, protože stránky sociálních sítí jako Twitter a Facebook byly používány pro prosazení cílů "zelené revoluce“, kdy je tato často nazývána „twitterová revoluce“. Pamatujte, že v r. 2007 byl spuštěn „plán CIA, který údajně obsahoval koordinovanou propagandistickou kampaň, desinformace a manipulace“, což mělo destabilizovat a případně svrhnout teokratickou vládu mulláhů“. Jakou součást tohoto úsilí „bude CIA také umožněno dodávat komunikační vybavení, které umožní spolupráci opozičních skupin uvnitř Íránu a obejití cenzury klerikálního režimu“. (88)

Uprostřed protestů íránská vláda na disent udeřila, zakázala vstup zahraničním reportérům a zablokovala internetové stránky. Jak oznámily Washington Times, „propracovaný seznam Twitter ukázal neustálý tok situačních aktualizací a odkazů na fotografie a videa, kdy toto vše vykreslovalo portrét vyvíjejících se nepokojů. Digitální fotografie a videa se šířila a byla shromažďována a zveřejňována v bezpočtu externích zdrojů nacházejících se v bezpečí před zásahem režimu na síti“. (89) Přirozeně, že všechny tyto informace pocházely od západních studentů horní třídy, kteří měli přístup k této technologii, kde používali angličtinu.

15. června „27 letý představitel ministerstva zahraničí, Jared Cohen, poslal na stránku sociální sítě Twitter e-mailem neobvyklý požadavek: pozdržet plánovanou údržbu této globální sítě, která by mohla přerušit služby, zatímco Íránci používali Twitter pro výměnu informací a informování vnějšího světa o rostoucích protestech kolem Teheránu“. Dále, New York Times oznámily, že „pan Cohen, absolvent univerzity Stanford, který je nejmladším členem personálu plánování zahraniční politiky ministerstva zahraničí, pracoval pro Twitter, YouTube, Facebook a další služby, aby spojil jejich dosah s diplomatickými iniciativami“. (90)

Ukázalo se, že v Íránu používá Twitter pro organizační účely jen velmi malý počet lidí; nicméně "Twitter prokázal, že je klíčovým nástrojem ve hře na kočku a myš mezi opozicí a vládou při získávání světového mínění“. Twitter se také zúčastnil v rozšiřování desinformací během protestů, jak poukázaly New York Times, když uvedly: „Některé z největších chyb na Twitter, které byly rychle opakovány a zesilovány bloggery: že minulý týden protestovaly v Teheránu tři miliony lidí (mnohem spíše několik set tisíc); že opoziční kandidát Mir Hussein Mousavi je v domácím vězení (byl sledován); že prezident dozorového volebního výboru vyhlásil v sobotu volby za neplatné (nebylo tomu tak)“. (91)

28. června íránský ministr pro výzvědné služby obvinil západní mocnosti, konkrétně Spojené státy a Británii, z povolebních protestů a násilí. Írán dokonce zatkl personál britského velvyslanectví v Teheránu. (92) 3. července šéf íránského Koncilu strážců řekl, že „personál britského velvyslanectví bude postaven před soud za vyvolávání násilných protestů“. Írán zatkl devět „zaměstnanců britského velvyslanectví, které obvinil z toho, že hráli úlohu v organizování pro-demokratických demonstrací“, ale sedm z nich v červenci propustil. Nicméně jeden člen osazenstva velvyslanectví byl obviněn „z významného podílu“ na volebních násilných nepokojích. (93)

Uprostřed veškerého britského popírání jakéhokoliv účasti Telegraph koncem července odhalil, že dva exulanti, "Azadeh Assadi a Vahid Saderigh, poskytovali klíčovou podporu opozičním vůdcům v Teheránu ze svých domovů v Londýně“, a kteří „přijímali pokyny od íránského Zeleného hnutí, které bylo ústředním místem bezprecedentního napadení vedení islámské republiky“. Dále organizovali protesty před íránským velvyslanectvím v Londýně, které trvaly 31 dní, déle než kdekoliv jinde. (94)

Hossein Rassam, šéf bezpečnosti a politického odboru britského velvyslanectví v Teheránu, byl zatčen pro podezření, že hrál klíčovou roli v protestech, tím, že „poskytoval vedení/pokyny diplomatům a reportérům britských médií“. Dále byl zatčen íránsko-americký student. V r. 2007 Írán zatkl „Haleh Esfandiari, šéfa programu pro Střední východ Wilsonova centra, a Kian Tajbakhsh, s vazbami na Sorosův institut, pro podezření z ohrožování národní bezpečnosti země“. Byli propuštěni po třech měsících vazby. (95)

Velký zájem vzbudily výroky bývalých vysoce postavených amerických hlavounů na strategii ze zahraničně-politických kruhů v předvečer nepokojů: mezi nimi Henryho Kissingera, Zbigniewa Brzezinského a Brenta Scowcrofta. Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Brent Scowcroft v rozhovoru pro Al-Jazeera krátce po začátku protestů, na dotaz, jestli mají USA agenty rozvědky na místě v Íránu, odpověděl bez zdráhání: „Samozřejmě, že máme.“ Tazatel se zeptal, jestli pomáhají protestujícím, na což Scowcroft odvětil: „Možná, kdo ví. Ale má to daleko k pomoci protestujícím proti spojeným silám Revoluční gardy, milicí a tak dále, a policie, které jsou doposud naprosto jednotné.“ Vysvětlil, že cítí, že v Íránu existuje „hnutí“ za změnu, a že „to Írán změní, myslím, že je to téměř nevyhnutelné“. (96)

Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost vlády Jimmyho Cartera, spoluzakladatel, spolu s Davidem Rockefellerem, Trilaterální komise, a arci jestřábí geopolitický stratég, poskytl krátce po začátku protestů rozhovor CNN. Když byl dotázán, jak by situace mohla být vyřešena, aby připomínala východní Evropu, kde úspěšné barevné revoluce dosadily k moci západní loutky, Brzezinski odpověděl: „No, myslím, že to bude fungovat tak, jak to fungovalo ve východní Evropě, a snad to neskončí tak, jak to dopadlo na náměstí Tiananmen. Východní Evropa se stala silně pro-západní, pro-americkou, a tak dále.“ Dále vysvětlil: „Pokud dojde v Íránu ke změně režimu, existuje větší možnost vstřícných kroků, a myslím, že to je třeba si vroucně přát. Ale vyžaduje si to trpělivost, inteligentní manipulaci, morální podporu, ale žádné politické zasahování.“ (97)

Henry Kissinger, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí byl při vypuknutí nepokojů požádán o rozhovor BBC. Uvedl, že: „Nyní, pokud se ukáže, že není možné, aby se v Íránu vynořila vláda, která je schopná vystupovat za stát, spíše než za věc, pak budeme mít jinou situaci. Pak můžeme dojít k závěru, že musíme pracovat na změně režimu v Íránu zvenčí.“ (98)

Jasně, za íránským hnutím za „demokracii“, jehož důsledkem byly protesty po volbách, byly rozsáhlé západní zájmy a angažovanost. Nicméně konečný cíl pokusu o „barevnou revoluci“ se nezdařil, stejně jako se nepodařilo dosáhnout změny režimu. Brzezinského strategie „inteligentní manipulace“ nakonec selhala, a tím, jak uvedl Henry Kissinger, „můžeme dojít k závěru, že musíme pracovat na změně režimu v Íránu zvenčí“.

Latinskou Ameriku nelze vynechat: Puč v Hondurasu

Je důležité se podívat na současné události v latinské Americe v imperiálním kontextu, abychom pochopili, jak široká a rozsáhlá imperiální strategie USA a NATO je. Zatímco svět a média mají oči obrácené k Íránu, další událost proběhla v latinské Americe, událost, která byla pohodlně mezinárodními médii ignorována.

28. června 2009 honduraská armáda unesla prezidenta Hondurasu a odvezla ho do exilu. Oficiální historkou bylo, že tento puč byl vyvolán tehdy, když se Manuel Zelaya, prezident Hondurasu, pokoušel připravit výzkum mínění ohledně referenda o změně ústavy. Nejvyšší soud tajně vydal na Zelayu 26. června zatykač, a „obvinil ho z velezrady a zneužití moci“. (99) Armáda vstoupila do jeho domu o dva dny později a strčila ho do vojenského letadla s cílem Kostarika, a stejný den honduraský kongres hlasoval o sesazení Zelayi a jeho nahrazení mluvčím kongresu Roberto Michelettim.

Zelaya byl čirou náhodou blízkým spojencem venezuelského prezidenta Hugo Chaveze, jakož i bolivijského prezidenta Evo Moralese, kdy Chavez reprezentuje v latinské Americe populistické vůdce nového směru doleva a představuje silnou opoziční sílu proti hegemonii USA a západních zájmů v této oblasti. Hugo Chavez vznesl obvinění, že v puči mají ruce Spojené státy a že v něm pomohla vyšší třída v Hondurasu a „přeměnila Honduras na „banánovou republiku“, na politickou, vojenskou a teroristickou základnu severoamerického impéria“. (100)

New York Times uvedly, že Obamova vláda byla pučem „překvapena", „ale rovněž řekla, že již několik týdnů pracovala na pokusu odvrátit eskalující politickou krizi v Hondurasu, ve formě konfrontace mezi panem Zelaya a armádou, kvůli jeho snahám prodloužit dobu prezidentského úřadu“. Dále, „Spojené státy měly dlouhou dobu silné vazby na honduraskou armádu a pomáhaly cvičit honduraské ozbrojené síly“. Dále bylo oznámeno, že ministryně zahraničí Clinton navštívila 2. června Zelayu a že Spojené státy si myslí, že Zelayovy plány na reformu ústavy jsou "špatným nápadem“. Americký velvyslanec v Hondurasu konzultoval s představiteli armády, kde „se mluvilo o tom, jak by mohli odstranit prezidenta z úřadu, jak by mohl být zatčen a na čí příkaz by to mohli provést“. (101)

Jak se ukázalo, generál honduraské armády, který svrhl Zelayu, „je dvojnásobný absolvent americké vojenské Školy Amerik (School of the Americas), instituce, která vycvičila stovky pučistických vůdců a potlačovatelů lidských práv v latinské Americe“. Mezi absolventy patřili v minulosti argentinský generál Leopoldo Galtieri, guatemalský diktátor generál Efrain Rios Montt, „panamští diktátoři generál Omar Torrijos, který svrhl civilní vládu v puči v r. 1968, a generál Manuel Noriega, pětinásobný absolvent SOA, který zemi vládl a obchodoval s drogami, přičemž byl na výplatní listině CIA“, ekvádorský diktátor generál Guillermo Rodriguez, bolivijští diktátoři generál Hugo Banzer Suarez a generál Guido Vildoso Calderon, a peruánská mocná postava generál Juan Velasco Alvarado. (102)

Jak bylo oznámeno den po puči, za předešlých deset let „Spojené státy dodaly do Hondurasu zbraně a vojenský materiál za 18,41 milionů dolarů, prostřednictvím zahraničního programu prodeje“, kdy financování zahraničních armád činilo od r. 2003 do dnešního dne 7,3 milionu dolarů a „fondy Mezinárodního vojenského vzdělávání a Výcviku za stejné období získaly 14,82 milionů dolarů“. (103)

Washington Post dva dny po puči oznámil, že když byla Clinton dotázána, jestli je americkou prioritou vidět Zelayu zpět v úřadě, odpověděla: „Nevznesli jsme žádné požadavky, na kterých bychom trvali, protože spolupracujeme s ostatními v zájmu našich konečných cílů.“ Zelaya před pučem generála Romeo Vasqueze vyhodil, a velitel letectva generál Luis Javier Suazo, spolu s mnoha dalšími vojenskými vůdci rezignoval. Jak Vasquez, tak Suazo byli vycvičeni ve Škole Amerik. (104)

Článek v Guardian zveřejněný několik dní po puči uvedl, že jak země na celém světě puč odsoudily a vyzvaly k návratu Zelayi, „nerozhodnost Washingtonu začala budit podezření, co se americká vláda skutečně pokouší v této situaci dosáhnout“. Jednou možností je, že „Obamova vláda může chtít od Zelayi těžební koncese, jako součást výměnného obchodu za jeho návrat do úřadu“. Po puči byl útlak v Hondurasu zuřivý: „politické represe, uzavření televizních a rádiových stanic, zatýkání novinářů, zatýkání a fyzické zneužívání diplomatů, a to, co Výbor na ochranu novinářů nazval „mediální výpadek“, na závažné pokárání z Washingtonu teprve čeká“. Jak autor prozíravě napsal:

Bitva mezi Zelayou a jeho oponenty vrhla reformního prezidenta, který je podporován odbory a sociálními organizacemi, do křížku s mafiánskou, zdrogovanou a zkorumpovanou elitou, která je zvyklá vybírat nejen nejvyšší soud a kongres, ale také prezidenta. V latinské Americe je to neustále se opakující příběh a USA téměř vždy stranily elitě. (105)

To nás vrací zpět do r. 2002, kdy Spojené státy měly své prsty v pokusu o puč ve Venezuele, aby sesadily prezidenta Hugo Chaveze, kdy tento puč nakonec selhal. Během měsíců vedoucím k pokusu o puč v dubnu 2002 uspořádali američtí představitelé celou řadu setkání s „venezuelskými armádními důstojníky a aktivisty opozice“. Dále, „několik týdnů před pokusem o puč se vládní představitelé setkali s Pedro Carmonem, podnikatelem, který převzal dočasnou vládu poté, co byl prezident Hugo Chavez zatčen“.

Pentagon dokonce „potvrdil, že velitel generálního štábu venezuelské armády, generál Lucas Romero Rincon, v prosinci navštívil Pentagon a setkal se s náměstkem ministra obrany pro záležitosti západní polokoule“. Dále, když „pan Carmona a další opoziční vůdci dorazili do USA, setkali se s Otto Reichem, náměstkem ministra zahraničí pro záležitosti západní polokoule“. Otto Reich je veterán „špinavých triků“ v latinské Americe z Reaganovy éry, jako operace contra, v rámci kterých USA financovaly v drogách jedoucí teroristy a eskadry smrti, a Reich „byl šéfem úřadu pro veřejnou diplomacii ministerstva zahraničí, o kterém se později zjistilo, že byl zapleten v tajné propagandě ve prospěch contra“. (106)

Observer oznámil, že pokus o puč v r. 2002 „byl úzce spojen s vysokými představiteli v americké vládě“. Mezi tyto představitele patřili „Elliot Abrams, který udělil pokusu o venezuelský puč souhlas, a který byl usvědčen z klamání kongresu v rámci nechvalně známé aféry Iran-contra“. Samozřejmě sem patřil Otto Reich, který se během měsíců předcházejících puči setkal se všemi pučistickými vůdci. A konečně John Negroponte, který byl v r. 2002 „velvyslancem v OSN. Byl Reaganovým velvyslancem v Hondurasu od r. 1981 do r. 1985, kdy USA vycvičené eskadry smrti, bataliony 3-16, mučily a vraždily hromady aktivistů. Diplomatický zdroj řekl, že Negroponte byl „informován, že by ve Venezuele mohlo ohledně Chaveze počátkem roku dojít k nějakému pohybu“. (107)

Dva týdny po puči v Hondurasu se Roberto Micheletti, muž, který nahradil po puči Zelayu, ukázal v domě kostarického prezidenta Óscara Arias, kde měl fungovat jako prostředník mezi „dočasnou vládou“ a Zelayou. Micheletti byl nicméně doprovázen zajímavou sestavou. Dorazil se šesti poradci, mezi nimi „americkým specialistou na vztahy s veřejností, který pracoval pro bývalého prezidenta Billa Clintona, a americkým tlumočníkem, a představitel blízký rozhovorům řekl, že tento tým se bez jeho svolení ani nepohnul“. Mezinárodní tlak na uvalení sankcí na Honduras ze strany USA se nicméně zvyšoval:

Pan Micheletti začal s útokem v rámci vztahů s veřejností, kdy jeho stoupenci najali špičkové právníky se silnými vazbami na Washington, aby lobbovali proti takovým sankcím. Jedna mocná latinskoamerická obchodní komora najala Lanny J. Davise, který sloužil jako osobní právník prezidenta Clintona a který vedl tažení za to, aby se prezidentem stala paní Clinton.
(…) Pan Micheletti si přivedl na jednání v Kostarice poradce z další firmy s vazbami na Clintona (kdy Clinton jel/jede silně v pašování a prodeji drog – p.p.) Tento poradce, Bennet Ratcliff ze San Diega, odmítl o své roli v rozhovorech poskytnout podrobnosti.
„Každý návrh, který skupina Michelettiho předložila, byl napsán nebo schválen tím Američanem,“ řekl další představitel blízký rozhovorům, kdy poukazoval na pana Ratcliffa. (108)

Jasně, ať bude výsledek jakýkoliv, což zatím nelze určit, je v honduraském puči vidět ruka Spojených států. Zaujatost a nakonec selhání mezinárodních médií se v důsledku tohoto puče staly evidentními. Zatímco globální média, obzvláště západní korporátní média, věnovala nepřetržité pokrytí íránským volbám, prohlašovala je za podvod, zatímco nenabízela žádné důkazy, vojenskému puči, který sesadil demokraticky zvoleného prezidenta a dosadil utlačovatelského diktátora, který okamžitě začal s tvrdými represemi, se dostalo jen skromné pozornosti. Západní média útočila na skutečný probíhající demokratický proces, zatímco ignorovala vojenský útok na demokracii. Které příběhy dostanou větší pokrytí je určováno zapletenými zájmy: v Íránu západ chtěl novou vládu, takže média tlačila tímto směrem; v Hondurasu chtěly novou vládu USA, takže média, když narazila na změnu nedemokratickými prostředky, zavřela oči.

Bojiště Afghánistán-Pákistán

Během několika dnů, co se dostal do úřadu, prezident Obama schválil raketový útok v Pákistánu, který zabil několik civilistů. Obama s touto strategií pokračoval, poté, co Bush v červenci 2008 „pověřil CIA a Společné velení zvláštních operací, aby provedly pozemní průnik do Pákistánu“. (109) To mělo udat tempo americké strategii v této oblasti, zejména ve vztahu k Afghánistánu a Pákistánu.

Koncem března Obama oznámil svůj plán nové strategie v Afghánistánu a Pákistánu, která má být kombinovanou strategií. Jako součást této strategie, známé jako strategie AfPak, „bude potřeba více amerických jednotek, civilních představitelů a peněz“ a „Obama slíbil více zaměřit pozornost na Pákistán“. Dále, Obama koncem března oznámil, že „pošle 4,000 amerických vojáků – nad rámec zvýšení o 17,000 schváleného v únoru, aby tam působili jako cvičitelé a poradci afghánské armády, a stovky dalších civilních představitelů a diplomatů, aby pomohli zlepšit vládnutí a ekonomiku země“, čímž se dostal celkový počet amerických jednotek na 60,000 mužů. (110)

V květnu došlo ve vojenských kruzích k velké události, kdy byl v poli vyhozen jeden z mála amerických válečných generálů v posledních 50 letech. V květnu 2009 ministr obrany Robert Gates vyhodil hlavního generála v Afghánistánu a řekl, že to, co je v Afghánistánu potřeba, je „čerstvé myšlení“ a „čerstvé oči“. Gates „doporučil, aby prezident Obama nahradil McKiernana veteránem a velitelem zvláštních operací, generálporučíkem Stanley A. McChrystalem“. Jak oznámil Washington Post, McKiernan, generál, kterého Gates vyhodil, „byl považován za poněkud opatrného a konvenčně zaměřeného“. (111) Je možné, že McKiernan neviděl strategii AfPak jako schůdnou možnost, že jde proti „obezřetnosti“?

Jeho náhrada, generál McChrystal, byl „ředitelem společného štábu Pentagonu. Od r. 2006 do srpna 2008 byl velitelem pro útok tajnůstkářského Společného velení zvláštních operací americké armády, zodpovědný za zajetí nebo zabití vysokých vůdců sunitské odbojové skupiny Al-Kajdy v Iráku“. (112) Jeden expert zhodnotil nového generála takto: „McChrystal zabíjí lidi“. Jeden vysoký vojenský představitel v Pentagonu se zeptal: „Jakou zprávu vysíláme, když je náš vysoce ceněný lovec cílů poslán, aby vedl operace v Afghánistánu?“ (113)

Nicméně u tohoto příběhu existuje ještě další nitka. Jak odhalil nositel Pulitzerovy ceny, novinář Seymour Hersh, Cheney vytvořil zvláštní jednotku nazvanou Společné velení zvláštních operací (JSCO), která měla provádět atentáty na vysoké úrovni. Tato jednotka byla utajována mnoho let a Hersh se o ní zmínil jako o „skupině výkonných vrahů“. Hersh informoval, že prováděli mnoho atentátů, na Středním východě, v jižní Asii a v severní Africe, a dokonce i ve střední Americe“. Nový generál bojiště AfPak, Stanley McChrystal, Cheneyo eskadru vrahů vedl. (114)

Koncem listopadu 2009 Obama oznámil další navýšení jednotek v Afghánistánu o 30,000, „čímž se celkový počet amerických sil dostal zhruba na 100,000“. (115) Dále, začátkem prosince bylo oznámeno, že Obama „schválil rozšíření programu bezpilotních letounů CIA v bezprávných oblastech Pákistánu, jak sdělili tento týden představitelé, jako doplněk rozhodnutí, oznámeného ve čtvrtek, poslat do Afghánistánu dalších 30,000 mužů“. (116)

Je jasné, že, afghánsko-pákistánská strategie pouze více tuto konfliktní oblast rozjitří. Rozšíření afghánské války do Pákistánu je jako hrát si se sirkami u dynamitové patrony. Možná to byla jasnozřivost předešlého generála McKiernana, který viděl šílenost této strategie, a tím se to stalo důvodem pro jeho odstranění. Destabilizace této oblasti ohrožuje všechny sousední země, včetně Indie, Číny, Ruska, Turecka a Íránu. Možnost vytvoření mnohem širší války v oblasti, a dokonce války mezi velkými mocnostmi, neustále roste.

Afrika a AFRICOM

Během studené války byla Afrika imperiálním bojištěm mezi silami SSSR a USA-NATO, kdy konečným cílem byla kontrola strategických na zdroje bohatých oblastí. Od kolapsu sovětského svazu vliv Ruska v Africe silně oslabil, a s tím nastoupil neo-imperiální boj mezi západními mocnostmi o kontrolu klíčových strategických bodů. Nyní probíhá v Africe velká bitva mezi mocnostmi NATO, primárně USA, a Čínou, která má na tomto kontinentu exponenciální vliv a aktivitu.

90. léta byla svědky rwandské genocidy, coby klíčové události v Africe, která byla ve skutečnosti bojem mezi Francií a Spojenými státy o klíčovou strategickou pozici ve Rwandě. Světová banka a MMF položily pro konflikt základy, kdy vytvořily ekonomické podmínky, které obnovily etnické napětí z koloniální éry. Mezitím Spojené státy, prostřednictví svého proxy státu Ugandy, financovaly vojenské operace a cvičily Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), která prováděla vojenské operace do Rwandy z Ugandy. Občanská válka proběhla v letech 1990-1993, kdy USA financovaly všechny strany konfliktu. V r. 1994 RPF sestřelila letadlo s prezidenty Rwandy a Burundi, což spustilo genocidu. Po genocidě se prezidentem Rwandy stala v USA vycvičená loutka, Paul Kagame. (117)

Po těchto událostech měly USA ve střední Africe dva protektoráty, Ugandu a Rwandu, kdy oba sousedily s Demokratickou republikou Kongo (DRC). Ta byla v oblasti konečnou kořistí. Jak z Rwandy, tak z Ugandy byly financovány vojenské operace a v USA byly cvičeny polovojenské jednotky pro nájezdy do DRC, což skončilo puči a občanskou válkou. Nicméně západní, primárně americké a kanadské, korporace plundrovaly na zdroje bohaté Kongo, zatímco umíraly miliony konžských civilistů. (118)

V dubnu 2001 kongresmanka Cynthia McKinney uspořádala slyšení o západním zapojení do plundrování Afriky, ve kterém uvedla: „V srdci afrického utrpení je přání Západu, a především Spojených států, mít přístup k africkým diamantům, ropě, zemnímu plynu a dalším cenným zdrojům… Západ, a především Spojené státy, spustil politiku útlaku a destabilizace, a byl veden nikoliv morálními principy, ale bezohlednou touhou obohatit se na pohádkovém bohatství Afriky.“ (119)

V novém světovém řádu Afrika neztratila svůj význam coby geopolitická kořist velkých mocností. Zatímco Střední východ, vyjma Íránu, je pod vlivem Spojených států a jejich spojenců z NATO, Afrika je hlavním bojištěm mezi USA a Čínou. Imperialismus v Africe probíhá pod různými názvy: „válka proti terorismu“, vojenská pomoc, ekonomická pomoc, a „humanitární intervence“, abychom vyjmenovali aspoň pár.

Americká strategie v Africe

V r. 2005 Council on Foreign Relations (CFR), hlavní politiku plánující skupina americké elity, zveřejnil Taktickou zprávu o americké strategii v Africe nazvanou Více než humanitarismus: Strategický americký přístup k Africe. V této zprávě se uvádí:

Afrika se stává důležitější, kvůli své rostoucí roli v dodávkách ropy a nepalivových minerálů. Nyní Spojeným státům dodává 15% jejich ropných dovozů, a africkou produkci lze v příštích deseti letech zdvojnásobit, a její kapacita u exportů zemního plynu bude ještě vyšší. V příštím desetiletí by Afrika mohla dodávat Spojeným státům stejně tolik energie, jako Střední východ. (120)

Zpráva uvádí, že „Spojené státy čelí v Africe intenzivní konkurenci u energií a dalších přírodních zdrojů“, kdy jako hlavní konkurenty uvádí Indii a primárně Čínu, „při shonu po těchto zdrojích a při snaze o jak ekonomický, tak politický vliv na tomto kontinentu“ (121) Obzvláště „Čína představuje pro americké zájmy nanejvýš důležitou výzvu“. (122)

Dále „aby mohly Číně konkurovat účinněji, musí Spojené státy poskytnout dobře prosperujícím africkým státům více povzbuzení, vyvinout inovativní prostředky, aby mohly americké společnosti konkurovat, věnovat Africe pozornost na vysoké úrovni a postavit se Číně v těch praktikách, které jsou v rozporu s americkými zájmy“. (123)

Při analýze hrozby, kterou Čína v Africe pro USA představuje, zpráva pokrytecky a zavádějícím způsobem uvádí, že jednou z hlavních obav je, že Čína používá „své místo v Radě bezpečnosti OSN pro ochranu některých afrických nejodpornějších režimů před mezinárodními sankcemi, obzvláště Súdán a Zimbabwe“. (124) To pohodlně ignoruje, že Spojené státy provádí totéž u Izraele, a stejně tak to ignoruje jejich tichou, otevřenou a tajnou podporu brutálních režimů na celém světě, nejen pouze v Africe.

Zpráva vysvětluje, že většina z čínského rostoucího vlivu je důsledkem „měkkých půjček“, což znamená, že čínské půjčky africkým zemím neobsahují přilepené „podmínky“, jako půjčky Světové banky a MMF, což je činí pro africké země atraktivnějšími. Čína také silně investovala do súdánské ropy, obzvláště v Darfuru, ke které nemá západ přístup.

V analýze, jak byla do Afriky přenesena válka proti terorismu, zpráva uvádí:

Americký protiteroristický přístup po 9/11 k Africe byl prováděn vojensky: CENTCOM v africkém Rohu; EUCOM na západě, středu a jihu Afriky; a americké Velitelství zvláštních operací (SOCOM). Ve větší tichosti se rozšířila americká výzvědná spolupráce s klíčovými státy, souběžně s rozšířením americké vojenské role. (125)

Jak v červnu 2005 uvedl Guardian: „Nová „rvačka o Afriku“ se odehrává mezi největšími světovými mocnostmi, které se tlačí na tento kontinent kvůli ropě a diamantům“. Klíčovým aspektem zde je, že „korporace z USA, Francie, Británie a Číny si konkurují ve snaze profitovat na vládcích často chaotických a zkorumpovaných režimů“. (126)

Somálsko

V květnu 2006 Washington Post oznámil, že USA „tajně podporovaly sekulární diktátory, kteří vedli zuřivé bitvy proti islámským skupinám o kontrolu nad hlavním městem Mogadišu“. (127)

V prosinci 2006 Etiopie, silně krytá a podporovaná USA, provedla invazi do a okupaci Somálska a sesadila islámskou vládu. Podpora USA těmto operacím byla založena na tvrzení, že Somálsko je kolébkou teroristů a Al-Kajdy. Nicméně jak se nyní ukázalo, šlo o odboj. Časopis Wired v prosinci 2008 oznámil, že „po několik let americká armáda bojovala v Somálsku v tajné válce, používala dělové čluny, bezpilotní letouny a zvláštní jednotky, aby rozbila údajnou teroristickou síť – a zajistila pomoc Etiopie při podpoře pro-americké „nadnárodní“ vlády“. (128)

Nicméně přirozeně zde jde o víc, než o boj s „teroristy“. Občanská válka v Somálsku probíhala od r. 1991 a vytvořila destabilizaci a politickou nestabilitu. OSN v letech 1992 až 1995 zasáhla a USA tam v r. 1993 poslaly zvláštní jednotky. Jak v r. 1993 odhalily Los Angeles Times, „čtyři velké americké ropné společnosti v tichosti sedí na potenciálním pokladu ve formě výhradních koncesí na průzkum a těžbu desítek milionů akrů somálské půdy“. Podle tohoto článku, „téměř dvě třetiny Somálska byly přiděleny americkým ropným obrům Conoco, Amoco, Chevron a Phillips, a to v posledních letech předtím, než byl v lednu 1991 somálský pro-americký prezident Mohamed Siad Barre svržen a země se ponořila do chaosu“.

Dále:

Conoco Inc., jediná velká nadnárodní korporace, která měla fungující zastoupení v Mogadišu v posledních dvaceti letech celostátní anarchie, byla přímo zapletena do role americké vlády v OSN sponzorovaných humanitárních vojenských akcích.
Conoco, jejíž neúnavné průzkumné úsilí na severu a středu Somálska údajně přineslo těsně před pádem Siad Barre nanejvýš povzbudivé vyhlídky, dovolila, aby její složka v Mogadišu byla přeměněna na de facto americké velvyslanectví, několik dní předtím, než americká námořní pěchota dorazila do hlavního města, kdy zvláštní Bushův vyslanec toto zařízení používal jako své dočasné sídlo. Navíc prezidentu pobočky v Somálsku se dostalo pochvaly od vysokých kruhů za to, že sloužil jako dobrovolný vládní „usnadňovatel“ v měsících před a během americké intervence. (129)

Etiopské jednotky okupovaly Somálsko několik let, a v lednu 2009 hlavní město Mogadišu opustily poslední etiopské jednotky. V r. 2007 OSN schválilo v Somálsku mírovou misi Africké unie (AU). V březnu 2007 ugandští vojenští představitelé přistáli v Somálsku. V podstatě se provedlo to, že otevřenější etiopská okupace Somálska byla nahrazena okupací Africkou unií s mandátem OSN, ve které tvořily ugandské jednotky většinu. Protože Uganda je v této oblasti proxy militaristickým státem USA, viditelnější USA podporované etiopské jednotky byly nahrazeny ugandským kontingentem a zastřenější americkou podporou.

AFRICOM

V r. 2007 Newsweek informoval, že „Amerika v tichosti rozšiřuje svůj boj proti terorismu na africké frontě. Před dvěma lety Spojené státy založily s devíti zeměmi střední a západní Afriky Trans-saharské partnerství proti terorismu. Neexistuje žádná permanentní přítomnost, ale existuje naděje, že se vytvoří podpora a potlačí radikalismus jak tím, že se USA podělí o zbraně a taktiku s přátelskými režimy, tak tím, že získají přátele prostřednictvím rozsáhlých humanitárních programů sestavených USAID, včetně budování studní a odborného výcviku“. Pentagon oznámil vytvoření nového vojenského strategického velitelství nazvaného „Africom“ (Africa Command), které „bude integrovat existující diplomatické, ekonomické a humanitární programy do jediné strategické verze pro Afriku, což přitáhne větší pozornost na dlouho ignorovaný americký sběr výzvědných informací a energetické zájmy na kontinentu, a povýší zájmy v Africe na stejnou úroveň důležitosti, jako je tomu u Asie a Středního východu“.

Článek se krátce zmínil o kriticích a uvedl, že „nikoliv překvapivě založení velké americké základny v Africe vyvolává novou vlnu kritiky ze strany evropských a afrických kritiků americké imperiální rozpínavosti“. Někteří tvrdí, že to znamená „militarizaci africké politiky USA“, což nejsou nijak přehnané představy, protože článek zdůraznil, že „Spojené státy určily Sahel, oblast rozprostírající se od západní Etiopie přes nejširší část Afriky, jako další kritickou zónu války proti terorismu a začaly spolupracovat s represivními vládami v Čadu a Alžíru, mimo jiných, aby tam prosadily americké zájmy“.

Jak Newsweek dále uvedl:

Problémem je, že se stále více zdá, že afričtí vůdci Africom nechtějí. Pohlíží na něj jako na další fázi války proti terorismu – způsob, jak zatáhnout džihádisty do slabých nebo oslabených afrických států, které mnoho amerických představitelů popsalo jako kolébky terorismu. Obávají se, že tok zbraní převýší tok pomoci a že protiterorismus USA nadále destabilizuje oblast, již tak náchylnou k občanským válkám. (130)

Africom je nové americké vojenské velitelství, určené pro kontrolu Afriky, která v současné době funguje jako důležité neo-koloniální bojiště mezi USA a Čínou. Afrika stále zůstává hlavní frontou imperialistických dobrodružství dominantních mocností nového světového řádu. Její značné bohatství zdrojů z ní dělá důležité strategické místo pro světové mocnosti, které usilují o nadvládu.

Závěr

Pokračování postojů studené války západ proti východu setrvává a je eskalováno v rámci toho, co lze označit za „novou studenou válku“. Zároveň se nadále vedou globální regionální konflikty a rozšiřují se, ať již na Středním východě, střední Africe nebo střední Asii, kdy jsou nadále podporovány puče a změny režimu ve východní Evropě, jižní Americe a na celém světě. Nicméně tyto dvě hlavní globální problematiky: regionální války a konflikty a nová studená válka nejsou odděleny, ale neodmyslitelně propojeny. Rozdmýchávání konfliktů, v jakýchkoliv a všech oblastech, poslouží pouze posílení politicko-strategického konfliktu mezi aliancí USA-NATO a aliancí Rusko-Čína.

To vše je potřeba, aby nová velká světová válka mohla vzplanout z jediné jiskry: ať již přijde ve formě války mezi Pákistánem a Indií, nebo vojenským úderem na Írán, v kterémžto případě Čína a Rusko nebudou jen nečinně sedět, jak tomu bylo v případě Iráku. Úder na Írán, obzvláště jadernými raketami, jak je navrhováno, bude mít za následek třetí světovou válku. Takže proč strategie na straně USA a NATO pokračuje v tlaku tímto směrem?

Jak svého času napsal George Orwell:

Válka není určena k vyhrání, je určena, aby byla nepřetržitá. Hierarchická společnost je možná pouze na základě chudoby a ignorance. Tato nová verze je minulostí, a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. V zásadě je válka vedena vládnoucí elitou proti svým vlastním podřízeným a jejím cílem není vítězství buď nad Euroasií, nebo východní Asií, ale udržení struktury společnosti nedotčenou.

Nová světová válka bude válkou globální, vedenou globální vládnoucí třídou proti občanům světa, s cílem udržet a přetvořit hierarchickou společnost, aby sloužila jejím vlastním zájmům. Vskutku to bude znamenat novou světovou válku pro nový světová řád. V globalizovaném světě mají všechny konflikty globální dopady; nabízí se otázka, jestli jsou lidé schopni pochopit, že válka není vedena proti „vzdálenému“ nebo „cizímu“ nepříteli, ale proti všem lidem světa.

Herman Goering, druhý muž po Hitlerovi, koncept války vysvětlil, když stál před soudem v Norimberku za válečné zločiny, kdy uvedl: „Proč, samozřejmě, že lidé válku nechtějí“ a že „přirozeně, obyčejný člověk válku nechce; ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, ba ostatně ani v Německu. To je jasné. Ale, nakonec, jsou to vůdci země, kdo určuje politiku, a vždy je velmi jednoduché do toho lidi zatáhnout, ať již jde o demokracii, nebo fašistickou diktaturu nebo parlament nebo komunistickou diktaturu.“ Když byl Goering opraven, že v demokracii „mají do záležitostí lidé co mluvit prostřednictvím svých volených zástupců“, Goering odvětil:

Ach, to je vše hezké, ale hlas nehlas, lidi lze vždy přimět vyhovět zájmu vůdců. To je snadné. Vše, co musíte udělat, je říct jim, že jsou napadeni a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za vystavování země nebezpečí. Funguje to stejně v jakékoliv zemi. (131)

Poznámky

Článek A New World War for a New World Order vyšel 17. prosince na serveru globalresearch.ca. Překlad L. Janda.
Vzkaz těm, kteří očekávají, že informace z internetu musí být zdarma: Za to, že můžete číst tento článek, vděčíte jiným čtenářům, kteří zaplatili za jeho překlad. Mimochodem, ten překlad stál 4.600 korun. Tento měsíc se vybraly jen necelé 4 tisíce...

Známka 1.2 (hodnotilo 71)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

42

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc říjen přispělo 101 čtenářů částkou 12 598 korun, což je 42 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Jak milují zvířata23.10.17 20:27 Neurčeno 0

Poslední zářez Daniela Hermana: Za prasečák v Letech půjde půl miliardy z vašich peněz. Ještě se to stihne podepsat23.10.17 16:41 Česká republika 2

Bartoše volily hlavně ženy23.10.17 16:30 Česká republika 1

Severním Porýní-Vestfálsku řádí svrab natolik, že již docházejí léky23.10.17 00:29 Německo 0

Něco pro zasmání: Britské listy komentují volby23.10.17 00:08 Česká republika 2

Ivan David:Protestní strany? To je manipulativní termín, kterým berou lidem jejich práva. Omezování protestů, tomu se říká totalita22.10.17 23:37 Česká republika 0

Za hnutí ANO byl zvolen poslanec s muslimskými kořeny22.10.17 23:09 Česká republika 1

Pečinka z Reflexu: Lidovci se snaží vecpat do vlády Hermana na pozici ministra zahraničních věcí22.10.17 21:45 Česká republika 0

Manert opět perlí, tentokrát píše o Kanadě22.10.17 19:42 Kanada 0

Gayové v české politice? Je nás víc, já ale nejsem srab, říká Stropnický20.10.17 11:07 Česká republika 8

Pojďme na NĚ - Jen hodiny do rozhodnutí: Zvedneme hlavy? Kdo zůstane doma, volí Kalouska, Merkelovou a muslimskou invazi19.10.17 22:20 Česká republika 4

Chcete volit ty, kteří rozhodli o církevních restitucích? Tady jsou 18.10.17 22:11 Česká republika 2

Feminacistky rozjely další nenávistnou kampaň proti mužům18.10.17 21:13 USA 2

Evropská komise: Necháme města otevřená pro migranty, ale postavíme všude diskrétní bariéry proti teroristickému útoku18.10.17 20:00 Evropská unie 1

Usnesení sněmovny k lithiu18.10.17 19:12 Česká republika 0

Skutečná tvář Ivana Bartoše17.10.17 21:27 Česká republika 4

Vídeň po volbách: Hate demonstrace proti "nacistickému" Rakousku16.10.17 19:33 Rakousko 2

Česko má přijmout 200 tisíc cizinců na práci, navrhl Pilný z ANO16.10.17 05:40 Česká republika 2

Bitcoin už stojí přes 120 tisíc korun15.10.17 23:34 Neurčeno 0

V předčasných parlamentních volbách v Rakousku dnes zvítězila Rakouská lidová strana (ÖVP)15.10.17 21:27 Neurčeno 1

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
25,65 Kč
Libra
28,78 Kč
Kanadský dolar
17,24 Kč
Australský dolar
17,02 Kč
Švýcarský frank
22,11 Kč
100 japonských jenů
19,18 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
6,07 Kč
100 maď. forintů
8,33 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
37,94 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 841,05 Kč
1 unce stříbra
370,54 Kč
Bitcoin
126 165,68 Kč

Poslední aktualizace: 23.10.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 28 643