3. díl – Nová světová válka pro nový světový řád

Původ třetí světové války

Andrew Gavin Marshall

26.1.2010 Komentáře Témata: Analýza 5905 slov

1. díl – Imperiální strategie nového světového řádu: Původ třetí světové války
2. díl – Barevné revoluce a původ třetí světové války

Úvod

V prvních dvou částech tohoto pojednání jsem analyzoval geopolitickou strategii USA a NATO od pádu Sovětského svazu, rozšiřování amerického impéria a bránění nástupu nových mocností, zadržování Ruska a Číny. Tato část se zabývá dopady této strategie v posledních letech; vznikem nové studené války, jakož i analýzou války v Gruzii, pokusů a metod používaných pro změnu režimu v Íránu, převratem v Hondurasu, rozšiřováním afghánsko-pákistánského bojiště a rozšiřování konfliktu do střední Asie. Tyto procesy nové studené války a konfliktů přibližují svět k nové světové válce. Mír je možný pouze tehdy, když nástroje a motory impérií budou odstraněny.

Východní Evropa: přední linie nové studené války

V r. 2002 Guardian oznámil, že „posilování amerických ozbrojených pozic v bývalých sovětských republikách střední Asie vzbuzuje v Moskvě obavy, že Washington využívá afghánskou válku pro ustavení permanentního ozbrojeného opěrného bodu v oblasti“. Dále „rychlá výstavba amerických vojenských základen pravděpodobně také spustila poplach v Pekingu“. (1)

V r. 2004 bylo oznámeno, že americkou strategií je „umístit americké síly podél „oblouku nestability“, který probíhá Karibikem, Afrikou, Středním východem, Kavkazem, střední Asií a jižní Asií. Jsou to tyto části světa – obecně chudé, osamocené a nestabilní – které vojenští plánovači vidí jako hlavní budoucí hrozby pro americké zájmy“. (2)

V r. 2005 bylo oznámeno, že od r. 2002 probíhají rozhovory mezi USA a Polskem, spolu s dalšími zeměmi, „kvůli možnosti založení evropské základny pro zachycování raket/střel s dlouhým doletem“. Dále bylo oznámeno, že „taková základna by nebyla myslitelná dříve, než se Polsko připojilo v r. 1999 k NATO“. (3)

V listopadu 2007 bylo oznámeno, že „Rusko včera pohrozilo umístit jaderné rakety krátkého doletu na druhém místě hranice s Evropskou unií, pokud Spojené státy odmítnou upustit od svých plánů vytvořit protiraketový štít“. Vysoký ruský armádní generál řekl, že by v Bělorusku mohly být umístěny rakety Iskander, pokud bude americký návrh umístit 10 protiraket a radar v Polsku a České republice prosazen“. Putin „také pohrozil, že znovu zacílí ruský jaderný arzenál na cíle v Evropě“. Nicméně „Washington tvrdí, že štít není namířen proti Rusku, ale proti státům jako Írán, který obviňuje z usilování o vývoj jaderných zbraní, které by jednoho dne mohly udeřit na západ“. (4)

To je očividně absurdní tvrzení, protože v květnu 2009 ruští a američtí vědci zveřejnili zprávu, kde se uvádělo, „že Íránu potrvá nejméně dalších šest až osm let, než vyrobí raketu s dostatečným doletem, aby dosáhla do jižní Evropy, a že pouze ilegální zahraniční pomoc nebo koordinované a nanejvýš viditelné desetiletí trvající úsilí by mohlo přinést průlom, potřebný pro to, aby jadernou hlavicí vybavená raketa mohla ohrozit Spojené státy“. (5) V prosinci 2007 dokonce Národní výzvědný odhad (NIE) vydaný všemi 16 americkými výzvědnými agenturami uvedl, že „Írán zastavil svůj program jaderných zbraní v r. 2003 a že tento program zůstává zastavený“. (6)

Rusko má obavy nejen kvůli raketám v Polsku, o kterých tvrdí, že jsou namířeny na Rusko, ale má obavy také z „vyspělého sledovacího radaru, který chce Pentagon umístit do České republiky“. (7) Dále, v r. 2007 Guardian uvedl, že „Rusko, podle kremelských představitelů, připravuje svoji vlastní vojenskou reakci na kontroverzní americké plány vybudovat ve východní Evropě nový protiraketový systém, v rámci tahu, který pravděpodobně zvýší obavy ze závodu ve zbrojení stylu studené války“. Mluvčí Kremlu o polských raketách a českém radarovém systému řekl: „Jsme extrémně znepokojeni a rozčarováni. Nikdy jsme nebyli o těchto plánech předem informováni. Znamená to obrovskou změnu ve strategické rovnováze v Evropě a v celosvětové strategické stabilitě.“ (8)

V květnu 2008 bylo oznámeno, že „ruský prezident Dmitrij A. Medveděv a čínský prezident Hu Jintao se setkali … aby uzavřeli dohodu o jaderné spolupráci a společně odsoudili americké návrhy na raketový štít v Evropě. Obě země označily tento plán za ránu mezinárodní důvěře, která pravděpodobně naruší rovnováhu moci“. (9)

V červenci 2008 ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že „bude nuceno provést vojenská protiopatření, pokud bude dohoda o americko-českém protiraketovém štítu ratifikována“, a že „budeme nuceni reagovat nejen diplomatickými, ale také vojensko-technickými metodami“. (10) V srpnu 2008 USA a Polsko dosáhly dohody „umístit americkou raketovou základnu na polském území“. Rusko reagovalo tím, že sdělilo, že „tento krok zhorší vztahy se Spojenými státy“. (11) Rusko dále uvedlo, že „USA prokázaly, že skutečným cílem raketového štítu je Rusko, jak napětí mezi těmito dvěma mocnostmi neustále rostlo, kvůli konfliktu v Gruzii“. Zástupce náčelníka ruského generálního štábu „varoval, že Polsko sebe samo činí cílem pro ruské ozbrojené síly“. (12)

Dále bylo oznámeno, že „generál Anatolij Nogovicin řekl, že jakákoliv nová americká aktiva v Evropě budou spadat pod ruský jaderný úder a dojde k zacílení sil na „spojence zemí majících jaderné zbraně““, a že „takové cíle jsou ničeny jako priorita číslo jedna“. (13)

V dubnu 2009 Obama řekl, že „americký protiraketový systém v České republice a Polsku bude uskutečněn“. (14) V květnu 2009 Rusko uvedlo, že „může nasadit své nejmodernější rakety Iskander blízko polských hranic, pokud plány na umístění amerických raket Patriot na polské půdě budou realizovány“. (15) V červenci 2009 ruský prezident Medveděv řekl, že „Rusko přece jen umístí rakety poblíž Polska, pokud USA raketový štít ve východní Evropě prosadí“. (16)

Írán a aliance Čína-Rusko

Bushův režim používal proti Íránu nepřátelskou rétoriku, vyhrožoval této zemi možnou válkou. Nicméně Írán nebude v žádném případě nic podobného vojenskému dobrodružství pozorovaném v Iráku. Válka s Íránem zatáhne Rusko a Čínu do války se Západem. Čínské a ruské investice v Íránu, jak týkající se vojenské spolupráce, tak vazeb v rámci nešíření jaderných zbraní a energetiky, sblížily íránské zájmy s čínskými a ruskými.

V r. 2007 jak Rusko, tak Čína varovaly před útokem na Írán ze strany západu. (17) Od roku 2004 se Čína stala největším trhem pro íránskou ropu, a Írán je třetí největší čínský dodavatel ropy, po Angole a Saudské Arábii. Čína a Írán podepsaly v r. 2008 smlouvu o dodávkách zemního plynu v hodnotě 100 miliard dolarů. Dále „Peking pomáhá Teheránu stavět přehrady, loděnice a mnoho dalších projektů. V Íránu působí více než 100 čínských státních společností na rozvoji přístavů a letišť ve velkých íránských městech, na rozvoji těžebních projektů a infrastruktuře pro ropu a zemní plyn“. A rovněž „Čína, Írán a Rusko udržují identické zahraničněpolitické pozice ve vztahu k Taiwanu a Čečensku,“ (18) což jen dále posiluje jejich spojenectví.

V srpnu 2008 vysoký íránský představitel armády varoval, že jakýkoliv útok na Írán spustí světovou válku. (19) V únoru 2009 Írán a Rusko oznámily, že „Írán a Rusko zesílí vojenskou spolupráci“. (20) Rusko také prodávalo zbraně a vyspělé zbraňové systémy jak Íránu, tak Venezuele. (21) V r. 2008 OPEC varoval před útokem na Írán a uvedl, že „cena ropy zaznamená „neomezený“ nárůst v případě vojenského konfliktu, do nějž bude zapojen Írán, protože členové uskupení nebudou schopni nahradit výpadek produkce“. (22)

V r. 2001 byla založena Šanghajská organizace spolupráce (SCO) jako vzájemná bezpečnostní organizace členských zemí Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Jejím hlavním zaměřením jsou bezpečnostní záležitosti střední Asie, jako „terorismus, separatismus a extremismus“. Zeměmi s pozorovatelským statutem v SCO jsou Indie, Pákistán a Írán. SCO také zdůrazňuje ekonomické vazby mezi zeměmi, a slouží jako protiváha americké hegemonii ve střední Asii. (23)

V říjnu 2007 SCO, vedená Čínou, podepsala dohodu s Organizací kolektivní bezpečnosti (CSTO), vedenou Ruskem, ve snaze podpořit a posílit vazby ve vojenské a bezpečnostní oblasti mezi těmito velkými zeměmi. (24) CSTO byla vytvořena v r. 2002 Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Ruskem a Tádžikistánem. V r. 2007 bylo navrženo, aby se k CSTO mohl připojit Írán. (25) V dubnu 2009 bylo oznámeno, že CSTO buduje spolupráci s Íránem, jednajíc jako protiváha NATO. (26) V únoru 2009, po setkání, se CSTO „dohodla založit společné síly rychlé reakce, se záměrem reagovat na „co nejširší rozsah hrozeb a výzev““. (27) Tyto síly rychlé reakce „se budou skládat z velkých vojenských jednotek z pěti zemí – Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, Uzbekistánu a Tádžikistánu“ a jsou považovány za protisílu NATO. (28)

V dubnu 2009 Rusko a Čína „oznámily plány na zintenzivnění programu vojenské spolupráce jako součást vzkvétajícího „strategického partnerství““, a že „letos bude provedeno až 25 společných cvičení, jako demonstrace posilování vazeb mezi Moskvou a Pekingem“. Dále, „Rusko a Čína uspořádaly své první společné válečné hry v r. 2005, po vyřešení dlouhodobých hraničních sporů mezi sebou. Nicméně Moskva pohlíží na Peking jako na lukrativní trh pro export zbraní a prodala Číně zbraně za miliardy dolarů od doby, kdy kolaps Sovětského svazu ukončil jejich komunistické soupeření“. Je důležité si povšimnout, že „obě země mají velmi silný zájem na udržení Spojených států a Evropy mimo střední Asii, jak se zvyšuje soupeření o přístup k obrovským rezervám plynu a ropy v oblasti“. (29)

V červnu 2009 „Čína a Rusko podepsaly řadu nových dohod o rozšíření své spolupráce v oblasti obchodu, investic a těžby, včetně rámcové úvěrové dohody ve výši 700 milionů dolarů mezi Export-Import Bank of China a Ruskou bankou pro zahraniční obchod“. Majíc velký význam, „memoranda o bilaterální spolupráci v oblasti zemního plynu a uhlí pravděpodobně povedou k tomu, že energetické spojení mezi těmito dvěma zeměmi bude obsahovat všechny hlavní sektory, od uhlí, ropy, elektřiny, po zemní plyn a jadernou energetiku“. Vůdci obou zemí řekli, že „doufají, že obě země také navýší objem společných projektů v oblasti vědy a technologie, zemědělství, telekomunikací a příhraničního obchodu“. (30)

V dubnu 2009 Čína a Rusko podepsaly významnou dohodu o ropovodu pro dodávky ruské ropy Číně. (31) V červenci 2009 Čína a Rusko podstoupily týdenní válečné hry pozemních a vzdušných sil, „určené pro vypořádání se s hypotetickou hrozbou ze strany islámských extrémistů nebo etnických separatistů, u které obě země trvají, že je stále realističtější“. Především jsou „obě země vedeny rostoucím pocitem naléhavosti, způsobeného tím, co považují za zhoršující se bezpečnostní obrázek v Afghánistánu a sousedním Pákistánu“. (32)

Gruzínská válka: Rozšiřující se konflikt na Kavkaze

Po rozpadu Sovětského svazu v r. 1991 vyhlásila severní gruzínská provincie Jižní Ossetie nezávislost, ale nebyla mezinárodně uznána. Jižní Ossetie, stejně jako další gruzínská z velké části autonomní provincie Abcházie měly tradiční vazby na Rusko. Mezi Jižní Ossetií a Gruzií existovalo dlouhodobé napětí a křehké příměří.

1. srpna 2008 bylo v Jižní Ossetii zabito šest lidí, když vypukly boje mezi gruzínskými a jihoossetinskými silami. Obě strany svalovaly vinu za první výstřely na sebe navzájem a ruské mírové sbory obviňovaly Gruzii a Gruzíni obviňovali ruské mírotvorce. (33)

5. srpna Rusko oznámilo, že bude „bránit své občany v zóně konfliktu“, pokud v Gruzii konflikt vypukne, a jihoossetinský prezident řekl, že Gruzie „se pokouší zažehnout skutečnou válku“. Dále, jihoossetinské děti byly evakuovány ze zóny konfliktu, akt, který byl Gruzií „odsouzen“ a kdy uvedla, že separatisté „používají své děti jako politickou propagandu“. (34)

7. srpna bylo mezi Gruzií a Jižní Ossetií oznámeno příměří, kdy Rusko jednalo mezi těmito dvěma zeměmi jako zprostředkovatel. V noci ze 7. srpna, pět hodin po vyhlášení příměří, gruzínský prezident Michail Saakašvili začal s vojenskou operací proti hlavnímu městu Jižní Ossetie, Cchinvali. (35) (v den začátku olympijských her – p.p.) Gruzínský útok měl za cíle nemocnice, univerzitu a zanechal město bez potravin, vody, elektřiny a plynu. (36)

Gruzínské síly město obklíčily a jejich jednotky a tanky pokračovaly v útoku na civilní cíle. 8. srpna Rusko vyzvalo k ukončení vojenského útoku. V té době již bylo údajně v Jižní Ossetii zabito 2,000 civilistů, takže Rusko poslalo do oblasti jednotky. Ruský premiér Putin nazval gruzínský čin „genocidou“ a Rusko rovněž údajně bombardovalo gruzínské město. USA okamžitě vyzvaly k „ukončení ruského bombardování“. Gruzínský prezident to nazval „nevyprovokovanou brutální ruskou invazí“. Převážná část Cchinvali byla po gruzínském útoku v troskách a v Rusku se nacházelo 34,000 jihoossetinských běženců. (37)

Gruzie, která měla 2,000 vojáků nasazených v Iráku, 9. srpna oznámila, že z Iráku stáhne 1,000 mužů, kteří budou nasazeni v Jižní Ossetii, kdy USA poskytly gruzínským jednotkám přepravní kapacity, aby se mohly zpět do Gruzie vrátit. (38) Nicméně ruský postup zatlačil gruzínské jednotky zpět, město dobily zpět a poškodily většinu gruzínské vojenské infrastruktury. Ruské jednotky také vstoupily do druhé odtrženecké provinci Abcházie a dokonce okupovaly gruzínské město Gori.

12. srpna Rusové oznámili ukončení své vojenské operace v Gruzii a 13. srpna byly z Jižní Ossetie vytlačeny poslední gruzínské jednotky.

Nicméně v tomto příběhu je toho mnohem více, než pouhý konflikt mezi malými středoasijskými zeměmi a Ruskem. Je důležité mít na paměti roli, kterou hrály americké NGO při nastolení gruzínského prezidenta Michaila Saakašvili k moci, prostřednictvím růžové revoluce v r. 2003 (Viz Barevné revoluce a původ třetí světové války). USA pak s Gruzií rozvinuly úzké vztahy. Dokonce i před růžovou revolucí, v r. 2002, byli v Gruzii američtí vojenští poradci, v rámci snah otevřít ve válce proti terorismu „novou frontu“, kdy tam Američané byli, aby „cvičili gruzínskou armádu v tom, jak čelit aktivitám militantů“. (39) V r. 2002 také dorazily do Gruzie stovky amerických zelených baretů a 200 příslušníků zvláštních jednotek, aby tam cvičili gruzínské síly „na protiteroristické a protiodbojové operace“. (40) Rusko před zapojením se USA v Gruzii varovalo a uvedlo, že by to situaci „zkomplikovalo“. (41)

Americké a gruzínské jednotky dokonce uspořádaly společné válečné hry a vojenská cvičení. V červenci 2008 bylo oznámeno, že 1,000 amerických vojáků v Gruzii začalo s vojenským cvičením s gruzínskými jednotkami nazvaným „Okamžitá reakce 2008“. Stejná zpráva uvedla, že „Gruzie a Pentagon úzce spolupracovaly“. Toto cvičení se odehrálo uprostřed rostoucího napětí mezi Ruskem a Gruzií, zatímco USA zároveň podporovaly gruzínský požadavek stát se členem NATO. (42)

Dále, 1,200 amerických vojáků a 800 Gruzínců bylo tři týdny cvičeno na vojenské základně poblíž gruzínského hlavního města Tbilisi. (43) Cvičení probíhalo za spolupráce NATO a předcházela mu návštěva americké ministryně zahraničí Condoleezza Rice do Gruzie, kde se setkala s prezidentem a uvedla, že „budoucnost Gruzie je v NATO“. (44)

Nicméně tato cvičení a rostoucí vojenská spolupráce mezi USA a Gruzií neproběhla v Rusku bez povšimnutí a Rusko simultánně začalo s vojenskými cvičení na druhé straně kavkazských hor, kterých se zúčastnilo 8,000 ruských vojáků. (45) Je jasné, že samotné Rusko si bylo vědomo potenciálu pro vojenský konflikt v této oblasti.

Když konflikt s Ruskem začal, byli v Gruzii američtí vojenští instruktoři (46) a ruský vyslanec v NATO rovněž obvinil NATO, že Gruzii povzbuzuje k útoku na Jižní Ossetii. (47)

USA nebyly jedinou západní zemí, která Gruzii pomáhala, protože neoficiální člen NATO, Izrael, také hrál ve vyzbrojování Gruzie svoji část. Gruzínské tanky a dělostřelectvo, které obsadily jihoosetinské hlavní město, měly izraelské vojenské poradce. Dále, téměř po dobu jednoho roku před tímto konfliktem gruzínský prezident pověřil více než 1,000 vojenských poradců ze soukromé izraelské bezpečnostní firmy, aby cvičili gruzínské ozbrojené síly, jakož i poskytovali instrukce v oblasti vojenské rozvědky a bezpečnosti. Gruzie také koupila od Izraele vojenské vybavení. (48)

Válka v Gruzii byla určena k tomu, aby vyhrotila napětí mezi NATO a Ruskem, kdy tohoto regionu bylo použito jako prostředku pro vytvoření širšího konfliktu. Nicméně rozhodnutí Ruska ukončit bojové operace rychle posloužilo v jeho prospěch a zmírnilo mezinárodní napětí. Otázka členství Gruzie v NATO je velmi důležitá, protože pokud by bylo členem NATO, ruský útok na Gruzii by byl považován za útok na všechny členy NATO. Válka v Afghánistánu byla NATO započata pod záminkou, „že útok na jednoho je útokem na všechny“.

Významné také bylo, že se připravovala dohoda o velkém produktovodu, kdy se Gruzie nachází v klíčové strategické oblasti. Gruzie leží mezi Ruskem a Tureckem, mezi Kaspickým mořem a Černým mořem, a nad Íránem a Irákem. To je pravda, obzvláště pokud jde o produktovody.

Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), druhý největší ropovod na světě, se táhne z Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, přes Tbilisi, hlavní město Gruzie, do Ceyhan, středomořského přístavního města v Turecku. Tento ropovod vytváří trasu, která obchází jak Írán, tak Rusko, a má přivést ropu z kaspického bazénu do „Spojených států, Izraele a na západoevropský trh“. Americká společnost Bechtel byla hlavním kontraktorem výstavby, dodávek a technického zajištění, zatímco British Petroleum (BP) je hlavním akcionářem projektu. (49) Izrael dostává většinu své ropy přes Turecko prostřednictvím trasy ropovodu BTC, což pravděpodobně hrálo velkou roli v izraelské podpoře Gruzie v tomto konfliktu (50), protože neustálé rozmíšky mezi západem a východem (Ruskem/Čínou) se dějí kvůli kontrole světových zdrojů.

Zbigniew Brzezinski, spoluzakladatel Trilaterální komise, spolu s Davidem Rockefellerem, a poradce pro národní bezpečnost Jimmy Cartera, který hrál klíčovou roli při vytvoření afghánských mudžahedínů, kteří se stali známými jako Al-Kajda, napsal pro časopis Time v době vypuknutí rusko-gruzínského konfliktu úvodník. Brzezinski, jako ikona geopolitické strategie studené války, přirozeně obvinil z konfliktu Rusko. Nicméně odhalil také skutečnou povahu tohoto konfliktu.

Začal s obviňováním Ruska, že k „invazi do Gruzie“ došlo na základě jeho „imperiálních cílů“. Brzezinski svalil vekou část viny na „intenzivní nacionalistické nálady, kterými je nyní ruská politická elita zachvácena“. Brzezinski také vysvětlil strategický význam Gruzie; uvedl, že „nezávislá Gruzie je klíčová pro mezinárodní tok ropy“, protože ropovod BTC „poskytuje západu přístup k energetickým zdrojům střední Asie“. Brzezinski varoval, že Rusko bude „mezinárodně ostrakizováno“, obzvláště jeho podnikatelská elita, kterou nazval „zranitelnou“, protože „ruští mocní oligarchové mají stovky miliard dolarů v západních bankách“, které by byly předmětem možného „zmrazení“ ze strany západu v případě „střetu ve stylu studené války“. (51) Brzezinského úvodník se v podstatě rovnal geopolitickému vydírání.

Změna režimu v Íránu

Po mnoho let existoval ve vládě George W. Bushe rozkol ohledně americké politiky vůči Íránu. Na jedné straně zde existoval jestřábí neokonzervativní prvek, vedený Dickem Cheney a s Rumsfeldem v Pentagonu, který dlouho tlačil na vojenskou konfrontaci s Íránem. Na druhou stranu zde byla Condoleezza Rice coby ministryně zahraničí, která tlačila na diplomatičtější, či „měkčí“ přístup k Íránu.

V únoru 2006 Condoleezza Rice představila v senátu novou íránskou strategii, „kladoucí důraz na nástroje tak zvané měkké diplomacie. Vyzývala k urychlenému financování pro-demokratických skupin, veřejných diplomatických iniciativ a kulturních a vzdělávacích spolků, mimo rozšiřující se USA financované rádiové, televizní přes internet a satelity prováděné vysílání, které je mezi mladými Íránci stále populárnější“. Dodala, že „budeme pracovat na podpoře aspirací Íránců na svobodu ve své zemi“. Tento program měl tři hlavní aspekty: „rozšíření nezávislých rádií a televize“; „financování pro-demokratických skupin“, které „zruší zákaz financování v Íránu sídlících nevládních organizací (NGO), odborů, skupin za lidská práva a opozičních kandidátů ze strany USA“; a „posílení kulturních a vzdělávacích spolků a výměn“, což „pomůže zaplatit íránským studentům a vědcům studium na amerických univerzitách“. (52)

To znamenalo výraznou změnu v americké zahraniční politice ve vztahu k Íránu, a mělo by to za následek, že by to učinilo íránskou domácí situaci "intenzivnější“, či jak řekl jeden expert, „je to věc, která může s režimem skoncovat“. Další expert uvedl, že pokud by tato strategie selhala, „vyhodili bychom své peníze, co však hůře, pomohlo by to zdiskreditovat legitimní opoziční skupiny jako vlastizrádce, kteří dostávají peníze od nepřítele, aby podkopali íránské národní zájmy“. (53)

V březnu 2006 byla vytvořena Irácká studijní skupina, jako skupina vysoce postavených diplomatů a strategické elity, aby přezkoumala americkou politiku ve vztahu k Iráku, a šířeji rovněž i Íránu. Ta navrhovala mírnější přístup k Íránu a jeden z jejích členů, Robert Gates, bývalý ředitel CIA, skupinu v listopadu 2006 opustil, aby nahradil Donalda Rumsfelda na postu ministra obrany. Cheney bojoval za to, aby svého spojence v Pentagonu udržel, ale neselhal pouze v tom, ale také v zabránění, aby ho nahradil Robert Gates. (54)

V únoru 2006 Guardian uvedl, že Bushova vláda dostala „sedmkrát větší prostředky na financování největší propagandy všech dob proti teheránské vládě“, a podle citací ministryně Rice řekla: „Budeme pracovat na podpoře aspirací Íránců na svobodu ve své zemi“. „USA zvýší finance pro íránské nevládní organizace, které prosazují demokracii, lidská práva a odborářství“, což začalo v r. 2005, poprvé od r. 1980, a že „USA budou usilovat pomoct vybudovat nové sítě disidentů“. (55)

V dubnu 2006 Financial Times oznámily, že „USA a Británie pracují na strategii pro prosazení demokratické změny v Íránu“, protože „prosazování demokracie je heslo, jak na svoji stranu dostat Evropany a robustnější politiku bez toho, aby to bylo nazýváno změnou režimu“. (56) Christian Science Monitor napsal, že cílem strategie je „změna režimu zevnitř“ formou „pro-demokratické revoluce“. (57)

V červenci 2007 bylo oznámeno, že Bílý dům „se vrátil k upřednostňování vojenské akce“ poté, co na tom trval Cheney. (58) John Bolton, bývalý americký velvyslanec v OSN, v květnu 2007 řekl, že americká strategie se skládá ze tří možností: první jsou ekonomické sankce, druhou změna režimu a třetí je vojenská akce. Bolton to rozvedl a řekl: „Musíme provést změnu režimu tím, že budeme posilovat opoziční skupiny a podobné věci, protože to jsou okolnosti, kdy se íránská vláda s největší pravděpodobností rozhodne, že je bezpečnější neusilovat o jaderné zbraně, než v tom pokračovat. A pokud selže vše ostatní, pokud budeme volit mezi jaderným Íránem a použitím síly, pak si myslím, že se musíme uchýlit k použití síly.“ Nakonec, cílem bude „vyvolat lidové povstání“. (59)

V září 2007 bylo oznámeno, že Bushova vláda tlačila USA na cestu války s Íránem, protože „plánovači Pentagonu sestavili seznam až 2,000 cílů bombardování v Íránu“. Bylo dokonce oznámeno, že ministryně Rice byla „připravena dát stranou rozdílné názory s vice-prezidentem Dickem Cheney a společně pracovat na existující a sjednocenější frontě, a najít střední cestu mezi měkkou diplomacií Rice a Cheneyho preferováním použít proti Íránu „protibunkrové taktické jaderné zbraně“. (60)

Ve stejném roce, 2007, začaly Spojené státy s tajnými operacemi proti Íránu. ABC s tím přišla a uvedla, že „CIA dostala tajný prezidentský souhlas zvýšit tajné „černé“ operace na destabilizaci íránské vlády“. Prezident podepsal rozkaz, který „uvádí do pohybu plán CIA, který údajně obsahuje také koordinovanou propagandistickou kampaň, desinformace a manipulace s íránskou měnou a mezinárodními finančními transakcemi“. Schválení těchto tajných operací znamenalo dočasný ústup od tajných vojenských akcí. (61)

Jak v květnu 2007 uvedl Telegraph, „Bush podepsal oficiální dokument podporující plány CIA na propagandistickou a desinformační kampaň, s cílem destabilizovat, a případně svrhnout, teokratickou vládu mullahů“. Jako součást tohoto plánu „má CIA právo sbírat informace na domácí půdě, v oblasti, která je obvykle vyhrazena FBI, od mnoha íránských emigrantů v USA“, protože „Íránci v Americe mají spojení se svými rodinami doma, a jsou dobrým oboustranným zdrojem informací“. Dále, „CIA bude také umožněno dodávat komunikační vybavení, které umožní spolupráci opozičních skupin v Íránu a obejít cenzuru internetu klerikálního režimu“. (62)

„Měkká“ síla se stala pro prosazování změny režimu v Íránu preferovanou politikou. David Denehy, vysoký poradce Úřadu pro záležitosti Blízkého východu ministerstva zahraničí, byl „pověřen dohledem nad distribucí milionů dolarů na prosazení věci demokratičtějšího Íránu“. Byl zodpovědný za vyplácení 75 milionů dolarů, o které paní Rice požádala senát v únoru 2006. K těmto přídělům patřilo 36,1 milionu dolarů na existující televizní a rádiové programy vysílané do Íránu“ a „10 milionů dolarů šlo na placení veřejné diplomacie a výměnných programů, včetně pomoc Íránců, kteří doufají ve studium v Americe“, a „20 milionů dolarů mělo podpořit úsilí skupin občanské společnosti – médií, právních organizací a nevládních organizací pro lidská práva – jak vně, tak uvnitř Íránu“. Vláda požadovala dalších 75 milionů dolarů na 2008. (63)

V r. 2008 oceněný novinář Seymour Hersh v New Yorker odhalil, že koncem roku 2007 kongres schválil „požadavek prezidenta Bushe na financování výrazné eskalace tajných operací proti Íránu, a to podle stávajících a bývalých zdrojů v armádě, rozvědce a kongresu“. Zatímco Cheneyho jestřábi v Bushově vládě dlouho tlačili na přímou vojenskou konfrontaci s Íránem, armáda do toho měla být zatažena tak, že bude řízena neokonzervativci. Robert Gates, bývalý ředitel CIA, nahradil na místě ministra obrany Donalda Rumsfelda, a pokud měl zaujmout strategičtější pozici, stále ve vztahu k Íránu harašil, protože vojenští vůdci v Pentagonu cítili, „že bombardování Íránu není schůdnou reakcí na problematiku nešíření jaderných zbraní“. (64)

Tajné operace, které byly schváleny, měly náklady asi 400 milionů dolarů, a byly „určeny pro destabilizaci náboženského vedení země. Tajné aktivity zahrnovaly podporu minoritním Ahwazi Arabům a Baluchi skupinám a dalším disidentským organizacím. Patřilo sem také sbírání výzvědných informací o údajném íránském programu jaderných zbraní“. Operace měly být rozšířeny jak pod patronací CIA, tak JSOC (Společného velení zvláštních operací). Hlavním cílem bylo „podkopat íránské jaderné ambice a pokusit se podkopat vládu prostřednictvím změny režimu“, kde hlavní složkou byla „práce s opozičními skupinami a předávání peněz“. Hersh to rozvedl:

Mnohé aktivity mohou být prováděny disidenty v Íránu, a nikoliv Američany v poli. Jedním z problémů u „předávání peněz“ (abychom použili výraz člověka s tímto financováním obeznámeného) v tajném režimu je, že je těžké kontrolovat, kam peníze jdou a kdo z nich má prospěch. Nicméně bývalý vysoký představitel rozvědky řekl: „Máme nechráněné místo, kvůli transferu našich zbraní a našeho komunikačního vybavení. Íránci budou schopni argumentovat, že opozice byla vyvolána Američany. Kolikrát jsme se o to pokusili, aniž bychom pokládali správné otázky? Stojí to riziko za to?“ Jedním z možných důsledků těchto operací by mohl být tvrdý íránský zásah proti jedné z disidentských skupin, což by Bushově vládě poskytlo důvod k intervenci. (65)

Ke strategii na podkopání vlády patřilo také využití etnického napětí; nicméně tato strategie je chybná. Na rozdíl od Pákistánu, Libanonu a Iráku je Írán mnohem starší zemí, „jako Francie a Německo – a její občané jsou stejně nacionalističtí. USA etnické napětí v Íránu přeceňují“. (66) To se ukázalo být důležitým ve volbách v létě 2009.

Zpětné ohlédnutí na rok 1953

Abychom pochopili povahu amerického a britského „prosazování demokracie“ v Íránu, je důležité prozkoumat jejich historické praktiky ohledně „demokracie“ v Íránu. A obzvláště události roku 1953 ukazují velmi důležitý obrázek, v rámci kterého Spojené státy zinscenovaly svůj první zahraniční převrat, pod vedením a řízením Britů, kteří mají v Íránu rozsáhlé ropné zájmy. První demokraticky zvolená vláda Mohommada Mossadeqa v r. 1951 oznámila znárodnění Anglo-Iranian Oil Company (později přejmenované na British Petroleum), která měla výhradní monopol na íránskou ropu. To přirozeně naštvalo Brity, kteří v r. 1952 přesvědčili CIA, aby jim pomohla v komplotu na svržení íránské vlády.

Myšlenka svrhnout íránskou vládu se zrodila v Británii, ale nebylo třeba velkého úsilí přesvědčit CIA začít společnou operaci s SIS. Byly zveřejněny vládní dokumenty, které odhalují, že „důstojníci CIA organizující íránský převrat spolupracovali přímo s royalistickými íránskými vojenskými důstojníky, vybrali kandidáta, který měl nahradit premiéra, poslali zástupy poslů, aby posílili odvahu šáha, řídili bombovou kampaň Íránců, kteří se vydávali za členy komunistické strany, a umísťovali do novin články a karikatury“. Strategie měla za cíl podpořit íránského generála a šáha prostřednictvím aktiv CIA a financování, což mělo svrhnout Mossadeqa, „obzvláště pokud tato kombinace bude schopna dostat do ulic obrovské davy“. (67)

Šáh měl hrát klíčovou roli, protože měl „být neústupný, když CIA vyvolala lidové nepokoje, a pak, jak se země hroutila do chaosu, měl vydat královské dekrety odvolávající dr. Mossadeqa a jmenující premiérem generála Zahedi“. Operativci CIA přiživovali tlak tím, že předstírali, že jsou íránskými komunisty, vyhrožovali muslimským vůdcům „tvrdým potrestáním, pokud se postaví proti Mossadeqovi“, ve snaze vyvolat v náboženské komunitě protikomunistické a protimossadeqovské nálady. Dále, CIA začala s velkou propagandistickou kampaní, a vlastník největších novin dostal na podporu tohoto úsilí 45,000 dolarů. CIA, jakmile byl převrat v běhu, použila americká média jako propagandu, v rámci pokusu legitimizovat strůjce převratu, kdy CIA poslala Associated Press zprávy, kde stálo, že „neoficiální zprávy v současné chvíli uvádí, že vůdci komplotu jsou vyzbrojeni dvěma dekrety šáha, jedním odvolávajícím Mossadeqa, a druhým jmenujícím na jeho místo generála Zahedi“. CIA také šířila tuto propagandu prostřednictvím íránských médií.

Po začátku převratu, který začal 15. srpna, Mossadeq rozpustil parlament, což nakonec hrálo "do rukou CIA“. Poté, co bylo zatčeno několik pučistů, zeslabil svoji osobní stráž. Pak americké velvyslanectví naplánovalo protiútok na 19. srpna, kdy byly specificky použity náboženské síly. V té době komunistická strana obviňovala z puče „anglo-americké pikle“. Nicméně když si CIA začala myslet, že to selhalo, íránské noviny začaly hromadně zveřejňovat šáhovy dekrety, a náhle se na ulicích začaly tvořit velké pro-šáhovské davy. Íránský novinář, který byl důležitým agentem CIA, „vedl dav k parlamentu, podněcoval lidi, aby zapalovali kanceláře novin vlastněných ministrem zahraničí dr. Mossadeqem. Další íránský agent CIA vedl dav, aby vyplenil kanceláře pro-Tudehovských novin“.

Podporovatelé puče v armádě začali chodit do ulic a brzy „začal dav dostávat přímé vedení od několika důstojníků zapojených do puče, a od některých lidí, kteří změnili strany. Do hodiny padl ústřední telegrafický úřad a do provincií byly posílány telegramy vyzývající k pro-šáhovskému povstání. Po krátké přestřelce padlo také velitelství policie a ministerstvo zahraničí“. Je zajímavé, že podle odtajněných dokumentů CIA „doufala, že dostane do amerických novin články uvádějící, že návrat šáha Mohammeda Reza Pahlavi byl důsledkem domácí vzpoury proti ke komunismu tíhnoucí vládě“, ale že ve svém důsledku měli „její operativci omezený přístup k manipulaci amerických reportérů“. CIA dala do amerických médií historky, jako třeba v jednom případě, kde ministerstvo zahraničí dostalo do Newsweek studii CIA.

Jednou z klíčových lekcí, kterou se CIA v této operaci naučila, bylo, že „to odhalilo nedostatky agentury v manipulaci amerického tisku“. CIA dokonce manipulovala reportéra z New York Times, aby šířil propagandu. Zatímco sovětská média prohlašovala za puč zodpovědnými USA, americké komentáře v médiích toto obvinění přímo odmítly a nikdy „se takovým obviněním vážně nezabývaly“. (68)

Na konci operace Ajax, jak CIA puč kódově označila, „zemřelo při požárech v ulicích Teheránu asi 300 lidí“, z velké části v důsledku toho, že CIA „provokovala pouliční násilí“. Puč vyústil ve „více než dvě desetiletí trvající diktatury šáha, který se silně spoléhal na pomoc a zbraně USA“. (69)

Západ sponzoruje teroristy v Íránu

V r. 2005 Scott Ritter, bývalý zbraňový inspektor OSN, oznámil, že „Mujahadeen el-Khalq, či MEK, íránská opoziční skupina, kdysi řízená obávanými výzvědnými službami Saddama Husseina“, nyní pracuje pro CIA a provádí teroristické bombové atentáty uvnitř Íránu. (70) V únoru 2007 Telegraph uvedl, že „Amerika tajně financuje militantní etnické separatistické skupiny v Íránu, ve snaze zvýšit tlak na islámský režim, aby se vzdal svého jaderného programu“.

K operacím CIA „patří styky se skupinami, které se uchylují k teroristickým metodám“ a článek poznamenal, že „v příhraničních oblastech Íránu s etnickými menšinami došlo k nepokojům, a probíhaly tam kampaně bombových atentátů a vražd vojáků a vládních představitelů“, a je zajímavé, že operace CIA jsou zaměřeny na „pomoc opozičním milicím z řad početných etnických menšinových skupin rozesetých v oblastech podél irácké hranice“. Býval agent ministerstva zahraničí specializující se na protiterorismus řekl: „Poslední útoky uvnitř Íránu zapadají do snahy USA zásobovat a cvičit íránské etnické menšiny pro destabilizaci íránského režimu“. (71)

ABC News v dubnu 2007 uvedly, že „pákistánská kmenová militantní skupina zodpovědná za řadu smrtící guerillových útoků v Íránu byla tajně povzbuzována a radili ji američtí představitelé, a to již od r. 2005“. Tato skupina, s názvem Jundullah, působí z provincie Baluchistan v Pákistánu, na hranici s Íránem, a „převzala zodpovědnost za smrt a únosy více než tuctu íránských vojáků a představitelů“. (72)

V r. 2008 bývalý pákistánský šéf armády řekl, že „USA podporují nezákonnou skupinu Jundullah, aby destabilizovala Írán“, a že „USA poskytují bojovníkům Jundullah, nacházejícím se ve východních oblastech Íránu, výcviková zařízení, aby vytvořily v této oblasti nepokoje a ovlivnily srdečné vztahy mezi Íránem a jeho sousedem, Pákistánem“. (73)

Pokračování...

Poznámky

Vzkaz návštěvníkům, kteří se domnívají, že všechno na internetu musí být zdarma: Můžete číst tento článek jen proto, že jiní čtenáři zaplatili za jeho překlad.

Známka 1.2 (hodnotilo 78)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 4

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 3

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
26,08 Kč
Libra
29,61 Kč
Kanadský dolar
17,70 Kč
Australský dolar
17,28 Kč
Švýcarský frank
22,54 Kč
100 japonských jenů
19,51 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,42 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,70 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 276,68 Kč
1 unce stříbra
371,51 Kč
Bitcoin
80 528,92 Kč

Poslední aktualizace: 22.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 31 656