Okolnosti zrodu ČSR - část II.

Tomáš Krystlík

8.11.2008 Komentáře Témata: Česká republika, Historie 5904 slov

Masaryk v Rusku

V květnu 1917 přicestoval Masaryk do Ruska, aby vedl probritskou propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, kterou ho pověřilo ministerstvo války, což bylo hlavním účelem jeho cesty, měl britský pas na jméno Thomas George Marsden - potvrzuje to i britský špión Sommerset W. Maugham, který s ním v Rusku spolupracoval. Masaryk udržoval v Rusku kontakt i s dalšími britskými agenty, jejichž prostřednictvím odesílal do Anglie zpravodajské informace. Aby splnil svůj úkol ovlivňovat ruské veřejné mínění, navštívil osobně vydavatele několika ruských novin [Kalvoda].

V Rusku otiskli Masarykovi v Russkich Vědomostech 17. 10. 1917 zprávu, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 až 40 tisíc lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy a j., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“ [Kalvoda 3]. Pravdou bylo, že ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Kramář a Rašín odsouzeni k smrti, pak omilostněni a tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením propuštěni z vězení.

Druhá role, ve které v Rusku vystupoval, byl vůdce československého odboje. V jejím rámci označil mezinárodní kapitalismus a Vatikán jako dva hlavní nepřátele československého odboje (sic), naléhavě vyzýval české a slovenské válečné zajatce k dobrovolné službě v čs. legiích. Agitaci zajatců ke vstupu do čs. armády zahájil Masaryk 6. 8. 1917 cestou po zajateckých táborech. Ve svém proslovu k jednotkám již ustavené české brigády zdůraznil svou činnost válku za boj Slovanstva proti Němectvu (sic), válku Spojenců nazval zápasem republikánského principu s monarchistickým (bez ohledu na spojeneckou Velkou Británii, Itálii a Rumunsko!), zdůraznil povinnost veškerého slovanstva postavit se proti němectvu, prohlásil, že „s národem německým není možný mír, s ním nutno bojovat nůž na nůž. Ano, nůž na nůž, až dokonce, což není nelidské!“ [Masaryk 3]. Tak se projevoval pacifista a humanista každým coulem.

Náborová akce nebyla příliš úspěšná, z 250 tisíc českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých deset procent [Kalvoda]. Koncem roku 1917 měly legie 40 tisíc lidí a to včetně ruských Čechů (s ruským občanstvím) a ruských carských důstojníků.

Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou revoluci. Ale opět se pokusil si přizpůsobit svět svým představám, ignoruje realitu. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty. Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát. Chtěl dostat legie do Francie, na západní bojiště - v Rusku po brestlitevském míru bojovat proti Německu a Rakousku nemohly. Nic ho neplnilo větší hrůzou než představa čs. armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Je totiž velmi pravděpodobné, že legie mohly Petrohrad dobýt, udržet a skončit tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení bolševici, kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40 tisíci dobře vycvičených vojáků, vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda]. Následovali příkazů Masaryka a bojům se vyhli. Masaryk o 13 měsíců později explicitně řekl československé vládě, že pomocí čs. vojáků mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje čs. státu].

Zajímavé je také sledovat postoj jednotlivých aktérů čs. odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich, Voska se snažili o pravý opak, Benešovo stanovisko utilitaristicky lavírovalo mezi Masarykovým a spojeneckým, zejména francouzským, ale byl vždy proti boji s bolševiky, pokud Francouzi momentálně nepodporovali opačné řešení. Tehdy Dürich, nacházející se taktéž v Rusku, neměl už téměř vliv – Masaryk se Štefánikem ho vyloučili z Česko-Slovenské národní rady a posléze pomluvami zdiskreditovali - Masaryk kvůli tomu, že Dürich chtěl, aby čs. legie bojovaly proti bolševikům, Štefánik z konkurenčních důvodů [Kalvoda]. Dürich neměl, na rozdíl od svých kontrahentů, za sebou tisk (i čs. zahraniční), musel tedy prohrát. Masaryk s Benešem již během války (i po ní) vydávali velké sumy novinářům důležitých zahraničních deníků, aby o nich psali pozitivně.

Masaryk, dokud byl na území Ruska, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci a nakonec z Tokia 10. dubna 1918 cestou z Ruska do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu legií z Ruska a uznání své Česko-Slovenské národní rady v Paříži, navrhl Spojencům svým skandálním memorandem uznat sovětskou vládu. Štefánik se kvůli tomu velmi rozčílil.

9. listopadu 1917 Masaryk poslal zprávu všem důstojníkům a velitelům čs. sboru, že čs. jednotky nesmějí být žádným způsobem použity v nynějším boji mezi stranami [Beneš]. (Později byly čs. jednotky vinou bolševiků přece jen zataženy do boje, když se je bolševici pokusili na příkaz Trockého odzbrojit.) Masaryk odstranil z legií ruské důstojníky, kteří byli ochotni plnit rozkazy svých nadřízených – tím se stal vrchním velitelem legií on. Ačkoliv tyto jednotky původně složily přísahu věrnosti Rusku, uznávaly Masaryka za svého vrchního velitele. Situace se nezměnila ani poté, co se legie v Rusku (a v Itálii) staly součástí francouzské armády. Masarykova rétorika obsahovala i výroky tohoto typu: „Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií“ [Masaryk 3]. Kdyby byl dějepis přírodní vědou, dala by se dokazovat, že pozdější zachvácení velké části světa bolševismem umožnil nejen německý generální štáb, který vyexpedoval do Ruska v zaplombovaném vagónu Lenina s jeho druhy, nýbrž velkou měrou i Masaryk. Bohužel, dějepis nezná implikace typu „jestliže A a současně B, pak C“.

Masaryk si rád přisvojoval cizí zásluhy. V roce 1920 na svátek svatého Václava u příležitosti šestého výročí přísahy původní české Družiny v Rusku prohlásil: „Když jsem přišel do ciziny, uvědomil jsem si, že můj diplomatický zápas bude neplodný, pokud se neopře o ozbrojený odpor mého národa. Proto jsem se rozhodl vás zorganizovat.“ Ve skutečnosti neměl Masaryk s formováním Družiny nic společného. Dověděl se o její existenci teprve, když byla ustavena a poslána na frontu [Lazarevský, Kalvoda].

I v době, kdy se konflikt mezi čs. legiemi a bolševiky rozhořel naplno, domníval se Masaryk, že konflikt byl důsledkem rakouských a německých intrik a mohl být vyřešen mírovou cestou. Byl přesvědčen, že on, revolucionář dovede jednat s bolševiky, neb to jsou spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu, ani jeho cíle. Vnímal situaci nikoliv na základě reality, nýbrž svých představ, spíše přání, a to ve svůj prospěch. Ignoroval shodu zájmů Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska) a bolševiků. Bolševici potřebovali mír na východní frontě, aby mohli uskutečnit své cíle v Rusku, Německo a Rakousko-Uhersko zase potřebovaly v Rusku bolševickou vládu, aby udržovala Rusko ve stavu vojenské a politické neschopnosti [Kalvoda]. Proč by jinak německý generální štáb posílal ze Švýcarska do Ruska bolševiky v čele s Leninem?

Podle údajů generálního štábu legií měly legie bezprostředně před střetem s bolševiky 51 309 mužů. Z nich pak padlo 1445 [Kalvoda]. To nebránilo Benešovi, aby v oficiálních zprávách Britům a Američanům nezveličoval počet legionářů v Rusku, nejčastěji udával jejich počet mezi 80 a 90 tisíci (Šámalovi do Prahy uvedl 120 tisíc) s tím, že jejich ztráty v bojích s bolševiky činily 40 až 45% (sic). Masaryk byl velkohubější - mluvil rovnou o sto tisících čs. vojácích v Rusku [Kalvoda]. Bojeschopnost čs. legií v Rusku upadala. Zejména jejich morálka byla prachšpatná. 30. 7. 1919 informoval americký vyslanec Morris ve své zprávě z Omska svého šéfa Lansinga diplomatickou mluvou, že „česká armáda není v postavení dovolujícím postup na frontu nebo pokračování v nepřetržitém střežení železnice. Vojsko bude muset být postupně evakuováno do Vladivostoku“ [Kvasnička, Kalvoda].

Masaryk a Wilson

V Tokiu požádal vyslanec USA Masaryka, aby pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal memorandum o stavu Ruska a bolševismu. Masarykovo důvěrné tokijské memorandum určené prezidentu Wilsonovi z dubna 1918, ale Masarykem rozdané i diplomatům spojeneckých zemí, hovořící o tom, že by Spojenci měli uznat bolševickou vládu v Rusku, vyvolalo skandál a nepěkně se mu pak vymstilo v USA, kam posléze přibyl. Úředník vlády USA, který mu uděloval vstupní vízum, se tak zdráhal učinit s odůvodněním, že Masaryk „chce navštívit Washington v zájmu ruské bolševické vlády“, a nadřízeným pak oznamoval příjezd „profesora Masaryka, alias Marsdena, člena bolševické vlády v Rusku“ [Kalvoda 2]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k politickému uznání bolševické vlády v Rusku i požadavek ekonomické pomoci bolševikům ze strany USA [Kalvoda 3]. Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka, přes všechna naléhání jejich společného přítele Cranea, téměř půldruhého měsíce čas. Masaryk jej ale dokázal přesvědčit o svých plánech a tak 24. 6. 1918 schválil americký prezident Wilson memorandum svého ministra zahraničí Lansinga, ve kterém navrhl, aby USA se bez výhrad vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. Spojené státy ale odmítly uznat Česko-Slovenskou národní radu v čele s Masarykem, kvůli jeho probolševickému postoji. Učinily tak 3. 9. 1918 jako poslední až po francouzském (1. 7. 1918) a britském uznání (9. 8. 1918). Mezitím, když Masaryk viděl, že jeho Česko-Slovenskou národní radu nehodlají USA uznat, oportunisticky otočil o 180 stupňů a v červenci 1918 najednou souhlasil s vystoupením čs. legií na Rusi proti bolševikům, ba začal doporučovat spojeneckou intervenci v Rusku a koncem srpna už přímo vyzýval Spojence k intervenci [Kalvoda 3].

Masaryk předložil 31. 8. 1918 Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady a čs. armády. Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR prohlášen za tajný. Masaryk v něm velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého (nikoliv Česko-Slovenského) komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů. Kramář byl ve vězení a většina českých poslanců podpořila prohlášení loajality vůči monarchii. Česká družina v Rusku byla organizována českou kolonií a nikoliv v té době ještě neexistující Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu tvrdil Masaryk. Dále tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc osob - civilistů. Je známo, že jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi tisíc, naprostá většina v Haliči [Kalvoda]. Nepravdivá propaganda bývá za války obvyklá, nicméně Masarykovo lhaní udivuje – na pravdě, jak proklamoval, si přece údajně velmi zakládal.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro Národní radu jakožto de facto spoluválčící vládu. Ministr zahraničí USA Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího čs. státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v únoru 1916, její složení a federální pravidla byly přijaty v 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy - Masaryka - stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. 1918 požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost [Kalvoda]. Zajímavé je, že Beneš trpící celý život vášní pro dokumenty, tato svá falza nikdy nezveřejnil.

Budování jmění

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolarů. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi (americké sbírky byly určeny pro oba poslance Říšského sněmu). Částky, které dostával Masaryk z amerických sbírek, kromě odměn za zpravodajské informace od Britů a částek od Cranea, byly obrovské vzhledem k tehdejší kupní síle dolaru.

O tisíci dolarů převzatých jím v Praze již řeč byla, 3000 dolarů dostal v Rotterdamu (tam měli Britové afiliaci svých tajných služeb), 1250 v Ženevě. Pak se už domů nevrátil a jeho nároky se nedaly krýt ze sbírek Čechů v USA a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (sic), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda].

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály – nikdy neuveřejňovali své příjmy a výdaje (až na jeden jediný účet ve výši 19 956 USD za Voskovu činnost mezi 23. prosincem 1915 a 14. červnem 1916 – srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až 84 lidmi /údaje se různí, uváděný počet lidí byl zcela určitě Voskou značně nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy/ za půl roku s příjmy TGM). Dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je před nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda].

Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Kramářovi, Švehlovi a Mattušovi 15 tisíc korun, které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 tisíc korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům! Ačkoliv ho Masaryk a spol. obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil, co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk, Beneš, Voska, ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů [Kalvoda]. V ženevském prohlášení čs. poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných paušálně schválit dodatečně všechny akce pařížské exilové Národní rady za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou Národní rady československé, přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se Spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala“ [Beneš, Kalvoda]. Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji je obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle a závěti, sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska, měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 liber pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady něco přes 16 000 liber. V březnu 1923 věnoval každému členu rodiny (Charlottě, Janovi, Alici a Olze) po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. V témž roce dal mladému novináři Ferdinandu Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Dlouho také podporoval finančně Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek]. V roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce milion korun (další tučné obnosy dodával Stránskému Beneš [Klimek 4]. Dala by se vyjmenovat dlouhá řada dalších případů.

Benešovy tajné fondy

Během války vybudovali Masaryk s Benešem vlastní tisk s časopisy Nation Tcheque, revue L’Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson za české peníze The New Europe. Přes ně se šířily patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. Její efektivitu zvýšilo zejména spojení s velkým tiskem metropolí, které dokázali čeští emigranti navázat. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Tyto kontakty nebyly po válce přerušeny, nýbrž rozšířeny a používány pro československou propagandu, „spřátelení“ žurnalisté byli dobře placeni z československých financí [Beran 3].

Beneš zaplatil během trvání první republiky z tajných fondů čs. ministerstva zahraničí desítky milionů korun zahraničním časopisům, novinářům a dalším jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, o něm a o politice čs. státu. Jen část z toho pocházela ze státního rozpočtu. Například Štefanu Osuskému, čs. vyslanci ve Francii, poslal Beneš na tyto účely v roce 1922 401 600 franků, aby v roce 1927 už to bylo 746 tisíc franků a v roce 1938 franky v hodnotě 3 346 534 korun, z posledních dostal Osuský k dispozici pro korumpování franky za dva miliony. Henry Wickham Steed dostal z Benešových fondů deset tisíc liber (cca. dva miliony korun) pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával dva roky tučné honoráře (až 100 000 Kč) za ještě nenapsané články, atd. [Urban, Kalvoda].

Ministerstvo zahraničních věcí subvencovalo z tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin, které otiskovaly oslavné články na pana ministra zahraničních věcí a později prezidenta Edvarda Beneše ve Francii, Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku a jinde. Například do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes tři a půl milionu šilinků, v roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši padesáti tisíc korun. Vyplácely se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News, Labor Daily a podobně. MZV se v roce 1928 zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 tisíc franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National, Journal des Debats a podobně - celkem jich ve Francii bylo třicet. Ruský historik Miljukov, přítel Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce 1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč. Beneš dostával státní peníze také rovnou do rukou, aniž uvedl, na co je potřebuje. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal například jen během roku 1934 4,5 milionu korun [Kalvoda 3].

Původ peněz, kterými po válce disponoval Masaryk a Beneš, není dodnes zcela jasný nejasný. Kromě výše uvedených zdrojů (sbírky a bazary krajanů, odměny za Voskovu zpravodajskou činnost, půjčky ještě neexistujícímu Česko-Slovensku) se nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření čs. legií za jejich pobytu na Sibiři, popřípadě z části ruského carského pokladu. Historik Z. Sládek [Klimek 2] prokázal, že Masaryk dostával desetimilionové provize od Legiobanky za zásahy v její prospěch „k účelům všenárodním“ (souvislosti viz níže).

Beneš si potrpěl na luxus, který měl naznačovat jeho vysoké postavení. V Paříži si za války k bytu pronajal hned dva tenisové kurty, po válce si nechal zařídit i svá soukromá sídla nábytkem a obrazy ze státních zámků a sbírek. Obyvatelstvo ČSR nelibě neslo jeho zvyk si nechat tisknout jídelní lístky ke obědům a večeřím doma státní tiskárnou na drahém papíře a to i tehdy, jednalo-li se o zcela soukromou večeři ve dvou. Na druhou stranu byl skrblík. Stříbrný popisuje, že Beneš zapomínal dávat obsluze spropitné, takže za něj musel diskrétně zaskakovat [Klimek].

Zametání stop

Je velmi pravděpodobné, že Masaryka nechaly rakouské úřady po vypuknutí války odejet do ciziny, předpokládajíce, že Masaryk bude dodávat vídeňské vládě cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor - že jej zverbovaly pro špionáž. Vycházely zřejmě z Masarykova postoje v aféře Karla Švihy a z jeho slibu věrnosti bývalému ministerskému předsedovi Ernestu von Körbel. Nic z toho se nedá prokázat, protože sotva bylo počátkem listopadu 1918 sjednáno příměří, Voska se svou zpravodajskou skupinou přibyl do Vídně a zcela protiprávně odvezl z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra všechny spisy ve třech plně naložených železničních vagónech do Prahy, kde je prohledaly desítky historiků a úředníků [Irwing-Voska]. V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Aby se vyhnuli celní prohlídce ze strany rakouských financů, přejeli hranici bez zastavení vysokou rychlostí. Zavinili pohraniční incident – stříleli po nich [Voska]. Ukradené spisy z policejního archivu ministerstva vnitra muselo Československo s omluvou později Rakousku vrátit. Lze však s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že veškeré materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly odstraněny, zřejmě zničeny. Naopak ostatní, týkající se politicky činných lidí, nebyly Rakousku vráceny, nebo byly alespoň ofotografovány a pak používány k nátlakům vůči nim, pokud se stali Masarykovi nebo Benešovi nepohodlnými.

Kromě toho všechna Masarykova memoranda z 1. světové války zůstala tajná až do skončení 2. světové války [Kalvoda 3].

Ruský imperiální poklad

Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918 dorazily čs. jednotky a pokladu se zmocnily [Sládek]. Náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již předtím hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k emisi čs. měny [Sládek 2]. Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, a pro poklad se vydali [Weikert].

Píše se: „Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. ledna ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko - československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích” [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A report (čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR - www.army.cz/avis/areport2005/ar5str.pdf). Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků v předávacím protokolu není uvedeno.

Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech. V literárních pramenech naleznete pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom nejsou), ale je zřejmé, že později, v Irkutsku, nestačili před odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), protože si pronajali další tři tiskárny ve městě, včetně tiskárny gubernie, což před tím nikdy neučinili. Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi stálého personálu (sic), přitom bylo tisknout deset tisíc exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek].

Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagónech [Weikert], tedy do 120 vagonů. Jiné zdroje hovoří o 80 nebo 100 vagónech [Sychrava, Sak]. Kutlvašr a Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR údajně překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka. 8. listopadu 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ. Před Irkutskem na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruských carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách čs. vojsk, je havárie mimořádně podezřelá, vypadá jako zinscenovaná. Oficiálně při ní zmizelo ze 124 bedniček se zlatem osm. Celkový počet bedniček zřejmě neodpovídal skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Pak se carský poklad opět dostal pod československou kontrolu 24. 12. 1919, kdy se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu československých legií [Sládek 2]. Podle jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly i ochranu Kolčakova vlaku [Motl].

Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska dr. Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 3].

5143 bedniček a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagónech (některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu, uložený v archivu MZV ČR je napsáno: „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 3]). Celková hmotnost byla odhadnuta na 18-20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV NOVA Na vlastní oči se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD - správně má ovšem být: v této hodnotě převzali legionáři zlato od Kolčaka [Lodgman].

Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Proslýchá se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo [Lodgman]. Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného v Logdmanově interpelaci [Logdman], se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní oči, Lodgman].

Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel [Beneš 3]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že nic z něho nezcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Zřejmě se o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu uvízlo za nehty československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, už víc nedovíme.

Drancování Sibiře, Legiobanka, Centrokomise

Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].

V jednom z dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden na lodi Sheridan z Vladivostoku do Terstu. K tomuto převozu došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku - pod postelemi vojáků označených za duševně choré [Motl].

Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze - Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „… ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi…“ [Motl].

Dne 18. 11. 1918 (podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Oněch 18 mil. franků základního jmění byly údajně doplatky pro čs. legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a brali žold ve francouzských francích[Sládek 2]. Vojáci z doplatku neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu, Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše) měla ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v okolí trati transsibiřské magistrály (za peníze v bednách z ruského imperiálního pokladu, natištěné bankovky ze štočků, prodané zlato) v podstatě za babku, protože se firmy se bály rekvizice zboží ze strany čs. legií, a obchodovala také se zbožím na celém světě. Čs. vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a závody kolem transibiřské magistrály, včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto tolik afiliací Legiobanky a Centrokomise po celém světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk činil 100 milionů korun (sic).

Zboží se odesílalo z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich např. odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Peroutky [Peroutka] byly čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly koupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagónech [Weikert, Sládek 2]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím Britové a drancovaly na Sibiři soukromý majetek. Nakonec i státní: „mnoho vagónů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky“ (čs. legionáři), „čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek 2].

Finanční správa čs. vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy, zejména invalidní fond (podle Sládka - viz výše - to nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka). Centrokomisi podléhaly i četné legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi i továrna na uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena likvidováním majetku čs. armády na Rusi, najímala i lodě pro přepravu zboží vojáků do ČSR (12 pronajatých lodí s tonáží přes 100 tisíc tun přepravilo cca 10 tisíc čs. legionářů), které zpět z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla Centrokomise do ČSR zboží za více než miliardu korun (sic), do dalších zemí za několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům pro repatriaci svých zajatců - Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému kříži v Ženevě [Medek].

Představu, jaké majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2,6 mil. zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci Čs. ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68 milionů korun [Sládek 2].

Čechoslováci bezohledně vyměnili 7. 2. 1920, admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu s polobolševickým revolučním výborem v Irkutsku, kde měli bolševici převahu, za možnost odjezdu směrem Vladivostok - za Irkutskem byly tunely bolševiky preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920 se taktéž zavázali, že nikoho z Kolčakovovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem nevezmou s sebou (ti se probíjeli na východ pěšky, čs. legionáři na ně z vlaků plivali [Kalvoda 3]) a že odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel čs. legií v Rusku, generál Maurice Janin sice nedal pokyn k vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil [Kovtun]. Čs. legie zamezili ruským jednotkám zahynulého generála Kappela pod velením Sergeje Vojcechovského (ruský důstojník přidělený k čs. legiím, rodilý Rus, pozdější čs. generál, v roce 1945 zavlečený z Prahy do Gulagu, kde zahynul), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit Kolčaka. Po odjezdu posledního čs. vlaku směrem na východ předali bolševikům oněch 18 vagónů s ruským imperiálním pokladem.

Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je pendant k termínu čecho-slovaki.) Výraz čecho-sobaki Sibiřané (sibirjaki) znají dodnes.

Československé vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagóny stříbrných mincí, které dostalo od samarské vlády a deset pytlů stříbrných mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42 mil. Kč. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře, atd., atd. [Sládek 2]. Komodity dokládají, že Legiobanka a její dceřinná Centrokomise pilně obchodovaly s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z prodeje dodaného zboží, neb v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho vývoz. Ergo, musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské oblasti pro Československo po vzoru Aljašky Spojenými státy [Weikert].

O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého” [Clementis]. Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze postavené mezi válkami.

Pokračování ...

Známka 1.5 (hodnotilo 58)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

106

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červen přispělo 116 čtenářů částkou 31 779 korun, což je 106 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Dokument o uprchlících v Evropě - brutální znásilňování, kriminalita a terorismus 26.06.17 01:25 Evropská unie 0

Represe a špehování na vzestupu 26.06.17 00:31 Německo 0

Tommy Robinson: Deset tisíc mužů pochodovalo Londýnem. Británie se vzbudila, to je realita26.06.17 00:02 Británie 0

Duch normalizace vane z ministerstva vnitra25.06.17 15:44 Česká republika 2

Znásilněna muslimy v Egyptě24.06.17 21:48 Egypt 2

Slib, že nebudeme přijímat migranty, je od ČSSD předvolební trik24.06.17 18:31 Česká republika 8

Pokud ještě váháte nad otázkou, kdo vládne světu... tady je odpověď23.06.17 20:27 Neurčeno 5

Po té, co jste zakázali kouření, zakažte krásu! 22.06.17 17:31 Česká republika 9

Policie po celém Německu prohledává domy ideozločinců21.06.17 20:36 Německo 3

Evropská komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě21.06.17 17:53 Belgie 1

Do Itálie letos přišlo o čtvrtinu víc okupantů než loni21.06.17 04:48 Itálie 0

Další den v EU - a s ním pravidelné obohacení21.06.17 00:49 Belgie 0

Japonská politika imigrace v praxi: Za minulý rok úřady zamítly 99% žádostí o azyl20.06.17 23:23 Japonsko 1

Okupanti v Calais zabarikádovali dálnici, následně kvůli tomu zahynul polský řidič20.06.17 15:30 Francie 3

Přesuňme do východních zemí EU celé syrské vesnice, navrhuje europoslankyně20.06.17 15:27 Evropská unie 9

Evropský parlament otvírá cestu ke stíhání Marine Le Penové za hanobení starosty Nice20.06.17 00:10 Evropská unie 1

Francouzští a němečtí globalisté útočí 19.06.17 23:40 Německo 1

Estonsko: Nesouhlasíme s pokutováním neposlušných zemí. O 3 dny později: Ujednání o kvótách se musí dodržet19.06.17 23:14 Evropská unie 1

Jak vypadá německý nacista?19.06.17 22:25 Německo 0

Erasmus: chovný program nového evropského člověka?19.06.17 22:11 Evropská unie 0

Měnové kurzy

USD
23,47 Kč
Euro
26,28 Kč
Libra
29,91 Kč
Kanadský dolar
17,69 Kč
Australský dolar
17,76 Kč
Švýcarský frank
24,22 Kč
100 japonských jenů
21,10 Kč
Čínský juan
3,43 Kč
Polský zloty
6,22 Kč
100 maď. forintů
8,49 Kč
Ukrajinská hřivna
0,90 Kč
100 rublů
39,48 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 506,15 Kč
1 unce stříbra
392,66 Kč
Bitcoin
61 018,52 Kč

Poslední aktualizace: 26.6.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 18 422