Izraelská lobby a americká zahraniční politika, díl III.

Závěrečná část

John J. Mearsheimer a Stephen M. Walt

18.12.2006 Komentáře Témata: Severní Amerika 7946 slov

«předchozí čast

OCAS VRTÍCÍ PSEM

Kdyby se vliv lobby omezoval jen na americkou pomoc Izraeli, nemusel by být její vliv tak znepokojující. Zahraniční pomoc je důležitá, ale ne tak užitečná jako využití obrovských kapacit jediné světové supervelmoci ve prospěch Izraele. Proto lobby usiluje i o formování hlavních prvků americké středněvýchodní politiky. Zvláště úspěšná je v přesvědčování amerických vůdců, aby podporovali pokračující izraelskou represi Palestinců a aby si vzali na mušku tři primární protivníky Izraele v regionu: Irán, Irák a Sýrii.

Démonizace Palestinců

Dnes už je to z větší části zapomenuto, ale na sklonku roku 2001 a zejména na jaře 2002 se Bushova vláda snažila redukovat antiamerické cítění v arabském světě a narušovat podporu teroristickým skupinám jako Al-Kajda pozastavením izraelské expanzivní politiky na okupovaných územích a obhajobou vytvoření palestinského státu.

Bush měl k dispozici silné páky. Mohl omezit ekonomickou a diplomatickou podporu Izraele a americký národ by ho skoro určitě podpořil. Průzkum v květnu 2003 ukázal, že kdyby Izrael vzdoroval americkému tlaku na vyřešení konfliktu, přes 60 % Američanů by bylo ochotných odepřít mu pomoc, a mezi „politicky aktivními“ Američany toto číslo dosáhlo 70 %. 73 % dotázaných řeklo, že by Spojené státy neměly podporovat ani jednu stranu.

Přesto Bushova vláda politiku Izraele změnit nedokázala a Washington nakonec skončil u podpory izraelského nekompromisního přístupu. Americká vláda postupem času přijala za své rovněž izraelské ospravedlňování tohoto přístupu, takže se americká a izraelská rétorika staly podobnými. V únoru 2003 shrnul titulek ve Washington Post situaci takto: „Bush a Šaron se na středněvýchodní politice téměř shodují.“ Hlavním důvodem tohoto přehození výhybky je lobby.

Celý příběh začíná koncem září 2001, kdy prezident Bush začal tlačit izraelského premiéra Šarona ke zdrženlivosti na okupovaných územích. Také ho tlačil k tomu, aby umožnil ministru zahraničí Šimonu Peresovi setkat se s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem, třebaže Bush byl k Arafatovu vůdcovství vysoce kritický. Bush také veřejně řekl, že podporuje palestinský stát. Šaron, znepokojený tímto vývojem, obvinil Bushe, že se snaží „uspokojit Araby na náš účet“ a varoval, že „Izrael nebude Československo“.

Bush byl údajně Šaronovým přirovnáním k Nevillu Chamberlainovi rozzuřen a tiskový mluvčí Bílého domu Ari Fleischer nazval Šaronovu poznámku „nepřijatelnou“. Izraelský premiér nabídl formální omluvu, ale rychle spojil síly s lobby, aby Bushovu vládu a americký národ přesvědčil, že Spojené státy a Izrael čelí společné hrozbě terorismu. Představitelé Izraele a lobby opakovaně zdůrazňovali, že mezi Arafatem a Usamou bin Ladinem neexistuje žádný skutečný rozdíl, a trvali na tom, že by Spojené státy a Izrael měli Palestinci zvoleného vůdce izolovat a nijak s ním nejednat.

Lobby začala pracovat i v Kongresu. 16. listopadu poslalo Bushovi 89 senátorů dopis, chválící ho za odmítnutí setkat se s Arafatem, ale i požadující, aby Spojené státy Izrael v jeho opatřeních vůči Palestincům nijak neomezovaly, a naléhající, aby vláda veřejně oznámila, že stále stojí za Izraelem. Podle New York Times tento dopis „vzešel před dvěma týdny ze setkání vůdců americké židovské komunity a klíčových senátorů“ a AIPAC byl „v radách ohledně sestavení tohoto dopisu obzvláště aktivní“.

Koncem listopadu se vztahy mezi Tel Avivem a Washingtonem výrazně zlepšily. To bylo částečně způsobeno snahou lobby nachýlit americkou politiku izraelským směrem, ale také prvotními vítězstvími v Afghánistánu, díky kterým se zmenšilo pochopení pro nutnost arabské podpory ve věci Al-Kajdy. Šaron začátkem prosince navštívil Bílý dům a měl s Bushem přátelskou schůzku.

Jenže nové potíže nastaly v dubnu 2002, kdy izraelská armáda zahájila operaci Obranný štít a znovu začala kontrolovat prakticky všechny významnější palestinské oblasti na Západním břehu. Bush věděl, že akce Izraele poškozují americký obraz v arabském a islámském světě a podkopávají válku proti terorismu, takže 4. dubna požadoval, aby Šaron „zastavil pronikání na další území a zahájil stahování“. O dva dny později tento požadavek zdůraznil prohlášením, že to znamená „bezodkladné stažení“. Bushova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová řekla 7. dubna novinářům: „Bezodkladné znamená bezodkladné. Znamená to hned.“ Tentýž den se vydal ministr zahraničí Colin Powell na Blízký východ vyvíjet tlak na všechny strany, aby zastavily boj a zahájily jednání.

Izrael a lobby se pustili do akce. Klíčovým cílem se stal Powell, jenž začal brzy pociťovat intenzivní hněv proizraelských úředníků z úřadu viceprezidenta Cheneyho a Pentagonu, i od neokonzervativních vědátorů, jako jsou Robert Kagan a William Kristol, kteří ho obvinili, že „prakticky smazal rozdíl mezi teroristy a těmi, kteří proti nim bojují“. Druhým cílem byl Bush sám. Na něj tlačili židovští vůdci a křesťanští evangelíci, pozdější klíčové složky jeho politické moci. O nutnosti podporovat Izrael mluvili obzvláště otevřeně Tom DeLay a Dick Armey, a DeLay s vůdcem menšiny v Senátu Trentem Lottem navštívili Bílý dům a osobně varovali Bushe před couvnutím.

První znamení, že se Bush podvolil, přišlo 11. dubna – jediný týden poté, co řekl Šaronovi, aby stáhnul svou armádu – když Ari Fleischer prohlásil, že Bush věří, že Šaron je „muž míru“. Bush to veřejně zopakoval po Powellově návratu z nepodařené mise a řekl novinářům, že Šaron na jeho žádost o naprosté a okamžité stažení odpověděl uspokojivě. Šaron sice nic takového neudělal, ale prezident Spojených států to už nechtěl řešit.

Mezitím se za Šarona postavil i Kongres. 2. května nedbal na námitky vlády a schválil dvě rezoluce, opětovně potvrzující podporu Izraele (Senát hlasoval 94 ku 2; sněmovní verze prošla poměrem 352 ku 21). Obě rezoluce zdůrazňovaly, že Spojené státy „pokračují v solidaritě s Izraelem“ a že tyto dvě země jsou, podle citátu Sněmovny, „společně zapojeny do boje proti terorismu“. Sněmovní verze rovněž odsoudila „pokračující podporu terorismu ze strany Jásira Arafata“, který byl vyobrazen jako ústřední element problému terorismu. Parlamentní delegace dvou politických stran, zkoumající situaci v Izraeli, o několik dní později veřejně prohlásila, že by Šaron měl vzdorovat tlaku USA na vyjednávání s Arafatem. 9. května se sešel finanční podvýbor Kongresu, aby zvážil poskytnutí zvláštní částky 200 milionů dolarů pro Izrael na boj s terorismem. Ministr zahraničí Powell se proti tomu postavil, ale lobby návrh podpořila, stejně jako pomohla autorovi zmíněných dvou kongresových rozhodnutí. Powell prohrál.

Šaron a lobby zkrátka udeřili na prezidenta Spojených států a vyhráli. Hemi Shalev, novinář izraelského listu Ma‘ariv, oznámil, že Šaronovi pomocníci „nemohli skrýt své uspokojení nad Powellovým neúspěchem“. Chlubili se, že Šaron hleděl Bushovi do očí a prezident mrknul jako první. Jenže tím, kdo hrál ve vítězství nad Bushem klíčovou roli, nebyl Šaron nebo Izrael, ale proizraelské síly ve Spojených státech.

Od té doby se situace změnila jen málo. Bushova vláda už s Arafatem až do jeho smrti v listopadu 2004 odmítala jednat. Následně uvítala nového palestinského vůdce Mahmúda Abbáse, ale získat životaschopný stát mu příliš nepomáhala. Šaron dále rozvíjel plány jednostranného „odpoutání se“ od Palestinců, založené na stažení z Gazy s pokračující expanzí na Západním břehu, které znamenalo postavení tzv. „bezpečnostního plotu“, obsazování palestinské půdy a rozšiřování osad a silničních sítí. Šaronova strategie odmítat jednat s Abbásem (který je zastáncem sjednaných dohod) a znemožňovat mu získat hmatatelné výhody pro palestinský národ přímo přispěla k nedávnému volebnímu úspěchu Hamásu. S Hamásem u moci však Izrael má další záminku, proč nevyjednávat. Vláda podporovala Šaronovy akce (i akce jeho následovníka Ehuda Olmerta) a Bush dokonce, v naprostém rozporu s politikou každého prezidenta od dob Lyndona Johnsona, schválil jednostranné izraelské zábory na okupovaných územích.

Vládní činitelé několik izraelských akcí lehce kritizovali, ale pro pomoc vytvoření životaschopného palestinského státu udělali málo. Bývalý poradce pro národní bezpečnost Brent Scowcroft dokonce v říjnu 2004 prohlásil, že Šaron má prezidenta Bushe „omotaného kolem prstu“. Když se Bush snaží distancovat Spojené státy od Izraele, nebo dokonce kritizuje izraelské akce na okupovaných územích, čelí hněvu lobby a jejích podporovatelů v Kongresu. Těmto věcem rozumí i prezidentští kandidáti za Demokratickou stranu, proto John Kerry v roce 2004 tak široce propagoval svou ryzí podporu Izraele a proto dnes Hillary Clintonová dělá to samé.

Hlavním cílem lobby je udržovat americkou podporu izraelské politiky vůči Palestincům, ale její ambice se tady rozhodně nezastavují. Lobby potřebuje, aby Amerika pomáhala Izraeli zůstat dominantní silou v regionu. Nepřekvapuje, že izraelská vláda pracovala společně s proizraelskými skupinami ve Spojených státech na formování politiky Bushovy vlády vůči Iráku, Sýrii a Iránu, stejně jako na jejím velkém plánu nového uspořádání Blízkého východu.

Izrael a válka v Iráku

Tlak Izraele a lobby nebyl jediným faktorem stojícím za rozhodnutím USA napadnout v březnu 2003 Irák, ale byl to kritický prvek. Někteří Američané věří, že to byla „válka o ropu“, ale na podporu tohoto tvrzení stěží existuje nějaký přímý důkaz. Tato válka byla z velké části motivována spíše touhou udělat Izrael bezpečnějším. Podle Philipa Zelikowa, člena prezidentovy dozorčí rady zahraničních zpravodajských služeb (President‘s Foreign Intelligence Advisory Board) v letech 2001-2003, výkonného ředitele komise pro 11.9. a současného poradce ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové, nespočívala „skutečná hrozba“ Iráku v hrozbě vůči Spojeným státům. „Nevyjádřená hrozba“ byla „hrozbou vůči Izraeli,“ řekl Zelikow v září 2002 publiku University of Virginia a dále poznamenal, že se „americká vláda nechce opírat o příliš tvrdou rétoriku, protože to není populární zboží.“ 16. srpna 2002, jedenáct dní před zahájením kampaně za válku ze strany viceprezidenta Chaneyho jeho nekompromisním projevem k válečným veteránům, Washington Post oznámil, že „Izrael tlačí na americké představitele, aby s vojenským úderem proti Iráku Saddáma Hussajna neotáleli“. Podle Šarona tímto bodem dosáhla strategická koordinace mezi Izraelem a USA „nebývalých rozměrů“ a izraelští zpravodajci poskytovali Washingtonu o iráckém programu zbraní hromadného ničení různé znepokojivé zprávy. Jak později vypověděl jeden vysloužilý izraelský generál, „izraelská zpravodajská služba se popisu iráckých nekonvenčních kapacit, prezentovaného americkými a britskými zpravodajskými službami, plně účastnila“.

Když se prezident Bush rozhodl usilovat o schválení války u Rady bezpečnosti OSN, byli izraelští vůdci hluboce sklíčeni, a ještě ustaranější byli, když Saddám souhlasil s návratem inspektorů OSN do Iráku, protože tyto vývojové trendy snižovaly pravděpodobnost války. Ministr zahraničí Šimon Peres řekl v září 2002 reportérům, že „kampaň proti Saddámu Hussajnovi je nutnost. Inspekce a inspektoři jsou dobré pro slušné lidi, ale nepoctiví lidé mohou inspekce a inspektory snadno obelstít.“

V téže době napsal bývalý premiér Ehud Barak do New York Times otevřené upozornění, že „největší riziko teď spočívá v nečinnosti“. Jeho předchůdce, Benjamin Netanjahu, publikoval ve Wall Street Journal podobný článek, nazvaný „Důvod pro svržení Saddáma“. Netanjahu prohlásil: „Dnes nejde o nic menšího než o odstranění jeho režimu“ a „věřím, že mluvím za drtivou většinu Izraelců, podporující preventivní úder proti Saddámovu režimu.“ Neboli jak v únoru 2003 napsal Ha‘aretz: „(Izraelská) armáda a politické vedení po válce v Iráku touží.“

Jak Netanjahu naznačuje, touha po válce se neomezovala jen na izraelské vůdce. Kromě Kuvajtu, který Saddám dobyl v roce 1990, byl Izrael jedinou zemí na světě, kde jak politici, tak i občané nadšeně podporovali válku. Jak si tehdy všiml novinář Gideon Levy, „je Izrael jedinou západní zemí, jejíž vůdci otevřeně podporují válku, a v níž není vyjadřován žádný alternativní názor“. Izraelci byli ve skutečnosti pro válku tak nadšením bez sebe, že spojenci Izraele v Americe museli jejich jestřábí rétoriku tlumit, aby to nevypadalo jako válka pro Izrael.

Lobby a válka v Iráku

Uvnitř Spojených států byla hlavní hnací silou za iráckou válkou malá skupina neokonzervativců, z nichž řada má úzké vazby na izraelskou stranu Likud. Kampani za vedení války navíc propůjčili své hlasy klíčoví vůdci hlavních lobbyistických organizací. V jednom článku ve Forwardu se uvádí, že „když se prezident Bush snažil prosadit... válku v Iráku, nejdůležitější americké židovské organizace se postavily na jeho obranu jako jeden muž. Vůdci komunity zdůrazňovali nutnost zbavit svět Saddáma Hussajna a jeho zbraní hromadného ničení v jednom prohlášení za druhým“. Článek pokračuje tvrzením, že se „do úvah hlavních židovských skupin promítala oprávněná obava o bezpečnost Izraele“.

Ačkoliv byli neokonzervativci a další vůdci lobby napadením Iráku posedlí, pro širší americkou židovskou komunitu to neplatilo. Samuel Freedman ve skutečnosti hned po zahájení války prohlásil, že „celostátní průzkum Pew Research Center ukázal, že Židé podporují válku v Iráku méně než celková populace, podporovalo ji 52 % až 62 %“. Takže by bylo nesprávné svalovat vinu za válku v Iráku na „židovský vliv“. Tato válka ve velké míře souvisela především s vlivem lobby, a zejména neokonzervativců.

Neokonzervativci byli rozhodnutí svrhnout Saddáma Hussajna ještě před zvolením Bushe prezidentem. Hladinu rozčeřili už začátkem roku 1998 zasláním dvou otevřených dopisů prezidentovi Clintonovi, v nichž volali po odstavení Saddáma od moci. Signatáři, z nichž mnozí měli úzké vazby na proizraelské skupiny jako JINSA nebo WINEP, a mezi něž patřili lidé jako Elliot Abrams, John Bolton, Douglas Feith, William Kristol, Bernard Lewis, Donald Rumsfeld, Richard Perle a Paul Wolfowitz, neměli velký problém přesvědčit Clintonovu vládu, aby přijala odstranění Saddáma za svůj hlavní cíl. Jenže neokonzervativci nedokázali propagovat válku tak účinně, aby tohoto cíle dosáhli. Příliš nadšení pro napadení Iráku se jim nepodařilo vyvolat ani v počátečních měsících Bushovy vlády. Zahájení války s Irákem bylo pro neokonzervativce důležité, ale k dosažení tohoto cíle potřebovali pomoct.

Tato pomoc přišla s 11. zářím. Bushe a Cheneyho vedly události tohoto osudného dne k obrácení kurzu, a stali se z nich silní zastánci preventivní války, vedoucí ke svržení Saddáma. Obzvláště kritickou roli v přesvědčování prezidenta a viceprezidenta ve prospěch války hráli neokonzervativní lobbyisté – z nichž nejpozoruhodnější jsou Scooter Libby, Paul Wolfowitz a historik z Princetonu Bernard Lewis.

11.9. pro neokonzervativce představovalo jedinečnou možnost přednést vážné důvody pro válku s Irákem. Wolfowitz na klíčové schůzce s Bushem 15. září v Camp Davidu obhajoval útok na Irák ještě před Afghánistánem, ačkoliv o zapojení Saddáma do útoků na Ameriku neexistoval žádný důkaz a o bin Ladinovi bylo známo, že je v Afghánistánu. Bush tuto radu odmítl a zvolil útok na Afghánistán, ale válka s Irákem již byla považována za reálně možnou a prezident dal 21. listopadu 2001 vojenským plánovačům za úkol vyvinout konkrétní plány pro invazi.

Mezitím další neokonzervativci pracovali v kuloárech. Ještě neznáme celou historii, ale klíčovou roli v přesvědčování viceprezidenta Cheneyho ve prospěch války údajně hráli vědci jako Lewis a Fouad Ajami z John Hopkins University. Cheneyho názory byly rovněž silně ovlivňovány neokonzervativci v jeho štábu, obzvláště Ericem Edelmanem, Johnem Hannahem a šéfem kanceláře viceprezidenta Libbym, jedním z nejmocnějších jednotlivců v administrativě USA. Viceprezidentův vliv pomohl začátkem roku 2002 přesvědčit i prezidenta Bushe. S Bushem a Cheneym na palubě bylo o smrtící válce rozhodnuto.

Pokud jde o mimovládní aktivity, neokonzervativní vědátoři nelenili a přednášeli argumenty, proč je pro vítězství ve válce proti terorismu útok na Irák zásadní věcí. Jejich snaha byla částečně zaměřena na udržení Bushe pod tlakem a částečně na překonání odporu proti válce uvnitř i vně vlády. 20. září napsala skupina prominentních neokonzervativců a jejich spojenců další otevřený dopis, v němž prezidentovi sdělovali, že „ačkoliv důkazy Irák s útokem (11.9.) přímo nespojují, jakákoliv strategie, mající za cíl vymýtit terorismus a jeho sponzory, musí být spojena s úsilím odstranit z Iráku vládu Saddáma Hussajna“. V tomto dopise bylo Bushovi rovněž připomenuto, že „Izrael byl a zůstává neochvějným americkým spojencem v boji proti terorismu“. Ve vydání Weekly Standard z 1. října volali Robert Kagan a William Kristol po změně režimu v Iráku ihned po porážce Talibanu. Tentýž den napsal Charles Krauthammer ve Washington Post, že poté, co skoncujeme s Afghánistánem, by měla být na řadě Sýrie, pak Irán a Irák. „Válka proti terorismu,“ tvrdil, „skončí v Bagdádu,“ kde dorazíme „nejnebezpečnější teroristický režim na světě“.

Tyto výpady byly začátkem neúprosné kampaně práce s veřejností za účelem získání podpory pro napadení Iráku. Klíčovou částí této kampaně byla taková manipulace se zpravodajskými informacemi, aby Saddám vypadal jako bezprostřední hrozba. Libby například několikrát navštívil CIA s úmyslem vyvíjet na analytiky tlak, aby našli důkazy, jež by mohly odůvodnit válku, a počátkem roku 2003 pomáhal připravovat detailní briefing o irácké hrozbě, což vyvinulo tlak na Colina Powella, který pak připravil svůj neblaze proslulý projev o irácké hrozbě, přednesený na půdě Rady bezpečnosti OSN. Podle Boba Woodwarda byl Powell „tím, co pokládal za přehnané a zveličené, zděšen. Libby z fragmentů a jemných nitek vykreslil jen ty nejhorší závěry“. Ačkoliv Powell Libbyho nejfantasknější tvrzení vyřadil, jeho prezentace před OSN byla i tak plná chyb, jak teď sám uznává.

Do kampaně na zmanipulování zpravodajských informací se zapojily i dvě organizace, jež byly vytvořeny po 11.9. a podléhaly přímo náměstkovi ministra obrany Douglasu Feithovi. Protiteroristická vyhodnocovací skupina (Policy Counterterrorism Evaluation Group) měla za úkol najít spojení mezi Al-Kajdou a Irákem, což se jí podle všech předpokladů nepovedlo. Jejími dvěma klíčovými členy byli Wurmser z tvrdého jádra neokonzervativců a Michael Maloof, libanonský Američan, který měl blízké vztahy s Perlem. Úřad pro zvláštní plánování (Office of Special Plans) měl za úkol hledat důkazy, jež by mohly být použity k propagaci války s Irákem. V jeho čele stál Abram Shulsky, neokonzervativec s dlouholetými vazbami na Wolfowitze, a do jeho řad patřili rekruti z proizraelských mozkových trustů.

Jako všichni neokonzervativci je i Feith hluboce oddán Izraeli. Také má dlouholeté vazby na stranu Likud. V 90. letech psal články podporující kolonizaci a tvrdil, že by si Izrael měl obsazená území udržet. Co je ještě důležitější, spolu s Perlem a Wurmserem napsal v červnu 1996 pro nastávajícího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua proslulou zprávu „Clean Break“ (Čistý průlom). Kromě dalších věcí se v ní doporučovalo, aby se Netanjahu „soustředil na odstranění Saddáma Hussajna od moci“ – jako na důležitý strategický bod, který je v jeho zájmu. Rovněž v ní byl požadavek, aby Izrael směřoval ke znovu uspořádání celého Středního východu. Netanjahu jejich radu nerealizoval, ale Feith, Perle a Wurmser se brzo zasadili o to, že Bushova vláda sleduje tytéž cíle. Publicista Ha‘aretz Akiva Eldar okamžitě upozornil, že Feith a Perle „uhlazeně balancují mezi svou loajalitou vůči americkým vládám... a izraelským zájmům“.

Stejně tak je Izraeli oddán Wolfowitz. Forward ho jednou popsal jako „hlavní jestřábí proizraelský hlas ve vládě USA“; a v roce 2002 ho vybral jako prvního z padesátky prominentů, kteří „vědomě pěstují židovský aktivismus“. V téže době dal JINSA Wolfowitzovi svou cenu Henry M. Jackson Distinguished Service Award za propagaci pevné spolupráce mezi Izraelem a Spojenými státy, a Jerusalem Post, popisující ho jako „oddaně proizraelského“, ho v roce 2003 jmenoval „mužem roku“.

A konečně je na místě krátká zmínka o předválečné podpoře, vyjadřované neokonzervativci Ahmedovi Chalabímu, bezskrupulóznímu iráckému exulantovi, jenž vedl Irácký národní kongres (INC). S Chalabím si padli do náruče, protože pracoval na nastolení úzkých vztahů s americkými židovskými skupinami a svým podporovatelům sliboval, až se jednou dostane k moci, dobré vztahy s Izraelem. Proizraelští zastánci změny režimu chtěli přesně tohle slyšet, takže Chalabího na oplátku podporovali. Novinář Matthew Berger vyložil podstatu tohoto obchodu v Jewish Journal: „INC viděl zlepšení vztahů jako cestu k využití židovského vlivu ve Washingtonu a Jeruzalému a k získání větší podpory pro svou věc. Židovské skupiny zase viděly, v případě zapojení INC do změny režimu Saddáma Hussajna, možnost připravit cestu pro lepší vztahy mezi Izraelem a Irákem.“

Vzhledem k oddanosti neokonzervativců Izraeli, jejich posedlosti Irákem a jejich vlivu v Bushově vládě nepřekvapuje, že si mnoho Američanů myslí, že tato válka byla vedena kvůli zájmům Izraele. Například Barry Jacobs z Amerického židovského výboru v březnu 2005 potvrdil, že přesvědčení o spiknutí Izraele a neokonzervativců za účelem dostat Spojené státy do války v Iráku bylo mezi americkými zpravodajci „všudypřítomné“. Takto veřejně to zatím řeklo jen málo lidí a většina z těch, kteří to udělali – včetně senátora Ernesta Hollingse (Demokrat, Jižní Karolina) a poslance Jamese Morana (Demokrat, Virginie) – byla za vytahování těchto věcí odsuzována. Michael Kinsley trefil hřebíček na hlavičku, když koncem roku 2002 napsal, že „nedostatek veřejné diskuse o roli Izraele... je příslovečným slonem v pokoji: každý ho vidí, ale nikdo o něm nemluví“. Důvodem této nechuti, jak si všiml, byl strach z označení za antisemitu. O tom, že při formování rozhodnutí zahájit válku byly klíčovými faktory Izrael a lobby, lze pochybovat jen stěží. Bez nátlaku lobby by byla pravděpodobnost zahájení války v březnu 2003 mnohem menší.

Sny o transformaci regionu

To, že se z Iráku stane tak drahá bažina, se nepředpokládalo. Spíše byl považován za první krok ve větším plánu nového uspořádání Blízkého východu. Tato ambiciózní strategie představovala dramatický odklon od dřívější americké politiky a kritickými hybnými silami za tímto posunem byli lobby a Izrael. Zmíněný plán postupu po irácké válce objasnil článek z titulní strany Wall Street Journal. Titulek byl vše říkající: „Prezidentův sen: změna nejen režimu, ale regionu: cílem, jenž má izraelské a neokonzervativní kořeny, je proamerická, demokratická oblast.“

Proizraelské síly se dlouho snažily o přímější zapojení americké armády na Středním východě, aby mohla pomáhat chránit Izrael. Během studené války však na této frontě měly jen omezené úspěchy, protože Amerika působila jako „pobřežní vyvažovatel“ v regionu. Většina amerických jednotek, určených pro Blízký východ, jako jednotky rychlého nasazení, zůstávala „za horizontem“ a mimo nebezpečí. Washington udržoval příznivou rovnováhu rozehráváním místních sil proti sobě, což je důvod, proč Reaganova vláda během iránsko-irácké války (1980-1988) podporovala Saddáma proti revolučnímu Iránu.

Tato politika se změnila po první válce v Perském zálivu, kdy Clintonova vláda přijala strategii „duální kontroly“. Ta si vyžadovala umístit v regionu značné americké síly ke hlídání jak Iránu, tak Iráku, místo využití jednoho ke kontrole druhého. Otcem duální kontroly nebyl nikdo jiný než Martin Indyk, který tuto strategii jako první formuloval v květnu 1993 v proizraelském mozkovém trustu WINEP, a pak ji jako šéf úseku pro záležitosti Blízkého východu a jižní Asie Rady národní bezpečnosti (Director for Near East and South Asian Affairs at the National Security Council) realizoval. Uprostřed 90. let panovala s duální kontrolou značná nespokojenost, protože ze Spojených států učinila smrtelného nepřítele dvou zemí, jež se vzájemně nenáviděly, a to Washington nutilo nést břemeno kontroly obou dvou. Nepřekvapuje, že lobby v Kongresu na zachování duální kontroly aktivně pracovala. Clinton navíc pod tlakem AIPAC a dalších proizraelských sil na jaře 1995 tuto politiku posílil obrovským ekonomickým embargem na Irán. Jenže AIPAC chtěl ještě víc. Výsledkem byl zákon o sankcích na Irán a Libyi (Iran and Libya Sanctions Act) z roku 1996, jenž ukládal sankce všem zahraničním společnostem, investujícím v Iránu nebo Libyi do rozvoje ropných zdrojů víc než 40 milionů dolarů. Jak tehdy poznamenal Ze‘ev Schiff, válečný zpravodaj Ha‘aretz, „Izrael je jen malá částečka ve velkém plánu, ale nikdo by z toho neměl usuzovat, že nemůže ovlivňovat ty uvnitř Beltway“. 

Od konce 90. let však neokonzervativci tvrdili, že duální kontrola je nedostatečná a že hlavní věcí je změna režimu v Iráku. Říkali, že odstraněním Saddáma a nastolením demokracie v Iráku by Spojené státy spustily dalekosáhlý proces změn po celém Blízkém východu. Tento způsob myšlení byl samozřejmě evidentní i ve studii „Clean Break“, napsané neokonzervativci pro Netanjahua. Od roku 2002, kdy se napadení Iráku stalo nejžhavější otázkou, se transformace regionu stala v neokonzervativních kruzích součástí víry.

Charles Krauthammer popisuje tento velkolepý projekt jako duchovní dítě Natana Sharanskyho, izraelského politika, jehož spisy udělaly dojem i na prezidenta Bushe. Ale Sharansky v Izraeli sotva představoval ojedinělý hlas. Izraelci ve skutečnosti věřili, že by odstranění Saddáma změnilo Blízký východ ve prospěch Izraele, napříč celým politickým spektrem. Aluf Benn v Ha‘aretz (17. února 2003) napsal: „Vysocí důstojníci izraelské armády a lidé kolem premiéra Ariela Šarona, jako je poradce pro národní bezpečnost Ephraim Halevy, vykreslují růžový obrázek báječného budoucího Izraele, jaký můžeme čekat po válce. Předpovídají domino efekt, jaký s pádem Saddáma Hussajna nastane i u dalších nepřátel Izraele... Spolu s těmito vůdci zmizí terorismus a zbraně hromadného ničení.“

Krátce řečeno, izraelští vůdci, neokonzervativci a Bushova vláda, ti všichni viděli válku s Irákem jako první krok v ambiciózní kampani na přetvoření Blízkého východu. A s první vlnou vítězství obrátili svou pozornost na další protivníky Izraele v této oblasti.

Výpad proti Sýrii

Izraelští vůdci před březnem 2003 netlačili Bushovu vládu, aby zamířila na Sýrii, protože měli napilno s protlačováním války proti Iráku. Jenže jakmile uprostřed dubna padl Bagdád, Šaron a jeho zástupci začali nutit Washington, aby zamířil na Damašek. Například 16. dubna zaujali Šaron a Saul Mofaz, jeho ministr obrany, v rozhovorech pro různé izraelské noviny jednoznačné stanovisko. Šaron v Yedioth Ahronoth volal po „velmi silném“ tlaku Spojených států na Sýrii. Mofaz řekl pro Ma‘ariv: „Máme dlouhý seznam problémů, jejichž vyřešení po Syřanech požadujeme a je vhodné, aby to proběhlo prostřednictvím Američanů.“ Šaronův poradce pro národní bezpečnost, Ephraim Halevy, řekl posluchačům WINEP, že teď je pro Spojené státy důležité tvrdě se vypořádat se Sýrií, a Washington Post oznámil, že Izrael „podporuje kampaň“ proti Sýrii dodáváním informací o akcích syrského prezidenta Bašára Assada americkým zpravodajským službám.

Prominentní příslušníci lobby měli po pádu Bagdádu tytéž argumenty. Wolfowitz deklaroval, že „v Sýrii musí dojít ke změně režimu“ a Richard Perle řekl novinářům: „Mohli bychom [dalším nepřátelským režimům na Středním východě] poslat krátkou zprávu, trojslovnou zprávu: ,Jste na řadě.‘“ WINEP začátkem dubna uvolnil oznámení, uvádějící, že „Sýrie by neměla přehlížet zprávu, že země pokračující v Saddámově bezohledném, nezodpovědném a vzdorovitém chování by mohly skončit jako on“. Yossi Klein Halevi napsal 15. dubna v Los Angeles Times článek nazvaný „Příště se utáhnou šrouby Sýrii“, zatímco Zev Chafets napsal příštího dne v New York Daily News článek „Terorismu přátelsky nakloněná Sýrie také potřebuje změnu“. Ani Lawrence Kaplan se nenechal zahanbit a 21. dubna napsal v New Republic, že syrský vůdce Assad představuje pro Ameriku vážnou hrozbu.

Kongresman Eliot Engel (Demokrat, New York) představil na Capitol Hill 12. dubna zákon o syrské zodpovědnosti a obnovení libanonské svrchovanosti (Syria Accountability and Lebanese Sovereignty Restoration Act). Ten hrozil Sýrii sankcemi, pokud by se nestáhla z Libanonu, nevzdala se zbraní hromadného ničení a nezastavila podporu terorismu, a rovněž po Sýrii a Libanonu žádal učinění konkrétních kroků k usmíření s Izraelem. Tento zákon byl silně podporován lobby – obzvláště AIPAC – a „sestrojen,“ podle Jewish Telegraph Agency, „některými z nejlepších přátel Izraele v Kongresu.“ Dlouho stál na vedlejší koleji, velkou měrou proto, že pro něj Bushova vláda projevovala jen málo nadšení, ale antisyrský zákon nakonec prošel přesvědčivě (398 ku 4 ve Sněmovně, 89 ku 4 v Senátu) a Bush ho 12. prosince 2003 podepsal.

Bushova vláda však byla v této době v úvahách o zaměření se na Sýrii stále rozdělena. Ačkoliv neokonzervativci horlivě podporovali boj s Damaškem, CIA a ministerstvo zahraničí se stavěli proti. A dokonce i po podpisu nového zákona Bush zdůrazňoval, že by v jeho zavádění postupoval pomalu.

Bushova rozpolcenost je pochopitelná. Za prvé, syrská vláda poskytuje od 11.9. Spojeným státům důležité zpravodajské informace o Al-Kaidě a také Washington varovala před plánovaným teroristickým útokem v Perském zálivu. Sýrie rovněž umožnila přístup vyšetřovatelů CIA k Mohammadovi Zammarovi, údajnému náboráři některých únosců z 11.9. Zaměření se na Assadův režim by tato cenná spojení ohrozilo, čímž by došlo k podkopání širší války proti terorismu.

Za druhé, Sýrie před iráckou válkou neměla s Washingtonem špatné vztahy (např. společně s USA hlasovala pro rezoluci OSN číslo 1441) a nepředstavovala pro Spojené státy žádnou hrozbu. Zahrávání si se Sýrií by mohlo způsobit, že by Spojené státy vypadaly jako rváč s neukojitelnou chutí napadat arabské státy. A konečně, přidání Sýrie na americký seznam států, na něž bude udeřeno, by Damašku dalo silný motiv pro způsobování potíží v Iráku. I kdyby někdo chtěl vyvíjet tlak na Sýrii, musel by logicky nejprve skončit svou práci v Iráku.

Přesto Kongres ve vztahu k Damašku, převážně díky tlaku izraelských představitelů a proizraelských skupin jako AIPAC, trval na utažení šroubů. Kdyby nebyla lobby, nebyl by zákon o syrské zodpovědnosti a americká politika vůči Damašku by byla více ve shodě s americkými národními zájmy.

Zacílení na Irán

Izraelci mají sklon popisovat každou hrozbu tím nejdramatičtějším způsobem, ale Irán je obecně chápán jako jejich nejnebezpečnější nepřítel, protože to je s největší pravděpodobností nepřítel pořizující si jaderné zbraně. Prakticky všichni Izraelci pohlíží na islámské země na Středním východě s jadernými zbraněmi jako na existenční hrozbu. Jak měsíc před iráckou válkou poznamenal izraelský ministr obrany Binyamin Ben-Eliezer: „Irák je problém... Ale měli byste pochopit, pokud se mě ptáte, že nebezpečnější než Irák je dnes Irán.“

Šaron začal Spojené státy veřejně tlačit do konfrontace s Iránem v listopadu 2002 v rozhovoru pro Times. Irán popsal jako „centrum světového terorismu“, usilující o získání jaderných zbraní, a prohlásil, že by silná ruka Bushovy vlády měla dopadnout na Irán „den poté“, kdy zvítězí v Iráku. Ha‘aretz koncem dubna 2003 oznámil, že izraelský velvyslanec ve Washingtonu nyní volá po změně režimu v Iránu. Svržení Saddáma, jak poznamenal, bylo „nedostačující“. Podle jeho slov Amerika „musí dotáhnout věc až do konce. Stále čelíme velkým hrozbám, přicházejícím ze Sýrie a Iránu“.

S vymýšlením vážných důvodů pro změnu režimu v Teheránu nelenili ani neokonzervativci. AEI 6. května spolupodporovala celodenní konferenci o Iránu s proizraelskými organizacemi Nadace pro ochranu demokracie (Foundation for the Defense of Democracies) a Hudson Institute. Všichni řečníci byli silně proizraelští a mnoho z nich volalo po tom, aby Spojené státy nahradily iránský režim demokracií. Prominentní neokonzervativci jako obvykle vymysleli řadu článků s důvody, proč jít po Iránu. Například William Kristol napsal 12. května ve Weekly Standard, že „osvobození Iráku bylo první velkou bitvou o budoucnost Blízkého východu... Ale další velká bitva – doufáme, že ne vojenská – bude o Irán.“

Bushova vláda reagovala na nátlak lobby tím, že pracovala na zastavení iránského jaderného programu přesčas. Ale Washington dosáhl jen malých úspěchů a zdá se, že Irán je rozhodnut jaderný arzenál získat. V důsledku toho lobby za použití všech svých strategií tlak na vládu ještě zesílila. Články nyní upozorňovaly na nebezpečí hrozící ze strany jaderného Iránu, varovaly před ústupky „teroristickému režimu“ a temně narážely na preventivní akce, jež by měly přijít, kdyby selhala diplomacie. Lobby rovněž tlačí na Kongres, aby schválil zákon o podpoře svobody v Iránu (Iran Freedom Support Act), který by rozšířil již existující sankce vůči Iránu. I izraelští představitelé varují, že mohou přistoupit k preventivní akci, kdyby Irán pokračoval ve své jaderné cestě, čímž se částečně snaží udržet pozornost Washingtonu u této záležitosti.

Někdo by mohl namítnout, že Izrael a lobby nemají na americkou politiku vůči Iránu velký vliv, protože Spojené státy mají vlastní důvody, proč Iránu zabránit, aby se stal jadernou velmocí. To je částečně pravda, ale iránské jaderné ambice pro Spojené státy nepředstavují existenciální hrozbu. Když USA mohly žít s jaderným Sovětským svazem, jadernou Čínou, nebo dokonce jadernou Severní Koreou, pak můžou žít i s jaderným Iránem. A proto musí lobby na americké politiky konstantně tlačit, aby šli do konfrontace s Teheránem. Kdyby lobby neexistovala, Irán a Spojené státy by sotva byli spojenci, ale americká politika by byla mnohem umírněnější a preventivní válka by nebyla seriózní možností.

Shrnutí

Nepřekvapuje, že Izrael a jeho američtí podporovatelé chtějí, aby se Spojené státy vypořádávaly s veškerými možnými ohroženími bezpečnosti Izraele. Když je jejich snaha formovat americkou politiku úspěšná, pak jsou nepřátelé Izraele oslabováni nebo svrhováni, Izrael dostává volnou ruku v zacházení s Palestinci a Spojené státy nesou většinu tíhy boje, umírání, oprav a placení.

Ale dokonce ani za situace, kdy se Spojeným státům transformace Blízkého východu nedaří a nachází se v konfliktu se stále více se radikalizujícím arabským a islámským světem, ochrana Izraele ze strany jediné světové supervelmoci stále nekončí. Z pohledu lobby to není zrovna dokonalý výsledek, ale je to samozřejmě lepší, než kdyby se Washington od Izraele vzdaloval, nebo používal své páky k donucení Izraele ke smíření s Palestinci.

ZÁVĚR

Může být síla lobby omezena? Po debaklu v Iráku, zjevné nutnosti vybudovat nový obraz Ameriky v arabském a islámském světě, a po nedávných odhaleních ohledně předávání amerických vládních tajemství od představitelů AIPAC do Izraele by člověk rád předpokládal, že ano. Rovněž by se dalo předpokládat, že Arafatova smrt a zvolení umírněnějšího Abu Mazena bude důvodem, aby Washington důrazně prosazoval mírovou dohodu. Proto, aby se američtí vůdci od lobby distancovali a středněvýchodní politiku více přizpůsobili širším americkým zájmům, prostě existuje spousta důvodů. K pokroku ve snaze dosáhnout širších cílů v boji proti extremizmu a propagovat demokracii na Středním východě by pomohlo především využití americké síly k prosazení spravedlivého míru mezi Izraelem a Palestinci.

Jenže to se v dohledné době nestane. AIPAC a jeho spojenci (včetně křesťanských sionistů) nemají ve světě lobby žádné skutečné protivníky. Oni vědí, že prosadit věc Izraele se dnes stalo těžším, a reagují na to expanzí svých aktivit a členů. Kromě toho jsou američtí politici akutně citliví na příspěvky pro volební kampaně a ostatní formy politického nátlaku, a hlavní média pravděpodobně zůstanou solidární s Izraelem bez ohledu na to, co dělá.

Tato situace je hluboce znepokojující, protože vliv lobby způsobuje potíže na několika frontách. Zvyšuje se nebezpečí terorismu, kterému čelí všechny státy – včetně evropských spojenců Ameriky. Lobby, aby zabránila tlaku amerických vůdců na Izrael, vedoucímu k uzavření míru, také znemožnila ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Takový stav dává extremistům silný náborový nástroj, zvyšuje okruh potenciálních teroristů a stoupenců a přispívá k radikalismu islámu po celém světě.

Kampaň lobby za změnu režimů v Iráku a Sýrii by mohla vést k tomu, že Spojené státy tyto země napadnou, i se všemi potenciálními katastrofickými dopady. My nepotřebujeme další Irák. Nepřátelství lobby vůči těmto zemím Washingtonu přinejmenším ztěžuje snahu získat je proti Al-Kajdě a iráckým povstalcům, kde je jejich pomoc nezbytně potřebná.

Tento problém má také morální rozměr. Kvůli lobby se Spojené státy umožněním expanze na okupovaných územích fakticky staly spoluviníkem zločinů spáchaných vůči Palestincům. Tato situace podkopává snahu Washingtonu podporovat zahraniční demokracie, a když vláda nutí jiné země respektovat lidská práva, vypadá pokrytecky. Stejně pokrytecky se jeví snaha Spojených států omezit šíření jaderných zbraní, zatímco ochotně akceptují jaderný arzenál Izraele, jenž povzbuzuje Irán a další země v usilování o získání podobných kapacit.

Kromě toho je kampaň lobby za umlčení diskuse o Izraeli škodlivá pro demokracii. Umlčování skeptiků vytvářením černých listin a bojkoty – nebo naznačováním, že kritici jsou antisemité – porušuje princip otevřené debaty, na němž demokracie stojí. Neschopnost amerického Kongresu vést skutečnou debatu o těchto zásadních problémech paralyzuje celý proces demokratického rokování. Podporovatelé Izraele by měli za svou věc bojovat s těmi, kdo s nimi nesouhlasí, otevřeně. Snaha o potlačení debaty zastrašováním musí být těmi, kdo věří ve svobodu projevu a v otevřenou diskusi o důležitých veřejných problémech, ostře odsouzena.

A konečně, vliv lobby škodí i Izraeli. Její schopnost přimět Washington k podpoře expanzivní politiky odrazuje Izrael od přijmutí řešení – včetně mírové smlouvy se Sýrií a okamžité a plné realizace mírové smlouvy z Osla – která by ušetřila izraelské životy a snížila počet palestinských extremistů. Odpírání legitimních politických práv Palestincům Izrael jistě neučinilo bezpečnějším, a dlouhodobá kampaň za zabíjení nebo opomíjení generace palestinských vůdců posiluje extremistické skupiny jako Hamás, a snižuje počet palestinských vůdců, kteří by byli jak ochotní přijmout spravedlivou dohodu, tak schopní ji prosadit. Tento kurz zvyšuje nebezpečí, že Izrael jednoho dne získá status vyvrhele, kdysi rezervovaný pro státy apartheidu jako byla Jihoafrická republika. Je ironií, že Izrael by byl pravděpodobně bohatší, kdyby byla lobby slabší a americká politika nestrannější.

Ale je tu paprsek naděje. Ačkoliv lobby zůstává mocnou silou, skrýt negativní dopady jejího vlivu je stále těžší. Silné státy mohou nějakou dobu vést špatnou politiku, ale realita nemůže být ignorována navždy. Proto je nezbytná upřímná diskuse o vlivu lobby a ještě otevřenější debata o amerických zájmech v této zásadní oblasti. Jedním z těchto zájmů je prospěch Izraele, ale není jím jeho pokračující okupace Západního břehu nebo širší agenda v regionu. Otevřená debata určí hranice strategických a morálních důvodů pro jednostrannou americkou podporu a mohla by Spojené státy posunout do pozice, která by byla více v souladu s jejich národními zájmy, stejně jako s dlouhodobými zájmy Izraele.

Konec

Originnál zprávy obsahoval velké množství odkazů a vysvětlivek, což pan Sedláček pečlivě přeložil, ale ukázalo se, že není v mých silách je bez ztráty překopírovat sem. Máte-li zájem číst tento text včetně původních vysvětlivek, zde je celý dokument v češtině k dispozici ve formátu pdf: IZRAELSKÁ LOBBY A AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA (742KB).

Známka 1.5 (hodnotilo 2)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

90

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc únor přispělo 145 čtenářů částkou 27 111 korun, což je 90 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Češi dováží zeleninu za miliardy, zemědělci pěstují trávu27.02.17 12:11 Česká republika 4

Paříž 26. února26.02.17 22:01 Francie 3

Imigrace – zločiny černých proti bílým26.02.17 21:08 Neurčeno 3

Pamela Andersonová se kamarádí s Juliem Assangem24.02.17 09:52 Ekvádor 4

Brtiové bez soudu zabíjejí v cizí zemi, lidi v diskuzi za článkem tomu tleskají23.02.17 22:10 Británie 5

V návaznosti na předchozí zprávičku: Pravda o současném moderním umění23.02.17 19:09 Neurčeno 3

Pravda o současné populární hudbě23.02.17 19:04 Neurčeno 2

Čo sa (ne)deje vo Švédsku23.02.17 16:48 Švédsko 3

Kanada posiluje ochranu hranic s USA - bude akceptovat jen ty žadatele o azyl, které si vybere před vstupem do Kanady23.02.17 00:45 Kanada 0

Rusko podepsalo s Libyjí smlouvu na těžbu ropy23.02.17 00:11 Libye 0

Dnešní kulturní obohacení v Evropě22.02.17 23:49 Evropská unie 0

Portugalsko: Dluh je vysoký stejně jako před "záchranou"22.02.17 23:37 Portugalsko 0

Mercedes staví továrnu blízko Moskvy22.02.17 23:28 Německo 1

Jak hlasovali naši politici o CETA v Evropském parlamentu22.02.17 22:57 Evropská unie 1

Tmavý rasista plivl na devítiměsíční dítě a křičel "Bílí lidé by neměli mít děti"22.02.17 22:29 Británie 1

Babišův „superpolitik“, který má přes patnáct funkcí, znovu usnul na jednání. Už potřetí.22.02.17 11:32 Česká republika 3

Radioaktivita? Jaká radioaktivita?22.02.17 10:22 Evropská unie 9

Savčenková - neřízená střela a bolehlav ukrajinského estabilishmentu21.02.17 11:58 Ukrajina 3

Už je to tady: za rvačky vojáků NATO s místními v Estonsku mohou Rusové!21.02.17 11:53 Estonsko 5

Češti vojáci v NATO dělají ostudu21.02.17 10:29 Česká republika 6

Měnové kurzy

USD
25,53 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,71 Kč
Kanadský dolar
19,47 Kč
Australský dolar
19,59 Kč
Švýcarský frank
25,35 Kč
100 japonských jenů
22,74 Kč
Čínský juan
3,71 Kč
Polský zloty
6,27 Kč
100 maď. forintů
8,78 Kč
Ukrajinská hřivna
0,94 Kč
100 rublů
44,25 Kč
1 unce (31,1g) zlata
32 075,25 Kč
1 unce stříbra
469,60 Kč
Bitcoin
30 224,23 Kč

Poslední aktualizace: 27.2.2017 13:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 24 522