Kapitola z knihy: Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce.

Jak se volil prezident sametové revoluce?

PhDr. Antonín Benčík,CSc.

SAMET? Ano, ale hodně pocákaný . . .

Po 17. listopadu 1989, „DUBČEK na HRAD"!

17. listopadu 1989 bylo pochmurné zimomřivé počasí. Podzim pomalu končil a zima se teprve chystala převzít vládu nad přírodou. V ranních hodinách toho dne nasedl A. Dubček v Bratislavě do vlaku směřujícího do Prahy, kde se měl setkat s členem vedení KS Itálie, poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim. Ten ho v Praze očekával spolu s V. Slavíkem a jeho manželkou, aby mu sdělil potěšující zprávu, že Evropský parlament - skupina pro sjednocenou levici - navrhla udělit A. Dubčekovi cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. Po tomto setkání chtěli navštívit rodinu O. Jaroše, blízké přátele A. Dubčeka. Podle údajů Miloše Hájka, tehdejšího předsedy Klubu Obroda, z tohoto setkání mělo vzejít mj. i společné prohlášení A. Dubčeka, L. Collajaniho za socialistickou frakci Evropského parlamentu a M. Hájka za Klub Obroda, k současné situaci.

Události 17. listopadu však tyto úvahy předběhly. Neboť Jan Urban, člen Obrody, signatář Charty 77 a aktivista nezávislých iniciativ, je vyzval, aby se zúčastnili manifestace mládeže na pražském Albertově. Když přišli na Albertov, stačili zaregistrovat vzrušenou atmosféru i skandování různých hesel "Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme Miloše", atd., ale také "Ať žije Havel, Dubček, Devátý, Ať žije Charta..."

Nebylo jim však dopřáno prožít dosyta atmosféru manifestace. Pojednou totiž Dubček zaslechl hlasy: "To je on". A vzápětí se ocitl v kruhu příslušníků StB, kteří ho spolu s italským přítelem zatkli. Luigi Collajaniho po krátké době propustili, ale A. Dubčeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední akce StB proti A. Dubčekovi.

O brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům na Národní třídě, kteří se přece jen rozhodli pokračovat v manifestaci podle původně předpokládané trasy až do Opletalovy ulice, se Dubček dověděl až následující den po návratu do Bratislavy.

Až potud fakta o epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. Avšak zapřísáhlý kritik Pražského jara, A. Dubčeka a reformistů osmašedesátého vůbec, P. Pithart to viděl ve své jasnovidecké vizi zcela jinak. Nyní totiž, v roce dvacátého výročí sametové revoluce 1989, vydal - zřejmě jako součást pompézních oslav "sametové", ale i sebe sama, publikaci "Devětaosmdesátý" s podtitulem "Vzpomínky a přemýšlení. Krédo". Vydalo ji nakladatelství Academia. Již z titulu je zřejmé, že navozuje vlastně na svou předchozí publikaci "Osmašedesátý", o níž byla již řeč v předchozí kapitole. A skutečně, záložková reklama mj. uvádí, že P. Pithart "napsal řadu významných politologických děl, z nichž zejména analytická kniha ´Osmašedesátý´ sehrála svým pohledem na jedno z nejvýznamnějších období moderních dějin našeho státu ve své době zcela průlomovou roli". Nevím sice, kdo tuhle záložkovou reklamu formuloval, zda autor či redakce. Vím ale, že tato oslavovaná kniha vyvolala ve skutečnosti živou a většinou odmítavou reakci. Stejně jako i další v záložce uváděná kniha ´Podiven´. Časopis Dějiny a současnost tenkrát publikoval její až sžíravě kritické hodnocení z pera celé plejády čs. historiků. A další řada kritiků se ozvala v souvislosti s kampaní kolem prezidentských voleb a Pithartově kandidatuře v Národním osvobození č. 18 a č. 24 v roce 2002. Osobnost Pitharta a názory autorů ´Podivena´ byla pro ně zcela nepřijatelná, a u Pitharta i s představou o roli čs. prezidenta.

A když jsem nyní obětoval několik stovek korun a publikaci „Devětaosmdesátý“ zakoupil a začetl se do ní, mé tušení se naplnilo měrou vrchovatou. Neboť základní metodou autora je i tentokrát subjektivismus. Své vidění a chápání události dějů, jejich hodnocení, až příliš častá bez ohledu na fakta (která buď nezná, nebo ignoruje), vydává za skutečnost. Zkrátka, stejně jako ve své knize „Osmašedesátý“, jen s tím rozdílem, že tentokrát má jeho kniha mnohem vyšší literární úroveň, ať již je to zásluhou autora či redaktora.

Důkazem této jeho metody je i hodnocení uvedené epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. V kapitole „Svoboda už jen na tři kroky od nás" obšírně vysvětluje a hledá výmluvy, proč – i když byl organizátory osobně pozván, se on sám nezúčastnil shromáždění na Albertově, aby pak vzápětí zaútočil s hloupou a zákeřnou pomluvou proti A. Dubčekovi: „Kdo se k průvodu přidal s neomylným (pozor, přijde ironie) smyslem pro timing (načasování - B.A.) byl Alexandr Dubček. Bylo totiž přesně dvanáct nula nula. Vzápětí ho ale z průvodu orgáni (StB-B.A.) nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici".

Podobnou metodu omluv, pomluv a útoků použil ve své knize několikrát. A k tomu jen dodám, že A. Dubček v létech 1988-89 jezdil často do Prahy k různým jednáním s dlouhou řadou reformistů. Např. s bývalým tajemníkem V. Slavíkem, s bývalým tajemníkem pražského Městského výboru KSČ B. Šimonem, bývalým předsedou vlády O. Černíkem atd., atd., přičemž se v Praze často zdržel i 2-3 dny. Státní bezpečnost za tuto dobu zaznamenala cca 20 Dubčekových návštěv v Praze.

Namístě je tudíž otázka. Proč se náš nikdy nechybějící hrdina a veliký vyznavač a obdivovatel hrdiny z biblické pohádky o Davidu a Goliášovi, ale také zapřísáhlý kritik Dubčeka, Pražského jara a reformistů, „také" neúčastnil na této akci? Zřejmě jeho jasnozřivému úsudku uniklo a nikdo mu neprozradil, jaký význam, jakou roli bude tato událost hrát v "sametové" revoluci. Ale zřejmě nedostal z Hrádečku žádný pokyn...

Vraťme se však k dalšímu, serióznímu výkladu.

Zprávy o brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům vyvolaly v zemi obrovskou vlnu rozhořčení a odporu, a to i v řadách členů KSČ. Počáteční deprese se již příštího dne, v sobotu 18. listopadu, začala měnit v odhodlání ke změně dosavadní situace. Přispěla k tomu i mylná, či záměrně nepravdivá zpráva o údajném usmrcení studenta Martina Šmída.

Jakešovo vedení i jeho mocenské orgány tuto situaci značně podcenily a páteční události i jejich ohlas považovaly pouze za další z řady demonstrací, které se jim podařilo přežít. Avšak reakce pražských studentů byla značně razantní a jejich Ústřední stávkový výbor vysokých škol vyhlásil časově neomezenou stávku na podporu svých sedmi požadavků a současně vyzval ke generální stávce - na 27. listopad. Studenti požadovali vytvoření komise k vyšetření odpovědnosti funkcionářů za zásah Bezpečnosti na Národní třídě, jejich odchod z politického života, legalizaci nezávislých tiskovin, propuštění politických vězňů, zaručení shromažďovacího práva. Požadovali zahájení dialogu se všemi složkami společnosti, i když současně pochybovali o ochotě stranických i státních orgánů vést jiný dialog než z pozice mocenské síly.

Aktivita pražských studentů zaskočila i nezávislé skupiny, orientující se na 10. prosinec, Den lidských práv, a vyburcovala je k okamžité aktivitě. Následovala série jejich prohlášení k událostem 17. listopadu. Studentům se mezitím dostalo podpory od pražských herců a živelné hnutí začalo dostávat organizovanou podobu a konkrétní cíl. Výsledkem diskuse studentů a herců v divadle Disk z 18. listopadu je prohlášení, v němž mimo jiné uvádějí: „Poslední zásah policie nás přesvědčil o tom, že nemá smysl o nějaký dialog žádat jakoukoli formou. Proti násilí a demagogii totiž neexistují argumenty. Jediným východiskem je nekompromisní požadavek okamžitého odstoupení současných stranických a státních představitelů, demise vlády a okamžité zrušení zakotvení vedoucí úlohy strany v Ústavě, bezprostřední změny právního řádu, které by zrušily trest za takzvané protistátní a protisocialistické aktivity a umožnily rehabilitaci v současné době za takovou údajnou činnost odsouzených. Pak teprve bude možné vést dialog o budoucnosti naší země".

Také Klub Obroda a Československá demokratická iniciativa (ČDI) mimo jiných, vydaly vzápětí svá prohlášení v tomto duchu.

V prohlášení předsednictva Čs. demokratické iniciativy v dopise předsedovi vlády L. Adamcovi z 19. listopadu je mimo jiné požadováno: „Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.

Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:

- nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989,

- nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.

Tyto rozhovory má současná vláda vést:

- s Alexandrem Dubčekem a představiteli vedení státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968, s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí".

Obdobné prohlášení Klubu Obroda končí výzvou:

„Spojme své síly k důsledným přeměnám, k rozvoji skutečné přestavby, k zabezpečení lidských a občanských práv, vynuťme si odchod těch, kteří jsou brzdou společenského pokroku, naplňme ideály, za které bojovaly a prolily krev celé generace českých a slovenských vlastenců".

Výsledkem aktivity nezávislých iniciativ a skupin v průběhu dne 19. listopadu byl vznik Občanského fóra v Praze a Verejnosti proti násiliu v Bratislavě.

V Praze se to stalo v odpoledních hodinách 19.11 v bytě V. Havla, kde se sešli představitelé nezávislých iniciativ a vyslovili se pro jejich sjednocení pod hlavičkou Občanského fóra (OF). Na jeho ustavující schůzi v Činoherním klubu ve 20 hodin téhož dne bylo současně přijato Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními požadavky:

„ 1) Aby ihned odstoupili ze svých funkcí ti členové předsednictva ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence pěti států Varšavské smlouvy z r.1968 a kteří jsou odpovědni za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás. Jmenovitě jde o Gustáva Husáka, Miloše Jakeše, Jana Fojtíka, Miroslava Zavadila, Karla Hoffmanna a Aloise Indru. Zhoubná politika těchto lidí, kteří po léta odmítali jakýkoliv demokratický dialog se společností, zcela zákonitě vyústila do hrůzných událostí těchto dnů.

2) Aby ihned odstoupil vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán a federální ministr František Kincl, kteří jsou odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících provedla proti pokojně manifestujícím občanům.

3) Aby byla ustavena komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání. V této komisi musí být zástupci Občanského fóra.

4) Aby byli okamžitě propuštěni všichni vězňové svědomí, včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi.

Občanské fórum žádá, aby toto provolání bylo publikováno v oficiálních sdělovacích prostředcích.

Občanské fórum se staví celou svou autoritou za myšlenku generální stávky dne 27.11. od 12 do 14 hodin, k níž vyzvali pražští vysokoškoláci, a chápe ji jako výraz podpory požadavků, o nichž chce se státním vedením jednat.

Občanské fórum se domnívá, že jeho vznik a práce odpovídá vůli 40 tisíc dosavadních signatářů petice Několik vět a je otevřeno všem složkám československé společnosti, kterým záleží na tom, aby i naše země začala pokojným způsobem hledat cesty k demokratickému uspořádání tím k hospodářské prosperitě".

Čs. demokratická iniciativa své prohlášení z 19.11. opakovala i následující den, 20.11.1989.

V následujících dnech byla v Praze na Václavském náměstí i na Letné organizována řada manifestací za splnění požadavků Občanského fóra, které převzalo iniciativu. Obdobně tomu bylo i v Bratislavě, i když zdaleka ne v takovém rozsahu jako v Praze. V Bratislavě převzala iniciativu Verejnost proti násiliu (VPN), která organizovala první manifestace na Hviezdoslavově náměstí a náměstí SNP. Menší akce byly organizovány i v řadě dalších měst. Záhy byl postup obou hlavních center odporu proti Jakešovu režimu koordinován Občanským fórem (sdružujícím všechny nezávislé skupiny a proudy, kde měla v řídících orgánech hlavní slovo úzká skupina kolem V. Havla) a VPN na společných poradách jejich představitelů.

Z dostupných pramenů se mi zatím nepodařilo zjistit, proč se v řídícím orgánu VPN neobjevil A. Dubček ve stejné roli jako V. Havel v OF. Zřejmě to byl výsledek určité averze, která se proti němu u většiny představitelů VPN záhy, a to dosti výrazně, projevila. Možná, že to bylo rozhodnutí samotného A. Dubčeka setrvat na své pozici samostatného, v zahraničí i doma etablovaného představitele proreformního opozičního levicového proudu. Jsem ovšem toho názoru, že to byli představitelé VPN, kteří měli A. Dubčeka pozvat a postavit ho do čela vedeni. Ať tomu však bylo jakkoliv, A. Dubček se do zápasu za radikální změny režimu zapojil sám s plnou vervou a vahou své osobnosti a autority.

Na prvním mnohatisícovém shromáždění na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě 20.11.1989, kde Milan Kňažko jako vedoucí VPN, seznámil účastníky s vyhlášením programu VPN a prohlásil jej za „otevření společenského dialogu, za skutečnou a ne jen proklamovanou demokracii", A. Dubček nebyl. Důvody mi nejsou známé. Avšak již 22. listopadu promluvil na patnáctitisícovém shromáždění před justičním palácem a požadoval propuštění Jána Čarnogurského, posledního vězně bratislavské "pětky". O den později, 23. listopadu, vystoupil s projevem na druhé- stotisícové – manifestaci organizované VPN na náměstí SNP. Poukázal v něm na zdroje a příčiny současné krize společnosti, jejíž počátkem byla srpnová intervence a následná normalizace, zkrátka zardoušení reformního procesu neostalinským vedením L. Brežněva a domácími přisluhovači. Poukázal také na jeden z důvodů současného probuzení lidu k odporu proti stávajícímu režimu: „Jeden z mnohých faktorů je ten, že když si lid osvojil ideu, jakou byl a je ´socialismus s lidskou tváří´, potom tato idea je vlastnictvím lidu našich národů. Proto, či právě proto, ve vás, mladé generaci, žije tato idea, protože se stala pamětí národa a je dědičná, je i ve vás, nastupující generaci".

Alexander Dubček se přihlásil k iniciativě VPN a stejně tak i k dalším iniciativám. Současně upozornil, že součástí řady občanských iniciativ je i iniciativa reformních komunistů, vyloučených z KSČ. A vyzval všechny složky obyvatelstva, včetně oficiálních, k neodkladným praktickým krokům k „nové obrodě naší společnosti" vyzval k dialogu a varoval před konfrontačními střety.

Ve stejném duchu, v jakém promluvil A. Dubček v Bratislavě, se výkonný výbor Klubu Obroda téhož dne obrátil s výzvou ke všem členům KSČ: „Pokud si chce KSČ zachovat alespoň část své vážnosti v našem příštím politickém životě a obstát ve svobodných volbách - neboť jiné už nebudou - musí se tohoto vedení zbavit a postavit si do čela nové, mladší a důvěryhodné představitele. Musí se rozejít s nepravdami, obsaženými v ´Poučení´, i s politikou normalizace na něm založenou" .

Nezávisle na prohlášení výkonného výboru Obrody i jihočeský výbor místní organizace tohoto Klubu vyslovil 24.11. podporu prohlášení V. Havla i A. Dubčeka z 23. listopadu: „Jsme pokračovatelé Pražského jara a v opravdové proměně vidíme jedinou šanci socialismu a demokracie v naší zemi. Proto věříme důstojnému vystupování Alkexandra Dubčeka jako mluvčího všeho pokrokového lidu naší krásné vlasti".

24. listopadu se A. Dubček zúčastnil již čtvrté manifestace OF na Václavském náměstí, na kterou se dostavilo kolem 200 tisíc lidí. Vedle V. Havla vystoupil i A. Dubček se svým prvním listopadovým projevem v Praze. Po jeho skončení začalo shromáždění skandovat „Dubček na Hrad, Dubček na Hrad".

Po skončení manifestace se V. Havel a A. Dubček zúčastnili v Laterně magice tiskové konference, kde je mluvčí OF V. Malý představil jako "dva symboly současného Československa". A. Dubček se zde vyslovil pro nezvratnost společenskopolitických změn a vyslovil se pro zrušení ústavního článku o vedoucí roli KSČ. Tiskovou konferenci přerušila zpráva z ČTK, kterou jim s napětím sdělil hudební publicista J. Černý, že „všichni členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici". Stalo se tak na mimořádném zasedání ÚV KSČ v budově Vysoké školy politické ve Vokovicích, zahájeném již v dopoledních hodinách 24. listopadu.

Bylo to první velké vítězství občanské opozice a pochopitelně bouchla i zátka z láhve šampaňského. Účastníci tiskové konference si symbolicky připili na svobodné Československo. Vzrušenou atmosféru názorně dokumentuje i fotografie, na níž vidíme A. Dubčeka v objetí V. Havla.

A jestliže někdo dnes tvrdí, že z reakce A. Dubčeka a V. Havla na tuto skutečnost bylo zřejmé, že V. Havel nemá v A. Dubčekovi žádného vážného konkurenta na prezidentskou kandidaturu, pak následující vývoj jednoznačně ukázal nesmyslnost tohoto tvrzení. Opak byl totiž pravdou, jak si ukážeme na dalších stránkách.

Demise Jakešova vedení bylo však skutečně jen první vítězství. A když mluvčí nového vedení KSČ na tiskové konferenci v ranních hodinách 25. listopadu sdělil, že "Poučení z krizového vývoje" zůstává i nadále v platnosti, Občanské fórum, Obroda a další iniciativy vyzvaly občany ke stupňování tlaku na vládnoucí kruhy i k účasti na plánované generální stávce v pondělí 27. listopadu.

Pátá manifestace OF na Letenské pláni 25. listopadu, zahájená ve 14 hodin za účasti obou hlavních protagonistů občanské opozice, V. Havla a A. Dubčeka, byla poprvé živě přenášena televizí. Marta Kubišová zazpívala 800 tisícům účastníků Modlitbu pro Martu. V. Havel ve svém vystoupení vyjádřil hluboké znepokojení nad nedostatečností změn ve vedení KSČ. Vyzval všechny občany, aby co nejvýraznějším způsobem manifestovali svou touhu po demokracii generální stávkou vyhlášenou na 27. listopadu. Informoval účastníky, že jediným mužem současného vedení, který byl schopen pochopit situaci, je předseda vlády L. Adamec, který se vzdal obou vysokých stranických funkcí, a Havel vyslovil úvahu, že v této chvíli by ho měli podpořit. Mezitím totiž představitelé iniciativy Most, M. Kocáb a M. Horáček, jednali s poradcem L. Adamce, O. Krejčím, jehož prostřednictvím L. Adamec, v té době již izolován ve vedení KSČ, požádal OF o podporu.

Na Letenské manifestaci vystoupil i A. Dubček. Ve svém projevu se mimo jiné vyslovil pro obnovení ideálů „socialismu s lidskou tváří". I zde se poté ozvalo skandování „Dubček na Hrad".

Ve stejný den - 25. listopadu - se konala velká manifestace v Bratislavě na náměstí SNP za účasti 70 tisíc lidí. VPN vyhlásila obdobné požadavky jako OF, pochopitelně specifikované na podmínky a situaci na Slovensku.

Téhož dne došlo ještě ke dvěma událostem, které neobyčejně zvýraznily význam osobnosti A. Dubčeka nejen v sametové revoluci, ale také jako mezinárodně uznávaného představitele a reprezentanta stoupenců demokratického hnutí odporu proti Jakešovu a Husákovu totalitnímu režimu.

Ve stejný den Z. Jičínský, vedoucí koncepční komise OF, předložil návrh kandidatury A. Dubčeka na funkci prezidenta. Tento návrh lze považovat za zcela logický a legitimní. Stačí připomenout: Jméno A. Dubčeka se zvláště v letech 1988 a 1989 stalo nejznámějším a nejfrekventovanějším jménem z představitelů čs. demokratické opozice nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě. Skandování jeho jména „dětmi srpna 1968" na manifestacích k výročí 21. srpna 1968 i 1969, k výročím 28. října 1918, ba i k výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a při manifestaci studentů 17. listopadu 1989, vyvrcholilo skandováním manifestantů na Václavském náměstí a na Letné: "Dubček na Hrad". A připomeňme si ještě na předchozích stránkách uváděné návrhy neoficiálních iniciativ, jako byla Obroda či Demokratická iniciativa. Nevysvětlenou zatím zůstává otázka, proč tomu tak zdaleka nebylo na Slovensku v prvních dnech sametové revoluce a jakou roli v tom sehráli představitelé VPN. Pokusím se to na dalších stránkách alespoň zčásti objasnit.

Druhá významná a pro českou i slovenskou veřejnost málo známá událost se odehrála na nám již důvěrně známé univerzitě v Bologni. 25. listopadu byl podán návrh této univerzity na udělení Nobelovy ceny A. Dubčekovi. Profesor jedné z kateder univerzity, Vera Negri Zamagni, svůj návrh zdůvodnil ohledem na Dubčekovy „morální hodnoty" a „na zcela mimořádnou roli, kterou sehrál před dvaceti lety i v současné době v obnově své země". Návrh podpořily všechny katedry univerzity. Připojila se i univerzita v Perugii, jak je zřejmé z dopisu Výboru pro udělováni Nobelovy ceny v Norsku, kde je pod návrhem podepsáno 14 profesorů. Na významu této skutečnosti nic neubírá ani to, že návrh nebyl nakonec vyslyšen.

Ve světle těchto skutečnosti, jakož i ve srovnáni vztahu A. Dubčeka k sovětské "perestrojce a glasnosti", značně paradoxně působí postoj Moskvy i samotného Gorbačova k A. Dubčekovi ještě i v těchto listopadových dnech. Svědectví v tom podává mj. i tehdejší zástupce vedoucího mezinárodního odděleni ÚV KSSS, Valerij Musatov, v knize: Predvestniky buri: Političeskije krizisy v Vostočnoj Jevrope (1956-1981). V. Musatov byl po 24. listopadu, po odstoupeni Jakešova vedeni, vyslán tajemníkem ÚV KSSS A. Jakovlevem do Prahy, aby zde sledoval vývoj situace a informoval Moskvu, která svému velvyslanectví již nedůvěřovala. Současně ale působila v Praze v obdobné roli i skupina pracovníků KGB. Musatov zde jednal s řadou stranických, prosovětsky orientovaných představitelů z okruhu L. Adamce a K. Urbánka, ale i s prognostikem V. Komárkem a dalšími. Projevil zájem o jednáni s V. Havlem, avšak na pokyn Moskvy od toho upustil. Přesto jednal s představiteli OF. Je víc než zajímavé, že o jednání s A. Dubčekem neprojevil nejmenši zájem. Dokonce když zjistil, že A. Dubček byl pozván do Leningradu na promítání dokumentu o „Pražském jaru", on i pracovníci KGB dělali vše, aby se Dubček promítáni neúčastnil. A nejen že Musatov údajně jednal s přáteli Dubčeka, aby jej od toho odradili, ale příslušný představitel KGB, „generál V“ pozorně sledoval seznamy cestujících na leteckých linkách do Moskvy a hlásil, že jméno A.Dubčeka se v nich neobjevilo.

V následujících dnech pokračovaly manifestace OF a VPN v Praze a v Bratislavě za splněni požadavků. Na páté manifestaci VPN poprvé vystoupil i J. Čarnogurský po svém propuštění z vězení. Pokračoval rozklad oficiálního vedení KSČ v čele s novým prvním tajemníkem K. Urbánkem, o čemž svědčí odstoupení M. Štěpána a celého předsednictva MV KSČ v Praze ze svých funkcí. Hlavni pozornost OF se soustředila na jednání o vytvořeni vlády národního porozuměni s předsedou vlády L. Adamcem. Proto byl pozván na šestou manifestaci OF na Letné. Některé části jeho projevu, zejména jeho obavy z generální stávky a o nutnosti projednat požadavky OF s vedením KSČ, vyvolaly v řadách manifestantů nespokojenost a nesouhlas. A. Dubček jej však ve svém vystoupení vzal v ochranu a znovu promluvil o ideálech „socialismu s lidskou tváří", pro které se nyní opět vytvořila cesta.

Jednání OF a VPN s L. Adamcem dospělo posléze, 28. listopadu, k dohodě, že provede rekonstrukci vlády na základě koaličním, předloží zásady programového prohlášení a zajistí tak splnění úkolů: právní předpoklady pro svobodné volby, svobodu shromažďovací a spolčovací, svobodu projevu a tisku a řadu dalších. Pro sestavení vlády mu zatím ponechali volné ruce. Dali mu však najevo, že v případě nespokojenosti veřejnosti s prohlášením a jeho plněním požádají prezidenta o jeho odvolání a jmenování nového předsedy vlády, navrženého OF a VPN.

Téhož dne Krizový štáb OF zformuloval a prostřednictvím sovětského velvyslanectví Prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR odeslal výzvu k přehodnocení srpnové intervence varšavské pětky v roce 1968 a ke stažení všech svých vojsk z Československa. A v dopoledních hodinách následujícího dne, 29. listopadu, jakási „akční" skupina Koordinačního centra OF se dohodla s představiteli slovenské Verejnosti proti násiliu na úzké spolupráci, jako suverénní reprezentanti českého a slovenského občanského hnutí.

Do takovéto situace ale přicházejí i první kritické hlasy na vedení OF za jeho přílišné sólování, jakousi „kabinetní" politiku a nedostatečnou informovanost širšího vedení OF a představitelů dalších opozičních skupin o výsledcích jednání Krizového štábu OF. Což ale vyvolalo u V. Havla značně odmítavé reakce.

Do těchto hektických listopadových dnů dostává A. Dubček potěšující zprávu. Francouzský velvyslanec Jaques Humann mu předal poselství předsedy Evropského parlamentu Enrique Crespoa tohoto znění: „Vážený pane Dubčeku, mám tu čest a radost Vám oznámit jménem Evropského parlamentu, že bylo rozhodnuto Vám udělit Sacharovovu cenu za rok 1989. Tato cena se každoročně uděluje osobě, která se osobně angažovala mimořádným způsobem za obranu lidských práv. Minulý rok byla poprvé udělena Nelsonu Mandelovi a Anatoliju Marčenkovi. Oznamujíce toto rozhodnutí Evropského parlamentu, vyjádřil jsem naději, že by bylo možné snad odevzdat Vám tuto cenu po čas příštího jeho zasedání, které se bude konat ve Štrasburku od 11. do 15. prosince 1989..."

Zde jsem ovšem nucen přerušit chronologický výklad událostí, které nedovolily A. Dubčekovi převzít tuto cenu v prosinci 1989. Došlo k tomu až v lednu 1990. Mezitím ale stačil Andrej Sacharov, těsně před svou smrtí, 10.12. napsat A. Dubčekovi blahopřání k udělení této ceny a vyznat se i z obdivu k Pražskému jaru a osobně i k A. Dubčekovi: „Rok 1968 měl vliv na můj vlastní osud. Jaro přineslo naději, stalo se jedním ze stimulů v práci na mém díle ´Přemýšlení´. Srpen doslova zničil iluze a aktivizoval moji veřejnou činnost. To samé se přihodilo mnoha přátelům. Hrstka jinak smýšlejících čerpala v Pražském jaru sílu k nadcházejícímu dlouholetému těžkému boji, jehož jedinou zbraní byla "glasnost"

Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které nastoupily po bouři osmašedesátého. Avšak pod popelem zůstal oheň. Jsem přesvědčen, že „doušek svobody", kterého se Češi a Slováci nadechli v době, kdy byl jejím vůdcem Alexander Dubček, se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích východní Evropy a v samotném Československu. Opět nám dávají příklad! Opět se nepřátelé polekali.

Z celé duše blahopřeji Alexandru Dubčekovi, obdivuji se jeho pevnosti a přeji mu stálé zdraví a úspěchy. Jemu a všem přátelům v našich zemích, kteří mnoho vytrpěli".

Žel, dříve než si mohl Dubček toto blahopřání přečíst, A. Sacharov zemřel. Zpráva o jeho skonu přišla dříve než blahopřejný dopis. Dubček reaguje okamžitě - 16. prosince 1989 napsal Sjezdu lidových poslanců SSSR soustrastný dopis: „Odešel vědec, veřejný činitel, ale především člověk - velký občan této planety. Obětoval právu lidí na důstojný a svobodný život vše - nakonec i své zdraví a život..."

O blahopřání A. Sacharova se A. Dubček dověděl až v únoru 1990 ze vzkazu Jeleny G. Bonnerové, který zprostředkoval sovětský žurnalista. A. Dubček paní Bonnerové poděkoval již jako předseda Federálního shromáždění dopisem ze 7. února 1990. Cena A. Sacharova byla Dubčekovi předání ve dnech 16.-18. ledna 1990 ve Štrasburku v průběhu zasedání Evropského parlamentu.

Vraťme se však do pohnutých dnů na přelomu listopadu a prosince 1989, kdy se rozhodovalo o klíčových otázkách dalšího vývoje sametové revoluce. Jednou z nejchoulostivějších z nich bylo rozhodování o kandidátech na funkci příštího prezidenta po G. Husákovi, jehož demise se rychle dostávala na pořad dne. A opět i zde, v zájmu přehlednosti celého problému, přerušíme chronologický výklad různých událostí a pokusíme se, pokud možno souvisle, vyložit průběh a výsledky diskusí a rozhodování, eventuálně i jejich motivy.

Uvedl jsem již, že návrh koncepční komise OF z 25.11.1989, předložený jejím vedoucím Z. Jičínským, na kandidaturu A. Dubčeka na funkci prezidenta byl odůvodněný a zcela legitimní. Z dostupných dokumentů se však zdá, že tento návrh nevyvolal viditelnou odezvu.

Mezitím Klub Obroda zveřejnil svůj Manifest pod názvem „Kam směřujeme" a otisklo jej dokonce i Rudé právo 1. prosince na podkladě jedné z počítačových kopií. Mladší čtenář si dnes již může těžko představit, že zatímco my jsme začínali pracovat s vysloužilým cyklostylem, Charta 77 byla finančně i technicky podporována současně z několika zdrojů: Nadací Charty 77, založené z iniciativy atomového vědce F. Janoucha ve Švédsku v roce 1978, šéfredaktorem časopisu Svědectví, vycházejícího ve Francii, P. Tigridem a také I. Tigridovou. Ale Charta 77 se těšila sympatiím a podpoře ze strany velvyslanectví USA i oficiálních představitelů Francie. A měla možnost bez překážek korespondovat i se zahraničím, např. s Nadací Svědectví, s redakcí Svobodná Evropa či s F. Janouchem.

Manifest Obrody obsahoval podrobný výčet našich představ - jako součásti evropské levice a v nejužší spolupráci s OF - o novém demokratickém uspořádání života v naší zemi: „Hesla o blahu republiky a proti jejímu rozvratu, dříve falešně znějící a klamná, jsou teď našimi hesly a nabývají svého pravého významu. Pravda a čest zvítězí".

První názor na prezidentskou kandidaturu zaznamenáváme u V. Havla v rozhovoru s tajemníkem Československé strany socialistické (ČSS) - která po dvacet let kolaborovala s KSČ - J Škodou 30. listopadu, kdy se oba shodli, že „budoucím prezidentem by neměl být A. Dubček". Avšak již 1. prosince, v průběhu jednání s vedením Československé strany lidové, se V. Havel jako o pravděpodobném kandidátovi OF na úřad prezidenta zmínil o A. Dubčekovi jako o Slovákovi a o akademiku M. Katětovi jako Čechovi.

Několik dnů bylo toto téma mimo pozornost Krizového centra OF, kde se rozhodovalo o strategii a taktice dalšího postupu. Když ale Z. Jičínský svůj původní návrh 5.12. v KC OF opakoval, vyvolal kolem tohoto problému širokou diskusi. Toho dne vešlo totiž ve známost, že Sovětský svaz konečně oficiálně odsoudil srpnovou intervenci. Z. Jičínský uvedl, že za této situace není možné, aby OF nadále uvažovalo o L. Adamcovi jako možném kandidátovi na prezidenta, neboť dvacet let představoval starý systém. Navrhl, aby čs. veřejnost byla seznámena s návrhem na kandidaturu A. Dubčeka. Následující diskuse byla velice neurovnaná, neboť se diskutovalo o nejrůznějších otázkách ekonomických a hlavně o dalším postupu, směřujícím k postupnému převzetí moci.

Pokud jde o diskusi ke kandidatuře A. Dubčeka na prezidenta, ozvaly se zde nejrůznější názory od seriózních, fundovaných až po názory, které prozrazovaly averzi a neznalost role A. Dubčeka, a to nejen v roce 1968-1969, ale ani v letech 1969-1989. Ozývaly se i hlasy zástupců stran, které po dvacet let kolaborovaly s režimem Husáka a Jakeše (ČSS a ČSL).

Nejserióznější a v podstatě shodně a opakovaně zdůvodnili návrh kandidatury A. Dubčeka na úřad prezidenta Z. Jičínský a J. Dienstbier. Z. Jičínský to formuloval takto: „Uvědomte si, že jestliže ve světě někdo z československých osobností, myslím v politických a státních kruzích, je populární, jestli tam je nějaká osoba, která má ve světě jméno, tak to je tedy Alexander Dubček...Nejde samozřejmě dneska o to, navazovat na rok 1968 v jeho programovém smyslu, ale jde o to, navázat na rok 1968 jako na období národních dějin, kdy tyto dva národy se o něco samostatně snažily, a ať už si myslíte o tom cokoli, tak symbolem tohoto snažení v očích značné části veřejnosti a v očích mezinárodní veřejnosti je opravdu Alexander Dubček." Oba shodně poukázali také na možnost využití kandidatury A. Dubčeka po odvolání opodstatněnosti srpnové intervence k účinnému nátlaku na stávající staré vedení a hlavně na vládu L. Adamce.

S kandidaturou A. Dubčeka výslovně souhlasil i A. Vondra. Jistě, byly i hlasy proti, respektive byla navrhována i další jména, např. E. Goldstücker nebo J. Hanzelka. Některé návrhy byly bez další diskuse označeny za nesmysl, např. návrh na M. Kňažka. Jako neseriózní lze jednoznačně označit opakované vystoupení M. Kocába, jehož skupina Most z vlastní iniciativy začala jednat s L. Adamcem, či jeho zprostředkovateli (skupina vznikla až v srpnu 1989). A byl to on, kdo zprostředkovával a prosazoval i v rámci OF všechna jednání s L. Adamcem. Nyní však, bez nejmenšího důkazu, argumentoval nebezpečím vytvoření reformně socialistického tandemu Dubček-Adamec, či Dubček-Čalfa.

Padly pochopitelně i návrhy na kandidaturu V. Havla, který prý je jediný schopný vyvést naše národy ze současného chaosu. V závěru dlouhé diskuse V. Havel řekl, že „je ochoten v případě potřeby kandidaturu přijmout". Vyslovil však podmínku, „že by funkci prezidenta zastával pouze do svobodných voleb".

Alexander Dubček byl přesvědčen, že ideály Pražského jara jsou stále aktuální, politicky nosné i pro sametovou revoluci, zvláště když nikdo ještě nevěděl, jak vyústí. Věděl ovšem, že je nutné tyto ideály konfrontovat s novou situací, s požadavky nastupující mladé generace. V tomto smyslu vystoupil také na schůzce s osmašedesátníky 5. prosince v Bratislavě a jejich aktivitu usměrňoval.

Když se 6. prosince krátce po půlnoci dostavili do KC OF představitelé VPN, po vzájemné informaci o celkové situaci v Praze i v Bratislavě, došla řeč i na prezidentské kandidáty. O názorech VPN na toto téma referoval J. Budaj. Předložil tři alternativy. Jako variantu č. 1 uvedl M. Kusého jako člověka s velkým politickým kreditem. „V druhém případě, jestliže by to bylo politicky naléhavě potřebné, by se dalo uvažovat o tom Alexandru Dubčekovi s tím, že pro slovenský národ by z toho vyplývala obrovská rizika politická, ale také pro český národ. A že tudíž tuto variantu my, co jsme zde, se odvažujeme přijmout jen jako - opakuji - s velkými rozpaky a jen jako alternativu jakéhosi velkého politického kompromisu. Třetí alternativou je Milan Kňažko, který je na Slovensku považován za tribuna naší revoluce". Dodejme, že k tomu, aby se M. Kňažko stal „tribunem revoluce" na Slovensku, přispěla prostá náhoda, že právě v době zahájení listopadových událostí 17. listopadu byl v Praze, kde měl nějaké vystoupení. A z Prahy se již vrátil jako "člen koordinačního výboru VPN" a současně prý i jako člen vedení OF.

Když po kratší diskusi vystoupil M. Kocáb s návrhem, aby společným kandidátem OF a VPN na úřad prezidenta se stal V. Havel, zástupci VPN tento návrh podpořili. K tomuto stanovisku VPN považuji za nutné uvést několik poznámek a souvislostí.

Z četných dostupných dokumentů a pramenů lze bezpečně doložit, že u představitelů VPN, od prvních hodin jejího vzniku, převládla - až na vzácné výjimky či spíše ojedinělou výjimku, M. Kusého - jakási předpojatost, animozita či averze vůči reformistům, osmašedesátníkům, vůči tradici a ideálům Pražského jara.

Připomeňme si, že v letech 1968-1969 byl značný rozdíl v obsahu, v zaměření reformního procesu v českých zemích, kde šlo především o demokratizaci, a na Slovensku, kde bylo těžiště zájmu soustředěno na řešení národnostních otázek, na federalizaci. Tato skutečnost pak našla svůj odraz i v následujících dvaceti letech normalizace a totalitního režimu G. Husáka. Důsledky normalizace ani zdaleka nedosáhly na obyvatele Slovenska tak tíživě jako na statisíce „druhořadých obyvatel" českých zemí. To se pochopitelně odrazilo i na vzniku a podstatně odlišném rozsahu a charakteru opozičního hnutí. A zde je jeden ze základních důvodů či motivů, proč představitelé VPN spatřovali v A. Dubčekovi představitele minulosti, k níž se nechtějí vracet, a ve V. Havlovi představitele budoucnosti. Proto se stal pro ně kandidátem č. 1 na funkci prezidenta. A eventuální kandidatura A Dubčeka byla pro ně jen jakýmsi nouzovým řešením.

Byla zde však ještě jedna skutečnost, která podstatným způsobem ovlivňovala jejich rozhodování. A tou byla neznalost nebo ignorace skutečné role A. Dubčeka při vzniku a vývoji čs. opozičního hnutí. Ale každý, kdo se alespoň minimální zajímal o toto hnutí, musel vědět, že přinejmenším v letech 1988-1989 se A. Dubček stal nejznámějším a uznávaným představitelem čs. opozičního hnutí nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě, zvláště pak v českých zemích. Měl by vědět, že Dubček nebyl tak naivní, aby nevěděl, že v roce 1989 nemůže začít či pokračovat tam, kde v roce 1969 skončil. A. Dubček neměl v těchto letech jako „osamělý běžec na dlouhé trati" k dispozici klaku, která by organizovala skandování jeho jména na srpnových a říjnových demonstracích, při lednové pietní manifestaci k uctění památky J. Palacha či na studentské manifestaci 17. listopadu. Přesto tam všude skandovali jeho jméno „děti srpna". Byl to důkaz, že tradice Pražského jara je stále živá. A volání velkého shromáždění občanů na Václavském náměstí a na Letné „Dubček na Hrad!" bylo jen logickým vyústěním historické paměti národa i popularity A. Dubčeka jako nejznámější osobnosti československého opozičního hnutí.

Nelze souhlasit ani s dodatečným "prozřením" J. Budaje z 22. prosince 1989 na jednání OF a VPN, že A. Dubček "vedle VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu, která ovšem nemá členy, kromě několika přátel"!? A co právě ta stotisícová shromáždění skandující „Dubček na Hrad"?

Tím méně lze souhlasit s tvrzením o Dubčekově dvacetiletém mlčení, či dokonce o jeho nestatečném chování. Na předchozích stránkách jsme uvedl více než dostatek důkazů, že tato a jim podobná tvrzení jsou nepravdivá. Ať již je vyslovil kdokoliv - P. Pithart, P. Zajac, J. Dejmal, P. Tigrid a další kritici. A ať již jsou výsledkem nevědomosti, ignorování faktů či úmyslné pomluvy, ba dokonce i vědomých nepravd, jako v případě P. Pitharta. Jak jinak hodnotit jeho tvrzení, že to byl Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu poslal „obrněné transportéry a obušky". Jako historik a politolog, za něhož se pokládá, musel, nebo měl vědět, že v této době byl již Dubček odstaven od jakéhokoliv rozhodování. Že přípravy k potlačení srpnových demonstrací v roce 1969 řídila čtyřčlenná skupina, předseda vlády O. Černík, ministr vnitra J,. Pelnář, ministr národní obrany M. Dzúr a předseda Výboru pro tisk a informace J. Havelka, a to podle pokynů G. Husáka. Měl vědět, že Dubček i Smrkovský navíc dostali od Husáka 24. července 1969 naléhavé doporučení, aby se nezdržovali v Praze, což oba uposlechli. Dubček trávil parlamentní prázdniny na své chatě v Senci a Smrkovský ve Vysokých Tatrách.

Na kritické výtky na adresu své knihy Osmašedesátý reagoval počátkem 90. let Pithart výmluvou, že používal úmyslně velkých nadsázek, aby prý vyvolal diskusi. Avšak P.Pithart jako kritik reformního procesu a A. Dubčeka prokazuje nadále vzácnou neznalost dokumentů. Kdyby se seznámil s mnohasvazkovou edicí dokumentů, vydávanou v ÚSD k 68. roku, nemohl by nadále do absurdnosti dovádět své nadsazené, zpravidla ničím nepodložené, úvahy a soudy z Osmašedesátého. Vždyť např. dokumentární publikace O. Tůmy a kol. byla vydána již v roce 1996. P. Pithart však svá nepravdivá tvrzení zveřejňuje ještě v roce 1999. Stejně tak je nesmyslné jeho tvrzení, že v Čechách a na Moravě nebyla žádná touha Dubčeka znovu prosadit k moci.

Nelze souhlasit ani s tvrzením některých seriózních historiků a publicistů, označujících Dubčekův projev na demonstraci VPN 23. listopadu na náměstí SNP jako jeho první veřejné vystoupení, protože to neodpovídá skutečnosti. Cožpak četná Dubčekova interview a články pro zahraniční tisk, rozhlas a televizi v letech 1988-1989 nebyla veřejná vystoupení? Za jeho první veřejné vystoupení lze bez nadsázky označit jeho odpověď na Bilakovy pomluvy v časopise Der Spiegel a L´Unitá již v r. 1985, či dokonce už jeho dopis Federálnímu shromáždění a SNR v říjnu 1974. A co např. přímé osobní vystoupení na univerzitě v Bologni?...

Vraťme se však k výkladu prosincových dějů, k peripetiím kolem návrhů kandidátů na úřad prezidenta.

V průběhu jednání OF a VPN 6. prosince se J. Budaj ztotožnil s názorem M. Kocába, že hrozí nebezpečí vytvoření tandemu Adamec-Dubček a tím zpacifikování revoluční situace a prosazení reformně komunistické orientace společnosti a státu. Do těchto úvah se jim pochopitelně nehodila čerstvá zpráva o výsledcích průzkumu veřejného mínění, podle něhož z 30 tisíc dotázaných se přes 11 % vyslovilo pro kandidaturu A. Dubčeka, a pouze 1 % pro V. Havla, přičemž více než 80 % dotázaných nebylo rozhodnuto. Většina přítomných členů krizového štábu OF za této situace začala rozvíjet úvahy o zahájení masivní kampaně pro kandidaturu V. Havla. A J. Budaj se jménem VPN postavil jednoznačně proti nominaci A. Dubčeka. Proti těmto názorům vystoupil Z. Jičínský. Poukázal na výsledky průzkumu a postoj venkova a spolu s P. Kučerou a P. Rychetským navrhli, aby byla učiněna dohoda, v níž by se Dubček zavázel, že ve funkci prezidenta setrvá jen do svobodných voleb.

V obdobném duchu probíhaly v OF diskuse a polemiky i v následujících dnech. S tím, že role A. Dubčeka a V. Havla se co do pořadí obrátily: V. Havel měl být ve funkci prezidenta pouze do svobodných voleb, aby pak dostal možnost kandidovat A. Dubček. VPN (J. Budaj) definitivně potvrdila souhlas s kandidaturou V. Havla. A v důvěrném rozhovoru s ním uvedli její zástupci řadu dalších důvodů proti kandidatuře A. Dubčeka. Mimo jiné obavy z prosazení reformě komunistické koncepce, kterou prý katolické Slovensko odmítá.

Stoupencům V. Havla a jemu samotnému v „soutěži" o kandidaturu na post prezidenta nahrála i jedna neočekávaná událost. Ve chvíli, kdy se jednání OF s L. Adamcem začalo zadrhávat, protože Adamec začal protestovat proti neustálému eskalování požadavků ze strany Charty. Ve chvíli, kdy na jeho obhajobu v televizi 7.12. vystoupil bývalý tajemník Dubčekova vedení a později zakládající signatář Charty, Z. Mlynář, a to za účasti člena Obrody J. Kotrče, jejího zástupce ve vedení Charty. I když Z. Mlynář nebyl členem Obrody a jeho vystoupení nemělo s Obrodou absolutně nic společného, vyvolalo ve vedení Charty, ale hlavně u V. Havla až hysterickou reakci. K pochopení jeho hysterie je třeba uvést, že do této doby byl L. Adamec i ve vedení Charty hodnocen jako člověk, s nímž je možné jednat a jehož je nutné chránit. Nyní však, 8. prosince dopoledne jakási „akční skupina" Koordinačního centra OF (neboli volné uskupení přátel V. Havla) rozhodně odsoudila jak Z. Mlynáře, tak i J. Kotrče za údajné porušení loajality k Občanskému fóru. A J. Kotrč byl doslova vyhnán ze zasedání, aniž mu bylo dovoleno vysvětlit smysl a motivaci jeho účasti v televizní besedě. V. Havel dal najevo svou netolerantnost, svou hysterii, sérií nejrůznějších obviňování na adresu Obrody: „Ta Obroda je pro mě horší než ta strana. Ta Obroda jsou zrádci, zatímco ta strana jsou partneři, ten Mohorita..."

„Obroda je - já nevím - pět a půl lidí. To je jako strana... Proč máme vylučovat Stranu slovenské obrody z jednání, protože je nám směšná, a proč máme jednat za přítomnosti Obrody, jako kdyby někoho reprezentovala, a navíc ji cítím já osobně jako zrádce. Zatímco Strana slovenské obrody mě nikdy nezradila, možná někoho zradila, ale kdo to je, nebo co to je. Labuda prej“ (smích). „Já myslím, že dík Z. Mlynářovi byl odepsán i pan Dubček z kandidatury na cokoliv" (projevy souhlasu několika přítomných). „Protože ten Mlynář se zasloužil o to, že jsme ztratili, nebo abych nemluvil za jiný, já jsem ztratil důvěru k reformním komunistům natolik, že si myslím, že když tam budou dva takový, tak odcházím zpátky dělat disidenta a psát hry a budu se bavit s kapitánem Čermákem ve svý vyšetřovně a budu mít klid. (smích Edy Kriseové)". Ejhle, demokrat a kandidát na prezidenta!!!

Ano, jistě je možné připustit, že Mlynář přišel do televize na pozvání Urbánka, a to i v roli jakéhosi emisara M. Gorbačova. Ale cožpak M. Kocáb nebyl „pečený vařený" na Velvyslanectví USA; vedení Charty neudržovalo nejužší kontakty s redakcí Svobodné Evropy, s Tigridem a spol. ve Francii, který - podle zpráv StB - poslal do Československa jakéhosi emisara, který měl řídit V. Havla či OF? Nejednal snad V. Havel s ministrem zahraničních věcí Západního Německa H.D. Genscherem, aby působil ve prospěch nezávislých opozičních skupin při oficiálních jednání; nejednal pravidelně s F. Janouchem; a nejednali snad představitelé OF o nejrůznějších formách pomoci a spolupráci nejen s Velvyslanectvím USA, ale např. i se členem Kongresu D. Edwardsem a jeho manželkou E. Wilkeovou, vedoucí sekretariátu Výboru pro odzbrojení a zahraniční politiku obou sněmoven Kongresu? Nejednal M. Kocáb a V. Komárek také jménem Charty s představiteli Gorbačovova vedení? atd., atd. Jakým právem se tudíž V. Havel rozčiluje, když Z. Mlynář vystoupil v intencích M. Gorbačova či Urbánka bez jeho požehnání a obviňuje Obrodu ze zrady, i když neměla s touto akcí nic společného? Kolik žluče vyblinkal na svou „pravdu a lásku" která měla zvítězit?

Lze vyslovit přesvědčení, že touto averzí V. Havla, M. Kocába a většiny představitelů OF z Havlova okruhu proti osmašedesátníkům a osobně i proti A. Dubčekovi, stejně jako u představitelů VPN, se skrývaly mnohem hlubší obavy, důvody a zájmy. Skandování Dubčekova jména na manifestacích na Václavském náměstí či na Letné „Dubček na Hrad" bylo pro ně znamením, že tradice reformního hnutí je stále ještě příliš živá, což bylo v rozporu s jejich představami a zájmy. A navíc, řečeno slovy E. Goldstückera na mezinárodní konferenci Praha-Berlín-Paříž 1968 v květnu 1993 v Praze, ani listopadoví „vítězové nechtějí mít své předky". Proto raději dohadování s oficiálním vedením KSČ, proto raději Mohorita, Adamec, Čalfa, Urbánek, zástupci normalizátorů, než reformní exkomunisté, než Obroda.

Svoji averzi proti osmašedesátníkům a konkrétně proti Klubu Obroda dali velice zřetelně najevo i v prvním jednání s designovaným předsedou vlády M. Čalfou 9. prosince při jednání o složení vlády „národního porozumění". V. Havel, J. Křižan a další zde při hodnocení Obrody používali nejrůznější hrubé „argumenty" o dvojsmyslnosti její role, o nepatrném počtu jejích členů a stoupenců, o její pozdní aktivitě až prý bylo o všem rozhodnuto. Ztotožňovali Obrodu s názory Z. Mlynáře a s postoji Č. Císaře, ačkoliv se Obroda od nich zřetelně distancovala! V. Havel jako by náhle utrpěl ztrátu paměti (a nejen on) a "zapomněl", že oni reformní komunisté a bývalí nomenklaturníci - jak je pejorativně označil - tvoří většinu zakládajících signatářů Charty 77. A tvrzení J. Křižana, že Obroda má jen 30 členů, není pravda. Na podzim 1987, kdy vznikly první úvahy o jejím založení, nebylo ještě o ničem rozhodnuto. Ale už její první dokument - Stanovisko k 20. výročí ledna 1968 ještě před vlastním založením Klubu Obroda, podepsalo 53 zakládajících členů. A nemohu zde nepoložit V. Havlovi či J. Křižanovi otázku: Jakou členskou základnu měl za sebou M. Kocáb ve své skupině Most, když jeho slovo v Krizovém štábu OF mělo tak velkou váhu a jeho jméno v seznamu signatářů Charty 77 jsem hledal marně?

Jen velký naivka může věřit, že V. Havlovi a jeho skupině nešlo v těchto jednáních také o moc, o funkce, o místo na slunci politického nebe, o realizaci jejich představ a plánů.

A ještě jedna skutečnost nahrála stoupencům V. Havla v jeho prosazování na úřad prezidenta. Byla to demise L. Adamce ze dne 7. prosince, nesouhlasícího s požadavky OF a VPN na složení vlády, a jeho nahrazení Slovákem M. Čalfou. To jim poskytlo silný argument, že je-li předsedou vlády Slovák, prezidentem by měl být Čech a nestraník. A M. Čalfa si svou vstřícností návrhům OF a VPN pojišťoval současně i svou vládní židli, což mu V. Havel na závěr jednání potvrdil: „Po dnešním jednání mám pocit, že to dotáhnete do voleb".

Zatímco jednání OF a VPN s představiteli starého režimu o postupném převzetí moci po nástupu M. Čalfy do funkce předsedy vlády spělo rychle k úspěšnému závěru a stoupenci V. Havla se chystali rozvinout kampaň za jeho zvolení prezidentem, vstoupil do „soutěže" o tento post další vážný činitel: představitelé slovenské veřejnosti - Slovenská národná strana a Ústřední výbor Národní fronty - s návrhem na podporu kandidatury A. Dubčeka

Také historická komise OF předložila 9.prosince svůj návrh na obsazení této funkce. Vycházela ze složitosti dané situace a možných komplikací ze strany stávajícího Federálního shromáždění a navrhla, aby na dočasného prezidenta byl navržen A. Dubček, neboť: „Dubčekova kandidatura na místo dočasného prezidenta by byla pro nás nejméně nevýhodná. Umožnila by zfruktifikovat politický kapitál, který Dubček představuje, a minimalizovat slabiny, které Dubček má. (Nejméně vhodným kandidátem by byl Adamec.) Dubček by mohl být i garantem pro SSSR a bude přijatelný i pro Západ.

Občanské fórum nejméně do voleb se absolutně neobejde bez morální autority V. Havla a bez jeho přímé aktivní práce včele OF. Nezakrýváme si, že dnes Havel naprosto nesporným kandidátem pro celý národ ještě není. V době volby trvalého prezidenta by už jím mohl být. I on potřebuje čas, aby se rozhodl".

Ale ani tento návrh nebyl respektován. A nejen to. V Krizovém štábu OF, ale i u Havla, vyvolal značnou nevoli, až ironizující averzi a obviňování z intrik proti němu: „A teď jsem dostal novej dopis historiků, kdy zase tohle říkají jo". A na adresu Dubčeka a návrhů na jeho kandidaturu říká ironicky: „Celý svět o něm píše. My tady máme slavnýho Slováka, který už jednou prokázal, že to Československo v daleko horší době se může vydat jinou cestou, a najednou na pět let je tenhle pán poslanej do penze a vyřízenej a pak bude starej a už vůbec si nevrzne".

Václav Havel a jeho stoupenci v OF však už byli rozhodnuti. Čekalo se již jen na vhodný okamžik k zahájení volební kampaně pro Havla.

Do této značně euforické, ale současně podezíravé nálady proti všem jiným návrhům přišly ze Slovenska, od představitelů VPN, neočekávané a pro stoupence V. Havla nepříznivé zprávy. Podle interpretace telefonického rozhovoru V. Havla s J. Budajem šlo v zásadě o následující skutečnosti: J. Budaj sice potvrdil jménem VPN kandidaturu V. Havla, ale současně sdělil rozhodnutí, že má být jen do svobodných voleb, protože volbou na pět let by byl z možné kandidatury A. Dubček vyřazen, čímž prý straší intrikáni na Slovensku. Že by to mohlo vést nejen k roztržce Čechů a Slováků, ale i k roztržce mezi slovenským národem a VPN, ke ztrátě jejích pozic a jejímu vyřazení z procesu rozhodování.

V interpretaci Budajova vzkazu Havlem je zřetelně cítit jakási Havlova animozita vůči Dubčekovi, i když s navrhovaným řešením vyslovil uspokojení. Ve skutečnosti však Dubček nepotřeboval organizovat žádné intriky, ani nějakou masovou kampaň. Dubčeka kandidovala Slovenská národní rada a ÚV NF SSR. Významnou rolu v tom sehrála i skutečnost, že po odvolání V. Šalgoviče byl do funkce předsedy SNR zvolen dosavadní předseda KNV v Košicích R. Schuster. A podle výsledků průzkumu Studentského informačního střediska v Bratislavě byla i drtivá většina občanů Slovenska pro Dubčeka.

Z pěti tisíc respondentů průzkumu veřejného mínění se pro Dubčeka vyslovilo pětkrát více hlasů než pro V. Komárka a dvacetkrát více než pro Havla a Adamce. K tomu připomeňme, že nesrovnatelně větší šance pro Dubčeka potvrdil i průzkum v českých zemích. Bylo proto samozřejmé, že A. Dubček návrh na svou kandidaturu - vyhlášením z 10. prosince - uvítal. Reagoval tak mj. na skutečnost, že na další demonstraci OF na Václavském náměstí předchozího dne po projevu V. Havla, v němž oznámil mj. demisi G. Husáka, Jiří Bartoška vyhlásil - jménem Koordinačního centra OF - kandidaturu V. Havla na úřad prezidenta.

Proto A. Dubček poskytl sdělovacím prostředkům stanovisko ke své kandidatuře na úřad prezidenta: „Již skutečnost, že nejen v posledním období jsem aktivně vystupoval na mnoha fórech, ale že vlastně celých 21 let jsem z politické praxe neodešel, je základem zodpovězení nastolené otázky. Když se naše společnost po 21 letech dala opět do pohybu, musím vědět, kde je mé místo. Skutečnost, že se spontánní hlasy ozývají zdola, mluví sama za sebe. Už předkové říkali: Hlas lidu, hlas boží. Celé dějiny ukázaly, že rozhodující pohyb vždy začínal na ulici. I když jsem nikdy netoužil po vysokých poctách, tuto velkou spontánnost jsem nemohl nepocítit. Celý život pracuji s lidmi a lidé rozhodnou, co bude dále. Chápu to tak, že je tu přece jen kontinuita s rokem 1968, a to podnítilo současné obrodné hnutí. Jsou to přece otcové těch, kteří opět pozdvihli prapor, a toto poselství musíme dotáhnout do konce. Tomu chci být nápomocen. Tedy opakuji, o mé kandidatuře musí rozhodnout lid. Musím říct, že mám stále na zřeteli ty statisíce lidí, před nimiž jsem stál a vystoupil na Letné, ale i ty, kteří v roce 1968 podporovali naši obrodu.

V případě, že by se potvrdila má kandidatura, chápu to jako rehabilitaci lidu, který byl uražen, i pokračování v cestě, kterou nastoupili mladí. Je to jasná návaznost na to, co před dvaceti léty podnikli jejich otcové. Říkáte, že mě kandidovala ulice, ale já musím dodat, že zatím z oficiálních míst to se mnou nikdo nekonzultoval, s výjimkou nového vedení NF SSR. Když zváží, že můžu být obrodě ve společnosti nápomocen, mají můj souhlas. V tomto smyslu se vyjádřily i některé občanské iniciativy z Prahy. Má odpověď je stejná. Rozhodující slovo však musí mít lid této země".

K prohlášení A. Dubčeka dodávám, že v následující den, 11.12.1989, PÚV NF SSR návrh jeho kandidatury podpořilo. A nejen to. O den později - 12. prosince Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu národnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".

Mezitím ale v OF zavládlo silné znepokojení, vyvolané návrhem KSČ na přímou volbu prezidenta. A bylo zřejmé, že za této situace by měl V. Havel jen malou naději vedle kandidáta KSČ L. Adamce, jehož kandidaturu verbálně podpořil i M. Gorbačov, ale také i vedle slovenského kandidáta A. Dubčeka. Proto se úsilí OF v řadě jednání, a to i se zástupci KSČ, soustředilo na zamítnutí tohoto návrhu, k čemuž OF vydalo několik prohlášenÍ.

Za této situace došlo k první z řady pěti či šesti schůzek mezi Havlem a Dubčekem na téma, kdo z nich má, či bude a proč kandidovat na funkci prezidenta. Svědectví o těchto schůzkách podali přátelé A. Dubčeka jako jejich přímí účastníci a organizátoři: Věněk Šilhán - zástupce A. Dubčeka na 14. mimořádném sjezdu KSČ v roce 1968 a nyní člen Obrody i signatář Charty 77 a také člen užšího vedení OF; František Vlasák - v roce 1968 ministr národohospodářského plánování; Miroslav Kusý - signatář Charty 77 a vedení VPN; a konečně i Vladimír Hanzel, v době sametové revoluce osobní tajemník V. Havla

Pokud jde o hlavní aktéry, Dubček žádné svědectví o těchto schůzkách nezanechal. A vágní poznámky V. Havla na toto téma, už i vzhledem k jeho zapomnětlivosti nelze brát vážně. V tomto případě je proto nezbytné vycházet především z autentických dokumentů, záznamů zjednání OF, veřejných vystoupení V. Havla a osobních svědectví účastníků těchto schůzek.

S velikou pravděpodobností svědectví o první schůzce Havel-Dubček podává Miroslav Kusý, jako osobní přítel obou aktérů. V úvodu svého svědectví podává jejich charakteristiku: „Dubček byl jedinou, všeobecně - tj. v Čechách i na Slovensku - známou charismatickou politickou osobností Sametové revoluce 1989. Osobnosti českého disentu, na čele s V. Havlem, které v Praze vytvořily OF, si tehdy ještě jen začínaly získávat celonárodní popularitu. Osobnosti slovenské VPN procházely teprve prvním politickým křtem".

Podle M. Kusého, k první schůzce došlo v jedné z hereckých šaten pražské Laterny magiky a citlivost schůzky spočívala mj. v tom, že V. Havel v té době byl již nominován za kandidáta OF i VPN na prezidenta, ale Dubček o tom nebyl ještě informován. On totiž přišel nabídnout Havlovi své síly. Pochopitelně i bez přímého vyslovení bylo zřejmé, že šlo o post prezidenta. Byl to rozhovor v náznacích. Když ale Dubček vyzval Havla k otevřenému vyslovení, zda a jak se s ním počítá a Havel začal nahlas uvažovat, zda by se Dubček neměl ucházet o nějakou funkci na Slovensku, Dubček uraženě vstal a s poznámkou, že v tom případě přišel zbytečně, že zde není o čem jednat a odcházel dlouhou chodbou plnou novinářů, fotografů a kameramanů. Teprve na poznámku Kusého, že přece nemůže Dubčeka nechat takhle odejít, Havel prý vyběhl na chodbu za Dubčekem a zavolal na něj: "Pane Dubček, vraťte se, ještě jsme přece neskončili". Podle Kusého "na tomto setkání poté vznikla první slovensko-česká politická dohoda mezi oběma muži, která vynesla V. Havla na post čs. prezidenta a A. Dubčeka na post předsedy čs. federálního parlamentu".

Že mohlo skutečně dojít k nějaké podmíněné dohodě, svědčí i vystoupení P. Pitharta 13.12. na koordinačním centru OF, kde informovalo tom, že A. Dubček nepřímo vyslovil souhlas se svou kandidaturou na předsedu FS a že podpoří V. Havla na funkci prezidenta. A následujícího dne, 14. prosince, V. Havel v 18.00 hodin v rozhlasové besedě zdůraznil, že funkci „dočasného a pracovního" prezidenta je ochoten vykonávat pouze „v těsné a přátelské součinnosti s A. Dubčekem". Řekl také, že nedopustí, aby kdokoliv mezi něj a Dubčeka „vrazil klín".

Vzápětí i Ján Čamogurský, jako člen vedení VPN a nyní již i místopředseda nové čs. vlády, v rozhovoru s předsedou SNR R. Schusterem a novým předsedou slovenské vlády byl ujištěn, že předsednictvo ÚV NF SSR a předsednictvo SNR potvrzují kandidaturu A. Dubčeka na úřad prezidenta.

Uběhlo však sotva několik hodin a vše bylo jiné. Podmíněnost souhlasu Dubčeka s plánem Havla a jeho přátel - pokud vůbec byla vyslovena - se ukázala doopravdy silně podmíněná, jak budu dokumentovat dále. A stejně také silácká slova V. Havla o přátelské spolupráci s A. Dubčekem se ukázala jako vynucená ctnost z nouze.

HAVEL - ČALFA

Zásadní průlom do vývoje sametové revoluce a postupného přebírání moci do rukou opozice, představované OF a VPN, a nový postoj k osobnosti A. Dubčeka vnesla totiž zcela neočekávaná událost v zákulisí tohoto procesu. Byla to utajená schůzka V. Havla s designovaným předsedou vlády M. Čalfou, který vystřídal L. Adamce po jeho demisi. Po demisi G. Husáka 10.12.1989 totiž soustředil ve svých rukách veškerou moc v totálně rozloženém starém režimu. V rozjitřené situaci, kdy čtyři pětiny obyvatelstva podporovaly přímé volby prezidenta, navrhl Čalfa - 15. prosince - V. Havlovi utajenou schůzku mezi čtyřma očima. Výsledkem této schůzky byla jejich dohoda o vyřešení čtyř základních úkolů a přesném harmonogramu jejich plnění, které měly zajistit, aby do funkce prezidenta sametové revoluce byl zvolen V. Havel a A. Dubček by se musel spokojit s funkcí předsedy Federálního shromáždění.

(Kapitola z knihy PhDr. Antonína Benčíka, CSc., která vyjde v nakladatelství XYZ zřejmě již v září roku 2010.)

Pokračování

Redakce: J. Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 319. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, únor 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Známka 1.4 (hodnotilo 48)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

70

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc březen přispělo 142 čtenářů částkou 21 050 korun, což je 70 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Skutočne francúzski policajti znásilnili černocha Thea obuškom?27.03.17 22:33 Francie 0

A zase kvóty. Ty kobylky si prostě do hnízda nasadit musíte! 27.03.17 22:21 Evropská unie 8

Úžasný příklad lidské solidarity - lidé poslali Kamile za dva dny 3 miliony korun na bionickou ruku!27.03.17 21:00 Česká republika 2

Viktor Orbán vyzývá k odporu (cz titulky)27.03.17 19:36 Maďarsko 1

Zakázat end-to-end šifrování, volá britská ministryně vnitra27.03.17 13:54 Británie 7

Vyhodili ho, protože měl o Williamsové říct, že je gorila. Komentátor pak dostal infarkt27.03.17 11:01 USA 6

Zemřela Věra Špinarová27.03.17 10:42 Česká republika 5

S EU na věčné časy a nikdy jinak25.03.17 15:08 Evropská unie 2

Naši zemi projíždí další americký vojenský konvoj25.03.17 14:59 Česká republika 5

Pozvánka na pietní akt za oběti agrese NATO proti Jugoslávii 199923.03.17 22:12 Česká republika 2

37 % švédské populace mezi 0-44 lety má imigrační pozadí23.03.17 20:09 Švédsko 1

Molenbeek: Policie objevila 51 neziskových organizací podezřelých z napojení na islámský terorismus23.03.17 18:57 Belgie 0

Teroristický útok v Londýně spáchal britský islámský konvertita, učitel a otec tří dětí23.03.17 18:14 Británie 0

Teroristický útok v Londýně22.03.17 21:26 Británie 7

Rasismus černých vůči bílým že neexistuje?21.03.17 17:42 Neurčeno 5

Saúdskoarabský vrtulník rozstřílel loď se somálskými uprchlíky20.03.17 21:32 Saudská Arábie 7

Dva syrští krimigranti pobodali Němce20.03.17 21:07 Německo 1

Umřel Rockefeller. V pekle mají mejdán20.03.17 20:16 Neurčeno 11

"Četníci z Luhačovic" - gay scéna v seriálu20.03.17 16:39 Česká republika 8

Černoši rozkradli ceny na pouti v Oaklandu19.03.17 19:54 USA 5

Měnové kurzy

USD
24,89 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,27 Kč
Kanadský dolar
18,57 Kč
Australský dolar
18,93 Kč
Švýcarský frank
25,25 Kč
100 japonských jenů
22,48 Kč
Čínský juan
3,61 Kč
Polský zloty
6,36 Kč
100 maď. forintů
8,74 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
43,61 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 185,83 Kč
1 unce stříbra
449,24 Kč
Bitcoin
26 249,25 Kč

Poslední aktualizace: 28.3.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 19 109