Olly a Ginn

James Herriot

28.12.2014 Zvířata / příroda Témata: Zvířata, Zajímavé knihy 3117 slov

„Podívej, Jime! To je určitě toulavá kočka. Ještě jsem ji tu neviděla.“ Helena se nakláněla nad dřezem v kuchyni, myla nádobí a ukazovala oknem.

Náš dům v Hannerly stál na svahu. Hned za oknem byla nízká opěrná zeď a za ní se táhl travnatý břeh od vrchu zdi nahoru do křovin. Asi dvacet metrů od zdi jsme měli otevřený dřevník. Z křoví obezřetně vykukovala hubená kočička. Vedle ní se krčila dvě malinká koťátka.

„Asi máš pravdu,“ řekl jsem. „Je to toulavá kočka s rodinou a shání něco k jídlu.“

Helena postavila na zeď misku se zbytky masa a trochu mléka a vrátila se do kuchyně. Kočičí matka se několik minut nepohnula, ale pak nanejvýš opatrně přiběhla, uchopila do tlamičky kousek potravy a odnesla to koťatům.

Několikrát tak sešplhala dolů po svahu, ale když ji koťata chtěla následovat, rychle je plácla tlapkou: „Jedete zpátky?“

Fascinovaně jsme přihlíželi, jak to vyzáblé, hlady polomrtvé stvoření se nejdřív přesvědčilo, že se její rodinka nasytila, a teprve potom si z misky něco vzalo pro sebe. Když všechno snědly, otevřeli jsme tiše zadní dveře. Ale jakmile nás kočky zahlédly, zmizely v polích.

„Odkud asi přišly?“ řekla Helena.

Pokrčil jsem rameny. „Bůhví. Všude tady kolem je volný prostor. Mohly sem přijít z dost velké dálky. A ta matka nevypadá jako obyčejná toulavá kočka. Je v ní něco divokého.“

Helena přikývla: „Ano, jako by nikdy nebyla v žádném domě, jako by nebyla pohromadě s lidmi. Jsou prý kočky, které žijí divoce. Možná že přišla jen, aby měla jídlo pro koťata.“

Pravděpodobně,“ řekl jsem, když jsme se vrátili do kuchyně. „Ty chudinky se alespoň pořádně najedly. Myslím, že je už neuvidíme.“

Mýlil jsem se. Za dva dny se trio objevilo znovu. Na stejném místě vykukovaly z křoví a hladově se dívaly ke kuchyňskému oknu. Helena je znovu nakrmila, kočka matka zase přísně zakázala koťatům vylézt z houštiny a všechny prchly, jakmile jsme se k nim pokusili přiblížit. Když přišly nazítří ráno, Helena se ke mně s úsměvem obrátila.

„Myslím, že jsme byli adoptováni,“ řekla.

Měla pravdu. Tři kočky se usídlily v dřevníku a po několika dnech dovolila matka koťatům slézt dolů k miskám s jídlem, ale celou cestu je pečlivě střežila. Koťata byla pořád ještě drobounká, jen pár týdnů stará. Jedno bylo černé a bílé, druhé zlatavé. Helena je krmila čtrnáct dní, ale kočičky zůstaly nedotknutelné. Pak jednou ráno jsem se chystal vyjet k pacientovi a Helena mě zavolala do kuchyně.

Ukázala oknem: „Co si o tom myslíš?“

Nakoukl jsem a spatřil dvě koťata na jejich obvyklém místě pod křovím, ale kočka matka tam nebyla.

To je divné,“ řekl jsem. „Ještě nikdy je nespustila z očí.“

Koťata se najedla a já jsem se pokusil sledovat je, když odběhla, ale ztratil jsem je ve vysoké trávě, a ačkoliv jsem prohledal celé pole, po matce kočce jako by se země slehla.

Kočku matku jsme už nespatřili a Helenu to zneklidňovalo.

„Co se jí proboha mohlo stát?“ opakovala, když se koťata dostavila k snídani.

Mohlo se jí stát cokoli,“ odpověděl jsem. „Úmrtnost toulavých koček je bohužel vysoká. Mohlo ji přejet auto nebo ji mohl potkat jiný úraz. Tohle už se zřejmě nikdy nedozvíme.“

Helena se znovu podívala na ta dvě malá stvoření, přikrčená vedle sebe, hlavy v miskách. „Myslíš, že je prostě opustila?“

„I to je možné. Pečovala o ně velmi mateřsky a řekl bych, že pro ně hledala dobrý domov. Neopustila je, dokud nevěděla, že se dokážou o sebe postarat, a pak se možná vrátila ke svobodnému životu. Byla to opravdu divoká kočka.“

Zůstalo to tajemstvím, ale jedno bylo jisté: koťata se u nás zabydlela. A jisté bylo i to, že si nepřála zdomácnět. Ať jsme se snažili jak jsme se snažili, nedokázali jsme se jich dotknout a veškeré pokusy nalákat je do domu byly marné. Jednoho deštivého rána jsme se s Helenou dívali z okna kuchyně na ty dvě kočičky. Seděly na zdi, čekaly na snídani, kožichy promoklé, oči skoro zavřené před bičujícími proudy deště.

„Chudinky malé,“ řekla Helena. „Nesnesu vidět je tam venku v mokru a zimě, musíme je dostat dovnitř.“

„Jak? Snažili jsme se tolikrát!“

„Já vím, ale zkusíme to znova. Možná že rády přijdou, aby se schovaly.

Rozmačkali jsme do misky čerstvou rybu, což je pro kočky neodolatelná pochoutka. Nechal jsem je přičichnout – měly hlad a toužily po jídle. Pak jsem postavil misku za zadní dveře a zmizel jsem. Pozorovali jsme je oknem, ale obě zůstaly nehybně sedět v lijáku, oči upřené na rybu, rozhodnuté nevstoupit do dveří. To bylo zřejmě zcela nemyslitelné.

„Dobře, vyhrály jste,“ řekl jsem a odnesl jsem jídlo na zeď, kde je okamžitě spořádaly.

Čučel jsem na ně s pocitem porážky, když zpoza rohu vyšel Herbert Platt, jeden z místních popelářů. Kočičky prchly, jakmile ho postřehly, a Herbert se rozesmál.

„Vidim, že ste si ty kočky nechali. Zrovna dostaly něco móc dobrýho!“ . „Ano, ale nechtějí si pro to jít do domu.“

„Znovu se rozesmál: „Ty dovnitř nikdá nepudou. Tudle kočičí rodinu já znám celý leta a všechny jejich předky. Viděl jsem jejich matku, dyž sem přišla – předtim bydlela u starý pani Caleyový za kopcem a pamatuju i týdle matky matku z farmy Billyho Tata. Celý dlouhý roky znám tydle kočky.“

„Skutečně?“

„Jo, je to tak, a žádnou sem nikdá neviděl, aby šla do domu. Sou divoký, vopravdu divoký.“

„Děkuju, Herberte, to mi hodně vysvětluje.“

Usmál se a zvedl popelnici. „Já radši pudu, aby se mohly pořádně nasnídat.

Teď to víme, Heleno,“ řekl jsem. „Zůstanou venku, ale můžeme se alespoň pokusit zlepšit jim ubytování.“

To, čemu jsme říkali dřevník a kam jsem jim nastlal slámu na spaní, vlastně žádný dřevník nebyl. Mělo to střechu, ale na jedné straně to bylo celé otevřené a další tři stěny byly z prořídlých latěk, proto tam neustále táhlo a bylo to ideální místo na skladování dřeva – pěkně tam vyschlo –, ale příšerné jako příbytek.

Vylezl jsem po travnatém svahu a postavil jsem tam kus překližky coby větrolamu. Pak jsem seskupil hromadu polen do ochranné ohrady kolem slaměného pelíšku a lehce funě jsem poodstoupil. Prima,“ řekl jsem. „Mají to tu docela útulné.“

Helena souhlasně přikývla, ale ještě to vylepšila. Za můj větrolam položila otevřenou krabici, do níž nastlala polštářky. „Teď už nebudou muset spát na slámě. V krabici budou mít teplo a pohodlí. Určitě se jim to tu bude líbit.“

Od té chvíle koťata kůlnu bojkotovala. Přicházela sice každý den pro jídlo, ale nikdy jsme je už nezahlédli poblíž jejich starého příbytku.

„Nejsou na to zvyklé,“ řekla Helena.

„Hm,“ znovu jsem se podíval na vypolštářkovanou krabici, zaštítěnou ohradou dřevěných polen. „Buď to, anebo se jim to nelíbí.“ Pár dní jsme to vydrželi, pak jsme uvažovali, kde proboha ta koťata spí, a naše rozhodnutí se začalo bortit. Vylezl jsem na svah a zbořil jsem ochrannou zeď z polen. Obě malá stvoření se okamžitě vrátila. Očichala a propátrala krabici a zase odešla.

„Obávám se, že se jim nezamlouvá ani ta tvoje krabice,“ zabručel jsem, když jsme je pozorovali z našeho stanoviště. Helena se tvářila zdrceně. „Hlupáčkové! Je to pro ně úplně ideální.“

Ale po dalších dvou dnech, kdy kůlna zela opuštěností, se Helena vydala ven a já ji zahlédl, jak se smutně vrací s krabicí v jedné ruce a s polštáři v podpaží.

Během pár hodin se koťata vrátila a s úlevou se rozhlížela. Větrolam jim zřejmě nevadil, a tak se blaženě uvelebila do slámy. Náš pokus zařídit kočičí Hilton stoprocentně ztroskotal. Já jsem konečně pochopil, že tyhle kočičky nesnesou uzavřený prostor – nechtěly mít odříznuté ústupové cesty. Když ležely na ničím nekryté slámě, viděly všude kolem sebe a proletěly mezerami v plaňkách při sebemenším náznaku nebezpečí.

„Oukej, potvůrky,“ řekl jsem. „Máte to, jak si přejete, ale zjistím si, co jste zač.“

Helena je nakrmila, a když se zabraly do jídla, připlížil jsem se k nim, hodil jsem na ně rybářskou síť a po krátkém zápolení jsem dokázal vypátrat, že zlatavé kotě je kočička a černobílé kocour.

„Prima,“ řekla Helena. „Budou se jmenovat Olly a Ginn

„Proč Olly?“ „Nevím. Vypadá jako Olly. Mně se to jméno líbí.“

„Aha – a Ginny?“

„Zkrácené od Ginger.“

Přestal jsem se vyptávat.

Za pár příštích měsíců koťata rychle vyrostla a má veterinářská duše se pevně rozhodla: musím je vykastrovat. A tehdy jsem se poprvé setkal s problémem, který mě pak trápil léta –jak poskytnout veterinární péči zvířeti, které ji potřebovalo, ale jehož jsem se nedokázal dotknout.

Poprvé, když byla koťata ještě dost malá, to nebylo tak zlé. Znovu jsem se k nim připlížil, když se krmila, a podařilo se mi nacpat je do klecí, odkud na mne hleděla vyděšeně a –jak mi připadalo –

vyčítavě.

V ordinaci jsme je se Siegfriedem vytáhli z klecí – nejdřív jedno a pak druhé a aplikovali jsme nitrožilní anestézi. Překvapilo mě, že ačkoliv byly k smrti vystrašené, protože se poprvé v životě ocitly v uzavřeném prostoru a poprvé se jich dotkla lidská ruka, velmi snadno jsme je zvládli. Mnoho domestikovaných kočičích pacientů se s námi zuřivě potýkalo, dokud jsme je neuspali, a kočky nám dokázaly dát pořádně zabrat zuby i drápy Ale i když Olly a Ginny horečně zápasily, nepokusily se kousat, ani nevytasily drápy.

Siegfried to vyjádřil krátce a stručně: „Tyhle mrňata jsou bez sebe strachy, ale jsou poslušně mírná. Takových je mezi divokými kočkami jen málo.“

Se zvláštními pocity jsem je operoval a díval se na jejich drobná tělíčka. Byly to moje kočky, ale vlastně jsem s nimi nakládal poprvé, poprvé jsem si je mohl dobře prohlédnout a obdivovat krásu jejich kožíšku a pěkné zbarvení.

Když se probudily z narkózy, odnesl jsem je domů, vypustil je z klícek a ony divoce prchaly do své kůlny. Jako obvykle neměla ta drobná operace žádné vedlejší účinky, ale rozhodně jim na mne zůstaly moc špatné vzpomínky. V následujících týdnech se přiblížily k Heleně, když je krmila, ale jakmile zahlédly mne, okamžitě prchly. Marné byly všechny mé pokusy chytit Ginny, abych jí odstranil ten jediný steh po kastraci. Steh jí zůstal navždycky a já pochopil, že Herriot pro ně je ztělesněním padoušství – chlap, který vás chňapne a strčí do drátěné klece, pokud mu poskytnete sebenepatrnější příležitost.

Brzy bylo jasné, že při tom už zůstane, protože jak plynuly měsíce a Helena je zásobovala všemožnými dobrotami, vyrostly z nich hezké, čisté, úhledné kočičky, které se potěšeně hrbily a přibíhaly po zdi, kdykoli se Helena objevila u zadního vchodu, ale stačilo, abych já jen vystrčil hlavu ze dveří, a kočky prchaly z dohledu. Byl jsem ošklivec, kterému bylo nezbytné se vyhnout, a mne to hryzlo, protože jsem měl rád všechny kočky a obzvlášť tyhle dvě. Nadešel den, kdy je Helena směla při jídle jemně pohladit, a já jsem měl ještě větší zlost, když jsem to viděl. Obvykle spaly v dřevníku, ale občas se někam ztratily, několik dní se neukázaly a my se trápili, jestli od nás neutekly nebo jestli se jim něco nestalo. Když se pak vrátily, křičela Helena s úlevou:

„Jsou tu, Jime, vrátily se!“ Staly se součástí našeho života. Léto se protáhlo do podzimu, a když nastala drsná yorkshirská zima, obdivovali jsme jejich otužilost. Bylo nám hrozně, když jsme hleděli z teplé kuchyně, jak seděly na mraze a ve sněhu, ale ať bylo počasí sebehorší, nic je nemohlo donutit, aby vkročily do domu. Teplo a pohodlí je nelákalo.

Za pěkného počasí nás ohromně bavilo pozorovat je. Z kuchyně jsme viděli rovnou do dřevníku a fascinoval nás jejich šťastný vzájemný vztah. Měly se tak rády! Byly nerozlučné a celé hodiny se olizovaly, hrály si a převalovaly se a při jídle nikdy jedna druhou neodstrčila. V noci se jejich tělíčka k sobě tulila na slámě.

Pak nastala doba, kdy jsme mysleli, že se všechno nadobro změnilo. Kočky zase kamsi zmizely a na nás padala úzkost, den za dnem větší a větší. Každé ráno začínala Helena den tím, že volala: „Olly, Ginny!“ Na to volání normálně obě přibíhaly z pelíšku, ale teď se neobjevily, a když uplynul týden, téměř jsme se vzdali naděje. Vrátili jsme se po půldni stráveném v Brawtonu, Helena spěchala do kuchyně a vyhlédla ven. Kočky znaly naše zvyky a sedávaly na zdi a čekaly na ni, ale zeď byla prázdná a dřevník opuštěný. „Myslíš, že odešly navždycky, Jime?“ tázala se.

Pokrčil jsem rameny. „Skoro to tak vypadá. Pamatuješ, co vyprávěl o téhle kočičí rodině starý Herbert. Možná, že jsou duší i tělem nomádi – odešly na jiné pastviny.“

Helenina tvář byla žaluplná. „Nedokážu tomu uvěřit. Vypadaly tu tak šťastně! Z hloubi srdce doufám, že se jim nic nestalo.“ Pomalu odkládala nákup a celý večer byla zamklá. Pokoušel jsem se ji rozveselit, ale zvlášť se mi to nevedlo, protože i mně bylo mizerně.

Kupodivu se hned nazítří ráno ozval Helenin obvyklý výkřik, ale tentokrát nezněl potěšeně.

Přiběhla do pokoje. „Vrátily se, Jime,“ řekla zadýchaně. „Ale myslím, že umírají.“

Cože? Co to povídáš?“

„Vypadají hrozně! Jsou strašně nemocné – určitě umírají.“

Utíkal jsem s ní do kuchyně a podíval se z okna. Kočky seděly vedle sebe na zdi, pár metrů od nás. Z téměř zavřených očí jim tekl hnis, z nosu a z tlamy kapaly sliny. Tělíčka se chvěla kašlem a kýcháním.

Byly vychrtlé – k nepoznání od těch hlaďounkých tělíček, jaká mívaly, a jejich ubohost byla o to zoufalejší, že foukal mrazivý východní vítr, cuchal jim kožichy a ony se, marně a bolestně pokoušely otevřít oči.

Helena rozrazila dveře vzadu v domě. „Olly, Ginny, copak je vám?“

A stalo se něco neuvěřitelného. Při zvuku jejího hlasu kočky opatrně seskočily ze zdi a bez váhání prošly dveřmi do kuchyně. Poprvé vstoupily pod střechu.

„Podívej,“ volala Helena. „Nemohu tomu uvěřit. Musejí být opravdu nemocné. Co je jim, Jime? Otrávil jé snad někdo?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, mají kočičí chřipku.“ To jsi poznal?“

„Ano, je to klasický případ kočičí chřipky.“ Umřou?“

„Promnul jsem si bradu. „Myslím, že ne.“ Chtěl jsem, aby můj hlas zněl konejšivě, ale nebyl jsem si tím jistý. Kočičí virus rhinotrachetis vykazuje relativně malou úmrtnost, ale těžké případy mohou umřít a tyhle kočky byly ve velmi špatném stavu.

„Ale zavři dveře, Heleno, zkusím, jestli dovolí, abych je vyšetřil.“

Jakmile kočky postřehly, že by se dveře mohly zavřít, okamžitě vyletěly ven.

„Otevři,“ zaječel jsem a po několika vteřinách zaváhání se kočky znovu objevily v kuchyni.

Užasle jsem na ně hleděl. „Věřila bys tomu? Nepřišly se najíst, přišly si pro pomoc!“

Nebylo o tom pochyb. Obě kočky seděly vedle sebe a čekaly, že pro ně něco uděláme.

Problém je v tom,“ řekl jsem, „jestli k sobě pustí béte noire?

„Necháme raději otevřené zadní dveře, aby se necítily ohrožené. přistupoval jsem k nim centimetr po centimetru, až jsem se jich dotkl, ale kočky se nepohnuly. Měl jsem pocit, že se mi to zdá zvedl jsem je, jednu po druhé, malátné a bez odporu, a vyšetřil jsem je.

Helena je hladila, zatímco jsem já vyběhl ven k vozu, kde jsem měl zásobu léků, a přinesl jsem si, co jsem potřeboval. Změřil jsem jim teplotu – obě měly přes čtyřicet, což bylo typické. Pak jsem jim píchl oxytetracycline, antibiotikum, které jsem pokládal za nejúčinnější proti sekundární bakteriální infekci, která následovala za původní virovou infekcí. Píchl jsem jim také vitaminy, vyčistil vatou hnis a hlen z očí a nosu a vytřel jsem jim oči i nos antibiotickou mastí. A celou tu dobu jsem žasl, že mám v rukou ta poddajná tělíčka, kterých jsem se nesměl dotknout, až na ten případ, když byly v narkóze při kastraci. Když jsem skončil, nedovedl jsem se smířit s myšlenkou, že je pustím do krutého větru. Vzal jsem je do náruče, každou pod jednu paži.

„Heleno,“ řekl jsem. „Zkusme to ještě jednou. Zavírej pomalu dveře.“

Vzala za kliku a začala pomalounku zavírat dveře, ale obě kočky okamžitě vyletěly jako natažená pera zpod mých paží a do zahrady. Hleděli jsme za nimi, dokud nám nezmizely z očí.

„To je zvláštní,“ řekl jsem. „Jsou tak nemocné, ale nesnesou být zavřené.“

Helena málem plakala. „Vydrží to vůbec? Měly by být v teple. Jestlipak tu zůstanou – nebo zase odejdou?“

„To opravdu nevím,“ podíval jsem se do prázdné zahrady. „Musíme si ovšem uvědomit, že tohle prostředí je jim vlastní. Jsou to otužilé kočičky. Myslím, že se vrátí.“

A měl jsem pravdu. Nazítří byly za oknem, oči přivřené před větrem, chlupy na čeniších špinavé a ulepené stružkami hlenu. Helena otevřela dveře a kočičky znovu vešly a nekladly odpor, když jsem opakoval proceduru, píchl jsem jim injekce, vytřel oči a nos, vyšetřil tlamičky, jestli v nich nemají vřídky, a zvedal jsem je a převracel a nakládal s nimi jako s domácími zvířátky. To se opakovalo každodenně, celý týden. Výtok zhnisavěl a křečovité kýchání se nelepšilo. Pak, když jsem už ztrácel naději, začaly přece jen trochu jíst a – co bylo významnější – byly už méně ochotné chodit do domu.

Když jsem je dostal dovnitř, byly nervózní a nešťastné, nelibě nesly moji péči a nakonec jsem se jich zase nesměl dotknout. Rozhodně nebyly ještě zdravé, a proto jsem jim míchal do potravy rozpustný oxytet a léčil je tímto způsobem.

Počasí se zhoršilo, vločky sněhu se točily ve větru, ale nadešel den kdy jsme je dovnitř už nedostali, a nezbylo než pozorovat oknem, jak se živí. Zbývalo mi zadostiučinění, že dostávají antibiotika v každém soustu.

Pokračoval jsem ve svém léčení na dálku, denně jsem je kontroloval z kuchyně a bylo mi odměnou, když jsem si všiml, že kýchání ustupuje, že výtok vysychá a kočky postupně přibývají na váze a propadliny na tělíčku se zaplňují.

Bylo svěží slunné březnové ráno a já jsem přihlížel, jak Helena prostírá kočkám na zeď snídani. Olly a Ginny“ hlaďounké jako tuleni, čumáčky čisté a suché, oči jasné, kráčely s vyklenutými hřbety po zdi a předly jako motory Nespěchaly, byly očividně rády, že Helenu vidí.

Procházely se sem tam a Helena jim něžně přejela rukou po hlavičkách a zádech. Hlazení se jim líbilo – nesmělo se však přehánět a muselo se jim dovolit, aby se neustále pohybovaly. Cítil jsem, že bych měl vstoupit do akce, a vykročil jsem z otevřených dveří.

Ginny,“ řekl jsem a napřáhl jsem ruku. „Pojď sem, Ginny“ Malé stvoření přerušilo promenádu po zdi a z bezpečné vzdálenosti si mě měřilo bez nepřátelství, ale se starou obezřetností. Pokusil jsem se k ní přiblížit a ona odskočila z dosahu.

„No dobře,“ řekl jsem. „Zřejmě nemá smysl, abych to zkoušel s tebou, viď, Olly.“ Černobílá kočka odcouvala od mé napřažené ruky a neúčastně se na mě podívala. Souhlasila se mnou. Zklamaně jsem na ty dvě zavolal: „A co vy, jestlipak se na mne pamatujete?“ Bylo na nich vidět, že si mě pamatují – ale ne tak, jak jsem doufal. Cítil jsem se zhrzeně. Navzdory veškeré námaze jsem byl tam, kde jsem začal.

Helena se zasmála. „Je to legrační párek, ale vypadají skvěle, viď!

Jsou ztělesněné zdraví, krásné, jako by se znovu narodily. Není nic zdravějšího, než pobyt na zdravém vzduchu.“

To tedy ano,“ řekl jsem s trpkým úsměvem. „Ale něco by se mohlo přiznat i místnímu veterináři.“

Z kouzelné knížky Jamese Herriota Zvěrolékař v chomoutu.

Známka 1.2 (hodnotilo 95)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

36

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc leden přispělo 81 čtenářů částkou 10 848 korun, což je 36 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Project Veritas II - další plány "aktivistů", jak překazit inauguraci Trumpa18.01.17 02:21 USA 1

Bojovnice proti Trumpovi Rosie O'Donnellová17.01.17 20:30 USA 1

Migranti brutálně útočí na staré ženy - 90 letou znásilnili a 80 leté přerazili lícní kost17.01.17 15:21 Německo 1

Babišovská strana ALDE buduje koalici na záchranu liberálního evropského superstátu17.01.17 12:46 Evropská unie 0

Jiří Žaček je popotahován kvůli básniččce o mamince - je prý genderově nevyrovnaná17.01.17 09:44 Česká republika 3

Německé mainstreamové strany se zbavují opozice - Spolkový soud bude rozhodovat o zákazu Národnědemokratická strany Německa (NPD)17.01.17 01:27 Německo 1

Rusko je prý připraveno poskytnout libyjskému generálovi Haftarovi zbraně za dvě miliardy USD17.01.17 01:05 Libye 1

Britský herec Idris Elba draží sám sebe v aukci na valentýnský večer17.01.17 00:08 Británie 0

Rakousko chce vycouvat z volného pohybu pracovníků v rámci EU - nebude zaměstnávat Východoevropany17.01.17 00:10 Rakousko 2

Spiknutí na Trumpovu inauguraci odhaleno - "levicoví" fašisté chystají smradlavé bombičky nebo zapnutí požárních postřikovačů16.01.17 23:49 USA 1

Americká námořní pěchota dorazila do Norska, Rusům navzdory16.01.17 21:15 Norsko 0

Pět dnů do inagurace. Přežijeme? Je to kritické16.01.17 21:09 USA 0

Hidžábový proces s ředitelkou Zdravotnické školy ve Vršovicích jde do finále15.01.17 21:34 Česká republika 1

Do Německa se s migranty vrací tuberkulóza15.01.17 19:51 Německo 0

Berlín Kreuzberg: Další útok v metru15.01.17 17:38 Německo 0

Antifa se studenty zabránili v přednášce profesorovi na univerzitě, protože byl z AfD15.01.17 17:01 Německo 4

Demokratický primátor zavádí v autobusech občanské dobrovolnické hlídky proti Romům14.01.17 21:22 Itálie 2

Cca 80 migrantů se pokusilo vniknout do prefektury ve Florencii14.01.17 20:53 Itálie 0

Nemecko plánuje vracať Grécku niektorých žiadateľov o azyl14.01.17 20:16 Německo 0

Poradca sýrskeho ministra vysvetlil, prečo Izrael bombarduje jeho krajinu14.01.17 20:11 Sýrie 4

Měnové kurzy

USD
25,29 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,12 Kč
Kanadský dolar
19,32 Kč
Australský dolar
19,09 Kč
Švýcarský frank
25,22 Kč
100 japonských jenů
22,30 Kč
Čínský juan
3,70 Kč
Polský zloty
6,18 Kč
100 maď. forintů
8,77 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
42,73 Kč
1 unce (31,1g) zlata
30 656,44 Kč
1 unce stříbra
433,27 Kč
Bitcoin
22 685,60 Kč

Poslední aktualizace: 18.1.2017 13:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 5 314