Neslušná část lidí zlikviduje slušného člověka, pokud mu někdo nepomůže

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/komentare/2020/09/8425-neslusna-cast-lidi-zlikviduje-slusneho-cloveka-pokud-mu-nekdo-nepomuze.htm

Jaroslav Matys

V předchozí části našeho rozhovoru jsme s psychiatrem doktorem Jaroslavem Matýsem opět hovořili o dětech a důsledcích některých chyb, kterých se běžně dopouští západní společnost. A také o stále aktuálním dění v Americe. Doktor Matýs například uvedl, že je velmi těžké vysvětlovat dítěti, co je správné, a co nesprávné, když se přitom dějí věci, se kterými rodiče nesouhlasí, ale mlčí, nebo je nedokáží, či nechtějí vysvětlovat. Třeba když někdo na ulici mlátí policistu, a lidé tomu jen přihlížejí – nebo dokonce násilníkovi fandí. To se nedá vysvětlit tím, že takový násilník proti něčemu demonstruje. To se těžko vysvětluje, protože z pohledu dětí by měl být policista ochráncem zákona a spravedlnosti. A Jaroslav Matýs pak dodal: „V Americe chtějí zrušit policii – a její práci svěřit psychoterapeutům a sociálním službám. Ale když zrušíte polici, psychiatrii, a všechno dáte do rukou sociálních služeb, tak pak to jsou státní služby, které zabrání trestat, a také zabrání tomu, abychom se dozvěděli, kdo je opravdu nemocný…“ V tomto díle rozhovoru budeme opět hovořit o tom, jak takzvaná moderní výchova může ovlivnit naše děti, a jaké následky může mít například to, že jsou děti ve stále větší míře ovlivňovány různými ideologiemi.

[psychiatr,...]
Psychiatr, bývalý předseda dětské sekce České psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a bývalý šéf Asociace dětské a dorostové psychaitrie.

Martina: Pane doktore, když jsme se bavili o tom, že děti mnohdy přicházejí ze školy s informacemi, které rodiče nemají šanci ovlivnit, protože je dostávají od školy a učitelů z hlediska vzdělávacího institutu. A jsou to často informace, které se jim ideologicky vytetovávají do mozku. Posluchači si při těchto slovech určitě říkají: „Co to jako mají na mysli?“ Myslím, že si za to každý, dle své zkušenosti, dosadí své. Ale já bych se vrátila k tomu, co jste říkal minule. Řekl jste, že třeba pohlazení chlapskou rukou je jiné, než ženskou. Když dá večeři na stůl maminka, je to jiné, než když to udělá otec. To vše máme v sobě zakódováno desítky tisíc let, a zdůraznil jste, že děti potřebují oba tyto archetypy, mužský i ženský. A dodal jste, že na vymazávání pohlaví nevidíte nic korektního. Ale právě toto je věc, kterou často pozoruji ve školách. Nedávno jsem zaslechla rozhovor, ze kterého vyplývalo, že už se běžně setkáváte s tvrzením, že pohlaví je jen přibližná kategorie. To třeba tvrdil transmuž Viktor Heumann z organizace, tuším, Transparent. A tyto věci, v rámci toho, aby byly otevřené a tolerantní, dostávají děti často ve škole jako informaci. Co si o tom myslíte?

Jaroslav Matýs: Jako psychoterapeut, ale i jako člověk s dlouholetou zkušeností s alkoholiky, narkomany, s dětmi i s dospělými, musím říct, že aby někdo přijal svůj hendikep, musí se vyrovnat s určitými omezeními. A existují možnosti vyrovnat se s tím tak, že je popřu, nebo je hyperkompenzuji. A teď neříkám, že sexuální identita, když je jiná, je hendikep. Je to prostě jinak a většinová společnost to má nějak nastaveno. Když se například do intepretace strachu pustí úzkostný člověk, tak je to vždy podbarveno vlastní zkušeností. A když bude o úzkosti mluvit dominantní agresor, tak je to taky podbarveno jeho sebezkušeností a povahovými vlastnostmi. Proto první i druhý budou těžko objektivní, i když se o to budou snažit. Někdo, kdo je reflexní, řekne: „Ale to je moje zkušenost, možná to bude jinak.“ Ale dominantní agresor to většinou neudělá, i když může.

Tedy, když někdo interpretuje základní biologické rozdělení pohlaví muž a žena způsobem, který je mu nejbližší, tak by v tom mělo být trochu sebereflexe. A to, že to má jinak, neznamená, že příroda jako celek to má jinak. A co se týká interpretace a indoktrinace dětí nabouráním algoritmu dvou pohlavností lidstva, nebo obecně živočišstva, tak kdybych byl hodně chytré dítě, tak se zeptám: „Proč se to neděje i u rostlin?“ Tam není pochybnost, že musí být plus a mínus, jedno a druhé pohlaví v tom smyslu, že musí být dvě buňky, které se spojí, nejen stejná se stejnou.

Dnešní pseudosociální a postmoderní nános vede k tomu, že děláme vědu i z jednoduchých věcí. Z toho, že nějaký člověk má jiné preference, jinou pohlavní identitu. Ano, víme, že to tak je, neděláme z toho hendikep, chápeme to, ale to neznamená, že se tím změní celá příroda. Homosexuální praktiky existují i u zvířat a nic se neděje, akceptujeme to a nikdo neříká, že tam neexistují samice a samci.

Když je malým dětem indoktrinováno, že si pohlaví mohou vybrat, tak to vede ke zmatkům, k neschopnosti se identifikovat s vlastním pohlavím a k nepřirozeným sexuálním praktikám

Martina: Jak ale myslíte, že to působí na děti? Když už třeba v poměrně malém věku, protože jsou to třeba děti z prvního stupně, které učí o dvou maminkách nebo dvou tatíncích, nebo, jak jsem tady citovala, že pohlaví je přibližná kategorie a že si v budoucnu může člověk vybrat, k čemu se přikloní. Co to může udělat s dětským světem?

Jaroslav Matýs: Už teď dělá. Kolegové a kolegyně se s tím už setkali. Když tento koncept vylezl na povrch, měl jsem v ambulanci pubertální dívenku, která mi bezelstně řekla: „Pane doktore, já mám holku a kluci mají kluky.“ Teď co s tím? Je to normální dívenka. Tím chci dokladovat, že to dělá zmatek v období identifikace, ne jenom sociální, ale i pohlavní. V dětském předškolním věku se říká: „Kdy děti ví, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou.“ To je věk, kdy zjistí: „Jsem jiný“. Pak se experimentuje, to je běžná vývojová záležitost. Ale identifikace jako taková je až v pubertě a v dospívání, a když už tak malému dítěti zpochybní to, na co přirozeně přijdou: „kluk“ a „holka“, tak v pubertě, když hledají sexuální preferenci, to nejenom může vést k tomu, že budou zmatení, ale také k tomu, že začnou skutečně s jinými sexuálními praktikami a aktivitami, než s těmi, které jsou přirozené. A to není správné.

Ale jak tomu zabránit, nebo co s tím? Na škole bych takový koncept nepustil, protože dobrovolná akce je něco jiného, než ve škole. Proč ředitel něco takového připustí? To není žádná diskriminace jiného názoru. Škola přeci jako státní instituce by měla zajišťovat určitou neutralitu nebo korektnost v podávání vědomostí.

Martina: Jsou i soukromé.

Jaroslav Matýs: Jsou soukromé, ale garantují státu, že se takto chovají. Já jsem také v soukromé ambulanci a musím garantovat služby, které dělá každé zdravotnické zařízení, bez nějakého výběru, bez selekce. Ale myslím, že by se měla dát hranice, co ještě do školy ano, a co už ne, i když je to těžké. Ale to je politické rozhodnutí. Myslím, že to je věc zase selského rozumu. Když chcete něco takového dělat ve volném čase, někde mimo školní prostor, tak to dělejte. To je můj pohled, protože to jsou velice citlivé věci, které mají dopad. Není tam žádná zodpovědnost, je to propagace, a pak to psychiatři schytají v ambulanci.

Ti, kdo říkají, že si pohlaví můžeme vybrat, si ho nevybrali, dostali ho. Děti z pěstounských rodin a dětských domovů chtějí poznat své rodiče, hlavně matku. A matka není oboupohlavním jedincem.

Martina: To je móda, která teď kráčí celým světem, kdy neustále diskutujeme nad takovými věcmi, jako jestli matka a otec, nebo rodič 1, rodič 2, jestli se může říkat „těhotná matka“, nebo „těhotný člověk“, protože dnes už těhotný může být i muž, a tak dále. Myslíte, že to jsou jenom, nechci to říct pejorativně, hrátky dospělých, nebo že to ovlivňuje děti? Narážíte na to třeba v ordinaci, nebo je to dětem přeci jenom vzdálené?

Jaroslav Matýs: V ordinaci na to narážím. Každý chce být něčím výjimečný, když chci být atraktivní, abych měl pozornost, tak vypustím hypotézy, které nejsou ničím podložené, nebo je to jenom přesvědčení, které pak předkládám ostatním jako normu. Dětem to dělá v hlavě stoprocentní nepořádek, protože pak se setkávají s běžnou rolí „holka, kluk“, nebo „muž a žena“.

Na sociálních sítích každý vymyslí nějakou novou teorii, to je celkem jednoduché. Ale když je nám zle, cítíme se špatně, řekneme „rodiči jedna“, nebo „moje maminka“? Když i nevěřící v těžkých chvilkách řekne, „Pane bože“. Proč očekáváme ocenění: „Taťko, ty jsi mě nikdy neocenil.“ Nebo: „Maminko, ty jsi mě nikdy nepohladila?“ Tím chci říct, že tyto věci máme hluboce zakořeněné, a lidé, kteří propagují „rodič jedna a rodič dvě“, teď to je psychoterapeuticky trochu do hloubky, mluví hlavně o sobě, akorát jim to nikdo neřekl. Ten, kdo říká, že pohlaví si můžeme vybrat, si ho také nevybral, on ho dostal, jen musel projít procesem. Stejně tak si nemůžeme vybrat rodiče. A mám děti z pěstounských rodin, v dětských domovech, které stejně chtějí své rodiče poznat. Chtějí poznat matku, v první řadě matku. A matka není oboupohlavní člověk, jedinec. To je matka. Takže lidé, kteří propagují tyto hypotézy, mluví v podstatě sami o sobě.

Martina: Ale hlasitě.

Jaroslav Matýs: Ale hlasitě a svoboda slova jim dává možnost ovlivňovat okolí, protože když se postavíte proti jejich pohledu, tak jste v okamžiku cenzurován, a to je v tomto směru špatně nastavená společnost.

Martina: Když zmíním vaše slova z minulého rozhovoru, tak jste řekl: „Za chaos, který vnáší tyto módní koncepty do společnosti, i za chaos v nás samotných, nás příroda nakonec potrestá.“ Jste odborník na lidskou duši, na lidské zdraví, jak myslíte, že trest přírodou může vypadat?

Jaroslav Matýs: Nejsem fatalista, ale vzpomněl jsem si na rozhovor s vámi, když nastoupila koronakrize, a ejhle, řekl jsem, že se děti vrátily do rodin a rodičové k dětem. Ne, že by se to muselo stát, ale každý víme, jak jsme zažili rodiče, hlavně, jak těžké je být s dětmi a vymýšlet program. Jak je těžké vychovávat v jeskyni, o které jsem mluvil, skutečně jsme byli v jeskyni. Kdyby to bylo kdysi v jeskyni tak, jak to máme dnes, tak kmeny vůbec nepřežijí, protože tam musely žít několik let a musely si zařídit hierarchii, režim a povinnosti. A koronainfekce, nebo pandemie, ukazuje lidstvu: „Nedělejte blbosti, protože táta, máma a rodina je základ. Kdo jiný vám pomůže?“ Rodiny v Itálii si pomáhaly, nám rodiny z Itálie, které ke mně chodí. Bavili jsme se o tom, a ne jenom když jde o přežití, vracíme se k rodině, ke svému kmeni. K tomu, že táta chrání a maminka vaří, a to není nic dehonestujícího. To je to pohlazení, táta svojí ve dveřích a nepustí infekci, a maminka nás opečovává, chrání a má teplo. To se většinou vrátilo do rodin. Druhou stránkou je, že nejsme na rodičovství připraveni, nebo jsme to zapomněli. Dost rodin se rozpadá a příroda nám ukazuje: „Podívejte, jaké děláte hlouposti.“

Martina: Minule jste radil, nebo možná jen konstatoval, a zase vás budu citovat: „Je skutečně důležité, aby se lidé se zdravým selským rozumem nějak projevili. Ale oni většinou mlčí. Vidím to opakovaně, chodí ke mně do ambulance, a nejen ke mně. Kdysi v dobách komunismu šlo protestujícím lidem o existenci. Dnes jim o existenci moc nejde, protože se máme dobře, a přesto máme v sobě nějak zakódováno, že raději mlčíme. To není správné. Lidé se selským rozumem se musí projevit.“ Jak by se měli projevit?

Jaroslav Matýs: Tady se poté, co se dělo dále, musím omluvit. Ano, dneska jde slušným lidem už také o existenci. V tomto směru se omlouvám, tento úsudek byl trošku naivní. Ale já to tak mám, jsem přesvědčen, že slušní lidé by měli vystupovat. Ale vidím, co se děje kolem slušných lidí, ne jenom kolem mě, to není podstatné. Mám tyto lidi v ambulanci. Mám tam děti, které jsou šikanované, nebo byly šikanovány. Mám po celé republice rodiče, o kterých mi vykládají, a vidím to i v médiích. Slušného člověka, pokud nemá pomoc, neslušná část zlikviduje, a jde o existenci. A těžko říct, jestli je to stejná likvidace, jako za komunismu, když strana a vláda rozhodla. Kdo dnes rozhodl o tom, jak někdo dopadne? Sociální sítě, ale ne jako takové, ale proto, že ti, co mají moc, nedají sociálním sítím pravidla, a nepostihují agresivitu tohoto typu. Proto se omlouvám slušným, kteří jsou ticho, ano dnes vám jde také o existenci.

Martina: Pane doktore rodina, kterou my, v tomto prostoru, považujeme za rodinu, je máma, táta, jedno, dvě děti. Obecně se jako rodina vnímal spíše rod, byla to rozvětvená rodina, kde tam byli babičky, dědečci, tety, synovci, sestřenice a podobně. Myslíte, že ještě funguje vztah mezi mladými a starými, nebo i v tomto se, nechci říct, hloubí příkopy, ale rozlézá se lhostejnost?

Jaroslav Matýs: Zase jste mi nahrála, úžasná otázka, jestli se děti mění. Děti se nemění, mění se tímto způsobem vztahy. A teď, jak to vnímám. Existuje x rodičů, jejichž děti jsou po světě, v Americe, v Latinské, v Jižní Americe, v Severní Americe, v Asii, které vůbec nemají kontakt se svými rodiči. Jezdil jsem záchranku a vím, že jsme jezdili k rodičům. Nevím, jak to dopadne, ale dnes je situace taková, že množství starých rodičů nebo rodičů, kterým už děti vyrostly, jsou samotní. Kdo jim pomůže? Maximálně kamarádi, bývalí spolupracovníci nebo sociální služby, které jsou důležité. Takže to je první fenomén, který se děje v důsledku rozvolnění rodinných vztahů.

Druhým fenoménem je rozvolnění hierarchie rodiny. Myslím, že tam jsou příkopy, protože maminky to dnes neustále zasypávají tím, že vypnou dětem ruce a hlavu. A tím, jak vypnou ruce a hlavu, tak je neučí sounáležitosti. Rodiny se dnes rozvolňují, ne všechny, protože se rozvolňuje klasická rodinná nebo kmenová hierarchie globalizací. A také tím, že se rozpadají struktury. Takže když to zkrátím, děti se nemění, ale vztahy a možnosti se tak zásadně změnily, že jak to dopadne s rodinou vazbou, skutečně nevím. A ctím archetyp.

Ztratili jsme respekt k druhým lidem

Martina: Můžeme velmi často slyšet, že rodina už je přežitá, že už je to jakýsi umělý konstrukt, který v současné době nemá tak úplně nárok na existenci. A že velmi dobře existují různé ty patchworkové rodiny, sešívané, rozvedené rodiny, které spolu velice dobře komunikují, a také velká patchworková společenství. Myslíte si, že to funguje? Myslíte, že to je cesta do budoucna, nebo je to cesta ke zmatení? A nechci radit ani podsouvat žádné odpovědi.

Jaroslav Matýs: Toto také vidím v ordinaci. Ale málokdy se stává, že bývalí partneři, kteří se rozvedli, se pak dali dohromady, a funguje tam 4–6 dospělých. Ale i v takové skupině funguje alfa samec, který šéfuje. Není to rozvolněné, on svými pravidly rozhoduje o tom, co budou všichni ostatní dělat. Je tam také alfa samice, nebo matka. Nakonec je to pragmatické společenství, protože je to pro danou skupinu z nějakých důvodů výhodné: ekonomicky, prakticky, že se mohou vzájemně postarat o děti, což se v přírodě děje, ale stále tam je nejbližším vztahem matka-dítě. Vidím, že i když společně vycházejí dobře, tak děti stejně mají blíže k vlastní biologické matce, než k nějaké další. Takže to přežitek není. My jsme tomu dali jiný kontext, vývojově, společensky, ale jak to dopadne, si neumím představit, ale i ve společenství, o kterém se bavíme, je vždy vedoucí samec a samice, nebo otec a matka.

Martina: Pane doktore, říkal jste, že v rodině a ve společnosti chybí příklady. V rodině pak, že chybí taková hierarchie. Možná to neříkám úplně přesně jako vy, ale čím dál častěji narážím na to, když čtu o problémech současné společnosti, že obecným problémem celé západní civilizace je nedostatek úcty. Je to věc, na kterou jste narážel? Nebo přemýšlel jste nad tím někdy?

Jaroslav Matýs: Ano, proto existuje tak neskutečná agrese vůči komukoliv. Když si někoho nevážím, a to se děje neustále, tak se útočí na důstojnost člověka. Kdybych si ho vážil, tak se budu bavit o problému, nebo diskutovat o jeho postoji k něčemu, ale ne o tom, že ten člověk je zlý. A úplně to nejhorší: každý máme temné stránky, že člověka vlastně likvidujeme. Kdybych měl k druhému úctu a respekt, tak by se to nemohlo dít. Ztratili jsme respekt z druhého člověka.

Přece není možné beztrestně likvidovat lidi slovem

Martina: A jak si to jako psychiatr vysvětlujete?

Jaroslav Matýs: Kdybyste se ve smečce zachovala face to face takovým způsobem, jako na síti, tak nepřežijete alfa samce a smečka vás smete právě proto, že ohrožujete celou smečku. A na sociálních sítích je to beztrestné. To je to, po čem volám, a stejně k tomu jednou dospějeme. Přeci není možné beztrestně likvidovat lidi slovem. Kdyby někdo zaútočil face to face v Amazonii, tak v daném kmeni nepřežije, takže musí korigovat agresi tak, aby neohrozil sebe, ale prosadil to své. Otestovával, co si může dovolit, a postupně se v hierarchii posouval. Sociální sítě otevřely možnost, a lidé to zjistili, že beztrestně můžu nadat i šéfovi.

Martina: Jak se tedy učit znovu úctě? A ke komu, k čemu? Dříve to byl vertikální rozměr našeho života, tedy úcta k něčemu, co nás přesahuje. K Bohu, později to bylo ke králi a podobně. Také to byla úcta k tatínkovi, k dědečkovi, k hlavě rodu a tak dále. Ke komu, a jak v sobě probouzet úctu, aby to nebylo umělé, servilní, falešné?

Jaroslav Matýs: To je těžké, skutečně se zrušila elementární slušnost. V Evropě obecně, v Americe asi také. Ale chci to komentovat v našich podmínkách. Elementární slušnost a úcta je v tom, že když vám někdo řekne něco, co se vám nelíbí, tak na něj nezaútočíte, přemýšlíte a diskutuje se o tom. Ale u nás se automaticky zaútočí a poplive. Jak si můžete udržet úctu, když na vás plivají? Jak můžete po dětech chtít, aby respektovaly jiné děti, když slyší rodiče, jak je učitel, nechci být sprostý, k ničemu. Na druhou stranu, jak může být úcta učitele k rodiči, když s ním doslova a do písmene zamete? Teď nemyslím ve smyslu, že se nemají rádi, ale argument, protiargument se použije proti děcku, a nakonec proti rodině. Jak může být úcta ve společnosti? Nedávno jsme mohli vidět, jak demonstrující proti násilí v Brazílii podpálili policistu. To už se zastavuje rozum. Úcta se ztratila právě proto, že původně proběhla krize autorit, a dnes jde obecně o krizi respektu k druhému. A to proto, že tam není zeď, není sankce. A každá společnost, která byla bezbřehá, skončila. Každá. I v Římě to tak přeci bylo.

Dítě se musí vychovávat od mala. V pubertě to už moc nejde

Martina: Pane doktore, když nás teď poslouchají rodiče a řeknou: „Teď už z vás mám dvě hlavy, protože přesně nevím, jak mám ovlivňovat svého syna, jak kontrolovat, když ho někdo ve škole, nebo kamarád, ovlivňuje špatně, nebo správně. Je v pubertě, moc se nesvěřuje, a já už nevím, kde je nahoře a kde dole, protože vnitřní korektiv už je tak rozmělněný informacemi a společenským nátlakem, že už opravdu nevím.“ Řekněte mi, kde v sobě zase najít zdravé zrníčko? Zrníčko rodiče, který chce s láskou vypravit dítě do života?

Jaroslav Matýs: To je otázka pro celou generaci rodičů. Mám zkušenost s tím vykládat rodičům od začátku základ vztahu, a to, co dáváte dítěti do pěti, šesti let. V pubertě už sklidíte to, co jste udělali od začátku. Jestli není na začátku, ve čtyřech, pěti letech, opozice výchovně zvládnuta, a děláte ze sebe místo autority kamaráda, a rozvolníte výchovu tak, že si dítě může dělat, co chce, kdy chce a jak chce, tak se vám nebude ani svěřovat, protože není důvod. Takže důvěra, ne jenom pravidla, ale jasné postoje. A to od začátku, včetně postoje: rodič se respektuje. To jsou prostředky, na které dítě funguje. Každé funguje nějak jinak a výchovné prostředky se musí měnit s věkem, a až pak můžu po dítěti v pubertě chtít, aby mi věřilo, a mohu jít i po hraně, kdy je možné říct: „Když nebudeš dělat, co máš, tak tě klidně vyhodím z domu. Nebo nedostaneš peníze na to a na to.“ Protože dítě si pamatuje autoritu, která fungovala, když bylo malé, takže táta, nebo maminka, fungují i teď, v pubertě a adolescenci dítěte, a vzájemně se podporují. A na tomto se dá stavět. Ale začínat v pubertě s tím, že vychovávám, tak to už moc nejde. Neříkám, že je pozdě, ale nazývám to výměnný obchod, nic jiného už tam není.

Martina: Řekněte mi, jak vidíte do budoucna naše rodiny? Jak si myslíte, že zvládneme těžkosti, které na nás současná civilizace klade, respektive my jsme si to takto zařídili?

Jaroslav Matýs: Strašně moc energie do mě nalévají rodiče, kteří mají těžce postižené děti. Tam ani moc vysvětlovat nemusíte, tam funguje skutečně selský rozum se vším všudy. Já je obdivuji, a nemyslím jenom ADHD, což je šíleně náročné. Vím, o čem mluvím. Myslím těžce postižené děti, které mají mentální retardaci, epilepsii, a chodí ke mně, a ne jenom ke mně. Které mají psychózy, retardaci z autismu, nebo vývody z břicha, nebo tracheostomii. Ta obrovská trpělivost. A co se povede vykřesat i z lidí s nižším intelektem, nižšími schopnostmi. Tito rodiče mi vnitřně dávají naději a energii.

Rodiče si problém vyrobí tím, že nedělají výchovu, že nevychovávají. Jeden tatínek mi vyprávěl: „Já mu vysvětluju a vysvětluju, a kluk mlátí celou třídu.“ A já se ptám: „Prosím vás, co vysvětlujete?“ A on: „Že ví, že se nemá mlátit.“ Takže skupina rodičů, kteří mají těžce postižené děti, mi dávají naději, oni by mohli dělat lektory těm rodičům, kteří nemají problém, a problém si vyrábí tím, že dělají vědu tam, kde věda nemá být. Výchova je normální záležitost, rodič se učí být rodičem. A kde vzít energii? Ať se podívají na rodiče, kteří mají hendikepované děti.

Martina: Pane doktore Matýsi, moc vám děkuji za tuto cestu do hlubin duší našich dětí, a vlastně celých rodin. Díky za to.

Jaroslav Matýs: Já moc děkuji za pozvání a držím pěsti, abyste vychovávali děti z radosti. A k tomu patří i pohlazení a soucit, ale i rodičovský vztek. A na závěr k tomu patří odměna, když budou dospělé děti úspěšné.

Martina: Kéž by, přeji to nám všem. Díky.

Jaroslav Matýs: Děkuji.

Přehrát pořad.

Článek byl publikován 5.9.2020


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.