Dobrý člověk ještě žije!

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/naokraj/2019/10/8061-dobry-clovek-jeste-zije.htm

Vladimír Stwora

Svého času běžela ve světě kampaň „udělej aspoň jeden dobrý skutek za den“. Kampaň provázel příběh o řidiči, který u vjezdu na placenou dálnici při placení mýtného řekl: „Platím za sebe a dalších 10 vozidel za mnou.“ Možná těch vozidel bylo 15, to už si nepamatuji, ale příběh se prý opravdu stal. Šlo o hec, udělat náhodně a nečekaně dobrý skutek. Jen tak.

Jsem k podobným příběhům skeptický, ale současně uznávám, že svět by byl o hodně lepší, kdyby se něco podobného opravdu propagovalo a případně vžilo. Ostatně i v dětské knížce „Neználkovy příhody“ z roku kolem 1956 Nikolaje Nosova měl Neználek páchat nezištně dobré skutky, pokud chtěl získat kouzelnou hůlku, pamatujete?

Dnes je svět mnohem drsnější, náhodné dobré skutky nahradil bezbřehý egoismus, chamtivost a bezohlednost. Ale s radostí vám oznamuji, že ještě jsou lidé, kteří dobré skutky páchají jaksi nezištně a čerta se starají o přísloví, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Já sám jsem tento týden narazil na dobrého anděla a chci to za tepla přinést sem jako inspiraci.

Přicházím s nákupem ke svému autu v supermarketu Globus. Otevírám dveře na straně pasažéra a na sedadlo kladu nákup, tašku s osobními věcmi a – klíče k autu. Zavírám dveře a obcházím vůz ke dveřím pro řidiče. Cvak. Auto se uzamklo. Časový zámek. Pokud otevřete dveře na straně pasažéra, máte asi deset vteřin na to, abyste otevřeli i dveře u řidiče, jinak se vůz uzamkne. Moc chytrý nápad. Modernější auta už nedovolí samo-zamknutí, pokud je klíč v kabině, moje deset let stará Fábie tak inteligentní není.

Nevěřícně stojím u vozu. Obcházím všechny dveře, cloumám klikami. Marně. Peníze, doklady, mobil, všechno uvnitř. Co teď? V Globuse býval auto-servis, běžím k němu, koukám, tma, zamčeno, mrtvo. Byl zrušen. Nerad oslovuji cizí lidi, ale zdá se, že nemám volbu, leda rozbít sklo nebo nějak jinak poškodit zámek. Zloděj aut by si zřejmě se zámkem poradil bez velkého poškození, ale já tu odbornost nemám. Člověk je v takové situace odkázán na pomoc cizího člověka.

Přes parkoviště kráčí žena s dítětem. Běžím za ní. „Prosím vás paní...“ Vysvětluji situaci, prosím o možnost zavolat si z jejího mobilu pro taxi, které by mne dovezlo domu pro náhradní klíč a zpět. Je celkem ochotná. Vytáčí číslo, někam volá, pak mobil odkládá do tašky, něco říká, otáčí se a odchází.

„Tak mám požádat někoho jiného?“ ptám se.

„Ne. Pojďte, já vás tam zavezu.“

„Vážně?“ nevěřím.

„Vážně.“ Usazuje dítě do sedačky.

„Je to daleko?“ ptá se.

„Sedm kilometrů.“

„Tak to není problém.“

Usedám vedle ni. Jedeme. Cestou jsme si povídali. Nechci se moc vyptávat, tak ji bavím nějakými příběhy, například tím, jak mne půjčená Octavia uzamkla uvnitř včetně klíčů, protože se vybila baterka a elektrický zámek nefungoval.

„Můžete mi pak, prosím, zavolat taxi pro cestu zpět, až budeme u mě?“ ptám se.

„Ale já vás zavezu i zpět.“

Neuvěřitelné. Snažím se ji přesvědčit, že to není třeba, že už nějak dojedu, ale ona trvá na svém.

„Tak vám zaplatím aspoň benzín.“

„To nechte tak,“ říká.

Zkrátka dopadlo to skvěle. Náhradní klíčky jsem si doma vyzvedl a paní mě přivezla až před mé zamčené auto. Neposkytla mi ani čas, abych si ze svého teď už odemknutého vozu vyzvedl peněženku a vnutil ji užmoulanou bankovku.

Směje se a nechce ani slyšet. „Třeba mi také někdo pomůže, až to budu potřebovat,“ říká. A já bych si přál, aby tomu tak bylo.

Takže až potkáte sympatickou zrzku s osmiletou holčičkou a budou náhodou v nouzi, prosím, pomozte jí za mě. I když to nebude hezká zrzka. Ty dobré skutky se musí šířit. Nenechme si otrávit naše životy sociopaty v politice a v práci.

Embed from Getty Images

Článek byl publikován 19.10.2019


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.