Past ve jménu míru - mechanismus pro transformaci netransformovatelného

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/komentare/2019/02/7830-past-ve-jmenu-miru-mechanismus-pro-transformaci-netransformovatelneho.htm

Rostislav Iščenko

Před 25 lety, přesně 8. února 1994, se Ukrajina připojila k programu NATO, nazvaného „Partnerství pro mír“ (PfP).

Stalo se tak prakticky okamžitě po založení programu v lednu 1994. Je příznačné, že již tehdy, v roce 1994, francouzský předseda vlády Edouard Balladur předložil podobný plán interakce mezi EU a postsocialistickým prostorem. Jednalo se o první projekt, který získal neformální název „Balladurův plán“. V roce 2007 také vyslovil myšlenku, týkající se sjednocení USA a EU v rámci jedné struktury, která také dostala pracovní název „Balladurův plán“. Ale na rozdíl od projektu z roku 1994 se nikdo nesnažil tuto myšlenku z roku 2007 zrealizovat.

V roce 1994 se v rámci „Balladurova plánu“ uskutečnilo mnoho akcí (u kulatého stolu), během nichž bylo přesně stanoveno několik východoevropských zemí, které se v budoucnosti - během vln expanze v letech 2004 a 2007 - staly součástí EU. Deset let bylo zapotřebí k tomu, aby se předběžně adaptovaly na evropské struktury. Avšak ani teď, 10 - 15 let po jejich připojení, nelze zcela tyto země označovat za plnohodnotné členy EU. Stabilita jejich rozpočtu a finančního systému přímo závisí nejen na finanční podpoře EU jako takové, ale také na zachování objemu. Bez stálých každoročních dotací ve formě multimiliardových injekcí z EU nejsou tyto státy jako ekonomické systémy životaschopné.

Alianční program „Partnerství pro mír“ byl jakousi analogií „Balladurova plánu“. Hlavním úkolem bylo odstranit obavy postsocialistických států, že se nikdy nestanou členy NATO, a připravit na členství v alianci NATO ty státy, o kterých bylo rozhodnuto, že budou přijaty. Stejně jako v případě přijetí do EU byla kritéria, která zajišťovala právo stát se členem NATO, zvolena nahodile, a stanovisko Washingtonu hrálo v tomto procesu rozhodující roli.

Tak například Rumunsko - které bylo až do roku 2014 na podstatně nižší úrovni, než Ukrajina, z hlediska ekonomiky a vojensko-politického rezortu, rozvoje demokracie, a dokonce i z hlediska vyšší korupce - se přesto stalo v roce 2004 členem NATO a v roce 2007 členem EU. V roce 2009 byla Albánie, nacházející se v evropské divočině, přijata do NATO (nyní je to jedna ze zemí, která je na předním místě v pořadníku čekatelů na členství v EU). Washington se pouze jednou pokusil prosadit Akční plán členství pro Ukrajinu a Gruzii (takže by se staly oficiálními kandidáty na členství v NATO), a to v roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti, ale tato americká iniciativa byla zablokována Francií a Německem, které nechtěly narušit vztahy s Ruskem. Ale otázka přijetí Kyjeva do EU nebyla nikdy předmětem agendy.

Současně je třeba mít na paměti, že představitelé Ukrajiny udělali vše pro to, aby získali alespoň status kandidáta na členství v NATO. V roce 2002 byl přijat Akční plán NATO-Ukrajina, což je nejvyšší forma spolupráce v rámci „Partnerství pro mír“ (PfP). V dubnu 2004 přijala Nejvyšší rada zákon o volném přístupu sil NATO na území Ukrajiny, a v červnu 2004 prezident Kučma schválil vojenskou doktrínu, jejímž hlavním cílem je vstup Ukrajiny do NATO.

Bude mimochodem prospěšné, když tohle pochopí ti, kteří se domnívají, že nebezpečí ve spojitosti se základnami NATO, které se objevily na Ukrajině, vyvstalo až v roce 2014, a to jen z toho důvodu, že Rusko neposlalo tanky na boj proti banderovcům. Mimochodem přijetí dodatků k ústavě - z iniciativy Porošenka - které ruší status Ukrajiny bez bloku a stanovují přijetí do NATO jako hlavní cíl, je také druhotné. O 15 let dříve Kučma vyřešil stejný problém pomocí nařízení (které schvalovalo vojenskou doktrínu), a to potichu a bez přílišného hluku, a bez ohledu na ústavu. Celkově lze říci, že do poloviny roku 2004, půl roku před Majdanem a sedm měsíců před nástupem Juščenka k moci, byla Ukrajina připravena na vstup do aliance NATO. Od té doby je Kyjev celou dobu na startovní pozici, ale nedostal žádné pozvání.

Program spolupráce PfP sehrál pro NATO stejnou úlohu, jako sehrál „Balladurův plán“ - a později „Východní partnerství“ - pro EU. Ve skutečnosti se jednalo o doplňující programy. V roce 1994 Západ dosud neučinil konečné rozhodnutí ohledně toho, co udělá s postsocialistickým prostorem. Mezitím se bývalé země socialistického tábora a bývalé federální republiky aktivně hnaly do západních struktur, neboť se domnívaly, že když se k nim připojí, budou mít tak příležitost vyřešit jak své společensko-ekonomické, tak vojensko-politické problémy.

Původně měl program PfP zmírnit roznícené emoce východoevropských zemí, pohltit země, které se hnaly do NATO, pomocí určitého mechanismu, který jim umožní „připravit“ je během desítek let na „splnění kritérií“ ohledně členství. Kritéria jsou extrémně nejasná. Členové PfP jsou povinni dodržovat Chartu OSN a mezinárodní právo, nevyhrožovat za použití síly, plnit demokratické standardy Západu, provádět vojenské reformy a zajišťovat civilní kontrolu nad ozbrojenými silami. Obecně řečeno, „za vše, co je dobré, a proti všemu, co je špatné“. Zároveň ti nejzasloužilejší - tj. USA - musely rozhodovat, kdo je nejvhodnější pro členství.

Dalším důležitým bodem bylo, že v rámci PfP země spolupracovaly s NATO individuálně. Západ tak zabránil vytvoření lobbistických skupin, jako je Visegrádská čtyřka, která existovala již tehdy (a o níž se země původně domnívaly, že byla vytvořena jako mechanismus pro společný vstup do EU a NATO).

Obecně lze říci, že Západ získal díky PfP čas rozhodnout se o strategii, týkající se zemí bývalého socialistického tábora. Zároveň jejich přání nebyla přímo odmítána. Navíc byl vytvořen mechanismus, s jehož pomocí bylo možné kdykoli přijmout jakoukoli zemi do NATO, anebo jakoukoli zemi odmítnout prostřednictvím falešné omluvy. Totéž se týká mechanismů, které byly vytvořeny za účelem regulace procesu rozšiřování EU.

V rámci PfP přijímaly závazky jen partnerské země, zatímco aliance NATO souhlasila s tím, že bude provádět konzultace pouze v naléhavém případě, pokud se bude partnerská země domnívat, že je ohrožena její územní celistvost. Je třeba poznamenat, že tyto konzultace doposud nikomu nepomohly. Vytvořili mechanizmus, kdy se NATO (a de facto USA) vměšuje do jakéhokoli mezinárodního konfliktu, do něhož je zapojena alespoň jedna partnerská země.

Současné pokusy o aktualizaci tématu vstupu do NATO ze strany Kyjeva, (zejména zavedení odpovídajících změn ústavy), což má výrazný propagandistický charakter a nejde o žádnou praktickou hodnotu, jsou skutečně prováděny na základě chápání skutečnosti, že v rámci PfP je Ukrajina možná skutečně partnerem NATO, ale NATO není partnerem Ukrajiny. Kyjev nemůže mluvit s Bruselem jako rovný s rovným, také nemůže ukončit program PfP, protože by to bylo považováno za největší selhání zahraniční politiky současných představitelů. Zároveň se v rámci PfP Ukrajina může řídit pouze pokyny NATO (ve skutečnosti USA), aniž by jí bylo něco poskytováno na oplátku.

Všeobecně lze říci, že program PfP, který byl původně prezentován jako mechanismus pro adaptaci potenciálních kandidátů na požadavky NATO, se rychle změnil v past, jež udržuje země, které aliance nechce přijmout do své struktury, na oběžné dráze kolem NATO na úrovni „podřízených partnerů“.

A Trap in the Name of Peace – a Mechanism For the Transformation of the Nontransformable vyšel 9. února 2019 na thesaker.is. Překlad v ceně 493 Kč Zvědavec.

Článek byl publikován 15.2.2019


© 2019-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.