Heršvec, kde mám vlastně doma?

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/naokraj/2017/06/7280-hersvec-kde-mam-vlastne-idomai.htm

Vladimír Stwora

„Doma je tam, kde mám knihovnu,“ říká jeden moudrý citát. Jan Werich prý říkal, že doma je tam, kde si pověsí klobouk, což se mi moc nezdá, protože tentýž Werich také údajně řekl „doma je tam, kde jsem hrál kuličky“.

Byl jsem teď rok a půl doma. Doma jsou pro mě pořád Čechy. Tam jsem vyrostl, tam jsem hrál ty werichovské kuličky. Ačkoliv jsem přes 25 let žil v Kanadě, ta země mi nikdy nepřirostla k srdci a nikdy jsem ji nepovažoval za domov, vždy jen za nějakou tu čekárnu na lepší časy. V Kanadě je fajn, ale není tam sranda. Je to v podstatě studená, sterilní země jak co do mentality lidí, tak co do zákonů a zákazů. Alkohol lze koupit jen ve státních likerstorech, pití na veřejnosti zakázáno, kouření fanaticky pronásledováno všude, dokonce i na parkovištích před obchodními centry, cigarety v obchodech nesmí být vystavovány, aby „neinspirovaly“, takže je prodejci mají schovány v kovových krabicích, musíte přesně vědět který druh a značku chcete. Feministky, genderovci a dobroserové napevno a natvrdo ovládli všechny formy kanadské státní správy, politická korektnost byla pasována na jediné náboženství. Do toho přidejte obrovské množství tzv. menšin, které ač v Torontu už před 15 lety tvořily 55 % obyvatel, si stále nechávají eufemisticky říkat menšiny (v roce 1986 bylo v Torontu jen 8 % barevných) a máte zhruba obraz současné Kanady.

Nicméně dlouhý pobyt v zahraničí mi zostřil vidění rozdílů a já teď doma vnímám některé věci mnohem kritičtěji. Například jízdu autem. Hodně teď v Čechách řídím. Začalo mě to bavit s manuálním řazením, je to mnohem větší sranda než hladké a nudné řazení automatiky v kanadských autech. Ale české silnice jsou úzké, věčně rozbité tankodromy plné obstávek. Jak je možné, že v Kanadě jsou cesty kvalitní a bez obstávek, ačkoliv zima je tam tužší a těžké náklaďáky snad ještě těžší, mi nikdo nikdy nevysvětlil. Stejně tak parkovací místa kdekoliv, člověk musí často najíždět několikrát, než se trefí, zatímco v Kanadě prostě zajedu mezi zaparkované vozy jakkoliv a stále mi zbývá z každé strany ještě pořádný kus místa. Nebo semafory. Proč nikoho nikdy v Čechách nenapadlo umísťovat je ZA křižovatku, jako je to běžné v Kanadě? Semafor za křižovatkou je mnohem lépe vidět. Ověřeno.

Kamery měřící rychlost a vůbec kamery. Další děsivá věc a bojím se, že české (či evropské?) specifikum. Lidé doma si zvyknou. I já jsem si zvykl. ALE. Poslední týden jsem v Kanadě a hodně jezdím. Nepřítomnost měřících kamer je pro mne příjemná změna. Samozřejmě i v Kanadě jsou kamery, ale neměří a subjektivně mám pocit, že je jich méně.

Všude je chleba o dvou kůrkách a každá země má něco. Je ale pravda, že prostor k životu se v Čechách zužuje, šrouby se utahují. Zavedení drakonických protikuřáckých zákonů je dalším hřebíčkem do něčeho, co bych snad popsal jako radost z toho, že mohu být doma. Jasně, v Kanadě je to úplně stejné, tam zakázali kouření zhruba před 15 lety a když porovnám postupné omezování kouření tam a doma, je to jako podle kopíráků. Globální „elity“ mají zjevně ověřené mechanismy utahování šroubů a vysávání radosti ze života. V podstatě už není mnoho rozdílů, co se týče nudy a sterilního života tady a tam.

Dnes jsem zažil příhodu, která dále nabourala mé chápání toho, kde je doma. Jak jsem řekl, byl jsem rok a půl v Čechách, v Kanadě jsem teď jen týden. Dnes jsem vzal ženu do své oblíbené thajské restaurace. Chodíval jsem tam každý týden ve čtvrtek, když jsem býval v Kanadě. Dělají tam zatraceně dobré krevety s omáčkou s oříšky kešu. Vlastně to bylo jídlo, které jsem si tam dával vždy.

Přišli jsme, posadili se. Obsluhující číšník mě poznal. Byl příliš dobře vychován na to, aby se ke mně vrhl a a třepal pravicí, ale jeho oči se smály, když nás usazoval. „Dám si krevety s omáčkou kešu,“ povídám. „A budete chtít také lemongrass soup (polévku s citronovou trávou), pane?“ zeptal se. Panebože, on si to pamatuje, došlo mi. On si pamatuje, co jsem si objednával před rokem a půl! „Vy si to pamatujete?“ ptám se. „Samozřejmě, že si to pamatuji,“ řekl jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem a já tam byl naposledy včera.

Potěšilo mě to. A zahřálo u srdce. Tak vida, i tady mám kořeny. Možná by se to rčení z úvodu dalo říct ještě jinak: Doma jsem tam, kde mě v hospodě bez objednávání dají to, co si tam vždycky dávám.

Článek byl publikován 2.6.2017


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.