Jenom ne strach

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/komentare/2014/03/5882-jenom-ne-strach.htm

Ladislav Hinner

Byl občanem malého a nepříliš významného státu ve střední Evropě, který je společně se zbytkem Evropy a možná ještě o něco více zmítán ekonomickými, sociálními, ideovými i mravními problémy, jejíchž konec byl v nedohlednu. Navzdory aktuálnímu marasmu nebo snad právě proto, chtěl nahlédnout přes ramena svých ještě nenarozených vnoučat do budoucnosti, ačkoli bez patřičného vzdělání politologického i bez relevantních informací.

Zatížen zmíněným handicapem, zvolil jednoduchou, ale jak doufal, účinnou psychologickou metodu vcíťování, uplatňovanou netoliko v umění. Poněkud drzá snaha proniknout do možného způsobu uvažování a rozhodování mocných či dokonce nejmocnějších tohoto světa, aby je alespoň ve své fantazii zbavil nánosu tajemna. Cítil, že nezbytnou podmínkou na této cestě je oproštění se od všech mravních postulátů, které mu vtloukali rodiče, škola, dokonce i politici do hlavy a má se stát cynickým pragmatikem, zbaveným všech omezujících a oslabujících humanizačních vlivů. Přetěžký úkol pro slušného člověka (za kterého se považoval), s čistým rejstříkem trestů, jehož zaznamenaným a z jistého pohledu snad i největším prohřeškem, ještě coby studentíka, bylo v nouzi nejvyšší vykonání velké potřeby na hlídané zahradě tehdy jediné vládnoucí strany. Co mu chybí na pronikavé inteligenci, kterou jsou zajisté obdaření skuteční vládcové, nahradí bájením, snadno zesměšnitelným a ještě snadněji zařaditelným do kategorie konspiračních teorií. Tím uchrání nenapravitelné optimisty před pokušením pochybovat o světě, jako o nejlepším z možných světů. Řečeno s Koukolíkem, stane se virtuálním deprivantem. Je to dostatečná kvalifikace pro vládce tohoto světa ? Uvidíme - či uvidí až vnukové ?

Teď se stal virtuálně nejmocnějším ON, patří mezi OONY, jak zkratkovitě říká mocným za oponou a vládne vládou nejmocnějšího ze států. Formální vládcové tohoto válečníckého giganta se nejen šikovně zbavili největšího nepřítele, který měl stejné ambice ovládnout rovnoběžky i poledníky, ale rozvinuli vějíř svých mocných armád i do dalších končin planety. Nic není nemožné.

Mír jsme MY a jsme také krystalickým ztělesněním svobody a demokracie! Těch šest zbývajících miliard by to mělo pochopit. (A mimoděk jej napadlo, kolik je jich již dnes přebytečných ?) Něco s tím musíme udělat, jinak se snadno dostaneme do slepé uličky.

Nejsme naivní, abychom nevěděli, že rozhodující podmínkou úspěchu je držet pevně v rukou nejen finanční svět pomocí rezervní světové měny a dluhů, ale také média, která formují veřejné mínění a samozřejmě obchod. Ovládnout surovinové zdroje nebo alespoň mít vládce území se strategickými zásobami surovin pod kontrolou a zcela závislé na naši přízní. Zárukou dosažení cílů je čím dál těžší úkol udržení technologické a vojenské převahy. A je to program také nesmírně nákladný.

Obchod se zbraněmi, kromě významných příjmů, stimulace technologického vývoje a udržení zaměstnanosti ve zbrojním průmyslu, je nadán především schopnosti mocensky infiltrovat regiony vyzbrojováním nám nakloněných mocenských skupin nebo v zájmové oblasti způsobit rozvrat a zvrátit rovnováhu v náš prospěch.

Jsme plní očekávání využít zatím jen tušené možností farmaceutického průmylu. Nebývalý rozvoj zkvalitnil léčebné metody a výhledy jsou nadále velmi optimistické, ale vědce čeká ještě ohromný kus práce. Jsme pořád jen v počátečním stádiu a jak doufáme, na prahu převratných objevů. Svět je a bude obrovskou biochemickou laboratoří. Výzkumníci musí aplikovat a ověřovat účinek farmak i léčebných technologií na velkém počtu pacientů, proto by zatím nebylo rozumné výrazně omezovat zdravotní péči. V současné době jsou farmaceutické výrobky i lékařské přístroje navíc ještě pořád obchodně velmi zajímavou komoditou, jenže do budoucna nelze počítat se schopnosti široké populace uhradit vysoké náklady léčby nejmodernějšími prostředky. Naše úvahy jsou ovšem hlubší, a již připouštíme širší využití skrytých forem genetických manipulací i ovlivňování populace prostřednictvím farmaceutických výrobků. Je dobré, co je dobré pro nás. Příjde čas, kdy očekávané výsledky lékařské vědy a farmaceutického průmyslu zajistí elitě prodloužení aktivního života v plné duševní i fyzické síle. Ale jen těm nejlepším... Ocitneme se na prahu nesmrtelnosti ? Homo divinus, a nikoli homo faber. I homo economicus současnosti bude překonán, nikoli však zapomenut.

Zvláštní místo ve světové politice zaujímá obchod potravinami. Globalizační rétorika našich významných ekonomů a vědeckých kapacit přesvědčívě prosadí prioritu ekonomického chování jednotlivých států . Výhodné je, aby co nejméně států bylo potravinově soběstačných, neboť potraviny byly a budou vždy strategickým nástrojem moci - kdo ovládá potravinový trh a zdroje vody, ovládá lidi. Obchod potravinami prostřednictvím korporací již sice významně kontrolujeme, ale pomocí geneticky modifikovaných potravin pevně také uchopíme.

Nástavbou je rozhodující vliv na mezinárodní organizace a souběžně s tím vytváření sítě nevládních organizací napojených na tajné služby. Taktickým a velmi účinným manévrem zvěrohodňujícím působení nevládních organizací je jejích občasná kritika naši politiky nebo dokonce i zásadní negace našich viditelných záměrů. Neuškodí nám to více, než-li jsme ochotni sami připustit a v rozhodné chvíli naši agenti vhodnou argumentací pootočí smýšlení aktivistů (mnozí ani netuší komu a čemu slouží) žádoucím směrem a účinně zrelativizují a oslabí nepřátelskou propagandu. Demokracie a svoboda jsou vlajkovou lodí naší politiky, ovšem v našem pojetí, podporovaném naši ekonomickou silou. Tradiční despocie všeho druhu se dříve nebo později stanou neoblíbenými, rozvoje neschopnými a noví místní predátoři, kteří právě proto, že jsou izolování od moci, stanou se zvláště vnímavými pro naše ideály. Lid nepochopí, že noví politici jsou stejnými predátory, neboť platí, že deprivant je člověku vlkem. Dojde jen k přeskupení moci – vlci srocení ve smečce ovládnou stádo, aniž by lid ošálený zdánlivě svobodnou výměnou názorů, chytře selektovanou a stejně promyšleně distribuovanou postřehl, že se ocitl v díře bez žebříku. Naivní občané v očekávání, že ve svobodnějším světě budou média hlídacími psy demokracie si nevšimnou, že každý hlídací pes poslouchá svého pána a pány jsou ti, kteří vládnou a moc mají ti, kteří vládnou penězi. A jsme doma, občan v provoněné díře už žebřík ani nehledá, natož aby si jej hodlal pracně vyrobit. Drogy pomáhají tlumit agresivitu části mládeže k tomu disponované, aby později nikdy nedozrálé osobnosti zcela paralyzovaly. V Afghanistánu stoupla produkce drog desetinásobně, dosáhla průmyslové úrovně a expedicí do různých oblastí s uspokojením sledujeme debilizaci části populace. Naše tajné služby se podílejí na zisku a tak se jim daří financovat sofistikované aktivity, na které by od kongresu potřebné finance nedostaly.

Média v našich rukou musí určovat okruh diskuzí, vylučujíc pro naše záměry nevhodné nebo obtížně vysvětlitelné problémy zahlcením mediálního prostoru marginalitami a nic neřešícími teoriemi, nejlépe vzájemně si odporujicími. Podobně kulturní sféru „obohatíme“ o primitivní zábavu, v které se lid tak rád utápí v hluboce zakořeněné touze zapomenout na vlastní problémy. Rozptýlením v povrchnosti, uvězněn ve světě iluzí, člověk jen zakrývá vlastní úzkost. Mentálně i finančně lidi vyčerpáváme právními spory, vynucené či umožněné čím dál složitějšími zákony, jejíchž prostřednictvím se lidé bláhově domáhají „spravedlnosti“ i ve zcela banálních půtkách.

S informacemi umíme manipulovat, nesmí nás to ovšem ukolébat do sebeuspokojení a ponechat bez dozoru globální Twitter či FCB. Internet je fenoménem doby a svobodné šíření informací nám na jedné straně sice umožňuje širokou kontrolu nálad a poskytne i včasné varování, jenže skrývá se v něm také nebezpečí, které, pokud jej včas nerozeznáme a neeliminujeme dezinformacemi, lží, v krajním případě cenzurou (jenž obojí je vysoce účinnou měkkou mocí), budou vážně poškozeny naše snahy. Vždyť k pravdě patří neodmyslitelně i možnost nepravdy a na naši obranu lze uvést, že existuje nevina ve lži, pokud jsme nadáni dobrou vírou ve věc, byť subjektivně .

Nejen o nepříteli, ale také o našich spojencích či vazalech nám nesmí chybět informace, vynakládáme v tomto směru nezměrné úsilí. Neboť ve vědění, že víme něco, co druhý neví, že víme, tkví také přinejmenším krátkodobá moc nad druhým... Julian Assange nám nadělal dost nepříjemností, ale teprve Snowdenova zrada vážně poškodila naši reputaci, je neomluvitelná a volá po drsné odplatě.

Rozlézáme se po matičce zemi, abychom zjistili, co kdo kde má ještě k využití, neboť nikdo není tak chudý, aby se nedal „vyžrat“, ale nebereme na lehkou váhu ani informace o aktivitách dalších zájemců, někteří se nám obchodními dovednostmi rovnají. A remcat začínají i na našem zadním dvorku. Na to si nehodláme zvykat, s tím sice musíme počítat, ale nesedíme se založenýma rukama. Nejde nám nutně vždy o ovládnutí zdrojů a jejích exploataci pro naše využití, strategickým záměrem má být odstřihnutí našich konkurentů v přístupu ke zdrojům. Podpoříme demokratické síly všude, kde to jen půjde, zdánlivě pevné vlády trochu znejistíme. A která vláda je vlastně dost pevná ? Všude jsou nějací ambiciózní nespokojenci a proč jim nepomoci ke změně... Důležité je mít dostatek včasných informací a selektivně je využít k informování světové veřejnosti, publicitu nelze podcenit. Nápomocné mohou být naše celosvětově působící organizace zkoumající a dramaticky popisující strádání těchto občanů. Přidají se houfy nadšenců v bláznivém očekávání nápravy věcí obecných. A jestli se dokonce občas podaří převrat, nebude po nějakou dobu příliš vadit ani třeba jen vlažná náklonnost a vděčnost nových pánů k starým donátorům a nestanou-li se našimi vazaly, nic nám nebrání, abychom se v případě potřeby obrátili na jiné bouřliváky, barvy jsou levné. Bedlivě sledujeme, které regiony jsou potenciálně neklidné, a v pravou chvíli prostřednictvím spojenců uvnitř těchto států zjitřime rozpory osvědčenou rétorikou – pokud se to hodí i opak může být pravdou, zejména když ten opak je v danou chvíli prospěšný našim záměrům. Rozvrácené státní útvary skytají nepřeberné možnosti, stačí je šikovně využít, ale někdy se u nevýznamných regionů spokojíme i s tím, že neohrozí naše zájmy a neposílí naše nepřátelé. Opatrnosti nikdy není nazbyt v kritice našich spojenců, zejména v krizových oblastech strategického zájmu. Despotická vláda si je vědomá závislosti na naši podpoře a tím ji držíme v šachu, aniž bychom museli přímo vyhrožovat zavedením demokracie. Jsou to sice hajzli, ale naši hajzli. Britové vděčí této taktice, kombinované s účelně používanou silou, za své někdejší velmocenské postavení, jenže to už je jen historie, jakkoli poučná. Mnohé regiony jsou svou minulostí předurčeny k rozháranosti a vzájemné řevnivosti, stačí jen včas nespokojenost šikovně podnítit. Chaos je živel, jehož řád je nám skryt, ale uvědomění toho nás nabádá k otevřenosti a variabilitě řešení. Historie nás poučila a my jsme již dovedně rejstřík našich strategií rozšířili. Na důležitých mocenských postech máme své lidi, jinde mnoho sympatizantů i spojenců a další se ochotně přidávají. Ambiciózní vždy dovedou ocenit, že o jejích služby mají zájem nejmocnější z mocných.

Inteligence je nestálá, jitřena spory v důsledku přílišného přemítání nad problémy, které se jich ani přímo netýkají a povzbuzována řevnivostí jednotlivců, vedených snahou zvítězit nad názorem konkurenta a obohatit lidstvo o svou verzi poznání. A konkurenty jsou si všichni, mnozí z nich ochotní sloužit. Zde máme jedinečnou příležitost zasáhnout (každý je úplatný) a získat i respektované myslitelé k propagaci našeho programu. Důležitým úkolem je správné vysvětlení finančních operací, zejména zbavení obecného strachu z dluhových pastí. Ratingové agentury jsou jen jedním z operátorů usměrňujících krátkodobé ekonomické chování dle našich potřeb, ovšem důležitější je prosazení ekonomického paradigmatu, působícího dlouhodobě a zasahujícího hospodářství zemí mnohem hloubějí. Obvyklé neúspěchy stávajících ekonomických teorií posléze vysvětlí sami jejích autoři, kteří současně poučeni vlastními chybnými analýzami načrtnou novou teorií, které dodají hodnověrnost dosavadní oponenti a pro získání důvěry veřejnosti může čas od času dojít také k personální obměně i na výsluní teoretického ekonomického nebe. Naši intelektuálové musí být obchodníky s myšlenkami, dobrým je názor, kterým přesvědčíme o naší cestě, nikoli o našich cílech. Kdyby je znali, po naší cestě by nešli. To, o čem je třeba mlčet, to jediné stojí za řeč. Stanovíme si cíle a podle nich konstruujeme mravní řád, kterým se řídíme k dosažení našich cílů.

Miliardy nenasycených se závistí hledí na naše tvrdým úsilím nabyté bohatství, nestačí jim, že dostanou od nás práci, ale jsou hnáni neodolatelnou touhou napodobit také náš způsob života. Je to přirozená, i když naivní a nesplnitelná představa rovnosti, touha, kterou lze ovšem využít . Musíme je udržet v této představě a umocnit jejích víru, že kýžený růst růstu lze zajistit jen za naši hegemonie. My víme ovšem, že ničeho není pro všechny dost a víme také, že s tím musíme něco udělat. Cest i prostředků máme několik a na dalších se intenzivně pracuje.

Nezastíráme, že ještě máme potíže, ale my je překonáme. Prstenec našich mírových sil se pomalu ale jistě uzavírá. Ropa - krev armád, průmyslu a turistiky musí být naše, stejně jako další strategické suroviny, konkurenty přiškrtíme a víme jak to musíme udělat. Ovládáme oceány, dopravní cesty surovin. V případě potřeby obětujeme i dosud vazalské despocie, které nahradíme nám nakloněnými demokratickými silami. Neklid v regionech je podhoubím pro jejích ovládnutí a znejistění okolí. Čína bude velkým oříškem, jenže naši finančníci se s jejích snadněji domluví a společný zájem na novém dělení světa může být v budoucnu zahájen parcelací Sibiře a Dálného východu Ruska. Rusové byli v nedávné minulosti již dostatečně zneklidnění Madlenkou Allbrightovou, která je upozornila, že si nemohou nárokovat na výhradné využívání svých zdánlivě nekonečných surovinových zdrojů, pokud zbývající svět strádá. Prozatím jemné varování stačí, ve vhodný čas to bude filosoficky, ekonomicky, právně i vojensky zdůvodněno. Poblíž severních oblastí máme své spojence, ovládáme také západoasijský podbříšek a u dálněvýchodních zdrojů je Japonsko, dnes znovu soupeřící s Čínou. Úkolem budoucích let bude Čínu buď významně oslabit, nejlépe vnitřním neklidem, kterým je těhotný každý mnohonárodnostní stát a při překotném hospodářském rozvoji lze očekávat také sociální nepokoje. Možná budeme jen pozičně vyčkávat a v očekávané kolizi Číny s Ruskem zasahovat jen skrytě. Posléze se dohodneme na podílu z kořisti, oslabení budou přístupnější pochopení našich požadavků.

***

Finanční operace jsou v současné době nemožnosti světového válčení mezi velmocemi skvělou příležitostí k dosažení cílů. Před sto léty, vznikem vánočního zákona nazvaného Federal Reserve Act, nám bylo později (v roce 1922 a v r. 1944) umožněno chytrým vytvořením světové měny vázáné na zlatý standard účinně zasahovat do destabilizace cizích měn, rozhodovat o ůvěrové politice, inflaci či pohybu na burzách. Jde přece jen o jedno, zda ovládneme svět násilím nebo dohodou... I u nás se žel vyskytl vůdce, jehož postoj byl pro nás velkým sklamáním. Žádal své spoluobčany o pomoc proti lidem za oponou, kteří údajně vládnou Americe a v roce 1963 J.F.K.dokonce podepsal výnos, kterým měl stát tisknout bankovky bez vědomí FED. Nezbylo nám než-li zakročit. Kandidátů na nejvyšší úřad máme dostatek. Když se pečlivě propracovaný brettonwoodský systém po odstoupení Německa v roce 1971 začal hroutit a mnohé státy začaly z USA stahovat zlato, prezident Nixon oficiálně zrušil krytí dolaru zlatem, neboť podle Bílého domu byla jen jedna třetina zlata nutného k pokrytí všech dolarů v oběhu. Hodnota dolaru v roce 2007 odpovídala už jen 2,5 % původního dolaru z vánoční doby vzniku FED v roce 1913. Není divu, že FED prostřednictvím velkých bank natiskl a do světa poslal na 16 bilionů dolarů a míní v tom neomezeně pokračovat, ačkoli už údajně peníze převyšují trojnásobek světového HDP. Přes jednotnou měnovou politiku povede cesta k jednotné politice světové, odtud k nové centralizované měně, která se stane účinným násrojem definitivního vyšachování států a k vytvoření jedné světové vlády...

Kritiky je nám vyčítána ztráta zájmu o občany nejbohatšího státu, kteří nám svým úsilím a schopnostmi umožnili soustředit a disponovat největším bohatstvím i mocí v dějinách. Naivně nám mají za zlé, že jsme údajně lehkomyslně poskytli know-how třetímu světu – lehkomyslně tím prý byla spuštěna bronxeizace... Neví, že finanční svět se pohybuje v jiných sférách a také jinou rychlostí. Nepochopili, že je stejně mobilní jako naše myšlení.

Obyčejný lid si neuvědomuje, že finančnictví a vůbec hospodářská politika není a nemůže být demokratickou. Eo ipso je nutné, aby se finančnictví a tudíž i bohatství soustředilo v rukou těch nejschopnějších. Marné je pozdvižení bezvýznamných, že několik stovek rodin má větší majetek, než-li polovina všeho lidstva, neboť právě tito a jen tito jsou zárukou rozvoje. Moudře a uvážlivě rozhoduji o nasměrování všech lidských aktivit k dosažení našeho dějinného úkolu a bylo by zhoubné i kontraproduktivní dovolávat se demokracie. Inspirované světovou finanční oligarchií, také námi podporované nadnárodní i národní síly poznenáhlu vytváří podmínky směřující k přirozenému soustřeďování majetku, ať už se jedná o daňové zákony či toleranci a shovívavost ke všem formám daňových úniku. Postupným přesunem bohatství dochází k pomalému a řízenému strádání neproduktivních, jejichž počet automatizace v budoucnu významně rozmnoží, ale na relativní zhoršování svého životního standardu si přebyteční musí postupně zvykat. Jakkoli můžeme s nimi soucítit, nelze dlouhodobě klamat zákonitosti života, které velí zbavit se všeho nepřizpůsobivého, neperspektivního. Našim prvořadým úkolem je zajistit, a v tom vidíme nezastupitelnou roli státu a jeho silových složek, aby sociální nepokoje ani v krizových situacích neohrožovaly naše záměry. V době neustále se tenčících zdrojů je populační útlum nadbytečných postupným a opatrným omezováním životních potřeb přece jen humánnějším prostředkem, než-li války, ale všem musí být jasné, že se nezříkáme žádných prostředků. V moderní době je jsoucno každodenně podrobováno lidské kontrole a samo lidstvo je ohroženo spotřebováním svého životního prostředí. S tím nutno něco dělat, za trvalého růstu růstu již nikdy nebude dost pro všechny. Události musíme řídit poznáním, nikoli abychom poznání řídili událostmi, to by mohlo být opravdu fatálně pozdě.

Opakovaně je nutno též připomínat slovem i obrazem hladující miliony třetího světa, aby si lidé v zatím bohatých zemích uvědomili, že jejích blahobyt není samozřejmostí a už vůbec nemusí být trvalý. Je užitečné nezapomínat a v tom nechť nám je nápomocná církev, že utrpení a bolest povyšují člověka, neboť obojí je zdrojem transcendence.

Jeden z nestorů naší politiky připomněl, že pokud kontrolujete peníze, ovládáte svět, pokud kontrolujete ropu, ovládáte zemi a pokud kontrolujete potraviny a já dodávám také vodní zdroje, ovládáte populaci.

Krize v některých státech EU byla způsobená zejména chytrou dluhovou finanční politikou, a je úspěchem naší politické rétoriky, že se nám navzdory většinovému odporu společnosti daří přesvědčovat spřízněné politiky těchto států o jedině správné a možné cestě záchrany prostřednictvím privatizace. Pokud se státy nevymaní z dluhů, nelze vyloučit ani uvalení exekucí na státní majetek. Postupně oslabíme státy, lidé v těchto regionech budou závislí na bohatých a mocných soukromnících, kteří se stanou našimi dobrovolnými vazaly, jejíchž moc budeme nejen zajišťovat, ale i vymezovat MY. Víme, že politici myslí obvykle krátkodobě, v intervalech volebních období. Je to jeden z charakteristických znaků demokracie. A pokud se politici stanou nevěrohodnými, snadno je nahradíme a ještě snadněji zbavíme moci i majetku. Role státu klesá, jestliže jeho funkce můžou z větší části nahradit korporace a další soukromé aktivity. Jeho funkce se smrští na silovou ochranu soukromého vlastnictví a vymáhání respektování zákonů hospodářského a politického života. Nespokojenci v regionech našich nynějších přátel možná s nadějí vzhlíží k jiným rodícím se mocnostem a očekávají osvobození z našeho objetí. Budeme jim neustále připomínat věčnou pravdu, že údělem slabých je oscilace od jednoho hegemona k druhému, připomínající úprk před velkou vodou skokem do žumpy. Kuratela nových mocností bude mít možná trochu jinou formu, nebude však o nic štědřejší ani smířlivější ke svým vazalům. Zbaví se tak jednoho řetězu, jen aby jej vyměnili za jiný, možná ještě kratší.

Lidská kultura překonávající utilitaritu a neregulována směřuje podle filosofů k pravdě a dobru. Ponechána sama sobě by se snadno mohla vymknout kontrole, stala by se nežádoucím podhoubím mravnosti, duchovní síly, sebedůvěry i odhodlání. Hry, zábava a povrchní disputace se stanou vítaným způsobem plenění již tak duchovně vyprázdněného prostoru, uvolněného až příliš ochotně duchovními pastýři, neschopnými reagovat v čase na změny paradigmatu. Neodmítáme lokální zvyky, etnické hrátky, vhodným výkladem a infekcí námi podporované zábavné antikultury je umrtvíme, zbavíme dynamičnosti, ale ponecháme jejích unavující barevnou plochost. Předvádění násilí v obrazech je vhodným výchovným prvkem k přípravě mladých na válečná hrdinství i strádání. Jazyk, podobně jako obraz, lze považovat za užitečný nástroj, jímž lze dění ovládat a řečovou hrou navodit vhodnou životní formu. Metafyzikou postmoderní doby je uspávací diktatura antiducha. Aby se člověk probudil, musí nejdříve usnout, a když se probudí bude to jiný svět, protože v tomto, kde je vše zrelativizováno útočí na všechny nejistota, která vyvolá v budoucnu potřebu norem, u jejíchž zrodu budeme ovšem my. Propagací multikulturalismu a příkrým odsudkem xenofobie jsme oslabili rezistenci národních komunit, což nám může být v budoucnu užitečné.

Nelze ovšem nechat bez povšimnutí, nebýt kritický či se dokonce smířit s nebezpečnou teorii o přirozenosti odporu k cizorodému, v jejímž úvodu autoři zdánlivě neškodně mimo jiné tvrdí, že obrana před cizorodým se objevuje už v buněčné struktuře. Má prý přirozený (genetický) základ ( i když na buněčné úrovni nelze mluvit o vědomé xenofobií) a pokračuje po linii individua i ve společenském (sociálním) prostředí. Tvrdí, že má své modifikované projevy na úrovni sociálních skupin, náboženských společenství, rodů, národa i ras a působí i napříč těmito množinami, v závislosti na individuální či obecné preferenci hodnot.

Potřeba bezpečí, podle názoru autorů této demagogie, pudí k náklonnosti ke stejnému, protože je to vědomí podobnosti, která svou opakovatelností uklidňuje a dává možnost snadnější předvídatelností budoucího vývoje. Pokračují nesmyslnou úvahou, že vědomí společné hierarchie hodnot, společných kulturních kořenů, společného mentálního a citového vývoje a obdobné psychosomatické dispozice, dokonce i generační sounáležitost, vzbuzují pocity, které podvědomí ujišťují o poznatelném stupni kauzality interakcí, jakkoliv tento pocit neodolá konkrétní racionální kritice. Ale podle jejích názoru působí prostřednictvím podvědomí a ovlivňuje zpětně naše chování.

Vyvstane prý otázka, která je řešitelná pouze na základě jednostranného hodnotového měřítka, totiž - kde je hranice mezi vlivem cizorodého jako progresivního katalyzátoru a jeho ničivým působením ? Vrcholnou demagogií je názor autorů tvrdících, že současná přemíra tolerance vůči cizímu a menšinovému je vnucená a jeví se dokonce jako vědomé očkování budoucích střetů, dle hesla rozděluj a panuj. Je intelektuální povinností našich ideologů na podobné nesmyslné a matoucí teorie patřičně reagovat odvoláním se na Chartu OSN a Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Národní historie se někdy stává berličkou národního sebevědomí a ponechána národům k vlastnímu výkladu, neposlouží našim záměrům. Historii píši vítězové, ale jen pokud si udrží dostatečně dlouho moc a vliv. Když ovšem dokážeme své vítězství náležitě využít, časem se stane (a do značné míry již stal) náš výklad dějín obecným kulturním majetkem a pozdější oponenturu snadno vyvrátíme nezpochybnitelnými citacemi našich věrozvěstů. Každá dějinná událost má mnoho významů, a náš výklad musí tvořivě reagovat na nevhodné hodnocení jeho marginalizací, a má naopak zdůraznit aspekty opravňující zařazení události do kontextu námi konstruovaných dějín. Jak tvrdí Nietzsche, fakta o sobě neexistují, jsou pouze jejích interpretace. Jen vychytralost a lstivost nám zajistí hegemonií na dostatečně dlouhé období.

Evropskou verzi sociálního cítění se nikdy nepodařilo nebezpečně rozšířit mimo tento kontinent, dokonce ani v Americe a Austrálii, kam směřovaly celé generace Evropanů, nebyl jejích vliv nikdy příliš silný. Tím méně zapustily tyto ideje kořeny v jiných kulturách. Po rozbití socialistických tendencí individualistickým neoliberalismem už vývoz sociálních práv ani nehrozí, na to má dnešní Evropa příliš moho starostí sama se sebou......

Navzdory našim dosavadním úspěchům musíme být ovšem připraveni také na zcela neočekávaný vývoj a pružným využítím našich schopností rychle a správně reagovat. Třeba i popřením dosavadní praxe v intencích poznání, že i opak je pravdou. Jazyk je skvělým nástrojem, s jehož pomocí lze ovládat jsoucno a hrou řeči otevřeme svět naším potřebám. Zdánlivá přizpůsobivost a ohebnost našeho myšlení je naší největší silou, v hloubi je ovšem neměnné, nesené neochabující ídeou výlučnosti. Musíme být odvážní, neboť jak říkal W. Blake - opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna, které se dvoří neschopnost, a my neschopnými nesmíme být. Měli bychom si také zapamatovat , že moc se v sobě utvrzuje, aby se mohla v sobě vždy znova stupňovat. Neboť jak tvrdí Nietzsche, pokud moc zůstává stát na určitém místě, stává se bezmocí. Nejdůležitější je solidární shoda uvnitř komunity, jen tak lze její moc uchovat dlouhodobě.

Tak přemýšlel a namáhavě se vcíťoval do role mocného nikoli pro zmírnění své skepse nebo oddávání se zbytečnému fantazírování. Chtěl jen naléhavě upozornit své potomky na nebezpečí, která je v budoucnu pravděpodobně čekají a především připomenout, že pokud se tyto hrůzy naplní, bude to plíživý, v některých ohledech takřka nepostřehnutelný a dokonce i uvěřitelně zdůvodňovaný proces, kterému se ovšem musí dle svých možností včas vzepřít nebo se na něj alespoň připravit tak, aby přežili. Uzavřené společnosti ovládají v jistém smyslu inferiorní vrstvy a individua zcela lhostejná k jiným lidem. Zdaleka se ovšem nemusí jednat o jednostranné nebezpečí, jak by mohlo být zjednodušeně a mylně vyvozováno z přečteného, to by byla zásadní a možná osudová chyba. Každá nová mocnost, pokud se nevypořádá s obtížemi tzv. postmoderní doby a neobohatí svět idejí a paradigma přidanou hodnotou, kterou svět příjme za svou, bude v trvalém konfliktu sama se sebou a nejinak se bude chovat k okolí.

Dobře už ovšem bylo, alespoň pro obyčejného Evropana. Prosím ale, jenom ne strach - strach činí z lidí malomyslné objekty neschopné odporu a stanou se tak nejžádanějšími „předměty“ manipulace, končící jejích otroctvím. Tolikrát připomínaná Heideggerová „příprava připravenosti“.

Článek byl publikován 8.3.2014


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.