Euroskepticismus jako ideologie: teorie a praxe

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/komentare/2010/10/4011-euroskepticismus-jako-ideologie-teorie-a-praxe.htm

Ivan Sablin

V posledních letech výraz „euroskepticismus“ v mezinárodních politických debatách zakotvil napevno. Existuje obecně přijímaná definice tohoto výrazu? V rámci jakých existujících politicko-ideologických trendů vzniká skepse vůči EU a jednotlivým aspektům její politiky? Lze považovat euroskepticismus za reálně existující nebo rodící se nadnárodní ideologii? Abychom na tyto otázky odpověděli, musíme se podívat na základní sféry, kde se tento výraz používá, na jeho chápání ve vědecké sféře a také na přiklánění se k anti-integračním myšlenkám konkrétních evropských politických stran a jejich celoevropských sdružení.

Analýza publikací umožnila učinit závěr, že tento výraz je používán především v následujících významech a politicko-historických kontextech:

Formy a příčiny objevení se euroskepticismu nejsou uvedeným seznamem vyčerpány a mohou být jakékoliv. Lze v takovém případě dané chápání koncepcionalizovat? V dané souvislosti jsou cennými výzkumy Cathariny Sorensen, Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka. Sorensen definuje euroskepticismus jako záporný vztah k EU celkově, nebo k nějaké jednotlivé sféře její působnosti (aspektu rozvoje) konkrétně. Aby poněkud širokou definici upřesnila, rozlišuje čtyři základní typy euroskepticismu. První – ekonomický – je vlastní těm, kteří nevidí v účasti v EU ekonomické výhody pro svoji zemi. Základním problémem pro stoupence euroskepticismu druhého typu je problém státní suverenity. Celkově může být vůči EU jako ekonomickému integračnímu sjednocení vztah kladný, nicméně jakékoliv pokusy dát EU nadnárodní politický charakter odmítají. Třetí typ – demokratický – souvisí s problémem deficitu demokracie ve strukturách EU. Negativní vztah k Evropské unii není způsobován ekonomickými příčinami a obavami ze ztráty státní suverenity, ale faktem, že Evropský parlament, jediný přímo volený orgán EU, má velmi málo pravomocí. V tomto případě je hlavní příčinou negativního vztahu k EU její institucionální nedokonalost. Stoupencem euroskepticismu čtvrtého typu – sociálně-politického – jsou převážně levicové politické síly. Kritika EU z jejich strany je zapříčiněna její nedostatečnou sociální orientací.

Taggart a Szczerbiak navrhují jinou klasifikaci euroskepticismu, která nicméně výše uvedenému neodporuje, ale doplňuje ho. Základním kritériem je pro ně míra „negativního vztahu“ k EU. Stoupenci „tvrdého“ euroskepticismu vystupují proti EU a evropské integraci principiálně, a rovněž proti členství své země v Evropské unii ve jménu národních zájmů. Stoupenci „měkkého“ euroskepticismu jsou odpůrci nebo kritici pouze jednotlivých aspektů fungování EU. Někteří z nich také vyzývají k ohledu na národní zájmy, nicméně v rámci celoevropského integračního sjednocování.

Teoreticky mohou být stoupenci euroskepticismu představitelé nejrůznějších politicko-ideologických proudů: levice inklinuje k sociálně-politickému typu, liberálové k demokratickému a konzervativci tíhnou k suverenitě nebo ekonomickému typu. Strany libovolné politické orientace mohou vystupovat jak proti evropské integraci, z těch či oněch důvodů, tak se za ní stavět. A proto mluvit o euroskepticismu jako o formující se politické ideologii není možné – různé politické síly mohou tomuto výrazu přisuzovat různý smysl a mohou být „euroskeptiky“ a zůstat zásadními ideologickými odpůrci.

Nicméně tato teze se nepotvrzuje v praktických politologických výzkumech. Paul Statham v r. 2008 zkoumal mezistranickou polemiku v sedmi evropských zemích (Británii, Francii, Německu, Holandsku, Itálii, Španělsku a Švýcarsku), aby ověřil hypotézu souvislosti euroskepticismu s ideologickou orientací velkých politických stran, a sledoval jeho současný vývoj. Podle výsledků analýzy stranických debat došel k závěru, že na nadnárodní úrovni dochází k posunu od proevropských pozic k euroskepticismu. Jedinou výjimkou je Británie, kde jsou tradičně populární proti-integrační myšlenky postupně opouštěny. Na úrovni jednotlivých stran lze pozorovat poměrně silné ideologické rozdělení: levo-středové a liberální strany mnohem více tíhnou k proevropským postojům, oproti pravo-středovým stranám. Nejdůslednějšími stoupenci euroskepticismus jsou čtyři pravicové a pravo-středové strany: Švýcarská národní strana, britská Konzervativní strana, italská strana (v době průzkumu koaliční uskupení) Liga svobody a bavorská Křesťansko-sociální unie. Tyto strany (mimo Švýcarské národní strany) nejsou odpůrci členství svých zemí v EU, ale jejich náklonnost k myšlenkám „měkkého“ euroskepticismu lze považovat za poslední závažný aspekt současné konzervativní ideologie v celé řadě evropských zemí.

Velké pravo-středové strany nejčastěji svoji náklonnost k principům euroskepticismu ve svých dokumentech neuvádějí. Pravicové a ultrapravicové politické síly oproti tomu vystupují proti členství svých zemí v EU nebo proti dalšímu posilování evropské integrace otevřeně. Na současné politické scéně velkých stran nejsou proti-integrační sklony tak silné, ale i malým stranám, které často nemají zástupce v národním parlamentu, se daří dát o sobě vědět nejen prostřednictvím médií, ale i na celoevropské scéně – v Evropském parlamentu. Zářným příkladem může být Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), která dostala ve volbách v r. 2009 v této instituci EU 13 křesel – více, než liberální demokraté, a stejně jako labouristé. V Evropském parlamentu jsou dnes dva nadnárodní svazy euroskeptiků. Nejradikálnějším je Evropa za svobodu a demokracii, který sdružuje mimo výše zmíněné UKIP dalších osm konzervativních proti-integračních stran z Itálie, Francie, Řecka, Dánska, Litvy, Holandska, Slovenska a Finska. Bez ohledu na to, že na rozdíl od UKIP nepodporují vystoupení svých zemí z EU, je ideologií této frakce právě euroskepticismus (jako aspekt národního konzervatismu).

Pravicové a pravo-středové strany jsou v Evropském parlamentu zastoupeny frakcí Evropských konzervativců a reformátorů a Evropskou národní stranou. Jedním z klíčových rozdílů mezi těmito frakcemi je jejich vztah k EU: Evropská národní strana zaujímá zcela proevropský postoj, ale Evropští konzervativci a reformátoři vystupují proti federalizaci EU a fakticky jsou stoupenci „měkkého“ euroskepticismu. Do tohoto uskupení patří i takové velké strany, jako britská Konzervativní strana, polská strana Právo a spravedlnost a česká Občanská demokratická strana. Takže i pro celou řadu velkých evropských konzervativních stran je euroskepticismus vážným aspektem ideologické orientace.

Lze tvrdit, že v teoretické rovině nelze euroskepticismus považovat ani za formující se politickou ideologii, ani za aspekt jakéhokoliv existujícího ideologického proudu. Euroskepticismus může mít nejrůznější formy a nachází své stoupence v nejrůznějších politických silách. V praxi však euroskepticismus existuje a rozvíjí se dnes v rámci konzervativní a ultra konzervativní ideologie, což se obzvláště silně projevuje na celoevropské úrovni. Právě euroskepticismus je ideologickým základem spolupráce celé řady pravicových stran v rámci EU. V této souvislosti ho lze definovat jako závažný nadnárodní aspekt současného evropského konzervatismu.

Článek Евроскептицизм как идеология: теория и практика vyšel 7. října na serveru eastwest-review.com. Překlad L. Janda.

Článek byl publikován 15.10.2010


© 2021-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.