Démonizace historie. Část II.

Článek na Zvědavci (http://zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://zvedavec.org/komentare/2010/10/3992-demonizace-historie-cast-ii.htm

Andrej Martjanov

Předchozí část

Východoevropští laici viní ze všech existujících hříchů strašlivý totalitní SSSR Stalinovy éry a vůči současnému Rusku vytahují požadavky na kompenzace za „období okupace“, a tradičně zapomínají na pro „mladé demokracie“ poněkud nepříjemné okolnosti: mluvit o tom, že v období mezi dvěma světovými válkami byl ve většině evropských zemí otevřený fašistický nebo polofašistický režim je nyní nepřípustné. Připomeňme si, jakéže to „demokracie“ byly zničeny „sovětskými okupanty“:

Takže nevinné oběti sovětského totalitarismu nejsou vůbec takoví andílkové, jak se může na první pohled zdát: všechny výše uvedené státy se zúčastnily druhé světové války, přičemž většina z nich na straně států „Osy“, proti spojencům SSSR, USA a Velká Británie. Po vojenské porážce byly tyto země obsazené sovětskými vojsky, která z jejich území vyhnala nacistické armády a, což se jeví zcela rozumným a přirozeným, byly tam nastoleny k Sovětskému svazu přátelské vlády komunistů nebo socialistů. Nikdo přece nezačne obviňovat Spojené státy americké z toho, že v letech 1944-45 „okupovaly“ Francii, Belgii nebo Holandsko, při osvobozování uvedených zemí od nacistů. Nicméně ve slovníku současných „politických historiků“ představují Američané osvoboditele, a Rusové – to jsou zlovolní a zákeřní okupanti, kteří zaměnili hitlerovský totalitarismus za stalinský. Přitom polští, pobaltští nebo rumunští propagandisté lomí rukama a litují „zahynuvší demokracie“, údajně rozdupané okovanou botou bolševiků, a úplně zapomínají na to, že v letech 1918-1945 se mohlo jejich státní zřízení nazývat jakkoliv, jenom ne demokratické. A mluvit o současných politických fetiších, jako „lidská práva“ nebo „evropské hodnoty“, ve vztahu k této historické epoše tvrdé diktatury maršálů Pilsuckého a Rydz Smiglyho, prezidenta Ulmanise, Hortyho nebo Antonescu se nehodí.

Ale kde se vzala taková podivná selektivnost? Represe proti ukrajinsko-běloruskému obyvatelstvu meziválečného Polska jsou skromně nazývány „sanací“, a obvykle se neupřesňuje hluboký smysl tohoto výrazu a zapomíná se na počet obětí, avšak počínání „sovětských okupantů“ povinovaných zabezpečit týl armády postupující k Berlínu – to jsou „tvrdé a neopodstatněné represe“? Přitom v Polsku zapomínají, že emigrantské vládě v Londýně podléhající Armija Krajova střílela do zad sovětské vojáky a prováděla diverze v týlu Rudé armády, jejíž velení bylo povinno zajistit klid na územích osvobozených od nacistů. Analogické činy americké vojenské správy ve Francii – konkrétně pronásledování kolaborantů a prohitlerovské „páté kolony“ – se přijímají naprosto samozřejmě, ale rozumí se samo sebou, že v našem případě vidíme nekonečnou hysterii a výroky ne-li již o „genocidě“. Rozsah této „genocidy“ a její důsledky lze odhadnout z rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR z 26. 7. 1947 „O osvobození Polska a navrácení polských občanů, nacházejících se na území SSSR pod dozorem“: Podle stavu z 30. srpna 1947 bylo na základě tohoto rozhodnutí osvobozeno 3762 členů AK a 2487 členů tak zvané „internované skupiny B“. Je podivné, že polskými historiky démonizovaný „krvavý stalinský režim“ jednal tak humánně – důstojníci a bojovníci Armije Krajove vůbec nebyli zastřeleni nebo odvezeni na nucené práce, a již za dva roky po skončení války se vrátili zpět do Polska. Takže možná jsou hrůzy zveličeny a oficiální výzkumníci tak trochu chytračí a přesvědčují evropskou veřejnost o tom, že sověti za sebou nechali spálenou zemi a hory mrtvol „polských patriotů“.

Příklad s Armijou Krajovou je pouze jedním z mnoha. Litva, Lotyšsko a Estonsko více než ostatní vynikaly v rozdmýchávání atmosféry hrůz kolem sovětského období své historie, a prezentovaly ho jako dobu nepřetržitých zvěrstev, poprav, deportací, vyhnanství a dalších hrůz, otřásajících představivostí průměrného evropského obyvatele, kterého již dlouhé roky přesvědčují o nevysvětlitelné a téměř mystické krutosti „těch Rusů“. Je zcela nepochopitelné, jak po „okupaci“ Pobaltí vůbec někdo přežil, avšak statistika svědčí o opaku. V malinké Litvě podle sčítání lidu z r. 1940 žilo 2,9 milionů lidí, z nichž bylo 225,000 židů fyzicky zlikvidováno nacisty, a přibližně stejný počet etnických Poláků byl po válce repatriován do Polska. V r. 1989 a v době rozpadu Sovětského svazu napočítali v Litvě 3,68 obyvatel, přičemž Rusové z toho představovali 8,6%. Mýtus o neslýchané „genocidě“ se vypařuje před očima – ukazuje se, že za čtyřicet let „komunistického jha“ se počet Litevců téměř zdvojnásobil! A opět položme otázku – k čemu je dobrá drzá a lehko vyvratitelná lež o téměř vyhlazení obyvatel Pobaltí? Kdo a proč to potřebuje? Kdo uměle vytváří démony?

Není sporu, že epocha vlády Josifa Stalina v SSSR byla náročná a těžká: v převážně agrární zemi bylo nutno v extrémně krátké době vytvořit silný průmysl a průmyslové zemědělství, schopné nakrmit rostoucí městskou populaci. Ano, nepochybně, metody vlády byly autoritativní, ale dodnes nikdo nedokázal vysvětlit, v čem je „totalitarismus“, obzvláště v podmínkách nevraživého obklíčení, „horší“ než demokracie v současném chápání tohoto výrazu. Nezapomínejme, že ve 30. letech 20. století prakticky všechny státy na světě byly autoritativní. Od USA a Británie, kde panovala „oligarchická demokracie“ dosazující na vedoucí pozice výlučně členy elity a podnikání, po učebnicovou diktaturu Franka a Mussoliniho. V posledních letech vytvořený mýtus o rozvinuté anglo-saské demokracii, exitující věčně (v krajním případě od přijetí Deklarace nezávislosti v USA) neodpovídá skutečnosti: stačí si vzpomenout na mimořádné pravomoci Franklina Roosevelta v období velké hospodářské krize, které se jen málo lišily od pravomocí stalinských. A doplníme: je nemožné, aby před 70 lety byl do amerického kongresu zvolen pracující z Detroitu nebo farmář z Kentucky, ale pro Sovětský svaz byla účast obyčejných pracujících v orgánech výkonné moci zcela přirozená a nutná – a okamžitě vyvstává ještě jedna otázka, kde bylo více demokracie jako skutečné vlády lidu? V britském parlamentu, se starou šlechtou a zbohatlíky, v kongresu, s naftovými magnáty z Texasu a zbrojařskými magnáty, kteří vydělali jmění za první světové války, nebo v Nejvyšším sovětu SSSR? A kde je onen totalitarismus?

Závěry jsou jasné: není možné přistupovat k různým historickým epochám s šablonami politické korektnosti a stereotypy vzniklými v 21. století – to, co je nyní nazýváno „totalitním“ bylo v minulosti běžným a dokonce všedním, a nevyvolávalo to žádné veřejné rozhořčení a pohoršení.

Výše jsme položili mnoho otázek, a jejich seznam lze rozšířit. Není to tak dávno, co Evropský soud pro lidská práva potvrdil rozsudek nad v Lotyšsku žijícím bývalým velitelem 1. lotyšské partyzánské brigády Vasilijem Konovovem, který byl obviněn z „válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti“ za zastřelení desíti hitlerovských kolaborantů v květnu roku 1944. Pochopitelně, že tato obvinění vzneslo „Lotyšské středisko dokumentování zločinů totality“, které se zabývá z nějakého důvodu výhradně bývalými sovětskými vojáky a důstojníky, a nevěnuje sebemenší pozornost v Lotyšsku prosperujícím „legionářům“ Waffen-SS, kteří jsou přirovnáváni k válečným veteránům a dostávají zvýšené důchody. Takže rozsudek byl vynesen, „zlo bylo potrestáno“.

Nyní si připomeňme další epizodu doby války – 29. dubna 1945 byl koncentrační tábor Dachau osvobozen vojáky americké armády. To, co se stalo v Dachau pak, uvádí neradi. Oficiálním stanoviskem je toto: šokováni pohledem na nacistickou továrnu na smrt (za celou dobu zemřelo v plynových komorách Dachau 35,000 lidí) oddělali Američané 50 vojáků stráže z vojsk SS – poté, co se vzdali a složili zbraně. Málokdo ví, že v r. 1991 Národní archiv USA odtajnil dokument „zpráva poručíka Howarda Buchnera“. Podle jeho zprávy zajaté Němce, včetně raněných, chlapců z Volksšturmu a personálu nemocnice (346 lidí), američtí vojáci zastřelili kulomety u bloku C v Dachau. Naživu nezůstal nikdo.

Popravě velel sám poručík Howard Buchner, a tuto událost stroze uvedl v zápisu štábu jako „soud s posádkou Dachau“ a uvedl celkový počet obětí – 560 lidí. Ale tento dokument se nebere v potaz. Dokonce je na panelu v muzeu v Dachau uvedeno: "zemřelo 50 vojáků SS“. U esesáků je to samozřejmé. Nicméně tímto faktem se obratně zakrývá poprava stovek raněných, lékařů a chlapců z Volksšturmu – bezmocných a neozbrojených: podle ženevské konvence válečný zločin.

Případy, kdy spojenci organizovali zúčtování se zajatci, a je jich spousta, uvádí Robert Lionfield, historik z USA. 14. července 1943 na letišti v Biscary (Sicílie) Američané zastřelili 74 zajatých italských vojáků. Generál George Patton pak v dopise uvedl: „Řekněte, že tito chlápci byli snipeři, jinak se tisk zblázní“. 6. června 1944, v době vylodění spojenců ve Francii, jen na jednom místě zavraždili 64 zajatých Němců. 24. dubna 1945, při potopení ponorky U-546, Američané mučili německé námořníky. Později se obhajovali: „bylo třeba získat informace“. Všechny tyto případy byly odtajněny až v letech 2002-2007 – předtím o nich nikdo nevěděl.

V článku výzkumníka Klause Wiegrefe v časopisu „Spiegel“ je uvedeno: „Historici ignorují zápisky vojáků druhé světové války: jinak by byl vyvrácen mýtus o milosrdenství spojenců.“ Zatímco za období leden až duben 1945 se kvůli obviněním z hrubého zacházení s německým obyvatelstvem dostalo před soud 4148 sovětských vojáků a důstojníků. Ty potrestali. Američany nebyl za popravu, znásilnění a usmrcení zajatců hladem potrestán ANI JEDEN ČLOVĚK.

Ale z nějakého důvodu „historičtí démoni“ do jednoho mají ruskou uniformu s rudými hvězdami – jako zmíněný Vasilij Konovov. Dokážete si představit analogické rozhodnutí „Evropského soudu pro lidská práva“ vůči příslušníkům amerických ozbrojených sil, kteří popravili raněné a personál nemocnice v Dachau?

Ne, samozřejmě. Vždyť to přeci dělali „kvůli demokracii, všelidským hodnotám a lidským právům“.

Ve třetí části pojednání probereme hlavního démona historické vědy – generalissima Josifa Stalina, a jeho kolegy: skutečné demokraty Churchilla a Roosevelta.

Pokračování

Článek byl publikován 6.10.2010


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.