Lotyšská ekonomická katastrofa uváděna jako neoliberální „úspěch“

Vzor pro Evropu a USA?

Michael Hudson

9.1.2013 Komentáře Témata: Nezařazeno, Lotyšsko 3309 slov

O generaci dříve tleskali chicagští hoši a jejich finanční podporovatelé proti pracujícím zaměřené Chile generála Pinocheta coby úspěchu, především díky transformaci jejích programů sociálního pojištění a zaměstnaneckých akcií (ESOP), které byly rozkradeny zaměstnavatelskými skupinami na konci 70. let. V posledním desetiletí Bushova vláda, hledající trojského koně pro sociální pojištění ve Spojených státech, tleskala katastrofické chilské privatizaci penzijních účtů (z nichž mnohé byly převedeny do amerických finančních institucí) dokonce i přesto, že voliči Pinochetovu kliku odmítli, z velké části kvůli vzteku, že velké finance ukradly jejich penze.

Dnes je takovým nejvíce oslavovaným úspěchem Lotyšsko. Lotyšsko je vykreslováno jako země, kde pracující neodporují, ale jednoduše slušně a v tichosti emigrují. Žádné generální stávky, ani ničení soukromého majetku či násilnosti. Lotyšsko je líčeno jako země, kde mají pracující dobrý smysl pro to nedělat povyk, když čelí úsporným opatřením. Lotyši se vzdali protestů a prostě začali hlasovat nohama (emigrace), když se ekonomika zbortila, mzdy byly sníženy a daňová zátěž zůstala na triku pracujících, ačkoliv se nedávno objevila snaha zvýšit daně u nemovitostí. Světová banka tleská Lotyšsku a jeho pobaltským sousedům tím, že je umísťuje na svůj seznam „podnikatelsky přátelských“ ekonomik, ačkoliv občas kritizuje jejich sociální režimy jako příliš tvrdé dokonce i na viktoriánská měřítka mezinárodních finančních institucí.

[Lotyšsko]

Může to skutečně být vzor pro Spojené státy nebo zbývající evropské sociální demokracie? Nebo je to prostě drsný experiment, který nelze snadno napodobit ve větších zemích, netraumatizovaných vzpomínkami sovětské éry okupace? Člověk může jen snít…

Ale tento sen je dostatečně atraktivní. Na první straně přinesly New York Times článek, doprovázející článek, ve kterém tyto noviny oslavují závazek Obamovy vlády ohledně fiskálního útesu a rozpočtových škrtů. Andrew Higgins přišel s posledním pokusem vychválit lotyšský ekonomický a demografický pád jako „lotyšský zázrak“. Takže tyto noviny zapadly do řady dalších surrealistických orwellovských pokusů vykreslit lotyšská úsporná opatření a likvidaci aktiv jako ekonomický úspěch, líčený v brožurkách distribuovaných Institutem mezinárodních financí (nyní nechvalně známým „mozkovým trustem“ Petersonovy bankovní lobby) a mezinárodními finančními institucemi, od MMF po bankovní byrokracii Evropské unie. Ti mají „úspěchem“ na mysli snižování mezd a ponechávání daňové zátěže primárně na bedrech pracujících a jen nepatrně na kapitálu, aniž by to vyvolalo revoluci, či dokonce generální stávky řeckého stylu. Tento úspěch je psychologickou operací a vytvářením souhlasu ve stylu Edwarda Bernayse, spíše než úspěchem ekonomické politiky.

Lotyšsko je země, která se dostala nejblíže k uvalení daně Steva Forbese a finančnímu modelu prosazovanému během jeho neúspěšné prezidentské kampaně: dvoudílná daň u mezd a sociálních dávek, které jsou téměř nejvyšší na světě, zatímco daně z nemovitostí jsou silně pod americkým a evropským průměrem. Mezitím jsou kapitálové zisky daněny mírně a země se stala úspěšnou jako ráj pro umístění kapitálu a vyhýbání se daním pro Rusy a další post-sovětské kleptokraty, což Lotyšsku umožnilo „dovolit si“ deindustrializaci, depopulaci a desocializaci.

Higginsův článek živí dvě špatné interpretace lotyšského krachu v r. 2008 vytvořeného vládními poradci vybranými z řad lobbyistů globálních bank a jestřábů úsporných opatření. Zaprvé, tento hvězdný žák mezinárodní finanční komunity „dokazuje“, že úsporná opatření fungují. Zadruhé, Lotyši akceptovali úsporná opatření v průzkumech mínění. Neoliberálními lobbyisty, jako Anders Aslund, byla pro hostující novináře a tvůrce politiky vybudována Potěmkinova vesnice úsporného pokroku. Tito návštěvníci v podstatě akceptovali tuto „exkurzi“ terezínského stylu jako realitu.

Typické historky o Lotyšsku, jako ta o protestantské morálce (obrázek předložený v článku o Lotyšsku ve Financial Times v červnu), vykreslují kurážné, avšak stoické obyvatele Pobaltí, jak se staví krizi a snižování mezd nikoliv se středozemní hysterií, ale pílí v práci. Tento názor apeluje na určité předsudky střední třídy a stereotypy v zemích, jejichž populace ekonomickými experimenty v neoliberálním hororu netrpěla. Zatímco na charakteristice obyvatel Pobaltí jako mlčenlivých a neochotných protestovat něco pravdy je, argument kulturních vlastností je chabým pokusem jak vysvětlit situaci Lotyšska. Jeho autory jsou lidé nemající znalosti o tom, co se v Lotyšsku stalo, z terénu. Zatímco zaměstnanost by byla hezká, lotyšská nezaměstnanost zůstává vysoko na 12,4%, navzdory tomu, že výrazná část obyvatel zemi opustila.

Kdokoliv se skutečnou zkušeností z Lotyšska nesoulad mezi mýtem a realitou ohledně reakce vlády na krizi vidí. Zaprvé, Lotyši dosti důrazně protestovali jak proti korupci, tak proti navrhovaným úsporným opatřením po krachu v r. 2008. To bylo nejpatrnější 13. ledna 2009, kdy se protestů v Rize zúčastnilo 10,000 lidí. V dalších měsících pak následovala řada protestů studentů, učitelů, zemědělců, penzistů a zdravotnických pracovníků.

Pro neoliberální režimy není charakteristické, že chovají k takovým protestům, poklidným nebo ne, sympatie. Oddaní monetaristé politiku neuznávají. Takže Lotyši přistoupili k další fázi protestů.

„Žádní lidé, žádný problém“: Velký lotyšský exodus

Byl uvalen drsný úsporný režim a protesty ochably. Co se stalo?

Jedním slovem, emigrace. Nejméně 10% Lotyšů od vstupu do EU v r. 2004 a vstupu do Schengenské zóny zemi opustilo. Tento exodus se zrychlil po ekonomickém krachu na konci r. 2008. Na tento problém bylo poukázáno na jednom lotyšském studentském protestním plakátu, kde stálo „poslední student ať na letišti zhasne“. Populace Lotyšska je dostatečně malá, aby odcházející pracovní sílu větší země EU absorbovaly. A při bližší úvaze probíhala z této země emigrace od její nezávislosti na Sovětském svazu v r. 1991, kdy neoliberální politika nahradila selhávající sovětskou ekonomiku. Avšak místo aby časem poklesla, jak by člověk očekával, opouštěli lidé Lotyšsko, které si emigraci může stěží dovolit, v ještě větším počtu i v téměř dvaceti letech po získání nezávislosti.

Lotyši se množili měrou, jaká byla v době kolapsu SSSR. Populace, čítající v r. 1991 2,7 lidí, poklesla v r. 2010 oficiálně na 2,08 milionu, v kombinovaném důsledku emigrace a finančního prostředí příliš nejistého, aby umožňovalo sňatek a děti. A toto „oficiální“ číslo ze sčítání lidu v r. 2010 je dosti optimistické. Demografické zprávy původně uváděly v r. 2010 číslo 1,88 milionu. Někteří lotyšští demografové dokonce uvedli, že věří, že i toto menší číslo bylo nafouknuto. Lotyšští demografové mluví o tlaku vlády na lidi provádějící sčítání, aby přišli s číslem nad psychologicky významnou hranicí 2 milionů. Tohoto úspěchu (další neoliberální iluze Potěmkinovy vesnice) bylo údajně dosaženo částečně tím, že se použila vládní internetová stránka pro započítávání Lotyšů jako obyvatel země dokonce i tehdy, když přijeli jen na návštěvu příbuzných nebo zkontrolovat majetek.

Bez ohledu na věrohodnost nižšího či vyššího čísla jsou obě neudržitelně nízká a představují pomalou eutanazii země. Zatímco mnozí Rusové rychle odešli po získání lotyšské nezávislosti, většina následných emigrantů to učinila z ekonomických důvodů. Během půl roku počátečních protestů se emigrace urychlila a počet dětí narozených v zemi se propadl po krachu lotyšské ekonomiky a poté, co vláda zintenzivnila fiskální úsporná opatření.

Obránci úsporných opatření tvrdí, že země měla dvoje národní volby a že ekonomický kurz mohl být změněn. Ale překrucují podrobnosti, které vysvětlují, proč politiku vytvářející lotyšská elita dokázala zůstat po posledních dvacet let pozoruhodně konstantní. Dvoje lotyšské parlamentní volby, jak před, tak pro krizi, se točily kolem nekonečné etnické politiky. Úsporná politika byla spojována s většinou etnických lotyšských stran, zatímco více sociálně-demokratické alternativy byly spojovány s etnickými ruskými stranami. Jistěže obě etnika byla rozdělena kvůli ekonomické politice, ale bylo to především zasazování ekonomické politiky do etnického rámce, co zajistilo, že úsporná politika v zemi, stále traumatizované sovětskou okupací a rozdělené kvůli tomu, jakou ekonomickou politiku přijmout bezprostředně po krizi v r. 2008, převážila.

Ekonomický kolaps Lotyšska byl nejhlubším ze všech zemí, když v r. 2008 praskla finanční bublina. Příliv horkých peněz nafoukl nemovitostní trhy země na rekordní světovou úroveň, díky minimálnímu neoliberálnímu zdanění nemovitostí, které bylo doplněno o nevýhodné zdanění práce. Vzhledem k tomu, jak hluboký propad byl, byl zde prostor pro nevyhnutelný následný odraz od dna – vydávaný za zotavení.

Když se člověk podívá na podrobnosti, bylo tak zvané zotavení soustředěno na čtyři sektory. Prvním byl lotyšský korespondentský bankovní sektor, který láká a zpracovává útěk kapitálu. Již jako místo pro nezákonný transfer sovětské ropy a kovů na světové trhy ještě před nezávislostí se Lotyšsko stalo hlavní destinací pro horké oligarchické peníze. Lotyšský přístav Ventspils byl exportním terminálem pro ruskou ropu, poskytujícím cizí měny, což bylo snem sovětských a později ruských defraudantů. Postavy jako neslavně známý Grigorij Lučansky z Lotyšska, a jeho Nordex se staly proslavenými praním peněz. Dokonce i Američané do toho byli zapojeni, jako Lučanského partner Marc Rich (později omilostněn Billem Clintonem), který později operaci Nordex převzal.

Lotyšská vláda signalizovala svůj záměr tento bankovní sektor daňového ráje bránit za každou cenu (včetně uvalení úsporných opatření na vlastní lidi), když nouzově vyplatila největší lotyšskou offshore banku Parex. Evropská komise a MMF poskytly Lotyšsku obrovskou zahraniční půjčku, která z části umožnila vládě po nouzovém vyplacení Parex fungovat, a tím i její korespondentské (offshore) účty, a mohly pokračovat platby úrokových sazeb nad tržní výší „protěžovaným“ (rozuměj „dobře napojeným“) zákazníkům.

Ačkoliv nepatří do ligy Londýna, New Yorku a Zurichu coby kriminálních center pro útěk kapitálu, vydobylo si Lotyšsko významné místo v globálním systému praní peněz. Podle Bloomberg: „Protože příliv neevropských peněz na Kypr stagnuje, přiteklo v první polovině roku asi 1,2 miliard dolarů do Lotyšska. Vklady nerezidentů činí nyní 10 miliard dolarů, asi polovinu z celkových, uvádí regulátoři, což přesahuje 43% podíl u Švýcarska, podle centrální banky této země.“ To jsou velké částky vzhledem k faktu, že Lotyšsko má asi čtvrtinu populace Švýcarska a pouhou desetinu jeho GDP. Zatímco tato aktivita by mohla bankéře učinit bohatými, pro rozvoj lotyšské ekonomiky to příliš velký význam nemá. Navíc to představuje politiku ožebrač svého souseda, která Lotyšsku umožňuje mít prospěch z odebírání kapitálu z rozvojových post-sovětských sousedních zemí.

Zadruhé, nouzovou reakcí Lotyšska na krizi bylo zrychlení mýcení lesů. Lotyšsko zdědilo obrovské zásoby dřeva díky sovětské politice přeměny zemědělské půdy na les. Nárůst vývozu v této kategorii odráží rabování aktiv v post-sovětském stylu. Toto dědictví je plundrováno. Zatímco je to významné, je třeba mít na paměti, že vzhledem k vysoké zeměpisné šířce Lotyšska trvá padesát až sto let, než se vzrostlé stromy nahradí. Takže tento zdroj nelze těžit donekonečna. Navíc krok rozvinout zpracování lotyšských lesů s větší přidanou hodnotou byl frustrujícím způsobem pomalý. Sliby hlavních spotřebitelů lotyšského dříví (např. Švédska a dalších), že budou zpracovávat dříví na řezivo, papír a další produkty, byly většinou jen plané, bez jakýchkoliv činů.

Zatřetí, fakt, že neoliberální ekonomika Lotyšska byla během posledních dvaceti let deindustrializována, znamená, že téměř jakýkoliv nárůst u výroby po krachu představuje růst jen v číslech. Lotyšsko nemá téměř žádnou účinnou ochranu práce a k prosazování slušných pracovních podmínek a platů (či někdy vůbec dostávání mzdy) má jen slabé odbory. Mzdy lze stlačovat dále, přestože již tak byly na hranici chudoby, zatímco podnikatelský sektor používá pracovní sílu dle libovůle, bez regulačních struktur na ochranu pracujících. Zároveň jsou lotyšské náklady na pracovní sílu mnohem vyšší, než je ekonomicky nezbytné, díky prohibitivně vysokým pracovním a sociálním daním, které mají udržet daně z kapitálových zisků a nemovitostí komparativně nízko. A takto učinily mzdy a „flexibilita“ lotyšskou pracovní sílu dostatečně levnou, aby to povzbudilo určité podnikání. Avšak existují také skutečná centra inovace a podnikatelského talentu, ale ta většinou prospívají navzdory politice lotyšské vlády, nikoliv díky její podpoře.

Posledními evropskými hvězdami exportů na procentním základě byly Lotyšsko a Řecko – což je údaj, který dává smysl jen jako odraz od dna po velkém krachu. Lotyšská kupní síla na hlavu je značně pod kupní silou dokonce i Řecka. Nepatrný nárůst u výroby a vývozu je pozitivní, ale Lotyšsko je stále v Evropě u inovací a R&D investic jako podíl na GDP na posledním místě. Nedostatek investic do inovací, spolu s vůči pracovní síle prohibitivními daněmi a finanční politikou, tak omezují výrobní potenciál pro mnohem rychlejší růst, protože lotyšské náklady na pracovní sílu jsou vyšší, než je třeba, v důsledku regresivního zdanění.

Začtvrté, došlo k růstu v dříve nerozvinutém zemědělském a dopravním sektoru. Ten byl povzbuzen potravinovou inflací posledních let a lepší politikou a plánováním ministerstva dopravy. Ačkoliv doprava patřila historicky k nejzkorumpovanějším částem lotyšské ekonomiky a vlády, objevila se na tomto ministerstvu vynikající střediska, která povznesla lotyšský dopravní potenciál. Dohoda s Ruskem o používání jeho železnic pro zásobování amerických jednotek v Afghánistánu přes lotyšské přístavy rovněž neuškodila.

Nejvíce odhalující část povětšinou blábolu New York Times oslavujícího rozpočtové škrty, které lze považovat údajně za vzor pro Ameriku při nadcházejících úsporných opatřeních, přichází až v závěrečných komentářích ekonomů z Lotyšska, kteří sdělili: „Představa o lotyšském „úspěchu“ je absurdní.“ „Lotyšsko není vzorem pro nikoho.“ „Toto můžete udělat jen v zemi, která je ochotná vzít na sebe na určitou dobu velkou bolest a má neuvěřitelnou flexibilitu pracovního trhu.“ V krátkosti, nelze to udělat v žádné skutečné demokracii.

Pro vlády schopné ignorovat vůli lidí (což je šířící se trend v bohatých vyspělých zemích) je lotyšský model aplikovatelný, jen pokud tato země je:

  • Dostatečně malá, dostatečně ochotná a schopná nechat nejméně 10% populace emigrovat, kdy v čele této emigrační vlny jsou nejnadanější čerství absolventi se znalostí několika jazyků;
  • Dostatečně demograficky bezpečná, aby mohla zažít propad u vzniku rodin, sňatků a porodnosti;
  • Má etnicky rozdělenou populaci, která politikům umožňuje hrát s národnostní kartou, aby odvedli pozornost populace od ekonomických otázek; a
  • Odpolitizovanou post-sovětskou populaci, ochotnou vzdát se protestů po krátké době.

Jakákoliv větší země pokoušející se o tuto míru úsporných opatření by musela najít odbytiště zhruba pro 10% své populace, kam by mohla odejít. Pro Spojené státy by to znamenalo, že ostatní země budou ochotné přijmout 20 milionů amerických pracujících. Když jsem to naposledy zkoumal, tak ani Kanada, ani Mexiko nebyly ochotné či neměly kapacitu tento počet pojmout, a zatím se čínsky nenaučilo dost amerických studentů, aby mohli pracovat v čínských prádelnách.

Lotyšsko má stále dobře vzdělanou populaci s vysoce rozvinutou konstrukční vnímavostí. Jeho kvalifikovaní pracující jsou známí svojí kreativitou a pozorností k detailům. S lepší ekonomickou politikou, méně vůči práci prohibitivních daní, menším dotováním nemovitostí a financí a více investicemi do inovací – tedy opakem toho, co New York Times oslavují jako lotyšský úspěch – by mohlo napodobit úspěch svých skandinávských sousedů. Alternativou tohoto je neoliberální ekonomika, přinášející zotavení způsobem připomínajícím charakteristiku Tacita, ústy keltského vojevůdce Calgacuse před bitvou u Mons Graupius: Vítězství Říma „vytváří poušť a říkají tomu mír“. Neoliberálové nazývají úsporná opatření a emigraci „stabilitou“ a dokonce ekonomickým růstem a zotavením, a to dokud si lidé neztěžují nebo se nedožadují alternativy.

Latvia’s Economic Disaster Heralded as a Neoliberal “Success Story”: A Model for Europe and the US? vyšel 3. ledna na Global Research. Autoři článků jsou ve skutečnosti dva: Jeffrey Sommers a Michael Hudson. Do záhlaví článku se mi vešel jen jeden. Překlad Zvědavec.

Známka 1.3 (hodnotilo 66)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

53

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc říjen přispělo 118 čtenářů částkou 18 511 korun, což je 53 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010

IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
15SucVps1Cpxd6ahR6uxx6SJiR16SZgR7b

Další možnosti platby ›

"Pane vrchní, jedno kafe!"

Tak tuhle větu teď stejně nemáte kde vyslovit. Podpořte raději tento web, který se vás snaží informovat otevřeně a bez politické korektnosti a je nezávislý od tlaků různých zájmových skupin. A dejte si rovnou symbolicky kávy dvě.
Děkuji za pomoc.

Ve zkratce

Hrdinství na Nově27.10.20 12:44 Česká republika 5

Poučme se, co způsobil totální lockdown v Izraeli26.10.20 00:42 Izrael 4

Jak u Prymulových hrabou a hrabou (pod sebe)24.10.20 18:21 Česká republika 5

Poskytovatelé hudby prý řeší nadřazenost bělochů. Písně čeká přísná kontrola24.10.20 10:04 Neurčeno 6

Soud dnes rozdal podmíněné tresty oběma autorům nápisu v Letech23.10.20 21:43 Česká republika 0

Vipná analýza Prymulova kiksu23.10.20 18:35 Česká republika 7

Prymulův konec? Neradujme se předčasně23.10.20 13:06 Česká republika 2

Sám Prymula náhubek neměl a chodí do restaurace i přes to, že je zavřel23.10.20 08:35 Česká republika 11

Na Slovensku testují "když budeš hodný, můžeš ven" - hlavní cíl hysterie kolem koronaviru22.10.20 21:22 Slovensko 2

Udavač volal linku 158 na chlapa bez náhubku22.10.20 21:14 Česká republika 4

AGENDA 2030 – TVŮRCI NYNÍ ZHODNOTILI SVÉ ZRŮDNÉ PLÁNY22.10.20 13:37 Neurčeno 0

Plánovaná demonstrace 28. října v Praze22.10.20 08:53 Česká republika 0

Bělorusko versus Česko21.10.20 20:43 Neurčeno 13

Česko žádá o pomoc21.10.20 13:25 Česká republika 9

Za polibek bez náhubků 400 euro20.10.20 17:33 Itálie 5

Soud v Německu rozhodl, že omezit zavírací dobu restaurací není opodstatněné19.10.20 21:32 Německo 4

Co je s panem prezidentem?17.10.20 09:47 Česká republika 7

Je třeba říci dost, burcuje Klaus. Nejsme ve válce, nestrašte mrazáky s mrtvolami14.10.20 11:11 Česká republika 3

Erouška je pochybná aplikace s placebo negativním efektem14.10.20 10:15 Česká republika 5

Ve stavu nebezpečí si schválí cokoli bez demokratické kontroly13.10.20 19:31 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
23,36 Kč
Euro
27,46 Kč
Libra
30,38 Kč
Kanadský dolar
17,58 Kč
Australský dolar
16,50 Kč
Švýcarský frank
25,69 Kč
100 japonských jenů
22,37 Kč
Čínský juan
3,48 Kč
Polský zloty
5,93 Kč
100 maď. forintů
7,45 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
29,59 Kč
1 unce (31,1g) zlata
43 967,30 Kč
1 unce stříbra
548,56 Kč
Bitcoin
309 742,99 Kč

Poslední aktualizace: 29.10.2020 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 11 163