Z historie bojů o ovládnutí světa

Ivo Krieshofer

7.6.2019 Komentáře Témata: Historie 5772 slov

Od nepaměti se uchazeči o moc a nadvládu spojovali a vytvářeli svazky k dosažení společných cílů. Dělávali to panovníci, v současnosti protizákonná spiknutí vytvářejí velké organizace, tajné spolky, nadnárodní organizace či skupiny oligarchů. Spojuje je obvykle nějaký společný zájem obchodní, průmyslový, či o nerostné bohatství, které leží mimo jejich územní dosah. O těchto aktivitách občas pronikají na veřejnost informace, které jsou označovány jako konspirační a mainstreamová média je zpravidla popírají. Konečným cílem těchto spiknutí je v současné době takzvaný Nový světový řád, (New world order), jímž by tito nejmocnější za pomoci bank ovládli řízení celého světa.

K prosazování těchto cílů se používají různé prostředky: podplácení, vnitropolitický rozvrat cíleného subjektu, války, a nechybí ani vraždy. Prostě tady platí staré heslo: účel světí prostředky.

Jsou to opravdu jen konspirační teorie? Posuďte sami.

Ilumináti a Velká francouzská revoluce

O Velké francouzské revoluci z r. 1789 jsme se ve škole učili všichni. O jejích ideových pramenech mezi encyklopedisty Diderotem, Rousseauem, Voltairem. O jakobínech, Dantonovi, Maratovi a Robespierrovi, o dr. Guillotinovi a jeho vražedném nástroji, o smrti krále Ludvíka XVI. a jeho rodiny. O Napoleonovi a jeho vítězném tažení Evropou.

Nikde jsme se ale nedočetli o tajných společenstvích vzdělanců a snílků, jejichž životním cílem bylo, tak jako už vícekrát v minulosti, zmocnit se vlády nad světem.

Mezi první novodobá společenství s tímto cílem se řadí tajný řád Iluminátů, který na popud bankéře Mayera Amschela Rothschilda (1774 – 1812) založil r. 1776 jistý dr. Adam Weishaupt. Toho Rothschildové instruovali, aby opustil katolickou církev a sjednotil všechny okultní skupiny. Na popud bankéřů založil organizaci nazvanou Starobylí osvícení vizionáři bavorští, která vešla ve známost jako Řád Iluminátů. Měla podnítit revoluci v Americe a oslabit Velkou Británii. Konečným cílem Iluminátů bylo svrhnout všechny světské vlády a vládnout světu. V šesti programových cílech měl rozdělit lidi politicky, společensky a ekonomicky, oslabit jednotlivé země a vytvořit celosvětovou vládu. Všechna náboženství, všechna láska k vlasti a oddanost panovníkovi měla být zničena.

Řád se rychle rozšířil a roku 1786 měli Ilumináti pod kontrolou doslova všechny zednářské lože v evropských zemích. Měl okolo 3 000 členů. Ilumináti tajně pronikli do Francie roku 1787 (pět let poté, co si to naplánovali) prostřednictvím francouzského řečníka a revolučního vůdce hraběte Gabriela Victora Riqueti de Mirabeau (1749- 1791). Francouzští zednáři zosnovali plán na svržení vlády pod záminkou svobody a rovnosti. Chtěli ukončit autokratický režim a údajně nastolit vládu lidu a pro lid. Jeremy Bentham a William Petty (hrabě z Shelburne) naplánovali a řídili Francouzskou revoluci a později zosnovali komplot proti Americe. Intelektuálové, známí jako "encyklopedisté", byli nástrojem rozšiřování doktríny Iluminátů.

Ilumináti vytvářeli takové situace, jimiž mezi lidmi zasévali sváry. Například vévoda Orleánský nařídil svým agentům, aby skoupili tolik obilí, kolik mohou. Potom lidi nechali uvěřit, že král záměrně způsobil nedostatek, aby lidé hladověli. Spoluspiklenci ve vládě pomohli vytvořit prudký nárůst inflace. Tak byli lidé manipulováni, aby se obrátili proti králi. Monarchie měla být zničena a střední třída utiskována.

Bůh měl být nahrazen iluminátským náboženstvím rozumu, které se opíralo o tvrzení, že "lidská mysl vyřeší lidské problémy." Během prvních dvou let revoluce, která začala v dubnu 1789, Ilumináti infiltrovali do zednářských lóží v takovém rozsahu, že přestaly fungovat a místo toho začaly pracovat pod názvem "Francouzský revoluční klub". Když potřebovali větší prostor pro shromažďování, použili halu jakobínského konventu, a tak tato revoluční skupina 1300 lidí založila 14. července 1789 Jakobínský klub. Ilumináti tento klub kontrolovali a byli přímo zodpovědní za rozkladnou činnost, z níž se vyvinula Francouzská revoluce. Při uskutečňování plánu, který vyžadoval snížení populace o třetinu až polovinu, zemřelo více než 300 000 lidí a král Ludvík i s rodinou byli popraveni. To bylo provedeno k zajištění stability nové francouzské republiky. V srpnu 1792, po svržení vlády, byla tříbarevná vlajka nahrazena rudou vlajkou sociální revoluce, zatímco křik "Vive notre roi d'Orléans" ustoupil zednářskému heslu "Svoboda, Volnost, Bratrství!"

Revoluce byla považována za skončenou 28. července 1794, kdy byl Robespierre sťat gilotinou.

Thomas Jefferson, který po tři roky (1785-89) sloužil jako ministr ve francouzské vládě, popsal tyto události slovy "tak překrásná revoluce" a řekl, že doufá, že vyčistí celý svět.

V roce 1793 čtyřiadvacetiletý Napoleon obklíčil a dobyl Toulon, který byl držen anglickými a španělskými vojsky. Byl jmenován velitelem ozbrojených sil, jeho moc rostla a za pomoci ilumináta Talleyranda se r. 1804 stal císařem.

Napoleon svými vojenskými taženími změnil tvář Evropy, ale nakonec Francouzská revoluce ztroskotala, protože Evropa nebyla dobyta celá. Ilumináti okamžitě podnikli kroky k jeho sesazení z trůnu, což jim trvalo pět let. Aby získal peníze pro Wellingtonova vojska, Nathan Rothschild přelil peníze svému bratru Jamesovi (který prováděl finanční transakce pro francouzskou vládu) v Paříži. Ten peníze předal Wellingtonovým jednotkám ve Španělsku. Kromě toho, Ilumináti tajně pracovali za scénou, aby se ostatní národy sjednotily proti Francii.

Po porážce u Waterloo byl Napoleon poslán opět do exilu, tentokrát na ostrov Svatá Helena v Jižním Atlantiku, kde roku 1821 zemřel.

Bitva u Waterloo znásobila Rothschildův majetek. Znal její skutečný výsledek mnohem dřív než ostatní a burzovními spekulacemi se nesmírně obohatil.

Vznik USA

Svobodný zednář Thomas Jefferson (1743 -1826), opěvující francouzskou revoluci, patří mezi otce zakladatele USA, byl autorem prohlášení nezávislosti na druhém kontinentálním kongresu v Baltimoru v červenci 1776.

O pět let později skončila americká revoluce za nezávislost na Velké Británii tím, že se Angličané vzdali u Yorktownu. Mírová smlouva uznávající nezávislost USA byla podepsána v Paříži v roce 1783 a o pět let později byla přijata nová ústava. Ta odstranila zbytky feudálních výsad šlechty, zkonfiskovala majetek krále a bývalých vlastníků kolonií. S malými dodatky platí dodnes.

Jedním z prvních větších konfliktů po vzniku USA byla americko mexická válka v letech 1846 – 1848. V ní USA zcela zvítězily a Mexiko přišlo o více než polovinu svého území. Na získaném území postupně vznikly americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. I když USA válku formálně nezačaly, výsledek je jasným důkazem jejich expanzivní politiky a po dnešních zkušenostech se dá předpokládat, že útok mexické armády na Fort Texas r. 1846, záminka konfliktu, byl objednán z USA.

Později bohatí finančníci vyřešili v občanské válce Jihu proti Severu (1861 - 65) vnitropolitické mocenské poměry. Právě poté vytvářel všehoschopný intrikán John David Rockefeller (1839 – 1937) svou společnost Standard Oil Company (1870). Ta z něj  rozvojem motorismu udělala nejbohatšího člověka na světě.

Jakmile se mocenské poměry dostatečně ustálily, objevovaly se nové cíle: pronikání do okolního světa. Jednou z prvních obětí se stala španělská koloniální říše, s níž USA válčily po dodnes zcela neobjasněném výbuchu na americké bitevní lodi USS Maine v Havaně, která se potopila. Španělsko přišlo o nadvládu nejen nad svými jihoamerickými koloniemi, ale i např. o vzdálené Filipíny či Guam.

Světová válka – první část

Těsně před vypuknutím první světové války proběhl nenápadně jeden důležitý akt. Svobodný zednář president Woodrow Wilson (1856 – 1924) podepsal před vánoci 1913 Zákon o federálních rezervách - FED. Jeho hlavní částí bylo pověření (dle Ústavy patřící kongresu) tisknout peníze (což smělo dosud jen ministerstvo financí) a poskytovat je americké vládě na úvěr. Fed je soukromou institucí a je ovládán neprůhlednou skupinkou lidí. Nikdo jej nekontroluje a i jeho vysoce postavení kritici – např. prezident John Fitzgerald Kennedy (1917 – 1963), který zednářem nebyl, skončili špatně.

Do války se zpočátku USA nezapojily, ale byl to superbyznys, dodávky plynuly na obě strany konfliktu. Aby mohly spolurozhodovat o politickém uspořádání po válce, muselo se vytvořit potřebné informační pole k vyhlášení války Německu. Za tímto účelem byl vyslán do Anglie civilní parník Luisitania, v němž se navzdory varování německého velvyslance v USA, že loď s válečným materiálem Němci potopí, přepravovalo střelivo. Ti své varování uskutečnili a poblíž Británie německá ponorka parník potopila. Zahynulo při tom 1198 cestujících a osádka, z toho 128 Američanů. To po propagační masáži změnilo náladu v USA a v dubnu 1917 vstoupily do války.

V průběhu první světové války šlo Američanům mj. o oslabení hlavních konkurentů, vyspělých evropských států. Mezi nejohroženější patřilo národnostně poskládané Rakousko-Uhersko se stařičkým konzervativním panovníkem Františkem Josefem I. (1830 – 1916). Smrt jeho designovaného nástupce v Sarajevu -propagujícího federalizaci- se bezpochyby hodila nejen rakouskouherským konzervativcům, ale i protirakousky národnostně vyhraněným Srbům. Sarajevský atentát přispěl k ideji možného rozkladu Rakouskouherské říše. A právě tady se dnes pomíjí role TGM, který se díky své choti a její rodině stal americkým svobodným zednářem a jako takový začal prosazovat myšlenku samostatné ČSR. Ta byla v Čechách zprvu neznámá a teprve TGM a Eduard Beneš ji dostali do politického povědomí, což svědčí o vysoké úrovni jejich schopností a znalostí.

Rakousko-uherská říše se tedy rozpadla na řadu samostatných států, jejichž mezinárodně politický vliv byl úměrný jejich velikosti. Ani pozdější částečná spojenectví v tzv. Malé dohodě nestačila překazit dlouhodobé záměry nejvyšších mezinárodních finančních mocenských kruhů.

Světoví pánové peněz si vybírali za cíl své expanze vždy ty nejslabší konkurenty. Mezi ně patřilo také carské Rusko se svou nesmírnou velikostí, vnitřní slabostí, velkým počtem národů na různém stupni rozvoje a s bohatými zdroji surovin. Tam také zamířil z USA Lev Davidovič Trockij (Bronštejn) (1879 – 1940) s partou zkušených židovských finančníků s balíky dolarů, kteří měli ruskou revoluci svést na cestu podřízenosti americkému a britskému kapitálu. Je třeba připomenout, že páni peněz si k realizaci svých plánů nevybírají podprůměrné hlupáky, ale lidi nadmíru inteligentní, kteří si obratně dokáží svým vystupováním získat početné spojence. Tomto směru nešetří peněžními prostředky pro jejich další angažování. V Rusku však narazili na Stalina a úkol ve své době nesplnili.

Vývoj v Německu a Mnichov

V Německu se nepodařil pokus revolucí ustavit státní moc sovětského typu a obsah versailleské mírové smlouvy způsobil obecnou nespokojenost s hospodářským i mocenským postavením státu. Těžko rozhodnout, zda to byl dlouhodobý strategický plán, ale vývoj tomu nasvědčuje. Hospodářská krize pomohla dostat se k moci Adolfu Hitlerovi (1889 - 1945), který si s nějakými demokratickými principy vlády nedělal příliš starostí. Američtí i britští páni peněz brzy poznali, že Hitler se dá snadno ovlivnit a zavést na cestu imperiálních výbojů. A hlavně, že je schopen splnit jejich dlouhodobý cíl, zmocnit se Ruska a porazit zatvrzelého třídního nepřítele světové moci kapitálu. Proto Hitlera finančně podporovali a snažili se na mezinárodním poli zamezit všemu, co by jej mohlo ohrozit na cestě ke konečnému cíli.

V této souvislosti se dostal do neřešitelné situace i president Beneš, který se opíral o francouzské mocenské kruhy. Ty však byly v rozkladu a nebyly schopny vzdorovat Hitlerovi, podporovanému USA. Proto dosáhl Hitler úspěchu v Mnichově. Patnáct hodin po podepsání Mnichovské dohody uvedl americký prezident Franklin Delano Roosevelt toto: „O té evropské věci myslím mohu říci jen to, že americký ministr zahraničí, jeho náměstek a další zaměstnanci ministerstva zahraničí, plus americké diplomatické mise v hlavních městech dotčených zemí, odvedli úžasnou práci. Je to skvělý příklad týmové práce, kdy všichni spolupracovali s opravdu velkým úspěchem.“

Japonská expanze a druhá část světové války

Během hospodářské krize okolo 30. let minulého století došlo k zhroucení mezinárodního obchodu, na němž bylo závislé Japonsko. To muselo získat nové trhy a zdroje surovin. Proto začalo expandovat na sever a r. 1931 po tzv. Mukdenském incidentu obsadilo Mandžusko a začalo agresi vůči Číně. Koncem desetiletí zaútočili Japonci i na SSSR, ale utrpěli porážku u jezera Chasan a na řece Chalchyn gol. Poté se tedy zaměřili na jih. V červenci 1941 obsadili Francouzskou Indočínu. Roosevelt přidal k předchozímu zákazu vývozu železného šrotu do Japonska další sankce: zmrazil japonská aktiva v amerických bankách, uzavřel americké přístavy Japoncům a spolu s Británií a Nizozemském přerušil dodávky ropy. Japonci museli budˇ ustoupit tlaku USA, nebo zaútočit. Americké nejvyšší vedení vědělo, že zaútočí, jen oficiálně nevědělo, kde. Zachycené a odšifrované radiogramy japonské flotily umožnily včasný odjezd letadlových lodí z Pearl Harboru, ale staré lodi byly obětovány spolu s 2476 padlými americkými námořníky. Americká veřejnost po „věrolomném a neočekávaném“ napadení změnila názor na účast ve válce. Ta se stala světovou poté, co vyhlásil Americe válku A. Hitler.

Po vpádu hitlerovských vojsk do Polska, jemuž přecházel tzv. Glivický incident, kdy agenti gestapa přepadli vlastní pohraniční vysílačku ve snaze vytvořit záminku, začala 1. září 1939 druhá světová válka, pokračování té první. O dva dny později vyhlašují Německu válku Velká Británie, Francie a Austrálie. V dalších dnech vyhlásily USA svou neutralitu. Poslední polští vojáci kapitulovali začátkem října a Němci anektovali západní Polsko. Desátého května Německo zahájilo útok na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a Francii, přesně o měsíc později kapitulovalo Norsko a do války vstoupila po boku Německa Itálie. O další měsíc později začala bitva o Británii, kterou však Německo ukončilo, protože utrpělo v letecké bitvě velké ztráty a na námořní výsadek nemělo dost sil. Když si tak Hitler zajistil širokou hospodářskou a částečně i vojenskou podporu většiny evropských zemí, mohl se věnovat přípravě na splnění svého hlavního cíle: dobytí Sovětského svazu.

Ráno 22. června 1941 nacistické Německo společně se svými evropskými spojenci napadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. Začala tak jedna z nejbrutálnějších a největších válečných kampaní v historii lidstva. Boje probíhaly na německo-sovětské hranici 2000 km dlouhé od Baltu po ústí Dunaje . O tři dny později začaly i na hranici SSSR, Finska a Norska dlouhé 1 200 km.

Samotný útok byl velmi dobře připravený, utajený a sovětské velení zaskočil. Němci měli hned od začátku velkou převahu a úspěšně postupovali na všech směrech za uplatňování taktiky bleskové války, kterou s úspěchem využili v Polsku i ve Francii. Prvních čtrnáct dní postupu bylo ohromující. Sovětské jednotky se dostávaly do obklíčení, ze kterého se mnohdy nestačily probít a statisíce vojáků upadlo do zajetí. Za první měsíc války Rudá armáda utrpěla katastrofální ztráty. 850 000 vojáků bylo mrtvých nebo raněných, asi 1 milion se dostal do zajetí. Ztraceno bylo 9500 děl, přes 6000 tanků a asi 3500 letadel. Nepřítel obsadil podstatnou část země do hloubky 300 až 600 km a nadále intenzivně postupoval. Sám však utrpěl nemalé ztráty, ale nebyly tak vysoké jak tvrdili sověti. Na německé straně padlo asi 100 000 vojáků, což je třikrát více než za celé tažení západní Evropou. Německo ztratilo asi 40 % tanků, jimiž vpadlo do SSSR a asi 950 letadel.

Tyto počáteční sovětské neúspěchy byly mj. způsobeny čistkami na konci 30. let, kdy bylo mnoho vysokých sovětských důstojníků obviněno z pokusu o svržení vlády a ze špionáže ve prospěch Německa. Maršál M. N. Tuchačevskij byl dokonce měsíc po svém zatčení 12. června 1937 popraven. Šlo v té době o ostrý vnitrostranický boj, na jehož průběhu se podílely i cizí tajné služby, zejména německé. Je známo, že president Beneš dodal Stalinovi Němci podvržené důkazy o špionáži, za což získal jeho přízeň. Na prvotních porážkách Rudé armády se promítala nezkušenost nových velitelů, ale též jejich úmyslné selhávání. Teprve příchod zimy, s níž Hitler již nepočítal, protože se mylně domníval, že do té doby zvítězí, Němce mráz před Moskvou zastavil a ruská ofenziva je dokázala zahnat dál od hlavního města. Další průběh války s konečným vítězství Rudé armády je už jiné téma.

Druhá světová znovu ukázala na tvrdý boj pánů peněz o ovládnutí světa. Paměti generála De Gaulla svědčí o nezměrné snaze USA nepřipustit obnovení koloniální velikosti Francie. Pro USA byli partnery spíše stoupenci zrádného maršála Petaina než De Gaulle, který usiloval o návrat k francouzskému velmocenskému postavení. Také W. Churchill, představitel britského velkokapitálu, dělal vše možné, aby zabránil obnovení silné Francie. Na konci války pak zcela vážně uvažoval o brzkém napadení vítězného SSSR, a to i za pomoci zajatých nacistických vojsk udržovaných v pohotovosti. Operace nesla název Unthinkable. Mezinárodně politická nálada evropských národů a velká síla zkušené Rudé armády však takovouto akci uskutečnit nedovolila. Ještě v listopadu 1945 však zjistili sovětští průzkumníci, že v britském okupačním pásmu působí pět německých vojenských sborů, 25 okruhových a místních vojenských velitelství, letecký okruh se štábem a řada týlových jednotek wehrmachtu. Tyto údaje byly uvedeny v memorandu předaném sovětským velením spojenecké kontrolní radě. Hitlerův wehrmacht přestal definitivně existovat až v lednu 1946. Plány na oslabení a zničení Ruska však už zůstaly trvalou součástí zahraniční politiky USA i Británie.

Truman presidentem USA

Pár týdnů před koncem druhé světové války v Evropě zemřel americký president Roosevelt. Jeho nástupcem se stal málo známý senátor Harry S. Truman (1884 – 1972). Ten, ostatně stejně jako všichni američtí presidenti, plně zastával zájmy amerického vojenskoprůmyslového komplexu. To koneckonců potvrdil i ve svém, pro Evropany postižené válkou dost nepochopitelném, výroku: "Pokud uvidíme, že Německo vítězí měli bychom pomoci Rusku, a pokud Rusko bude vítězit, měli bychom pomoci Německu, a takto jich nechat se pozabíjet co nejvíce, i když nechci za žádných okolností vidět vítězného Hitlera“ .

Poté co se stal Truman presidentem USA v dubnu 1945 se začala měnit politika ve vztahu k SSSR. Týž rok v září přestal být Sovětský svaz považován za spojence a stal se soupeřem. Monopol na atomovou zbraň způsobil, že  v následujících letech připravovala americká armáda plány počítající s jadernou válkou proti SSSR. Ani sověti se nevzdávali myšlenky na vojenskou porážku kapitalismu v západní Evropě. (Svědectví o tom lze nalézt v životopisné knize Valtra Komárka Kronika zoufalství a naděje). Američané proto vytvořili doktrínu zadržování veřejně vyhlášenou v tzv. Trumanově doktríně.

 Truman v projevu vyhlásil, že USA se mají stát garantem svobody a demokracie všude ve světě a mají poskytovat pomoc zemím ohroženým diktátory, totalitou, ať už zvenčí nebo zevnitř. Pomoc má být finanční, hospodářská, ale i vojenská. Tím se dalekosáhle změnila americká zahraniční politika, která přešla od izolacionismu k neomezeným celosvětovým závazkům. Jejím výsledkem se staly četné lokální války:

Korea 1950-53, Čína 1950-53, Guatemala 1954, Indonésie 1958, Kuba 1959 – 60, Guatemala 1960, Vietnam 1961-73, Belgické Kongo 1964, Guatemala 1964, Laos 1964-73, Dominikánská Republika 1965-66, Peru 1965, Guatemala 1967-69, Kambodža 1969-70, Libanon 1982-84, Grenada 1983-84, Libye 1986, Panama 1989-90, Irák 1991, Kuvajt 1991, Somálsko 1992-94, Bosna 1995, Irán 1998, Súdán 1998, Afghánistán 1998, Jugoslávie a Srbsko 1999, Afghánistán 2001, Libye 2011, Sýrie 2012, Ukrajina 2014 – 2015… Kompletní seznam amerických válek najdete zde.

Počet lidí, zabitých během nepřetržité řady válek, převratů a dalších podvratných operací, které Spojené státy provedly od roku 1945 až dodnes, se odhaduje na 20 - 30 milionů, což je dvojnásobek mrtvých, které měla na svědomí první světová válka. Nejkrvavější státní převrat byl zorganizován v roce 1965 v Indonésii agenturou CIA. Ta předala indonéským vražedným jednotkám seznam prvních 5 000 komunistů a dalších osob, určených k likvidaci. Odhaduje se, že bylo zavražděno 500 000 - 3 miliony osob.

Operace Úspěch

Podívejme se blíže na jednu z amerických akcí nazvaných Operace Úspěch v roce 1953 v Guatemale. Tamní prezident Jacobo Guzmán se pokusil pozvednout životní úroveň lidových mas národa s polokoloniálním hospodářstvím a posílit soukromé iniciativy rozvíjejícího se guatemalského kapitálu. Nařídil vybudovat státní přístav, aby tak zrušil monopol United Fruit Company. Dal také vybudovat novou silnici k Atlantiku, čímž opět ohrozil monopol UF Company. Rovněž státní elektrárna měla poskytnout lacinější služby. To už se United Fruit přestalo líbit a začala lobovat v Kongresu USA, aby se proti Arbenzovi zasáhlo. Nezahálela ani CIA, jejíž tehdejší ředitel Allen Dulles byl sám akcionářem United Fruit. Po tajných pokusech CIA destabilizovat Arbenzovu vládu rozhodl v srpnu 1953 “Výbor národní bezpečnostní rady USA pro utajené akce“ o svržení legálně ustavené vlády v Guatemale. Byly vyrobeny záplavy letáků, článků a výzev rozšiřované později v Guatemale. Zvlášť důležitá byla brilantní rozhlasová vysílání, zaměřená na desinformaci, zmatení a zastrašení guatemalských obyvatel, jejich vůdců a nižších velitelů armády. Byl vybudován řetěz tajných rozhlasových vysílačů, které předstíraly, že patří neexistujícím guatemalským bojovníkům za svobodu. Prefabrikované zvuky bojových akcí měly posluchače přesvědčit, že se vysílá živě z oblasti bojů. Dokonce byly zapnuty i rušičky běžných guatemalských stanic. Americká vojenská letadla svrhávala letáky vyzývající k boji proti komunistickému atheismu a útlaku a  ke spolupráci s vůdcem Arbenzových odpůrců Castillo Armasem. Zatímco guatemalská armáda čítala asi 5000 dobře vycvičených vojáků, Armas jich neměl ani 500. Ty ale rozdělil do několika skupin podél hranic, aby útok vyvolal dojem masivní invaze. Měly se při tom vyhýbat střetům s armádou, protože by naopak mohly armádu sjednotit.

Útočníci byli většinou poraženi, zajati, nebo se zachránili útěkem do džungle, někde i za účasti obyvatelstva podporujícího Arbenze. Mezi důstojníky se však začal díky propagandě šířit strach, že naprosté zničení rebelů by mohlo vyvolat americkou ozbrojenou intervenci. Šířily se dokonce i zvěsti o vylodění americké námořní pěchoty. Arbenze dorazilo, když se dověděl, že ve městě Chiquimale přešla celá posádka k Armasovi. Ohlásil vládě, že se armáda vzbouřila a resignoval. Mnozí velitelé nesouhlasili a Američané si je museli podplatit.

Ve světovém tisku i na půdě OSN vyvolala Operace úspěch vlnu kritiky. Po čase byla CIA nucena vyslat do Guatemaly několik agentů, kteří hledali doklady, které by potvrdily vazby na SSSR. Nic nenašli.

Operace Úspěch byla zřejmě i poučením pro Dwighta EISENHOWERA (1890 -1969). Na konci svého 2. prezidentského období v r. 1961 pronesl tato varovná slova::

»Celkový vliv vojenskoprůmyslového komplexu je cítit v každém městě, v každém státě, v každém úřadě federální vlády. V činnosti vlády se musíme vyvarovat šíření neomezeného vlivu vojenskoprůmyslového komplexu. Musíme rovněž stát na stráži, aby státní politika neupadla do zajetí vědeckotechnické elity.«

Slova, která jsou platným varováním dodnes.

Incident v Tonkinském zálivu

Nejnovější obrat v pohledu na působení amerických vojsk v jihovýchodní Asii přinášejí nově odtajněné dokumenty z Národní bezpečnostní agentury. Nejzásadnější jsou informace o incidentu v Tonkinském zálivu z roku 1964. Tehdejší americký ministr obrany Robert McNamara obvinil severovietnamské síly z útoku na americké lodě. Důkazy posléze předložil Kongresu a prezident Johnson vedl zemi do války.

4. srpna vystoupil prezident Johnson v rozhlasu živě v projevu, ve němž popisoval útok severovietnamských plavidel na americké lodě Maddox a Turner Joy a dožadoval se možnosti mít právo nařídit vojenskou odplatu. Po prvním útoku (2. srpna 1964) na Maddox měl být podle něho vyvolán Severním Vietnamem další útok (4. srpna). Následně měl on jako prezident nařídit protiútok torpédoborcům a podpůrnému letounu. Američané měli napadnout Severovietnamce jako odplatu, přičemž podle Johnsona potopili dva vietnamské čluny.

Johnsonův projev vykresloval Hanoj, resp. Ho Či Mina, jako agresora a stavěl USA do akceptovatelné role bránící se strany. President také uvedl, že k útokům došlo „na otevřeném moři“, čímž naznačoval, že k němu došlo v mezinárodních vodách.

I když Johnson přednesl Američanům projev, ve kterém obviňoval komunisty ze dvou útoků. Stále se hledaly důkazy o tom, že se druhý útok vůbec odehrál. Zprávy z toho dne naznačují, že ani Johnson ani ministr obrany McNamara si nebyli druhým incidentem jistí.

Tyto incidenty měly posloužit jako záminka na zatažení USA do války, měly popudit veřejnost proti Severnímu Vietnamu, stejně tak i americké politiky, kteří měli volat po vystupňování války. Už v květnu 1964 člen CIA a poradce prezidenta pro zahraniční politiku William Bundy přesvědčoval Spojené státy, že mají „vyhnat komunisty z Jižního Vietnamu“, i kdyby to znamenalo útok nejen proti Severnímu Vietnamu, ale i proti Číně. Naproti tomu se Johnsonova administrativa v druhé polovině roku zaměřovala na přesvědčování americké veřejnosti, že válka mezi USA a Severním Vietnamem nehrozí. Johnson i McNamara však bezpochyby věděli, že se žádný útok toho dne neodehrál a Johnson ve svém projevu vědomě lhal.

7. srpna Kongres schválil Rezoluci Jihovýchodní Asie, která oprávnila Johnsona vykonávat vojenské operace v jihovýchodní Asii bez potřeby vyhlásit válku. Dala mu právo „uskutečnit všechny potřebné kroky, včetně použití ozbrojených sil k asistenci kterémukoliv členovi paktu Southeast Asia Collective Defense Treaty, který požaduje pomoc při obraně jeho svobody.“ Tato rezoluce sloužila Spojeným státům jako legalizace vystupňování americké účasti ve válce ve Vietnamu.

První válka v Perském zálivu

Američané nezapomněli na naftovou krizi z 70. let, která postihla celý svět, a toužili posílit svůj vliv na Středním východě. Nejspolehlivější cestou byla válka a následná intervence. Kuvajt pod americkým tlakem nabídl svou ropu na světovém trhu za velice nízké ceny. Irák, který se ještě nevzpamatoval z dlouhé války s Iránem, to poškozovalo, a navíc, Kuvajt navrtal z amerického popudu irácké ropné prameny. Poté americká velvyslankyně April Glaspie prakticky dala iráckému tyranovi zelenou k napadení této země, když prohlásila, že Bushovu administrativu nezajímají interní konflikty arabských zemí, konkrétně pohraniční spor mezi Irákem a Kuvajtem. Naznačila též Saddámu Hussainovi, že navrtání iráckých ropných pramenů lze postavit na roveň vojenské agresi vůči Iráku. Saddám si to vyložil jako americké povolení učinit z Kuvajtu opět součást Iráku a Kuvajt obsadil. Když ho Američané hned potom označili za agresora a osu veškerého zla, byl velmi překvapen. President Bush st. ihned požadoval válečnou intervenci v Kuvajtu a Iráku, ale americké veřejnosti byly zájmy naftových magnátů cizí. Do hry vstoupily agentury PR.

Agentura, která zakázku získala, zorganizovala nejprve na univerzitách informační dny o Kuvajtu a v kostelech modlení za Kuvajt. Byly vytištěny tisíce nálepek, potištěno velké množství triček, mnoho novinářů dostalo složky s informačními materiály popisujícími ve světlých barvách kuvajtskou společnost, ve skutečnosti ještě polofeudální. Na objednávku byly vyrobeny lživé zpravodajské videopořady, kuvajtští vojáci hovořili v televizích o svých hrdinských činech při obraně vlasti. Při jednání Rady bezpečnosti OSN byly v budově promítány zfalšované videonahrávky a na chodbách visely velké fotografie obětí irácké invaze.

Zlatým hřebem kampaně bylo slyšení před nedůvěřivým Kongresem USA, kde patnáctiletá kuvajtská dívka, zdravotní sestra Nayirah, se slzami v očích vyprávěla, jak iráčtí vojáci vyhazovali z inkubátorů miminka na zem, aby mohli inkubátory odvézt do Iráku. PR agentura dodala vlastní záběry Nayrahiny otřesné výpovědi sedmi stovkám televizních stanic, a ty je odvysílaly.

Emoce zapracovaly. Její vyprávění, které mnohokrát citoval president George W. H. Bush (1924 – 2018), přispělo k vytvoření veřejného souhlasu s válkou za osvobození Kuvajtu. V ní americká letadla svrhla 90 000 tun bomb, prý víc než za celou druhou světovou válku. Nikde se ale nepsalo, co všechno padlo za oběť tomuto bombardování a jakých zvěrstev se dopustili američtí vojáci na zajatcích, které stříleli a zahrnovali buldozery do písku. Nepodařilo se však potlačit výsledek vyšetřování, které prokázalo, že se v kuvajtských nemocnicích žádné inkubátory neztratily. Americký generál Norman Schwarzkopf po válce přiznal, že media nepravdivě informoval o 312 zabitých nemluvňatech. Začátkem roku 1992 se konečně provalilo, kdo byla Nayirah: byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Tato „lež z inkubátoru“ se od té doby dává za příklad moderní válečné propagandy.

Snad se sluší dodat, že vítaným následkem kuvajtské krize pro USA bylo zřízení amerických základem v Saudské Arábii, která do té doby tlakům odolávala. Skutečnost, že Američané po skončení válečných operací z Arábie neodešli, mohlo být příčinou znepřátelení Usamy Bin Ládina, dřívějšího spojence. Ten se pak stal zosobněním ďábla. Pro USA neocenitelným přínosem bylo, že vznikla jakási koalice 28 ochotných států, které vyslaly do zálivu svá vojska.

Druhá válka v Perském zálivu

První válka v Perském zálivu skončila porážkou Saddáma Hussaina (1937 – 2006). Rezoluce OSN však určila za cíl války pouze osvobození Kuvajtu, nikoliv obsazení Hussainova Iráku. K definitivní porážce Saddáma Hussaina bylo proto třeba připravit informační pole, tj. souhlas mezinárodního společenství i obyvatelstva USA s válkou.

Do světového mediálního prostoru byly vrženy zprávy o iráckých zbraních hromadného ničení, které se nezakládaly na pravdě. Jejich původ byl později vypátrán mezi pochybnými osobnostmi, z nichž se později mnohé ke klamání veřejnosti přiznaly. Americký prezident Bush údajně před invazí věděl, že Irák nevlastní zbraně hromadného ničení. V době invaze v roce 2003 byly tyto zbraně v Iráku buď již zničené nebo staré, poškozené či jinak znehodnocené, nukleární zbraně režim neměl žádné. Také spojení mezi Irákem a teroristickým útokem 11. září 2001, jedním z hlavních impulzů invaze do Iráku v roce 2003, nebylo nikdy prokázáno. Všichni útočníci pocházeli ze zemí, s nimiž udržovaly Spojené státy dobré vztahy, jako např. ze Saúdské Arábie.

Navzdory tomu začaly Spojené státy zvyšovat počet hlídkových letů a útočit na cíle v bezletových zónách, které měly oslabit velitelskou strukturu Iráku. Váha svržených bomb se zvyšovala a vrcholu dosáhla v září 2002, kdy bylo svrženo 54,6 tun bomb.

V březnu 2003 oznámily Spojené státy, že „diplomacie selhala“ a bude spolu s „koalicí ochotných“ pokračovat ve snaze zbavit Irák zbraní hromadného ničení vojenskými prostředky. Invaze začala 20. března 2003 pod kódovým označením „Operace Irácká svoboda“. Spolu se Spojenými státy americkými tvořilo „koalici ochotných“ přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. K útoku byla zformována mezinárodní (britsko-americko-australská) koalice, jejíž vojenskou sílu tvořilo 17 divizí o síle 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98 %. Bagdád do rukou koaličních vojsk padl 12. dubna, kdy vojáci strhli sochu Saddáma Husajna a obsadili paláce, odkud vykonával moc. Poslední centrum odporu, město Tikrít, padlo 14. dubna. 1. května 2003 navštívil prezident Bush letadlovou loď USS Abraham Lincoln, na níž vyhlásil vítězství a ukončení hlavních bojových operací, protože irácké síly byly prakticky poraženy. Po zničení irácké armády a kolapsu politického vedení se začala koaliční vojska stále častěji stávat terčem útoků.

Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů.

Krátce po invazi vytvořily mnohonárodnostní síly Prozatímní koaliční správu, přechodnou vládu, která měla řídit Irák do doby než bude zvolena regulérní vláda. S odvoláním na rezoluci RB OSN 1483 (2003) a na zákony války si koaliční správa udělila výkonnou, zákonodárnou i soudní moc, a to na dobu od 21. dubna 2003 do 28. června 2004, kdy byla rozpuštěna.

Po ratifikaci Ústavy Iráku  15. října 2005 se 15. prosince uskutečnily volby do 275členného Iráckého národního shromáždění. Vzrostlo však sektářské násilí, boje mezi sunnity a šíity i počet útoků na koaliční síly. OSN popsala poměry v Iráku jako „situaci podobnou občanské válce“,

 Po Novém roce 2008 posílil americký kontingent o 30 tisíc vojáků na téměř 170 000 a v únoru začala velká bezpečnostní operace proti sunnitským vzbouřencům i šíitským milicím, která se vedle Bagdádu rozšířila i na odbojné provincie Dijála a Anbár. Počet násilností a obětí začal klesat. Větší počet vojáků si vynutil dvě změny ve vojenské strategii. Byly zvýšeny průzkumné pochody a bylo povoleno najímat dobrovolníky se záznamem v trestním rejstříku. Ti se pak dopouštěli mnoha krutostí vůči Iráčanům.

G. Bush ml. (*1946) v roce 2009 odcházel z úřadu jako nejméně oblíbený prezident USA. Nový prezident Barack Obama před příchodem do úřadu sliboval, že američtí vojáci budou doma do 16 měsíců od jeho nástupu. Koncem února bylo jasné, že slib nesplní. Sdělil však, že většina ze 142 tisíc amerických vojáků z Iráku odejde do srpna 2010, zbytek pak do konce roku následujícího.  Washington se s iráckou vládou nedohodl na dalším působení svých vojáků v zemi.  Američtí vojáci se stáhli z Iráku až koncem roku 2011.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 2007 uvedl, že 1,7 milionu Iráčanů uteklo do zahraničí, především do Sýrie, a asi 2 miliony dalších uteklo do jiné části země. V roce 2015 bylo v Iráku 4,4 milionů vnitřně vysídlených lidí, kteří museli opustit své domovy.] Populace iráckých křesťanů klesla z 1,5 milionu v roce 2003 na 500 000 v roce 2015.

Podle Výzkumné služby Kongresu (Congressional Research Service) stála válka v Iráku od 11. září 2001 do července 2007 450 miliard dolarů. Náklady tak činí okolo tří čtvrtin z hlavních válečných kampaní Spojených států (Irák a Afghánistán). Na ty USA v současné době vyčleňují okolo 12 mld. dolarů měsíčně, resp. 720 milionů dolarů (asi 14 mld Kč) denně. K výdajům na válku v Iráku se vyjádřil držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který do nich započítal i dílčí útraty a další „opomíjená fakta“. Podle něho stojí válka Spojené státy měsíčně 16 mld dolarů a celkově bude stát 3 bilióny dolarů. Zbytek světa za ni zaplatí přibližně stejnou částku. Měsíční příspěvek jedné americké domácnosti na vedení války pak spočítal na 138 dolarů.

Podle generálního tajemníka OSN Kofi Annana, ale i dalších, zejména britských politiků, byla invaze do Iráku nezákonná. Stažení amerických vojsk prezidentem Obamou v r. 2011 umožnilo podle někdejšího amerického ministra obrany a ředitele CIA islamistům využít mocenského vakua ke vzniku islámského státu. Tento názor však nesdílejí zejména ruští politici, kteří jsou přesvědčeni, že islámský stát je výtvorem Izraele a USA, je jimi řízen, ovládán a zásobován zbraněmi. Jinými slovy, že vojáci islámského státu jsou zástupnou armádou USA .

Dostali jsme se až téměř do přítomnosti.

Tento místy podrobný popis událostí poskytuje čtenáři příležitost, aby na historických faktech poznal, jak se postupuje při prosazování strategických cílů mocných. Je to však povídání jen neúplné, nezahrnuje celou řadu dalších významných mezinárodních událostí. Zájemcům o takovéto vylíčení nezbývá než si vyhledat takováto fakta na internetu, pokud ovšem do té doby nezískají mocní takový vliv, aby ze sítě zmizela. Zatím lze ještě např. vyhledat heslo Gladio. To byl název zastřešující krycí operace útoků prováděných západními rozvědkami v Evropě i jinde od r. 1947 do r. 1981. Šlo v nich o útoky na civilisty ve vlacích, autobusech, školách apod., z nichž byli obviněni komunisté a levičáci. Jinou operací pod falešnou vlajkou byla operace Northwoods , únos letadla pomocí dálkového ovládání, jejíž varianty byly použity i v nedávné době.

Na začátku článku jsem psal, že jde o tzv. konspirační teorie. Zednáři či ilumináti jsou dnes veřejností vnímáni jako cosi středověkého, co s technologickým jednadvacátým stoletím nemá nic společného. Není to pravda. Těch sdružení mocných k uplatňování světové moci kapitálu je mnoho (Bildeberg, Trilaterální komise aj.) a mají dost prostředků na to, aby si koupila k prosazování svých zájmů nejen vedoucí činitele politických stran, ale i media, která se snaží ovládnout v jejich prospěch veřejné mínění. Z článku vyplývá, že nejde o konspirační teorie, ale o konspirační praxi.

Sám pojem Nový světový řád otevřeně použil americký prezident Bush starší. Slovně tak vyjádřil naději, že půjde o novou kvalitu mezinárodního života po studené válce. Ve skutečnosti ale znamenal úplně něco jiného: bezvýhradnou americkou hegemonii ve světě, enormní militarizaci mezinárodních vztahů, značný nárůst ozbrojených konfliktů, astronomický růst amerického vojenského rozpočtu, obrovský nárůst terorismu a prakticky úplné popření mezinárodního práva. To dokazují historické skutečnosti popsané s nadhledem.

Vojenskou základnou Nového světového řádu jsou armády států NATO, které fungují jako expediční základny koloniálních imperialistických systémů. Režimy, které nechtějí uvolnit své trhy a surovinové bohatství, jsou podrobeny rozkladné činnosti podporou opozice, hospodářským sankcím, zaplaveny falešnými zprávami, je zorganizována barevná revoluce, vedoucí činitelé mohou být otráveni či nakažení zhoubnou nemocí (Chavez) a jako poslední fáze se rozhoří válka. Zemřelý David Rockefeller, kdysi předsedající Bildebergu veřejně prohlásil, že je hrdý na to, že je spolu s jinými lidmi na světě obviňován z konspirace s cílem vybudovat novou úplnější globální politickou a hospodářskou strukturu. To, spolu s uvedenými fakty potvrzuje, že vše, co se děje i v současnosti, není náhoda, ale realizace strategického plánu.

Známka 1.1 (hodnotilo 114)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

 

Káva pro Zvědavce

12

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc prosinec přispělo 25 čtenářů částkou 3 464 korun, což je 12 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
1CuErU28m5a2tod9eZjnkY4sdidBVMpX6K
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Neschválení Istanbulské dohody je neakceptovatelné, řve feministka. Odhlasujeme, že k Istanbulské dohodě přistoupí EU jako celek, vyhrožuje EU komisař06.12.19 11:41 Evropská unie 1

Národná rada SR schválila Dodatkový protokol, zavádzajúci nové trestné činy za vyjadrenia rasovej a xenofóbnej povahy06.12.19 10:56 Slovensko 2

ODS: Občané ČR nesmí platit za podnikání premiéra Babiše, víme, jak na to dohlédnout06.12.19 10:50 Česká republika 1

Nejvyšší soud se zastal somálské studentky s hidžábem. Česko musí tolerovat náboženský pluralismus06.12.19 10:24 Česká republika 0

Představitelka Havlovy nadace Forum 2000 vyhazovala české vlastence z Česko-německé vládní konference06.12.19 00:49 Německo 0

Cca 300 ilegálních migrantů denně překročí hranice z Turecka do řecké provincie Evros06.12.19 00:02 Řecko 2

Řecká policie zlikvidovala jednu z mnoha nebezpečných skupin, které ve spolupráci s neziskovkami naplňují Řecko migranty05.12.19 23:32 Řecko 0

Turecko se dohodlo s libyjskou vládou a ufiklo řeckým ostrovům teritoriální i exkluzivní ekonomické zóny05.12.19 23:10 Řecko 0

Řecké město Kalamata zrušilo záměr zavést 5G, občané se obávají zdravotních následků05.12.19 22:34 Řecko 2

Jsme palivem pro elitu05.12.19 14:36 Neurčeno 1

Společnost nám nějak fízlovatí už i v lese - udavači likvidují trampské osady04.12.19 03:19 Česká republika 4

Soud EU zamítl českou žalobu proti zbraňové směrnici04.12.19 02:54 Česká republika 3

Pavel Novotný v ruské televizi prosazuje zájmy Německa02.12.19 13:17 Česká republika 13

Babišův ministr Petříček: Přijetí dětí by neohrozilo odmítání kvót na migranty02.12.19 13:01 Česká republika 5

Potichu, ale jistě 02.12.19 00:48 Česká republika 2

Neziskovka z Prahy jednala tajně v Berlíně: Otevřeme migrantům české hranice dokořán01.12.19 21:46 Evropská unie 3

Tři pobodaní v Haagu, dva mrtví v Londýně: černý pátek v EU30.11.19 11:21 Evropská unie 2

Policie chce v Praze testovat sledování obličejů29.11.19 17:09 Česká republika 7

Slovensko chce po Británii své zlato. Haha, good luck29.11.19 15:51 Slovensko 2

Zjevnost předkolapsového stavu našeho civilizačního okruhu28.11.19 14:23 Francie 3

Měnové kurzy

USD
23,08 Kč
Euro
25,52 Kč
Libra
30,32 Kč
Kanadský dolar
17,41 Kč
Australský dolar
15,79 Kč
Švýcarský frank
23,30 Kč
100 japonských jenů
21,26 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
5,97 Kč
100 maď. forintů
7,71 Kč
Ukrajinská hřivna
0,97 Kč
100 rublů
36,25 Kč
1 unce (31,1g) zlata
33 699,04 Kč
1 unce stříbra
382,69 Kč
Bitcoin
171 887,13 Kč

Poslední aktualizace: 8.12.2019 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 6 497