Jan Hus – sůl země

Lenka Procházková

V Čechách si na život bez vzruchů vsadit nemůžeme a což teprve naši předkové! Avšak i v obdobích zdánlivě monotónních, která vždy nastolila vítězná moc a její pořádkové čety, doutnaly pod povrchem apatie živé myšlenky a bylo jen otázkou času, kdy vyvřou nad terén násilně zválcovaný do jediné pravdy. Opakuje se to znovu a znovu a už to působí jako úděl. Není i naše dnešní snaha hledat pod nánosem lží ukryté odkazy a znovu obhajovat čest předků, marná? Kdo to potřebuje, když oni jsou mrtví? Jsou mrtví. Mnozí nemají ani hrob. Přesto nám stojí za zády jako zeď.

A tak v časech, kdy je nedostatek mravních a intelektuálních vzorů mezi živými, saháme do skladiště nebožtíků. A mrtví hrdinové se znovu vracejí do krevního oběhu národa, aby nám dodali inspiraci a kuráž.

Všichni asi známe historku o stařence, která přinesla ke kostnické hranici otýpku klestí. „Svatá prostoto!“ povzdechl prý Mistr Jan Hus. Petr z Mladoňovic, Husův žák, se o této věci ve svém pečlivém a hodnověrném zápisu o událostech v Kostnici nezmiňuje. Jedná se tedy zřejmě o dodatečnou legendu, avšak legendu, která v geniální zkratce vystihla situaci, i charakter odsouzeného. Autentická věta, jíž Mistr Jan naposledy odmítl uznat, že je kacíř a zachránit si tím život, zněla podle záznamu takto: „V pravdě evangelia, kterou jsem psal a učil a kázal, dnes vesele chci umřít.“ Výraz vesele v souvislosti s umíráním, natož tak strašným, nám dnes připadá nepochopitelný. Musíme se vrátit napříč časem, připomenout si, o jaký střet principů a zájmů tehdy šlo, abychom porozuměli snáze, že Mistr Jan Hus zvolil smrt s hlubokým rozmyslem.

[Jan Hus]

Po celá léta žil v její blízkosti, mluvil o ní a psal, počítal s ní, ale souběžně se ji snažil oddálit. Nechtěl od svého díla odejít předčasně. Každý měsíc, týden, ba i den vnímal jako dar, ne kvůli přežívání na tomto světě, ale kvůli práci pro tento svět. Psal do poslední chvíle, v horečkách, nemocný a ke konci v okovech i na rukou. Většina jeho kostnických listů se zachovala, na rozdíl od dopisů přátel, které po přečtení obezřetně ničil, aby své nejvěrnější chránil před mocenským postihem. Opakovaně naléhavě žádal koncil o veřejné slyšení, kvůli kterému dobrovolně do Kostnice přijel, ale ani písemná a statečně jmenovitá podpora českých a moravských pánů nedokázala změnit postoj církevní a světské vrchnosti. A tak byl Mistrův dramatický boj o reformu církve, k němuž mravně i intelektuálně dorostl jako k životnímu úkolu, v Kostnici zdevalvován na ubohou frašku o usvědčování kacíře. Pokrytecká režie a ponižující podmínky byly samozřejmě kalkulem s lidskou slabostí. Koncil počítal s tím, že zjevná neregulérnost procesu rozleptá odpor vězněného a že Jan Hus „realisticky“ pochopí, že z labyrintu nástrah může uniknout jen nabízenou „krysí cestičkou“. Pokud se podvolí, uzná, že šířil bludy a odvolá je, koncil ho nechá kajícně dožít v ústraní. Byla to osvědčená metoda lámání charakterů strachem a v obměnách se užívá dodnes.

Vždyť i Husův univerzitní kolega a někdejší spolubojovník reformista Štěpán z Pálče „prohlédl“ včas a z radikálního zastánce Wicklefova učení se stal jeho odpůrcem a nakonec i žalobcem proti Husovi. Mistr Jan tedy prožil trpkost ze zrady blízkého přítele, na vlastní kůži poznal důsledky Štěpánova intelektuálního a mravního selhání. Dá se usuzovat, že i pro tuto zkušenost dokázal Jan Hus předvídat, jakou smršť následků by jeho vlastní únik „krysí cestičkou“ vyvolal v Čechách a na Moravě. Uvědomoval si paradox, že reformní hnutí, rozšířené už ve všech vrstvách společnosti, hnutí, jehož byl nyní hlavním představitelem, může zachovat při životě jen jeho nespravedlivá smrt. Nemohl odvolat své učení, protože by tím zradil nejen sebe, své přívržence, zastánce a následovníky, ale především Ježíše, k němuž své jednání vztahoval a kterého považoval za svého jediného soudce.

Stejně jako kdysi přijal Ježíš nejpotupnější způsob exekuce, kterým pro Židy bylo ukřižování, přijal i křesťan Jan Hus smrt v plamenech, která (podle církevních zákonů) znamenala i ztrátu naděje na život věčný. Přesto Jan Hus šel na smrt vesele, stejně jako dvě stě let po něm kacíř Giordano Bruno, který cestou k hranici křikl na přihlížející církevní hodnostáře: „Bojíte se víc než já!“ I tato (nikoliv legendární, ale autentická slova) geniálně vystihla situaci, protože církev se skutečně bála přesahu svých verdiktů. Proto církevní soud ponechával vykonání rozsudku na světské moci a vytvářel si tím pokrytecké alibi. V praktikované souhře, kdy ruka ruku myje, se tak odpovědnost za oprávněnost exekuce stávala neuchopitelnou.

V roce 1431 byla církevním soudem v Rouenu, který plnil politickou objednávku, také Johanka z Arku prohlášena kacířkou a veřejně upálena. Po krátké době však byla na žádost světské moci rehabilitována, později blahořečena a nakonec roku 1920 církví svatořečena. Vesnické dívce Johance ovšem nešlo o reformu církve, ale o následování hlasů z nebe, kdežto Jan Hus poslouchal svůj rozum a vnitřní hlas svého svědomí, aby šířil pravdu boží, tak jak ji vyčetl a vycítil z evangelií. Motivy obou církevních procesů tedy byly zcela odlišné a odlišný byl i pozdější přístup k nim. Smrt Jany z Arku byla účelová z krátkodobého hlediska, avšak z dlouhodobější perspektivy bylo „rozumnější“ se od verdiktu distancovat a obnovit tím obecnou víru ve světskou i církevní spravedlnost a tedy i autoritu obou mocenských složek. V případě Mistra Jana Husa a také Mistra Jeronýma Pražského, upáleného na stejném místě v Kostnici a de facto ze stejných důvodů v roce 1416, by ale revize jejich procesů znamenala pro římskou církev obrovské riziko. Případná plná rehabilitace popravených by byla přiznáním, že zemřeli při obraně boží pravdy, tedy jako mučedníci. A verdikt kostnického koncilu by musel být zpětně zhodnocen jako kacířský. Představa, že by Jan Hus a Jeroným Pražský mohli zaujmout místa v zástupu svatých a podobně jako Johanka by byli uznáni za spolupatrony svého národa, je i po šesti stoletích fantaskní, protože takové „obrácení“ římsko katolické církve by směřovalo k zásadní revizi jejích skutků a k reformě kanonického kodexu. Zásahem do nosných zdí by se pak zřejmě zhroutila celá stavba. Je však nesmyslné vyvozovat, že o cosi takového šlo Janu Husovi. Český reformní myslitel se svou kritikou naopak snažil stavbu zachraňovat před rozvalem, když připomínal smysl jejího úhelného kamene, jímž byl Ježíš. Ten Ježíš, který se před synedriem (tedy židovským církevním soudem v Jeruzalémě) odmítl pokořit a odvolat své bludy. Bludy, z nichž potom vzniklo křesťanství.

O srovnatelnou situaci šlo před šesti sty lety v Kostnici. Římská církev, rozštěpená boji o vedení, což bylo hlavním důvodem svolání koncilu, byla, řečeno současným jazykem, přetížena agendou. Ve složitém předivu jednání církevní hierarchie s evropskými panovníky, kdy včerejší spojenci toho či onoho papeže zrazovali a zítřejší zvyšovali svou cenu, působilo učení šířené z Čech jako nevyžádané zprávy, které je nutné bez čtení odstraňovat. Tato prevence proti šíření kacířského viru však přišla pozdě a Mistr Jan Hus, obdobně jako kdysi Ježíš, mohl jít na smrt s vědomím, že jeho dílo dokonáno jest.

Vzrušená atmosféra Husovy doby je nám dnes srozumitelná jen zprostředkovaně, ale citem se jí přiblížit nedokážeme, protože už v nás zakrněla touha večeřet s Bohem. V časech pozdního středověku však Ježíš podruhé vstal z hrobu, když překlady Bible do národních jazyků začaly pronikat i do kostelů. Příběhy evangelií ukazovaly lidem Ježíše v úchvatně pozměněné podobě a jeho krátká veřejná činnost se náhle zdála být aktuální. Protikladem evangelií, tedy dobrých zvěstí, se pak logicky jevila církev, která se vyvinula v hierarchickou pevnost, tedy v mocenskou instituci. Střet těchto protikladů vytvářel napětí v myslích lidí. Nejen učených, ale všech, kteří po srozumitelném výkladu Písma toužili, protože chtěli něco vědomě následovat. Jejich dychtivost je i napříč časem srovnatelná s dychtivostí malých dětí, které v každém dni objevují nové informace o světě. Nechte maličkých přijít ke mně, žádal učedníky Ježíš. Hus oslovoval zástupy věřících dítka a i v dobách, kdy už byl v klatbě a z Prahy vypuzen, posílal texty kázání, které v Betlémské kapli česky předčítali jeho přívrženci a další je rozepisovali a šířili jako dobový samizdat. I listy sepsané ve vězeňské cele a pašované z Kostnice byly čteny v Betlémské kapli a rozepisovány pro dítka vzdálenější. Lidé z vesnic, měst, šlechtických hradů, zemanských tvrzí, část vysokého kléru, ale i řadoví řeholníci a faráři a samozřejmě univerzitní učitelé a studenti, ti všichni se stávali příjemci poselství. Jeho význam však (i zásluhou vytrvalé královny Žofie a méně vytrvalého Václava IV.) přesáhl území českých zemí a rozklenul se nad Evropu jako duha. Padesát let před vynálezem knihtisku, v době, kterou dnes nazýváme pozdním středověkem, se obrozené křesťanství mohlo stát univerzálním dárcem. Pro tuto naději šel Mistr Jan na smrt vesele. Byl to odraz jeho hluboké jistoty a víry v to, že pravda nezaniká tak, jako její nositelé, že pravda není materie, jejíž popel odnesou vody Rýna, že pravda zůstává s živými, a pro živé.

Dnes už i římskokatolická církev připouští, že Jan Hus byl reformátor. Ovšem reformátor nevyslyšený, čili kacíř. Když se papež Jan Pavel II. na počátku milénia omluvil českému národu za krutou smrt Jana Husa a vyzvedl jeho statečnost, s kterou setrval na své pravdě, byla to omluva klouzající po povrchu. Jan Hus neprosazoval svou individuální pravdu, ale obecnou pravdu evangelií. A vnímal tuto pravdu jako dům už postavený a uchystaný ke společnému obývání. Jako dům jehož dveřmi byl Ježíš. Jan Hus si uvědomoval, že pochopení Ježíšových přikázání může skutečně proměnit život lidí a vymanit je z pozice outsiderů už v přítomnosti a nikoliv až posmrtnou satisfakcí. Život podle evangelií však vyžaduje jednotu rozumu a svědomí člověka a nikoliv tupou ochotu poslouchat církevní příkazy. Proto Mistr Jan kritizoval odklon církevníků od mravních hodnot evangelií, vytýkal, že dveře vytesané Ježíšem církev zabednila a z domu, který měl být společný pro všechny, si udělala spižírnu a pokladnici. Hus shledal, že církevní hodnostáři, kteří se Ježíšem zaštiťují, jednají pokrytecky, když jeho odkaz pitvoří a zneužívají pro své účely, a proto se obracel v kázáních ke všem, jejichž srdce dosud neokorala, aby pokračovali v Ježíšově úsilí i bez svolení církve nebo dokonce církvi navzdory. Jako se nám přikazuje, abychom poslouchali představené ve věcech dovolených a čestných..., tak se nám přikazuje, abychom se jim vzepřeli tváří v tvář, když žijí v rozporu s božími přikázáními...

Když vybízel k neposlušnosti vůči autoritě, pokud této autoritě chybí mravnost, vlastně hlásal svobodu svědomí pro každého člověka, svobodu, z níž lze vytvořit hlubokou kolektivní odpovědnost za svět náš vezdejší. Hus po vzoru Ježíše vyznával, že víra není v rituálech, ale že se projevuje jednáním, tedy souladem svědomí a činů, neboť: Víra bez skutků mrtvá jest. Stejně jako John Vicklef před ním a Martin Luther po něm neváhal kritizovat i papeže: Papežové zajisté mohou lhát, ale Bůh nelže! Kritickým rozumem vnímal, že víra v církev je náhražka, která neotvírá žádné dveře. Ale také věděl, že, kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.

Z dnešního českého hlediska nám může připadat, že Husova věrnost pravdě až do smrti byla marná. Tyto trpké úvahy podporuje i nedávno přijatý nemravný zákon o tzv. církevních restitucích, který je dokladem toho, že římskokatolická církev se za šest set let příliš nepolepšila, když se dál opevňuje majetkem a touží po světské moci. Připomenu však výrok ruského spisovatele Solženicyna: Ti, kdož slouží pravdě, mají být věrní, nikoliv úspěšní. Pouze věrní.

Starodávný příklad věrnosti pravdě nalezneme u Sókrata. Už on se opíral o vnitřní jistotu, vnitřní hlas, který inspiroval jeho jednání. Tušil, že vnitřní hlas není v základní výbavě každého člověka, ale doufal, že jej lze vypěstovat. Když debatoval s tzv. moudrými, což vedlo k odhalování jejich nemoudrosti, nedělal to tedy pro to, aby je zesměšnil, ale naopak přiměl k samostatnému uvažování. A tím i přihlížející studenty, kterými se obklopoval, aby podnítil mládež ke kritickému myšlení. Přesto, či právě proto byl v sedmdesáti letech obžalován, že mládež kazí a hlasováním „lidové poroty“ vybrané z athénských občanů byl shledán vinným a odsouzen k smrti. Pro Platóna, který se soudního jednání účastnil jako jeden ze skupiny Sokratových žáků, to byl doživotní hluboký otřes. Násilnou smrt Sokrata vnímal jako nespravedlivý čin, který spáchaly Athény na svém nejspravedlivějším občanovi. Vždyť myslíte-li, že zabíjením lidí zabráníte tomu, aby vám nikdo nevytýkal nesprávný způsob života, nedobře usuzujete! rozhořčoval se Platón ještě mnoho let po smrti svého učitele. Ano, usuzovali nedobře, nicméně jejich verdikt nad filozofem se stal návodem pro všechny budoucí držitele moci, jak se svých kritiků krátkým procesem zbavit.

Vraťme se však znovu ke stařence přinášející otýpku ke kostnické hranici. Ta stařenka je v legendě použita jako symbol zmanipulovaného člověka. Na koncilu jistě nebyla a i kdyby, nerozuměla by. Vše, co o věci ví, je založeno pouze na tvrzení církve, že Hus je kacíř. To stačí, aby se dobrovolně a aktivně účastnila jeho popravy. Taková „svatá prostota“ je předobrazem tisíců a tisíců dalších lidí, celých zástupů táhnoucích dějinami, zástupů zmanipulovaných nějakou autoritou k pocitům nenávisti vůči pojmenovanému nepříteli. Ukřižuj! Ukřižuj! Ukřižuj! Hučel jeruzalémský dav na příkaz velekněze. Váhající římský prokurátor Pilát se nakonec podřídil nátlaku, aby si zachoval politickou pozici. Když o 300 let později římský císař Konstantin povýšil pronásledované křesťanství na oficiálně uznávané náboženství, jednalo se o taktický způsob, jak využít energii této nové víry k podpoře moci. Mocní se totiž jen málokdy zabývají hledáním a pochopením pravdy, ale ve chvíli, kdy se rozhodnou ji vzít na milost, uchopí ji jako nástroj, a stejně brutálně, jako ji dříve potírali, ji začnou prosazovat. Je to ovšem už jiná pravda. Pozměněná a deklasovaná houfy oficiálních vykladačů. Jménem Ježíše, který hlásal lásku k bližnímu se pak podnikaly křížové výpravy. Jeho jménem se mučilo, vraždilo, ničilo a loupilo. I v jeho zneužitém jménu vzplála hranice v Kostnici.

Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal Mistr Jan Hus. A dostál svému krédu. Hodnostáři římsko katolické církve se však tradičně bojí přijmout pohoršení plynoucí z projevené pravdy a překrývají je lží, aby ochránili své status quo. I Jana Husa přece v Kostnici přemlouvali, aby se snížil ke lži. Když odmítl, domnívali se, že jej musí pro zachování své autority zabít. Zajisté nepředvídali, jakou odezvu vyvolá Mistrova věrnost pravdě v jeho rodné zemi a v jakou hrozivou sílu se změní v následných husitských válkách.

Sokratovi žáci se s nespravedlivým odsouzením svého učitele vyrovnávali intelektuálně, zpracovali individuální písemná vylíčení průběhu soudu a tím zanechali cenná inspirativní svědectví intelektuálům budoucím. Svědectví je akce zaměřená k budoucnosti, jediný možný projev lidské důstojnosti v hanebné době, věřil ještě ve dvacátém století Romain Roland. Ale už počátkem století patnáctého se „žáci“ Jana Husa odhodlali jeho reformní myšlenky uhájit i v poli. Byl to první evropský boj o svobodu svědomí, tedy o vnitřní statky, které člověk nabývá svým osobním rozhodnutím. Husité bránili Ježíšův návod k životu, jak jej prostřednictvím Mistra Jana pochopili. V těchto počátečních obranných bojích vítězili, neboť šlo o střet autentické víry proti „majitelům jejího loga.“ A tak jako Boží bojovníci odolali husité pěti křížovým výpravám.

Zcela jistě i mnozí křižáci pokládali svou účast v bojích proti kacířským husitům za posvěcenou věc a za záležitost cti. Věřili, že jsou to oni, kdo s mečem v ruce brání křesťanské hodnoty. Jejich „svatá prostota“ zverbovaná do trestných elitních sborů však neuspěla proti „houfům dobrovolníků“. Odborníci na válečnictví jistě správně vyzdvihují genialitu Jana Žižky. Ano, Žižka byl geniálním vojevůdcem, který pochopil JAK se bránit přesile profesionálů. Ale prvotní bylo PROČ.

Zatímco Jan Hus, připoutaný k popravčímu kůlu, jistě měl i pro zmanipulovanou stařenku místo v srdci: Odpusť jí, Bože, neboť neví, co činí, husité s Žižkou v čele už „svatou prostotu“ vyslanou k jejich pokoření, udeřili do tváře.

Málokterý národ má tak hlubinné dějinné okamžiky a tolik proměnlivý jejich výklad. A tak se v některých dobách k husitství hlásíme, v jiných se od něj oprošťujeme a zapíráme motivy jeho vzniku. Včerejší i soudobé debaty vzdělanců o tom, zda by Jan Hus souhlasil s husitským hnutím, nebo se jej zhrozil, zda by kritizoval vznik protestantských náboženství, anebo by tento vývoj uvítal, nemohou nikdy dojít k jednotnému závěru. Mnohem přínosnější debata, inspirovaná Husem, by se však dnes měla vést na téma: odpovědnost intelektuála vůči době, v níž žije. Zdánlivě je to velmi hutné téma. Ale když si je zredukujeme na české poměry, hodně prořídne. A přesto se těch několik desítek osobností, které tvoří osnovu „tkaniny“ objevuje v současných učebnicích dějepisu jen v neúplném výčtu a bez významového propojení.

Nikdo z nich nebyl po smrti svatořečen, přestože zaživa se podíleli na zázracích. Už jen to, že v českém prostoru dnes ještě mluvíme česky, působí jako zázrak. Ale ten zázrak způsobili lidé, svým intelektem, láskou, pracovitostí. A věrností k odkazu předků. Baroknímu světci Janu z Nepomuka musela církev jeho identitu zpětně vytvářet, aby legendou zregulovala směr lidské inspirace pro své účely. Ale duši našeho národa stvořil kacíř Jan Hus a další hledači a šiřitelé pravdy. To oni nám napříč časem posílají svědectví o tom, že intelektuál, který není uzavřen v klauzuře specializace, ale který působí ve veřejném prostoru a ovlivňuje mínění lidí, na sebe vždy bere odpovědnost být takříkajíc solí země.

Jestliže však sůl ztratí svou slanost, co z ní zbude? Stane se pouhým blátem.

Bláto je kluzké a nepevné. Každý vnější tlak v něm zanechá svůj otisk. Bláto je tvárné a dá se vtěsnat do jakékoliv formy. Stát se zaživa blátem, znamená pro intelektuála, že rezignoval na vlastní svědomí a zradil svůj rozum. Pro vzdělance je výmluva na „svatou prostotu“ jen směšné alibi, kterým maskuje své selhání. I intelektuál se zajisté může mýlit, tak jako každý hledač pravdy. Ale od chvíle, kdy pravdu na své cestě životem nalezne a přijme, musí být jeho činy v souladu s jeho poznáním a jeho řeč musí být jasná a srozumitelná, i kdyby stanul před koncilem: ANO, ANO nebo NE, NE.

Mistr Jan Hus, který byl nejslanější solí této země, pozvedl pro všechny své následovníky intelektuály laťku velice vysoko. Tím, že ji budeme podlézat, ji snížit nemůžeme.

Známka 1.5 (hodnotilo 122)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Strana Debout La France udělá koalici s Národní Frontou Marine Le Penové28.04.17 21:14 Francie 0

Oděsa 2. 5. 2014 - protestní shromáždění v Praze + dokument v ruštině28.04.17 20:54 Česká republika 0

Otevřený dopis: Dlouholetá republikánská volička François Fillonovi28.04.17 20:00 Francie 0

Hraje se o plot mezi Makedonií a Řeckem?28.04.17 19:23 Makedonie 0

Le Penová ještě může zvítězit28.04.17 13:53 Francie 1

Výsledky francouzských voleb v souvislosti s výskytem mešit28.04.17 13:28 Francie 0

Starosta dostal pokutu. Ve třídách je moc muslimských dětí, řekl27.04.17 09:21 Francie 3

Všechny ženy budou nosit muslimské šátky! Nový návrh zeleného prezidenta Rakouska26.04.17 17:30 Rakousko 8

Babiš fandil Macronovi26.04.17 00:57 Česká republika 1

Mezinárodní společnost pro lidská práva: O azylu křesťanů by neměli rozhodovat muslimové25.04.17 23:38 Německo 0

OSN vybrala Saúdskou Arábii na post předsedy Komise pro práva žen24.04.17 23:35 Saudská Arábie 4

Média se dnes chovají jako gangy24.04.17 22:59 Evropská unie 1

Francie - volby - oficiální mezitímní výsledek součtu hlasů24.04.17 00:15 Francie 2

Včera v metru23.04.17 23:51 Česká republika 12

Macron už hrotí vztahy s Ruskem: Ve štábu Macrona odmítli akreditaci televiznímu kanálu RT23.04.17 23:02 Francie 0

Rtl.fr ve 21:17: Macron i Le Penová postupují do druhého kola s 23,8 % a 21,7 % hlasů23.04.17 21:28 Francie 3

Francouzské volby - výsledky zahraničního hlasování23.04.17 16:18 Francie 0

Basel: Dvě dívky pobodány severoafričanem22.04.17 23:04 Švýcarsko 1

Skupina Accora prodala 62 svých hotelů nižší kategorie za účelem ubytování migrantů22.04.17 22:31 Francie 3

Poslední volební odhady agentury Filteris22.04.17 22:22 Francie 0

Měnové kurzy

USD
24,63 Kč
Euro
26,83 Kč
Libra
31,89 Kč
Kanadský dolar
18,03 Kč
Australský dolar
18,44 Kč
Švýcarský frank
24,75 Kč
100 japonských jenů
22,08 Kč
Čínský juan
3,57 Kč
Polský zloty
6,35 Kč
100 maď. forintů
8,57 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
43,23 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 231,22 Kč
1 unce stříbra
423,97 Kč
Bitcoin
32 814,13 Kč

Poslední aktualizace: 30.4.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 7 681