Co Putin chce?

Rostislav Iščenko

27.4.2015 Komentáře Témata: Analýza, Rusko, Rusko-americký konflikt 3652 slov

Je potěšitelné, že „patrioti“ neobvinili okamžitě Putina ze selhání dosáhnout totální porážky ukrajinských jednotek na Donbasu v lednu a únoru, nebo kvůli konzultacím Moskvy s Merkel a Hollandem.

Avšak stále jsou nedočkaví vítězství. Ty nejradikálnější jsou přesvědčeni, že Putin přece jen „vydá Novorusko“. A umírnění se obávají, že jakmile bude podepsáno další příměří (pokud se tak stane), kvůli potřebě přeskupit a dovybavit novoruskou armádu (což mohlo být učiněno bez přerušení vojenských operací), přizpůsobí se novým okolnostem na mezinárodní frontě a připraví se na nové diplomatické bitvy.

Ve skutečnosti, navzdory veškeré pozornosti, kterou političtí či vojenští diletanti (Talleyrandové a Bonapartové internetu) věnují situaci na Donbasu a Ukrajině obecně, je to pouze jeden z bodů na globální frontě: výsledek války je rozhodován nikoliv na doněckém letišti, či v horách u Debalceva, ale v kancelářích na Starém náměstí (1) a Smolenském náměstí (2), v kancelářích v Paříži, Bruselu a Berlíně. Protože vojenské akce jsou pouze jednou z mnoha komponent politického sporu.

Je to nejkrutější a konečná komponenta, která obsahuje velké riziko, ale věci nezačínají válkou a válkou ani nekončí. Válka je pouze přechodným krokem značícím nemožnost kompromisu. Jejím účelem je vytvořit nové podmínky, ve kterých je kompromis možný, nebo ukázat, že již není žádného potřeba, neboť jedna strana konfliktu zmizela. Když je čas na kompromis, když boje skončí a jednotky se vrátí do kasáren a generálové začnou psát své paměti a připravovat se na další válku, pak je výsledek konfrontace určován politiky a diplomaty u jednacího stolu.

Politická rozhodnutí nejsou často obecnou populací nebo armádou chápána. Například během prusko-rakouské války v r. 1866 pruský kancléř Otto von Bismarck (později kancléř Německé říše) ignoroval neustálé žádosti krále Wilhelma I (budoucího německého císaře) a požadavky pruských generálů na obsazení Vídně, a měl naprostou pravdu. Tím urychlil mír podle pruských podmínek a také zajistil, že Rakousko-Uhersko navždy (no, do svého rozpadu v r. 1918) se stane podřízeným partnerem Pruska a později Německé říše.

Abychom pochopili, kdy a za jakých podmínek mohou vojenské aktivity skončit, musíme vědět, co politici chtějí a jak vidí podmínky poválečného kompromisu. Pak se stane jasným, proč se vojenské akce přeměnily na občanskou válku nízké intenzity, s příležitostnými příměřími, a to nejen na Ukrajině, ale také v Sýrii.

Názory kyjevských politiků nás evidentně nezajímají, protože oni nerozhodují o ničem. Fakt, že Ukrajinu řídí zahraničí, již není zakrýván. Nezáleží na tom, jestli jsou ministři vlády Estonci nebo Gruzínci; jsou to tak jako tak Američané. Bylo by také velkou chybou zabývat se tím, jak vidí budoucnost vůdci Doněcké lidové republiky (DPR) a Luganské lidové republiky (LNR). Tyto republiky existují pouze s ruskou podporou, a dokud je bude Rusko podporovat, musí být chráněny ruské zájmy, dokonce i při nezávislých rozhodnutích a iniciativách. Je toho v sázce příliš mnoho, aby se umožnilo (Aleksanderu) Zacharčenkovi nebo (Igoru) Plotnickému, či komukoliv jinému, činit nezávislá rozhodnutí.

Nezajímá nás ani postoj Evropské unie. Mnoho záviselo na EU až do loňského léta, kdy bylo možné válce zabránit, nebo zastavit její zahájení. Bylo potřeba tvrdého principiálního protiválečného postoje EU. Ten mohl zablokovat americkou iniciativu s cílem začít válku a přeměnil by EU na významného nezávislého geopolitického hráče. EU tuto příležitost promarnila a místo toho se chovala jako poslušný vazal Spojených států.

V důsledku toho stojí Evropa na pokraji děsivého vnitřního otřesu. V nadcházejících letech je dosti pravděpodobné, že ji stihne stejný osud, jako Ukrajinu, jen s větším řevem, velkým krveprolitím a menší šancí, že v blízké budoucnosti se věci zklidní – jinými slovy, že se někdo objeví a dá věci do pořádku.

Ve skutečnosti si může EU vybrat, jestli zůstane nástrojem Spojených států, nebo se posune blíže k Rusku. V závislosti na její volbě může Evropa přežít s menším rozruchem, jako odtržení částí její periferie a možným rozpadem některých zemí, nebo může zkolabovat zcela. Soudě dle váhavosti evropské elity rozejít se se Spojenými státy veřejně, je kolaps téměř nevyhnutelný.

To, co by nás mělo zajímat, jsou názory dvou hlavních hráčů, kteří určují konfiguraci geopolitické fronty a vlastně bojují o vítězství ve válce nové generace – kolem sítě ustředěné třetí světové války. Těmito hráči jsou Spojené státy a Rusko.

Americký postoj je jasný a transparentní. V druhé polovině 90. let Washington prošvihl svoji jedinou příležitost zreformovat studenoválečnou ekonomiku bez jakýchkoliv překážek, a tím se vyhnout hrozící krizi v systému, jehož rozvoj je omezen konečnou povahou planety Země a jejích zdrojů, včetně lidských, které jsou v rozporu s potřebou tisknout neustále nové dolary.

Poté mohly Spojené státy prodloužit smrtelné křeče systému jen tím, že plundrovaly zbytek světa. Nejdříve šly po zemích třetího světa. Pak po potenciálních konkurentech. Pak po spojeních a dokonce i po blízkých přátelích. Takovéto plundrování mohlo pokračovat jen tak dlouho, dokud Spojené státy zůstaly nesporným světovým hegemonem.

Tudíž když se Rusko chopilo svého práva činit nezávislá politická rozhodnutí – rozhodnutí nikoliv globálního, ale regionálního významu – stal se střet se Spojenými státy nevyhnutelným. Tento střet nemůže skončit kompromisním mírem.

Pro Spojené státy by kompromis s Ruskem znamenal dobrovolné zřeknutí se své hegemonie, což by vedlo k rychlé systémové katastrofě – nejen k ekonomické a politické krizi, ale také k paralýze státních institucí a neschopnosti vlády fungovat. Jinými slovy, k nevyhnutelnému rozpadu.

Ale pokud Spojené státy zvítězí, tak je to Rusko, kdo zažije systémovou katastrofu. Po jistém typu „vzpoury“ by ruská vládnoucí třída byla potrestána likvidací aktiv a konfiskací, jakož i uvězněním. Stát by byl rozdroben, velká území by byla anektována a vojenská síla země by byla zničena.

Takže válka bude trvat, dokud jedna ze stran nevyhraje. Jakákoliv dočasná dohoda by měla být považována pouze za dočasné příměří – potřebné kvůli přeskupení, mobilizování nových zdrojů a k nalezení (tedy ulovení) dalších spojenců.

K dokončení obrázku o situaci potřebujeme jen postoj Ruska. Ten je klíčový k pochopení, čeho chce ruské vedení dosáhnout, obzvláště prezident, Vladimir Putin. Mluvíme o klíčové roli, kterou Putin hraje v organizaci ruské mocenské struktury. Tento systém není autoritářský, jak mnozí tvrdí, ale spíše autoritativní – což znamená, že je založen ne na legislativní konsolidaci autokracie, ale na autoritě osoby, která systém vytvořila a, jako jeho hlava, ho nechává fungovat efektivně.

Během Putinových 15 let u moci, navzdory obtížné vnitřní a vnější situaci, se pokusil maximalizovat roli vlády, zákonodárného shromáždění a dokonce i místních úřadů. To jsou zcela logické kroky, které by měly poskytnout systému úplnost, stabilitu a kontinuitu. Protože žádný politik nemůže vládnout navždy, je politická kontinuita, bez ohledu na to, kdo se dostane k moci, klíčem ke stabilnímu systému.

Bohužel plně autonomního řízení, konkrétně schopnosti fungovat bez dohledu prezidenta, nebylo dosaženo. Putin zůstává klíčovou komponentou systému, protože lidé vkládají důvěru do něj osobně. Mají mnohem menší důvěru v systém, představovaný veřejnými institucemi a jednotlivými úřady.

Tudíž Putinovy názory a politické plány se staly rozhodujícím faktorem v oblastech, jako ruská zahraniční politika. Je-li fráze „bez Putina není Rusko“ přeháněním, pak fráze „to, co Putin chce, chce také Rusko“ odráží, dle mého, situaci celkem přesně.

Zaprvé, poznamenejme, že muž, který po 15 let pečlivě vedl Rusko k jeho obrodě, tak činil v podmínkách americké hegemonie ve světové politice, spolu s významnými příležitostmi pro Washington jak ovlivňovat ruskou vnitřní politiku. Musel pochopit povahu boje a svých protivníků. Jinak by tak dlouho nevydržel.

Míra konfrontace, do které si Rusko dovolilo dostat se se Spojenými státy, rostla velmi pomalu, a až do určitého okamžiku procházela bez povšimnutí. Například Rusko nereagovalo vůbec na první pokus o barevnou revoluci na Ukrajině v letech 2000-2002 (případ Gongadze (3), Kazetový skandál (4) a protesty Ukrajina bez Kučmy (5)).

Rusko zaujalo nesouhlasný postoj, ale do pučů, ke kterým došlo od listopadu 2003 do ledna 2004 v Gruzii a od listopadu 2004 do ledna 2005 na Ukrajině, aktivně nezasahovalo. V r. 2008 v Osetii a Abcházii použilo Rusko své jednotky proti Gruzii, americkému spojenci. V r. 2012, v Sýrii, ruská flotila demonstrovala svoji připravenost postavit se Spojeným státům a jejich spojencům v NATO.

V r. 2013 Rusko začalo přijímat ekonomická opatření proti režimu (Viktora) Janukoviče, což přispělo k jeho pochopení škodlivosti podepsání asociační dohody (s EU).

Moskva nemohla zachránit Ukrajinu před pučem kvůli podlosti, zbabělosti a stupiditě ukrajinských vůdců – nejen Janukoviče, ale všech bez vyjímky. Po ozbrojeném puči v Kyjevě v únoru 2014 vstoupilo Rusko do otevřené konfrontace s Washingtonem. Předtím byly konflikty prokládány zlepšováním vztahů. Ale na počátku r. 2014 se vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy zhoršily rychle, a téměř okamžitě dosáhly bodu, kdy by v předjaderné éře byla automaticky vyhlášena válka.

Takže v každém daném okamžiku se Putin pustil přesně do té míry konfrontace se Spojenými státy, kterou mohlo Rusko zvládnout. Pokud Rusko neomezuje míru konfrontace nyní, znamená to, že Putin věří, že ve válce sankcí, válce nervů, informační válce, občanské válce na Ukrajině a v ekonomické válce může Rusko vyhrát.

To je první důležitý závěr ohledně toho, co Putin chce a co očekává. Očekává vítězství. A vzhledem k tomu, že zaujímá puntičkářský přístup a snaží se předjímat jakákoliv překvapení, můžete si být jisti, že když bylo učiněno rozhodnutí necouvnout pod tlakem Spojených států, ale reagovat, ruské vedení má vítězství zaručeno dvakrát, ne-li třikrát.

Rád bych poukázal na to, že rozhodnutí vstoupit do konfliktu s Washingtonem nebylo učiněno v r. 2014, ani v r. 2013. Válka 8. srpna 2008 byla výzvou, kterou nemohly Spojené státy nechat nepotrestanou. Pak každá další fáze konfrontace pouze zvyšovala sázky. Od r. 2008 do r. 2010 schopnost Spojených států – nejen vojensky či ekonomicky, ale i celkově – poklesla, zatímco schopnost Ruska se zvýšila výrazně. Takže hlavním cílem bylo zvyšovat sázky pomalu, místo explozivně. Jinými slovy, otevřená konfrontace, ve které jsou veškerá předstírání odvržena a všichni chápou, že probíhá válka, musela být odložena co možná nejdéle. Ale ještě lepší by bylo vyhnout se jí zcela.

S každým uběhlým rokem se Spojené státy stávaly slabšími, zatímco Rusko se stávalo silnějším. Tento proces byl přirozený a nemožný zastavit a my jsme mohli s velkou mírou jistoty projektovat, že do r. 2020 až 2025, bez jakékoliv konfrontace, období americké hegemonie skončí, a Spojené státy by se pak měly nejlépe zamyslet nad tím, ne jak vládnout světu, ale jak odvrátit svůj vlastní strmý vnitřní úpadek.

Tudíž je jasné i Putinovo druhé přání: udržet mír, či zdání míru, co nejdéle. Mír je výhodný pro Rusko, protože v podmínkách míru, bez enormních výdajů, získává stejné politické výsledky, ale v mnohem lepší geopolitické situaci. To je důvod, proč Rusko neustále nabízí olivovou ratolest. Stejně jako kyjevská junta zkolabuje v podmínkách míru na Donbase, tak i vojensko-průmyslový komplex a globální finanční systém vytvořený Spojenými státy jsou odsouzeny k sebezničení v podmínkách světového míru. Takto jsou ruské činy trefně popsány rčením Sun Tzu: „Největší vítězství je takové, které si nevyžaduje žádné bitvy.

Je jasné, že Washington není řízen idioty, bez ohledu na to, co se říká v ruských programech nebo píše na blozích. Spojené státy chápou dokonale situaci, ve které se nachází. Navíc také chápou, že Rusko nemá v plánu je zničit a je skutečně připraveno spolupracovat jako rovný. Jenže kvůli politické a socioekonomické situaci ve Spojených státech je pro ně taková spolupráce nepřijatelná. Ekonomický kolaps a sociální exploze pravděpodobně proběhnou předtím, než Washington (dokonce i za podpory Moskvy a Pekingu) stihne provést nezbytné reformy, obzvláště když vezmeme v úvahu, že EU bude muset prodělat reformu ve stejné době také. Navíc politická elita, která se objevila ve Spojených státech v posledních 25 letech, si zvykla na statut vlastníků světa. Oni upřímně nechápou, jak se jim může někdo postavit.

Pro vládnoucí elitu ve Spojených státech (ani ne tak pro podnikatelskou, ale pro vládní byrokracii) je přechod ze země, která rozhoduje o osudu podlidí, na zemi, která s nimi vyjednává na rovném základě, netolerovatelný. Je to pravděpodobně stejné, jako nabídnout Gladstonovi nebo Disraelimu post premiéra království Zulu, pod Cetshwayo kaMpande. A tak, na rozdíl od Ruska, které potřebuje pro rozvoj mír, považují Spojené státy válku za životně důležitou.

Každá válka je zpravidla boj o zdroje. Typicky je vítězem ten, kdo má více zdrojů a může nakonec zmobilizovat více jednotek a vyrobit více tanků, lodí a letadel. Avšak někdy ti, kteří jsou strategicky znevýhodněni, mohou situaci změnit taktickým vítězstvím na bojišti. K příkladům patří války Alexandra velikého a Bedřicha velkého, jakož i Hitlerova kampaň v letech 1939-1940.

Jaderné mocnosti se nemohou střetnout přímo. Proto má obrovský význam jejich zdrojová základna. To je přesně důvod, proč si Rusko a Spojené státy zoufale konkurovaly u hledání spojenců v posledním roce. Rusko v tomto boji zvítězilo. Spojené státy se mohou spolehnout jako na spojence jen na EU, Kanadu, Austrálii a Japonsko (a ne vždy bezpodmínečně), ale Rusko dokázalo zmobilizovat podporu BRICS, aby se pevně ukotvilo v latinské Americe, a začalo vytěsňovat Spojené státy v Asii a v severní Africe.

Samozřejmě, že to není jasně patrné, ale pokud vezmeme v úvahu výsledky hlasování v OSN, a budeme-li předpokládat, že nedostatek oficiální podpory Spojeným státům znamená opozici a tudíž podporu Ruska, tak se ukazuje, že země napojené na Rusko dohromady mají asi 60% světového GDP, mají více než dvě třetiny populace a zaujímají více než tři čtvrtiny zemského povrchu. Takže Rusko bylo schopno zmobilizovat více zdrojů.

V tomto ohledu měly Spojené státy dvě taktické možnosti. První se zdála mít větší potenciál a byla jimi použita od prvních dnů ukrajinské krize.

Byl to pokus donutit Rusko vybrat si mezi špatnou situací a ještě horší. Rusko mělo být donuceno akceptovat nacistický stát na svých hranicích a tím i dramatickou ztrátu mezinárodní autority a důvěry a podpory spojenců, a po krátkém období by se stalo zranitelným vnitřními a vnějšími pro-americkými silami, bez jakékoliv možností přežít. Nebo mohlo poslat svoji armádu na Ukrajinu, vymést juntu dříve, než se zorganizovala, a obnovit legitimní vládu Janukoviče. To by však vedlo k obvinění z agrese vůči nezávislému státu a z potlačování lidové revoluce. Taková situace by měla za následek vysokou míru nesouhlasu u Ukrajinců a potřebu neustále vynakládat výrazné vojenské, politické, ekonomické a diplomatické zdroje na udržení loutkového režimu v Kyjevě, protože žádná jiná vláda by za takových okolností možná nebyla.

Rusko se tomuto dilematu vyhnulo. Nedošlo k žádné přímé invazi. Je to Donbas, kdo bojuje proti Kyjevu. Jsou to Američané, kdo musí věnovat nedostávající se zdroje k zániku odsouzenému loutkovému režimu v Kyjevě, zatímco Rusko může zůstat stranou a činit mírové návrhy.

Takže nyní Spojené státy nasadily druhou možnost. Ta je stará jako lidstvo samo. To, co nelze udržet a bude převzato nepřítelem, musí být poškozeno co nejvíce, aby bylo vítězství pro nepřítele dražší, než porážka, protože všechny jeho zdroje budou použity na obnovu zničeného území. Spojené státy proto přestaly pomáhat Ukrajině čímkoliv, vyjma politické rétoriky, zatímco vybízí Kyjev, aby rozšiřoval občanskou válku v celé zemi.

Ukrajinská země musí být spálena, nejen v Doněcku a Lugansku, ale také v Kyjevě a ve Lvově. Úkol je jednoduchý: zničit sociální infrastrukturu co nejvíce a zanechat populaci na samém pokraji přežití. Pak budou populaci Ukrajiny tvořit miliony vyhladovělých, zoufalých a silně ozbrojených lidí, kteří se budou vraždit pro jídlo. Jediným způsobem, jak toto krveprolití zastavit, by byla masivní mezinárodní intervence na Ukrajině (domobrana samotná nebude postačovat) a masivní finanční injekce, aby se nakrmila populace a obnovila ekonomika, dokud se Ukrajina nebude schopna krmit sama.

Je jasné, že všechny tyto náklady padnou na Rusko. Putin správně věří, že nejen rozpočet, ale i veřejné zdroje obecně, včetně vojenských, budou v tomto případě přetíženy a možná nedostačující. Proto je cílem neumožnit, aby Ukrajina explodovala dříve, než domobrana může dostat situaci pod kontrolu. Je klíčové minimalizovat oběti a destrukci a zachránit co největší část ekonomiky a infrastruktury velkých měst, aby populace nějak přežila, a pak se o nacistické hrdlořezy postarají sami Ukrajinci. 

V tento okamžik se objevuje pro Putina spojenec ve formě EU. Protože Spojené státy se vždy pokoušely použít evropské zdroje ve svém boji s Ruskem, EU, která již byla oslabena, dosahuje bodu vyčerpání a musí se vypořádávat s vlastními dlouho hnijícími problémy.

Pokud má nyní Evropa na své východní hranici zcela zničenou Ukrajinu, ze které budou miliony ozbrojených lidí utíkat nejen do Ruska, ale také do EU, a brát si sebou kratochvílné hrátky jako pašování, střílení a terorismus, EU nepřežije. Lidové republiky Novoruska však budou sloužit jako nárazníková zóna pro Rusko.

Evropa se nemůže konfrontovat se Spojenými státy, ale smrtelně se obává zničené Ukrajiny. Proto se poprvé v konfliktu Hollande a Merkel nejen pokouší sabotovat americké požadavky (uvalováním sankcí, ale nezacházením příliš daleko), ale činí také omezené nezávislé kroky s cílem dosáhnout kompromisu – možná ne míru, ale aspoň příměří na Ukrajině.

Pokud Ukrajina vzplane, bude hořet rychle, a pokud se EU stala nespolehlivým partnerem, který je připraven ne-li se přesunout do ruského tábora, tak aspoň zaujmout neutrální postoj, tak bude Washington, věrný své strategii, nucen zapálit Evropu.

Je jasné, že řada občanských a mezistátních válek na kontinentu plném všemožných zbraní, kde žije více než půl miliardy lidí, je mnohem horší, než občanská válka na Ukrajině. Atlantik odděluje Spojené státy od Evropy. Dokonce i Británie by mohla doufat, že zůstane v klidu za kanálem. Ale Rusko a EU sdílí velmi dlouhou (sic) hranici.

Není vůbec v zájmu Ruska mít požár sahající od Atlantiku po Karpaty, kdy území od Karpat po Dněpr stále ještě doutná. Proto je dalším Putinovým cílem co možná nejvíce zabránit těm nejvíce negativním důsledkům vzplanutí na Ukrajině a v Evropě. Protože je nemožné takovému výsledku zabránit zcela (pokud Spojené státy chtějí zažehnout požár, tak vzplane), je nezbytné být schopen ho rychle uhasit, aby se zachránilo to nejcennější.

Tudíž aby ochránil legitimní zájmy Ruska, považuje Putin mír za životně důležitý, protože je to mír, co umožní dosáhnout tohoto cíle s maximálním účinkem za minimálních nákladů. Ale protože mír již není možný a příměří se stávají teoretičtějšími a křehčími, potřebuje Putin skončit válku co nejdříve.

Ale chci zdůraznit, že pokud bylo možné dosáhnout kompromisu před rokem za těch nejpříznivějších podmínek pro Západ (Rusko by stále dosáhlo svých cílů, ale později – což je malý ústupek), nyní již možný není, a podmínky se progresivně zhoršují. Zdánlivě zůstává situace stejná; mír za téměř jakýchkoliv podmínek je stále pro Rusko prospěšný. Změnila se jen jedna věc, ale ta má obrovský význam: veřejné mínění. Ruská společnost touží po vítězství a odvetě. Jak jsem poukázal výše, ruská moc je autoritativní, spíše než autoritářská; proto na veřejném mínění v Rusku záleží, na rozdíl od “tradičních demokracií”.

Putin si může udržet svoji roli základního pilíře systému jen dotud, dokud má podporu většiny populace. Pokud o tuto podporu přijde, tak protože žádná postava jeho velikosti se z ruské politické elity nevynořila, ztratí systém svoji stabilitu. Ale moc si může udržet svoji autoritu jen tak dlouho, dokud úspěšně ztělesňuje přání mas. Tudíž porážka nacismu na Ukrajině, dokonce byť jen diplomatická, musí být jasná a nesporná – pouze za takovýchto podmínek je ruský kompromis možný.

Takže bez ohledu na Putinova přání a zájmy Ruska, vzhledem k celkové rovnováze moci, jakož i prioritám a schopnostem protagonistů, se válka, která měla skončit vloni v rámci hranic Ukrajiny, téměř jistě přelije do Evropy. Lze pouze tušit, kdo bude úspěšnější – Američané se svoji plechovkou benzínu, nebo Rusové s hasičákem? Ale jedna věc je naprosto jistá: mírové iniciativy ruských vůdců budou omezeny nejen jejich přáními, ale i jejich skutečnými schopnostmi. Je marné bojovat buď s přáními lidí, nebo s během historie; ale když se shodují, je jedinou věcí, kterou může moudrý politik udělat, pochopit přání lidí a směr historických procesů a pokusit se je podpořit za každou cenu.

Okolnosti popsané výše činí extrémně nepravděpodobným, že zastánci nezávislého státu Novorusko se dočkají naplnění svých přání. Vzhledem k rozsahu blížícího se požáru není určení osudu Ukrajiny jako celku příliš komplikované, ale zároveň to nepřijde levně.

Je jen logické, že Rusové by se měli ptát: pokud Rusové, které jsme zachránili před nacisty, žijí v Novorusku, proč musí žít v odděleném státu? Pokud chtějí žít v odděleném státu, proč by mělo Rusko obnovovat jejich města a továrny? Na tyto otázky je jen jedna rozumná odpověď: Novorusko by se mělo stát součástí Ruska (obzvláště proto, že má dost bojovníků, ačkoliv vládnoucí třída je problematická). No, pokud se část Ukrajiny může připojit k Rusku, proč ne celá? Obzvláště když s veškerou pravděpodobností v době, kdy tato otázka přijde na přetřes, již Evropská unie nebude alternativou Eurasijské unii (pro Ukrajinu).

Následně bude rozhodnutí opětovně se připojit k Rusku učiněno sjednocenou federativní Ukrajinou, a ne nějakým subjektem bez jasného statutu. Myslím, že je předčasné překreslovat politickou mapu. S největší pravděpodobností bude konflikt na Ukrajině ukončen koncem tohoto roku. Ale pokud Spojené státy dokážou rozšířit konflikt do EU (a pokusí se o to), zabere konečné vyřešení územních otázek nejméně několik let, a možná více.

V jakékoliv situaci máme prospěch z míru. V podmínkách míru, jak ruská zdrojová základna roste, jak noví spojenci (bývalí partneři Spojených států) přechází na ruskou stranu, a jak se Washington stává progresivně marginalizován, stane se územní restrukturalizace mnohem jednodušší a dočasně méně významnou, obzvláště pro ty, kteří budou restrukturalizováni.

Poznámky:

  1. Moskevská ulice, kde je sídlo prezidentské správy Ruska
  2. Moskevské náměstí, kde se nachází ruské ministerstvo zahraničí
  3. Georgij Gongadze byl ukrajinský novinář a filmový režisér gruzínského původu, který byl unesen a zavražděn v r. 2000
  4. Kazetový skandál vypukl v r. 2000, po uveřejněný audionahrávek, kde Leonid Kučma údajně probíral potřebu umlčet Gongadzeho za to, že informoval o korupci na vysokých místech
  5. V důsledku kazetového skandálu došlo na Ukrajině v letech 2000-2001 k masovým protestům proti Kučmovi

Чего хочет Путин? vyšel 11. února 2015 na actualcomment.ru. Anglický překlad What Does Putin Want? vyšel 22. dubna 2015 na ICH. Překlad v ceně 1683 Kč Zvědavec.

Známka 1.2 (hodnotilo 294)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

42

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc říjen přispělo 101 čtenářů částkou 12 598 korun, což je 42 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Jak milují zvířata23.10.17 20:27 Neurčeno 0

Poslední zářez Daniela Hermana: Za prasečák v Letech půjde půl miliardy z vašich peněz. Ještě se to stihne podepsat23.10.17 16:41 Česká republika 2

Bartoše volily hlavně ženy23.10.17 16:30 Česká republika 1

Severním Porýní-Vestfálsku řádí svrab natolik, že již docházejí léky23.10.17 00:29 Německo 0

Něco pro zasmání: Britské listy komentují volby23.10.17 00:08 Česká republika 2

Ivan David:Protestní strany? To je manipulativní termín, kterým berou lidem jejich práva. Omezování protestů, tomu se říká totalita22.10.17 23:37 Česká republika 0

Za hnutí ANO byl zvolen poslanec s muslimskými kořeny22.10.17 23:09 Česká republika 1

Pečinka z Reflexu: Lidovci se snaží vecpat do vlády Hermana na pozici ministra zahraničních věcí22.10.17 21:45 Česká republika 0

Manert opět perlí, tentokrát píše o Kanadě22.10.17 19:42 Kanada 0

Gayové v české politice? Je nás víc, já ale nejsem srab, říká Stropnický20.10.17 11:07 Česká republika 8

Pojďme na NĚ - Jen hodiny do rozhodnutí: Zvedneme hlavy? Kdo zůstane doma, volí Kalouska, Merkelovou a muslimskou invazi19.10.17 22:20 Česká republika 4

Chcete volit ty, kteří rozhodli o církevních restitucích? Tady jsou 18.10.17 22:11 Česká republika 2

Feminacistky rozjely další nenávistnou kampaň proti mužům18.10.17 21:13 USA 2

Evropská komise: Necháme města otevřená pro migranty, ale postavíme všude diskrétní bariéry proti teroristickému útoku18.10.17 20:00 Evropská unie 1

Usnesení sněmovny k lithiu18.10.17 19:12 Česká republika 0

Skutečná tvář Ivana Bartoše17.10.17 21:27 Česká republika 4

Vídeň po volbách: Hate demonstrace proti "nacistickému" Rakousku16.10.17 19:33 Rakousko 2

Česko má přijmout 200 tisíc cizinců na práci, navrhl Pilný z ANO16.10.17 05:40 Česká republika 2

Bitcoin už stojí přes 120 tisíc korun15.10.17 23:34 Neurčeno 0

V předčasných parlamentních volbách v Rakousku dnes zvítězila Rakouská lidová strana (ÖVP)15.10.17 21:27 Neurčeno 1

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
25,65 Kč
Libra
28,78 Kč
Kanadský dolar
17,24 Kč
Australský dolar
17,02 Kč
Švýcarský frank
22,11 Kč
100 japonských jenů
19,18 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
6,07 Kč
100 maď. forintů
8,33 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
37,94 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 841,05 Kč
1 unce stříbra
370,54 Kč
Bitcoin
126 165,68 Kč

Poslední aktualizace: 23.10.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 21 452