Tábor smrti Talerhof (2)

Lin

11.12.2014 Komentáře Témata: Historie, Ukrajina 2145 slov

Předchozí část

Rakousko – Uhersko štědře podporovalo haličské „ukrajinství“, protože dobře vědělo, co při tomto druhu „vlastenectví“ v národě nastane. Mělo s tím bohaté zkušenosti – z ostatních slovanských zemí, které byly součástí monarchie už delší dobu. Upřednostňováním a zvýhodňováním jedné (loajální) skupiny etnika nad druhou (neloajální) se docílí udavačství, vzájemné nenávisti, rozkolu a teroru uvnitř samotného etnika. A to vše bez větší námahy „správce“, vlastníma rukama dříve jednotného etnika.

„Ukrajinci“ splňovali vše, co bylo pro monarchii žádoucí a výhodné. Byli loajální k monarchii a byli prodejní. Vzhlíželi se ve vídeňském životním stylu a vším domácím pohrdali jako „necivilizovaným“ a provinčním. V Rusku viděli „staletého“ nepřítele. Neuznávali pravoslaví, vyznávali buď víru římskokatolickou nebo řeckokatolickou (zásadní rozdíl mezi pravoslavím a oběma jmenovanými církvemi je v tom, že pravoslaví neuznává autoritu papeže – ale pozor, jsou ještě tzv. „unianti“, kteří se sice hlásí k pravoslaví, ale papeže uznávají). Nacionalisté nenáviděli i Poláky, ale v té době Polsko jako země nepředstavovalo pro monarchii hrozbu. Jako stát v té době neexistovalo, protože území bylo v 18. století rozděleno mezi Rakousko – Uhersko, Rusko a Prusko (Německo).

Na začátku 20. století byla politická situace v Haliči ještě vyrovnaná. Ve volebním období 1901 – 1907 „ukrajinští“ nacionalisté nekandidovali, neboť jako politická síla ještě nebyli zformovaní. Ve Lvově měla své sídlo a politické zastoupení jak Ruská rada (zastupující ruskojazyčné obyvatele), tak Polský sejm (zastupující polsky mluvící obyvatele). Najdeme tu však i mnoho krajanských spolků různých národností, mj. i Českou besedu. Lvov na počátku 20. století byl, dá se říci, městem mnoha národů monarchie. Rusíni ještě do začátku 1. světové války tvořili většinu. Silné zastoupení tu však měli hlavně Poláci, také Maďaři, Češi a Slováci (mezi nimi mnoho židů, ale v té době národnost židovská ještě neexistovala).

Češi přicházeli na území Haliče hlavně „pracovně“. Monarchie využívala jejich pracovní dovednosti a hlavně schopnost rozumět ruštině a polštině. Kdo z Čechů sem byl dosazen ke státní službě, musel být loajální k monarchii.

Situace kolem nacionalistů se začala dramaticky měnit před volbami v roce 1907. Na tehdejšího gubernátora Haliče, hraběte Andrzeje Potockého (Polák) „politicky tlačili“, že volby musí být ovlivněny tak, aby nacionalistické (konzervativní) ukrajinské strany získaly většinu. On odmítl s tím, že je aristokrat a má nějaké své zásady a pojetí o cti. Volby dopadly tak, že nacionalisté většinu nezískali. A hrabě Potocký zaplatil životem. Zastřelil ho studentík Miroslaw Syczyňski, kterému Potocký paradoxně pomohl dostat se na studia. Syczyňski se v té době cítil „Ukrajincem“ a tak vykonal, co po něm „ukrajinství“ žádalo. Po Potockém byl na místo gubernátora dosazen „Ukrajinec“ Bobrzyňski. Na svém postu vydržel až do začátku války (a na konci se na krátkou chvíli vrátil), ale musel čelit silnému odporu jak ze strany Rusínů, tak Poláků.

Tento pán ale stihl sjednotit nacionalistické strany pod Konzervativní lidovecký a ukrajinský blok, který také na Haliči v roce 1911 vyhrál volby.

Od roku 1912 se Halič nořila do stupňujících se represí a teroru. V první řadě se „konzervativní Ukrajinci“ zaměřili na inteligenci a politické odpůrce. V roce 1912 byli na udání zbaveni vojenských hodností rusky smýšlející důstojníci. Totéž se dělo na školách a na univerzitě, jak mezi učiteli, tak mezi studenty. Čistky proběhly mezi politiky a úředníky. Vykonstruovaná obvinění a soudní procesy, končící většinou trestem smrti nebo doživotním žalářem. Většina obvinění stála na „vlastizradě“ v podobě špionáže „pro cizí mocnost“ (myšleno tím carské Rusko). Ve skutečnosti bylo jedinou vinou odsouzených jejich „rusofilství“, tj. odmítnutí „ukrajinství“.

Obyčejným rolníkům, většinou prostým a negramotným, bylo „ukrajinství“ vštěpováno násilně - bitím, týráním, šikanou, zabavováním a ničením majetku, jejich zdroje obživy. Dělníkům se snížila mzda na úroveň r. 1885 a pracovní doba se prodloužila na 12 – 16 hodin denně. Práci nebylo lehké získat, protože v požadavcích se najednou objevilo „ukrajinská národnost“ a „pouze ukrajinsky mluvící“. I toto donutilo mnohé chudáky, aby se k „ukrajinství“ přihlásili a začali se učit řeč, která jim byla úplně cizí.

(Pozn.: I ikona ukrajinské literatury, spisovatel Taras Ševčenko, si psal svůj osobní deník rusky a ne ukrajinsky.)

Asi nepřekvapí, že v roce 1913 vypukl ve lvovské oblasti velký hladomor. A jedinou mocností, která vyslyšela volání o pomoc, bylo carské Rusko. Tam uspořádali sbírku na pomoc hladovějícím a peníze poukázali krajanským spolkům Haliče.

Nahlédněme nyní do vzpomínkové knihy Vasilije Romanoviče Vavrika, haličského rodáka a vězně, který prošel koncentračními tábory Talerhof a Terezín (kniha byla vydána k padesátiletému výročí Talerhofu):

Obhájci Rusi našli nejsilnější podporu v mase nejobyčejnějších lidí Haliče. Pro prostého rolníka bylo velmi těžké se z ničeho nic přerodit z Rusína na Ukrajince. Bylo pro něj nemyslitelným najednou pošlapat vše, co mu po staletí bylo svaté a duši drahé. Nemohl pochopit, proč najednou ukrajinští profesoři tak mlhavě, mazaně a složitě mění Rus na Ukrajinu a zaměňují jedno s druhým. Vším svým bytím obyčejný národ rozpoznal, že se tvoří lež, faleš a zrada. Tím spíše, že všichni zastánci Ukrajiny přešli tak snadno a rychle na stranu německého a maďarského teroru. Pro národní masu byl nepochopitelný požadavek zvířecí nenávisti k „moskalům“. Svou pravdivou intuicí a bezprostředním vnímáním k nim cítili rodovou spřízněnost, stejně jako k Bělorusům, a pokládali je za nejbližší příbuzné Malorusi.
Čím silnější byl tlak na vzbuzování nenávisti k Rusku, tím větší byl odpor Zakarpatí. Za milovanou Rus šli bez bázně na šibenice, k popravám, na muka týrání a nelidského ponížení koncentračních táborů v Talerhofu, Terezíně, Vídni, a jiných věznic Rakouska – Uherska. Šli po tisících, a strádali, umírali v mukách a ponížení, za ruskou víru svých předků, za ruské slovo, za ruskou ikonu, za ruskou duši i srdce, za ruskou píseň, za ruskou zemi, čest i svědomí.

Válečné bubny zněly v Evropě již nějakou tu dobu, čekalo se jen na vhodnou záminku, signál. Na politické mapě bylo příliš mnoho silných hráčů, bažících po surovinách a koloniích. Nahromaděné problémy snad ve všech sférách hrozily výbuchem – a řešením byla válka. Soupeři byli předem jasní. Již v roce 1879 uzavřelo spojenectví Prusko (Německo), Rakousko – Uhersko a Osmanská říše. Později, v roce 1893, uzavřelo spojenectví Rusko, Francie a Anglie. Čím blíže válka byla, tím více stoupal teror habsburské monarchie vůči slovanskému obyvatelstvu v korunních zemích.

Válka byla vyhlášena přesně měsíc po atentátu na arcivévodu Ferdinanda, tj. 28.07.1914. Šlo sice o vyhlášení války Srbsku, ale na Haliči se téměř okamžitě rozpoutalo peklo. Ubohé haličské obyvatele pronásledovali a týrali nejen představitelé monarchistické moci, ale hlavně „novoukrajinci“. Nešlo jen o arest „nespolehlivých osob“ z černých spisků. Šlo hlavně o lidská jatka – bez soudu, bez důkazů. Většinou jen na udání „spoluobčanů“. Běsní psychopati byli schopní během jediného dne vyvraždit celou vesnici, včetně kojenců. Vavrik píše např. o vesnici Cuněvo, kde vojáci ves vypálili, sehnali obyvatele na jedno místo a oddělili muže od žen a dětí. Muže postavili v řadách ke stromům a věšeli jednoho po druhém před zraky jejich dětí, žen a matek. Víc jak šedesát jich bylo. Žen a dětí na osmdesát. Ty pak krátce věznili na Haliči a přeživší pak odpravili do Talerhofu. „Lov“ probíhal také na kněží pravoslavné církve. Někoho vzali do zajetí, někoho povraždili s celou rodinou. Halič se tehdy topila v krvi a plála ohněm z vypalovaných vesnic, domů, kostelů.

Připomínám, že tento teror nebyl veden proti nepříteli, ale občané habsburské monarchie terorizovali občany habsburské monarchie. Mezi nejkrutější trýznitele patřili Maďaři – a „Ukrajinci“… Vavrik k tomu píše:

Tento hrozný masový teror vyvolal u haličského osídlení nepředstavitelné zoufalství. Ne z blížící se ruské armády, ale z bandy zvěrsky brutálních zločinců své vlastní země. Byli vynuceni skrývat se před nimi v horách, v lesích, stepích i jámách. Stejně, jako se kdysi skrývali jejich předci před Tatary a Turky.

Vlasy vstávají na hlavě hrůzou, když domyslím, kolik msty a nenávisti vylil na své bližní ukrajinský fanatik, kolik jich vydal na smrt ukrajinský politik typu krvavého Kosti Levického, kolik umučených obětí měl na svědomí ukrajinský důstojník typu satanisty Čirovského. Ne den, ne dva, opíjel se strašlivý démon Haliče bratrskou krví. Na každém kroku byl viditelný a celou zemí se neslo jeho zlověstné vytí.

Důvody k takovým „exekucím“ byly např.: Rozsvítili lampu ve chlévě a tím dávali signál nepřátelským špiónům (hospodyně šla podojit krávu a rozsvítila si lampu, aby viděla). Řekl o sobě, že je Rusín (malý chlapec, školák, kterého udal jeho učitel). Byl přistižen, jak si na poli zpívá ruskou píseň. Pozdravila rusky. Řekla sousedce, že se ruská armáda chystá vstoupit na Halič a že již brzy bude konec utrpení (za to byla vyvražděna a vypálena celá vesnice).

Maďarský husar umlátil k smrti ženu před očima jejích dětí za to, že mu nemohla dát chleba (protože žádný neměla). Oblíbenou „zábavou“ maďarských husarů bylo přivazování „provinilců“ ke koňskému sedlu a usmýkání k smrti. A „Ukrajinci“ si libovali ve věšení provinilce za jednu nohu, s rukama svázanýma za zády.

Ve městech se situace nelišila, v mnohém byla ještě děsivější. Pověšení, zastřelení, ubití, rozsekaní šavlemi. Lvov zalila rusínská krev a dle svědectví ležely zmrzačené mrtvoly i na ulicích. Za jediný den, 20. srpna 1914, zde bylo zatčeno na 1.200 lidí. Nedaleké město Turka bylo známé svým krutým vězením a popravami, které probíhaly každý den. Ve městě Przemyšl, které bylo i významným strategickým bodem kvůli vojenské pevnosti, bylo dne 15. září 1914 zmasakrováno 46 lidí, vězňů. Maďarští huláni svázané vězně nahnali do slepé ulice a začala krvavá jatka, jaká starodávné město nezažilo za celou svou historii.

Represím neunikla ani Bukovina (na východě) a Lemkovská Rus v nejzápadnějším cípu Haliče. Lemkové byli obzvláště tvrdým oříškem a to už pro Poláky. Nevymýtili z nich ani „rusofilství“, ani pravoslavnou víru. Mnoho jich skončilo v Talerhofu, Terezíně a jiných podobných „zařízeních“ po celém území monarchie. Bylo takových na třicet. Vavrik zmiňuje např. Miskolc, Ostřihom, Feldbach, Budapešť.

Vavrik také popisuje soud a popravu několika lemkovských pravoslavných kněží a to již 26. srpna 1914. Obviněni byli (jak jinak) z vlastizrady. Dle udání dvou řeckokatolických kněží měli provinilci šířit letáky s řečí nějakého pravoslavného biskupa Nikona (kterého nikdo neznal), osvobozující všechny Lemky od přísahy věrnosti Rakousko - uherské monarchii.

Vojenský tribunál představovali major auditor Mečislav Bělský (Polák), poručík zásobování Ivan Duša (Rusín), nadporučík soudce Josef Vondráč (Čech), poručík advokát Julian Fulayt (národnost nezjištěna). Obvinění přečet Vondráč, protokol zapisoval Duša. Mezi obviněnými byl otec a syn Sandovičové. Děkan Sandovič starší, otec devíti dětí, věděl, že obhajovat se nemá smysl, protože vše je již rozhodnuté předem. Po tribunálu chtěl jen ukázat byť jeden jediný leták, který měl údajně šířit. Neměli ho. Sandovič mladší, student, však ještě nedokázal skrýt svou lemkovskou hrdost a soudu odpověděl takto:

Nemám žádnou příčinu, abych skrýval svou sounáležitost s Rusí, pro kterou se ani smrti nebojím. Má smrt ani smrt mého otce, dokonce ani smrt celé ruské Haliče nemůže zachránit tak velkou mocnost jako Rakousko – Uhersko. To je úkol její armády. Historie, ta čistá a pravdivá, jednou bude žádat odpovědi na všechny naše oběti, tím spíš, že nikdo z nás nedržel v ruce zbraň a nebojoval proti rakousko – uherské armádě. Vy máte moc vynášet nad námi rozsudky a tuto moc používáte.

Všech sedm obviněných bylo odsouzeno k smrti zastřelením.

Všechny popisované události se staly těsně po vyhlášení války, v rozpětí zhruba dvou měsíců. Už po měsíci byly haličské věznice přeplněné, takže se hned na konci srpna 1914 začalo s přesuny vězňů do větších věznic mocnářství a do koncentračního tábora v Talerhofu. První vězni do Terezína dorazili 3. září 1914, do Talerhofu o den později, 4. září 1914. Jejich návrat byl nežádoucí, proto se s nimi podle toho zacházelo. Terezínem dle oficiálních čísel prošlo „něco mezi“ 15 a 20 tisíci lidí. Talerhofem na 30 tisíc lidí. Čísla však dle svědectví neodpovídají realitě. Mrtvé nikdo nepočítal… Dle Vavrika jen v Talerhofu dle oficiálních čísel zemřelo na 3 tisíce lidí, ve skutečnosti jich ale bylo mnohem víc.

*Vasilij Romanovič Vavrik, narozen v roce 1889 v rolnické rodině, ve vesnici Jasnišče Brodského okrsku. V roce 1914 studentem právnické fakulty Lvovské univerzity, zajat a uvězněn za „rusofilství“ nejprve v Terezíně, pak v Talerhofu. Na konci roku 1915 poslán z koncentračního tábora rovnou na italskou frontu, odkud ho zachránil ruský velvyslanec v Itálii. Vavrik nastoupil do sboru ruských legionářů, bojujících ve Francii (a za Francii). V roce 1917 se přidal na stranu bělogvardějců a bojoval v Dobrovolnické armádě na jihu Ruska, účastnil se obrany Krymu. Po porážce vojska barona Petra Wrangela odjel v roce 1920 do Československa, kde vystudoval na Karlově univerzitě slavistiku. V roce 1927 se vrací na tehdy již polskou Halič, kde zůstal až do své smrti v roce 1970. Celý život se nesmířil se sovětskou komunistickou mocí, která „ukrajinství“ nejen podpořila, ale k tomu zakázala všechny „rusofilské“ organizace a obyvatelstvo opět podrobila represím, tentokrát již v sovětských lágrech.

- pokračování -

Známka 1.2 (hodnotilo 182)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

71

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc březen přispělo 144 čtenářů částkou 21 350 korun, což je 71 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Židáci vládnou Ukrajině, udeřila Nadija Savčenková29.03.17 21:30 Ukrajina 5

Skutočne francúzski policajti znásilnili černocha Thea obuškom?27.03.17 22:33 Francie 0

A zase kvóty. Ty kobylky si prostě do hnízda nasadit musíte! 27.03.17 22:21 Evropská unie 8

Úžasný příklad lidské solidarity - lidé poslali Kamile za dva dny 3 miliony korun na bionickou ruku!27.03.17 21:00 Česká republika 2

Viktor Orbán vyzývá k odporu (cz titulky)27.03.17 19:36 Maďarsko 1

Zakázat end-to-end šifrování, volá britská ministryně vnitra27.03.17 13:54 Británie 7

Vyhodili ho, protože měl o Williamsové říct, že je gorila. Komentátor pak dostal infarkt27.03.17 11:01 USA 7

Zemřela Věra Špinarová27.03.17 10:42 Česká republika 5

S EU na věčné časy a nikdy jinak25.03.17 15:08 Evropská unie 2

Naši zemi projíždí další americký vojenský konvoj25.03.17 14:59 Česká republika 5

Pozvánka na pietní akt za oběti agrese NATO proti Jugoslávii 199923.03.17 22:12 Česká republika 2

37 % švédské populace mezi 0-44 lety má imigrační pozadí23.03.17 20:09 Švédsko 1

Molenbeek: Policie objevila 51 neziskových organizací podezřelých z napojení na islámský terorismus23.03.17 18:57 Belgie 0

Teroristický útok v Londýně spáchal britský islámský konvertita, učitel a otec tří dětí23.03.17 18:14 Británie 0

Teroristický útok v Londýně22.03.17 21:26 Británie 7

Rasismus černých vůči bílým že neexistuje?21.03.17 17:42 Neurčeno 5

Saúdskoarabský vrtulník rozstřílel loď se somálskými uprchlíky20.03.17 21:32 Saudská Arábie 7

Dva syrští krimigranti pobodali Němce20.03.17 21:07 Německo 1

Umřel Rockefeller. V pekle mají mejdán20.03.17 20:16 Neurčeno 11

"Četníci z Luhačovic" - gay scéna v seriálu20.03.17 16:39 Česká republika 9

Měnové kurzy

USD
25,16 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,30 Kč
Kanadský dolar
18,87 Kč
Australský dolar
19,30 Kč
Švýcarský frank
25,26 Kč
100 japonských jenů
22,63 Kč
Čínský juan
3,65 Kč
Polský zloty
6,39 Kč
100 maď. forintů
8,72 Kč
Ukrajinská hřivna
0,93 Kč
100 rublů
44,68 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 447,99 Kč
1 unce stříbra
456,70 Kč
Bitcoin
25 958,91 Kč

Poslední aktualizace: 30.3.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 14 204