Rozmetání buržoazního systému a spravedlivý stát

Radim Lhoták

27.9.2014 Komentáře Témata: Úvahy 4629 slov

Předkládám veřejnosti pojednání nejvyššího významu, protože osvětluje příčiny involuční tendence současné společnosti. Zároveň přináší základní vhled do zákonů života lidské společnosti a z něho vyplývající kritiky racionální a krátkozraké konstrukce lidově demokratických principů, na nichž by měl fungovat „spravedlivý stát“.

Předem upozorňuji, že rozsah textu překračuje obvyklou míru publicistického článku. Nepovažuji však za vhodné jej trhat na kratší části a zveřejňovat na pokračování. Jde totiž o téma, k jehož pochopení je nutné uchopit je jako celek. Teprve tehdy bude názor z něho vyplývající konzistentní. Čtenářům, kteří nemají trpělivost se čtením delších textů, doporučuji se k němu postupně vracet tak, jak svým sdělením bude zasahovat do jejich samostatného myšlení a odkrývání souvislostí.

Není pochyb o tom, že příčinou ekonomistické degradace lidské společnosti na třídy vykořisťovatelů a vykořisťovaných je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Nutnost rozmetání kapitalistických forem vlastnictví a (ne)kulturních pilířů života západní civilizace na cestě ke spravedlivému uspořádání společnosti je zjevná. Ne tak existenční forma nová, která by měla zajistit důstojný život všem lidem dobré vůle.

Říše falešných představ o spravedlivé společnosti (politický platonismus)

Na úvod je třeba se vypořádat se všemi spekulativními koncepty, které nad zamýšlenými troskami kapitalistického vlastnictví a moci oligarchů vztyčují pyramidu lidových zástupců, pověřenců, komisařů, správců a kdejakých mluvčích obecného zájmu. Zářným příkladem je „Organizace lidového státu“ z pera Franko G. Freda – vůdce Evropské revoluční fronty. (Jeho text „Rozmetání systému“ z roku 1969 lze najít v čítárně Délského potápěče jako třetí svazek edice Metanoia.)

Fredův přístup k řešení problematiky „spravedlivého státu“ je označován jako „politický platonismus“ a nabývá tudíž poněkud hlubší konotace proti jiným spekulacím vycházejícím z materialistických ideologií a „pokrokových“ socialistických (komunistických) hnutí. Politický platonismus vystavuje koncept spravedlivé společnosti nad ostatní tím, že klade pojem „stát“ do analogie s platonským pojetím pojmu „obec“ (polis -helénská tradice). Soudím, že s tímto názorem je nejprve třeba se vypořádat, protože zavádí problematiku řízení státu do říše představ, které nejsou ve shodě s objektivní realitou.

Shledávat v organizaci moderního státu prvky shodné s bytností obce, především pak aplikovat na stát platónskou ideu obce, která sjednocuje bytí obce s bytím lidského jedince, je zavádějící omyl. Moderní stát, především potom stát v podobě globálního impéria, není bytností ve smyslu přirozeného projevu lidské existence. Moderní stát je nositelem řízení velké a heterogenní společnosti. Jako takový nemůže být subjektem, k němuž lze vztahovat kategorii vlastnictví. Společenské vlastnictví v pojetí moderní doby je nonsens (včetně v Evropě zavrženého socialistického „znárodnění“), protože společnost v dnešním slova smyslu nemá a ani nemůže mít charakter společenství vlastníků (občiny). Zde je třeba rozlišovat mezi společností, jako uměle vytvořeným útvarem podléhajícím jisté státní organizaci a vymezujícím se na bázi ideologie univerzálních či kolektivních hodnot lidskosti a lidských práv, a mezi společenstvím fungujícím na principu organických a autentických sociálních vazeb mezi všemi jeho členy.

Život v organickém společenství podléhá přirozeným zákonům univerza. Jaké zákony to jsou a jaké formy vlastnictví z nich vyplývají, řekneme si později. Organické společenství, jehož typickým výrazem je rod, kmen nebo tlupa, je jistou formou vyšší bytosti, podobně jako živočišné buňky skládají živočicha jako vyšší životní formu (dobrým příkladem jsou rovněž společenství včelstev nebo mravenců). Naproti tomu stát není organismem. Je nanejvýše řízeným „sociopolitickým ekosystémem“ stanovujícím pravidla pro soužití vnitřních organických forem života.

Kompetence státu

Je proto namístě přisuzovat státu pouze roli organizační tam, kde potřeby občanů přesahují organické uspořádání vnitřních společenství (otázka věcí veřejných), a role správní týkající se veřejných statků a zdrojů, které vytvořila sama příroda jako nezbytný předpoklad existence všech živých tvorů. Přírodní zdroje nejsou výdobytkem člověka, nemohou být proto předmětem vlastnictví nikoho, člověka ani žádného lidského organizačního celku. Naopak vlastnické právo má co do činění se všemi lidskými výdobytky a vychází z oprávněnosti toho, kdo danou věc vytvořil a je tedy po právu jejím vlastníkem, pokud se nerozhodne s ní naložit jinak.

Politický platonismus, jak je definován v knize „Rozmetání systému“, je velice problematický, ne-li sporný. S nutností odebrat zdroje buržoazního diktátu jeho původcům, včetně jejich ničím neomezených nároků na vlastnictví výrobních prostředků, je možno souhlasit. Velice problematické je však přisuzovat modernímu státu vyšší ideu ve smyslu platónské ideální obce. Dávám za pravdu těm, kdo tvrdí, že stát je výsledkem společenské smlouvy, nikoliv organickým útvarem univerza.

Stejných přehmatů (ne-li cílené mystifikace) se dopouštějí všechna náboženství a idealistické filosofie, pokud aplikují systém vyšších idejí a ideálních představ (v případě náboženství jde o svévolnou aplikaci boží vůle) nikoliv na ryzí a bytné součásti světa, ale na všechny jeho procesy, které navíc podléhají nahodilosti. Sám Platón striktně omezuje velikost ideální polis počtem okolo 5000 občanů (Platón uvádí ideální počet 5040 a vychází přitom z numerologických úvah – toto číslo je beze zbytku dělitelné všemi číslicemi od 1 do 10). Politeia (ústava) se týká polis, která je organickým společenstvím, nikoliv státu jako celku přesahujícího autentické vnitřní sociální vazby jeho členů. (Kosmopolis je humanistické falsum.) Z téhož důvodu jsou všechny předpisy a schémata řízení „lidového státu“ a uplatnění „lidové moci“ (demokracie) ve státě spekulativním počinem uplatňujícím subjektivní hledisko jejich tvůrce. V žádném případě nemohou být odrazem nějaké vyšší božské ideje. Jako takové potom mohou fungovat podle představ autora, nebo nikoliv, což je bohužel zatím praxí ověřený výsledek podobných konceptů. (Současný elitářsko-parazitický systém moci má ve svém štítu demokracii jako naprosto matoucí pojem odvádějící mysl lidí od jeho podstaty.)

Kosmos a přirozený společenský řád

V této chvíli jistě nebude na škodu zopakovat, že staří Řekové měli slovo „kosmos“ pro pojmenování vesmírného řádu, kdežto řád vytvořený lidmi a pro lidi nazývali „taxis“. Podobá se pravdě, že univerzum má trojjedinou podstatu sestávající z matérie (existence, jsoucna), její projevené formy a informace, kterou každé jsoucno nese v sobě. Jsoucno existuje objektivně o sobě a subjektu se zjevuje pouze ve své vnímatelné formě. Informaci v něm uloženou starověké tradice chápaly jako duši. Odtud tvrzení, že každá věc v přírodě má duši. Typickým příkladem informace je genetický kód uložený v buňce, ale také například struktura a chemické složení látky předurčující způsob její interakce s okolím. Informace je proto příčinou veškerého pohybu, změny a vývoje ve světě. Kosmos je nejvyšší informace obsažená v universu jako invariant, je tedy věčná a neměnná. Původcem kosmu je Stvořitel. Ten je nepoznatelný, tudíž se vymyká jakémukoliv soudu. Jeho projevem je vesmír sám a kosmos jako míra všech věcí. Stvořitel není součástí vesmíru (univerza), ani jako entita, ani jako esence, pokud esencí nenazveme onu informaci definující Všehomíra (míra všeho – jen tak lze mluvit o Bohu).

Naproti tomu „taxis“ nepochází z řádu univerza, nýbrž z řádu lidské pospolitosti a z nezávislé vůle člověka k životu. Jeho zákony jsou „taxativně“ stanoveny tak, aby odpovídaly zájmu těch lidí, kteří je stvořili, a často ve jménu „obecného zájmu“ potírají přirozené projevy organických společenství a tím je ničí. Vzpomeňme současné legislativní tažení proti rodině, proti tradiční výchově, proti tradičním rolím autorit v přirozené hierarchii či proti přirozenému sexuálnímu chování lidí (podpora homosexuálních a jiných deviací). Otázka kdo a za jakým účelem tvoří zákony ve společnosti je proto otázka kardinální. Zákony odrážející přirozené zákony univerza jsou vždy obecné, stručné a co nejméně taxativní. Současný právní řád moderního státu vyjadřuje vůli a zájem mocenských elit. Zákony právního státu taxativně stanoví možnosti a meze lidského chování tak, aby se všechny společenské procesy odvíjely ve prospěch elitářsko-parazitických kruhů a k udržení nebo rozšíření jejich moci.

Zákony univerza a jejich aplikace v řízení společnosti

Vztah člověka k přírodním zdrojům a jeho začlenění v univerzu (kosmickém řádu), stejně tak organické sociální vazby uvnitř každého společenství se řídí přirozenými (božskými) zákony univerza. Jsou to především tyto zákony:

Zákon regenerace (cyklické obnovy)

Zrození, učení, stárnutí a smrt. Nepřekročitelná stádia života určující rytmus evoluce každého druhu. Cyklus regenerace probíhá na všech úrovních života a jejich životních forem. Regenerují se buňky v těle živočichů, regenerují se vyšší organismy, regeneruje se celý živočišný druh. Vše odpovídá vesmírné hierarchii kmitajících systémů, v níž systémy s delším cyklem (nízkofrekvenční) jsou nadřazené systémům s kratším cyklem (vysokofrekvenční). (Cyklus galaktický – sluneční – zemský – atomární – subatomární.) Smysl regenerace spočívá v periodickém očišťování organismů od poškozené informace a vývojových defektů. Hlavní složkou jejich vývoje a adaptace je právě informace, která se přenáší z jednoho individuálního nositele na druhého. Člověk představuje z tohoto hlediska dvoukanálový informační systém, v němž probíhá obnova informace na dvou úrovních: Na úrovni genetické a na úrovni psychické.

Genetický kód určuje formu člověka, jeho základní vlastnosti a vrozené schopnosti. Do něj se přenáší zkušenost druhu redukovaná na existenčně podmíněné adaptační vlohy. Psychická úroveň působí na vědomí a podvědomí každého člověka. Z ní získává každý jedinec informace během svého života v podobě osvojení Tradice rodu, v němž je zakotven. Obsah této informace je závislý na změnách prostředí a způsobu, jak jsou tyto změny zpracovány celým lidským pokolením, je tedy jakousi bankou znalostí lidského rodu, které se přenášejí k jednotlivcům formou sdělení. Cyklus obměny genetického kódu je zhruba 25 let (generační obměna). Cyklus obměny tradice býval v minulosti mnohem delší. V důsledku rozvoje technologií se postupně zkracoval a přibližně před 100 lety prošel rezonančním stavem, čili shodoval se s cyklem genetickým. Nyní je cyklus obměny informace na negenetické úrovni asi 5 let, což vytváří obrovský tlak na psychiku každého člověka.

Interferenční efekt rezonančního stavu měl téměř apokalyptické důsledky. Dvě světové války, desiluse, nihilismus, ztráta tradice. Mezigenerační konflikt vyplývající z toho, že nová generace stála před zcela jinou realitou, než její přímí předkové, měl nedozírný dopad. Ztráta tradice a výchovné role rodiny uvolnily prostor mocenským elitám, které se zmocnily technologických nástrojů na ovládání lidské mysli. Výsledkem je zmanipulovaná a bezduchá konzumní společnost upadající do otroctví. Obnova rodu bez působení Tradice byla v minulosti prakticky nemyslitelná, nyní se stala realitou.

Je velkou chybou se domnívat, že v moderní době nemá již tradice význam. Pravý opak je pravdou. Učení tradice není neměnné dogma, pokud ho nevezmou do ruky náboženské kruhy typu křesťanské církve, která ve smyslu onoho bodu zlomu, jímž se obrací poměr genetické a negenetické obměny informace, zaspala dobu. (Nyní se to snaží dohonit, ovšem za cenu neslýchaných rozporů s dogmaty vlastního křesťanského učení, z čehož vyplývá, že role křesťanství je u konce.) Tradice dnes nabývá na významu právě proto, že je pod tlakem „pokroku“. Musí se tedy neustále vyvíjet v souladu s objektivní realitou. O to větší vážnost v ní má ta zkušenost, která se týká geneticky nezměněného charakteru člověka, tedy jeho vlastní přirozenosti. Proto je nutné se při řízení společnosti obracet k nejstarším zdrojům lidské zkušenosti, k oné Tradici, která ještě odrážela lidskou přirozenost čistě a nezkomoleně, bez nánosů globalizačních tendencí a židokřesťanské religiozity.

Zákon nezávislé vůle (svobodné volby)

Podle prastarého vědění je vůlí obdařena již elementární částice života (atma). Nezávislá vůle je tudíž fundamentální vlastnost všeho živého. (Nikoliv rozum, cit a p.) Jakmile se „atma“ rozhodne nastoupit cestu evoluce v reálném světě, začne se sdružovat s jinými částicemi, z nichž vždy jedna převezme vůdčí roli. Vznikne tak „živatma“. Dalším vývojem ve složitější životní formu se zrodí „Živa“ (Živok, živý organismus).

Princip nezávislé vůle se tak přenáší na všechny živé tvory, včetně člověka. Vždy máme neomezenou svobodu volby, jak se rozhodnout pro příští okamžik. Proti tomu působí způsob vnímání a myšlení směřující k rozlišení, mezi jakými možnostmi se lze rozhodovat. Umění možného patří k vyšším formám vnímání a poznání objektivní reality. Rozhodujícím faktorem pro uplatnění svobody volby je proto míra souladu s objektivní realitou, s jakou se naplňuje soubor našich znalostí, náš přístup ke kosmickému řádu.

Všechny síly uplatňující moc nad lidmi (se znalostí výše uvedené pravdy) usilují o to, aby vědomí lidí bylo co nejvíce vzdáleno poznání objektivní reality. Jen tak bude ochotno akceptovat manipulaci a lživé ideologie sloužící jako nástroj moci „vyvolených“. Proto v současné době bují myšlenkové směry, které vše relativizují a uvádějí do ryze subjektivních souvislostí. Byla zcela zpochybněna platnost jediné objektivní pravdy a v podvědomí lidí zakotvila teze o více pravdách podle názoru toho či onoho subjektu. Tím se zasel chaos a zmatek do informačních polí lidského poznání ve fázi informační exploze. Typickým příkladem je internet. Zde je mnohdy těžké odlišit, co je pravda, co lež a co záměrná dezinformace. Na tom staví elitářsko-parazitický systém moci svůj exkluzivní přístup k objektivní pravdě, s nímž ovládá mysl podmaněných lidí a v důsledku tak blokuje možnosti jejich svobodné volby.

Zákon kauzality (vše se ti vrátí)

Zákon kauzality (příčiny a následku) je známý z fyzikálních věd. Stejnou měrou ale platí i pro společenské procesy. Pro vše, čím zasáhneme do společenského dění, platí, že dříve nebo později se dočkáme následku. Schopnost vědět, jaký tento následek bude, a podle toho se vyvarovat špatného jednání, záleží na naší schopnosti predikce budoucnosti. Ve společenských procesech je obtížné analyzovat kauzální řetězce lidského jednání. Jedná se o procesy s vysokou mírou složitosti a nahodilosti.

Vše začne nabývat zjevnějšího charakteru, pokud těmto procesům neponecháme volný průběh, ale začneme je kvalifikovaně ovlivňovat (řídit). Moderní stát je ve své podstatě ekvivalent vysoce promyšleného řízení společnosti, v němž běžným lidem zůstávají skryty jeho nejvyšší úrovně řízení. Jde o úroveň konceptuální a ideologickou. Tyto úrovně jsou v moci vládnoucích elit. Zjevné pilíře moci státu, tedy moc zákonodárná, výkonná a soudní, o nichž se učí ve školách, jsou již pouhou implementací principů vycházejících z vyšších úrovní řízení. Kardinální otázkou proto je, kdo a s jakým cílem uplatňuje konceptuální a ideologické vedení společnosti.

Současná moc má v ideologické rovině zakotvenu indoktrinaci, s níž manipuluje lidské myšlení a tím způsob jednání a rozhodování podrobených společenských vrstev. V kauzálním řetězci je tak pevně uplatněn princip determinismu, který je základní jistinou dosažení požadovaných cílů a usnadňuje řízení a stabilní směřování celé společnosti. V konceptuální úrovni mají vládnoucí elity jako cíl stanoven Nový světový řád (NWO). Charakter tohoto řádu je dostatečně známý z nezávislých médií, proto je zbytečné s ním zde ztrácet čas. Princip řízení „spravedlivého státu“ je naznačen v poslední části tohoto pojednání.

Zákon zhmotnění myšlenek v čase (všeho do času)

Člověkem osvojená myšlenka se ukládá do podvědomí jako „pravdivá“ informace. Podvědomí, jak je známo, automatizuje chování člověka, aby při každém jevu nemusel vyhodnocovat jeho význam a způsob, jak se má k němu postavit. Informace uložené v podvědomí vytvářejí ustálené vzorce jednání, jimiž okamžitě reagujeme na jednou již vyhodnocenou situaci na základě podobnosti. Tak se z myšlenky stává faktum určující procesy ve společnosti.

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. To je jen jeden ze způsobů, jímž egoistický princip moci ovládá postoje a následné jednání lidí. Jestliže sdělovací prostředky budou stále dokola podsouvat lidem propagandu o ruském ohrožení demokracie a svobody a lidé tomu uvěří, osvojí si tuto informaci v podvědomí a následně propadnou rusofóbní náladě. To je první krok k tomu, aby podpořili válečné tažení západních mocností na východ a pomohli tak rozpoutat třetí světovou válku, v níž třeba Rusko opravdu obsadí jako domnělý agresor jejich stát. Jiným příkladem mohou být různé telenovely. V nich je předkládána myšlenka antagonismu mezi mužem a ženou, jejíž osvojení ve skutečnosti vede k nesnášenlivosti obou pohlaví. Stejně tak označí-li sílu mužství jako výsledek sociálních stereotypů vybudovaných falešným patriarchálním systémem, máme tu postupně namísto mužů zbabělé a zženštilé karikatury muže, jichž si ženy přestávají vážit.

Zákon míry (všeho s mírou)

Zákon míry je první zákon, kterým doslova opovrhuje vládnoucí oligarchie. Přemíra bohatství, přemíra moci, přemíra žádostivosti, to jsou všechno mohutnosti, které destabilizují a v jádru rozkládají reprodukční a sociální funkce společnosti. Velké sociální rozdíly ochromují tvorbu hodnot a využití tvůrčího potenciálu lidí. Vytvářejí sociální pnutí a revoluční situaci. Přemíra moci v rukou parazitů v důsledku ničí jejich hostitele. Ignorantský postoj bohatých vrstev k porušení zákona míry je vysvětlitelný pouze tak, že tyto vrstvy se již neohlížejí na zbytek populace a usilují o jejich genocidu v domnění, že jejich moc je tak velká, že je nic nemůže ohrozit.

Zákon jednoty v mnohosti (vše souvisí se vším)

Ve vesmíru vše souvisí se vším a nikdo z vědců dnes o tomto zákonu nepochybuje. Dokládají ho moderní výzkumy jaderné fyziky i astronomie. Totéž ovšem platí i pro lidskou společnost, která představuje jakýsi mikrokosmos. Jak již bylo řečeno, kosmologie popisuje vesmír jako hierarchický systém různých hladin vibrujících na různých vlnových délkách. V něm jsou vyšší hladiny o delší vlnové délce nadřazeny nižším hladinám krátkovlnným. („Jak nahoře, tak i dole“, zní základní poučka hermeneutiky).

Pro společenský mikrokosmos se rozlišují společenské procesy určující globální vývoj v dlouhodobých cyklech. Tyto jsou nadřazeny nižším hladinám procesů odrážejícím bytí lokálních společenství, rodin a jedinců. Jim odpovídají cykly střednědobé a krátkodobé. Mnozí jedinci žijí ze dne na den a řeší problémy svého životního způsobu v rytmu ranního vstávání a večerního uléhání k spánku. Z tohoto poznatku vyplývá, že život společnosti je předurčen na všech úrovních záměry těch, kdo mají ve své moci konceptuální vedení společnosti v jejím globálním rozměru. Je proto vskutku na pováženou, že se většina lidí těmito prediktory vůbec nezabývá. Nutno však poznamenat, že jejich záměrem je právě to, aby lidé nechápali zákon jednoty v mnohosti správně, a dělají vše proto, aby zůstal před lidmi utajen.

Lidskou nevědomost v tomto smyslu podporují teorie o volném trhu a jeho samoregulaci (Friedman), teorie spontánního řádu (Hayek), teorie racionálního egoismu (Randová) a mnohé další teorie z politické ekonomie. Pozadu ovšem nezůstávají ani výklady z oboru antropologie, archeologie a evoluční psychologie. Záměrem všech je mlžit a mlžit, pokud se jedná o nejvyšší úroveň společenského řízení a jejího prediktora. Nejhorší mystifikace lidského vědomí ovšem nastává, když se tato skrytá vláda vkládá do rukou Boha, jak to činí například křesťanské církve.

Zákon reciprocity (něco za něco)

Ve vesmíru existuje všudypřítomný pohyb, jehož příčinou i následkem jsou interakce mezi jednotlivými jsoucny (bytnostmi). Každá interakce, pokud má mít oporu v kosmickém řádu a nepůsobit destruktivně, musí mít v rovnováze svoji příjmovou a výdajovou stránku, ať se týká pouhé výměny energetického potenciálu (transpozice) či změny kvality (transmutace). V organickém společenství má zákon reciprocity sebeformující význam. Platí-li v něm jistota, že za vše, co jedinec předá společenství, získá zpět odpovídající hodnotu a naopak, potom se vnitřní vazby zesilují a upevňují. Pouze v takovém společenství má jedinec pocit bezpečí, zakotvení a smyslu vlastního života. Pouze takové společenství může být dárcem identity a poskytovat lidem domov. Tam, kde dochází na jedné straně k využívání tvůrčí energie druhé strany bez adekvátní protihodnoty, jinými slovy k vykořisťování, tam vzniká vnitřní pnutí a následný rozpad. Dodržování zákona reciprocity přináší vnitřní stabilitu a harmonii. Nespravedlivé sociální nerovnosti ohrožují samotnou funkci společenské reprodukce a její udržitelnost.

Kapitalistický systém vyžaduje a cíleně vytváří atomizovanou, individualistickou a konzumní společnost, protože pouze v ní je možné odírat celé společenské vrstvy bez toho, aby hrozilo zhroucení kulturní nadstavby, neboť ta zde již ve své podstatě neexistuje. Buržoazně-kapitalistický systém vytváří společnost bez kultury a bez lidského štěstí. Taková společnost se ve své duchovní i citové prázdnotě staví lhostejně ke svému bytostnému životnímu prostředí (přírodě), postrádá morální imperativ, je sebedestruktivní a spěje ke vše zničujícímu kolapsu (kataklyzma), v lepším případě k depopulaci (dnes již neskrývaný záměr plutokratických elit).

Zákon selekce (svůj k svému)

Každý přirozený výběr je provázen diferenciací, jíž se odlišuje vše nové jako ryzí forma uchovávaná zákonem dědičnosti. To, co je heterogenní, se nesmí míchat, protože každá forma má svou specifickou důstojnost v bytí, pokud zůstává věrna své identitě. Pouze v diferenciaci je možné hledat ušlechtilost, nikoliv v masovém (univerzalistickém) promíchání. Organické společenství se vždy do jisté míry diferencuje od jiných společenství, byť stejného druhu (rasy). Svůj k svému znamená identifikaci výběrem, upřednostnění blízkosti (příbuznosti) té pospolitosti, v níž nacházíme své kořeny. Stát pořádá jednotlivé pospolitosti v jeden celek, většinou na etnickém principu. Ctít zákon selekce znamená diferencovaný přístup k jednotlivým pospolitostem fungujícím na principu subsidiarity. Pravým opakem je současný multikulturalismus a právní stát zavádějící stejné podmínky pro všechny (rovnoprávnost, rovné příležitosti).

Zákon dědičnosti (každému, co jeho jest)

Každý tvůrčí akt je výdobytkem svého nositele, tudíž pouze on je po právu prvotním vlastníkem stvořené věci. Zákon dědičnosti přenáší vlastnické právo stvořené věci na oprávněné dědice. Jedná se o pokračovatele rodu ve smyslu jeho zachování, ale stejnou měrou o pokrevně nebo sociálně spřízněné bytosti ve smyslu udržitelnosti rodu. (Dědičnost se v tomto případě promítá přenosem hodnot z vědomí jednoho individua k druhému, pokud jsou spojeni společným existenčním údělem, čili na základě spřízněnosti. Někdy se mluví o přenosu „memů“, ten však nevyžaduje spřízněnost a má, tak jako v případě monoteistických náboženství, nádech „infekční posedlosti“.)

Pod stejný zákon spadá také princip evoluce, který zakládá růst a vývoj organického společenství jako nositele progresivní informace, v důsledku pak úroveň jeho kultury v poměru k jiným společenstvím. Každé společenství má právo hájit si svou vlastní kulturu proti zásahům a zneužití zvenčí.

Specifickým právem je právo společnosti (společnost je zde chápána jako celek státem organizovaných společenství) na vlastní území, které mu poskytuje přírodní zdroje nutné pro lidskou existenci. Toto právo má teritoriální charakter, stejně jako u ostatních živočišných druhů. Úlohou státu proto je ochrana územní celistvosti a starost o udržitelnost stavu populace ve vztahu k omezeným zdrojům daného území. Populační exploze je proto možná pouze v případě, že existuje současná možnost expanze teritoriální, což nelze většinou zajistit přisvojením dosud panenských území (viz prvotní příčina válek).

Stát není vlastníkem svého území, protože stát není bytost, k níž by se dalo vlastnické právo vztahovat. Stejně tak občané státu nemohou disponovat vlastnickými právy k tomuto území ani k jeho částem. To se týká všech jeho zdrojů, včetně zemědělské půdy. Rolník je vlastníkem produktů, které na této půdě vypěstuje. Nikoliv půdy jako takové, ta je mu propůjčena státem (společenskou smlouvou), aby z ní těžil obživu sobě, nebo v případě současné intenzifikace zemědělství a rozvinuté dělby práce všem občanům. Pokud tak nečiní dostatečně hospodárně, musí mu být půda po právu odňata. Podle zákona dědičnosti má ovšem stát teritoriální nárok na dané území a jeho správu ve prospěch občanů a jejich potomků.

Ze zákona o dědičnosti lze rovněž odvodit přijatelné formy vlastnictví věcí a výrobních prostředků. Nárok člověka na vlastnictví věci získané vlastním přičiněním z něho vyplývá přímo, včetně způsobu, jakým se dědí. Nárok na vlastnictví výrobních prostředků se odvozuje od toho, kdo k nim přidává vlastní energii při tvorbě hodnot, a od míry, případně hodnoty (ceny) této energie (např. cena odborné práce je logicky dražší, než cena manuální práce). Samostatně vyrábějící podnikatel je proto oprávněným vlastníkem svých výrobních prostředků, pokud je nabyl poctivou cestou. V případě většího podniku a počtu kooperujících pracovníků je oprávněný družstevní či zaměstnanecký akciový podíl vyjádřený mírou (cenou) příspěvku každého pracovníka. Cena příspěvku jednotlivce má své objektivní i subjektivní zřetele. Určování jednotlivých podílů musí být proto prováděno citlivě a v zájmu prosperity celého podniku. Každý výrobní podnik je navíc zasazen do sítě materiálních, environmentálních a sociálních vazeb. Zároveň využívá technologie, znalosti a postupy, na jejichž tvorbě a vývoji se podílela celá řada lidí a jejich předků. Je proto namístě, aby se zisk podniku z významné části přerozdělil ve prospěch celé společnosti daného státu, v němž podnik působí.

Peníze jsou směnným prostředkem a pouhou poukázkou na odpovídající reálnou hodnotu. Nárok na jejich držbu má proto pouze ten, kdo je za takovou hodnotu směnil. Půjčovat peníze lze, ale nikdo nemá přirozené právo za to požadovat odměnu ve formě úroku. Finanční spekulace a kupčení s penězi odporují zákonu a jedná se o zločinné počínání, jímž se narušuje vztah mezi cenou peněz a jejich reálným hodnotovým ekvivalentem.

Stát jako centrum řízení společenských procesů

Pro řízení státu již dnes existuje dostatečně všeobecná teorie řízení. Předmětem zkoumání této teorie není společnost jako objekt, ani formující nástroje směřující k jejímu ideálnímu stavu. Na začátku jsme si vysvětlili nesmyslnost takovéhoto pojetí společnosti a státu. Státní řízení se týká řízení procesů ve společnosti. V pravém smyslu jde o zjištění objektivních možností a stanovení cílů jejich dosažení praktickou činností.

Jako možný cíl řízeného státu může být stanoven stav, při němž jedna vrstva populace žije z práce ostatních vrstev. Rovněž tak možný cíl je, aby všechny vrstvy populace spolu žily v harmonii a spravedlivě se dělily o výsledky své práce. Jaký je cíl současných států, je myslím jasné. Dosažení konečného cíle předchází vektor dílčích cílů, který je stanoven konceptuálním vedením státu. Snahou každého prediktora je přechod od přímého řízení, kdy plnou funkci řízení drží řídící subjekt (liga mocných, rada moudrých), k samořízení, kdy se procesy v řízeném úseku společnosti regulují samovolně prostřednictvím vytvořeného systému řízení (byrokracie). Jako regulativ systému nezávislý na lidském faktoru je určen právní řád, dnes institut právního státu (fiktivní vláda zákonů).

Základní otázkou systému řízení společnosti je udržitelnost ve smyslu předvídatelnosti. Za tím účelem jsou stanoveny základní algoritmy samořízení. Koncept řízení západní civilizace má tyto algoritmy propracované do všech detailů, protože se jimi zabývají celé mozkové trusty placené a hýčkané svými mecenáši. Uveďme alespoň jejich stručný výčet:

  • Mírou svých znalostí pracuješ sám na sobě, mírou své nevědomosti pracuješ na toho, kdo ví víc. Udržováni lidu v nevědomosti a vymývání jejich mozků je první algoritmus zajišťující udržitelnost systému.
  • Kdo ví, pochopí, co se od něj žádá, kdo neví, ten ani nemá co pochopit, a tudíž nemá co dělat v řídící funkci systému. Vše je pod dohledem globálního prediktora.
  • Globálně politický marketing zahrnuje kulturní management, jímž se do podvědomí cílové skupiny (běžné veřejnosti) zavádějí vzorce myšlení a jednání takové, aby podporovaly samořízení společnosti v daném směru. Požadované funkce potom každý vykonává podvědomě.
  • Systém prakticky vždy koná opak toho, co deklaruje, přičemž pracuje se zakrytými kódy těchto deklarativních funkcí řízení.
  • Vytvoření informačního šumu za účelem dezorientace cílové skupiny. Zahlcení vedlejšími informacemi nepodstatného charakteru (typické jsou zprávy televize Nova), dezinformace, polopravdy, lži.
  • Podpora tendencí podporujících parazitický systém moci.
  • Potlačení nevyhovujících tendencí. Metody: Převracení významu věcí a jevů (humanitární bombardování, obrana svobody a demokracie, obhajoba křesťanských hodnot Západu, boj proti terorismu a p.), negativní nálepkování a hrozba postihu protispolečenského jednání (fašismus, extremismus, rasismus, antisemitismus a p.)
  • Diskreditace klíčových pojmů a myšlenek směřujících proti systému. Silný stát – fašistický stát, boj proti sionismu – antisemitismus, aristokratický – autoritářský, pospolitní – kolektivistický, sociální stát – totalitní stát, vůdčí - diktátorský atd.

Není cílem ani v možnostech tohoto pojednání vysvětlit dostatečně všeobecnou teorii řízení. Laskavý čtenář si ji může vyhledat například na internetu v překladu z ruského originálu (heslo DVTR).

Je zřejmé, že konceptuální a ideologické vedení současné společnosti (pokud má být vůbec řízena a neupadat do chaosu) musí být v rukou lidí disponujících vysokým stupněm poznání, znalostí a vědění o zákonech objektivní reality a způsobu řízení procesů s vysokou mírou složitosti. Těžko může jít o zástupce delegované z lidu. Toto vedení, pokud má být garantem spravedlivého státu, musí mít navíc ve svém štítu zapsán cíl svého snažení jako nejvyšší Zákon: Čiň vždy ve prospěch a blaho všeho lidu. Řízení spravedlivého státu potom respektuje všechny zákony universa a podřizuje se kosmickému řádu, jehož uznává jako záměr nejvyššího prediktora nadřazeného všemu stvoření.

Prediktorem ve spravedlivém státě by měla být rada složená z výkvětu společnosti. Její výstupy by mohla aplikovat do praxe dnes známá parlamentní struktura moci, v níž senát, coby zákonodárný orgán, by měl mít stavovský charakter, aby z hlediska řízení odrážel zpětnou vazbu z úrovně reálného života podle jeho vnímání jednotlivými společenskými stavy.

Současná moc má potřebné zdroje poznání, znalostí a vědění plně k dispozici. Rozdíl je pouze v tom, že jich zneužívá ve prospěch vyvolené vrstvy. Z ní chce učinit všem nadřazenou kastu nadlidí, jimž bude zbytek populace sloužit. Zda jí to bude nadále procházet nebo ne, záleží do značné míry také na nás samotných.

Známka 1.8 (hodnotilo 110)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Merkelová byla mohutně vypískána v Mnichově23.09.17 12:11 Německo 2

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 0

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 2

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 5

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 6

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 7

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
26,06 Kč
Libra
29,43 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,38 Kč
Švýcarský frank
22,50 Kč
100 japonských jenů
19,48 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,91 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 293,35 Kč
1 unce stříbra
370,70 Kč
Bitcoin
81 571,35 Kč

Poslední aktualizace: 23.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 11 484