Náhorní Karabach a dominová destabilizace katastrofy

Andrew Korybko

Dříve zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu vykazuje rychlé známky rozmrazování, kdy rostou vyhlídky na obnovení války mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Minulý týden bylo zabito celkem 15 vojáků z obou stran, v rámci toho nejhoršího porušení příměří za 20 let od doby, kdy bylo dojednáno. Na rozdíl od první války v Náhorním Karabachu však pokračování konfliktu pravděpodobně povede k tomu, že do něj budou zataženy všechny regionální země, což dokonce vytvoří podmínky pro katastrofickou dominovou destabilizaci, která by mohla dostat Rusko a NATO jen vlásek na pokraj války.

Cílem této práce není vysvětlit kořeny krize, ale předpovědět její vývoj. Jeho geneze je velmi komplexní a kontroverzní, do jisté míry představuje regionální verzi izraelsko-palestinské otázky. Doporučuje se tudíž, aby se čtenář podíval na internetovou stránku jak arménského, tak ázerbájdžánského ministerstva zahraničí na jejich interpretaci konfliktu a učinil si vlastní závěry. Navíc ohledně strategického pozadí z pohledu americké zahraniční politiky a jejích cílů se podívejte na „Reverzní Brzezinski: a „Zákon umožňující americkou agresi“.

Část I: Přehled hráčů

Abychom krátce dali vše do kontextu, je nezbytné obecně chápat dlouhodobý kurz, kterým se hráči vydali. „Umístění kousků na hrací plochu“ nastaví jeviště pro druhou část, která se bude zabývat předpovědí scénáře konfliktu a pravděpodobnou interakcí mezi hráči, pokud dojde k pokračování války.

Regionální

(Pro vzájemné porovnání vojenských schopností všech zemí se podívejte na článek Jurije Simonjana v New Eastern Outlook)

Arménie:

[Náhorní Karabah]

Tato země je historickým spojencem Ruska, který byl blokován Ázerbájdžánem a Tureckem po dvě desetiletí. Na ruském území je zděděná sovětská vojenská základna a Rusko má s Arménií závazky v oblasti vzájemné obrany plynoucí s členství v CSTO. Tito dva spojenci také budují integrovaný protivzdušný obranný systém. V důsledku jejich úzkých vazeb se Arménie rozhodla integrovat do Ruskem vedené Euroasijské unie a odmítnout asociační dohodu s EU. Celkově rozhodným způsobem Arménie vrhla veškerou svoji váhu na stranu Ruska, ve všech ohledech.

Ázerbájdžán:

Tento na zdroje přirozeně bohatý stát otevřel svá ložiska západním investicím v 90. letech, kdy nakonec zprovoznil geostrategický ropovod BTC, a v současnosti vede rozhovory ohledně zásobování symbolického plynovodu TAP. Od své nezávislosti se pokoušel dostat co nejblíže Západu, jak bylo jen institucionálně možné, kdy se neustále pokoušel jemně balancovat své zájmy se sousedním Ruskem a Íránem. V poslední době se pokusil kultivovat sdílenou sociální identitu s EU, kdy v r. 2012 pořádal soutěž Eurovize a v r. 2015 bude pořádat Evropské hry. Flirtuje s EU a NATO a má velmi intimní vazby s Izraelem. USA zvažují, zda mu poskytnout silnější bezpečnostní pomoc ze své strany a ze strany NATO, či ne, ale bez ohledu na to má velmi úzké vojenské vztahy se svým historickým bratrancem a členem NATO Tureckem. Ačkoliv oficiálně je neutrální a snaží se neustále ukotvit mezi Západ a ne-západ (Rusko, Írán), silně se posunuje na stranu Západu.

Gruzie:

Koalice snů, která v současné době zemi vede, je politickou iluzí. Ačkoliv pracuje na trestním stíhání bývalého prezidenta Saakašviliho a jeho kamarádíčků, nečiní nic, aby zvrátila politický směr, který zemi vytyčil. Gruzie podepsala asociační dohodu s EU koncem června a stále chce připojit se k NATO. Washington si toho povšiml a může Gruzii prohlásit za hlavního spojence mimo NATO, pokud projde „zákon o zabránění ruské agresi z r. 2014“. Tato země má velkou arménskou menšinu, obývající jižní pohraniční oblasti, kdy tato skupina představuje většinu v regionu Samtskche-Javacheti. V důsledku společné Ázerbajdžánko-turecké blokády a špatné dopravní infrastruktury do Íránu je Arménie závislá na Gruzii u dovozů a vývozů. Ze tří zkoumaných kavkazských států je Gruzie nejvíce pro-západní.

Sousedé

Írán:

Tento ctižádostivý středovýchodní hegemon se pokouší odstranit svůj negativní stereotyp v západní politické psýché a stát se synonymem mírového a zodpovědného regionálního hráče. Snaží se vymanit z kárných sankcí Západu a vytvořit konstruktivní vztahy se Západem, ale na rovném základu a respektu. Rusko bylo blízkým spojencem a pomáhalo Íránu získat technologii pro jadernou energetiku a protiletadlovou obranu (se záměrem, že to odradí Izrael nebo Ameriku od bombardování), a regionální zájmy těchto dvou zemí jsou shodné u podpory syrské vlády a bránění šíření terorismu. Írán pěstoval extrémně pozitivní vztahy s Arménií od r. 1991, ale má smíšené vztahy s Ázerbájdžánem. Nejméně čtvrtina populace je ázerbájdžánského původu a Baku bylo zdrženlivé při podpoře separatistických tamních ambicí, navzdory tomu, že se většina lidí z této komunity vlastenecky identifikuje jako Íránci. Nevyřešené vymezení hranic energeticky bohatého Kaspiku vedlo k tomu, že se obě země téměř dostaly v r. 2001 do války, a stále to zůstává horkou záležitostí. Írán rovněž podezřívá Ázerbájdžán z posilování vztahů s Izraelem a věří, že Baku je používáno jako nastrčená figurka a možná základna pro bezpilotní letouny proti Íránu. Nicméně v bilaterálních vztazích má Írán v ruce jednu trumfovou kartu – zásobuje plynem zranitelnou enklávu Nachčivan. Seřazeno sestupně, má Írán nejlepší vztahy s Ruskem a Arménií, méně dobré s Ázerbájdžánem a USA a nemá žádné oficiální vztahy s Izraelem. Vztahy s Tureckem jsou v současné době vřelé a praktické.

Brána na 102. ruskou námořní základnu v Gyumri (Arménii), kterou používají ruské ozbrojené síly od r. 1839

Rusko:

Moskva je historickým hegemonem v záležitostech jižního Kavkazu a pomohla dosáhnout příměří v Náhorním Karabachu v r. 1994. Prodává zbraně jak Arménii, tak Ázerbájdžánu a má zájem na udržení mírové rovnováhy mezi oběma rivaly a na zabránění tomu, aby si tam mimoregionální hráči zajistili opěrný bod. Rusko dosáhlo významného vítězství proti Gruzii v r. 2008 a demonstrovalo své odhodlání bránit své regionální spojence (Jižní Osetii a Abcházii) před agresí. Během posledních několika let se zhoršily vztahy se Západem, především, a prudce, po únorovém puči na Ukrajině. Souběžně s tím Rusko usilovalo o vytvoření Euroasijské unie, která byla konečně založena v květnu, jako přímá konkurence plánů EU pro Kavkaz. Rusko je rovněž proti rozšiřování NATO, jak v oficiální, tak ve stínové formě.

Turecko:

Tato regionální těžká váha je důležitým členem NATO a chová neo-osmanské ambice (regionální neokolonialismus). V souladu s tím hrálo obrovskou roli v destabilizaci Sýrie ze strany USA a NATO a vášnivě ukazuje svaly z pověření svých vojenských ochránců. Protože jeho obyvatelé jsou s Ázerbájdžánci příbuzní, mluví tyto dva státy o svých vztazích jako o „jednom národu, dvou zemích“. V důsledku toho přislíbilo Turecko Baku solidaritu od počátku konfliktu v Náhorním Karabachu a opětovně potvrdilo svoji podporu této zemi a jejím ozbrojeným silám minulý týden. Je spolu s Ruskem (coby nástupnickou zemí SSSR) zodpovědné za zachování bezpečnosti a integrity ázerbájdžánské enklávy Nachčivan, v souladu s Karskou smlouvou z r. 1921, a ministr zahraničí Davutoglu to v r. 2010 světu připomněl. Turecko se těší přátelským a pragmatickým vztahům s Ruskem, ale tyto dvě země by se snadno mohly dostat do střetu a vojensky podporovat opačné strany konfliktu v Náhorním Karabachu.

Ne-sousedé

EU:

Tato heterogenní směsice, kterou je EU, usilovala o expanzi do bývalého Sovětského svazu za použití platformy Východní partnerství. Koncem r. 2013 byl Ázerbájdžán jediným ze šesti partnerských států, který si „nevybral stranu“ mezi EU a Euroasijskou unií. Ačkoliv později řekl, že nechce podepsat asociační dohodu (možná aby zklidnil obavy Ruska, že se pohybuje příliš rychle západním směrem), EU ho nekárala. To je možná důsledkem jejího dlouhodobého cíle přeměnit Ázerbájdžán na ne-ruský energetický kanál. Šmajchlovní vztahy EU s Ázerbájdžánem mohou být také následkem toho, že do něj investovala kulturní kapitál prostřednictvím Eurovize a nadcházejících Evropských her. To demonstruje úporná snaha přesvědčit evropskou populaci, že Ázerbájdžán je „součástí Evropy“, a z toho plyne, že i součástí rozšiřujícího se „civilizačního“ spolku EU, a proto i „nenavázaný na Rusko“.

Izrael:

Izrael je blízkým, avšak polotajným spojencem Ázerbájdžánu, kdy byly vzájemné vztahy prezidentem Alijevem popsány jako „devět desetin pod hladinou“, stejně jako u ledovce. Mimo jejich společný antagonismus ve vztahu k Íránu sdílí rovněž energetické zájmy, protože Ázerbájdžán dodává Izraeli 40% ropy. Stejný zdroj, Jerusalem Post, také uvádí, že bilaterální obchod činí 3 miliardy dolarů a že Ázerbájdžán kupuje od Izraele „zbraně za stovky milionů dolarů“. Zcela jasně jsou Izrael a Ázerbájdžán strategickými spojenci a pevně se vzájemně podporují.

USA:

Adaptací Ameriky na měnící se multipolární prostředí bylo, že používá strategii „vedení zpoza opony“, aby přiměla regionální spojence skákat, jak ona píská. Stejně jako v případě Gruzie v Jižní Osetii a Abcházii, nebo Turecka v Sýrii, mohou se USA pokusit pokoušet Ázerbájdžán zakázaným ovocem Karabach, aby ho přiměly jednat v americkém zájmu a proti vlastním racionálním zájmům. Celkovým cílem USA je rozšířit svůj vojenský vliv a NATO, aby zadržely, a poté převálcovaly Rusko, kdy konečným dlouhodobým cílem je jeho naprostá demontáž. Strategická destabilizace periferie Ruska představuje současnou fázi hry, a jak se ukázalo na Ukrajině, nemá Amerika žádné výčitky při vytváření černých děr chaosu, aby prosadila své celkové jednopolární cíle.

Předpovězený scénář konfliktu

Nyní, kdy byli pokryti hráči, jejich ambice a motivující zájmy, lze přikročit k předpovězení jejich očekávaného chování v pokračující válce v Náhorním Karabachu. Předpovídá se, že takovýto konflikt bude mít pravděpodobně pět fází logického postupu, ale vzhledem k nejistotám válčení se může stát samozřejmě cokoliv. Následující by tudíž mělo být považováno za strategický náčrt toho, jak by se tento konflikt mohl možná odehrávat.

Fáze jedna: Propuknutí

Arménie a Ázerbájdžán budou pravděpodobně prvními, kdo přijde k úrazu na linii konfliktu vytvořené po příměří z r. 1994. Arménie a její ochránce Rusko nemají zhoršováním situace a přivozením války naprosto nic co získat. Náhorní Karabach je již de facto nezávislý a není v zájmu ani Jerevanu, ani Moskvy vyvolat krvavou a nepředvídatelnou válku, aby se tato situace změnila a změnila se existující rovnováha moci na jižním Kavkazu. Ve skutečnosti není dokonce ani v zájmu Ázerbájdžánu tak učinit. Jeho elita žije marnotratný život v bohatém životním stylu a opulentní finanční zdroje vytvářené stabilními zásilkami přírodních zdrojů do Evropy a Izraele jsou více než dostačující, aby zklidnily jakékoliv nacionalistické a mocenské revizionistické touhy mezi nimi (autorem tohoto postřehu je Dmitrij Babič, který osobně sdělil tento názor autorovi).

[]

Nicméně mezi obecnou populací Ázerbájdžánu je perspektiva jiná. Ti byli popichování kvůli Náhornímu Karabachu svoji vládou po dvacet let a ztráta tohoto území a obrovské množství vnitřně vyhnaných lidí v zemi coby důsledek (700,000 lidí či 7,6% populace) se staly integrální součástí jejich post-sovětské identity. Proto pokud by bylo učiněno rozhodnutí vojensky se zmocnit Náhorního Karabachu (jak Alijev dříve hrozil), populace by to podpořila. Jedinou věcí, která by mohla poštvat Ázerbájdžán proti dříve popsaným zájmům jeho elity a otřást existujícím řádem je, pokud by to USA zemi buď nařídily (prostřednictvím vedení zpoza opony s kalkulací na strategickou destabilizaci), nebo by za to přislíbily nějaký typ lákavé odměny (např. třeba poválečný pozemní koridor do Nachčivanu, či dokonce podpora znovusjednocení s íránským „Jižním Ázerbájdžánem“).

USA jsou trvale známy tím, že své „spojence“ klamaly a zaváděly je do katastrofických vojenských dobrodružství, vždy za domněnky, že budou rychle vyřešena a budou ve prospěch těchto nastrčených figurek. V r. 2008 měl Saakašvili dojem, že může znovu získat kontrolu nad Jižní Osetií a Abcházií, ale Rusko mu to rázně vyvrátilo. Válka byla krátká, jak se Spojené státy domnívaly, ale neproběhla způsobem, jakým Tbilisi či Washington chtěly. V r. 2011 bylo Turecko umluveno, aby bylo nástupištěm pro destabilizaci Sýrie, výměnou za opětovné nastolení jeho osmanského hegemonistického odkazu. To mělo za následek katastrofickou kampaň, ve které bylo zabito přes 100,000 lidí (za spolupachatelství Ameriky, Evropy, Turecka, Izraele a zemí GCC), a stále, tři roky po svém započetí, probíhá. Pučistická vláda v Kyjevě dostala rovněž přislíbenu krátkou válku v Donbasu, která posílí režim v celé zemi. Stačí říct, že věci se nevyvíjí pro moc tak, jak bylo předjímáno, a celá země nyní kolabuje. Celkem evidentně ani jeden ze „spojenců“ USA nezískal v těchto zkušenostech nic pozitivního, a pokud bude Amerika pokračovat v tomto vzorci (a nevykazuje žádné známky jeho opouštění), pak Ázerbájdžán pravděpodobně spadne do stejné zhoubné pasti, jako všichni před ním.

Fáze dva: Mezinárodní reakce

Rusko, nejdůležitější hráč mimo oněch dvou válčících stran, je odhodláno chránit Arménii před jakoukoliv agresí, ale jemnůstkou zde je, že Moskva neuznává Náhorní Karabach pod jurisdikcí Jerevanu. Ázerbájdžánská agrese proti arménským a karabašským silám v tomto regionu se pravděpodobně nesetká s nějakou vojenskou ruskou reakcí. Samozřejmě, že Rusko může uvést své jednotky na severním Kavkazu a v Arménii do bojové pohotovosti, ale přímo v Ázerbájdžánu nezasáhne. V této fázi povede Moskva krizovou diplomacii a budou od ní slyšet výzvy k okamžitému zastavení násilností, zatímco se bude připravovat na možnost, že se ázerbájdžánský útok může rozšířit do samotné Arménie.

USA budou vést zpoza opony tak, že budou podporovat Ázerbájdžán diplomaticky a poskytovat mu výzvědné údaje z bojiště. Nakonec mohou najmout pro další vojenské akce Turecko, ale touto fází se budeme zabývat později. Více než pravděpodobně začne Ázerbájdžán válku, kterou mu radí Amerika, pod falešnou záminkou arménské „provokace“, nebo prostě na základě faktu, že chce obnovit svoji územní integritu. Zdá se pravděpodobnějším, že to začne použitím provokace pro ospravedlnění toho dalšího. To proto, že Arménie je v úzkém spojenectví s Ruskem, a na Západě se dělá vše pro to, aby to byla „Putinova chyba“. Tím, že to bude předkládáno tak, že Ázerbájdžán reaguje na Ruskem organizovanou agresi proti územní celistvosti (stejná báchorka pod jakou Západ prodával útok Kyjeva proti federalistům), to budou USA a EU diplomaticky podporovat. EU bude také tlačit na rychlé vyřešení konfliktu, aby si zajistila své energetické zájmy.

Izrael vyjádří svoji podporu Ázerbájdžánu také, kdy bude považovat útok svého blízkého spojence na Náhorní Karabach a reakci na „agresi“ za odraz svých vlastních útoků v Gaze a na Západním břehu, pod stejnými záminkami. Stejně jako EU i Izrael se obává, že jeho energetický obchod s Ázerbájdžánem může být vleklým konfliktem narušen, takže bude také chtít rychlé ázerbájdžánské vítězství. Turecko bude automaticky podporovat Ázerbájdžán, kvůli svému konceptu „jeden národ, dva státy“ a historickému antagonismus vůči Arménům, ale nezahájí vojenský útok, dokud nedojde na záminku Nachčivanu (bude probráno později). Protože je na dolním konci ázerbájdžánských energetických projektů (což zvyšuje mezinárodní význam a vliv Turecka), také bude chtít, aby Baku porazilo Arménii co nejrychleji. Gruzie a Írán však budou zdrženlivější, a budou dávat přednost rychlému zastavení násilností, bez ohledu na výsledek.

[]

Tbilisi nechce čelit vyhlídkám, že Moskva bude požadovat právo na tranzit pro vojenské jednotky, aby posílila svoji arménskou základnu. Toto právo bylo de facto zrušeno po válce v r. 2008 a de jure v r. 2011, poté, co Rusko uzavřelo dohodu s Ázerbájdžánem ohledně pokračování logistických operací. Baku by evidentně pokračování v situaci konfliktu nedovolilo, a tudíž by Moskva musela směrovat své zásobování a přesun jednotek opět přes gruzínské území nebo její vzdušný prostor. Důvodem, proč by je Rusko netlačilo přes Ázerbájdžán, je, že se bude v této zemi vojensky angažovat pouze, pokud bude napadeno území Arménie, a i pak jen v rámci operace „donutit Ázerbájdžán k míru“ (abych parafrázoval ospravedlnění války v r. 2008). Není pravděpodobné, že Rusko umístí své jednotky v oblastech mimo zónu konfliktu přímo (ačkoliv může provádět údery za použití munice dlouhého dosahu nebo bombardování). Proto ruský vojenský tranzit přes Gruzii je jedinou dostupnou možností a tyto obavy převyšují jakékoliv starosti, které Tbilisi má ohledně vedení ázerbájdžánských ropovodů přes své území a jejich možného narušení.

Írán má jiné ospravedlnění pro to zůstat stranou: nechce, aby Ázerbájdžán nebo Izrael využily existující konflikt k jeho narušení, nebo k tomu, aby ho dostaly do zranitelné pozice. Navíc nechce vést válku někoho jiného (Arménie, možná Ruska). Velká ázerbájdžánská menšina v regionu u severní hranice může být vždy zmanipulována k destabilizaci Íránu, a to je něco, čeho jsou si ti, kteří činí rozhodnutí, pečlivě vědomi.

Fáze tři: Regionální otřesy

Gruzie a Írán jsou prvními kandidáty na téměř okamžitou destabilizaci, po zahájení a pokračování války. Pro začátek, gruzínský region Samtsche-Javacheti je většinově obýván Armény. Ti by zřejmě povstali, pokud by Západ zahájil informační Blitzkrieg ohledně této záležitosti, aby řečnicky přiměl Tbilisi se ptát, jestli takováto populace, jako Arméni v Náhorním Karabachu, se bude chtít násilně sjednotit se svými arménskými bratranci za pomoci „ruského zloducha“. To rovněž oživí stíny negativní informační kampaně kolem sjednocení Krymu s Ruskem. A co víc, válka z r. 2008 je v mysli mnoha Gruzínců stále živá, což nadále zvyšuje jejich citlivost na protiruskou propagandu Západu. To vše je může přimět zacházet s tamními Armény jako s druhořadými občany, v mnohém tak, jak je zacházeno s Rusy v Pobaltí a jak by brzy mohlo být zacházeno s lidmi na Kyjevem „osvobozených územích“. Rozumí se samo sebou, že to může vést k řetězové reakci vnitřní destabilizace.

Írán je také ohledně destabilizace zranitelný, a pramení to z výše zmíněného ázerbájdžánského faktoru v jeho severních oblastech. Pokud tamní populace (buď sama o sobě, nebo, pravděpodobněji, za pomoci vnějšího vlivu) začne s agresivními veřejnými demonstracemi, aby projevila svoji podporu Baku, mohlo by se to rychle zvrtnout do nacionalistických demonstrací, které vybuchnou do agitace za nezávislost a přejdou v pokus o barevnou revoluci s cílem dosáhnout toho na regionální úrovni. Pokud se to nezdaří, je vždy možností nekonvenční válka syrského ražení. Oba scénáře by destabilizovaly Írán, k velkému potěšení Západu a Izraele, kdy by tyto strany využily regionálního chaosu k vytvoření černé díry z každé své nepatrné investice. V chápání těchto hráčů je podporování takové aktivity pro ně situací výhra-výhra.

Fáze čtyři: Eskalace

Existují tři hlavní události, které zaručeně povedou k eskalaci pokračující arménsko-ázerbájdžánské války do přímé regionální rvačky. Všechny jsou extrémně významné a jde, v náhodném pořadí, o:

Ázerbájdžán zaútočí na Arménii:

Pokud Ázerbájdžán zaútočí přímo na Arménii, povede to okamžitě k tomu, že Arménie bude aktivovat svoji smlouvu o vzájemné pomoci s Ruskem a vyzve Moskvu, aby ji pomohla svoji vojenskou silou. To by se mohlo stát, pokud bude Ázerbájdžán útočit v Náhorním Karabachu a rozhodne se přenést válku do Arménie, aby s ní vojensky skoncoval „jednou pro vždy“, nebo pokud provede provokaci z Nachčivanu, jako obchvat nebo čelní útok, aby uvolnil tlak na frontě v Karabachu nebo zatáhl do války Turecko.

Blokáda Arménie Gruzií:

Blokády jsou válečné akty, a pokud Gruzie bude de facto blokovat Arménii během pokračující války v Karabachu, zcela jistě by to vedlo k ruské intervenci. Důvody jsou dva. Zaprvé, pokud by vypukla válka s Ázerbájdžánem, Arménie by se ocitla v ještě zoufalejší ekonomické pozici, než ve které je nyní, což by ji učinilo ještě závislejší na Gruzii u tranzitu zboží. Írán nemá požadovanou infrastrukturu a logistickou síť, aby jakékoliv ztráty v obchodu vedoucím přes Gruzii kompenzoval, a Rusko nedovolí, aby byl Jerevan předmětem opotřebovávací války, jak se stalo Leningradu během druhé světové války.

Navíc bylo již dříve zmíněno, že ruské jednotky mohou požadovat okamžité tranzitní právo přes Gruzii, aby mohly zásobovat svoji základnu v Arménii, ale není jisté, jak by Tbilisi reagovalo. Ačkoliv je v jeho nejlepším a mírovém zájmu na to přistoupit, může to považovat za „stínovou intervenci“ nebo „okupaci“, a USA a NATO mohou opětovně podvodně ujistit Gruzii, že její protiruské politické rozhodnutí vojensky podpoří. Ještě pravděpodobnější je, že by aktivně zajistily, aby Gruzie nesouhlasila s ruskou žádostí, a tlačily by na ni za oponou. Pokud Rusko bude potřebovat posílit svoji arménskou základnu, obzvláště pokud bude Ázerbájdžánem napadena samotná Arménie, pak přepraví své jednotky přes gruzínské území s nebo bez dovolení, se všemi z toho plynoucími následky.

Vstup Turecka do války:

Tato událost by byla závažná, protože by otevřela dveře oficiální intervenci NATO v konfliktu a jeho přímé konfrontaci s Ruskem. Turecko by s největší pravděpodobností použilo záminky provokace v Nachčivanu pro vstup do války. Abych čtenáři připomenul, Turecko je zodpovědné za zajištění územní integrity podle Karské smlouvy z r. 1921, a svůj závazek veřejně potvrdilo v r. 2010. Ázerbájdžán může buď vytvořit provokaci s Arménií prostřednictvím Nachčivanu, aby ji dohnalo do vojenské reakce, nebo na ni prostě přímo zaútočí z tohoto místa. Pokud dojde na scénář provokace, pak Turecko přispěchá na straně Ázerbájdžánu, aby vyplnilo své právní závazky při obraně proti arménské „agresi“. Lstivosti tohoto kalibru se Turecko dopustilo již dříve, v poslední době třeba v rámci plánu pod falešnou vlajkou s hrobkou šejka Sulejmana. Není proto mimo možnosti Ankary zinscenovat podobnou akci s Ázerbájdžánem v Nachčivanu, aby vyprovokovalo válku (NATO) s Arménií.

Fáze pět: Vzplanutí Kavkazu

Toto je poslední fáze pokračování války. V této fázi došlo k nejméně jedné z výše uvedených eskalací a karabašský konflikt se stal větší válkou. V nejhorším by se Rusko mohlo probít přes vzpurnou Gruzii, aby zásobilo svoji arménskou základnu, Ázerbájdžán by zavlekl válku na území Arménie a Turecko by se zmocnilo Jerevanu při rychlém útoku, zatímco by bylo blokováno blízkými ruskými jednotkami. V době, kdy by se toto dělo, by se Írán mohl ocitnout ve stejném průšvihu na severu své země, jaký nyní Kyjev zažívá na východě své země, i když ze zcela jiných důvodů a účelů. Celou tu dobu by USA/NATO a Rusko byly v tom nejtěsnějším střetu, do jakého se kdy dostaly v konvenční nebo jaderné válce, jako důsledek střetu plynoucího ze smluv mezi Ruskem a Arménií a Tureckem a NATO, kdy by budoucnost světa visela na vlásku.

Závěr

Pokračování války v Náhorním Karabachu nelze odstranit z velkých amerických strategických plánů pro Euroasii. Ázerbájdžán sám by neriskoval, že ohrozí své bohatství, statut a prestiž prostřednictvím riskantního a pravděpodobně zdlouhavého konfliktu, obzvláště vzhledem k možnosti ruské vojenské intervence ve prospěch Arménie. Tímto nebezpečným směrem by se vydal jen tehdy, kdyby k tomu byl dotlačen USA, buď prostřednictvím všelijakých klamů, nebo na přímý příkaz. USA se snaží udržet co nejvíce bolestivých horkých míst v oblastech citlivých pro bezpečnost Ruska (sem patří samozřejmě i Ukrajina), čímž naplňují svůj obecný cíl destabilizace periferií, aby oslabily ruské centrum. Používání chaosu jako zbraně ze strany USA může být účinnou strategií v krátkodobém horizontu a na jistých bojištích, ale její povaha Pandořiny skříňky ji činí ďábelštěji nebezpečnou v politickém kontextu Kavkazu. V důsledku faktu, že jde o chaos, se dominová destabilizace, kterou sebou přináší, může stát zcela neovladatelnou a může vést k extrémně negativním a nežádoucím výsledkům, kdy střet USA/NATO a Ruska představuje ten nejosudovější následek pro celý svět.

Andrew Korybko je americký politický korespondent Hlasu Ruska. Momentálně žije a studuje v Moskvě.

Nagorno-Karabakh and the Domino Destabilization of Disaster (I) a Nagorno-Karabakh and the Domino Destabilization of Disaster (II) vyšly 7. a 8. srpna na orientalreview.org. Oba díly jsem spojil do jednoho. Překlad v ceně 1550 Kč Zvědavec.

Známka 1.3 (hodnotilo 127)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 0

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 0

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 1

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 5

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 3

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Plíživá islamizace ČR09.11.17 11:02 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,58 Kč
Libra
28,67 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,93 Kč
100 japonských jenů
19,36 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,21 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,79 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 075,51 Kč
1 unce stříbra
375,19 Kč
Bitcoin
168 349,94 Kč

Poslední aktualizace: 18.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 15 530