Strašidlo francouzského režimu

Diana Johnstone

15.1.2014 Komentáře Témata: Holocaust, Francie 2579 slov

05.01.2014 - V Paříži, mainstreamová média i politici začínají nový rok se společným odhodláním do roku 2014: zavřít definitivně hubu francouzsko-africkému komikovi, který se stává příliš populární mezi mladými lidmi.

Mezi Vánocemi a Silvestrem, nikdo jiný než sám prezident republiky François Hollande, během své návštěvy Saúdské Arábie kvůli (velmi velké) obchodní záležitosti, řekl, že jeho vláda musela najít způsob, jak zakázat představení komika Dieudonné M'Bala M "Bala, jak žádal francouzský ministr vnitra Manuel Valls.

[Manuel Valls]

Vůdce konzervativní opoziční strany, UMP Jean-Francois Cope, okamžitě zapěl jak ve sboru, přinášeje "plnou podporu" na umlčení nekontrolovatelného herce.

Uprostřed tohoto mediálního chóru, týdeník Le Nouvel Observateur v úvodníku napsal, že Dieudonné je "už mrtvev", zničen, vymazán. Redakce otevřeně debatovala o nejlepší taktice - dát ho do vězení za "podněcování k rasové nenávisti", zrušit jeho představení na základě potenciální "hrozby narušení veřejného pořádku," nebo tlačit na města, která už jeho představení povolila, tím, že jim bude snížena dotace na kulturu, pokud skutečně v nich vystoupí.

Cíl Manuela Vallse, šéfa státní policie, je jasný, ale režim tápá, jakou metodu použít. Klišé, které s pohrdáním neustále opakuje, je že "Dieudonné už nikoho nedokáže rozesmát."

Ve skutečnosti, opak je pravdou. A právě v tom je ten problém. Ve svém nedávném turné po francouzských městech, videa ukazují velká přecpaná hlediště, s publikem otřásajícím se smíchem před oblíbeným komikem.

On popularizoval jednoduché gesto, které nazval "quenelle" - což je původně knedlíková šiška, kde do mouky zamíchali rozemletou rybu. Jeho gesto napodobují mladí lidé po celé Francii. Chce říct prostě a jasně: máme vás až po krk.

Když hledaly záminku, jak zničit Dieudonné, hlavní židovské organizace CRIF (zástupce Rady židovských institucí ve Francii, francouzský ekvivalent AIPAC) a LICRA (Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu), která má zvláštní privilegia ve francouzském spoudnictví [1], vytáhly na světlo extravagantní historii, která kvalifikuje komika Dieudonné a jeho diváky, za "nacisty". Šiška je zjevně hrubé gesto, které může znamenat "jděte do pr..." s jednou rukou namířenou dolů a druhou ukazující délku šišky.

Ale podle CRIF a LICRA, šiška je "nacistický pozdrav Heil naruby." (Nejsme nikdy dost "bdělí", když hledáme skrytého Hitlera!)

[]

Jak někdo poznamenal, "nacistický pozdrav naruby" může stejně dobře být považován za anti-nacistický. Pokud toto gesto má vůbec něco společného s Heil Hitlerem. Což zjevně nemá.

Ale svět médií opakuje toto tvrzení s tím, že alespoň "někteří zvažují šišku jako nacistický heil obráceně. "Ti, kteří praktikují tento akt nemají žádné pochybnosti o tom, co znamená: Kašlu na režim!"

Ale do jaké míry CRIF a LICRA jsou "režim"?

Francie potřebuje smích

Francouzský průmysl mizí, továrny zavírají jedna po druhé. Zdanění občanů s nízkými příjmy je na vzestupu, aby režim zachránil banky a euro. Rozčarování z Evropské unie zesiluje. Pravidla EU nedovolují učinit vážné kroky ke zlepšení stavu francouzské ekonomiky. Mezitím, politici leví i praví pokračují svoji rétoriku a sypou klišé o "lidských právech", do značné míry jako záminku jít do války na Středním východě, i výpady proti Číně a Rusku. Procentní podíl kladných názorů na prezidenta Hollande upadl na 15%. Přestože lidé chodí volit, výsledkem je stále stejná politika, jak ji rozhodla EU.

Proč tedy vládnoucí třída zaměřuje svou pomstu na "nejtalentovanějšího komika své generace" (jak uznávají jeho kolegové, i ti, kteří jsou proti němu)?

Stručná odpověď je pravděpodobně tato: rostoucí popularita Dieudonného mezi mládeží ukazuje rozšiřující se propast mezi generacemi. Dieudonné vás rozesměje na úkor celého politického zřízení. To mělo za důsledek příval nadávek, jakož i nátlak, aby se zakázala jeho představení, aby zkrachoval finančně, dokonce aby šel do vězení. Slovní útoky poskytnou kontext pro fyzické útoky proti němu. Je to několik dní, jeho asistent Jacky Sigaux byl fyzicky napaden za denního světla několika maskovanými muži před radnicí 19. arrondissementu - naproti parku Buttes Chaumont. On podal stížnost.

Ale jakou ochranu můžete očekávat od vlády, jejíž ministr vnitra Manuel Valls - šéf policie - slíbil, že najde způsob, jak umlčet Dieudonného?

Překlad části článku vyšel na serveru http://tnit.fr/, odkud jej přebírám. Zbytek článku byl přeložen Zvědavcem a následuje.

Tento příběh je významný, ale je téměř jisté, že mimo Francii o tom bude informováno nevalně – stejně jako je o tom nevalně informováno v samotné Francii, zdroji téměř všech zpráv v zahraničí. Při překladu se ke zmatku přidá ještě trochu překrucování a nepravd.

Proč ho nenávidí?

Dieudonné M’bala M’bala se narodil na pařížském předměstí téměř před 48 lety. Jeho matka byla běloška z Británie, jeho otec Afričan z Kamerunu. To by z něj mělo dělat vzor „multikulturalismu“, který podle svého tvrzení prosazuje ideologicky převažující levice. A v průběhu první poloviny jeho kariéry, kdy se dal dohromady se svým židovským přítelem Elie Simounem, byl přesně tím: vedl kampaň proti rasismu, svoji kritiku soustředil na Národní frontu a dokonce kandidoval proti kandidátu Národní fronty v satelitním městečku Dreux, asi šest mil západně od Paříže, kde žije. Stejně jako všichni nejlepší humoristé i Dieudonné si bral na paškál aktuální události, s vřelostí a důstojností v této profesi neobvyklou. Jeho kariéra vzkvétala, hrál ve filmech, hostoval v televizi, kde si vedl po svém. Jako skvělý pozorovatel vyniká v relativně důvtipném napodobování různých osobnostních typů a etnických skupin, od Afričanů po Číňany.

Před deseti lety, 1. prosince 2003, se jako host v televizním pořadu, příhodně nazvaném „Nemůžete potěšit všechny“, věnoval aktuálním událostem. Dieudonné přišel na pódium oblečený přibližně jako „konvertita k sionistickému extremismu“ a ostatním radil, aby se „připojili k americko-izraelské ose dobra“. Bylo to v prvním roce amerického útoku na Irák, kdy odmítnutí Francie se toho zúčastnit vedlo Washington k tomu, že přejmenoval to, čemu říká „francouzské hranolky“ (ve skutečnosti belgické) na „hranolky svobody“. Relativně mírný útok na „osu zla“ George W, Bushe se zdál být plně v rámci tehdejších nálad. Tento skeč končil krátkým pozdravem „Isra-heil“. To mělo ke starému Dieudonné daleko, přesto však byl tento oblíbený humorista v té době ostatními umělci nadšeně přijímán a publikum ve studiu mu tleskalo ve stoje.

Pak začaly přicházet protesty, obzvláště co se týkalo koncového gesta, považovaného za přirovnávání Izraele k nacistickému Německu.

Začali vykřikovat „antisemitismus“, ačkoliv cílem byl Izrael (a Spojené státy jako spojenci na Středním východě). Zesílily výzvy k zákazu jeho vystoupení, k jeho obžalování, ke zničení jeho kariéry. Dieudonné se pokusil svůj skeč ospravedlnit a říkal, že cílem nebyli židé jako takoví, ale, na rozdíl od ostatních před ním, se neomluvil za urážku, o které nevěřil, že se jí dopustil. Proč se neobjevily žádné protesty od Afričanů, ze kterých si dělal legraci? Nebo od muslimů? Nebo od Číňanů? Proč tak zuřivě reagovala jen jedna komunita?

A tím začalo desetiletí eskalace. LICRA začala s dlouhou řadou žalob na něj („vyvolávání rasové nenávisti“), nejdříve prohrávala, ale v tlaku pokračovala. Místo aby se stáhl, zašel Dieudonné ve své kritice „sionismu“ po každém útoku ještě dále. Mezitím byl Dieudonné postupně vytlačován z televizních pořadů a oficiálními médii s ním bylo zacházeno jako s vyvrhelem. Teprve až nedávné rozšíření obrázků, na kterých mladí lidé dělají „quenelle“na internetu, přimělo elitu k závěru, že přímý útok by byl účinnější, než se ho pokoušet ignorovat.

Ideologické pozadí

[]

Abychom začali chápat význam Diedonného aféry, je nezbytné pochopit ideologický kontext. Z důvodů, které jsou příliš komplexní na to, aby je zde bylo možné zhodnotit, francouzská levice – ta levice, která se kdysi starala o blaho třídy pracujících, o sociální rovnost, stavěla se proti agresivním válkám, za svobodu projevu – prakticky zkolabovala. Pravice vyhrála rozhodující ekonomickou bitvu, kde triumfovala politika upřednostňující monetární stabilitu a zájmy mezinárodního investičního kapitálu („neoliberalismus“). Jako ceně útěchy se levice těší jisté ideologické nadvládě, založené na antirasismu, antinacionalismu a oddanosti Evropské unii – dokonce i hypotetické „sociální Evropě“, která je každým dnem blíže ke hřbitovu ztracených snů. Tato ideologie v podstatě dokonale zapadá do globalizace, přizpůsobené požadavkům mezinárodního finančního kapitálu.

Za neexistence jakékoliv vážně míněné sociálně-ekonomické levice se Francie pohroužila do jakési „politiky identity“, která jak oslavuje multikulturalismus, tak reaguje tvrdě na „komunitářství“, tedy na uplatňování jakékoliv nevítané etnické osobitosti. Ale některá etnická osobitost je více nevítaná, než jiná. Muslimský závoj byl nejdříve zakázán ve školách a požadavky na jeho zákaz u dospělých rostou. Naqib a burka, i když se vyskytují ojediněle, byly zakázány zákonem. Vypukly spory kvůli potravinám halal v kavárnách, modlitbám na ulicích, zatímco karikatury pravidelně hanobí islám. Ať si o tom člověk myslí cokoliv, mohou boj proti komunitářství někteří považovat za boj namířený proti jedné konkrétní skupině. Francouzští vůdci mezitím stáli v čele výkřiků požadujících války v muslimských zemích, od Libye po Sýrii, zatímco trvali na své oddanosti Izraeli.

Mezitím se stala předmětem neustálé starostlivosti další komunita. V posledních dvaceti letech, zatímco náboženská víra a politická zodpovědnost drasticky poklesly, stal se holokoust, ve Francii nazývaný shoah, postupně jakýmsi státním náboženstvím. Školy připomínají shoah každoročně. Stále více ovládá historické povědomí, které je v ostatních oblastech na propadu, spolu s humanistickým studiem. Především je ze všech událostí dlouhé francouzské historie chráněna zákonem jen jedna, shoah. Tak zvaný Gayssotův zákon zakazuje jakékoliv zpochybňování historie shoah, což je zcela bezprecedentní zásah do svobody projevu. Navíc jisté organizace, jako LICRA, dostaly privilegium zažalovávat jedince na základě „vyvolávání rasové nenávisti“ (velmi široce a nerovně interpretované kategorie), s možností vymáhat škody ve jménu „zraněné komunity“. V praxi jsou tyto zákony používány primárně k pronásledování údajného „antisemitismu“ nebo „negativity“ ve vztahu k shoah. Ačkoliv jsou často od soudu vyhazováni, představují takovéto žaloby útrapy a zastrašování. Francie je ojedinělou zemí, kde lze hnutí BDS (boycott, divestment, sanctions) proti osadnickým praktikám Izraele rovněž napadat jako „vybízení k rasové nenávisti“.

K násilí náchylná Židovská obranná liga, postavená mimo zákon ve Spojených státech a dokonce i v Izraeli, je známá tím, že ničí knihkupectví nebo mlátí lidi, dokonce i staré. Když jsou identifikováni, je útěk do Izraele dobrou cestou jak uniknout. U obětí JDL se nic, co by se aspoň náznakem blížilo masivnímu veřejnému pobouření, které začne, když se stane obětí násilí žid, nekoná. Mezitím se politici sjíždí na žranici pořádanou každoročně CRIF, se stejným zápalem, s jakým se ve Spojených státech sjíždí na žranici pořádanou AIPAC – kde také darují peníze, aby demonstrovali svoji jedinou pravou víru.

Francie má největší židovskou populaci v západní Evropě, která vlastně z velké části unikla deportaci během nacistické okupace, kdy byli židovští přistěhovalci vykazováni do koncentračních táborů. Mimo staré etablované židovské populace je zde spousta nově příchozích ze severní Afriky. To vše přispívá k tomu, že je to velmi dynamická úspěšná část populace, hojně zastoupená ve viditelnějších a oblíbených profesích (novinařině, šoubyznysu, vědě a medicíně, mimo jiných).

Ze všech francouzských stran má nejužší historické vazby na Izrael Socialistická strana (obzvláště prostřednictvím představitele izraelské Strany práce Shimona Perese v socialistické internacionále). V 50. letech, kdy Francie bojovala proti alžírskému národně-osvobozeneckému hnutí, přispěla francouzská vláda (prostřednictvím Perese) k izraelskému projektu výroby jaderných zbraní. Dnes to není Strana práce, kdo v Izraeli vládne, ale krajní pravice. Hollandův nedávný přátelský výlet za Benjaminem Netanyahu ukázal, že pravičácký trend v izraelské politice vztahy nijak nenarušil – ty se zdají být naopak těsnější, než kdy dříve.

Přesto je však tato židovská komunita v porovnání s velkým počtem arabských přistěhovalců ze severní Afriky nebo přistěhovalců z bývalých francouzských kolonií v Africe velmi malá. Před několika lety přední intelektuál Socialistické strany, Pascal Boniface, obezřetně stranické vůdce varoval, že jejich silná podjatost ve prospěch židovské komunity může nakonec způsobit volební problémy. Tento výrok v politiku hodnotícím dokumentu způsobil poprask, který ho málem stál kariéru.

Ale fakt zůstává: není pro Francouze arabského nebo afrického původu těžké pociťovat, že „komunitářství“, které má skutečně vliv, je to židovské.

Politické použití holokoustu

[]

Norman Finkelstein před jistou dobou ukázal, že holokoust může být využit pro nepříliš vznešené účely: jako vybírání výpalného od švýcarských bank. Nicméně ve Francii je situace velmi odlišná. Není pochyb, že neustálé připomínání shoah slouží jako jakási ochrana pro Izrael před nepřátelstvím, vyvolaným jeho zacházením s Palestinci. Ale náboženství holokoustu má ještě další, hlubší politický dopad, bez přímého vztahu k osudu židů.

Více než cokoliv jiného byla Osvětim interpretována jako symbol toho, k čemu vede nacionalismus. Odkazování na Osvětim mělo sloužit k vyvolávání špatného svědomí v Evropě, a zejména u Francouzů, vzhledem k tomu, že jejich relativně malá role v této záležitosti byla důsledkem vojenské porážky a okupace nacistickým Německem. Bernard-Henri Lévy, autor, jehož vliv v posledních letech vzrostl do absurdních rozměrů (vedl prezidenta Sarkozyho do války proti Libyi), začal svoji kariéru ideologa tím, že tvrdil, že „fašismus“ je ryze „francouzskou ideologií“. Vina, vina, vina. Učiněním Osvětimi tou nejvýznamnější událostí moderní historie různí autoři a řečníci standardně ospravedlňují rostoucí moc Evropské unie, jako nezbytné náhražky za přirozeně „zlé“ národy a země Evropy. Již nikdy Osvětim! Rozpusťte národní státy a zaveďte technickou byrokracii, prostou emocionálního vlivu občanů, kteří by mohli hlasovat nesprávně. Cítíte se jako Francouz? Nebo Němec? Měli byste se kvůli tomu cítit provinile – kvůli Osvětimi.

Evropané jsou z Evropské unie stále méně nadšeni, protože ruinuje jejich ekonomiky a okrádá je o veškerou demokratickou moc nad ekonomikou. Mohou hlasovat pro sňatky homoušů, ale ne pro jakékoliv sebemenší keynesiánské opatření, o té méně pro socialismus. Nicméně vina z minulosti je má udržet loajálními vůči evropskému snu.

Dieudonného fanoušky, soudě dle fotografií, jsou převážně mladí muži, méně ženy, z nichž většina je ve věku od dvaceti do čtyřiceti. Narodili se dvě generace po skončení druhé světové války. Celý svůj život slyšeli shoah. Více než 300 pařížských škol má někde desku připomínající tragický osud židovských dětí deportovaných do nacistických koncentračních táborů. Jaký toto vše může mít účinek? Pro spoustu lidí narozených dlouho po těchto strašlivých událostech to vypadá, že by se měli cítit provinile všichni – když ne kvůli tomu, co neudělali, tak kvůli tomu, co údajně udělat mohli, kdyby měli příležitost.

Když Dieudonné transformoval starou polorasitickou „tropickou“ píseň, Chaud Cacao, na Shoah Ananas, jeho fanoušci se této písničky chopili nadšeně. Nemyslím, že by si dělali legraci ze skutečné shoah, ale spíše z neustálého připomínání událostí, které by je měli činit provinilými, nevýznamnými a bezmocnými. Velká část této generace má plné zuby omílání období 1933-1945, zatímco jejich vlastní budoucnost je ponurá.

Nikdo neví, kdy přestat

Minulou neděli slavný černý fotbalista belgického původu, Nicolas Anelka, který hraje v Británii, udělal po vstřelení gólu „quenelle“ – jako výraz solidarity se svým přítelem Dieudonné M’bala M’balou. Po tomto jednoduchém a v podstatě bezvýznamném gestu dosáhl zuřivý povyk nových výšin.

Ve francouzském parlamentu zastupuje Meyer Habib „zahraniční Francouze“ – asi 4,000 Izraelců francouzského původu. V pondělí na twitteru napsal: „Anelkova quenelle je netolerovatelná! Předložím zákon, který bude tento nový nacistický pozdrav praktikovaný antisemity trestat.“

Francie přijala zákony k „trestání antisemitismu“. Výsledkem je pravý opak. Takováto opatření mají prostě tendenci potvrzovat starý názor, že „zemi řídí židé“ a přispívají k nárůstu antisemitismu. Když francouzská mládež vidí francouzsko-izraelské pokusy postavit mimo zákon prosté gesto, když se židovská komunita chystá zakázat jejich oblíbeného humoristu, poroste antisemitismus ještě rychleji.

Avšak v této eskalaci je vztah mezi silami velmi nerovný. Humorista má jako zbraň slova a fanoušky, kteří se mohou rozejít, když to začne být drsné. Na druhé straně je vládnoucí ideologie a moc státu.

V takovémto střetu závisí občanský mír na moudrosti těch nejmocnějších, kteří by se měli ovládat. Pokud to nedokážou, může to být hra bez vítěze.

The Bête Noire of the French Establishment vyšel 5. ledna 2014 na voltairenet.org. Část článku přeložil Zvědavec v ceně 786 Kč.

Známka 1.1 (hodnotilo 151)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

37

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 94 čtenářů částkou 11 029 korun, což je 37 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Učitel suspendován poté, co oslovil transgendera jako dívku20.11.17 11:33 Británie 6

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 1

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 2

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 4

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 7

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 4

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 3

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Měnové kurzy

USD
21,73 Kč
Euro
25,51 Kč
Libra
28,75 Kč
Kanadský dolar
17,02 Kč
Australský dolar
16,47 Kč
Švýcarský frank
21,91 Kč
100 japonských jenů
19,32 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
6,05 Kč
100 maď. forintů
8,14 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,74 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 871,79 Kč
1 unce stříbra
369,74 Kč
Bitcoin
179 805,27 Kč

Poslední aktualizace: 21.11.2017 19:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 14 404