Demokratický požár

Maksim Kantor

29.10.2013 Komentáře Témata: Demokracie, Civilizace, Úvahy, Globální ekonomika 3858 slov

Žijeme v podivných časech, kdy slovo „demokracie“ začalo spoustu lidí děsit. Přivést k jednotnému jmenovateli sto kultur není možné, ale organizování světového požáru se ukázalo být reálným. Od nynějška je válka jediný řád, jediný stav věcí žádoucí pro demokratickou nomenklaturu. A žádoucím výsledkem války není vítězství nad nepřítelem, ale neustávající nenávist.

Na válku čekají poslušně. Nezáleží na nějakém konkrétním důvodu, dokonce ani na tom, v jaké zemi bude. Pokud nebude válka nyní v Sýrii, nevyhnutelně vznikne na jiném místě. Války se přelévají z jedné země do jiné stejně snadno, jako kapitál. Transakce válka se realizuje snadno, jako bankovní převod, a vysledovat, komu připadne zisk, není možné. Říká se, že to prý vyhovuje Americe. Ale to je obvyklý předpoklad. Dnes jsou války jiné, ne takové, o kterých se píše v učebnicích. A prospěch z války se také liší.

[doprovodné foto]

Konvence absolutismu (střet armád podle pravidel) se nedodržují již dávno. Napoleon dostal místo souboje rvačku bez pravidel, ale cíl války zůstal stejný, jako dříve – zvítězit. Dnes se cíle změnily. Žádoucím výsledkem není vítězství nad nepřítelem, ale neustávající nenávist.

To je paradoxní, ale ve skutečnosti jsou nekonečné spory v historii demokracie rozumným mechanismem. Nikoliv přijetí podmínek nepřítele, nikoliv přijetí pravidel vítězů, nikoliv potlačení nesouhlasných názorů – ale nastolení neutuchající nenávisti, kdy argumenty stran nemají smysl: domluvit se nelze z principu, každý má svoji pravdu. Tak zvaný třetí svět se skládá ze zemí, ve kterých doutnají spory – a pokud je mnoho rozdílných názorů, tak progresivně. Na jakémkoliv diplomatickém setkání se přesvědčuje, že pravd je mnoho a že každý má právo na svůj úhel pohledu. Neustále doutnající nepřátelství Izraelců a Palestinců, vzájemná nenávist v Afghánistánu, konkurující si strany Východu, to vše je úmyslným záložním zdrojem válek, udržujícím oheň v krbu, aby neuhasl. Ozbrojence vybavují zbraněmi, soupeřící strany nejsou zásobovány proto, že hájí myšlenku separatismu nebo věří v místní kulty. „Civilizovaní“ lidé chápou, že dávají zbraně banditům – ale je třeba přikládat, aby oheň nevyhasl.

Stoupenci národních/náboženských/klanových pravd tvrdí, že hájí své pozice před možnou autokracií a brání potlačování práv menšin. Říkají: lepší zmatek, než totalita – a všichni kývají, protože kdo by stranil tyranovi?! Nepříjemnosti (lokální terorismus), které provokativní rétorika přináší, jsou přijímány jako nutné zlo svobody.

Občany vzdálených barbarských zemí přesvědčují, že se musí přiměřeným způsobem účastnit občanské války, neboť nejsou jen vojáky, ale i potencionálními voliči!

Nejde o partyzánské hnutí, obranu země, teroristy atd. Tyto jevy jsou jen nevyhnutelnými následky, plynoucími z celkového scénáře. Podstata procesu spočívá v tom, že demokracie nyní žije právě takto, a nekonečné občanské války jsou živnou půdou demokracie, ztotožňující se s liberálním trhem.

Na tomto předpokladu není nic zlověstného – politická historie světa souvisela s vojenskými aktivitami vždy; zvláštností současné fáze je, že od této chvíle není potřeba vítězství nad nepřítelem. Nejsou žádní zlí loutkovodiči – loutkovodičem se stane jakýkoliv člověk zatažený do procesu; v nové demokratické historii světa prostá síla věcí brání lidem být nepřáteli vždy. Morální uvědomění je postrádáno, protože jinak proč utrácet stovky miliard za válku, když za tisíckrát nižší částku lze stavět města, poskytnout vzdělání a lékařskou pomoc. Lidem vysvětlují, že městy se budeme zabývat až tehdy, až bude všude panovat demokracie – pak se vojáci usmíří a budou hlasovat pro budování bydlení. Avšak mír nepřichází.

Zničit plánovanou ekonomiku

Mír nepřichází ne proto, že by záludnost americké politiky nepřipustila mír v nějaké konkrétní zemi. K nastolení míru nedojde z toho prostého důvodu, že konfliktu se účastní demokratické síly, které jsou reprezentovány mnoha stranami, a tudíž mají i mnoho důvodů a názorů. Množství rozporů roste: mírové smlouvy, která by zkrotila vášně demokratických voleb, nemůže být dosaženo. Tedy pokud by si vybírali mezi zeměmi a společnostmi, volba by možná byla, ale v tom je právě ten problém, protože takový návrh na trhu neexistuje. Neexistuje země, která by byla hodnotou sama o sobě, coby místa pro život lidí; neexistuje společnost, která by chtěla zafixovat své dohody na dlouhou dobu. Země a společnosti se staly proměnlivými veličinami, funkcemi kapitálu a trhu. Kapitál nezná hranic: dnes je penězům milejší Amerika, ale pokud se penězům více zalíbí v Číně, Indii nebo na Marsu, tak transakce proběhne okamžitě. V podstatě k tomu již dochází – toky proudí všemi směry, v závislosti na výhodnosti, a na ničem jiném. Stejně jako Versailská smlouva a Brestský mír nebyly schopny zabránit přerozdělení světa, tak ani současné dohody postavené na spáleništích rozbombardovaných zemí nic nezaručují. Stabilitu neočekávají, protože od této chvíle není stabilita sociální hodnotou. Ještě před sto lety vytvářeli mandátní území a dosazovali místodržící; nyní je to k ničemu – na válečných pustinách nechtějí stagnaci. Stagnace je obecně synonymem poklesu. Ať je vše v neustálém pohybu. Při hodnocení iráckých nebo afghánských operací říkají, že výsledky války nebyly dosaženy – válka pokračuje, a to je neúspěch. Ale žádoucích výsledků právě dosaženo bylo – a to permanentních občanských sporů, nestability a chaosu.

Od této chvíle dokonce i přivlastnění si zdrojů vítěznou stranou není potřeba; zdroje se k šikovným lidem dostanou samy, poté, co suverénní země přestane existovat. Cílem válek je od této chvíle to, čemu se v současné politické hantýrce říká „posílení demokracie“, a tím není nastolení jiného řádu, než který existoval před válkou, ale nastolení permanentního chaosu. Chaotického stavu světa dosahují vytrvalou snahou, nutnost chaosu je velká, jako nikdy předtím – umírající liberální ekonomika může přežít jen cestou nastolování globálního chaosu. Chaos není žádnou nadávkou, ale postulátem globálního trhu; má se věřit, že neomezený chaos sám o sobě plodí spravedlnost; v ekonomické terminologii při volné konkurenci na trhu vzniká „spravedlivá cena“. Tato teze není ničím dokázána, ceny moskevských nemovitostí ji spíše vyvrací, a ekonomické bubliny svědčí o opaku – ale tato teze panuje. V souladu s touto tezí je chaos rozdmýcháván všude. Ve válkou zpustošených zemích se nezabývají zdravotní péčí, dokonce ani neobnovují průmysl; organizují tam volby vůdce země ze třech šéfů ozbrojenců – je nutné rozhodnout, kdo bude rozkazovat příští tři měsíce. Pak proběhnou další volby, k moci dosadí jiného hrdlořeza, a tak tomu bude pořád. Každý, kdo prohraje, povolá stoupence do zbraně, každý vítěz otevře dveře vězení. Je třeba udržovat rotaci křiklounů – a tomu říkají svobodné volby, kdy davy hlasují pro neustálé rotování lumpů. Zde je důležité to, že vzniká spousta kontraktů, korporátní spekulace a bují aktivity, které bylo rozhodnuto považovat za perspektivní pro civilizaci. Tyto aktivity konkrétní životy poražených nezlepší, ale občané zpustošené země se stanou účastníky obecného procesu a dostanou se na trh. Některým z nich se možná povede lépe, než ostatním. Všem se ale celkově dařit nebude.

Slitujte se, křičí Syřan nebo Afghánec (nebo Rus), žili jsme podle jiných pravidel a naše civilizace je jiná! Těmto barbarům však vysvětlují, že nyní nelze zůstat stranou, protože byla vytvořena globální civilizace a trh nezná hranic – a to, co vyhovuje liberálnímu trhu je pro lidstvo prospěšné. V jistém smyslu je to pravda, i když užitek je krátkodobý: volný trh se pohybuje jako Čingischánova armáda, využívá území, ale neosvojuje si je. Někomu se to nelíbí, někdo si myslí, že pro samotný trh by bylo perspektivnějším nezanechávat za sebou spáleniště, ale čistá města s nasycenými občany. Ale to jen ve velmi dlouhodobé perspektivě; ale v současné době není na výběr: nikomu v zemi nelze dovolit, aby zůstal mimo korporativní proces. A to dokonce ani v případě, když nějaké konkrétní území není pro obchod a dobývání zdrojů perspektivní, neboť její přičlenění k trhu má symbolický charakter. Od této chvíle je trhem celý svět. Budovat na pustých místech je nerentabilní, proto se budovat nebude; a zničit zemi je třeba, protože na trhu nesmí existovat překážky – vše musí být pro trh otevřeno. To je nepřijatelná logika, ale tak to je a jiná dnes neexistuje. Konečné zničení plánované ekonomiky je také cílem současné permanentní války. Je třeba všude vytvořit podmínky konkurenčního boje – ve většině případů je to boj se sobě podobnými o právo na život.

Triumf nad slabými

Zde je načase se zeptat: a diktatura je snad lepší? Když ne demokratické zřízení, tak jaké? Cožpak není jasné, že vše ostatní je evidentně horší?

Během permanentní občanské války se „diktátoři“ vyrábí snadno, tisk takto nálepkuje ty, kteří ještě včera byli přáteli svobodného světa. Z ničeho nic se zjistilo, že Saddam, Kaddáfí, Mubarak, Assad jsou diktátoři; tito činitelé se nestali horšími, než včera – prostě se jen změnil svět. Zaklínadlo „X je nový Stalin, a Y nový Hitler“ je vždy připravené, a místo X a Y stačí dosadit libovolné jméno – a inteligence na náměstích začíná zuřit, bojuje s novým Hitlerem – který ještě včera Hitlerem nebyl. Podobné zveličování neplyne z chytrosti, ale z toho, že demokracie zmutovala, byla modifikována, objevila se jiná kriteria hodnocení. Lze říct, že se změnily požadavky demokracie k té či oné společnosti nebo národu, který se tento systém řízení chystá ovládnout. Podle nových kritérií je Assad diktátor, i když ještě včera diktátorem nebyl.

Pinochet není diktátor, ale Assad ano; na první pohled jde o nestoudný dvojí metr. Ale je zde logika. Ničení, které doprovází zkrocení aktuálního diktátora, překonává diktatury nesrovnatelně. Ale ani zde žádná záludnost politiky není – politici přeci opravdu chtěli demokracii, vždyť principy demokracie jsou skutečně lepší, než diktatura. Když se občané zaklínají demokratickými hodnotami, nelze proti těmto heslům nic namítat. Nespravedlnost demokracie se projevuje sama, živelně a nevyhnutelně, neboť podléhá trhu; postupně se demokratická doktrína stává strašlivější, než diktatura. Ledový polibek demokracie, na rozdíl od železné pěsti diktatury, nezabíjí okamžitě.

Zvláštnost současného fragmentu historie spočívá v tom, že demokracie se ztotožnila s liberálním trhem, a od této chvíle je demokracie závislá na konkurenčním triumfu silného nad slabým, a demokracie prohlašuje za svůj úspěch vítězství úspěšných nad neúspěšnými. Vítězství v soutěži není nic špatného: vždyť přeci kdokoliv další, potenciálně silný, má také šanci na vítězství. Ale Achillovou patou těchto triumfů je, že společnost vítězstvím silných nic nezískává. Starostí Periklovy demokracie, nebo Jeffersonovy demokracie, byla společnost, a nikoliv jednotlivý výsledek soutěže. Dnes je společnost arénou liberálního trhu, kde jsou lidé v lepším případě diváky, ale spíše však překážkou. Teoreticky demokracie triumf silných nad slabými netoleruje: k triumfu dochází během soutěže, ale je vyvažován právy ostatních občanů – silný je závislý na společnosti, ve které se dělí o povinnosti občana. Ale hybrid poslední doby – „demokracie – liberální trh“ – legitimizuje triumf nad slabými jako trvalý stav a vytváří kastu „nadlidí“, silnějších hráčů, světoobčanů trhu, avšak nikoliv občanů konkrétní společnosti. Úspěšní na trhu se automaticky stávají vlivnými v politice; přičemž politika konkrétních zemí je to jen zdánlivě, neboť trh hranice nezná. Prezidenti bank, šéfové koncernů, majitelé ložisek nepředstavují společnost, a dokonce ani vlastní kapitál – ale je to nový útvar, demokratická nomenklatura.

Demokratická nomenklatura vůbec nepřipomíná socialistickou nomenklaturu dob Brežněva, mnohokrát popsanou a opovrhovanou. Ředitele závodů dosazené sekretariáty krajských výborů – tuto nomenklaturu jsme znali; dnes jde o něco jiného. A nejsou to čítankoví kapitalisté – vykořisťovatelé pracujícího lidu, jak se je snaží líčit levicová kritika. Nová demokratická nomenklatura zastupuje zájmy pravice jen podmíněně, neboť tato logika není principálně pravicová. V neposlední řadě proto, že tak zvané levicové názory jsou v nové nomenklatuře zastoupeny stejně, jako pravicové, a levicová frazeologie přešla do nové ideologie. Hanna Arendt v podstatě neodporuje Ayn Rand a obě dámy předkládají novou ideologii stejně náruživě. Současná ideologie – a to je důležité – je postavena za využití tak zvané levicové terminologie, je založena na takovém pojetí avantgardy, které prosazovali levicoví myslitelé, používá radikální pojmy a tato nová ideologie má vlastní, neklasickou a nekategorickou, filosofii; má vlastní, a vůbec ne konzervativní, systém hodnot. Vlastně vnímáme tuto ideologii celkově – a pouze tak si lze o ideologii udělat představu: Dejneku a Simonova nelze oddělit od krátkého kurzu VKP(b) – přesvědčíte se, že to vůbec není klasická pravicová doktrína. Systém hodnot této nové ideologie je udržován avantgardními fóry umění, bezobsažnou tvorbou, levicovými kurátory a proslulý levicový Slavoj Žižek dělá pro tuto novou ideologii stejně tolik, co proslulí pravičáci Cheney a Rumsfeld: všichni posluhují novému myšlení. Třída nového typu, vytvořená demokratickým trhem, nová demokratická nomenklatura – je třída svobodomilovných, vyznávajících ideály osobní svobody pro každého; to, že její představitelé jsou ve skutečnosti feudály, nic nemění na jejich pokrokářském přesvědčení – věří ve svobodu a rozvoj každého jedince. Dokonce ani nechtějí ostatní utiskovat, prostě se jim to jen nedaří. Ideologie demokratické nomenklatury představuje dnes nejvíce pokrokářské učení. Občany přesvědčili, že existence bohatých feudálů symbolizuje jejich vlastní svobodu, a mnozí tomu uvěřili, neboť tisíce novinářů to dokazují každý den. I samotní feudálové věří, že činí dobro.

Churchilova mantra „demokracie má mnoho chyb, ale lepší zřízení neexistuje“; Popperovo učení o „otevřené společnosti a jejích nepřátelích“; dílo Hanny Arendt o totalitarismu; ontologie viny popsaná Heideggerem a ontologie práce popsaná Ayn Rand, filosofie Andy Warhola a představy o trhu se současným uměním – to vše se slévá v jedno učení, do velké hromady učebnic, jako práce tvůrců z řad bývalých členů KSSS. Zkuste z této konstrukce vyjmout jeden kousek a podrobit kritice jeden z postulátů, řekněme zapochybujte o velikosti Andy Warhola – a dokážou vám s Hannou Arendt v rukách, že symbolizuje svobodu. Zkuste zapochybovat o definici totalitarismu od Arendt, a Popper vám vysvětlí, že zrnka útlaku lze snadno rozpoznat ve společnostech uzavřeného typu. Být usvědčen z totalitarismu je dnes velmi jednoduché, je vypracována řada neporazitelných definic; lze-li se tak vyjádřit, tak existuje ontologie totalitarismu, popsaná Arendt a Popperem – celosvětový totalitarismus vítězí při hledání „otevřené společnosti“. A šířka definic totalitarismu tak říkajíc umocňuje „banálnost zla“ – a dává do rukou zbraň; usvědčen může být prakticky každý.

V „Bytí a čas“ Heidegger dokazuje, že pojem viny (Schuld) spočívá v nevyužití všech možností bytí – přičemž mimo závislost na povaze těchto možností. Neschopnost realizovat nabídky bytí činí subjekt vinným před bytím; my všichni jsme vinni, každý po svém. Ontologie viny je mimo morální soud, je prvotní, bez ohledu na společenské konvence. V této koncepci jsou si viny hříšníka a svatého, nacisty a chlapce, který rozbil sklo kamenem, rovny. Ontologický relativismus Heideggera položil základy současné ideologie: konkrétně tento relativismus vytvořil koncepci Hanny Arendt, která je zdánlivě morální, ale ve skutečnosti je krajně relativistická.

Od teď je ve sporu s diktaturami každý odborník – stačí doslova zopakovat základní teze nového krátkého kurzu. Standardní pouliční spor spočívá v protikladu diktatury a demokracie, občany přesvědčují, že existuje povinná volba: mezi totalitarismem a demokracií – třetí možnost není. A hned přijdou argumenty: chcete žít jako v Severní Koreji? Berte demokracii – nic lepšího stejně neexistuje. A přichází citát z Poppera: zjistilo se, že již Platon mluvil o nutnosti uvězňování občanů – a sami vidíte, že to skončilo Gulagem. A pak citát z Hanny Arendt o banálnosti zla: vidíte, jak snadno totalitarismus zapouští kořeny. Nebo recepty Ayn Rand: nepřemýšlejte o rovnosti v průměrnosti, ale myslete na osobní iniciativu a úspěch. A vše je logické a srozumitelné. U Lenina a Brežněva to také vypadalo srozumitelně, u Jeffersona a Tocquevilla to také vypadalo harmonicky, ale tato logika, jedno zda logika sociálního, kapitalistického nebo socialistického státu, zastarala.

A dnes, v novém systému koordinát, občané marně hledají v učebnicích a nachází jen jednu odpověď: existuje opravdu něco lepšího, než demokracie?

Konstituční monarchie? Anarchie? Komunismus? Když se rozhlédneš, nic lepšího, než demokracie, neexistuje. A trh – vytváří pokrok; všichni si libují. Nyní je jasné, proč má Abramovič jachtu a proč bombardují barbary.

Strategie chaosu

Žádnému diskutujícímu nepřijde na mysl, že tento spor probíhá zároveň ve dvou logikách: v systému hodnot nové ideologie je otázku Severní Koreje možné pokládat, ale v tradiční historické logice je to extra hloupá otázka. V historii k volbě mezi totalitarismem a demokracií nedochází; to se děje jen na stránkách Poppera a Hanny Arendt. V historii je reálná volba mnohem složitější. Dokonce i tak křiklavé příklady, jako nacistické Německo, byly nesourodé, nemluvě o méně odiózních příkladech. Na otázku: „Chceš žít jako v Severní Koreji?“ lze odpovědět takto: „Ne, chci žít jako ve Florencii doby Lorenza di Medicci, a ne později. Rozkvět Florencie byl krátký, ale já bych takový stát chtěl.“

Pokud se máme zamyslet nad ideály rozvoje svobodné osobnosti, tak tyto ideály byly utvořeny estetikou a filosofií renesance – a jakákoliv nová ideologie Západu se více či méně odvolává právě na ně. Nejvýznamnějšími obdobími Západu byly italská renesance a německá knížectví 18. století, krátká období konfederační koexistence nezávislých států – tehdy vzniklo umění, filosofie a morálka západní civilizace; všechny sociální utopie vymyšlené následně se opíraly o tyto nevelké oázy utopie; současná demokratická nomenklatura, i když nepřímo a bez znalosti děl Lorenzo Vally nebo Goetheho, se nepřímo (frazeologií) odvolává právě na ně nebo na jejich okolí – jiná autorita v západní kultuře není vymyšlena. Důležité je to, že tato zlatá doba civilizace není vůbec popisována výrazy „totalitarismus“ nebo „demokracie“. Co to bylo ve Florencii – monarchie? No ano, monarchie také. Republika? I republika. Jaké konkrétní zřízení bylo ve třech stovkách knížectví Německa, ve kterých vzešla celá západní filosofie? Feudalismus? Monarchie? Demokracie? Vše je to mnohonásobně složitější: historie živých společností je tkána tisíci faktory a je komplikovaná, a je třeba ji pochopit. Není zkrátka nějaký umělec baroka, ale existuje Rembrandt, není žádný postimpresionista, existuje jen Van Gogh. Německo éry Goetheho přestalo existovat, Florencie éry Lorenza se stala nepoužitelnou – obojí bylo smeteno právě univerzálními glajchšaltujícími plány rozvoje; zavedli jednotný parlament – různorodost se stala nemístnou. To, že ideologové stále zmiňují Kanta nebo Goetheho, Michelangela nebo Pico Mirandola – jejichž představy o svobodné vůli byly základem demokratické ideje – znamená, že přímá odpověď na otázku Severní Koreje není možná.

[Doprovodné foto]

Když moderní sociologové přišli s domněnkou, že od této chvíle existuje jediná civilizace, vyvíjející se od barbarství k pokroku, a jednotné demokratické hodnoty pro všechny – tak v ten okamžik byla vyhlášena permanentní válka.

Na geopolitické burze je potřeba věčné volatility: čeho je dnes v zemi více – demokracie nebo totalitarismu? Zkuste odpovědět, že kultura země je složitější, než předkládaná dichotomie „totalitarismus-demokracie“ – takovou odpověď dnes nikdo neakceptuje.

První obětí této jednoduchosti se stala samotná myšlenka demokracie. Ta byla míněna jako forma řízení konkrétní společnosti. Ale demokracie ve spojení s bezrozměrným volným trhem zmutovala – ztratila charakteristické rysy. Žijeme v podivné době – v době, kdy krásné slovo „demokracie“ začalo spoustu lidí děsit. Převést na společného jmenovatele sto kultur není možné, ale organizovat světový požár se ukázalo být reálným. Všichni se báli světového požáru, který zažehne zákeřný komunismus, a nevšimli si, že právě koncepce globální tržní demokracie vede ke světovému požáru.

Historie jakékoliv země je po výtce individuálním dramatickým jevem, spojením umění, geografie, klimatu, národního charakteru, tradic a zvyků, řemesel a náboženství – ale problémem dneška je, že osobitá země již není potřeba; a v tomto ohledu se současná ideologie dopouští jednoduchého, ale účinného logického podvodu: občanům země namlouvají: jste do té míry suverénními a osobně jedinečnými, tak k čemu potřebujete stát, když jste všichni individuality? K čemu potřebujete dům, když může mít každý účet v bance? Korporace „stát“ ztratila smysl – vedle mnohem úspěšnějších korporací.

Procesu globalizace liberální ekonomiky odpovídá rozvrat zemí a jejich rozklad na kmeny, a kmenů na znepřátelené klany. Zničené nikdo neobnoví. Aby bylo možné obnovit zemi z ruin, je třeba plán aktivit obnovy, a k tomu je potřeba aspoň nějaká dohoda obyvatel. A to se stalo neužitečným nikoliv z vůle zlého Bushe, ne proto, že Obama je rukojmím vojensko-průmyslového komplexu, ale ze stejného důvodu, z jakého jsou avantgardisté všech zemí podobní k nerozeznání, z jakého se moskevský konceptualismus nijak neliší od amerického. Čeká nás homogenní šedivý svět trhu, a nepokoušejte se vyvrátit jeho logiku – rozdupou vás.

Setkání světových vůdců v podmínkách krize naivního pozorovatele ohromují: svět je v koncích, je třeba vytvořit záchranný plán – a žádný plán není. Světoví vůdci potvrzují: žádný plán nemáme, bankéře chtěli připravit o bonusy, ale bankéři nesouhlasili. Plánování je současnému světu principiálně cizí, nikdo se dokonce ani nepokouší porovnat rozpočet oligarchie a částky, nutné k tomu, aby se nakrmili hladoví. Právě neexistence strategie definuje současnou strategii, včetně válečné strategie. Strategií je vytváření chaosu. Lokální chaos lze skrýt ve světovém chaosu. Civilizované země se pyšní tím, že nebojují, ale na dálku bombardují – a se zbytkem ať si pak poradí místní obyvatelstvo. To je nezodpovědnost jen zdánlivě. Přesné útoky na objekty plní nezbytný úkol – bombardování musí uvrhnout zemi do nekontrolovatelné situace. Je třeba zničit celek. O zbytek se postará chaos.

Spor antiglobalistů a globalistů probíhá podle nesmyslného scénáře: „Stali jste se dnešní říší!“ – „My jsme se stali říší? No promiňte! Nechceme nikomu vládnout, jen dáváme ostatním příležitost stát se svobodnými!“

Nakonec nejde o říši, a dokonce ani o „říši nového typu“, jak tvrdí filosof Negri. Je to bezkrevná demokracie. A scénář Hanny Arendt a scénář Paula Cheneyho si, jak se zjistilo, neodporují.

Válka bez viníků

Vláda chaosu se stala spásou demokracie. Ale nic strašného: o spásném chaosu se mluví již dlouho, existuje ustálený výraz „řízený chaos“; na tento výraz si zvykli a přestali se bát. Chaos plodí spravedlnost – toto ideologické zaklínadlo zapomíná na to, že chaos nevyhnutelně plodí titány: to, co popisuje mytologie, je zákonitost historického procesu. A titáni spravedlnost neznají. Liberální trh si zvolil světovou občanskou válku jako systém řízení světa – byla zvolena jako existence s riziky, ale jiná existence, jak se zdá, možná není, nebylo by to výhodné. Pryč s diktaturou! – s tímto heslem se lidé vrhají do světového požáru; shoř ve jménu volného trhu – neboť na klidném životě nikdo nic nevydělá, dokonce není ani žádný poklidný život potřeba.

Lidem namlouvají, že jejich hlavním právem je právo na občanskou válku, na to, aby „si každý vzal tolik svobody, kolik může“ – toto obludné heslo, které kdysi hřmělo z ruských tribun, ovládá svět. Davy skandují, že chtějí změny, ale nikdo z nich nikdy neřekne, jaké konkrétní změny chce – v podstatě lidem namlouvají, že svět potřebuje věčnou rotaci; svět byl doveden do permanentního vybuzeného stavu, podobnému stavu narkomana, který každý den potřebuje dávku. Ještě, ještě, ještě – rozvracej stát, rozkývej loď. Nechceš rozvracet stát – to znamená, že jsi pro diktaturu, že jsi ochránce režimu. Jsou důležitější věci, než stagnace a mír! Odteď je válka jediným řádem, jediným žádoucím stavem věcí pro demokratickou nomenklaturu.

Víte, jaký svět chcete po válce? Ne, to neví nikdo. Tato otázka je stejně podivná, jako otázka „umíte malovat“ položená modernímu avantgardistovi. Proč malovat, když už to není potřeba – dnes bylo dohodnuto, že malování není ve výtvarném umění to hlavní. Stejně jako nikdo nepotřebuje mír.

Orwell předpověděl, že nový řád přijde s heslem „Válka je mír“.

A tak se i stalo.

Jde o nekonečnou občanskou válku, ve které prakticky nejsou viníci. Válka vzniká samovolně, a aby byla ukončena, nestačí hlasovat proti v OSN, je hloupé označovat Ameriku za světového četníka, a ještě hloupější je vytýkat Západu kořistnictví. Západ se stal rukojmím své demokratické ideje, ušlechtilé ideje, za kterou pokládali životy nejlepší lidé západní historie a která se před našima očima mrví, jako první. Aby se válka zastavila, je třeba se zbavit nové ideologie, ideologie Ayn Rand, napodobenin „druhé avantgardy“, víry v pokrok a trh. Je třeba se nejen zbavit ekonomických bublin, ale propíchnout hlavní a nejstrašlivější bublinu – ideologickou. A dokud se západ nevrátí ke kategorické filosofii a nepochopí, že Andy Warhol je principiálně horší, než Rembrandt – žádný mír nebude.

Пожар демократии vyšel 6. září 2013 na Expert.ru. Překlad v ceně 1 709 Kč Zvědavec.

Známka 1.3 (hodnotilo 100)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

120

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červen přispělo 134 čtenářů částkou 35 861 korun, což je 120 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Poděkování všem, kteří přispěli. Zvlášť děkuji dárci ze Slovenska, který poslal jednorázově přes 12 tisíc Kč. Z ČR přišlo v jednom příspěvku 5050 a ve druhém 2000 Kč. Nebýt těchto tří dárců, nebyli bychom ani na 50 %.

Ve zkratce

Až 75 % nových uprchlíků v Německu bude dlouhodobě žít na sociálních dávkách27.06.17 20:16 Německo 0

Plně "integrované" Italské město Monfalcone27.06.17 20:04 Itálie 1

Diktatura Bruselu: Smiřte se s migrací a uznejte a odhlasujte, že je prospěšná. Ohrožení lidí? Omyl27.06.17 19:54 Česká republika 0

Dokument o uprchlících v Evropě - brutální znásilňování, kriminalita a terorismus 26.06.17 01:25 Evropská unie 1

Zdroj z ruského ministerstva obrany poprel správy, že izraelské letectvo zbombardovalo vojakov sýrskej vlády, a tvrdí, že zaútočilo na islamistov26.06.17 01:01 Sýrie 0

Kdo kolonizoval Afriku?26.06.17 00:59 Evropská unie 1

Švédská policie: "Pomozte nám! Pomozte nám!"26.06.17 00:55 Švédsko 2

Represe a špehování na vzestupu 26.06.17 00:31 Německo 1

Tommy Robinson: Deset tisíc mužů pochodovalo Londýnem. Británie se vzbudila, to je realita26.06.17 00:02 Británie 2

Duch normalizace vane z ministerstva vnitra25.06.17 15:44 Česká republika 3

Znásilněna muslimy v Egyptě24.06.17 21:48 Egypt 2

Slib, že nebudeme přijímat migranty, je od ČSSD předvolební trik24.06.17 18:31 Česká republika 10

Pokud ještě váháte nad otázkou, kdo vládne světu... tady je odpověď23.06.17 20:27 Neurčeno 5

Po té, co jste zakázali kouření, zakažte krásu! 22.06.17 17:31 Česká republika 9

Policie po celém Německu prohledává domy ideozločinců21.06.17 20:36 Německo 3

Evropská komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě21.06.17 17:53 Belgie 1

Do Itálie letos přišlo o čtvrtinu víc okupantů než loni21.06.17 04:48 Itálie 0

Další den v EU - a s ním pravidelné obohacení21.06.17 00:49 Belgie 0

Japonská politika imigrace v praxi: Za minulý rok úřady zamítly 99% žádostí o azyl20.06.17 23:23 Japonsko 1

Okupanti v Calais zabarikádovali dálnici, následně kvůli tomu zahynul polský řidič20.06.17 15:30 Francie 3

Měnové kurzy

USD
23,19 Kč
Euro
26,29 Kč
Libra
29,71 Kč
Kanadský dolar
17,57 Kč
Australský dolar
17,58 Kč
Švýcarský frank
24,15 Kč
100 japonských jenů
20,65 Kč
Čínský juan
3,40 Kč
Polský zloty
6,20 Kč
100 maď. forintů
8,47 Kč
Ukrajinská hřivna
0,90 Kč
100 rublů
39,04 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 921,50 Kč
1 unce stříbra
386,56 Kč
Bitcoin
57 487,83 Kč

Poslední aktualizace: 28.6.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 10 935