Rusko a WTO:

O dotování ekonomiky a bankovním „týlu“ nadnárodních korporací (II)

Valentin Katasonov

5.7.2012 Komentáře Témata: Analýza, Ekonomika 3378 slov

Předchozí část

4. Státní „nalévání“ do finančního sektoru, nebo „bankovní socialismus“

Základní formy státní podpory finančního sektoru: 1) kapitalizace bank („nalévání“ státních prostředků do základního jmění); 2) odkup „špatných“ (toxických) aktiv státem od bank a poskytování finančních prostředků na vratném základě (úvěry a půjčky); 3) poskytování záruk na závazky bank a dalších finančních institucí; 4) poskytování prostředků centrálními bankami ve formě „mimořádných“ úvěrů, a také prostřednictvím mechanismu tradičního refinancování bank (operace na „zajištění likvidity“ bankovního sektoru).

Tabulka 3

Výše státní podpory finančnímu sektoru ve formě doplňování základních jmění bank v období krize 2007-2009

Celková částka za období 2007-2009, v % GDP

Irsko 5,3
Rakousko 5,3
Belgie 4,7
USA 4,0
Británie 3,9
Německo 3,8
Holandsko 3,4
Jižní Korea 2,5
Japonsko 2,4
Portugalsko 2,4
Švédsko 2,1
Řecko 2,1
Norsko 2,0
Itálie 1,3
Francie 1,2
Švýcarsko 1,1
Maďarsko 1,1
Saudská Arábie 0,6
Čína 0,5
Polsko 0,4
Rusko 0,1

V tabulce 3 jsou uvedeny údaje o účasti státu na doplňování základních jmění bank v době krize. Nejvyšší míra státní podpory tohoto typu je patrná ve skupině ekonomicky vyspělých zemí – Irsku, Rakousku, Belgii, USA, Británii, Německu a Holandsku.

V absolutním vyjádření docházelo k největšímu doplňování základních jmění bank státem v USA. Fakticky došlo v hlavní zemi kapitalismu k částečnému znárodnění bankovního systému. V Americe se stal v této souvislosti populárním výraz „bankovní socialismus“. Tento výraz je odrazem ekonomického modelu, v jehož rámci dochází k privatizaci zisku a znárodnění ztrát. Pravda, nebyla to strategie, ale taktické znárodnění, mající za cíl záchranu bank v mimořádných podmínkách. Po r. 2009 se stát v tichosti začal zbavovat kapitálových podílů v největších bankách a odnárodnění amerického bankovního sektoru je v současné době téměř dokončeno. V Británii byla vláda nucena znárodnit v únoru 2008 banku Northern Rock, která měla miliardové ztráty na hypotečním trhu. Později byla vláda nucena koupit 70% akcií celosvětově známé banky Royal Bank of Scotland (RBS) a 43% akcií neméně známé Lloyds TSB. Po skončení ostré fáze krize začala vláda postupně z bank kapitálově odcházet.

Co se týká Číny tak tam účast státu na navyšování kapitalizace bankovních ústavů v letech 2007-2009 nebyla příliš mimořádnou akcí. Jak před krizí, tak po krizi čínská vláda postupně, podle plánu, posilovala bankovní sektor prostřednictvím „nalévání“ prostředků do soukromého kapitálu existujících bank, nebo vytvářela nové banky. Podíl soukromého kapitálu v čínských bankách je státem výrazně omezen.

V Rusku byla účast státu na navyšování kapitalizace bank velmi nepatrná.

Tabulka 7

Výše státní podpory finančnímu sektoru ve formě odkupu aktiv a poskytování úvěrů (mimo úvěrů centrálních bank) v období krize 2007-2009

Celková částka za období 2007-2009, % GDP

Británie 13,8
Norsko 13,8
Kanada 8,8
Japonsko 6,7
USA 6,0
Švédsko 5,3
Španělsko 4,6
Řecko 3,3
Holandsko 2,8
Francie 1,3
Jižní Korea 1,2
Argentina 0,9
Austrálie 0,7
Saudská Arábie 0,6
Rusko 0,4

V tabulce 4 jsou uvedeny údaje o míře státní podpory ve formě odkupu „špatných“ (toxických) aktiv od bank a poskytování státních úvěrů. Odkup „špatných“ bankovních aktiv (například pohledávek u nesplatitelných úvěrů) je otevřené pokrývání ztrát soukromých bank na úkor daňových poplatníků. „Špatná“ aktiva jsou po takovém ujednání o odkupu převáděna do bilancí státem speciálně vytvořených „bank-žump“. Za nějakou dobu tyto „žumpové banky“ odpisují získaná aktiva do ztrát a v tichosti umírají (nebo dále existují a neustále vysávají peníze ze státního rozpočtu). Taková jsou pravidla hry na „trhu bankovních služeb“ Británie, USA, Norska, Kanady, Japonska Švédska a dalších států patřících do zóny „zlaté miliardy“. Chudé země si takový luxus rozpočtové podpory bank dovolit nemohou. Rusko je ohledně míry použití tohoto nástroje podpory bankovních organizací na dostatečně skromném místě.

Tabulka 5

Výše státní podpory finančnímu sektoru ve formě vydávání státních záruk na závazky bank v období krize 2007-2009

Celková částka za období 2007-2009, % GDP

Irsko 257,0
Švédsko 47,3
Holandsko 33,7
USA 31,3
Rakousko 30,0
Španělsko 18,3
Německo 17,6
Francie 16,4
Portugalsko 12,0
Kanada 11,7
Jižní Korea 10,6
Řecko 6,2
Polsko 3,2
Maďarsko 1,1
Rusko 0,5
Indonésie 0,1

V tabulce 5 jsou uvedené údaje o relativní míře státní podpory finančnímu sektoru ve formě záruk za závazky bank. I v běžných „klidných“ obdobích stát v jistém rozsahu tyto garance poskytuje (konkrétně v rámci systému pojištění bankovních vkladů). Ale v krizových obdobích začíná stát záruky rozdávat štědře, aby zamezil „runy na banky“ ze strany klientů.

Obzvláštní štědrostí se v tomto ohledu, jak jsme již poznamenali dříve, vyznačovala vláda Irska. Je zjevné, že státní záruky poskytovalo Irsko bez zohlednění reálných možností, protože jejich celková výše se rovnala téměř deseti státním rozpočtům. Rusko na pozadí ekonomicky vyspělých zemí vypadá u míry využití tohoto typu státní podpory velmi skromně.

5. Americký FED – „půjčovatel poslední instance“

Krátce o podpoře soukromých bank ze strany centrální banky, která je nazývána „půjčovatelem poslední instance“. Nejaktivněji se tento druh podpory využíval v době poslední krize v USA (tab. 6).

Tabulka 6

Výše podpory bankovnímu sektoru ze strany centrálních bank v období krize 2007-2009

Celková částka za období 2007-2009, % GDP

USA 31,3
Švédsko 15,3
Británie 12,9
Švýcarsko 10,9
Saúdská Arábie 8,2
Indie 5,6
Maďarsko 4,0
Rusko 3,2
Brazílie 1,5
Turecko 0,2

Podpora ze strany Federálních rezerv měla selektivní charakter: úvěry s nízkým úrokem, a dokonce bezúročné, se dávaly jen „nejbližším“ bankám (těm, které je zvykem nazývat banky Wall Street).

Na vrcholu krize začal Fed házet „záchranné kruhy“ nejen depozitně-úvěrovým organizacím (bankám, tradičním členům systému Federálních rezerv), ale také dalším finančním institucím: investičním fondům a investičním bankám. Ty během krize změnily svůj statut a dostaly právo na pomoc od „půjčovatele poslední instance“. Zašlo to až tam, že Fed na podzim 2008 dal na záchranu obra v oblasti pojišťování finančních rizik, American International Group (AIG), 85 miliard dolarů. To bylo hrubým porušením pravomocí Federálních rezerv, ale v době krize o zákonech nikdo nepřemýšlí. Tím spíše, že WTO o svých zákazech dotování soukromých struktur Ameriky a dalších zemí „zlaté miliardy“ v období krize delikátně mlčela jako zařezaná.

Ale to vše jsou jen „střípky“. Ihned poté, co se Amerika vyškrábala z ostré fáze finanční krize, začala tam četná vyšetřování zneužití, která finanční orgány země (Fed a ministerstvo financí) při rozdávání „pomoci“ tonoucím bankám dopustily. Fed si zvykl být „unikátním“ a nedokládat společnosti, a dokonce ani „zástupcům národa“ to, komu a kolik poskytuje úvěrů. A také to, jestli se tyto úvěry vracejí. „Zástupcům národa“ v americkém kongresu se podařilo prosadit rozhodnutí o komplexním auditu centrální banky (Fedu). Mimochodem prvním od vytvoření Federálních rezerv v r. 1913. Výsledky prověrky předčily veškerá očekávání. Ukázalo se, že během několika let (převážně v letech 2007-2009) tato centrální banka, mající statut soukromé korporace, rozdala úvěry ve výši zhruba 16 bilionů dolarů. Bylo to víc, než roční GDP USA v době provedení auditu. Podařilo se vyjasnit následující: 1) úvěry byly bezúročné; 2) v okamžiku auditu se zpět nevrátil z těchto úvěrů jediný cent; 3) v bilanci Fedu se tyto operace neobjevily.

K bankám obdarovaným úvěry patřily (v závorkách částka v mld dolarů): Citigroup (2500); Morgan Stanley (2004); Merril Lynch (1949); Bank of America (1344); Barclays PLC (868); Bear Stearns (853); Goldman Sachs (814); Royal Bank of Scotland (541); JP Morgan (391); Deutsche Bank (354); Credit Swiss (262); UBS (287); Lehman Brothers (183); Bank of Scotland (181); BNP Paribas (175). „Drobnější“ příjemce úvěrů Fedu zde neuvádíme. Přičemž banka BNP Paribas, která v našem seznamu byla na posledním místě, dostala stejný objem úvěrů, který během poslední krize v rámci „nalévání“ poskytly ruské finanční orgány (Banka Ruska a ruské ministerstvo financí) celkem celému bankovnímu systému Ruska (tvořeného více než tisícovkou komerčních bank).

Pozoruhodné je, že celá řada příjemců úvěrů Fedu nebyly americké subjekty, ale zahraniční banky: britské (Barclays PLC, Royal Bank of Scotland, Bank of Scotland); švýcarské (Credit Swiss, UBS); německá Deutsche Bank; francouzská BNP Paribas. Zmíněné „nerezidentské“ banky dostaly od Federálních rezerv kolem 2,5 bilionů dolarů. V tom američtí zákonodárci spatřili dvojí zločin: nejde jen o tajnou operaci, ale o operaci s poskytováním úvěrů nerezidentům (což si vyžaduje povinný souhlas amerických úřadů). Podrobnosti o gigantických mimobilančních operacích Fedu nejsou doposud známy. Světová vláda (majitelé Federálních rezerv) dělá co může, aby tato historie zcela zmizela z médií a aby lidé přestali o této největší aféře majitelů "tiskařského lisu“ mluvit. Faktické zastavení vyšetřování historie 16 bilionů dolarů znamená jednu věc: neexistují žádné záruky, že v budoucnosti se toto objemově astronomické „nalévání“ peněz do bank, patřících světovládcům, nezopakuje.

A proto bylo odhaleno, že Federální rezervy v době poslední světové finanční krize fungovaly jako „půjčovatel poslední instance“ pro banky celého světa. A tak Fed plní funkci nikoliv národní, ale světové centrální banky (spíše centrální banky globálního parazita a bank východoindické a západoindické společnosti – p.p.).

6. Evropská dluhová krize a evropský „bankovní socialismus“

V období finanční krize let 2007-2009 se země eurozóny k využití centrální banky k podpoře soukromých komerčních bank neuchýlily, protože takové otázky se mohly řešit pouze na úrovni Evropské centrální banky, a ECB byla kategoricky proti použití tohoto prostředku. Tehdy se ještě pokoušeli zachovat zbytky finanční disciplíny, která byla uložena Maastrichtskou smlouvou v r. 1992 (která dala vzniknout Evropské unii). Připomenu, že tato smlouva stanovila maximální výši deficitu státního rozpočtu a státního dluhu. Evropa přežila krizi 2007-2009 poměrně snadno, ale bylo to za cenu prudkého zvýšení státních dluhů.

Když v r. 2011 propukla v EU silná dluhová krize, státní dluh zemí eurozóny dosáhl 87% jejich celkového GDP, a v celé řadě zemí (Řecko, Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko) překročil tento ukazatel 100%. Bylo třeba začít se záchrannou operací. Ale za zachraňované byly tajně určeny nikoliv státy, ale banky. Ty jako hlavní věřitelé států stály tváří v tvář platební neschopnosti vlád. Samozřejmě, že pomoc se v EU poskytovala i státům, ale peníze, které dostaly, byly okamžitě použity na splacení dluhů nadnárodním bankám. Pomáhajícími byly „ekonomické lokomotivy“ EU (téměř výhradně Německo) a mezinárodní finanční instituce (MMF). Dobrodince začali hledat i mimo hranice Evropy – v Číně, Japonsku, Rusku, tedy v těch zemích, které mají velké devizové rezervy.

Vzpomněli si i na ECB, která po dlouhých útrapách a konzultacích byla nucena se vzdát svých tvrdých principů a vydat se na stejnou šikmou plochu, na jakou se vydal předtím již Fed (nekontrolovatelná emise peněz). Na konci r. 2011 – počátku r. 2012 vydala ECB na záchranu bank v eurozóně ve formě dvou tranší 1 bilion euro. To představovalo asi 10% celkového GDP zemí, patřících do eurozóny. Podle všeho se bude v r. 2012 dluhová krize v EU jen zostřovat a ECB bude pokračovat ve své praxi „nalévání likvidity“ do bankovního sektoru zemí západní Evropy.

Mimo podpory po linii národních státních rozpočtů a ECB měly banky západní Evropy ještě jeden doplňkový zdroj finanční pomoci. A to od nadnárodních institucí, nazvaných Evropský fond finanční stability (EFFS) a Mechanismus finanční stability (MFS). Maximální úvěrový potenciál obou institucí je 500 mld euro. Z těchto dvou zdrojů, a rovněž ze zdrojů MMF, již byly vytvořený záchranné balíčky pro následující země (v mld euro): Řecko (přes 200), Irsko (cca 67,5), Portugalsko (78). V tuto chvíli již bylo prakticky přijato rozhodnutí poskytnout ze zdrojů EFFS a MFS zhruba 100 mld euro Španělsku. Při přípravě balíčků pomoci vycházela iniciativa z velké míry nikoliv od samotných zemí získávajících pomoc, ale od nadnárodních struktur. Na první pohled to vypadá podivně. Vždyť peníze přece potřebují dlužnické země. Ale truhlice se prostě otvírá: pomoc vůbec není věnována ekonomikám uvedených čtyř zemí, ale jejich bankám. A pozoruhodné je toto: celkový objem pomoci bankám těchto čtyř zemí se blíží 450 mld euro, ale pomoc agrárnímu sektoru všech zemí EU v r. 2010 činila pouhých 60 mld euro. Banky jsou dnes pro Evropu důležitější, než chléb, máslo a mléko!

A je zde jedna velmi důležitá nuance „pomoci“: závazky vrátit peníze získané v rámci úvěrů na sebe bere nikoliv bankovní sektor, ale stát. Právě proto proběhly proti dohodám o poskytnutí pomoci Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku masové demonstrace. Národy protestovaly proti vnucovanému dluhovému otroctví.

7. Dotování finančního sektoru Ruska: srovnání s dalšími zeměmi

Níže, v tabulce 7, jsou uvedeny všeobecné odhady míry státní podpory finančnímu sektoru ekonomiky v různých skupinách zemí: v ekonomicky vyspělých; rozvojových; zemích velké dvacítky“. Poslední skupina je smíšená a spadají do ní jak ekonomicky rozvinuté země („velká sedmička“ a Austrálie, a také Evropská unie), tak i řada ekonomicky nejsilnějších zemí z těch, které se nachází mimo hranice „zlaté miliardy“ (Čína, Brazílie, Argentina, Mexiko, JAR a řada dalších). Do „velké dvacítky“ patří také Rusko.

V ekonomicky vyspělých zemích byla úroveň státní podpory finančnímu sektoru v době krize vyšší 18,7krát, než v rozvojových zemích. Ukazatele u skupiny „velké dvacítky“ byly někde uprostřed mezi ukazateli vyspělých a rozvojových zemí.

Tabulka 7

Výše státní podpory finančnímu sektoru ekonomiky v jednotlivých skupinách zemí v období krize 2007-2009 (% GDP)

Skupina zemí Celkem Z toho
    Doplnění základního jmění Odkup aktiv
a úvěrování (mimo úvěrování
centrálními bankami)
Poskytnutí státních záruk
za bankovní závazky
Ekonomicky vyspělé země 43,1 2,9 5,2 19,7
Země „Velké dvacítky“ 27,9 1,9 3,3 12,4
Země s rozvíjející se ekonomikou 2,3 0,2 0,1 0,1
Rusko 7,1 0,1 0,4 0,5

Rusko vypadá se svojí mírou státní podpory (7,1% GDP) skromně dokonce i oproti průměrnému ukazateli u „velké dvacítky“. Zaostávání Ruska za skupinou ekonomicky vyspělých zemí bylo šestinásobné. U míry státní podpory ve formě „nalévání“ prostředků do základních jmění bank nedosáhlo Rusko ani na průměrný ukazatel u skupiny rozvojových zemí.

A přitom v době současné dluhové krize v Evropě hodlalo Rusko dokonce fungovat jako „dárce“, „zachránce“ západoevropských zemí. Ruské ministerstvo financí zcela vážně na podzim 2011 posuzovalo plány na poskytnutí pomoci Španělsku ve formě nákupu jeho státních dluhopisů. Ve skutečnosti se jednalo samozřejmě nikoliv o záchranu Španělska, ale o záchranu těch bank, které si přály „vytáhnout“ své peníze (s úroky) ze státního košíku Španělska. Něco se mezi Ruskem a Španělskem „rozklížilo“. Zato se to povedlo u Kypru. Tam Rusko věnovalo 4 mld dolarů. A opět: ne na záchranu Kypřanů, ale na záchranu kyperských bank. Či přesněji ruských oligarchů, jejichž peníze byly v těchto bankách.

Kdykoliv může začít druhá vlna světové finanční krize. Bankovní systém Ruska je velmi slabý a mnohé banky se mohou jednoduše „sesypat“. Místo aby posilovaly bankovní sektor ekonomiky (například navýšením kapitalizace bank prostřednictvím „nalití“ zdrojů do základního jmění), dělají ruské úřady vše naopak: informovaly o plánech na úplnou privatizaci, během dvou let, dvou bank s účastí státu – Sberbank a Vněštorgbank. Ale na nich v podstatě stojí celý ruský bankovní systém.

8. Bez suverénního finančního systému Rusko do WTO vstupovat nesmí

Z výše uvedených údajů a z jejich porovnání lze učinit následující závěry.

Celková výše státní podpory finančnímu sektoru je nejen srovnatelná s výší státní podpory všem ostatním odvětvím, ale je výrazně vyšší. V době krize 2007-2009 činila celková státní podpora finančnímu sektoru v ekonomicky vyspělých zemích 43,1% GDP (tab. 7)). Pokud budeme předpokládat, že finanční krize a „státní nalévání“ coby jejich důsledek budou probíhat jednou za deset let, tak nám vyjde, že v rámci tohoto desetiletého období připadá ročně na tuto pomoc 4,3% GDP.

Odhady klasické státní pomoci soukromému sektoru ekonomiky v zóně „zlaté miliardy“ se, jak jsme poznamenali, nachází v rozsahu 1-2% GDP. Z toho vychází, že státní pomoc finančnímu sektoru je v průměru ročně 2-4krát vyšší, než pomoc reálnému sektoru ekonomiky. V problémových okamžicích posiluje stát „bankovní týl“ ekonomiky, a po překonání krizových období začíná „týl“ reálného sektoru posilovat banky. Tak je zorganizována ekonomika vyspělých zemí. Takový model se ve starých učebnicích politické ekonomie nazýval „státně-monopolní kapitalismus“. Dnes v souvislosti s prudkým posílením ekonomické a politické role bankovního kapitálu ve světě je správně označit ho za „státně-bankovní kapitalismus“ (nevím, proč chodí kolem horké kaše – spojení korporací a státu je fašismus, to věděl a říkal už Mussolini – p.p.).

Ale vzniká jedna jednoduchá otázka: proč některé země mohou provádět urychlené masové „nalévání“ do finančního sektoru, a některé ne? Odpověď je více než jednoduchá: některé země mají takovou instituci, jako centrální banka, a některé ne. Centrální banka může provádět „nalévání“ přímo. Nicméně častěji se uchyluje k druhé variantě: „půjčovatel poslední instance“ provádí úvěrování vlády (pokrývá deficit státního rozpočtu odkupem státních dluhopisů (tedy monetizace dluhu, která je v mnoha zemích zakázána, někde dokonce zákonem – p.p.); a vláda pak získané prostředky přesměrovává do „nalévání“ do finančního sektoru.

Čtenář si možná klade otázku: ale vždyť centrální banky jsou dnes téměř ve všech zemích světa? Proč se jedny účastní „nafukování“ finančního sektoru, a jiné ne? Jde o to, že zdaleka ne všechny instituce, na kterých visí cedule „centrální banka“, jsou skutečně centrálními bankami. Většina z nich je „měnovou radou“, nebo „správcem měny“. Nejsou určeny k tomu, aby úvěrovaly domácí banky a podniky reálného sektoru ekonomiky. Jsou to instituce, které se více podobají „směnárníkům“. Jsou zavedeny ne na vnitřní ekonomiku své země, ale na ekonomiky těch zemí, ve kterých se „tiskne“ cizí měna. Fakticky takové „měnové rady“ pomáhají západním ekonomikám. A už vůbec nemohou pomoct vlastním domácím bankám a společnostem. Ani za obvyklých podmínek, ani v podmínkách krize. Proto za neexistence normálního „bankovního týlu“ jsou takové země v podmínkách WTO odsouzeny k prohře.

A jak se navrhuje bojovat s finanční krizí těm zemím, které mají neplnohodnotnou centrální banku a „měnovou radu“? Především se mají v tomto boji spoléhat na hromadění měn. Pro západ je to velmi výhodné, protože je to recyklace jimi emitované měny (vracení dolarů a euro ve formě téměř bezúročného úvěrového kapitálu do ekonomiky západu). A aby bylo co utrácet, země periferie světového kapitalismu v obdobích předcházejících krizím směřují celou svoji „ekonomickou politiku“ k jednomu – hromadění deviz. „Ekonomická politika“ je neskutečně nesmyslná: nevytvářet (nerozšiřovat nebo nezdokonalovat národní ekonomiku), ale připravovat se na aktuální krizi. Žádné dlouhodobé sociálně-ekonomické cíle úřady takových zemí vůbec nemají. Pokud země nemá devizy na boj s krizí, budou jí je poskytovat různí „hodní strýčkové“ z MMF, IBRD, EBRD a dalších „filantropických“ organizací. Pokud je země po uši v dluzích a dokonce i „hodní strýčkové“ ji odmítnou „pomoct“, tak tuto zemi s veškerým jejím bohatstvím začínají „privatizovat“ mezinárodní bankéři.

Mimochodem Banka Ruska má také všechny charakteristiky „měnové rady“. To jsou dnes nuceny přiznat dokonce i ruské úřady. Jen o tom nerady mluví nahlas. Ale říká to ledaskdo. Například poslanec Dumy ve čtvrtém funkčním období (z „Jednotného Ruska“), bývalý předseda Výboru pro ekonomickou politiku a podnikání E. A. Fedorov. Ruský rubl a Banku Ruska charakterizoval takto: „Tyto papírky (ruble) se vydávají na základě ústavy a na základě zákona o centrální bance, a výše emise je, podle zákona o centrální bance a ústavy Ruské federace, úměrná výši nakoupené virtuální zahraniční měny prostřednictvím mechanismu tak zvaných devizových rezerv… A proto každý rok platíme do americké kasy daň ve výši 200-300 miliard dolarů. To odpovídá celkovému zdanění v Rusku, bez cel. Hypoteticky každý Rus platí dvě daně: jednu daň do ruského rozpočtu, a druhou, ve stejné výši, do amerického rozpočtu. Tato pravidla vymysleli Američané.“ (Jevgenij Fedorov, Prohravší vítězové, Pravda.ru 24. 2. 2012). Úvěrovat vlastní, ruskou ekonomiku Banka Ruska nemůže – ani prostřednictvím refinancování komerčních bank, ani prostřednictvím úvěrování vlády (to je zákonem o centrální bance přímo zakázáno). Banka Ruska je fakticky pobočkou Federálních rezerv, obsluhující zájmy hlavních akcionářů Fedu.

S takovým ubohým „týlem“ jakoukoliv obchodní válku Rusko prohraje. A jakákoliv finanční krize bude pro jeho ekonomiku desetkrát těžší, než pro ekonomiky zemí „zlaté miliardy“. Bez suverénního finančně-bankovního systému se vstup Ruska do WTO rovná smrti.

Známka 1.1 (hodnotilo 33)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

60

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc duben přispělo 118 čtenářů částkou 18 012 korun, což je 60 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Babiš fandil Macronovi26.04.17 00:57 Česká republika 0

Mezinárodní společnost pro lidská práva: O azylu křesťanů by neměli rozhodovat muslimové25.04.17 23:38 Německo 0

OSN vybrala Saúdskou Arábii na post předsedy Komise pro práva žen24.04.17 23:35 Saudská Arábie 3

Média se dnes chovají jako gangy24.04.17 22:59 Evropská unie 0

Francie - volby - oficiální mezitímní výsledek součtu hlasů24.04.17 00:15 Francie 2

Včera v metru23.04.17 23:51 Česká republika 10

Macron už hrotí vztahy s Ruskem: Ve štábu Macrona odmítli akreditaci televiznímu kanálu RT23.04.17 23:02 Francie 0

Rtl.fr ve 21:17: Macron i Le Penová postupují do druhého kola s 23,8 % a 21,7 % hlasů23.04.17 21:28 Francie 3

Francouzské volby - výsledky zahraničního hlasování23.04.17 16:18 Francie 0

Basel: Dvě dívky pobodány severoafričanem22.04.17 23:04 Švýcarsko 1

Skupina Accora prodala 62 svých hotelů nižší kategorie za účelem ubytování migrantů22.04.17 22:31 Francie 3

Poslední volební odhady agentury Filteris22.04.17 22:22 Francie 0

Francouzské volby: V mnoha volebních místnostech v zahraničí chybí zcela plakáty kandidátky Marine Le Penové22.04.17 22:15 Francie 0

Marine Le Penová chce ukončit globalizaci22.04.17 19:35 Francie 4

François Fillon obdivuje Margaret Thatcherovou22.04.17 18:58 Francie 1

Theresa May: Roční příjem migrantů bude do 100.00022.04.17 18:34 Británie 0

Jean-Luc Mélenchon je (bývalý) trockista22.04.17 18:25 Francie 3

S Macronem-globalistou vtrhnou muslimové do Francie v milionech22.04.17 18:01 Francie 1

Le Pen: Francie musí přestat být naivní a musí obnovit hraniční kontroly22.04.17 15:25 Británie 1

Díky plotům poklesl migrační proud ze Střední Ameriky přes Mexiko o 70 % 22.04.17 15:06 USA 0

Měnové kurzy

USD
24,67 Kč
Euro
26,89 Kč
Libra
31,64 Kč
Kanadský dolar
18,18 Kč
Australský dolar
18,49 Kč
Švýcarský frank
24,80 Kč
100 japonských jenů
22,16 Kč
Čínský juan
3,58 Kč
Polský zloty
6,36 Kč
100 maď. forintů
8,62 Kč
Ukrajinská hřivna
0,93 Kč
100 rublů
43,64 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 180,30 Kč
1 unce stříbra
433,81 Kč
Bitcoin
31 606,87 Kč

Poslední aktualizace: 26.4.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 6 200