Opožděná obžaloba (na úsvitu IV. odboje?)

Tento článek je závěrečnou kapitolou z knihy „Včera, dnes a možná zítra“ připravované k vydání

František Nevařil

2.11.2011 Komentáře Témata: Společnost 10167 slov

Začnu parafrází už klasických projevů exprezidenta Havla. Při nástupu do funkce v novoročním projevu 1989 prohlásil, že „naše země nevzkvétá“, což byl jednoznačný odsudek hříchů a neschopnosti komunismu. Za pár let pak objevil, že „ve společnosti vládne blbá nálada“. Měl pravdu, i když naruby.

Po více než 20 letech kapitalistického hospodaření totiž nejen země nevzkvétá, ale vyloženě propadá na dno, dokonce hyne, a nálada lidí je pořád blbější. Jsme v hlubokém srabu až po uši. Život stále větší části lidí se mění v boj o obstojné přežívání. Byli jsme transformováni tak, že jsme se stali hospodářskou a tím i politickou kolonií, hlavně Německa a dalších západoevropských států, které „převzaly“ dříve náš vlastní produkční kapitál. Z důležitého státu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci se stal bezmocný státeček, který nikdo nebere vážně. V tom smyslu, že už není schopen něco pozitivního udělat pro zemi, pro národ, pro lidi. Rozvrácena je nejen ekonomika a politika, ale také zdravotnictví, školství, bezpečnost i obrana. Dokonce i ta veřejná správa. Tedy nejen produkce ale i nevýrobní sféra. Dnes už je zcela zřejmé, že Velkou Listopadovou Sametovou Revolucí náš pracující lid spáchal kolektivní politickou sebevraždu. V roce 1989 to bylo ještě z opojení, ale nutno říci, že k tomu bohužel znovu došlo i ve volbách v r. 2010 (viz Šlafenberg, Kalósek, Kecy veřejné), a to už bylo ale určitě z hromadné blbosti.

Kam jsme se za tu dobu vlastně dostali. Od „hloupého“ Jakeše a spol. k Havlovi aspol., navíc ještě ješitnému a chamtivému. Od StB a jejich agentů bojujících proti imperialistickým špionům k BIS a jejím agentům bojujícím proti ruským špionům. Od Pionýra k bezprizorným a dětským gangům. Od Klubů tvořivosti mládeže k narkomanským doupatům. Od povinné plné zaměstnanosti k masové nezaměstnanosti. Od voleb řízených KSČ k volbám organizovaným americkými agenturami. Od Nezvala, Seiferta a Hrabala k Vieweghovi a Pawlovské. Od umění k zábavě, od zábavy ke škváru. Od velkého bratra na východě do náruče tří velkých bratrů na západě. Od front na dámské vložky a knížky k frontám na Úřadech práce. A z východních zazobanců(?) jsme se protranformovali na evropské chudáky, na které se naši bohatí(?) západní sousedé dívají málem jako na opice. Lid byl přeměněn na socky a burany. Kapitalismus mu přinesl vznik a nárůst chudoby, nejistot a ponížení. Ve společnosti narůstá strach a upadá morálka. Svoboda slova je deformována na farizejství, neomezené lhaní, rozvracení lidské pospolitosti a servilitu (co dnes např. říci něco v Economii proti Bakalovi – myslíte že by to šlo?). Strany a vlády nahradily vlezdoprdelismus vůči SSSR ještě větším vůči USA. Idiocie někdejší propagandy je bohatě kompenzována její goebelssovskou masovostí. „Obyčejný“ občan proto nemá co slavit. Vzpomenout na zlé komunisty i na vítězný listopad ano, ale oslavovat nemá co.

Všechno bylo mezitím pošlapáno. Na důvěru lidí danou v listopadu 1989 noví politici naplivali, vysmáli se jim do očí. Místo těch „trapných“ valcířů, horníků, svářečů, kovářů, soustružníků, sklářů, ševců, dojiček a traktoristek máme teď k dispozici řadu zcela nových úctyhodných povolání. Třeba služek, chův, dealerů čili podomních obchodníků, bodygardů, bordeldám a prostitutek, pornoherců, striptérek a sexshopistů, tanečnic u tyče, vymahačů výpalného a exekutorů, drogových dealerů, převaděčů a obchodníků s bílým masem, až po ty nájemné vrahy. To všechno v moři nejrůznějších podnikatelů, manažerů i prezidentů. Po dvaceti letech kapitalistického experimentu je čas na veřejnou žalobu. Z někdejšího Československa tu dnes máme dvě slabé a bezmocné republiky, které jsou otloukány ze všech stran. Každý si do nich může kopnout. Jsou dobré jen na „dodávku“ levné pracovní síly pro dobrý život našeho i zahraničního nového skutečného „panstva“. Také sem tam nějakého kanonenfutru pro agresivní akce „spojeneckých“ zahraničních imperií, a popř. i na „dobrovolný“ podíl na placení jejich akcí. Jsme podvedení a okradení, bez majetku, s velkými dluhy. Bez práce, bez osobních i společenských perspektiv. S narůstající všeobecnou katastrofickou krizí na krku. Máme nepřiměřeně zvýšenou kriminalitu a různé vandalismy, narkomany, prostitutky, hazard atd.

Žijeme ve lži, která se nám vtlouká od rána do večera na všech kanálech. Kdepak pravda a láska. Vládnou nám ne schopní ale chamtiví lháři, korupčníci a zloději, z velké části ve funkci cizích agentů. Bylo znesvěceno i samotné slovo „revoluce“, která má přece znamenat krok vpřed. Hustí se do nás, že pokud jde o všechno dnešní špatné pak jde o pozůstatky či dědictví komunismu. To je ale jen cílená indoktrinace. Ve skutečnosti byla tato morálka importem z vyspělého kapitalistického Západu. Tyto „jevy“ byly a jsou totiž běžné právě tady a ne v bývalém Československu. Odtud přišlo přece tunelování (jsou zde dokonce vydávány odborné příručky jak na to), korupce politiků, podřízenost státu lobbistům, vysoká kriminalita, zločinecké mafie, drogy a porno, bulvár, prolhaná reklama a propaganda vůbec, bezohledná chamtivost, vandalství všeho druhu atd. Skutečným dědictvím komunismu ale naopak bylo to, že s předstihem zabezpečili materiální přežití České republiky ještě na dalších 15 až 20 let (dokonce se zdá, že někteří za hlavní hřích komunistů pokládají fakt, že toho na ně zbylo pořád ještě málo).

Kapitalismus se odůvodňuje svojí jedinečností a nenahraditelností pro lidstvo. Ke své obhajobě si vypěstoval (nechal vypěstovat) zájmovou ideologii různých variant liberalismu a neoliberalismu, v praxi podle potřeby doplňovanou konzervatismem i keynesiánstvím. Má navíc neomezenou podporu židovsko křesťanských náboženství. Jejím zestručněným společným jmenovatelem, který hlásá, je požadavek „svobody jednotlivce beze všech omezení“. Už jsme připomenuli, že jeho reálné reprezentaci v rámci toho na prvním místě jde však jen o svobodu a nedotknutelnost velkých majetků příslušníků vládnoucí třídy, popřípadě jejich pomahačů. Předkládá nám řadu věčných pravd, vlastně tabu, kterým máme bez váhání věřit. A právě reálný vývoj v naší zemi (nejen) prokázal, že jsou to všechno pouhé lži. Samozřejmě Česká republika je sama o sobě malá a bezvýznamná, ale pokud se tyto nepravdy prokázaly zde platí to potom i univerzálně. Stali jsme se totiž jakousi společenskou laboratoří, která se nemohla narodit na Západě. Z jednoduchého důvodu, že tady neměli a nemají onu dvojí zkušenost jako my. Nejen s kapitalismem, ale také s minulým komunismem či reálným socialismem. Oni nemají co srovnávat. A prokázalo se, že kapitalismus je pro většinu lidí ještě mnohem horší alternativa. A mnohem prolhanější.

Ukažme si na pár těch hlavních propagovaných kapitalistických axiomů, podle nichž je

  • soukromé vlastnictví kapitálu mnohem ekonomicky efektivnější a úspěšnější než společenské vlastnictví a centrální řízení. Život prokázal naprostý opak. Kapitalismus trvale kolísá mezi jednotlivými fázemi krizí, jeho rentabilita (ekonomická výnosnost), je trvale nižší než byla v socialismu, jeho neodmyslitelnou součástí je soustavně rostoucí masová nezaměstnanost, skončil ztrátou majetku a neřešitelnou mírou zadlužení. Reálný socialismus se s těmito zásadními problémy celých 40 let nesetkal. A za objev výhodnosti společenského (popř. družstevního) vlastnictví se už dokonce dnes udělují Nobelovy ceny (Ostromová z USA v r. 2009);
  • tržní ekonomikou, která dokonale v podstatě automaticky zabezpečí její řízení a vývoj bez nutných zásahů státu. Ve skutečnosti to tak vůbec nefunguje. Důkazem platnosti této téze by byla trvalá dynamická rovnováha nabídky a poptávky na trhu zboží, práce i kapitálu. Ve skutečnosti však je tu trh čím dál víc deformovaný a existuje tendence k soustavně rostoucí nerovnováze. Na všech hlavních trzích narůstá neřešitelný nadbytek peněz (věcně nekrytých) při paradoxním nedostatku kupní síly, kapacit (zboží a služeb) při nedostatku poptávky i pracovních sil při nedostatku práce. Mimochodem si lze všimnout, že zpravidla jediný trh, který se nyní uznává a o němž se pojednává je kapitálový trh, obchody a pohyby cen na burzách. Tedy ne hospodaření ale světová kasina. „Trhy“ které lidem neprospívají ale zásadním způsobem škodí. To všechno ale patří do ekonomiky asi tak jako obchody s drogami. Až na to, že jsou mnohem rozsáhlejší, mocnější, rizikovější i nebezpečnější. Patří do sektoru hazardu, je tím co ekonomiku jen kamufluje a poškozuje. Co ji ničí. Je to jen nejvyšší stupeň přerozdělování mezi chudými a bohatými. O daleko pro většinu lidí vážnější rozvrácené a stále se horšící situaci na trzích práce se nemluví, propaganda a režimní ekonomové se tomuto tématu zcela vyhýbají;
  • nepochybné, že pokud ti „úspěšnější“ (bohatší) mají z ekonomického vývoje a růstu užitek přináší to soustavně úměrný užitek i všem ostatním. To ale v kapitalismu vůbec neplatí. Právě poslední desetiletí v celém světě prokázaly, že dochází ke stále rychlejšímu a výraznějšímu rozevírání nůžek mezi příjmem a bohatstvím kapitalistů a jejich pomahačů na špici velikosti majetků a zbývajících mas příslušníků středních tříd. Bohatí dál a to rychleji bohatnou a chudí pořád rychleji chudnou. To prokazuje jejich neustálé relativní zbidačování. Navíc dochází v čím dál víc zemích také k absolutnímu nárůstu chudoby pracujících se středními a nízkými příjmy (platí to dokonce pro celé země, jak ukazuje např. velice výrazně nárůst masové chudoby po nástupu kapitalismu na Ukrajině nebo v Rusku). To prokazuje stále vyšší podíl koncentrace majetků v rukou několika vybraných jedinců (zemí) a koncentrace dluhů u těch ostatních – lidí i států;
  • zahraniční kapitál nezbytnou podmínkou rozvoje méně rozvinutých zemí, mezi něž údajně patří i bývalé země Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jednoznačně to např. v ČR neplatí. Za celých uplynulých 20 let jeho přísun nereprezentoval víc než tři až čtyři roky investic uskutečněných bývalým komunistickým státem. A přitom v podstatě veškerý produkční majetek přešel do „cizích rukou“ a naopak tyto vklady byly skoro z poloviny financovány z domácích zisků, tedy z naší levné (nezaplacené) práce. Tento přínos byl tedy nejen zcela zanedbatelný, ale naopak zcela antiproduktivní, protože se stal základem trvalých přesunů stovek milliard zisků, dividend a jiných příjmů do zahraničí;
  • zárukou demokracie, všech lidských práv a svobod. To je ale úplný nesmysl, protože až dosud nejlépe fungoval v politických diktaturách. Nejvýrazněji se to projevilo v hitlerovském Německu, ale také ve frankovském Španělsku či salazarovském Portugalsku. A v posledním půlstoletí pak také v tehdejších asijských diktaturách v Jižní Korei, na Tajvanu, v Hongkongu či v Singapuru. Kapitalismus (imperialismus) ty nejhorší diktatury dokonce podporuje a ochraňuje, pokud s nimi spolupracují (viz např. Saudská Arabie, Pákistán, Pinochetova Chile či Suhartova Indonezie);
  • nesporné, že za osobní úspěchy či neúspěchy si může především každý člověk (jedinec) sám. Jsou jen věcí jeho osobních schopností a podstoupených rizik. Ale to by snad mohlo platit v nějaké skutečné demokracii, ale rozhodně to tak nemůže fungoval v současných tzv. demokraciích, které jsou jen formální a ve skutečnosti jde o oligarchie v nichž všechno zásadní v podstatě anonymně rozhodují vládnoucí kapitalisté. A ti pak určují podmínky, v nichž se ostatní lidé, občané, příslušníci středních tříd pohybují. Určují nepřekročitelné mantinely jejich reálných možností, pro sebe stanoví výhody a pro ty ostatní především omezení..

Jak je vidět, tyto dnešní ekonomické teorie a samozřejmě jí odpovídající praxe kapitalismu vůbec nefunguje, je vyvrácená skutečným životem, a je proto neplatná. Zcela selhala. Jsou zasviněny kapitalistickými bludy a praktikami, které mají čím dál víc dokonce antilidský náboj. Kdyby ekonomie byla skutečně věda, muselo by pro ni platit to co je nesporným a nepominutelným odborným postupem v přírodních vědách. Taková chybná teorie se v těchto oborech zcela zavrhuje a hledá se jiná spolehlivější, popřípadě se věda vrací k výchozímu bodu bádání. K bezpodminečnému respektování takového přístupu nabádal kdysi sám Albert Einstein.

Jako hlavní výdobytek nové doby se nám předkládá „návrat demokracie“ západního typu. To by samozřejmě bylo žádoucí, ale i tak platí, že demokracie, i pokud by byla faktická, není konečným společenským cílem ale jen jedním z nejdůležitějších prostředků sloužícím k naplnění lepšího a kvalitnějšího života lidí. Pokud možno dle jejich představ. Ta naše je ale stejně hodně deformovaná a farizejská. Zdůrazňuje lidská práva a svobody, ale zcela důsledně neguje a opomíjí ty rozhodující, tedy sociální (zajištění práce, spravedlivého odměňování, bydlení, vzdělání a zdraví atd.). Samy dnešní volby také rozhodně nejsou průkazem návratu demokracie, protože ať se volí jak se volí, výsledkem je vždy jen skupinová a osobní politická rekorytarizace. Ostentativní mezistranická řevnivost a spory nejsou sporem o principy politiky a demokracie ale jen součástí „her„ pro lid. Tak jako období vlády KSČ nebylo komunismem v klasickém slova smyslu (všichni podle svých možností, všem podle jejich potřeb) stejně tak dnešní demokracie není demokracií v klasickém slova smyslu (vláda lidu a pro lid). Občané a voliči ale potřebují mít možnost vybrat reálnou alternativu, která by jim zajistila sociální spravedlnost a jistoty, životní perpektivu a zbavila je společenského strachu. Podmínkou reálné demokracie je navíc obnova státní nezávislosti, protože když se o nás a za nás rozhoduje v nejdůležitějších věcech někde jinde (Německo, EU, USA), pak nelze mluvit o tom, že volby mají nějaký význam jako hlas „domácího“ národa. Protože je snad lepší domácí osvícený absolutista než cizí pán v Bruselu či v Americe. Konečně ve vnitřní politice platí, že velké a nepřiměřené příjmové a majetkové rozdíly jaké se k nám po listopadu vrátily znamenají mimořádná a neoprávněná privilegia pro jedny a naprosté bezpráví pro většinu ostatních. To nemůže být demokracie, to je jen pustá oligarchie (demokratura). Oprávněně lze vyčítat komunistům, že nám nedali svobodné volby, ale jejich kapitalističtí nástupci jim zato sebrali všechno ostatní….

Ukázalo se, že kapitalismus je zločinný (zlodějský, škodlivý, prolhaný, nespravedlivý, nebezpečný, agresivní) a přitom politicko ekonomicky neúspěšný režim Kam to nakonec dotáhl? To lze prokázat na tom jak se v domácím měřítku výrazně zhoršila kvalita života v malé ubohé a vykořisťované ČR, a ve světovém měřítku třeba na hrozivém politickém, ekonomickém i sociálním vývoji vše vyžírajících a loupících „bohatých“ USA. Supervelmoc, která je dávána za vzor vzdělání a ekonomické úspěšnosti je v situaci, kdy právě ekonomika láme krk jeho někdejší moci. Není i vám divné, co ti blbí a zlí komunistů dokázali pro lidi udělat, zatímco elity z lepší společnosti za 20 let stačili jen všechno promarnit a všechny rozeštvat. .Není potřeba další důkaz o zbytečnosti majetkové elity a ni nalepených poskoků všeho druhu.

Už dávno nazrála doba se nad tímto principiálními rozpory zásadně zamýšlet. Tak zvaní obyčejní lidé to už dávno udělali. Bylo konstatováno, že podle opakovaných výzkumů v ČR asi 55 % a na Slovensku skoro 2/3 populace se domnívá, že se jim v dobách komunismu žilo lépe. Že tento režim byl lepší než ten dnešní kapitalistický (bez přívlastků). Nedávný průzkum CVVM (Středisko pro výzkum veřejného mínění) z r. 2009 pak přímo ukázal, že jen 45 % lidí si myslí, že dnešní kvalita života je lepší než byla před r. 1989. Jiný výzkum STEM (Středisko empirických výzkumů) zase letos zjistil, že zhruba 80 % lidí si myslí, že komunističtí politici (přes všechny jejich hlouposti a chyby) byli na stejné nebo vyšší morální úrovni než ti dnešní oslavovaní tzv. volení. Politicko ekonomické diletantství i morálka dnešního panstva je s komunistickými nesouměřitelná. Sociální cítění u nás vymizelo, je nahrazeno bezcitností a beztrestností vůči ovládaným (pracujícím). Hrozí prý odbourání sociálního státu – ale je vůbec takový stát, není i to spíše uklidňující chiméra, politické placebo?

Bohužel u nás pořád je platný a pravdivý jen jeden takřka oficiální zjednodušený ale vyhraněný antikomunistický pohled a to jakoby očima takového nesmyslu, jakým je dnešní Ústav pro studium totalitních režimů. Vlastně instituce pro výrobu předem zadané historie. Pokud se lidé pomalu probouzí z pravdoláskového opojení pak se nám vnucuje názor, že to je jen projevem nízké inteligence „lidu“, v nejlepším případě projev neodůvodněné nostalgie. Ale i to lze snadno vyvrátit. Vychází u nás už po léta známý a vysoce renomovaný internetový deník Britské listy, psaný a sledovaný zejména zainteresovanou intelektuální veřejností. Ten provedl vlastní fundovaný průzkum na „současné názory v ČR na režimy v r. 1989 a po něm“. Závěry pak publikoval v článku 2.7.2010 (příloha č. 5). Plyne z nich nejen, že úroveň vzdělání daných respondentů byla nadprůměrná, ale hlavně také zjistil nadprůměrnou úroveň nespokojenosti se současným (kapitalistickým) režimem ve srovnání s „komunismem“. Odpor proti němu či „obhajoba totality“ tedy není slepou vírou ale výsledkem racionálních úvah. Zřejmě se lidé už zase pomalu probouzí, což panstvo zneklidňuje

Je nesporné, že tyto názory už dávno nelze brát na lehkou váhu, že mají charakter významného důkazu. Už dávno nejde jen o výmysly nějakých zaostalých pitomců stojících stranou na okraji společenského spektra. Proto je třeba například klást také otázku, zda je boj proti nespravedlnosti a ponižování pěstováním nenávisti proti vládnoucí třídě kapitalistů. Pokud ano, pak to ale platí hlavně opačně. Neboť právě oni sami jsou skuteční nositelé nenávisti proti pracujícím středním třídám a tedy aktivní nositelé třídního boje v současnosti, což se projevuje denodenně a masově. Z jejich strany taková nenávist a pohrdání přece přímo čiší.. Kdo je tedy společenským agresorem a kdo tím napadaným a poráženým?.

A vůbec proč se musíme nechat beztrestně odírat nejen našimi domácími ale hlavně našimi zahraničními kapitalistickými „přáteli“? Kteří nám tak nezištně pomohli tím, že převzali za hubičku ne-li zadarmo náš majetek, vybudovaný z naší vlastní práce, a teď ho využívají proti nám k trvalému vykořisťování, manipulaci a dokonce i vydírání („nedáte-li nám to či ono tak půjdeme jinam“). Naše dřívější důležité a známé výrobky jsou pod našimi původními značkami už dávno ve skutečnosti vyráběny převážně v zahraničí, jak ukazuje článek publikovaný v Ekonomu 23.12.2010 (příl. č. 5). A přátelsky nás odírají i cenově. Docela masově, jednak na základě výrazného podhodnocení kurzu naší koruny a tedy i neplacení značné části naší práce a jednak přímo tím, že naši spotřebitelé musí platit daleko vyšší ceny za jimi prodávané zboží nebo služby než na Západě. Proto platíme mnohem vyšší bankovní poplatky, vodné a stočné, léky a jiné farmaceutické výrobky, a dokonce i běžné potraviny a spotřební zboží. Konkretních příkladů o tom je už více než dost.

Kapitalismus jak známo funguje na principu zákona džungle, principu hierarchie zvířecích smeček. Dosud se bez překážek rozvíjel na planetě přes dvě století až k dnešní takřka totální světovládě. Vystupoval vždy jako nositel dobra, napřed (bílé?) civilizace a dnes „demokracie“. Za tu dobu prodělal několik vývojových fází. Od předmonopolního kapitalismu k monopolu, pak k imperialismu a ke globálnímu imperialismu. Dnešní vrcholnou fázi bych amatérsky označil jako spekulační globální imperialismus (banksterismus?). To proto, že hlavním zdrojem zisků a kapitálů už mu není dávno věcná produkce, méně dává také obchod a banky, ale především nejrůznější finanční spekulace na burzách založené na principu letadla (letícího neznámo kam). Jako červená niť se jím ovšem táhne neustálé posilování koncentrace bohatství a centralizace moci v rukou stále (relativně) menší skupiny nejbohatších kapitalistů a narůstající bezmocnost a bezpráví milionů a miliard všech ostatních, o nichž lze už možno často mluvit i jako o moderních polootrocích a otrocích. Dnes je sice v dlouhodobé agonii, ale přesto se pořád jeví jako neporazitelný.

Evropskému socialismu (komunismu?) takové štěstí dopřáno zdaleka nebylo. Narodil se a vyrůstal zdola, od těch chudých a bezbranných, kteří o svoje místo na slunci museli od začátku usilovně bojovat v nerovných podmínkách proti nepředstavitelně silnému protivníkovi. Celou dobu od převzetí moci v Rusku v r. 1917 se vyvíjel v trvalém obklíčení a smrtelném ohrožení bohatým kapitalismem, který v něm zcela oprávněně viděl strategické ohrožení svého postavení. To vlastně byla ona „studená válka“. Ta nezačala až po r. 1945 ale už po té říjnové revoluci a v různých variantách trvala s krátkou přestávkou v rámci pochybného spojenectví v letech druhé světové války až do rozpadu SSSR (vlastně trvá dosud se zaměřením na dnešní potenciální „nepřátele“ USA, to je hlavně na Rusko a Čínu). Koncem osmdesátých let těmto propagandistickým, ekonomickým i silovým tlakům podlehl. Nebyla mu dána šance dorůst a vyspět. Nebylo to žádné odpudivé monstrum, měl své nevýhody ale také své přednosti. Nezahynul jen tak na vlastní chyby, byl uštván a přidušen. Přesto za sebou zanechává výraznou historickou stopu i mnoho podnětů pro budoucnost.

Osobně se i po této porážce prohlašuji za ideového nepřítele kapitalismu. Pokud mám za to, že cílem společenského vývoje je soustavný růst kvality života (v ekonomické i  mimoekonomické oblasti) stále většího podílu lidské populace. A v tom směru je kapitalismus přímo protipólem a hlavní zábranou existence potenciálního lepšího systému, který by k takovému cíli směřoval. Jednoduše proto, že potom by nezbytně musel omezit a zlikvidovat zásadní ale neoprávněná a nezasloužená společenská a mocenská privilegia, jimiž vládnoucí kapitalisté podle výše svých majetků v praxi disponují. S tím pak souvisí i zásadní odmítnutí teorie vlády předurčených samozvaných elit lepších lidí, jakož i panských ras a vyvolených národů či států.

Nutno ale vzít na vědomí, že nyní není na stole nějaká více méně ujednocená ideová představa o tom, jak by takový systém (socialismus?) měl vlastně po politické, organizační, ekonomické i právní stránce konkretně vypadat. Mluví se sice o levici a jejich názorech, ale ve skutečnosti většinou se přitom jde jen po povrchu věcí. Podstatné záležitosti – to je záměry směřující k náhradě (překonání) kapitalismu - se obcházejí, protože pokusy o jejich byť i verbální nastolení jsou pro jejich iniciátory a nositele ekonomicky nevýhodné a vysoce rizikové. Obrazem dnešní levice je stav současné evropské sociální demokracie, k němuž ani není co dodat. Nechala si (ráda) vnutit různá zástupná témata (např. otázky menšin, homosexuálů, asylantů, obnovitelných zdrojů, spoléhání na charity apod.), což je sice také důležité ale ne to hlavní. Taková levice není nástrojem společenského pokroku, ale spíše nástrojem pro udržování sociálního smíru a klamání voličů v zájmu stabilizace kapitalismu. Přitom jeho dnešní stav je už hrozebný, stále zřejměji se projevují známky rozkladu a brutalizace celého „zpuchřelého“ systému. Nemá perspektivu a ani ji nehledá. Platí, že socialismus nenašel lidskou tvář, ale kapitalismus ji ani nehledá. Už dávno je to politicko ekonomicky neúspěšný režim. Jediné co umí je dál utahovat šrouby středním třídám pracujících a bezmocných (popř. vykořisťovaných zemí a národů), používat větší klacek, špiclovat a balamutit kdekoho, a nakonec docela bezostyšně loupit, přepadat, válčit a okupovat všude tam, kde vidí nějaké ohrožení nebo kde může něco pro sebe získat (dnes hlavně energetické zdroje).

Dnes ani nejde o to, předkládat hotové úplné recepty. K tomu asi povede ještě dlouhá cesta. Určitě už ale nadešel čas kladení závažných otázek všedního dne. Například jaký by měl být obsah žádoucí kvality života většiny (jakož i stavu naší planety)? Je vůbec nutný neustálý růst? A potom jaký – kvantitativní nebo kvalitativní (úsporný)? Ve všech nebo už jen v dosud zaostávajících zemích? Je správné prosazovat hlavně individuální nebo společenské zájmy (společnost se přece bez každého jednotlivce klidně obejde, ale žádný jednotlivec nemůže žít bez společnosti)? Jak zajistit reálné a efektivní rozhodování většiny a to i ve strategických otázkách? Nepřekračují se limity politické korektnosti a tzv. „humanizace“ (např. ve vězeňství, vůči menšinám či nátlakovým skupinám)? Jaké zajistit odpovídající a vážené místo (prioritu) slušnému a pracovitému člověku ve společnosti atd.atd.

Jistě je třeba také vize. Co bychom vlastně od demokratického státu (kraje, obce) konkretně chtěli? Přece docela obyčejné věci. Dobrou práci, slušné živobytí, vzdělání, zabezpečení v nemoci a ve stáří, pomoc v nouzi, sociální a právní spravedlnost, bezpečnost a mír. Nenechat se obírat domácími a tím spíše zahraničními vydřiduchy. Hodnocení a oceňování lidí podle výsledků jejich práce, ne podle výsledků loupežení, podvodů, šizení a vykořisťování. Co bychom nechtěli – nezaměstnané, exekuce, bezdomovce a žebráky Samozřejmě k tomu patří i svobodné volby, ale určitě jiné než jak je známe dnes… Nepřipomínají vám tyto fantasmagorické požadavky něco co už tu aspoň z velké zčásti kdysi bylo? A tu se dostáváme k dalším ožehavým otázkám. Jak to vlastně s tím zločinným komunismem bylo? Potřebujeme objektivní odpovědi očištěné od propagandistického nánosu nejen v zájmu historie, ale také pro poučení. Znovu analyzovat co bylo dobré a co špatné (v tom co ze špatného bylo odstranitelné a co neodstranitelné). Co z jeho zkušeností nutno zavrhnout, co lze naopak využít. To vyžaduje dát prostor kolektivistickému myšlení a jednání na úkor přehnaného individualismu. Nové společenské systémy přece nikdy nevznikaly na „zelené louce“, a ani v budoucnu tomu nebude jinak.

Minulý režim nebyl u nás určitě protiprávní a tedy byl také zcela legitimní. Protože jinak by totéž kriterium muselo platit i pro polistopadový restaurovaný kapitalismus. Oba byly přece nastoleny pod tlakem ulice, v rámci platných ústav, přijaty zčásti kooptovaným parlamentem a uvedeny do praxe s využitím hromadných personálních čistek a zásadních změn právního řádu. Komunismus po celou dobu své existence manipuloval a formalizoval volby, ale totéž se v podstatě děje i po něm. Protože ani dnešní volby fakticky neumožňují reálnou společenskou alternativu, a jsou stejně manipulovány i když skrytějšími formami. Vystupují v nich sice politické strany ale ty jsou už v podstatě přeměněny na podnikatelské firmy (případ Bárty je jen ilustrací této situace), což se u nás výrazně projevilo zejména ve volbách v r. 2010. Je zřejmé, že vyhlášená „nelegitimita“ komunismu nevyplývá z vnitřních podmínek, ale je jednoduše stanovena mocným zahraničím (USA, EU, SRN).

Na to zda byl tento režim nějak zvlášť zločinný nebo nebyl jsem se pokoušel odpovídat v předchozích částech práce. Stejně tak jako na otázku zda byl pro lidi (většinu lidí) lepší nebo nebyl, zda jim zabezpečoval vyšší kvalitu života nebo nikoliv. Konec konců nejlépe si to ovšem odpovídá za sebe každý sám, a o tom už také byla řeč. Závěry vyznívají v tom smyslu, že určitě nebyl horší a většina pamětníků ho spíše vidí jako lepší. Výsledky těchto hodnocení snižují spíše ti, kteří ho vůbec nepoznali a žijí od mládí pod vlivem dnešní propagandy. Je pravda, že komunisté propagandistickou bitvu prohráli. Z jejich strany byla vedena až příliš nemotorně. Byla tu prý nuda. Možná se mockrát šláplo vedle – třeba i nespravedlivě či hloupě. Ale kapitalisté takto šlapou denodenně a masově. Komunisté vůbec byli ne tak škodliví a nebezpeční jako otravní a neohrabaní, zcela zbytečně nedali lidem co oni chtěli a co jim s podstatě bez problémů dát skutečně mohli. Nedokázali hlavně odstranit poruchy v zásobování, zavinili opožděné zavádění technických a módních novinek, byl nedostatek luxusu (a reklamy), malá pestrost sortimentu (v důsledku omezení dovozu), vytvořili obtíže cestování na Západ a do exotických zemí, došlo k velkému znečištění ovzduší, zanedbání údržby budov a zbytečné nečistotě veřejných prostranství.

Ale přece jen mysleli na budoucnost, jednali strategicky. Vybudovali na základě domácí práce ohromný majetek, produkční i nevýrobní základnu. Utrácelo se jen v míře v jaké se vydělávalo, životní úroveň se zvyšovala, nežilo se na úkor budoucnosti, majetek státu i lidí soustavně rostl. Úroveň kultury byla mnohem vyšší než dnes, kriminalita byla zlomkem té dnešní a bylo u nás bezpečno. Lidé měli sociální jistoty a daleko větší míru sociální spravedlnosti než nyní. Nebyly dluhy. To kapitalismus nemůže dopustit, protože on právě z těch dluhů do značné míry žije (hlavně těch veřejnoprávních). Tento nový režim naopak všechno podstatné pro život lidem bez náhrady vzal a dále bere, jak přehledně ukazuje seriozní výčet neznámého internetového autora (příl. č. 6).

Na čs. komunistech spočívá hanba za to, co napáchali ve svých počátcích do první poloviny padesátých let, tedy zhruba před 55 lety. Ale i druhá strana by vůči nim měla být poctivá a nesledovat přitom jen propagandistické proklínání. Předkládaná fakta o jejich zločinech jsou totiž nyní vysoce přehnaná a tedy nedůvěryhodná. Jsou zamlžena a postavena mimo diskusi právní či morální kriteria jejich hodnocení - nelze přece posuzovat stejně rozsudek smrti pro obyčejné vrahy Mašíny jako třeba pro spisovatele Záviše Kalandru. A samozřejmě ani údaje o počtech takových obětí a různých pronásledování nejsou zdaleka věrohodné.

Zejména pak nelze zapomenout nato, kdo nám tyto „pravdy“ předkládá a vnucuje. Je to přece nám tak blízký kapitalismus a jeho představitelé a posluhové. A uvědomit si jak se on sám choval a chová. Nejen před tím půlstoletím ale v posledních desetiletích, a právě dnes. Vždyť on má sám na svědomí zločiny mnohem mnohem větší a zatím je páchá pořád i na začátku 21. století. Místo aby zpytoval svědomí, pořád je naopak stupňuje (na rozdíl od komunismu, který postupně ztrácel své zuby a své chyby se „sám od sebe“ snažil zmírňovat a odstraňovat, dokonce se omlouvali a pokoušel o jejich nápravu). Připomeňme si, že teprve před nedávnem byla napadena, rozvrácena a rozmlácena Jugoslavie s desetitisíci přímých obětí, stále ještě probíhá válka a okupace v Iráku a Afghánistánu a připravuje se další proti Iránu, byla přepadena a je bombardována ropná Lybie, civilizované USA mučí své vojenské zajatce v moderních gulazích a to ještě na cizích územích, Izrael vyhladovuje statisíce lidí v Gaze, organizují se stále nové podvratné „oranžové revoluce“ ve státech s dostatečně nenakloněnými režimy, vraždí se nepříjemní zahraniční státníci atd.atd.

Došlo to tak daleko, že jsme všichni otupělí zlem. Nemine týdne, aby americké bezpilotní letadla nezabila raketami tu deset, tu dvacet, tu padesát civilistů v cizím suverénním státě, nemine půlrok, aby americké či izraelské tajné služby nepopravily někde nepohodlné politiky, nepodněcovaly k revoluci a ke svržení vůdců, nebo nepáchaly normální teroristickou činnost maskovány za některou znepřátelenou frakci, nemine týdne, aby Izrael neodpálil své rakety nebo nestřílel z děl a tanků do hustě obydlených oblastí Gazy a nezabil další ženy a děti. Kde je nějaké právo, kde je respekt k neporušitelnosti hranic a k obyvatelstvu cizí země, kde je úcta k životu, kde je nedotknutelnost osobního majetku? Nikdo se už neptá Ještě před dvaceti lety by jedna taková akce vyvolala zasedání RB OSN a mezinárodní odsouzení. A sankce vůči agresorovi. Dnes? Ani pes po těch mrtvých neštěkne. Jsme okoralí těmi hrůzami. Přišlo to s Bushem, „Bush je pryč, zlo zůstalo“ (citováno podle internetového deníku Zvědavec ze 4.5.2011).

Hodnocení stalinsko bolševických zločinů se ještě pořád pokud možno vyhýbá průkazným faktům, stačí když se z daného světového propagandistického centra prosadí obecné všeobecné a bezmyšlenkovitě přijímané téze, třebaže mají na svědomí 100 milionů obětí. Nepochybně by ale získalo na věrohodnosti, pokud by souběžně byly podle stejného metru posuzovány i ty kapitalistické, páchané hlavně ve druhé polovině 20. století, kdy už komunisté či bolševici dávno své zuby ztratili, jakož i kapitalističtí „Stalinové“. Především američtí prezidenti. Truman, který nechal svrhnout atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Kennedy, který zinscenoval přepad neposlušné Kuby. Johnson, který má na svědomí rozpoutání války ve Vietnamu, jakož i proti Kambodži a Laosu s miliony mrtvých. Bush sr., který přepadl a rozbombardoval Panamu. Clinton, který přepadl a zničil Srbsko. Bush jr., který přepadl Irák a Afghánistán, nositel světové ceny míru Obama, který v horké současnosti převzal patronát nad agresí proti Lybii. Mezi poslušné loutky USA patřili a patří řada dalších významných diktátorů a politických zločinců. Třeba chilský Pinochet (30 tis. obětí), Indonézský Suharto (více než 300 tis. obětí), konžský Mobutu, egyptský Mubarak, či iránský šach Réza Páhlavi. Svého času byli jejich agenty také kambodžský Pol Pot, afghánský Taliban i irácký Hussain. Mnoho osobností soudí, že k jejich lidem patřil i „největší světový terorista“ Usáma bin Ladin. Počet obětí jejich válek a jimi vyvolané bídy je s komunismem nesouměřitelný. Mezinárodní právo se pro ně stalo cárem papíru, místo něho nastoupil mezinárodní banditismus USA a NATO. Ale podle mého soudu i tam kde USA vraždily a vraždí cizíma rukama, stejně to připadá na jejich vrub.

Tento vládnoucí systém na planetě je vinen, že denně umírá na zemi asi 24 tis. malých dětí hladem, kvůli nedostatku vody nebo léků. Jen tyto oběti reprezentují za pouhé desetiletí ztrátu snad 100 milionů lidských životů. Představíme-li si nerušené pokračování kapitalismu, pak za století to už bude celá miliarda. Je vidět, že komunisti byli v tomto směru pouzí břídilové. Zkrátka řečeno, ze strany kapitalismu je kritika zločinů komunismu jen účelovým nástrojem k balamucení, odvracení pozornosti (na vedlejší témata) a manipulaci lidí, k rozbíjení jejich jednoty a možné spolupráce, k zabránění myšlenek na možnou změnu tohoto nelidského a neperspektivního systému. Tady zloděj volá „chyťte zloděje“. Hříchy kapitalismu už dávno někdejší hříchy komunistů devalvovaly.. Inteligentní lidé to už dávno prohlédli, a snaží se na to veřejně v rámci daných a ovšem omezených možností poukazovat. Jsou za to ovšem zatím pořád předmětem posměchu, ale už i vyhrůžek a šikany (viz např. návrhy zákazu existující KSČM).

Staví se na piedestal „bojovníci proti (komunistickému) režimu“ i když jak jsme ukázali, šlo o režim stejně legitimní jako byly ty na Západě. Oni bojovali proti režimu, který byl pro většinu lidí lepší než kapitalismus, který chtěli sami prosadit a prosadili. Lepší než to co bylo před ním i to co přišlo po něm. Bylo správné a nutné v jeho rámci usilovat o zásadní politické a ekonomické změny systému. Protože „komunismus byl přece jen reformovatelný, jak ukázal vývoj v Československu v r. 1968 a dokonce i v r. 1989. To přece pro kapitalismus a imperialismus vůbec neplatí.

Pak je nutno znovu věcně analyzovat. V reálném socialismu byla dělána politika tak aby vycházela vstříc zájmům většiny tvořené „obyčejnými lidmi“, po restauraci kapitalismu aby vyhovovala především menšině privilegovaných zbohatlíků. Pokud ale pro tuto většinu byl skutečně „lepší“ starý režim potom bylo špatné a škodlivé bojovat za svržení tohoto systému a za nastolení kapitalismu. Bylo nesprávné vylívat s vaničkou i dítě. Je tu proto celá řada dilemat, jak se dnes po těch zkušenostech na obnovitele kapitalismu máme my ostatní jím postižení dívat? Jsou to hrdinové nebo antihrdinové? Bojovali proti komunistům a (aby?) vybojovali návrat kapitalismu a jeho dnešní „elity“. Máme je oceňovat nebo už odsuzovat? Jak hodnotit „třetí odboj“, jak posuzovat někdejší stíhání a trestání pachatelů odbojářů či dizidentů (jejichž špičky byly za svůj „odboj“ velice dobře placeny ze zahraničí) komunistickým režimem, jak vlastně hodnotit práci Státní bezpečnosti. Ta se přece zabývala nejen skutečnými kardinálními trestnými činy proti republice, jak ukazují např. případy zrádců (StB rozvědčíků Bittmana nebo Frolíka), ale také vyhledávala a stíhala závažné majetkové trestné činy, krádeže a podvody?

Disidenti a vůbec ti, kteří u nás pomáhali vybojovat restauraci a upevnění kapitalismu se všemi jeho společenskými důsledky se dostávají do situace, kdy už musí obhajovat důsledky svých postojů a činů. Nazrála doba kdy je třeba srovnávat co dělají a jak se chovají jimi resuscitovaní ctihodní kapitalisté a jejich pomahači a co dělali a jak se u nás chovali ti zlí a hloupí komunisté, tedy především jejich funkcionáři. Jistě to nebyli žádné výlupkové morálky a moudrosti. Rozhodně neuměli tak pěkně, žoviálně a zasvěceně žvanit a lhát, neuměli s takovou asertivitou a s takovým společenským šarmem podvádět a okrádat. Jejich dogmatické projevy byly otravné, ale upřimně řečeno, dnes by mně referáty o plánu a jejich plnění zněly lépe než informace o současných aférách, kdy jsou státní a místní rozpočty okrádány o stamiliony a miliardy plynoucí do kapes našich volených zástupců a jejich nohsledů na všech stupních státní moci a správy. A samozřejmě velkých kapitalistů, kteří si je vydržují a pro které hlavně fungují. To všechno se zatlouká, aféry vyšumí jedna za druhou.

Místo toho se nám vnucuje názor, že tento starý režim byl prý prolhaný. Jistě je na tom mnoho pravdy. Ale kdo lhal a lže víc – komunisté nebo kapitalisté. Např. o NATO, USA, kapitalismu a kapitalistech, o zločinech komunismu a kapitalismu, náboženství a víře, o naší i světové historii. Na internetu jsem nedávno četl vystižný povzdech jednoho někdejšího antikomunisty podle něhož „ti zasraní komunisté měli ve všem pravdu. A já blbec jsem jim nevěřil ani to datum v Rudém právu“. A podle jiného výroku prý „komunisty bylo třeba pověsit ale ještě předtím z nich vymlátit přiznání, jak to dělali, že měli na všechno peníze a neudělali dluhy“. Vlastně byli komunisté ne tak škodliví jako protivní a nudní, nedali lidem co oni chtěli a co jim - jak už bylo ukázáno v předchozích částech této práce - bez velkých problémů dát mohli, a vůbec nezvládli aktivní propagandu. Ale i tak nebyla legitimita jejich režimu a míra reálné demokracie nižší než dnes, jak mimo jiné ukázal vývoj a výsledky dosavadních voleb od r. 1990 až do dnešního hořkého konce v r. 2010. Určitě se mockrát šláplo vedle, třeba i nespravedlivě či hloupě. Ale kapitalisté takto šlapou denodenně a masově. Problém byl spíše v zahraničí (USA, SRN), kde se po celou dobu „totality“ v rámci programů zatlačování komunismu usilovně a svědomitě snažili našim lidem ukazovat režim v nejhorším světle a současně propagovat svůj jak dnes víme přehnaně idealizovaný západní „demokratický“ svět.

,Srovnání skutečné morálky starých a nových politiků i systémů lze proto nejlépe ukázat na jejich majetku. Co získali ti komunističtí nejvyšší papaláši (Husák, Jakeš, Štrougal, Fojtík, Indra atd.) za 40 let a co ti kapitalističtí (Havel, Klaus, Topolánek, Gross, Dalík, Špidla a mnoho mnoho dalších známých „firem“) za necelých 15 až 20 let. Např. bývalý generální tajemník a prezident Novotný na konci své dlouholeté kariéry horko těžko dal dohromady peníze na koupi staré chalupy. To nebylo z nějakého strachu, to byla věc morálky. Neboť ať byli jací byli, komunističtí bosové nebyli korupčníci ani zloději. Nic si pro sebe nenakradli, a po dlouhých létech „samovlády“ skončili bez nadměrných majetků, respektive měli jen to co si našetřili ze svých platů jako ostatní občané (to nevylučuje možné výjimky, kdežto dnes je zneužívání funkcí k vlastnímu obohacení téměř běžné) Jejich materiální i nehmotná privilegia (imunity) byly proti dnešním papalášům a papaláškům zanedbatelné. V dobách komunismu ČEZ by např. nikdy nedal nějakých 100 mil. Kč darem synoví Gustáva Husáka.

.

Je to jistě nudné co komunisté chtěli a požadovali – starat se o rodinu, obec, fabriku i stát. To by ale nemělo být ani dnes pro legraci. Je fakt, že nyní se to nemusí, že jsme od toho byli osvobozeni. Stačí přece se starat jen o sebe a to zásadně bez jakéhokoliv ohledu na druhé. Zkrátka „zachraň se kdo můžeš“. Přitom se teď přímo či nepřímo komunistům vyčítá kde co. Vlastně i to, že lidi nepřipravili na nástup panujících současných lotrů, podvodníků, zlodějů, tunelářů a vlastizrádců. Jen z tohoto důvodů tito nedokáží uvěřit tomu marasmu do něhož jsme se všichni dostali. Jen proto jsou pořád tak pasivní. Bylo však zásluhou komunistů, že dokázali po 40 let zadržovat potencionální korupčníky, podvodníky a tuneláře, čili šíbry všeho druhu aby se nedostali k „lizu“. Z této ilegality se tato garnitura špinavců rychle masově i po listopadu vylezla a nahrnula se jako hejno žravých kobylek k penězům a moci., u níž se jako klíšťata drží dosud. Je to smečka, která se vynořila jako krysy z děr. Vidíme, že na světě nejsou jen ti pověstní noví Rusové ale i noví Češi. Máme už vlastní Chodorkovské nebo Abramoviče, samozřejmě ne až tak moc bohaté. Jejich hlavní slogan je „nebát se a nakrást“. Ti se stali a jsou zakladateli a udržovateli sítí bílolímečkových prodejných politiků, korupčníků, lobbistů (organizátorů korupcí), tunelářů, klientelistů, podnikavců, mafiánů a jiných zlodějů. Upřimně řečeno tito naši dnešní kapitalističtí zbohatlíci jsou ze stejného těsta jako ti předúnoroví. Jejich peníze pocházejí převážně z krádeží, spekulací, vykořisťování a podvodů. Hlavně těch privatizačních. V příloze č. 7/ (zdroj Internet) se uvádí přehled různých našich loupežných afér z posledních 20 let, při nichž naše rozpočty přišly nejméně o 1,675 mld. Kč (to reprezentuje asi 1,6 násobek státního rozpočtu ČR na r. 2011). A ty samozřejmě zůstaly někomu v kapsách. Ale kdyby to někdo současným „majitelům“ chtěl zkonfiskovat nebo jakoukoliv jinou formou vzít a jejich¨privilegia omezit, určitě by to také chápali jako nejhorší zločin a zcela samozřejmě by prahli po revanši a pomstě. .

Je nesporné, že tito v naprosté většině nepochází z řad komunistů, tím spíše významných stranických funkcionářů, ale spíše antikomunistů a jiných jejich aktivních či pasivních odpůrců. I když media a politici nám vnucují zcela jiný názor. Samozřejmě se mezi nimi zákonitě musí najít i nějací ti bývalí prospěchářští příživníci co byli u komunistů. Každý si ale může spočítat, kolik našich současných zbohatlíků má takovou minulost. V naprosté většině jsou z tohoto „bolševického“ hlediska naprosto čistí a přišli z úplně jiných líhní. Přitom ve srovnání s touto polistopadovou cháskou se komunisté nemají proč červenat. Naopak. Po pádu režimu se sice komunisté mohli cítit zahanbeně, ale po 20 letech kapitalismu mohou hrdě zvednout hlavy a být pyšní na to co pro republiku a její obyvatele udělali. Teď už se více než dvě desetiletí musí za politiky a politiku stydět pravdoláskovci a klausovci. Neboť nyní máme ne nějaké repasované komouše (výjimky potvrzují pravidlo) ale zcela nové kapitalistické kádry. Co s nimi uděláme? Kdyby ti co tomuto novému kleptomanskému a zločineckému režimu pomohli k moci měli nějaké svědomí, tak by páchali hromadné sebevraždy.

Přesto komunisté byli po konci své vlády úspěšně zahnáni do společenského ghetta, pomalu jako židé za Hitlera v Německu. Někteří současní demokraté otevřeně požadují je vyhladit, jiní by je milostivě strpěli ale jen do vyhynutí. Někteří dokonce by jim dali slovo. Ale jen pokud se budou kát a odprošovat. Chraň pánbu aby tak se pokoušeli obhajovat, neřku-li poukazovat na to co dobrého oni pro lidi vykonali. A že špatnosti co udělali se staly převážně dávno v jejich mocenském dávnověku (zhruba od r. 1948 do r. 1956) a hlavně že je v daleko větší míře páchali a páchají také jiní, především naši současní západní přátelé. To už chytá amok i ty, kteří se pokládají za politicky tolerantní.

Nyní je dokonce na spadnutí zákon, podle něhož bude trestným činem také „popírání zločinů komunismu“. Jde jen o další z řady zákonů zaměřených proti politickým protivníkům. Jako jsou už zákony o protiprávnosti komunistického režimu, lustrační zákon, zákon o popírání holokaustu či různé rasové i antirasové zákony. Jsou sice protiústavní, protože jsou v rozporu s principy lidských práv a svobod (v daném případě s právem na svobodu myšlení, vyjadřování i pochybování) ale jsou či budou tady a lidi se jim musí podrobovat. Jsou to zákony zakládají politický a příkazový výklad historie, která se tím vylučuje z okruhu vědy a zařazuje se do rámce propagandy. Přitom nikdo tyto zločiny popírat nechce, dokonce ani KSČM o tom nikdy neuvažovala. Jiná věc je, že obdobný nekompromisní přístup by měl být jednoznačně uplatněn také vůči zločinům sionismu, feudalismu a aristokracie, katolické církve, nacismu a hlavně kapitalismu či imperialismu. Což ovšem nebrání veřejně ověřovat a upřesňovat (kvantifikovat) rozsah takových zločinů, připomínat případné pozitivní stránky dané existencí takových režimů a uplatnit vzájemné srovnání zločinů těchto různých systémů mezi sebou (např. komunismu a kapitalismu), nejen dnes ale i v minulosti. Navíc komunisté byli daleko sebekritičtější. Začali zpytovat své svědomí a hledali byť jen částečnou nápravu zhruba po pěti letech od nástupu své vlády, kdežto kapitalisty to po více než dvaceti letech ještě ani nenapadlo.

Kapitalisté a imperialisté si ovšem myslí, že tu jsou na věky a jde jim jen o další upevňování svých postavení. Je pravda, že páni a rabi tu až dosud byli vždycky. Páni jsou přitom současně společenští paraziti. V tom je rozdíl proti živé přírodě, v níž se paraziti jen přiživují. V lidské společnosti však vládnou a rozhodují. Možná v dnešní situaci je nové, že lidi si své vládnoucí panstvo (jednotlivce, státy) více uvědomují, znají a mohou je pojmenovat, sledovat a hodnotit. Vidí jak si žijí. Vidí, že nejde o někoho z boží milosti, o někoho se zvláštními schopnostmi, ale jen o bezohledné vydřiduchy a zloděje. Lidi s průměrnou až podprůměrnou morálkou a převážně i intelektuálními schopnostmi. Přitom přesto všechno dokáží, že střední třídy (většina lidstva) a planeta jsou vůči kapitálu v trvalé defenzivě.

Podle mého soudu jejich hlavní „mírovou“ protilidovou zbraní je naprosté a všestranné ovládnutí masové propagandy. Politické, mediální, náboženské, dokumentární i umělecké. Je podstatou každé podstatné informace, vpašované dnes už i do většiny „tvůrčích“ děl. Doléhá na nás všechny ve dne v noci, bez jakéhokoliv omezování řízená z „jednoho centra“ takřka po celém světě. Dokázala plně ovládnout lidové masy, udělat z nich pitomce, rozeštvat je vzájemně a tak s nimi podle libosti mávat. Dá se po pravdě říci, že jí v zásadních společenských otázkách už dávno nelze věřit ani slovo. Ve skutečnosti je všechno jinak, nejen pokud jde o výklad současnosti a světa kolem nás, ale i historie. V našem případě nejen historie komunistického období ale i té předkomunistické.. Propaganda nám diktuje náš jedině správný poměr ke všem problémům, událostem, zemím i lidem. Dnes třeba zcela markantně ke kapitalismu a socialismu (komunismu), ale také třeba výslovně k Rusku, Číně či Iránu jako těm „zlým hochům“ a na druhé straně k USA, Izraeli či NATO jako těm „správným“ bojovníkům za lepší svět., za demokracii a civilizaci. Za naše svobody a blahobyt. K matení lidí si propaganda také vypracovala a používá zcela běžně novou terminologii (nálepky), která postupně přerůstají v nové „definitivní“ pravdy. Tak např. podle ní je komunismus nesporně zločinný režim či totalita. Komunisté jsou bolševici, komouši, rudoši, komančové. Bohatí kapitalisté jsou elita, úspěšní, lepší lidi. Ostatní jsou socky, burani, plebs, křupani.

Přitom kapitál pracuje proti lidu shora i zdola: Shora přes svoje vlády a připravené „dizidentské odbojové skupiny“ (barevné revoluce). Zdola hlavně tím, že propagandisticky i organizačně soustavně a programově podněcuje debilizace lidí, rozklad morálky, rodiny, sociální solidarity, národů, vlastí i států. Patriotismus se mezitím stal ošklivým slovem. Rozpor mezi realitou a lhaním však narostl a narůstá až do obludných rozměrů. Skoro se nechce věřit, že čím víc roste vzdělanost populace, čím více narůstá podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v našem „západním“ prostoru, úměrně tomu jak se ukazuje narůstá i podíl pouhé víry a poddanosti až tuposti vůči tomu co se nám k věření předkládá, proti zdravému rozumu. Jak to, že přitom jak je tak sterilní a jednostranná a ve zřejmém rozporu s holými fakty je pořád tak účinná. Zdá se, že lidé nechtějí pokud možno nejen pracovat ale už ani myslet. Naučit se myslet vlastní hlavou a srovnávat, vždyť i jiné informace mimo mainstream jsou dnes skoro každému kdo je chce hledat dostupné. Aspoň zatím. Lidé by už konečně měli vědět, koho a proč se musí zbavit, aby se mohli mít doopravdy lépe. Je to nezbytnou podmínkou možného usilování o hledání jejich vlastní lepší budoucnosti.

Řada lidí se vyžívá v adrenalinových sportech, a přitom by se měli především zamýšlet nad tím, v čem žijí a co je vlastně čeká. Uvědomit si, že kapitalisté a jejich pomahači (v našich poměrech třeba hlavně katolická církev) se vůči nám z principu chovají a vždy budou chovat nepřátelsky, protože jen to je v souladu s jejich zájmy. Že od nich pro většinu nelze čekat nic dobrého, jenom lži, obírání a ponižování. Ptát se jak je možné, že bohatí stále víc bohatnou a chudí (ostatní) pořád víc chudnou. Že střední třídy žijí nikoliv v demokracii a užívání si běžných základních lidských práv a svobod, ale naopak v naprostém bezpráví, protože nemají významný nebo žádný majetek. Že veškeré reformy zatím jsou jen zdražováním nebo škrty sociálních výdajů, což je totéž, při zabezpečení ještě větších příjmů a majetků bohatým kapitalistům a jejich poskokům všeho druhu.

Je už nutné odmyslet si propagandistické fráze a věcně na faktech zkoumat, jestli byl starý „:totalitní“ režim lepší nebo horší než restaurovaný kapitalismus. O málo nebo o hodně? Pokud má skutečně platit moc většiny jak velí základní požadavek demokracie a pokud má být zabezpečován všestranný růst kvality životů lidí (tak lze chápat reálný pokrok) pak platí, že nelze trvale zachovat stávající nepřiměřená privilegia kapitalistů. Nelze totiž mít věci současně teplé i studené. Tak třeba nelze sloučit požadavek sociální spravedlivosti či plné zaměstnanosti a kapitalismu. .Komunisté po nástupu k moci tento rozpor proto museli řešit. Aby se z deseti mělo lépe 8 až 9 lidí, zbývající 1 až 2 se muselo nezbytně mít a cítit hůř. Nástup kapitalismu to však zcela obrátil. Aby se zase 1 až 2 „privilegovaní“ z deseti měl lépe, musí se mít a cítit hůř zbývajících 8 až 9 lidí.. To všechno dnes sami na sobě pociťujeme Co lze zlepšit a pro koho (pro 20 nebo 80 % lidí?),. Třeba proto vidět, že zachování kapitalismu znamená vzdát se myšlenek na dosažení demokracie, sociální spravedlnosti atd. Byla by to neodpustitelná slabost a hloupost.

Dnes víme, že dobře už bylo a že při pokračování současných vývojových trendů bude určitě hůře. Alespoň v našem „euroatlantickém“ prostoru. Jsou proto ve světě nejen objektivní podmínky dané demografickými faktory, vydrancováním přírody a zhoršením životního prostředí, ale neodvratně i v důsledku panování kapitalismu, zejména pak v jeho současné hypertrofické podobě globálního spekulačního imperialismu a programového nebezpečného zintenzivnění o jeho upevnění přeměnou na možná už i organizačně zakotvenou světovou vládu (nový světový řád). To nelze jen tak vymazat a obejít. Lze tuto výbušnou a riskantní situaci ještě nějakým „lidským“ způsobem překonat, nebo už lidstvo překročilo bod odkud není návratu? Nevíme. Ale smířit se s ní mohou jen roboti, ne občané ale „ovčané“. Pokud se má něco zlepšit, tak obecně řečeno všestrannou kvalitu života stále většího podílu populace. Zdaleka to ovšem neznamená jen nějaký pochybný růstu bůhví jak vykazovaného HDP. A pokud se má něco zlepšovat, tak ne pro nějakých 5 až 10 % majetkem privilegovaných lidí, ale v prvé řadě pro většinu, tedy pro oněch „zbývajících“ 90 až 95 % populace.

Je proto nejvyšší čas zabývat se hlavně tím, co bylo u nás v komunistickém systému dobré a co špatné, popřípadě co bylo v jeho rámci odstranitelné a co nikoliv. Tedy .co mělo být z minulého režimu zachováno a převzato. Když už tady ale byl režim který dokázal zabezpečit růst životní úrovně i majetku, fungoval bez dluhů a s rezervami, byl ekonomicky stabilní a rovnovážný, zajistil sociální jistoty a sociální spravedlnost, fungoval bez korupce a s daleko menší byrokracií, který zabezpečil vnitřní bezpečnost, zdravotnictví, obranu, školství, zaměstnání atd., kdy (strana a) vláda skutečně o Československu a jeho ekonomice i politice rozhodovala – proč se k němu nevracet. Samozřejmě na vyšší úrovni odpovídající době a požadavkům naplňování reálných lidských práv a svobod. Tu trochu demokracie jakou dává dnešní kapitalismus by určitě nebylo problémem zabezpečit. To přece v r. 1989 náš lid skutečně také chtěl, dokonce i ten Václav Havel přece tehdy sliboval pokračování socialismu.

Ať si to chceme nebo nechceme připustit svět se na začátku 21. století nalézá v hluboké globální demografické, ekologické, politické a ekonomické krizi. Panující a vše ovládající kapitalistický (imperialistický) systém je nehodlá a ani nemůže pokusit se je vážně řešit, protože by si pod sebou sám podřezával větev. Všichni víme, že na jedné straně tu máme skupinu velkých vládnoucích bohatých oligarchů a na druhé straně zbytek světové populace. Ti první vlastní ohromné až nepředstavitelné majetky, ti druzí mají především dluhy. Ať už osobní, nebo dluhy připadající na ně prostřednictvím zadlužených států a místních orgánů. Hrubá úvaha dává tušit, že na převažujícího běžného občana světa nepřipadá žádný majetek, ale naopak určitý průměrný dluh. Samozřejmě jeho výše je rozdílná podle zemí, určitě jiná je v USA a jiná v Číně (v tomto státě by byla taková bilance možná dokonce aktivní).. Takže třeba pokud v USA 1 % obyvatel získává 40 % všech příjmů, pak v průměru proti těm zbývajícím 99 % jsou placeni skoro 70 x víc. A to uvedené „pracovní“ příjmy nezahrnují možná ještě daleko větší příjmy z jejich majetků, a navíc i v rámci této jednoprocentní skupiny ještě existuje značná diferenciace. Takže potom se rozdíly mezi příjmy „průměru“ a těch nejbohatších pohybují už dokonce ve sto až tisíci násobcích. To je nejen proti morálce ale vůbec proti přírodě, neboť takové fyzické, intelektuální a vůbec biologické rozdíly mezi jednotlivci, které by je opravňovaly, zdaleka nemohou existovat. Kapitalismus se tak pro většinu lidí ukázal jako mnohem horší než onen reálný socialismus (komunismus?).

Vyhlídky dalšího vývoje jsou nejasné a nejisté. Skutečností však je, že v posledních desetiletích podmínky, které ho zakládají a usměrňují, se prudce mění a urychlují. Kolem nás se denodenně projevují zcela nové a ještě nedávno nepředpokládané nové jevy. Základním katalyzátorem přitom je rozpad světového finančního a měnového systému, znehodnocení USD a na něm závisící úpadek samotných USA, které zatím reprezentují rozhodující světovou velmoc a dokonce quazi světovou vládu. Spolu s tím už jak se zdá raketově roste ekonomický i politický význam a váha mohutné Číny s takřka čtvrtinou světové populace, a do určité míry i obdobně významné Indie. Do pohybu se dostávají nová kontinentální centra, která tento vývoj a tím i podlamování hegemonie USA (a na nich závislého ale i podněcujícího Izraele) urychlují. V Latinské Americe, takto dosud jejich zadním dvorku, začíná růst vliv Brazilie a neústupné Venezuely. Politicky se osamostatňuje Turecko aspirující na lídra turkických států a hledající určitá napojení na neposlušný a sílící Irán. Narůstá společenský neklid v arabských státech. Vůbec svět projevuje čím dál větší a hlasitější nespokojenost s dogmatickými a zastydlými postoji Izraele jakož i „silnou rukou“ USA. Atd.atd.

Samozřejmě kapitalismus se zatím účinně brání. Má proto k dispozici potřebný (byť možná jen „papírový“) majetek, nejrozsáhlejší a nejmocnější propagandistická centra, všudypřítomné tajné služby a jimi dosazované politiky, celosvětovou síť vojenských základen nejrůznějších typů jakož i nejmocnější armády NATO. Přes faktické nedávné prohry nebo aspoň pochybné výhry v Iráku a Afghánistánu, rozpoutává další konflikty (Lybie, Syrie), snaží se o bezohledný nátlak na Irán, systematicky obkličuje Rusko i Čínu sítí svých základen. Snaží se o politický protiútok v Latinské Americe, kde zcela nepokrytě podněcuje svržení jí neochotně podporujících či docela neposlušných režimů. . Evropská unie jednající jen jako přívěšek USA se snaží o maximální podrobení svých malých členských států, zejména antidemokratickým prosazením Lisabonské smlouvy, a to i když se jí celý systém současně rozpadá pod rukama. Všude zuří protiútok kapitalistů proti středním třídám, které chtějí zbavit posledních majetků a zbytků vlivu. Zatím ještě pořád do značné míry ve světě vítězí propaganda nad zdravým rozumem, i když moderní technické informační prostředky už začínají její dosavadní neomezení možnosti podlamovat. Současně ale platí, že všechny tyto globální kroky ústí jen v další zauzlování světové situace bez pozitivních řešení. Určitou protiváhou centralizačním snahám směřujícím k založení a upevnění nového světového společenského (pořád však kapitalistického) řádu mohou snad být jen státy BRICS. Ale tady jde jen o potenciální možnost zdaleka ne o závažnou realitu (při nejmenším by totiž musely aspoň rámcově působit ve vzájemné shodě a potlačit vzájemné rozpory. A samozřejmě omezit také mocný vliv vlastních kapitalistů).

A co v těchto podmínkách čeká nebo může čekat nás, naši malou Českou republiku?. Výchozí situace je pochmurná, jsme totiž už několik let bez podstatného majetku a místo něho máme jen dluhy, jsme plně ovládání „spřáteleným“ zahraničím, jsme bez schopných a poctivých „lidí“ – nejen politiků či novinářů. Národ je apatický, vygumovaný, bez odvahy a bez vůle. Bez snahy hledat a prosazovat změnu (viz nová volební generace 2010). Máme tu základní dilema současnosti, to je nechat se dál vykořisťovat nebo se postavit na zadní a přijat bez odporu to, že od nás cizí kapitalisté mohou odejít a nechat nás bez prostředků?. Co se u nás bude v této situaci dít? Jsou tady reálné možnosti změn provedených vnitřními silami nebo snad už byl překročen bod odkud není návratu? Chtěl bych být optimistou ale současně vím, že ani my nemusíme být prvním ani posledním upadajícím (dlouhodobě, trvale) státem a národem. Historie zná takových příkladů snad stovky. Takže platí „babo raď!“

Máme proto dokončit vypořádání s komunismem nebo už je aktuální a naléhavé se začít vypořádávat s kapitalismem? Vážně zkoumat, jak to ti blbí a zlí komunisté dělali, že lidé takové ekonomické, sociální, právní či bezpečnostní problémy jako dnes neměli. Všechny dosavadní střídající se garnitury nových antikomunistických papalášů totiž neprokázaly moc politické a ekonomické inteligence ani morálky, a to dokonce ani ve srovnání s funkcionáři v oněch vysmívaných husákovsko-jakešovských dobách. Měly ovšem vehementní nástup, když se začaly z jejich iniciativy přejmenovávat ulice, kácet sochy, vyřazovat závadné publikace a informace (z knihoven, škol i edičních plánů) a hlavně předělávat historie. Jinak jejich rozhodování se vyznačovalo vytvářením překážek, aby tyto mohly být později za velké náklady odstraňovány. Kdyby takové voloviny páchali komunisté, tak by se tomu museli smát i Eskymáci na Aljašce. Připomeňme si namátkou velmi aktivní účast Československa na likvidaci Rady vzájemné hospodářské pomoci, na jejíž bývalé trhy (hlavně v Rusku) se nyní snažíme znovu pokorně vnucovat (konečně to platí i pro Čínu). Zrušení Krajských národních výborů, aby mohly být po letech znovu zřízeny, ovšem v dvojnásobném počtu a (často) ve zcela jiných budovách. Dnes je na tapetě zrušení řady polistopadových „vynálezů“, například podpory stavebního spoření, vrchních soudů či mohutné dotace obnovitelných zdrojů (fotovoltaických, větrných, biomasu), které nám už přerostly přes hlavu. Prodali jsme více než 50 tun měnového zlata v době kdy bylo velmi levné, přičemž jeho cena se mezitím zvýšila zhruba 6 až 10 krát. Naše armáda se rychle zbavila sovětských tryskových letadel, aby si za drahé peníze mohla vypůjčit pár švédských Gripenů (kromě další vyřazené a dnes scházející výzbroje). Už 15 roků se motáme v kruhu kolem státních maturit, tedy problému co byl u nás úspěšně vyřešen už asi před 150 lety. A nevíme ještě jak třeba ještě na nastupující generace dolehne nedávné zrušení trestu smrti nebo povinné vojenské služby. Zatím je to velká neznámá. Za to ovšem hlavní představitelé nového kapitalistického režimu ve světě posbírali desítky různých slavných cen a titulů (však se novým zahraničním pánům také vyplatili) a hlavně dokázali sami významně až zázračně zbohatnout (opakovaně se např. veřejně probírá případ bývalého premiéra Grosse, ale ten je jen jedním z mnoha stovek a možná tisíců „úspěšných“ celostátních i lokálních politiků).

Je také naléhavé vyhledávat a žalovat viníky a spoluviníky dnešního neutěšeného a bezperspektivního stavu. Když byli trestně stíhání třeba Štěpán, Jakeš, Bilak, Lenárt, Hoffman, Štrougal, Lér, Žák a další, pak před současný při nejmenším morální ale dokonce i před trestní soud patří také dnešní pachatelé, mezi něž podle mého soudu patří především ti co nám už v době „vlády národní oběti“ (do r. 1992) dokázali připravit ztrátu nebo už nás dokonce zbavit ohromného společenského majetku a zbytků státní suverenity (Havel, Čalfa, Pithart, Klaus, Dienstbier, Tošovský, Rychetský, Zeman, Mertlík.). Pokud ještě žijí a dají se dát dohromady potřebné důkazy (jak víme Islanďané k takovým krokům za podobné „činy“ letos sáhnout neváhali). Neboť hlavní aktéři listopadu a postlistopadu dobře věděli nebo měli vědět, k čemu to povede, komu jejich akce slouží. Dnes víme i to, že ti hlavní z nich byli za „svůj odboj“ dokonce dobře placeni.

Takže polistopadová politika jak je zřejmé ve skutečnosti nezdiskreditovala socialismus ale naopak kapitalismus. Ale bohužel s tím také samotnou nastolenou „(pseudo)demokracii“. Neboť co vlastně má společného s demokracií systém, ve kterém se míra práv a svobod jednotlivce rovná velikosti jeho majetku.?.Navíc v podstatě všechno to, z  čeho „náš“ kapitalismus žil při nejmenším ještě do konce století bylo vybudováno za komunistů.. Přišel čas znovu přemýšlet o socialismu. O demokratickém socialismu (i když na jméně koneckonců nezáleží). Neboť kapitalismus je pořád ten samý jaký byl a vlastně je pořád horší a nebezpečnější. Nikdo už dnes ani nepochybuje o tom, že kapitalisté nejsou žádné lidumilové anebo zvlášť vynikající jedinci. Pokud chce někdo myslet a jednat po kapitalisticku, musí se chovat jako sociálně bezcitné hovado (pokud už jím není). Neboť skutečnost je prostá. Nikdo nadměrně nezbohatl z vlastní práce. Stále platí stará Balzacova pravda, že na počátku každého bohatství je zločin, ten však pokračuje i během jeho narůstání soustavným okrádáním pracujících, spotřebitelů či vkladatelů. Zkrátka chudých lidí i zemí.

A stále víc nás tlačí čas. Nechceme přece čekat, až to dojde tak daleko, že naši vysokoškoláci - vnuci a pravnuci - budou hledat práci u pásu v čínských továrnách na Ukrajině. Je to jen ilustrace. Vím, že přeháním, ale i podobná situace bude možná. A na západ už také nebude možno za lepším utéct. Pokud tu totiž přestanou mít příjmy z levné práce nás a nám podobných, pokud Čína a ostatní producenti a vývozci začnou zdražovat, dostanou se i oni rychle do pásma chudoby. Dovedou se totiž mít dobře (lepší) jen z cizí práce. Budou proto mít potíže postarat se napřed o vlastní a přestanou mít zájem o lidi z východu. Vzdělance i nevzdělance.

Je čas na kladení jiných naléhavých otázek, než nám je vnucuje soudobá propaganda. Skutečně selhal „komunismus(?)“, nebo ne? Selhal jen ve srovnání s původními ideály nebo snad ve srovnání s kapitalismem? Vyčerpal své rozvojové možnosti nebo ne? Musíme počítat s tím, že v případě reálných společenských snah o nastolení sociální spravedlnosti dojde znovu k tvrdostem a možná i přehmatům jako v dobách začínajícího komunismu nebo ne (představme si třeba o jaké neodpustitelné zločiny by se jednalo, kdyby měl být konfiskován našim „poctivým“ korupčníkům, privatizátorům a restituentům jejich zasloužený majetek)? A má se s tím počítat nebo se tomu dá čelit? Atd.

Ale nelze se nechat do nekonečna balamutit tím, že kapitalismus nemá alternativu. Ta už tady přece byla. Minulý režim sice nebyl dobrý, ale i tak byl jednoznačně lepší. Rozhodně byl lidštější i perspektivnější. Schopný vývoje. Čekají nás zkrátka větší a větší sociální problémy a je třeba proti tomu něco aktivně dělat. Pokud možno včas. Nemůžeme si dělat iluze, že něco půjde hladce a bez obětí. Pokud nám jde o hledání větší sociální spravedlnosti musí se počítat s tím, že se přitom nutně narazí a to tvrdě. Nelze přece sloučit požadavek sociální spravedlivosti či plné zaměstnanosti pro většinu a současně pokračování kapitalismu. To totiž předpokládá odstranění či aspoň podstatné omezení dnešních společenských privilegií vládnoucích kapitalistů a jejich pomahačů, tedy u oněch 5 až 10 % populace, aby těch zbývajících 90 až 95 % mohlo žít lépe a poctivě. Jinak bychom slibovali něco tak nemožného, jako kdyby něco mělo být současně studené i teplé. Zkrátka protimluv. Z jejich hlediska to však znamená přinesení „obětí“ což budou samozřejmě pokládat za nepřijatelné a neprominutelné křivdy. Nelze vyloučit, že půjde o opakování podobných, jaké už kdysi nastaly v souvislosti se vznikem evropského komunismu v SSSR či u nás. Bohužel, kdo se nepoučil je jak známo k opakování odsouzen. To určitě není žádné doporučení a tím méně program, jen pouhé konstatování možného vývoje budoucí situace. Věřím tomu, že přesto bude úsilí o nápravu daných společenských poměrů směrem k vyšší společenské spravedlnosti a kvalitě života pokračovat. Těžko říci zda bude úspěšný, popřípadě zda bude úspěšný u nás v malé ČR. Jisté je, že naše vlastní (obnovené) dvacetileté zkušenosti s kapitalismem a jeho reprezentanty prokázaly, že s nimi už v budoucnu nelze jednat v rukavičkách, ani jen nějak dočasně.

Takže platí lidi myslete! A také „socialisté z vandru domů….!“

Poznámka editora

Nejsem si jistý, zda se s tímto textem bez výhrad ztotožňuji. Je to na můj vkus přeci jen příliš levicově orientovaný text. Autor nostalgicky vzpomíná na předlistopadovou dobu a zapomíná na celkovou chmurnou atmosferu beznaděje, strachu, oslavu průměrnosti a nesvobody těch časů. Nemyslím, že návrat k socialismu nebo nejde bože ke komunismu by nám vytrhl trn z paty. Ani tzv. socialismus, ani tzv. kapitalismus se neukázaly jako funkční systémy. Říkám tak-zvané, protože v obou případech šlo o prázdná slova, skořápku. Neměli jsme nikdy socialismus tak jako nemáme teď kapitalismus. To, co se nazývalo socialismem, byl real-socialismus, to, co se nazývá kapitalismem, je teror korporací okořeněný prorůstáním podsvětí do státních správ. Ani jeden řád není řešením. I když je pravdou, že jsme se zjevně dostali z bláta do louže.

Známka 1.5 (hodnotilo 432)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

První úkol AfD v Bundestagu: Výbor na vyšetřování úlohy Angely Merkelové v přijetí cca miliónu migrantů v roce 201524.09.17 22:19 Německo 0

21:13:Při mezisoučtu v Sasku získala AfD 30 % a umístila se tak na prvním místě24.09.17 21:14 Německo 0

Výsledky německých voleb v 19:41: CDU/CSU: 33 SPD: 20,8 AfD: 13,3 FDP: 10,5 Linke: 8,7 Grüne: 9,124.09.17 20:25 Německo 0

Ruští agenti se pokoušeli ovlivnit německé voliče z volebního okrsku 10924.09.17 18:36 Německo 0

Rada Evropy rozhodla, že se nebude ověřovat věk u ilegálních migrantů mladších 18 let - bylo by to pro ně traumatizující24.09.17 00:50 Evropská unie 1

Centrální španělská vláda nám názorně předvádí evropské hodnoty23.09.17 13:01 Španělsko 2

Merkelová byla mohutně vypískána v Mnichově23.09.17 12:11 Německo 5

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 2

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 3

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 5

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 8

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 7

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,80 Kč
Euro
26,06 Kč
Libra
29,44 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,36 Kč
Švýcarský frank
22,49 Kč
100 japonských jenů
19,47 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,93 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 285,27 Kč
1 unce stříbra
370,58 Kč
Bitcoin
80 761,94 Kč

Poslední aktualizace: 24.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 21 312