Nemocný kapitalismus a co s ním

František Nevařil

10.8.2011 Komentáře Témata: Společnost 10343 slov

Začněme tím, že jedním z názvů kapitalismu je konzumní společnost. Na to vcelku docela slyší. Je však „konzumní“ pro všechny, pro většinu, nebo jen pro privilegovanou menšinu, která si říká elita společnosti? A jak se vůbec naší elitou stala? Její začátek nutno nesporně spatřovat v naší privatizace, která ve skutečnosti byla klasickou prvotní akumulací těch, kteří byli nejen schopní ale byli schopní všeho. Na tomto základě jsme už v podstatě přišli o ohromný majetek vybudovaný z vlastní práce našich lidí v období komunismu a teď máme na krku jen nové dluhy. A to ještě nemusí být všechno, pokud např. vezmeme na vědomí neustále předkládané nehorázné a zcela neoprávněné požadavky sudetských Němců nebo katolické církve a samozřejmě nástup současné hluboké krize.

Pokud se nám vnucuje, že u nás mezitím došlo k významnému růstu materiální životní úrovně (většiny) čili módně řečeno říká konzumu, pak třeba jednoznačně konstatovat, že to je rovněž pouhý klam a mam. Jen asi 5 % nově privilegovaných na převratu bohatě vydělalo a ti tvoří tvrdé jádro moci.. Dalších asi 15 % lidí, hlavně z řad přisluhovačů všeho druhu, si svoji předchozí životní zhruba zachovalo. Zbývajících okolo 80 % populace pak prodělalo - ti jsou novým režimem velmi postižení.. 65 % rodin má problém vyjít s penězi, z toho ve velice obtížné hmotné životní situaci je 36 % rodin. Více než 800 tis. lidí žije přímo v chudobě.

Tento nežádoucí vývoj je dán změnou struktury a rozbíhajících se temp vývoje rozdílných příjmů. Především rapidně narostly a dále rostou příjmy z majetků (kapitalistů, majitelů nájemních domů, rentiérů), které se už rovnají více než třetině všech pracovních příjmů (dříve šlo jen o výnosy úroků z úspor obyvatelstva). Takže už jsme skutečně přestali být zemí „pracujících“.

Průměrné hrubé pracovní příjmy sice nominálně vzrostly sedminásobně, po zohlednění zvýšení podílu daně z příjmů a zákonného pojištění však jde už jen asi o „čistý“ šestinásobek. To je ale v podstatě pohlceno inflací, alespoň u oné většiny, která na průměr nedosahuje a u níž se zákonitě mimořádně zvýšil hlavní a nevyhnutelný náklad domácností, spojený  se zcela nepřiměřeným růstem cen služeb spojených s bydlením (jejich podíl dříve činil asi 10 % a dnes 25 – 30 % z celkových nákladů). Navíc tyto průměrné příjmy jsou pro většinu stejně od základu zkresleny nadměrně vysokými pracovními platy zvýhodňovaných manažerů a jim podobných „pracujících“, takže na ty ostatní toho stejně zbývá podstatně méně než onen jim nedostupný průměr.

Zjednodušeně řečeno – u 4/5 pracujících se reálné pracovní příjmy proti roku 1989 vůbec nezvýšily, pokud nejsou dokonce nižší. Přičemž za tuto dobu je komunisté dokázali zvýšit skoro na trojnásobek. Náš odstup od tzv. Západu se proto ještě dále prohloubil. Pokud tehdy v ČSSR se průměrné mzdy pohybovaly na úrovni 1/3 SRN, dnes se to blíží pouhé 1/5. Tragické je, že pokud bychom chtěli vážně usilovat o jejich vyrovnání, tak nám prnci její zahraniční majitelé jednoduše seberou a přestěhují jinam. Protože by na nás potom přestali vydělávat a k čemu bychom jim potom byli? A zcela mimo hru se dostaly sociální příjmy, především starobní důchody, jejichž průměrná výše v r. 1989 představovala skoro 62 % průměrného hrubého platu aby už v r. 2007 klesla na necelých 37 %. Pravda, zase ovšem vznikly nové dříve neznámé „podpory v nezaměstnanosti“ (v r. 2006 asi 19 mld. Kč.).

Pro lidi zvyklé žít a pracovat za komunismu jsou to zcela nové a neočekávané tendence společenského vývoje. Když přišli komunisté k moci zaměřili se na to aby řekněme 8 až 9 lidí z deseti se mělo lépe, přičemž zákonitě se jeden až dva z do té doby privilegovaných - ti bohatí a z lepších rodin či rodů - muselo mít hůře než předtím. Ti se samozřejmě cítili poškozeni. Nosili tuto „křivdu“ v sobě celou dobu a po „sametové revoluci“ se jim to podařilo vrátit. Takže aby se 1 až 2 lidé z deseti mělo lépe, musí se nyní 8 až 9 mít zase hůře. Není to ovšem žádné české specifikum, takové poměry v distribuci společenského bohatství existovalo a existuje jako základní princip v kapitalismu (imperialismu, globálním imperialismu).

Takže za tento převrat si nové panstvo nechalo řádně zaplatit. Nejde jen o samotné „nové úspěšné“ kapitalisty. V rámci tohoto neblahého vývoje také noví politici (hlavně poslanci a senátoři) nezapomněli na sebe a odměňují se tak štědře, že o tom se bývalým komunistickým poslancům mohlo jen zdát. Ti byli totiž normálně zaměstnáni a za své poslancování brali jen 2.000 Kč měsíčně, zúčtovatelné cestovné a diety a 100 Kč za každý den ztrávený na zasedání parlamentu (sám prezident a generální tajemník strany měl asi 24 tis. Kč měsíčně). Možná byli na nic, ale ti noví mají asi pro „lid“ stejný význam, spíše jsou ještě větší škůdci Za to berou se všemi dodatečnými funkcemi až 100 tis. Kč a další několika desetitisícové (nezdanitelné) a všelijak švindlované a zneužívané náhrady měsíčně.

A podobně je tomu nejen na krajských úrovních ale dokonce už v obcích, kde šlo dříve především o dobrovolné a neplacené funkce. Navíc mají kromě přečetných imunit spoustu dalších lidem nedostupných privilegií. Třeba ve zdravotnictví má skoro každý papaláš nějaké to nemocniční „prezidentské apartmá“, když někdejší nejvyšší šéfové se museli spokojovat s dnes tak připomínaným byť docela nekomfortním Sanopsem. Pikantní je, že ani příspěvky vládnoucí KSČ ve srovnání se současnými rozpočtovými dotacemi nestály za řeč. Její výdaje byly totiž v podstatě placeny členskými příspěvky, takže od státu brala jen asi 70 mil. Kč ročně, takže vlastně si žila „za své“. Skoro tolik brali tehdy i lidovci a národní socialisté (nesrovnatelně více pak dostávala katolická církev).

Holt stali jsme se „normální“ součástí vyspělého světa sdílející bez výhrad jeho hodnoty. Někdy v devadesátých letech známý americký politický analytik Michal Parenti prohlásil, že „náš (západní) strach, že by komunismus jednoho dne mohl pohltit většinu světa zastírá fakt, že antikomunismus – to je kapitalismus – to už udělal“. Bylo toho dosaženo po jeho výhře ve studené válce, která v podstatě probíhala od bolševické revoluce v Rusku v r. 1917. Její formiální vyhlášení Churchillem ve Fultonu (USA) v r. 1947 bylo jen začátkem její nové etapy. Všichni tuto pravdu, to je naprostou světovládu současného globálního kapitalismu a imperialismu cítíme v kostech. Je nejen bohatým ale po rozpadu SSSR i vítězným systémem, který proto také plně odpovídá za všechno dobré a hlavně špatné co se na planetě děje. Naše republika se po r. 1989 stala jen jeho dalším byť malým a nevýznamným kolečkem..

Pozoruhodné je, že „neviditelně“ vládnoucích kapitalistů reprezentujících ho v praxi je ve světě nepatrná menšina. Jejich počet lze odhadnout podle počtu dolarových milionářů (USD), kterých bylo v r. 2007 údajně jen 10,7 milionů, v tom dolarových miliardářů jen něco přes 1000. To reprezentuje jen o něco více než jednu promile světové populace. Takže realitě vcelku odpovídá notoricky známé rčení o "horních deseti tisících" (v zemi s 10 mil. obyvatel). Reálně pak k rozhodujícím "vládcům světa" lze počítat asi 225 nejbohatších dolarových miliardářů (především z USA), kteří vlastnili osobní majetek rovnající se skoro polovině ročních příjmů veškeré lidí planety, přičemž tři nejbohatší z nich mají dokonce údajně větší soukromý majetek než 600 mil. lidí v chudých zemích. Na špici toho všeho jsou zřejmě známé klany Rockefellerů a Rotschildů, které se vymykají i přehledům těch nejbohatších, které žijí jakoby mimo tento svět do něhož nikdo nevidí.

Početnější je druhá třída zahrnující jejich nejrůznější pomahače a lokaje (mají k dispozici politiky, manažery, nejrůznější "kněze" a mnichy, novináře, propagandisty, společenské "vědce", historiky a dokumentaristy, četné příslušníky "kulturní fronty", šéfy justice, policie a armád, dokonce i odborářské bossy atd.). S velkou rezervou ale ani jejich počet nebude globálně přesahovat 3 % ní podíl lidstva, spíše je nižší. Pokud na jejich domácnost budeme počítat průměrně až se 4 členy, pak všichni tito vyvolení a privilegovaní dohromady představují nejvýše 12 % světové populace (resp. asi 6 až 10 % všech potencionálních voličů). A to všechno dohromady reprezentuje onu „hmotně zainteresovanou“ světovou vládu, jejíž tvrdé jádro tvoří už zmíněná hrstka milionářů a miliardářů, která s námi všemi ostatními „občany“ tak dokáže mávat jako s hadrem.

Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či nebude nahražen (ať už nějakou revolucí nebo bez ní) něčím dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší kvalitu životů. Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena. Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se fundamentální a z jeho vlastní podstaty vyplývající společenské procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě oslabují a podlamují. Zkusme se na některé (snad ty hlavní) blíže podívat. Snad se přitom i zasnít, co s kapitalisty a co případně po nich, jak by měla vypadat skutečná demokracie a sociální rozvoj v podmínkách 21. století.

Co přitom třeba brát především v úvahu.

V prvé řadě je o vývoj v USA. Tato světová zatím unipolární supervelmoc prochází po desetiletí soustavným ekonomickým i společenským úpadkem. To je pro kapitalismus mimořádně důležité, protože právě ona představuje světovou centrálu a záštitu globálního kapitalismu, je jakousi jeho výkonným generálním ředitelstvím. V jejím čele sice formálně stojí prezident USA, ve skutečnosti však především banky (přesnějši řečeno peněžní instituce všeho druhu) a bankéři, současně většinou i velcí burziáni, v nichž je koncentrován největší soukromý kapitál a jejichž prostřednictvím rozhodují oni nejbohatší.

USA si prostě dávno žijí nad poměry. Jejich dluhy narůstají proto, že jim trvale převažuje dovoz zboží a služeb nad vývozem, přičemž navíc se v zájmu získání mimořádných zisků v zahraničí pořád pokračují i ve vývozu produkčního kapitálu (přímých i portfoliových investic). A kromě toho všeho musí vydržovat svých více než 700 zahraničních vojenských základen na cizích územích.

To všechno vedlo k tomu, že dnes se už jedná jen o „obra na hliněných nohou“, nadměrně závislého na čínských penězích, arabské ropě, mexických pracovnících a dokonce i na černoších v armádě a námořnictvu.

Mnoho zcela základních věcí tu přitom řádně nefunguje. Připomeňme si známé příklady, třeba kalifornskou energetiku (dnes dokonce celý insolventní kalifornský stát), hurikán Katrin a New Orleans, padající dálniční mosty a zchátralá infrastruktura vůbec, nespolehlivé raketoplány atd. Vysoká kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou ostudou. Bývalý nemohoucí SSSR si dokázal před 25 lety lépe poradit s Černobylem než dnešní „vyspělé“ USA s havarií ropné plošiny v Mexickém zálivu.

Vlastně platí, že spolehlivě (zatím) fungují jen odvětví více méně regulovaná a usměrňovaná státem, tedy zbrojní výroba, popř. zemědělská a potravinářská produkce. Možná ještě farmaceutická zlodějna. Ostatní z velké části balancují na pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro americký automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize (jen eufemicky nazývané hypoteční či burzovní), které se teprve budou hromadit a projevovat. Její důsledky jsou sice už dnes hrozivé, ale určitě nejsou pořád konečné. Ekonomika USA dnes svými vazbami ohrožuje celý svět a samozřejmě i svoje vlastní obyvatelstvo především.

Tato země za 2. světové války nesmírně zbohatla a na tom založila i svoji poválečnou nadvládu. Pokud pokládáme za jádro politiky ekonomiku, a to je určitě oprávněné (viz politickou podřízenost vlád všeho druhu důsledkům současné hospodářské krize), pak ale od té doby s určitými výkyvy prochází trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkem. Pokud po válce produkovala zhruba 40 % světového HDP, dnes je to jenom asi jedna pětina (z toho převážně ve službách, a významnou část dokonce virtuálně přímo v bankách a na burzách). Pokud byla největším světovým věřitelem, dnes je největším světovým dlužníkem s dluhem rostoucím už zhruba o bilion ročně.

Vyjádřeno známým středoevropským žargonem je „plajte“.

Co jiného říci o státu, jehož zahraniční zadluženost se blíží 14 bil. USD, a jehož souhrnná vnitřní zadluženost státu a jeho orgánů, bank, podniků a obyvatelstva už přesáhla dokonce 51 bil. USD (r. 2007). Přičemž jeho roční HDP je vykazován ve výši okolo 13 až 14 bil. USD. To znamená, že jejjich zahraniční dluh se už rovná výši HDP, a celkové vnitřní dluhy jsou dokonce skoro čtyřnásobné. To je mnohem větší problém než mají všechny předlužené státy EU dohromady.

V této situaci horko těžko prosadil prezident Obama úsporný program ve výši 4 bil. USD rozložený do 12 let. Kupecké počty stačí na to vidět, že se tím nic nevyřeší a výbuch se jen o něco odkládá. V této době (zhruba r. 2003) by totiž dnešní zahraniční zadlužení Spojených států při dnešním tempu růsta jen dále vzrostlo a to až na 18 bil. USD (14 + 12 – 4 bil.). Najdese ještě nějaký bláhový zahraniční věřitel, který bude ochoten házet své vlastní peníze do této bezedné studny?

Neboť pokud po 2. světové válce americký dolar byl fakticky tvrdou měnou, tak mezitím se stal v podstatě bezcenným a vysoce rizikovým papírem, či spíše pouhým účetním záznamem. Ukažme si to na ceně zlata, které bychom pořád měli brát jako klasickou reálnou míru hodnot. Po válce stála trojská unce zlata 35 USD a začátkem roku 2011 se už pohybovala okolo 1400 USD (v těchto dnech dokonce okolo 1.650 USD a dále roste). Tzn., že reálná kupní síla (hodnota) dolaru podle toho mezitím klesla na pouhá 2,5 až 3 % původní. Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA dávno není ekonomika ale jejich armáda. Postavení dolaru se už opírá jen o „bodáky“. Na jak dlouho? Neboť ani faktické výsledky tohoto silového monstra nejsou nic moc. Určitě dokáže všechno co chce rozmlátit a kdekoho pozabíjet. Hlavně ovšem na dálku. Armáda USA dokázala porazit Granadu nebo Panamu, ale už neumí vyhrát pořádnou válku, jak ukazuje případ Iráku a Afghánistanu.

Přesto všechno pořád nominálně vykazují jednu z nejvyšších hodnot HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu, nyní se pohybující kolem 40 tis. USD ročně. To všechno je ale vysoce pochybné, pokud bereme v úvahu výše zmíněné znehodnocení této měny (samozřejmě totéž nutno brát v úvahu i při hodnocení HDP druhých států pokud je vyjádřeno v USD přepočtených běžným tržním kurzem měn). Je to sice velice hypotetická úvaha, ale ukazuje se, že pokud bychom tuto hodnotu přepočetli na reálnou hodnotu ve vztahu k vývoji ceny zlata, pak proti r. 1948 do současnosti vlastně HDP na obyvatele USA se doopravdy zvýšil jen nepodstatně, o nějakých 15 až 25 %. To by si určitě zasluhovalo prověřit, ale i takový hrubý údaj určitě stojí za pozornost.

Je to stát až nevysvětlitelných paradoxů. Jak je totiž možné, že k tomu všemu dochází v zemi, která aspoň donedávna byla pokládána za nejbohatší a nejproduktivnější ve světě, v níž je koncentrováno nejvíce dolarových miliardářů a milionářů. Kde jsou největší banky a burzy s nejlepším know-how, nejlepší(?) vysoké školy kde se snaží (mají snažit) vzdělávat nejinteligentnější lidé z celého světa, která má nejvíce nositelů Nobelových cen (především pak za ekonomii), nejvíce vynálezů a patentů a nejlepší vědu, nejmocnější armádu a nejlepší zbraně, která poučuje denodenně celý svět ….

Kapitalismus spočívá na penězích, na kapitálu. Už dávno ovšem ne na penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o peníze účetní (mají formu oběživa, vkladů, účastí do podílových fondů, dluhopisů, akcií, hodnoty různých derivátů). Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států, ale tzv. nezávislých centrálních bank (v USA jde přitom o soukromý podnik - FED). Aspoň dříve tomu tak bylo. Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze „vyrábí“ pouhým účetním zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce vznikají přímo na různých burzách. V podstatě každým zvýšením příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a „hodnotu“ obchodovaných cenných papírů všeho druhu.

Lze konstatovat, že celý měnový systém USD spočívá v rukou zmíněného amerického FEDu, který je vlastně už zkrachovalou institucí, neboť jeho hlavním majetkem jsou jen bezcenné (nesplatitelné) americké státní dluhopiy. Konečně si to uvědomili i jejich jiní zahraniční vlastníci (hlavně Čína, která má asi 3,2 biliony měnových rezerv, z toho okolo 70 % v USD), že takhle už to dál nejde, že jim po krachu dolaru zůstane v ruce jen „černý Petr“ a oči pro pláč. Hledají se byť velmi obtížně cesty k nalezení jiných forem vzájemného zahraničního obchodu a plateb.

Významným signálem možné zásadní změny je nedávno ohlášená dohoda Číny, Indie, Brazilie, Ruska a Jižní Afriky o přechodu na systém vypořádání vzájemných obchodů a vztahů v jejich národních měnách (i když realizace takové dohody nebude jistě rychlá a jednoduchá). .Zdá se, že dominance dolaru brzy skončí a USA tak základní nástroj ožebračování a podrobování jiných zemí ztratí. .

Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům na bázi přiměřených úspor druhých věřitelských subjektů. Rozhodně už ale nemohou plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné drahé kovy.

Kolik by jich proto v dnešním světě při řádném fungování ekonomik mělo (mohlo) celkem být nám pomůže ukázat hrubá ilustrativní úvaha opírající se o základní dostupná hrubá čísla. (ta jsou ovšem velice nedostatečná a sporná, různí autoři a statistiky uvádí různé údaje a jen těžko se tu hledá přibližná realita). Prvním předpokladem je, že průměrná platební lhůta za dodávky by neměla překračovat jeden měsíc (tak v ČSSR do r. 1989 běžně platilo, že dodavatelé v místě své peníze dostali do týdne, na území státu do 14 dnů, a ze zahraničí do měsíce). Odhadneme-li výši ročního celosvětového HDP na 65 až 70 bilionů USD a s přihlédnutím k tomu, že se obchoduje v cenách zahrnujících kromě nově vytvořené hodnoty i spotřebu surovin, materiálů a služeb, lze skutečný primární tržní obrat ocenit tak asi 150 až 160 biliony USD. Použijeme-li přitom jako maximální přiměřenou (průměrnou) lhůtu splatnosti jeden měsíc, pak 1/12 tohoto obratu reprezentuje asi 12 či 13 bilionů USD, s nadměrnou tolerancí řekněme 15 bilionů USD. Po započtení přiměřených úspor obyvatelstva (odhadem odpovídající maximálně roční výši HDP) by pak celkové množství „peněz“ ve světě nemělo přesahovat 80 až 85 bil. USD, spíše mnohem mnohem méně.

Takže asi nejvýše tolik by mělo obíhat ve světě papírových (a účetních) peněz, pokud by měla globální i lokální ekonomiky fungovat jak náleží, plynule a bez otřesů, bez fingovaných hodnot. Tomu je ale dnešní svět na hony vzdálen. Kolik jich doopravdy je skutečně nevím (OSN v tom směru neposkytuje dostatečné údaje. Spíše by bylo možno počítat s daty poskytovanými Bankou pro mezinárodní platy – BIS ve švýcarské Basileji). Ale jsou informace, že jen hodnota nejrůznějších a jak se už jednoznačně prokázalo vysoce pochybných peněžních derivátů (jde jen o spekulativní hodnoty, jejichž výše by mělo být jen zcela okrajové, pokud vůbec) se pohybuje okolo 600 bilionů USD. Dokonce některé prameny z USA uvádí výši okolo 1500 bilionů USD (sám se tomu zdráhám věřit - je to vůbec možné?). Už to nižší číslo by odpovídalo skoro 10ti násobku ročního HDP celého světa. Myslím, že tu má jít spíše jen o miliardy.

K tomu určitě nutno přičíst další stovky miliard USD dalších peněz – hotovostního oběživa, půjček, pohledávek, hodnoty obchodovaných cenných .papírů (mimo zmíněné deriváty). Spíše beru vážně údaj o tom, že globální hodnota světových finančních aktiv se pohybuje okolo 240 bilionů USD (Giovanni Sartori). V tomto případě by se ale zase jednalo jen o spodní hranici takových úvah.

Přitom faktická souhrnná hodnota veškerého fyzického majetku světa vytvořeného lidskou prací, tedy staveb, budov, strojů, zařízení, zásob surovin i zboží atd. se může pohybovat mezi 300 až 400 biliony USD. Z toho jednoznačně plyne, že globálně existuje a působí nadměrné a nežádoucí ničím věcným nekryté množství peněz. Místo potřebných nejvýše 85 bilionů USD v oběhu tu máme počítáno s velkou rezervou dohromady (včetně oněch derivátů) při nejmenším 240 bilionů USD, a podle uváděných fantaskních úvah dokonce 1500 až 2500 bilionů USD. V této mase virtuálního bohatství se snadno ztratí i bilionové ztráty, které jak známo utrpěli vlastníci – tentokrát i ti největší boháči – v průběhu nynější hluboké krize. Ty dnešní peníze vlastně nemají ani vypovídací hodnotu. Zásadně deformují údaje o reálném stavu hospodářství států i lidí, zakládají tendence (příčiny) k inflacím a hyperinflacím, znehodnocování úspor, deformacím měnových kurzů, ztrátě věrohodnosti ekonomických kalkulací atd.atd.

Kde ty peníze jsou, když státy, obyvatelstvo i podniky tonou v (nesplatitelných) dluzích, kdo ví? Na jedné straně jsou jako kapitál koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních i cizích států a celých sociálních tříd jejichž příslušníci (občané, voliči) musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé straně jsou vlastně bezcenné (což platí právě hlavně pro rezervní měny, resp. USD), jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně i základní příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje (výkyvů), celkové lability a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a nestability. Pro jejich rozhodující vlastníky, to je velké žraloky kapitalisty (bankéře a burziány) ovládající světové finance však mají ten konkretní a to zcela zásadní význam, že jen oni tyto bezcenné papírky (záznamy) vzniklé „z ničeho“ postupně dokáží transformovat na hmotný majetek (podniky, pozemky, přírodní zdroje), který jakoby „anonymně“ postupně přechází do jejich vlastnictví, které tak přebírají od lidí ze středních tříd, menších kapitalistů a hlavně veřejnoprávních orgánů (států, provincií, obcí). Stávají (stanou) se tak vlastně až majiteli větších či menších částí území, infrastruktury i ekonomické základny řady celých tzv. nezávislých států (viz např. diskuse o nutnosti prodejů ostrovů „předluženého“ Řecka) a tak i majiteli jejich domácího obyvatelstva.

Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i burzovní bubliny a propady. Tyto dnešní převážně virtuální „peníze“ nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států, ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru (bankéřů a burziánů), který právě z tohoto „ničeho“ dokáže nadělat ony skutečně mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko, jak ukazují příklady Řecka, Irska, Portugalska, možná Španělska a dalších. …

Jeden z hlavních diskutovaných rozporů mezi pravicovými a levicovými (přesněji řečeno v evropských poměrech zejména sociálně demokratickými) politiky jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde o to, zda ti „úspěšnější“ mají či nemají být postihovány až trestáni vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za svou práci přímo.

Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanějsí než se zdá na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a neposuzuje, přestože existují jejich konkretní příjemci. Platí to třeba pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad a benefitů poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům (v praxi jde o náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na vlastní životní náklady v podstatě odpadají), a hlavně pak pro přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných papírů na burzách.. To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé „procentní“ výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů.

Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy majetkové (z vlastnictví, podniku, kapitálu) a na příjmy pracovní. Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda vlastnictví produkčních prostředků (kapitál) může či nemůže být sám o sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou skupin příjmů a trendy jejich vývoje.

Jednoduše řečeno to, že příjmy z vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich podíl stále zvyšuje. Víme, že rozhodující stamilionové masy ekonomicky činných lidí ve světě jsou zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké části i už zmínění pomahači kapitalistů. Přitom podíl mezd a odměn za práci na na celkových příjmech v polovině osmdesátých let např. v Evropské unii činil jen 57 % a po roce 2000 ještě dále klesl na 51 % (v USA v téže době ze 65 % klesl na 61 %).

Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně nadpřiměřený podíl bere a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců, oněch manažerů a dalších pomahačů. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy běžných zaměstnanců se pohybují alespoň v tzv. západních zemích jen asi okolo poloviny z celkových vykazovaných příjmů a tento podíl má stále klesající tendenci.

Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich celou druhou polovinu (bez dalších nevykazovaných příjmů) představují nejvýše 3 % populace je zřejmé, že je nehodlají a ani nemohou využívat jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu. Musí nezbytně převážnou část z nich odkládat ve formě jakéhosi „pokladu“, tedy k růstu vlastního majetku reprezentovaného pořizováním pozemků a jiných nemovitostí, cenných papírů všeho druhu (pravda možná i bezcenných nebo nadhodnocených), různých sbírek uměleckých předmětů či starožitností, luxusních a předražených „značkových“ produktů, nevyužívaných tryskáčů a jachet atd.atd.

Jejich souhrnným znakem je, že jejich cena není úměrná množství na nich vynakládané práce a tedy její potřeby.

Buď jde vlastně jen o překupování věcí už dávno vyrobených nebo vůbec nevyráběných (pozemky a přírodní zdroje), nebo kde potřebu lidské práce nahražuje ve značné míře pouhá cena značky. Kromě toho všechny takové operace probíhají často se značným časovým odkladem použití takto běžně „nevyužitelných“ příjmů vládnoucích.

K čemu to pak „globálně“ (lokálně?) vede je zřejmé. Existující nebo možná souhrnná nabídka zboží a služeb na trhu musí nezbytně dříve či později převyšovat reálnou poptávku po nich. Totiž ti co mají velké peníze je v takové míře zdaleka nepotřebují a masy těch co je potřebují na ně naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky. To je příčinou masivní latentní nerovnováhy souhrnné nabídky a poptávky, resp. zásadní deformace (podhodnocení) poptávky pracujících a na tomto základě pak také primární příčinou „krizí z nadbytku výroby“, vzniku a růstu masové nezaměstnanosti, i existence armády nezaměstnaných se všemi z toho plynoucími nežádoucími sociálními dopady.

Současný a zostřující se způsob primárního antiekvivalentního rozdělování výsledků práce už snad překročil únosnou a dokonce sebezáchovnou mez. Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý kapitalistický (podnikatelský) princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k možnému výbuchu.

Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento negativní vývoj zastaví, pokud vůbec?

Úspěch kapitalistů a podnikatelů je ve významné míře založen na levné práci zaměstnanců (popř. i subdodavatelů). Čím je je její cena (mzda, plat) nižší, tím více zbude konkretnímu vlastníku produkčního majetku - podnikateli, kapitalistovi, ba celému státu v němž je takové „velké“ vlastnictví koncentrováno. Ať už se tomu říká vykořisťování, parasitismus nebo vysávání druhých. Klasicky takto kapitalismus využíval a využívá lidi doma ve vlastních zemích. Dokonce i nyní tu cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne přímým snižováním mezd a platů tak určitě jejich zaostáváním za růstem její produktivity a dokonce významným zvyšováním její intenzity (co jiného je tzv. „zeštíhlování“ podniků?).

Dnešní nejvyspělejší a také nejbohatší země, možno říci „západní“, však své bohatství takto od dob kolonizátorů získávali hlavně v cizích zemích, v zahraničí. Bez jakýchkoliv ohledů. Dříve především přímými nestydatými loupežemi i využíváním otroctví (příklad USA). To už ale ustoupilo do pozadí a dnes převažují metody jiné, mnohem decentnější a dokonce pro postižené využívané země a jejich obyvatele „prospěšné“. Zisky z levné zahraniční práce přináší jak známo zejména „dovoz“ levných pracovních sil zvenčí, což současně vytváří konkurenční a tedy nátlakový nástroj vůči požadavkům domácích zaměstnanců; vývoz kapitálu do cizích zemí, kde potom místní pracovníci produkují levné zboží prodávané potom všude jinde ve světě za běžné tržní ceny (takto získané mimořádné zisky pak shrabují domácí centrály kapitalistických vlastníků); podhodnocené kurzy domácích měn „zaostalých levných“ zemí, na jejichž základě je veškerá exportovaná domácí práce prodávána často hluboko pod cenou.

Např. v současných podmínkách bychom v ČR zhruba za 1000 Kč domácí produkce měli dostávat zhruba řekněme 60 až 65 Eur, dostáváme však jen okolo 35 až 40 Eur. Z toho plyne automaticky a bez vyjímky ztráta 20 až 30 Eur, takže takto nevyhnutelně na všech exportních transakcích přicházíme nenávratně nejméně o 30 % hodnoty domácí práce. A ve vztahu k některým dalším státům s daleko více podhodnocenými měnami je to ještě mnohem horší (příklad Ukrajiny nebo Ruska). Tuto oprátku si ovšem často pletou postižené země do značné míry dobrovolně(?) samy v zájmu podpory svého „exportu“, ačkoliv to je dlouhodobě sebevražedná politika. Co jim přináší krátkodobě výhody nemůže vydržet napořád. Stačí si všimnout, že měny tzv. vyspělých zemí takové odchylky mezi sebou neznají, a že jejich kurzy se pohybují v podstatě kolem reálných parit kupních sil.

Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k úrovni těch vyspělejších (viz případy Japonska a tzv. asijských tygrů). Pokud k tomu bude docházet a to je do značné míry předvidatelné u řady zemí (např. ve střední a východní Evropě), bude se cena jejich práce doma zvyšovat a jejich měny se budou buď sjednocovat nebo alespoň přibližovat k reálným paritám.

Úměrně tomu všechny tyto dosavadní ekonomické „výhody“ pro bohaté země a jejich kapitalisty se budou snižovat až odpadávat. Pracovníci zůstanou doma když venku na tom nevydělají, vývoz kapitálu přestane mít smysl když venku musí podnikatelé platit to co doma (navíc vzniká problém i pokud jde o zdroje tohoto kapitálu, zejména v USA), a při vyrovnání kurzů měn přestane být import zboží a služeb z „levných zemí“ sám o sobě mimořádně zajímavý a využívaný. Potom bude platit zásada „co si doma neuděláš tak nemáš…“

Navíc lze v souvislosti s vyčerpáváním neobnovitelných (nejen energetických) zdrojů očekávat nástup významného růstu cen komodit, kterých se právě v dnes bohatých zemích už nedostává a nevyhnutelně musí být importovány. To přinese významnou změnu v dosavadním rozdělování zisků s tím, že začnou mnohem více vydělávat země dosud zpravidla zaostalejší, pokud mají energetické a jiné suroviny (např. Rusko) nebo dokonce jen dostatek vhodné zemědělské půdy a vody. A víc za ně budou platit země s jejich deficitem, většinou ty dnes nejvyspělejší. To v každém případě znamená specifický významný podnět pro snižování rozdílů v ekonomické úrovni řady zemí, k vyrovnávání jejich životní úrovně i ceny práce.

V kombinaci s narůstající ztrátou věrohodnosti stávajících rezervních měn (hlavně USD) je takový vývoj reálný a pravděpodobný, alespoň pokud jde o značnou část zaostávajících zemí denodenně dosud přinášejících na svůj vlastní úkor zmíněné ekonomické výhody (zisky) bohatým západním kapitalistům a zemím, kteří je zatím takřka bez omezení využívají. Zatím totiž právě ony byly a jsou hlavním zdrojem jejich ekonomického růstu. Pokud ale bude tento zdroj omezován je třeba předpokládat, že „bohatí“ budou postupně přicházet ročně o biliony dolarů dosavadních bezpracných zisků a je otázka zda to pro ně nebude znamenta ztrátu smrtelnou. Neboť právě privilegium jejich ekonomické výlučnosti až dosud je pro ně nezbytnou živou vodou i zdrojem politické moci. Je proto paradoxní, že jinak globálně žádoucí ekonomické vyrovnávání zemí je pro kapitalismus vlastně významnou hrozbou.

Kapitalismus se sám označuje jako „tržní ekonomika“. Ve skutečnosti však – alespoň dle klasických kriterií – trh soustavně deformuje, dnes už globálně tím (nejen) jak podvazuje souhrnnou poptávku. Už bylo uvedeno, že už doma podráží a snižuje žádoucí poptávku lidí, především zaměstnanců ze středních tříd. Ve druhé řadě však takto podrážel a podráží poptávku celých států a dokonce skupin států. Dochází k tomu v důsledku nejrůznějších metod jejich ekonomického „vykostění“. Takových příkladů zná historie celou řadu už z koloniálních dob. Platí to třeba pro Čínu, která ještě na sklonku 19. století byla poměrně stabilizovanou a vyspělou zemí a za krátkou dobu ji agrese hlavně evropských zemí stačily poničit tak, že se stala jejich naprosto bezvýznamným přívěskem a tedy i chudákem, který si od nich toho už moc nemohl koupit i kdyby chtěl. Podobný osud však postihl také Indii, africké země či jihovýchodní Asii.

Ani v moderních časech se chamtivý kapitalismus a kapitalisté nedokáží chovat jinak. Ještě máme před očima nedávné sjednocení SRN a NDR, které stačilo velice rychle východoněmecké oblasti ekonomicky zdecimovat, protože se jim nedostalo prostoru k zachování a rozvoji vlastní relativně vyspělé produkce a už dlouho musí žít na dotacích, které jim musí dávat západní oblasti, které to přirozeně nelibě nesou. Konečně totéž platí pro celý bývalý blok Rady vzájemné hospodářské pomoci, včetně Ruska a bývalých republik SSSR, které v rámci západními poradci naordinovaných privatizací, devalvací měn a uvolnění dovozů a vývozu kapitálu (atd.) v podstatě přišly skoro o všechno (tady ovšem nepřichází v úvahu žádné náhradní dotace).

Pro Západ to znamenalo mimořádnou hospodářskou injekci, která mu mezitím už přinesla biliony dolarů. Ale zato má dnes na svých východních hranicích zadlužené chudáky, kteří už narazili nebo brzy narazí na hranice možnosti dalších úvěrů a stanou se více méně insolventní. Jako potenciální dobří zákazníci budou potom zřejmě ztraceni a budou považováni spíše za přítěž, stejně tak jako jí už po léta jsou desítky tzv. nejméně vyspělých zemí rozvojového(?) světa (známé jako skupina LDC). A vlastně ani latinská Amerika na tom dnes není moc lépe; i tady se situace vyvinula tak, že v důsledku dlouholeté spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem ve většině států už splátky půjček a úroků převyšují výši dovozů kapitálu. Dostaly se tak do „věčného“ kolotoče vytloukání klínu klínem, neustálého hledání nových půjček aby mohly být spláceny předchozí úvěry a běžné úroky.

Takže po likvidaci a vysání RVHP už dnes kapitalismus nemá žádné nové perspektivní trhy na obzoru. A na druhé straně přetrvávají a snad se i rozrůstají oblasti světové chudoby, kde musí lidé žít za oněch příslovečných pár dolarů denně. Možná, že do tohoto pásma budou brzy sklouzávat i některé zubožené státy bývalého sovětského bloku.

Vidíme, že to co krátkodobě přináší velké zisky znamená dlouhodobě ztrátu významných trhů, a tedy zákonitě podvázání možností rozvoje a růstu bohatých kapitalistů a jejich zemí. Přitom se takto polarizují hospodářské a společenské poměry „vyspělých a zaostalých států“. Něco na tom tržním hospodářství jak vidno principiálně neklape. To je začarovaný kruh., který nenasytný kapitalismus není schopen uzavřít. Jak se zdá už zřejmě nebude mít na světě nové významné trhy pro „vyžírání“, při nejmenším ne v dohledné budoucnosti. To znamená, že kapitalismus už pro své šíření nemá žádný nový geografický prostor.

To ovšem nejsou jeho všechny slabiny a rizika. Určitě k nim patří i skutečnost, že současné prostředky moderní informační techniky ohrožují dosud v podstatě jednotnou frontu kapitalistické propagandy a maří tak její účinnost a působení na vymývání mozků. Narůstají také nová významná konkurenční centra vládnoucím USA a západním zemím, s nimiž musí počítat a dělit se s nimi o moc. Hlavně v Číně (Asii) a možná i v Rusku.

Kromě toho ve světě nejen existují ale pořád narůstají zásadní globální problémy, které současný společenský systém sám do značné míry vytvořil a s nimiž si neví rady. Zatím před nimi pořád jen zavírá oči a odsouvá do budoucnosti, čímž se možnosti jejich účinného řešení den od dne snižují. Máme tu na mysli změnu klimatu, znečištění planety, vyčerpání neobnovitelných zdrojů, přelidnění planety, jaderná rizika apodobně. Zabývat se jimi by mělo být daleko důležitější než hrdinně kopat do mrtvoly komunismu.

Kapitalismus lidi dělí na privilegované (osoby, země) a ty ostatní, a to podle nespravedlivých a velice často přímo nepoctivých kriterií. Jeho hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho. Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím, které by snad nechtěli tančit jak on píská atd. Vytváří propastné sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a podobné vymoženosti jeho „civilizace“. Sám se ovšem vydává za nezbytný zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i ve světě.

Ve skutečnosti je to ale systém hluboce antidemokratický. Pokud si odmyslíme existenci tzv. svobodných voleb, které mezitím degradovaly na masivní reklamní kampaně (viz slogan, podle něhož „kdyby měly volby nějaký význam byly by už dávno zrušeny“) pak toho ve skutečnosti většině populace (masám středních tříd) mnoho reálného neposkytuje.

Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v podmínkách, kdy údajně 6 % lidí světa ovládá 58 % jeho majetku (v  USA 1 % obyvatel ovládá 95 % domácího majetku)? A velký majetek demokracii v praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí (pracujících, občanů a voličů) a ne k jejich svobodě. Vždyť nikdo se ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou (jedinou?) zárukou svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz…

Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje položené a tikající pod celým systémem. Řada světových intelektuálů a kritiků si to už dávno uvědomila (viz např. z těch  nejznámějších Chomsky, Stieglitz, Krugman, Vallerstein, Greer, Moore, Faber). A konec konců to platí pro většinu světové populace vůbec, u níž se to projevuje (i když možná povrchně) nárůstem antiamerikanismu a antisionismu.

Dnešní globální kapitalismus je viditelně chronicky nemocný, vlastně on sám jako takový je základní nemocí společnosti. Ale už dávno to není chřipka ale spíše chronická metastázující (smrtelná?) rakovina. Už dávno nejde o systém snášející zlatá vejce, ale o systém, který taková vejce krade jiným a shrabuje je na hromádku patřící pár vyvoleným.. Systém, stojící na brzdě možného uchování a rozvoje kvality života většiny, a zřejmě i zdraví celé planety. Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení demokracie nebo k fašizaci společnosti?

Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v samotných USA. Pořád jde o supervelmoc, i když už dávno ztratila oprávnění být v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu. O jejich situaci už byla zmínka. Začátek jejich uzdravování by se musel opírat o reálná ekonomická řešení. Především by musely nastoupit ohromné věcné úspory všeho druhu, nebo aspoň výprodeje stávajícího hmotného majetku, v rozsahu alespoň jednoho bilionu dolarů ročně, což by stejně stačilo jen na zastavení dalšího růstu dluhů. To se jak se zdá nepřichází v úvahu, nikdo si ani nechce představit výsledné sociální nebo vojensko politické důsledky. Pokud jde o druhou cestu směřující k mimořádnému ohromnému zvýšení efektivnosti ekonomiky a růstu jeho produkce (nikoliv ovšem jen ve službách nebo dokonce jen v „bankách“) lze konstatovat, že na to už tento stát nemá. Může se jistě pokusit ale v tomto směru už promeškal svoji dobu. Zkrátka svoje dluhy současné USA zcela jistě nedokáží zaplatit.

Zbývá jim jen specifická ale nejreálnější „třetí cesta“, to je loupeže majetků u druhých. Především k ní zřejmě dojde tak jako tak na základě výrazného znehodnocení dolaru, které je tak říkajíc „na stole“. Věřitelé spláčou na výdělkem, pokud si to ovšem nechají líbit. Ale asi jim nic jiného nezbude. Ani to však stačit nebude. Bude muset jít o získání nových reálných zdrojů, jak už to světu ukázala nedávná agrese v Iráku. Na tapetě je teď jako hlavní především Rusko. Jistě mezitím budou probíhat nejrůznější rituální gesta a „vzájemná jednání“ s nejrůznějšími kompromisy, ale konečný cíl pořád zůstává. Nelze mu přece nechat tak ohromné zásoby energetických a dalších surovin a zdrojů, když jim samým se jich nedostává. Navíc je nutno vyřadit jeho pořád významný jaderný potenciál, který by je mohl ohrozit.

K dispozici je přece rozpracovaná strategie prvního jaderného úderu, pokud se jim hrozbu odvety podaří na bázi supermoderních vojenských technologii vyřadit nebo minimalizovat.

Reálnější možná ale bude tak říkajíc využít k jeho rozbití a pohlcení spolek „ochotných“ států z bývalého sovětského bloku, především těch nejhorlivějších ze střední Evropy a Pobaltí. Ti jak se zdá budou ochotny položit na oltář velkého bratra své vlastní země i jeho obyvatele a byla by hloupost to s nimi ruku v ruce nepřipravovat. Takže střední a východní Evropa nemají daleko k tomu, aby se opakovaně staly světovým válčištěm. USA nakonec mohou zůstat jakoby stranou, nakonec poskytnou jen nějakou tu záminku a samozřejmě zbraně a nutnou podporu. Evropská unie si přitom také přiloží své polínko.

Samozřejmě nevíme jak se vyvine situace u jiných důležitých hráčů, nejen Číny ale třeba i latinské Ameriky. V každém případě čekají Rusko v nejbližších letech horké chvíle, pokud bude ochotno a schopno své území, lidi a zdroje ochránit. Zdá se, že se vrátila nejistá situace třicátých let minulého století ohlašující nástup nových Mnichovů či nějaké velké války. Může tomu tak být i nemusí. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou nejen lidé ale i státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu světové nadvlády.

Nutno konstatovat, že kapitalismus byl a je(?) technicky a obchodně úspěšný. Ovšem jak vidět je také sám o sobě nejen značně rizikový, ale pro lidi (většinu lidí) systém zlodějský, asociální, neefektivní, nerovnovážný, škodlivý, prolhaný, nebezpečný a zákeřný. A ve své podstatě i nedemokratický a amorální. Za základ svých hodnot pokládá zabezpečení neomezené míry osobních svobod jednotlivců, formulovaný v různých verzích ideologie liberalismů a neoliberalismů. Nerespektuje fakt, že různí lidé i národy mají různé povahy, různé míry touhy po moci a sobectví, různé požadavky na vlastní svědomí.

V této situaci se takové pojetí svobod zvrhlo na jejich maximalizaci pro ty, kteří mají minimální ohledy na druhé, nebo vůbec žádné. A zjednodušilo se pak na svobodu vlastnit co nejvíce majetku, protože ten určuje podíl na faktické moci.

Je to systém, který pokládá za normální aby ve společenském  ringu spolu bojovali a to bez jakýchkoliv pravidel kategorie těžké a muší váhy, a předem daný výsledek takového souboje pokládá za spravedlivý. Je to systém tvrdý, nelítostný a nadmíru zločinný a jeho nositelé jsou z velké části i sociopati. Vždyť v současnosti v době jeho neomezené vlády umírá hladem a v důsledku nedostatku zdravotní péče 24 tis. malých dětí denně. To je za rok 8,8 mil. dětí a celkový počet jen těchto obětí se vzhledem k progresivnímu vývoji v tomto století může pohybovat až kolem miliardy. Co proti tomu byly sice ne docela prokázané, ale přesto tak proslavené a odsuzované hladomory v porevolučním Rusku nebo v Číně?.

Na světové scéně takto působí a potýkají se tři hlavní hráči. Na jedné straně sama naše planeta a její příroda, na druhé straně lidstvo rozdělené do dvou zásadních táborů. Lze říci do dvou hlavních kast. Na společenskou elitu příslušníků třídy vládnoucích kapitalistů podporovaných  třídou jejich pomahačů (politických, manažerských, mediálních atd.) a na střední třídy těch ostatních zbývajících (ty vlastně lze ještě dále dělit na lidi z převážně  vykořisťovatelských a převážně vykořisťovaných zemí). Ti jsou ovšem manipulovatelní a manipulovaní, nejednotní, rozhádaní, pasivní a vlastně bezmocní. Jsou pro kapitalisty jen využitelným materiálem, jen lidským faktorem s nímž si až dosud mohou do značné míry dělat co chtějí.

Kapitalismus (imperialismus, globální imperialismus) přes všechny své zmíněné nemoci je zatím pořád v trvalém útoku, zatím pořád vyhrává, dokonale mává nejen s miliardami jednotlivců ale i s desítkami „:poddanských“ zemí. Nejen ze třetího světa, ale třeba i v rámci samotné Evroipské unie. Stejně tak je proti jejich počínání bohužel už bezmocná i celá naše Země. Ve svém boji proti ní i ostatním lidem se řídí zásadou podle níž „účel světí prostředky“ a neštítí se tedy použití žádného z nich, včetně agresí, válek a okupací.

Předpokladem možné nápravy problémů, hříchů a hrůz dnešního světa nemůže být jen snaha o uchování či dokonce posílení sociálního státu. To je sám o sobě jen blíže neurčený vágní, zcela nezávazný a přitom vlastně jen ústupový pojem, který má pomoci zakrýt neschopnost a bezmocnost hledání principiálního řešení.

Sociální stát je jistě (mnohem) lepší než nic, ale pořád to zůstává jen kapitalistické šidítko. Opírá se o nereálný předpoklad, že nutné společenské změny a společenskou spravedlnost bez většího odporu umožní sami kapitalisté jako jakousi „charitu“, protože jsou či budou koneckonců přístupní kritice a budou mít lidské pochopení pro masy chudobných a strádajících. Je třeba je jen přesvědčit a apelovat na jejich sociální cítění. To je ale chiméra.

Nositelé těchto teorií si zastírají fakt, že řešení nelze hledat v nějakém druhotném nebo terciárním přerozdělování zdrojů, ale v jejich primárním rozdělování, to je v zajištění a spravedlivém odměnění vykonané práce.

Nejde o nějaké milodary hodného státu, ale aby lidé dostávali zpátky to co sami vytvořili. A právě tady jde vývoj dlouhodobě zcela opačným směrem, protože nůžky mezi vysokými příjmy bohatých a příjmy těch ostatních se právě v posledních desetiletích stále rychleji rozevírají. Za sociální stát „bojují“ hlavně dnešní levicoví(?) politici tzv. vyspělých zemí, kteří se tak snaží zabezpečit si před „lidem“ alibi, že tak dostatečně prosazují jeho zájmy. Nechtějí ani slyšet o tom, že kapitalisté ustupovali jen v situaci, kdy to dělat museli vzhledem k někdejší konkurenci bloku států usilujících ať už jakkoliv úspěšně o prosazení socialistických principů v rámci společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci. Po zdolání tohoto nepřítele už si ale servítky neberou a brát nehodlají. A na vysněný sociální stát zvysoka kašlou a prosazují jen své zájmy. A současní političtí kapři si nebudou nějakými vážnými politickými střety koledovat o to, aby si nakonec vypustili vlastní rybník.

Přitom ale svět by se bez kapitalistů klidně obešel. Nikdo je přece nepotřebuje. Tu tenkou slupičku boháčů reprezentujících jen něco víc než promili světové populace může klidně postrádat. Tím spíše že v jejich rámci i tyto z velké části vlastně usměrňuje jen ona zcela limitovaná skupina několika stovek dolarových miliardářů, kteří ovšem o sobě vědí a na rozdíl od mas „pracujících“ dokáží přes vzájemné osobní dílčí rozpory organizovat a prosazovat své cíle více méně koordinovaně (viz jejich známé instituty jako např. Bilderbergská skupina nebo Sionistický kongres). Kdyby tito zmizeli ze světové scény svět by si toho hypoteticky ani nevšimnul. Protože co je dělá dnes mocnými a nepostradatelnými není jejich nějaký mimořádný intelekt, výkonnost nebo morálka, ale jen a jen jejich peníze (které vlastně ani nemusí být pravými penězi jak jsme si výše ukázali). Ty na jedné straně získávají vykořisťováním, okrádáním a antiproduktivními a rozvratnými spekulacemi, a na druhé straně je používají k zabezpečení své moci. Za ty si kupují světovou propagandu a tedy veřejné mínění, za ty ovládají policii i justici, za ty si kupují a instalují vlastní poddajné politiky prakticky ve většině států světa. Hlavně pak za ně vybudovali a udržují celosvětovou síť tajných špionážních a podvratných služeb a armády se základnami po celém světě a na všech oceánech, umožňující jim vedení potřebných válek a okupací..

V efektivním, spravedlivém a demokratickém vedení zemí a zemí však zcela propadli. Je divné, že i ti blbí a zlí komunisté byli lepší a pro lidi prospěšnější. Přitom jak všichni víme jim propaganda nemůže přijít na jméno a množí se pořád návrhy jak s nimi zatočit. Lid si to stejně vykládá po svém.

Někde jsem slyšel nebo četl jízlivý slogan, podle něhož „ještě dříve než ty komunisty pověsíme na lucerny měli bychom z nich vymlátit jak to dělali, že po 40 let měli na všechno peníze a žili bez dluhů“. Konečně to dokázali nejen v naší malé České republice, kterou obnovení kapitalisté představující dnešní „lepší“ společnost přivedli za pouhá dvě desetiletí k ekonomickému i morálnímu krachu. Vlastně po celém světě, což je zřejmé především z vývoje v tzv. vyspělých a „bohatých“ státech. Výrazným dokladem toho především je jejich ohromné a zřejmě bezvýchodné zadlužení. Například v USA už koncem r. 2007 přesáhlo 51 bilionů USD (dluhy státu, republik a místních orgánů, komerční i domácností dohromady), v Evropské unii činí zhruba 50 tisíc Euro na jednoho obyvatele.

Není potřeba dalších důkazů o naprosté zbytečnosti a škodlivosti dnešních kapitalistických „elit“ a jejich poskoků Ukázalo se, že kapitalismus je sice blýskavý ale pro většinu nevýhodný. A nastolená demokracie se smrskla na formální volby, organizované spíše jako reklamní kampaně.

Dnešní vládnoucí neprokázali jak je vidět žádné zvláštní schopnosti ale jen vlastní chamtivost a bezohlednost. Jinak by USA, EU (včetně naší malé ČR) a svět nedopadli tak jak dopadli. Je proto nejvýše na čase zbavit se jich, vzít jim moc z rukou, uplatnit právo pracující většiny „zmocnit se politicky a ekonomicky vlastních zemí“ tak jak to říká třeba známý americký režisér Michael Moore. V praxi to znamená vzít jim monopol na veřejné zakázky, veřejné dluhy, neomezené používání peněz obyvatel (vklady, pojistné atd.), nadměrné a nekryté vydávání peněz (což platí nejen pro americký nejen FED), burzy, zahraniční daňové ráje (převody a úniky před domácími zákony), cizí pracovníky (doma i v zahraničí), vlastnictví přírodních zdrojů a technických monopolů atd.

Jak ukázal sám život, mimo jiné i v této práci uváděná fakta o společenském vývoji v bývalém „komunistickém“ Československu, kvalitativní problém jejich osobní náhrady z řad lidu, z řad plebsu, z řad obyčejných lidí nebyl, není a nebude žádný problém. I když třeba politici a jiní představitelé bývalého režimu také za moc nestáli, pořád byli lepší a ve vztahu k zabezpečování vyšší kvality života většiny úspěšnější než oni kapitalisté z „lepších a nejlepších“ rodin a kruhů. Je a vždy bude pro správu demokratické společnosti a její ekonomiky z čeho vybírat. Bohatí kapitalisté, bývalá šlechta a její potomci, církevní hierarchie a podobní představitelé současné elity na ně jak vidět nestačili a to ani morálně. Pokud ovšem vycházíme z reálných faktů a ne z toho, co o sobě oni sami tvrdí. Jak se nám předvádí. Tím spíše to platí pro třídu „pomahačů“ kapitalistů, která nakonec je zpravidla ochotně se případné změněné společenské situaci přizpůsobit. Tento problém by byl jen druhotný. To jsou automaticky potenciální přeběhlíci, kteří by se nakonec při eventuální zásadní změně společenského systému (směrem k socialismu) vnucovali sami aniž by je kdo vůbec potřeboval.

V dané chvíli a v daných podmínkách to jsou ale jen iluze a bezvýznamná zbožná přání (snad si je nikdo ani nedovolí veřejně vyslovit). Dokonce si je masy světové populace ze středních tříd a jejich představitelé (pokud vůbec o nějakých lze mluvit) snad ani neuvědomují. Není divu. Hlavní překážky jsou docela prozaické ale plně funkční. Je to všeobecná nejednotnost, rozeštvanost a akční nekoordinovanost 4/5 světové populace patřící ke středním třídám. Neexistence reálných ale nezbytných sociálních vizí a cílů, jalovost a nevyzrálost politicko sociálních ideí, i a v neposlední řadě nedostatek potřebných charismatických vůdců. Sice se o tom sem tam začíná mluvit, dokonce se o „sebeuvědomování mas“ nedávno zmínil i sám velký americký politický intrikán a inspirátor Brzezinský, ale zatím se takové tvrzení zdá pořád přehnané.

Kapitalisté ovšem stav světa a vývoj myšlení určitě sledují a tyto úvahy jim nejsou neznámé. A proto pozor. Tak jak my nepotřebujeme tyto plutokratické kapitalisty, tak ani oni vlastně nepotřebují nás, masy lidu (střední třídy). Bohatě by jim postačila nějaká desetina světové populace, řekněme nějakých 600 až 700 milionů poslušných moderních otroků; současně by se „vyhubením nadbytečných“ na dlouhou dobu odlehčilo i třetímu hráči, tedy naší planetě, která je na rozdíl od lidových mas pro ně opravdu nezbytná. Ti by jim dostatečně stačili k zajištění jejich moci a dosavadního způsobu a úrovně života. I takové úvahy se prý už na „nejvyšší úrovni“ neformální ale dostatečně mocné světové vlády diskutují. Stačilo by pro začátek vyřadit (zničit?) pár darebáckých států, jakými jsou především Rusko, Čína či Irán (Eurasie?). Dokonce lze k takovým záměrům využít také různých přírodních či technických katastrof, epidemií či hladomorů. Snad i eugeniky. V poslední době se dokonce mluví o účinné klimaticko tektonické zbrani USA (systém HAARP). Dnešní světová populace je pro kapitalismus vysoce nadbytečná, samozřejmě však i on potřebuje zachování jakž takž zdravé planety. I když pro to sám moc neudělal a nedělá, naopak jí pořád dále (nezvratně?) poškozuje. Pořád tak není zřejmé, zda světovládci dokáží tento problém (většinu lidstva) eliminovat aniž by přitom nevratně nepoškodlili také náš svět, naši planetu.

Možná jsou to všechno jen fantazie, nesmyslné konspirační teorie. Je však reálné a pro vládnoucí kapitalisty zřejmé, že ponechat věci samovolnému vývoji by pro ně v dohledné době několika desetiletí nemuselo dobře skončit. Mají proto pro takové obavy a záměry důvody. Jiná věc je, že by se tak muselo jednat poměrně rychle, neboť aktuálně hrozí rychlé zhroucení americké ekonomiky a možná celých USA. Takže je to pro ně hra s časem, boj o čas. Výsledek by jim ale stál za to, zemí zaslíbenou pro vyvolený národ a jejich raby by se pak stala celá planeta. Tak jak káží jeho prastaré mýty.

A nelze si sypat písek do očí, zatím je globální kapitalismus natolik silný a k tomu zcela bezohledný, že nemá reálného protivníka. Za bezcenné peníze má totiž v rukou světovou propagační mašinerii, rozhodující část věcného majetku a zdrojů, svoje intelektuální a politické garnitury (třeba zatím působící jen „ve stínu“) v zemích po celém světě, tajné služby a v poslední instanci zatím pořád nejdokonalejší armády.

A také má k dispozici omamující masová náboženství, především židovství a křesťanství. Má také jedinečnou „bojovou“ motivaci, neboť ví, že získání ((ať už jakýmkoliv způsobem) a uchování majetků – kapitálů je nutným ale také jediným zdrojem jejich síly a vlády. Tedy i života jich samých a jejich klanů. Je to pro ně systém velice slibný a stojí jim zato se o něho rvát, protože se v něm může stát bohatým a mocným a dobře si žít jakýkoliv vychytralý darebák nebo i blbec, stačí když si toho hodně nakrade (nakradl).

Lidé (hlavně v oblasti naší židovsko křesťanské „civilizace“) jsou mediálně zmanipulovaní, chovají se ve své většině jako by hodlali jít dobrovolně na porážku. Apaticky až disciplinovaně.

Všechny tyto předpoklady umožnily, že je proto kapitalismus (imperialismujs) vlastně i přes dílčí prohry zatím ještě pořád na postupu, pořád ofenzivně(?) určuje směry a tempo strategické hry o tento svět. Dokonce svoji světovládu ještě posiluje, neboť ještě pořád přitahuje „poddaným“ lidem a zemím uzdu, pořád se snaží svět rozvrtávat čím dál víc, což prokazuje zejména soustavně se opakující serie různých podvratných barevných revolucí. Určitě se tím vývoj ve světě urychluje, ale není vyloučeno, že tím kapitalismus své síly přepíná a sám se tak oslabuje.

Přes tyto složité a málo slibné vyhlídky „obyčejní“ lidé - vykořisťovaní, zneužívaní a podvádění – pokud mají zůstat lidmi nemohou ustat ve svém každodenním úsilí o nápravu, o nastolení spravedlivějšího (socialistického?) společenského systému. O zajištění lepší budoucnosti svojí i celé planety. Něco se už pro to dělat musí, pokud lidstvo nemá být překlasifikováno na stádo ovcí. Musí se k tomu využívat všech dostupných možností, především ve vyspělých zemích, kde mohou být jejich snahy nejefektivněší, kde se mohou stát i příkladem a záštitou těch ostatních slabších. Většinou jsou známé, ale zatím neprosaditelné či alespoň neprosazované. Základním cílem musí být v prvé řadě snaha o obnovu ekonomických pozic a práv většiny společnosti (což je ovšem současně spojeno s omezováním ekonomické základny a tedy se smrtelně nebezpečným odstraňováním majetkových a mocenských privilegií kapitalistů). Zlomovým okamžikem a signálem učité změny pozic bude doba, pokud skončí nebo dojde k výraznému omezení funkce US dolaru jako světové rezervní měny, kdy ji dodavatelé začnou jako věrohodné platidlo odmítat.. A k tomu se už delší dobu situace ve světě schyluje, zdá se že už je to za rohem.

Pokud víme, že centrem řízení moci a nejcitlivějším bodem kapitalismu jsou banky a jiné peněžní instituce, je třeba aby demokratická většina v prvé řadě ovládala tuto sféru.

V praxi jde o to, aby stát či jiné veřejnoprávní orgány zřídily a všude využívaly nejméně jednu vlastní mocnou banku a spořitelnu, která by mohla využívat lepší nabídky plných záruk, výhodnějších úrokových sazeb, nízkých poplatků i vyšší stability.

V konkurenčním boji se soukromými subjekty by tak mohly přetáhnout podstatnou část domácích úspor a využít je k převzetí a výhodnějšímu splácení domácích veřejnoprávních dluhů. Jde o to, aby peníze občanů byly využity ve prospěch jejich vlastních zájmů, přičemž případné zisky z toho by se takto vracely zpět lidem. Totéž lze uplatnit v oblasti osobního i věcného pojištění. V zájmu zajištění základních jistot občanů nedovolit, aby peníze vybírané státem či místními orgány na základě zákonů (daně, zákonná pojištění) byly předávány plně nebo zčásti ke správě a využívání soukromým subjektům.

V zájmu ozdravění měny lze a je nutné regulovat nejen peněžní emisi ale také úrokové sazby, kurz vlastní měny i devizovou pozici země. Eliminovat spekulační obchody všeho druhu, v prvé řadě s nebezpečnými peněžními deriváty, možnosti přesunu a umístění vnitřních zdrojů v daňových rájích, nadměrná rizika různých investičních fondů a operací s cennými papíry. Vymýtit možnosti spekulací s nemovitostmi, což je jednou z podmínek pro řešení korupce politiků. Zvýšit odpovědnost auditů a ratingů. Využít zákonných možností limitování úroků i cen (sazeb) nejdůležitější produkce a služeb, zejména v oblasti technických monopolů (elektřiny, tepla, vody atd.). A zbavit se všemocného diktátu Mezinárodního měnového fondu.

Cílem měnové politiky musí být odstraňování dnešního spekulativního znehodnocení naší koruny, které ve svých důsledcích znamená, že naší národní práci prodáváme do zahraničí pod cenu se ztrátou nejméně okolo 40 % z exportních tržeb. Navíc je inkasujeme převážně v USD či Eurech, u nichž je velice aktuální jejich prudké znehodnocení, takže naše „devizové rezervy“ se potom vypaří bez jakékoliv náhrady jako pára nad hrncem. .

To samozřejmě není zdaleka všechno. Je vysoce naléhavé vybudovat (obnovovat) vlastní síť konkurenčních státních a místních dodavatelských produkčních podniků, které by mimo jiné mohly primárně zajistit plnění veřejnoprávních zakázek za výhodnějších ekonomických podmínek (to platí naprosto jednoznačně třeba pro dopravní stavby nebo pro obchody Státních lesů), což by současně významně podvázalo možnosti korupce.

Tento požadavek není až tak mimořádný, protože myšlenky výhodnosti prosazení významného společenského vlastnictví (včetně družstevního) jsou znovu oživovány i významnými ekonomy. Vždyť v r. 2009 za předložení a zdůvodnění takových požadavků získala americká teoretička Ostromová Nobelovu cenu.

Zatím jsou ale u nás veřejnoprávní organizace (pokud vůbec existují) vůči soukromému sektoru naopak znevýhodňovány. Třeba už jen tím, jak jsou citýrovány při výběru svých dodavatelů a odběratelů, jak musí informovat veřejně o věcech, které jsou u privátních subjektů v jejich zájmu obchodním tajemstvím apodobně. V rámci toho všeho pak zejména místní orgány mohou účelně převzít vlastnictví nebo aspoň získat rozhodující vliv na řízení a využívání přírodních zdrojů (včetně půdy a lesů) a různých technických monopolů na svých územích. Obnovit a posilovat podíl domácí produkce na vnitřním spotřebním i investičním trhu, čili převzít zase náš vlastní vnitřní trh. Budovat ekonomicky silné veřejnoprávní fondy pro dlouhodobé zabezpečení sociálních důchodů, ochrany práce, ochrany zdraví, životního prostředí apodobně, s vlastními příjmy hlavně ze zákonného pojištění a zajištěné  vlastním významným majetkem. Je už dávno nutné zastavit velké ekonomické švindle typu budování slunečních či větrných elektráren, a možná i pěstování biopaliv. V určité míře i tzv. charity maskující hlavně zneužívání daňového systému a velkých apanáží jejiich představitelů. V zájmu zabezpečování zaměstnanosti pro domácí pracující omezovat a regulovat ekonomickou imigraci a vykořisťování cizinců, což se stalo nástrojem ekonomického nátlaku na domácí pracovníky o působí na domácí populaci zpravidla rozkladně.

Stát a místní orgány nemají důvod poskytovat jakékoliv (přímé i nepřímé) dotace ze svých rozpočtů soukromým subjektům. To platí zejména pro hospodářské organizace, včetně bank, ale i pro různé „charity“, které jsou často jen krytím pro zviditelňování různých celebrit a financování apanáží jejich samozvaneckých představitelů. Hlavně v případě dotací podnikům je možné a nutné je kapitalizovat do formy (spolu)vlastnictví s příslušným podílem práv na rozhodování o jejich činnosti. V daňovém systému je třeba zvrátit dosavadní trendy a přenášet větší váhu na zdanění příjmů, v rámci toho pak uplatňovat výrazně progresivní zdanění vysokých a mimořádných příjmů, především pak pokud jde o nejrůznější příjmy z majetků včetně dědických daní. Obecně je možné a nutné uplatnit majetková přiznání (samozřejmě nad určený limit, který by z této povinnosti vylučoval většinu občanů), která by pak mohla být využita nejen pro vyšetřování závažné hospodářské kriminality, ale i jako podklad pro konfiskace zisků a majetků získaných z podvodů a hospodářských zločinů všeho druhu (v našich podmínkách zejména z privatizačních a restitučních podvodů), k úhradám neplacených daní a zákonného pojištění nebo třeba nevypořádaných škod na životním prostředí. To všechno a samozřejmě řada dalších kroků by účinně omezovalo vznik nezasloužených majetků a tím i politicko ekonomické moci jejich kapitalistických vlastníků i v rámci existujícího systému. .

Ale nakonec je nutné jasné vyjádření. Aby bylo možné se o tyto kroky vůbec pokusit, musela by např. naše ČR napřed znovu obnovit svoji státní nezávislost. Aby mohla sama o sobě a svých záležitostech rozhodovat. To v praxi znamená vystoupit z EU (stačila by místo toho odpovídající asociační smlouva), Rady Evropy, NATO a dokonce i MMF. Vyvázat se ze „smluv o ochraně investic“. Kdo to ale udělá, nikdo z politiků a vlastně ani různých bojovných nezávislých intelektuálů si na to netroufne nebo nemá zájem ani pomyslet. A pokud by k tomu došlo co by se asi stalo. Jasné příklady dalšího postupu už přece známe – Srbsko, Irák, Afghánistán a zřejmě i Lybie. Z ČR by se okamžitě stala diktatura proslulá porušováním základních lidských práv, nastoupilo by „humanitární bombardování“ v zájmu záchrany civilistů a konec Nová „kosovská“ provincie by se pak zřejmě mohla přimknout k sousední demokratické SRN, a tím by konečně tato otravná „kost v krku“ svojí státní existenci ukončila.

Je to defétistické(?), každý si konečně může odpověď hledat sám. V každém případě jsou takové kroky pro střední třídu malých zemí bezpodmínečně nutné. Mám za to, že v této oblasti je i prostor pro spojování zájmů a sil sociálně a patrioticky cítících a jednajících subjektů, institucí i lidí. Od samého začátku usilovat o propojování sociálních zájmů s jinými tzv. netradičními spojenci, kteří třeba preferují jinak stejně důležité zájmy. Tedy národní (české) zájmy, zájmy o stát, obec a rodinu. Požadují obnovu naší suverenity, návrat domácích zdrojů do domácího vlastnictví, a třeba i o „oddeformování“naší historie. Tady nejde o cíle výhradně pravicové nebo levicové, pokud obojí taková hnutí mají zájem na obnově či zachování důstojného postavení vlastního národa.

Proto je nutno usilovat o obnovu a šíření oprávněného národního (českého) neformálního ale uvědomělého vlastenectví a začít důsledně si chránit své státní zájmy. Svět je tvrdý, hlavně ten tzv. Západní. Přes všechny ušlechtilé řeči a sliby nám zadarmo nikdo nic nedá, každý se v rámci možností snaží a bude snažit nás jen oškubávat a ještě více podrobit.

Tento článek je jednou kapitolou z připravené dosud nevydané knihy.
Známka 1.3 (hodnotilo 229)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

První úkol AfD v Bundestagu: Výbor na vyšetřování úlohy Angely Merkelové v přijetí cca miliónu migrantů v roce 201524.09.17 22:19 Německo 0

21:13:Při mezisoučtu v Sasku získala AfD 30 % a umístila se tak na prvním místě24.09.17 21:14 Německo 0

Výsledky německých voleb v 19:41: CDU/CSU: 33 SPD: 20,8 AfD: 13,3 FDP: 10,5 Linke: 8,7 Grüne: 9,124.09.17 20:25 Německo 0

Ruští agenti se pokoušeli ovlivnit německé voliče z volebního okrsku 10924.09.17 18:36 Německo 0

Rada Evropy rozhodla, že se nebude ověřovat věk u ilegálních migrantů mladších 18 let - bylo by to pro ně traumatizující24.09.17 00:50 Evropská unie 1

Centrální španělská vláda nám názorně předvádí evropské hodnoty23.09.17 13:01 Španělsko 2

Merkelová byla mohutně vypískána v Mnichově23.09.17 12:11 Německo 5

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 2

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 3

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 5

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 8

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 7

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,80 Kč
Euro
26,06 Kč
Libra
29,44 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,36 Kč
Švýcarský frank
22,49 Kč
100 japonských jenů
19,47 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,93 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 285,27 Kč
1 unce stříbra
370,58 Kč
Bitcoin
80 761,94 Kč

Poslední aktualizace: 24.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 19 141