Geopolitika Turecka a mozaika amerického projektu „Velkého Blízkého východu“

Alexandr Kňazev

7.4.2011 Komentáře Témata: Střední východ 2055 slov

Bouřlivé události v Maghrebu a na Blízkém východě ukazují, že historie lidstva definitivně ztratila přirozenost svého rozvoje a nabrala projektový charakter. „Teorie spiknutí“ (konspirologie) nemusí být nejlepší metodologií vědeckého zkoumání, ale je zcela přijatelná pro tvorbu hypotéz o podstatě probíhajících událostí. Tím spíše, že zde existují pokusy největšího centra současného světa – USA – otočit chod světového rozvoje v zájmu své globální nadvlády.

Aktivity USA v Iráku od jara 2003 silně stimulovaly aktivity tureckých a syrských Kurdů, což zcela odpovídá cílům roztříštit region v rámci amerického projektu „Velkého Blízkého východu“, v souladu s anglo-americko-izraelskými plány na vytvoření „pásu nestability“ od Libanonu, Palestiny a Sýrie po Irák, Perský záliv a Irán, až k hranicím Afghánistánu a dále pak do Kašmíru, Xinjiang a Tibetu – v rámci „nové afghánské politiky“ Obamovy vlády.

Během irácké války v r. 2003 bylo Turecko – poprvé po podepsání smlouvy z Lausanne 24. července 1923 – nuceno smířit se s vnuceným příkazem USA, podle kterého začalo kurdské hnutí vystupovat jako samostatný faktor mezinárodního života. A v souladu s tím se americká agrese proti Iráku se stala pro tureckou elitu vztažným bodem nového chápání své role ve světě a nové kvality turecké zahraniční politiky. Spolu s takovými faktory, jako neochota Evropy ve vztahu vstupu Turecka do EU, mimo jiných, tato protizápadní ideologie posiluje nový geopolitický statut Ankary.

Poslední změny v turecké zahraniční politice znamenají, že jeho zájmy nemusí nevyhnutelně odpovídat postoji USA, a v Turecku znatelně poklesl dlouholetý zájem o vstup do EU a nyní spíše inklinuje k Blízkému východu a je ochotno brát v potaz regionální zájmy Ruska a Iránu. Pro Turecko je stále méně žádoucí regionální dominance USA a jeho zahraniční politika je stále vyrovnanější. Krizové tendence v NATO, americké scénáře pro vytvoření Kurdistánu (spolu se změnou současných hranic Turecka, Iránu, Iráku a Sýrie), rozpory v bazénu Černého moře a na Kavkazu umožňují ve střednědobé perspektivě (a možná i dříve) hypoteticky, s velkou pravděpodobností, předpokládat vážnou transformaci v zahraničně-politických preferencích Turecka. Vlastně tato transformace již začala a v tomto ohledu lze za její známku považovat vyjádření Ankary ze srpna 2010 o úmyslu vyřadit ze strategie jako hlavní vnější hrozbu pro národní bezpečnost Rusko, Řecko, Irán a Irák. Turecko pracuje na kardinální změně své geopolitické orientace ve světě.

Přibližně před dvěma lety vyjádřil jeden ruský autor názor, že v případě, že bude kurdské hnutí úspěšné, bude nutné rychlé započetí dialogu s kurdskými politickými silami a uznání nezávislosti Kurdistánu (1). Není těžké si domyslet, že takový krok ze strany Moskvy by nejen vymazal vše pozitivní, čeho bylo dosaženo v rusko-tureckých vztazích, ale také by hluboce ovlivnil vztahy rusko-íránské a rusko-syrské. Ve skutečnosti jsou nutné kroky k zamezení změn hranic v regionu Velkého Kavkazu a Blízkého východu, jakož i k zamezení změn u mnohých dalších hranic. Uznání Kurdistánu Ruskem by dalo silný podnět pro „balkanizaci“ regionu – v podmínkách křehkosti vlastního ruského federalismu, obzvláště na Kavkaze.

Za jeden z nejdůležitějších mechanismů posilování vlivu Turecka v regionálních otázkách považuje Ankara rozvoj ekonomických vztahů se státy regionu. Součástí toho je i s tím související iniciativa z poloviny roku 2010, o nutnosti vytvořit zónu volného obchodu mezi Tureckem a arabskými zeměmi. Turecko si na sobě vyzkoušelo negativní vliv regionálních krizí, které byli z části výsledkem politiky USA, a chystá se převzít iniciativu do svých rukou: prostřednictvím navazování ekonomických vztahů se zeměmi regionu na jedné straně, a na druhé straně oslabováním vlivu západních mocností na sousední země – vzít do svých rukou páky vlivu na oblast bezpečnosti.

Ve stejném kontextu je třeba pohlížet i na tureckou aktivitu v zemích střední a jižní Asie. Představy o „novém světě, ve kterém si regionální mocnosti přejí mít právo vlastního hlasu v otázkách regionální a mezinárodní politiky“, se v mnohém projevují v aktivitách Turecka v Afghánistánu. Příznivých faktorů je v turecko-afghánských vztazích několik. Zaprvé – konfesionální. Turecko je muslimská země a přítomnost jeho vojáků v Afghánistánu je místními obyvateli přijímána mnohem pokojněji, než rozmístění amerických nebo evropských jednotek. Mimo to není Turecko sousedem Afghánistánu, a to je přednost, nikoliv překážka, protože Turecko nemá zájem na získání kontroly nad touto zemí nebo na vnucení formy politického systému, „jak se o to pokoušela většina afghánských sousedů“. Nakonec, žádná jiná země nemá takovou armádu se zkušenostmi z bojových akcí v horách a partyzánských válkách, jako Turecko (2)

Nicméně základ tureckých snah při cestě světem a nastolení stability v Afghánistánu netvoří ani tak vojenská složka, jako turecká „měkká síla“. Rostoucí turecká účast v řešení afghánského problému dává zároveň šanci na „odzápadnění“ programu pomoci Afghánistánu (3). V tomto kontextu jsou zajímavá doporučení amerických expertů ve vztahu k politice, kterou Turecko v Afghánistánu provádí. „Je známo, že Turecko má úzké vztahu s uzbeckou diasporou v Afghánistánu. Nicméně turecká strana zde nemůže hrát stabilizační roli, protože se identifikuje pouze s tímto etnikem. Turecko musí posílit vztahy s největší etnickou afghánskou skupinou, s paštúny. Vzhledem k tomu, že Pákistán hraje roli „hlavního ochránce“ paštúnů, je v tomto smyslu Pákistán pro Turecko cestou do Afghánistánu. Pokud se Turecku, za pomoci Pákistánu, podaří získat důvěru paštúnských vůdců, může také sehrát rozhodující roli při překonání nevraživosti mezi obyvateli severu země, včetně Turkménů, Uzbeků a paštúnů, a tím „urychlit možnost ustavení míru“ (4).

Veškerá aktivita Turecka v Afghánistánu se může ukázat jako nerozumná v případě, že dojde k realizaci jedné z komponent amerického projektu „Velkého Blízkého východu“, na kterém bude případně i „nezávislý Balúčistán“.

V íránské provincii Sistan a Balúčistán spolu soudržně žije asi milion Balučů (5). Íránská vláda kontroluje území balučské úžiny a nepřipouští vznik nežádoucích jevů, v zemi chybí tendence k umělé unifikaci etnicko-demografické mapy. „Balučská otázka“ jako taková v Iránu neexistuje, bez ohledu na aktivní práci proti-íránských sil snažících se destabilizovat situaci v oblastech obývaných Baluči. Základní práci v tomto směru vedou islámské organizace „Mujahedin-e.Khalk“ (6) a „Fedayan-e Khalk“ (7). Vydávajíc se kdysi za strany levicového ražení (Fedayan-e Khalk dokonce za marxistickou) mohou být dnes obě organizace přiřazeny k extremistickým a teroristickým, obě jsou v kontaktu s americkou CIA a iráckou zvláštní službou „Muhabarat“.

Myšlenky nacionalismu a tendence separatismu jsou rozvinutější ve východním Balúčistánu (Pákistán), kde žije kolem 4 milionů Balučů. Balučské společensko-politické organizace za hranicemi jsou zakládány především emigranty z Pákistánu, a právě oni se pokoušejí vyprovokovat etnické spory v íránském Balúčistánu. Etnické zanícení východních Balučů je poměrně velké. Myšlenka vytvoření „Velkého Balúčistánu“ má v plánech balučských nacionalistů ústřední místo. Mapa „Velkého Balúčistánu“ obsahuje obrovské území, dalece přesahující hranice balučských oblastí. Jeho západní hranice sahá k centrální části Iránu, na východě pohlcuje Pákistán. Východní hranice jde nahoru a zabírá jihozápadní část Afghánistánu a na severu dosahuje k Marijské oblasti Turkmenistánu. Po vytvoření státu Pákistán v r. 1947 se balučští vůdci pokusili vyhlásit nezávislost, ale balučská území se podařilo začlenit do Pákistánu. V letech 1952-1955 byla jako formální administrativní jednotka vytvořen Svaz balučských provincií, který byl později přetvořen na provincii Balúčistán. Nicméně vystoupení na etnickém základě, včetně ozbrojených povstání, pokračovala, obzvláště v 70. letech.

V Afghánistánu se počet Balučů odhaduje na 300,000 (Bragui – asi 250,000). Balučové v Afghánistánu žijí kompaktně převážně v provinciích Nimruz a Helmand na jihozápadě Afghánistánu. Několik tisíc Balučů žije i na dalších v Afghánistánu. Baluči v Afghánistánu projevují aktivitu zpravidla v rámci obecných afghánských hnutí, především paštúnských, ve společensko-politických procesech se etnicky nevymezují.

V r. 2004 se obrodila Armáda za osvobození Balúčistánu (AOB) – organizace, která vedla ozbrojený boj proti ústředním orgánům Pákistánu již v letech 1973-1977. Počet příslušníků AOB se odhaduje na 10,000. Přičemž příprava diverzantů probíhá ve 40-60 výcvikových táborech, rozmístěných především v oblastech Kochlu, Dera Butti a Kechgwadar (podle pákistánských zdrojů jsou v táborech balučských povstalců cvičeni i zahraniční žoldáci, včetně Uzbeků a Ujgurů). Etnické ozbrojené uskupení Balučů „Jundallah“ působí na hranicích Iránu s Afghánistánem a Pákistánem. První zmínky o Jundallah se objevily v r. 2003 (8).

Vytvoření balučského státu se na první pohled jeví nereálným, neboť neodpovídá národním zájmům ani jedné ze zemí regionu. Vytvořit nezávislý Balúčistán je možné pouze tím, že se sjednotí všechna balučská území; to znamená, že Irán ztratí nejen provincii, ale i vliv v Perském zálivu, a Pákistán bude připraven téměř o polovinu svého území. Balúčistán bude kontrolovat také Hormuzskou úžinu, a pokud k tomu přidáme existenci desítek tisíc Balučů v zemích Perského zálivu, tak je zjevné, že se změní celá geopolitická rovnováha na Blízkém východě, ve střední Asii a na Kavkaze.

Spolu s problémem Balúčistánu, a také „kašmírskou otázkou“ je faktorem nestability Pákistánu, nerozlučně spojeným s afghánskou situací, také Paštúnistan. Mezi afghánskou politickou elitou vždy panoval nesouhlas s linií vedení hranic (Durandovy linie), která byla stanovena na nátlak Britského impéria a která zanechala mnohé paštúnské kmeny mimo hranice Afghánistánu. Nicméně po odchodu Britů se pro elity východních paštúnských kmenů v pákistánské severozápadní Příhraniční provincii (SZPP) stalo být součástí Pákistánu přitažlivějším, než přičlenění k Afghánistánu. Paštúnská elita SZPP více tíhla k rozvinutým městským centrům v Pandžábu a Sinde a nezávislý Afghánistán nic takového východním paštúnům nabídnout nemohl, aby stálo za to pokusit se změnit obvyklý systém vzájemných vztahů v hranicích bývalé Britské Indie. Východní paštúni byli aktivně zavlečeni do politických procesů během dělení Britské Indie a přesvědčivě se stali součástí obecné pákistánské elity.

Nicméně projekt „nezávislého Paštúnistanu“ existuje, není problém v Kábulu nebo Kandaháru najít politiky, kteří jsou schopni při existenci zdrojů zorganizovat dostatečně silné hnutí, aby se paštúni sjednotili a vyvěsili vlajku tak zvaného „afghánského Turkestánu“ (sever Afghánistánu).

Všechny základní moderní tendence pro vývoj situace v Afghánistánu sebou přináší růst hrozeb. Jedná se o postavení se zahraniční vojenské přítomnosti, tendenci snížit vojenskou přítomnost ISAF a ukončit operaci Trvalá svoboda a o slabost afghánských národních bezpečnostních sil. Zjevná je nemožnost nastolit regionální etnickou a kmenovou rovnováhu u afghánské politické elity, a tedy řešení v krátkodobém a střednědobém horizontu. K tomu je třeba přidat „reinkarnaci“ Islámského hnutí Uzbekistánu (ISU), jeho aktivizaci v severních a severovýchodních provinciích (Takhar, Kunduz, Badachšan, a částečně v Baghlan, Samangan, Badghiz a Faryab), a také naznačenou tendenci růstu aktivity ISU v zemích střední Asie.

Druhá polovina roku 2010 odhalila nemálo známek patrného obnovení vojensko-politického konfliktu v Tádžikistánu. V březnu a dubnu 2010 došlo k nepokojům v autonomní oblasti Náhorní Karabach, kdy reakcí na to se stala agresivní politika vlády vůči přeživším a na svobodě zůstavším představitelům bývalé Sjednocené tádžické opozice a muslimskému duchovenstvu. Pak, ve druhé polovině roku 2010, došlo: k uprchnutí skupiny odsouzených teroristů, účastníků nábožensko-extremistických organizací SIZO, GKNB, RT; k masovým nepokojům v Nureku; k výbuchu u budovy RUBOP v Chudžande – poprvé za použití sebevražedných atentátníků v tomto regionu; k výbuchu v zábavním středisku „Dusti“ v Dušanbe; k útoku na vojenské jednotky na předměstí Dušanbe; k bojovým střetům ve Fajzabadské oblasti; k útoku na vojenskou kolonu v Raštské kotlině.

Situace v Kyrgyzstánu je již recidivní. K jejím základním charakteristikám patří polymorfnost nekonsolidovaných politických subjektů, kmenové a regionální vnitroetnické (kyrgyzské) spory. Mimořádně nebezpečnou je konflikty hrozící polyetnicita, podmíněná v první řadě velmi vysokou mírou současného kyrgyzského agresivního nacionalismu, jehož vyvrcholením se staly známé červnové (2010) události v Ošské a Džalalabadské oblasti. Mezietnický kyrgyzsko-uzbecký červnový konflikt sebou přinesl i jasné revanšistické nálady u uzbecké společnosti na jihu, a rovněž nárůst proti-kyrgyzských nálad v příhraničních oblastech Uzbekistánu. Pokud vezmeme v potaz silný potenciál nábožensko-extremistických síťových struktur – „Hizb ut-Tahrir“, ISU – a také syntézu etnického a náboženského základu v uzbeckém společenství na jihu, vypadá situace celkem hrozivě (9).

Před našima očima probíhající transformace celého systému mezinárodních vztahů, včetně regionálních podsystémů za účasti Turecka, musí vládu jakékoliv země střední Euroasie přimět k velmi vážné, časem radikální revizi zahraničně-politických priorit. Mimo kurdské otázky existuje ještě řada dalších, ve kterých se postoj Turecka a USA a Turecka a západu výrazně liší. Patří k nim vztahy s Ruskem, Gruzií, Arménií, Řeckem; řešení palestinsko-izraelského problému; zamrznuté konflikty na Kavkazu a na Kypru; účast Turecka v ruských projektech přepravy energetických zdrojů a spolupráce v oblasti jaderné energetiky; energetické a obchodní vztahy s Iránem a íránský jaderný program.

Přeměnění obrovského regionu od Maghrebu po Xinjiang a Kašmír na zónu totálního konfliktu všech proti všem není nijak naprogramováno. Nicméně nebrat v potaz pravděpodobnost takového vývoje událostí v žádném případě nelze. Uvést situaci do rovnováhy a zabránit zhoršení lze provést pouze úzkou koordinací snah co největšího počtu států střední Euroasie, projevujících ve své zahraniční politice jasné tendence k samostatnosti.

Aleksandr Kňazev – hlavní vědecký spolupracovník Institutu orientalistiky RAV, doktor historických věd, profesor Kyrgyzsko-ruské slovanské univerzity, řádný člen Ruské geografické společnosti.

Odkazy

  1. Modest Kolerov: Rusko a Arménie potřebují nezávislý Kurdistán, informační agentura Regnum. http://www.regnum.ru/news/1201629.html
  2. I. Ivanova. Vztahy Turecka s Afghánistánem, New Eastern Outlook, 14. 4. 2010 (http://www.journal-neo.com/?q=node/370)
  3. Sinan Ulgen. Hledání ztraceného času: turecko-americké vztahy po Bushovi, Centrum politologie (Taškent), s odkazem na Brookings, 27. 2. 2009 (www.cps.uz
  4. I. Ivanova. Vztahy Turecka a Afghánistánem, New Eastern Outlook, 14. 4. 2010 (http://www.journal-neo.com/?q=node/370)
  5. V. Bojadžan. K otázce balučského separatismu/ střední Asie a Kavkaz – Luleo, 1999, č. 6.
  6. Celý název „Mujahedin-e Khalk Iran“ (Mujahedin-e Khalk Organization, Muslim Iranian Students’s Society), „Bojovníci za spravedlivou věc íránského národa“.
  7. Stoupenci národa, přesněji „lidé, obětovávající se ve jménu národa“.
  8. Abdulmalik Rigi byl zajat zvláštní íránskou službou, mezi pasažéry letadla kyrgyzské letecké společnosti „Istok-Avia“, na trase Dubai-Biškek. Rigi se přiznal, že na americké základně „Manas“na letišti v Biškeku se měl setkat s oficiálními americkými představiteli. Vůdce „Jundullah“ od nich měl dostat „peníze a instrukce“. Internetové vydání íránské Press TV k tomu dodalo, že Rigiho v době letu do Biškeku doprovázeli představitelé zvláštních služeb Kyrgyzstánu.
  9. Viz M. Larjuel a A. Kňazev: Noří se Střední Asie do totálního konfliktu? http://www.fergananews.com/article.php?id=6745
Známka 1.0 (hodnotilo 35)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

120

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červen přispělo 134 čtenářů částkou 35 861 korun, což je 120 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Poděkování všem, kteří přispěli. Zvlášť děkuji dárci ze Slovenska, který poslal jednorázově přes 12 tisíc Kč. Z ČR přišlo v jednom příspěvku 5050 a ve druhém 2000 Kč. Nebýt těchto tří dárců, nebyli bychom ani na 50 %.

Ve zkratce

Až 75 % nových uprchlíků v Německu bude dlouhodobě žít na sociálních dávkách27.06.17 20:16 Německo 0

Plně "integrované" Italské město Monfalcone27.06.17 20:04 Itálie 1

Diktatura Bruselu: Smiřte se s migrací a uznejte a odhlasujte, že je prospěšná. Ohrožení lidí? Omyl27.06.17 19:54 Česká republika 0

Dokument o uprchlících v Evropě - brutální znásilňování, kriminalita a terorismus 26.06.17 01:25 Evropská unie 1

Zdroj z ruského ministerstva obrany poprel správy, že izraelské letectvo zbombardovalo vojakov sýrskej vlády, a tvrdí, že zaútočilo na islamistov26.06.17 01:01 Sýrie 0

Kdo kolonizoval Afriku?26.06.17 00:59 Evropská unie 1

Švédská policie: "Pomozte nám! Pomozte nám!"26.06.17 00:55 Švédsko 2

Represe a špehování na vzestupu 26.06.17 00:31 Německo 1

Tommy Robinson: Deset tisíc mužů pochodovalo Londýnem. Británie se vzbudila, to je realita26.06.17 00:02 Británie 2

Duch normalizace vane z ministerstva vnitra25.06.17 15:44 Česká republika 3

Znásilněna muslimy v Egyptě24.06.17 21:48 Egypt 2

Slib, že nebudeme přijímat migranty, je od ČSSD předvolební trik24.06.17 18:31 Česká republika 10

Pokud ještě váháte nad otázkou, kdo vládne světu... tady je odpověď23.06.17 20:27 Neurčeno 5

Po té, co jste zakázali kouření, zakažte krásu! 22.06.17 17:31 Česká republika 9

Policie po celém Německu prohledává domy ideozločinců21.06.17 20:36 Německo 3

Evropská komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě21.06.17 17:53 Belgie 1

Do Itálie letos přišlo o čtvrtinu víc okupantů než loni21.06.17 04:48 Itálie 0

Další den v EU - a s ním pravidelné obohacení21.06.17 00:49 Belgie 0

Japonská politika imigrace v praxi: Za minulý rok úřady zamítly 99% žádostí o azyl20.06.17 23:23 Japonsko 1

Okupanti v Calais zabarikádovali dálnici, následně kvůli tomu zahynul polský řidič20.06.17 15:30 Francie 3

Měnové kurzy

USD
23,19 Kč
Euro
26,29 Kč
Libra
29,71 Kč
Kanadský dolar
17,57 Kč
Australský dolar
17,58 Kč
Švýcarský frank
24,15 Kč
100 japonských jenů
20,65 Kč
Čínský juan
3,40 Kč
Polský zloty
6,20 Kč
100 maď. forintů
8,47 Kč
Ukrajinská hřivna
0,90 Kč
100 rublů
39,04 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 921,50 Kč
1 unce stříbra
386,56 Kč
Bitcoin
57 487,83 Kč

Poslední aktualizace: 28.6.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 10 232