Nešlapej na mě: Pravicová revoluce v Americe

Část 2

Michael Dorfman

29.9.2010 Komentáře Témata: USA 2140 slov

Nenápadné kouzlo elit

V SSSR byl román George Orwella „1984“ z nějakého důvodu zakázán. Tvrdili tam, že jde o názor západních nepřátel a že je to protisovětské dílo. Uběhl čas, SSSR již neexistuje, a ponurá Orwellova anti-utopie zůstává aktuální. Orwell ve své knize vylíčil společnost, ve které pravicové elity dokázaly získat kontrolu nad myslí lidí. Přeměnily angličtinu na newspeek, zbraň dokonalé kontroly. Prvním a hlavním krokem k politickému totalitarismu byla konsolidace masové kultury do rukou elit. Přímá a všudypřítomná kontrola zkomplikovala možnost myslet mimo stanovené hranice. Postupně elity zužovaly hranice tak, aby lidem nezbyla v podstatě žádná volba, mimo dodržování všeobecné linie. A nikoliv proto, že by ji považovali za správnou. Lidé si již nedokázali představit, že může existovat alternativa. Generální linie byla stanovena mimo zjevné hranice zdravého rozumu.

Dávno před Orwellem italský komunistický filosof Antonio Gramsci přišel s podobnou myšlenkou newspeeku, ale s jedním podstatným rozdílem. Gramsci se zabýval otázkami interakce různých jazyků. Pokud se to hodí, tak v některých případech okupanti přejímají jazyk podrobeného národa (například Normani na Kyjevské Rusi). Nicméně mnohem častěji podrobené národy přejímají jazyk okupantů. Gramsci tvrdil, že nejdůležitějším faktorem je prestižnost jazyka okupantů, a předložil pro klasický marxismus nezvyklou koncepci kulturní hegemonie. V Orwellově světě existovala fantastická zařízení, včetně televizních kamer, jimiž mozková policie monitorovala chování lidí. Lidé tam nesledovali televizi. Místo toho sami vytvářeli pořady a chovali se tak, aby velký bratr byl s jejich chováním spokojen, jinak by byly následky katastrofické. Pro Orwella byl zbraní kulturní hegemonie teror. Pro Gramsciho to byla prestiž. Podle Gramsciho kulturní hegemonii není třeba zavádět pomocí hrozeb a násilí. Vůbec se nemusí zavádět. Porobení se snaží převzít jazyk a kulturu hegemona ve chvíli, kdy svůj jazyk považují za sprostý, nízký a podřadný. Gramsciho teorie hegemonie dobře objasňuje asimilaci menšin v národních státech 20. století a mnoho dalších fenoménů.

Aby objasnil fenomén „čajové párty“, vzal si její aktivista a technolog politiky Lee Harris na pomoc marxismus. Při objasňování současné liberální západní společnosti předkládá koncepci Gramsciho hegemonie. USA se například pyšní tím, že jde o společnost meritokratickou, tj. vládu ctihodných a vzdělaných lidí. Vzdělání představuje pro libovolného člověka splnění „amerického snu“. Prestiže ve společnosti se již nedosahuje ohněm a mečem, ale diplomem a stupněm vzdělání. Intelektuální elita hraje v západních společnostech roli, kterou hrála katolická církev ve středověku západní Evropy – dodává kádry pro vládu a selektuje myšlenky, které se probírají na veřejnosti, vytváří prestižnost určitých myšlenek, lidí a institucí. Již není potřeba vnucovat prestižní věci silou. Naopak, lidé sami o ní usilují, občas za cenu ztrát a sebeobětování. Proto mají prestižní univerzity, instituce a kluby stále více žadatelů, než jsou schopny přijmout. A to ještě více zvyšuje jejich prestiž. Vytváří se situace, kdy již není třeba pracovat pro prestiž, ale prestiž začíná pracovat pro lidi.

Vládnoucí elity, mající monopol na přidělování prestiže, mají také bezmeznou moc nad masovou kulturou. Jsou schopny rozhodovat, jakým myšlenkám, lidem a hnutím se dostane všeobecné pozornosti. Samozřejmě, že mohou i určovat, jaké myšlenky, lidé a hnutí si zaslouží neúctu a opovržení, nebo neexistenci, a tudíž si nezaslouží naprosto žádnou pozornost společnosti. Meritokracie podněcuje intelektuální protekci, vzájemné posilování a prosazování prestiže v rámci svého kruhu. Týká se to nejen intelektuální a vládnoucí elity, ale jakékoliv elity, včetně „kapitalismu postaveného na známostech“. Využívajíc přirozenou lidskou snahu získat prestiž se elity nemusí uchylovat k represivním metodám Orwellova velkého bratra. Jestli platí Marxovo tvrzení, že vládnoucí třída je třída mající monopol na výrobní prostředky a distribuci zboží, tak nyní lze definovat novou vládnoucí třídu jako třídu, která má monopol na tvorbu a distribuci veřejného mínění. Klasický Marxův kapitalismus se zabýval výrobou a prodejem zboží.

Meritokratické elity se zabývají formováním myšlenek a názorů. V dřívějších společnostech mohli intelektuálové ovlivňovat obyvatelstvo prostřednictvím knih. V současné společnosti ovlivňují masmédia dokonce i negramotné složky obyvatelstva, a nové metody psychologické manipulace a nevtíravého přesvědčování umožňují úspěšně maskovat propagandu jako zábavu. Když mají kulturní hegemonii nad popkulturou, dosahují intelektuální meritokratické elity ještě větší míry kontroly nad masami, o které mohli diktátoři, králové a generální tajemníci dob minulých jen snít. Taková moc poskytuje elitám možnost vštěpovat lidem své myšlenky. Ti, kteří chtějí „být in“, vypadat inteligentně a ctihodně, se sami snaží přejímat prestižní myšlenky, podobně jako se fifleny co nejdříve snaží obléct do posledních módních výtvorů kultovních značek. Podle Gramsciho u prestižnosti stačí, aby lidé chtěli zaměnit svůj rodný jazyk za prestižnější. A pokud jsou ochotni vzdát se rodného jazyka, tak budou ochotni vzdát se i dalších svých zvyků, obyčejů, tradic, myšlenek a hodnot. Stát platonských filosofů, v podstatě nejtvrdší a nejzoufalejší forma totalitarismu, je, zdá se, připraven k zavedení.

Železný zákon oligarchie

Je možné diskutovat, kdy došlo ke vzniku meritokracie v Americe. Jestli po první světové válce, po velké hospodářské krizi 30. let, či v důsledku progresivního Nového údělu F. D. Roosevelta, či po druhé světové válce, kdy se USA staly světovou velmocí. Hlavním projektem meritokracie byl americký volno-tržní korporátní kapitalismus, který podnikatele nahradil manažery velkých korporací, ekonomicky nezávislou střední třídou – totálně závislými pracovníky na stejných korporacích, a silnou průmyslovou pracovní třídou – bezprávnými pracovníky „Wal-Martů“ a „Mac Donaldů“. Díky marketingovým technikám se mnohem lépe podařilo narušit tradiční buržoazní hodnoty hospodárnosti a opatrnosti. Ideálem správného Američana se stal správný spotřebitel, člověk mající „to, co sousedi“, a ne náhodou po teroristickém útoku 11. září 2001 prezident Bush vyzýval patriotické Američany, aby šli utrácet a podpořili ekonomiku. Masy lidí s nadšením podpořily newspeek, kde šetřit znamená utrácet, mír znamená válku, a ve jménu „svobody“ se prodává hromada zboží, od aut po dámské vložky, od pojistek po čínská hygienická zařízení z Floridy. Myšlenky, postupy a tradice, které v očích elit ztratily přitažlivost, byly nemilosrdně z veřejnosti odstraněny jako zastaralé a neaktuální. Rychle a účinně se vtloukaly nové myšlenky, komerční metody a politika, které získaly sympatie elit.

Pochopitelně existují jedinci a skupiny lidí, kteří jsou schopni se vzepřít. Jednou z takových skupin jsou progresivní a radikální nonkonformisté, kteří napomohli k Obamově vítězství v prezidentských volbách, navzdory rozporným názorům na elity. Stoupenci hnutí „čajových párty“ jsou druhou, nejhlučnější a nejviditelnější skupinou. „Čajová párty“ se vyznačuje lhostejností k celé myšlence intelektuální ctihodnosti, což ji činní imunní vůči převládajícímu chápání prestižnosti. Gramsci tuto skupinu nazval „sociální outsideři“.

Harris Gramsciho dopisuje. Přidává pojem „marginalizovaní outsideři“. A dává to naprostý smysl, protože „čajová párty“ právě sdělila, že jsou to „skuteční Američané“; elity je marginalizují, vyčleňují je z Ameriky; prý chtějí „vrhnout Ameriku zpět“. Radikalismus „čajové párty“ je pouhou reakcí na radikalizaci elit, spěšně zavádějících nová progresivní politická opatření. Harris neupřesňuje, o jaká opatření jde – dávky v nezaměstnanosti, prvky ochrany zdraví společnosti, kontrola nad trhem, veřejné školy, zrušení rasové segregace nebo něco jiného. Mimo posledně uvedeného (rasismus je v Americe tabu – mezi stoupenci „čajových párty“ je mnoho černochů) to vše u „čajové párty“ vyvolává pobouření a odpor.

Gramsci se narodil a vyrostl na Sardinii. A typ sociálních outsiderů popisoval podle svých krajanů, tvrdých, upřímných, zuřivě tíhnoucích ke svobodě, nezávislosti a hrdých na svoji kulturní svébytnost. Jako by ztělesňovali rozpoložení současné „čajové párty“ – „Nešlapej na mě!“ – a byli připraveni to potvrdit tvrdohlavým vzepřením se, proslovy a povstáními. Italové z pevniny pohlíželi na lidi ze Sardinie z patra, považovali je za tupé a sprosté křupany. Ti neústupně mluvili svým nářečím, které se silně odlišovalo od mluvy literárně toskánsky vzdělané a pracovní třídy. Gramsci se celý život pyšnil svojí rodinou, svým původem a svými krajany. Ze svého mládí na Sardinii si Gramsci vzal pochopení, že kulturní monopol je mocná forma útlaku, že vlastníci kulturního monopolu se o něj podělit nechtějí, stejně jako vlastníci komerčního monopolu.

Jediným způsobem, jak mohou sociální outsideři reagovat, je pofigismus. Stoupenci „čajové párty“ kašlou na existující normy slušného chování, ctihodného jednání a na prestiž. A to z tohoto hnutí činí problém a není pod kontrolou těch, které zajímá prestižnost, jako například pravicoví intelektuálové-konzervativci. Nicméně právě toto činí „čajovou párty“ revoluční. Pochopitelně, že to není ta revoluce, o které mluvili Marx, Lenin a Gramsci. Je to spíše vzpoura proti uděleným privilegiím tvůrcům veřejného mínění. Takovou vzpouru mohou podnítit pouze lidé, kteří neuznávají převládající chápání ctihodnosti a přijatelnosti, a jsou připraveni hodit rukavici hegemonii u veřejného mínění. Proto nelze mezi stoupenci „čajové párty“ najít přední konzervativní intelektuály. Nemají tam místo, protože tam nejsou potřeba nové myšlenky. V „čajové párty“ jsou přesvědčeni, že myšlenek bylo v poslední době i tak příliš mnoho. (Mimo to jsou recepty pravice často absurdní. Řekněme jejich oblíbené libertariánské sny o návratu ke zlatému standardu, což je stejně nereálné, jako sny levicových ekologů o návratu ke koňským potahům). „Čajová párty“ usiluje o oživení starého ducha svobodomyslnosti a nezávislosti, individualismu, obecné atmosféry vzepření se elitám, které si přejí připravit lidi o svobodu. Věří, že elity nepotřebují a že si mohou vládnout sami.

Toto ještě není bouře

Stát bez elit je utopická iluze. Zničení nebo odstranění elit vždy vedlo k vytvoření nových elit. Dokonce i tam, kde si jsou všichni rovni, jsou si někteří rovnější. Jakákoliv společnost je řízena elitami. Dokonce i přímá demokracie novgorodské veče (rady) ve skutečnosti tutlala cynické manipulace plutokratů. Teorii nutnosti vytvoření elit vypracoval Vilfredo Pareto. Caetano Mosca zavedl pojem „politická třída“, která musí společnost nevyhnutelně vést. Robert Michels zformuloval „železný zákon oligarchie“, podle kterého je „přímá vláda mas technicky nemožná“, a proto jakýkoliv režim nevyhnutelně degeneruje na vládu několika vyvolených. Nicméně také upozorňovali na nebezpečí pro elity, které berou své postavení jako samozřejmé. Iluze mají obrovskou moc.

Utopie přímé demokracie inspiruje jednat podle ní. Mýtus o tom, že lidé si jsou schopni vládnout sami, se stále více ukazuje užitečným pro omezení choutek oligarchie. Železný zákon oligarchie je stále více důvodem pro podporu demokracie. Jedinou účinnou překážkou pro svévoli elit je strach, že jim lidé půjdou po krku. Pro svržené elity je jen málo utěšitelný fakt, že na jejich místo zákonitě nastoupí jiné elity. Elity existují proto, že plni svoji společenskou funkci. Pokud fungují neuspokojivě, tak je dříve nebo později vymění.

Občas společnost přestává některé elity potřebovat. Bylo tomu tak v případě agrární aristokracie, která s vynálezem střelných zbraní ztratila svoji funkci ochránce společnosti a stala se přítěží. Dříve nebo později bude osud aristokracie následovat i současná plutokracie, neúměrně se rozrůstající finanční sektor, který pravidelně způsobuje krize a přestává uspokojivě plnit svoji roli úvěrování ekonomiky.

Zákony a ústavní záruky je možné obejít. Vytrvalou touhu po svobodě a nezávislosti obejít nelze. Historie poskytuje jednoduchou a tvrdou lekci. Lidé, kterým je lehko vládnout, ztrácejí svoji svobodu. Lidé, kterým je těžké vládnout, si svoji svobodu uchovají, a nejen vnitřní.

Rozdíl není v ideologie, ale v rozpoložení. Miliony černosetníků, vyděšených novými kapitalistickými časy, vyšly v r. 1905 do ulic bránit samoděržaví, pravoslaví a národnost. V podstatě i oni společnosti říkali „Nešlapej na mě!“. Ničení a pošlapávaní zbabělým carským režimem v r. 1917 doplnili masy, které Lenin potřeboval, a vyvolali bouři. Leninovi stačilo jen trpělivě čekat na okamžik, kdy se historie přikloní na stranu, kterou potřeboval. A pak se Vladimir Iljič ukázal jako nejlepší a nepřekonatelný stratég uchopení a udržení moci, který neměl u svých protivníků konkurenci. Pak, již v roli diktátora světové velmoci, nebyl smrtelně nemocný Lenin tak efektivní, byl vyděšený nekontrolovatelnou byrokratickou mašinérií a ti, kteří ho dostali k moci, ho již nepotřebovali. To je však již jiný příběh.

V době přípravy článku jsem rozmlouval s mnohými aktivisty „čajové párty“. Jsou mezi nimi stoupenci dickensovského kapitalismu, odpůrci korporací, libertariáni, kteří se od anarchistů liší pouze úctou k penězům. Do „čajové párty“ nyní přitéká mnoho peněz od korporací, které se snaží přeměnit jejich pobouření na koryto výhodné pro byznys. Někteří z nich, jako kdysi Lenin, se domnívají, že korporace jim prodávají provaz, na kterém je oběsí. Jiní věří, že spojení se s kapitálem korporací je skutečné a pro Ameriku prospěšné, podobně jako věřili v Německu ve spojení velkého byznysu s radikálním Hitlerem. Mezi aktivisty jsou i velmi bohatí lidé, jako naftoví magnáti bratři Charles a David Kochovi – radikální libertariáni, kteří desítky let vystupují proti jakémukoliv vměšování státu do podnikání. Jsou to synové ropného inženýra, který vydělal své první miliony na budování ropných zpracovatelských firem v době industrializace SSSR. Jejich otec se div nestal předmětem represí v r. 1937, vrátil se do USA jako bohatý a přesvědčený antikomunista, který byl přesvědčen, že jakákoliv centralizovaná moc dříve nebo později vede k teroru a stagnaci. Jejich fond, „Američané za prosperitu“, podporuje nejradikálnější iniciativy, a po zvolení prezidenta Obamy začal s osobní vendetou proti němu.

A ve všem tom je vidět pozoruhodná americká šikovnost ve všem, co se týká vydělávání peněz. První sjezd „čajové párty“ v Tennessee vydělal konzultantské firmě, která ho „pomohla“ zorganizovat, docela slušný peníz. Delegáti platili kulatou sumičku za účast, a hvězdy (jako bývalá guvernérka Aljašky Sarah Palin) utratily za svá vystoupení na sjezdu desítky a stovky tisíc dolarů.

Nyní proud dějin, pro elity neočekávaně, vynesl marginální outsidery typu Rona Paula a bratří Kochových do čela naštvaných mas. Podobě jako američtí revolucionáři před 200 lety i oni mávají žlutými prapory se vzpřímeným chřestýšem a heslem „Nešlapej na mě!“. „Čajová párty“ ještě není revoluce. Spíše naštvaná a vzdorovitá reakce lidí, připravených postavit se všem, kdo se je pokusí rozdupat. Z praktického pohledu je zcela nepodstatné, jaké myšlenky používají, aby bránili a ospravedlnili svoji naštvanou náladu. Je důležité podpořit a zachovat tuto náladu u dostatečně velkého počtu lidí. Pouze tak je společnost schopna účinně potlačovat touhy zkorumpované a nekontrolovatelné moci, donutit elity plnit svoji část společenské smlouvy.

Článek Не наступи на меня: Правая революция в Америке. Часть 2 vyšel 22. září na serveru eastwest-review.com. Překlad L. Janda.
Známka 1.6 (hodnotilo 51)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

70

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc březen přispělo 142 čtenářů částkou 21 050 korun, což je 70 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Skutočne francúzski policajti znásilnili černocha Thea obuškom?27.03.17 22:33 Francie 0

A zase kvóty. Ty kobylky si prostě do hnízda nasadit musíte! 27.03.17 22:21 Evropská unie 8

Úžasný příklad lidské solidarity - lidé poslali Kamile za dva dny 3 miliony korun na bionickou ruku!27.03.17 21:00 Česká republika 2

Viktor Orbán vyzývá k odporu (cz titulky)27.03.17 19:36 Maďarsko 1

Zakázat end-to-end šifrování, volá britská ministryně vnitra27.03.17 13:54 Británie 7

Vyhodili ho, protože měl o Williamsové říct, že je gorila. Komentátor pak dostal infarkt27.03.17 11:01 USA 6

Zemřela Věra Špinarová27.03.17 10:42 Česká republika 5

S EU na věčné časy a nikdy jinak25.03.17 15:08 Evropská unie 2

Naši zemi projíždí další americký vojenský konvoj25.03.17 14:59 Česká republika 5

Pozvánka na pietní akt za oběti agrese NATO proti Jugoslávii 199923.03.17 22:12 Česká republika 2

37 % švédské populace mezi 0-44 lety má imigrační pozadí23.03.17 20:09 Švédsko 1

Molenbeek: Policie objevila 51 neziskových organizací podezřelých z napojení na islámský terorismus23.03.17 18:57 Belgie 0

Teroristický útok v Londýně spáchal britský islámský konvertita, učitel a otec tří dětí23.03.17 18:14 Británie 0

Teroristický útok v Londýně22.03.17 21:26 Británie 7

Rasismus černých vůči bílým že neexistuje?21.03.17 17:42 Neurčeno 5

Saúdskoarabský vrtulník rozstřílel loď se somálskými uprchlíky20.03.17 21:32 Saudská Arábie 7

Dva syrští krimigranti pobodali Němce20.03.17 21:07 Německo 1

Umřel Rockefeller. V pekle mají mejdán20.03.17 20:16 Neurčeno 11

"Četníci z Luhačovic" - gay scéna v seriálu20.03.17 16:39 Česká republika 8

Černoši rozkradli ceny na pouti v Oaklandu19.03.17 19:54 USA 5

Měnové kurzy

USD
24,99 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,13 Kč
Kanadský dolar
18,67 Kč
Australský dolar
19,08 Kč
Švýcarský frank
25,18 Kč
100 japonských jenů
22,50 Kč
Čínský juan
3,63 Kč
Polský zloty
6,37 Kč
100 maď. forintů
8,72 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
43,84 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 275,42 Kč
1 unce stříbra
453,27 Kč
Bitcoin
25 906,41 Kč

Poslední aktualizace: 29.3.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 18 117