Německo, Řecko a východ z eurozóny

STRATFOR

24.5.2010 Komentáře Témata: Evropská unie, Analýza 2624 slov

Zvěsti o bezprostředním kolapsu eurozóny nadále kolují, i přes maximální snahu Evropanů udržet měnovou unii pohromadě. Někteří ve finančním světě dokonce tvrdili, že frustrace Německa krizí by mohla způsobit, že Berlín opustí eurozónu – již tento víkend, podle některých lidí – zatímco na nedávném setkání evropských vůdců francouzský prezident Nicolas Sarkozy zjevně vyhrožoval, že blok sestřelí, pokud Berlín nepomůže Řecku. Mezitím mnoho lidí v Německu – včetně kancléřky Angely Merkel samotné, v jistém okamžiku – vyzývali k vytvoření mechanismu, kterým by Řecko – nebo další předlužené země eurozóny, nekonkurenceschopné ekonomiky – mohly být v budoucnosti z eurozóny vykopnuty, pokud nezmění své „nezodpovědné“ zvyky utrácet.

Zvěsti, náznaky, hrozby, doporučení a informace „od dobře umístěných zdrojů“, to vše zdá se ukazuje na aktuální horký problém v Evropě, konkrétně přestavbu eurozóny, ať už odchodem Německa, nebo vyhozením Řecka. Vracíme se k této problematice, s otázkou, jestli taková možnost vůbec existuje.

Geografie Evropské měnové unie

Protože uvažujeme o budoucnosti eura, je důležité mít na paměti, že ekonomické opory papírových peněz nejsou důležité tolik, jako politické pilíře. Papírové měny, které se dnes ve světě používají, nemají bez podkladových politických rozhodnutí učinit je legálními platidly pro komerční aktivity žádnou hodnotu. To znamená, že vláda musí být ochotna a schopna dostatečným způsobem si vynutit, aby byla měna legální formou vypořádání dluhů, a odmítání papírové měny je, v rámci omezení, právně postižitelné.

Problémem s eurem je, že jde o pokus předřadit peněžní dynamiku geografii, která se nezbytně nehodí do sjednocené ekonomiky či politického „prostoru“. Eurozóna má jedinou centrální banku, Evropskou centrální banku (ECB), a proto pouze jednu peněžní politiku, bez ohledu na to, jestli se člověk nachází na severu nebo na jihu Evropy. V tom spočívá základní geografický problém eura.

Evropa je druhý nejmenší kontinent na planetě, ale má na svém teritoriu druhý největší počet států. To není náhoda. Řada evropských poloostrovů, velkých ostrovů a horských řetězců vytváří geografické podmínky, které často umožňují, aby přetrvala dokonce i ta nejslabší politická autorita. Tudíž se Černohorci udrželi proti Ottomanům, stejně jak Irové proti Angličanům.

I přes slátaninu politických autorit, četné řeky na tomto kontinentu, velké zálivy a členitá pobřeží umožňují snadný přesun potravin a myšlenek po celé Evropě. To stimuluje akumulaci kapitálu, v důsledku nízkých nákladů na dopravu, zatímco to zároveň stimuluje rychlé šíření technologických zlepšení, která umožnila, aby se různé evropské státy staly úžasně bohatými: pět z 10 největších ekonomik světa pochází z tohoto kontinentu, i přes jeho relativně malou populaci.

Evropská síť řek a jezer, která nejsou integrována jedinou dominantní řekou nebo sítí jezer, nicméně znamená, že k vytváření kapitálu dochází v malých, oddělených ekonomických centrech. K dnešnímu dni, a navzdory výrazné politické a ekonomické integraci, neexistuje žádný evropský New York. V případě Evropy má Dunaj Vídeň, Po Milano, Baltské moře Stockholm, Porýní má jak Amsterdam, tak Frankfurt, a Temže má Londýn. Tento systém mnoha kapitálových center je pak doplněn o evropské státy, které si žárlivě hlídají kontrolu nad svým kapitálem, a v důsledku svým bankovním systémem.

I přes řadu různých ekonomických center – a tím i politických – není moc, některé státy, v důsledku geografie schopna získat přístup k jakémukoliv ze svých vlastních kapitálových center. Většina středomořských států je geograficky znevýhodněna. Mimo údolí Po na severu Itálie – a do jisté míry Rhóny – jižní Evropě chybí velká řeka použitelná pro obchodování. V důsledku toho je severní Evropa více městská, průmyslová a technokratická, zatímco jižní Evropa má tendenci být venkovská, zemědělská a chudá na kapitál.

Zavedení eura

Vzhledem k palbě ekonomické volatility a výzvám, kterým eurozóna v posledních čtvrtletích čelí, a výzvám představovanými tak různorodou geografií a historií pod jednou monetární střechou, je snadné zapomenout, proč byla eurozóna původně vytvořena.

Studená válka učinila Evropskou unii možnou. Po staletí byla Evropa domovem znepřátelených impérií a států. Po druhé světové válce se stala domovem zničených lidí, za jejichž bezpečnost zodpovídaly Spojené státy. Prostřednictvím Brettonwoodských dohod Spojené státy vytvořily ekonomické uskupení, které zregenerovalo evropskou ekonomiku pod bezpečnostním deštníkem, který Washington pevně kontroloval. Bez konkurence v oblasti bezpečnosti mohli Evropané nejen volně ekonomicky růst, ale těšili se také téměř neomezenému přístupu na americký trh, aby svůj růst živili. Ekonomická integrace v Evropě, aby se tyto příležitosti maximalizovaly, dávala dokonalý smysl. Spojené státy ekonomickou a politickou integraci povzbuzovaly, protože poskytovala politický pilíř pro bezpečnostní alianci, kterou na Evropu uvalily, tj. NATO. A tak se zrodilo Evropské hospodářské společenství – předchůdce dnešní Evropské unie.

Když Spojené státy v r. 1971 zrušily zlatý standard (z důvodů z převážné míry nesouvisejících s evropskými záležitostmi), Washington v podstatě zrušil brettonwoodské vazby měn, které zmizely se zlatým standardem. Jedním z důsledků byla evropská panika. Plovoucí měny nevyhnutelně vyvolaly měnovou konkurenci mezi evropskými státy, přesně ten druh konkurence, která přispěla k velké hospodářské krizi o 40 let dříve. Téměř okamžitě se potřeba omezit tuto konkurenci zesílila, nejdříve pomocí koordinace měnových aktivit, ještě se zaměřením na americký dolar, a pak od r. 1979 se toto úsilí zaměřilo na německou marku. Strašidlo sjednoceného Německa v r. 1989 ekonomickou integraci dále povzbudilo. Euro bylo z velké části pokusem dát Berlínu nezbytný stimul, aby se neodchýlil od projektu EU.

Ale aby se Berlín přilákal k myšlence podělit se o svoji měnu se zbytkem Evropy, eurozóna byla vytvořena podle modelu Bundesbanky a její německé marky. Aby se mohla připojit k eurozóně, musí daná země dodržet přísná „konvergenční kritéria“, určená pro synchronizaci ekonomiky přistupující země s ekonomikou Německa. Ke kritériím patří rozpočtový deficit menší než 3% hrubého domácího produktu (GDP); úroveň státního dluhu menší než 60% GDP; roční inflace ne vyšší než 1,5% nad průměrem roční inflace tří členů s nejnižší hodnotou; a dvouleté zkušební období, během kterého musí národní měna přistupující země fluktuovat v pásmu plus/mínus 15% k euru.

Jak se začaly objevovat trhliny, jak v politické, tak ekonomické podpoře eurozóny, je nicméně jasné, že konvergenční kritéria nedokázala překonat odlišnou geografii a historii. Porušování Paktu stability a růstu Řeckem je jasně nejproslulejší, ale v podstatě všichni členové eurozóny – včetně Francie a Německa, které pomáhaly vytvořit pravidla – porušovali pravidla od samotného začátku.

Mechanismus vystoupení z eura

Smlouvy EU, jak vypadají v současné době, smluvně zavazují každý členský stát EU – vyjma Dánska a Velké Británie, které si vyjednaly výjimky – stát se členem eurozóny. Nucené vyloučení nebo rozhodnutí vystoupit je technicky ilegální, či v nejlepším případě by si to vyžadovalo schválení všech 27 členských států (nehledě na otázku, proč by člen eurozóny v problémech měl schvalovat své vlastní vyloučení). Dokonce i kdyby to bylo možné zvládnout, zcela jistě by se existující stávající členové eurozóny a brzcí noví členové ustavení takového precedentu obávali, obzvláště když by se jejich fiskální situace mohla brzy stát podobnou situaci v Aténách.

Jednou z kreativních možností, jak to obejít, by bylo umožnit Evropské unii technicky členy vyloučit bez toho, aby se porušily smlouvy. Znamenalo by to i vytvoření nové Evropské unie, bez hříšnického státu (řekněme Řecka), a založení nových institucí a rovněž nové eurozóny. Takové manipulace by nezbytně nemusely existující Evropskou unii zničit; její hlavní členové by „prostě“ znovu vytvořili instituce bez členského státu, který je moc nezajímá.

Ačkoliv je to kreativní, je toto navrhované řešení stále plné problémů. V takto zredukované eurozóně by mělo Německo značnou moc, něco, co by zbytek Evropy nemusel strávit. Pokud by Francie a země Beneluxu vytvořily eurozónu znovu s Berlínem, německá ekonomika by namísto 26,8% ve verzi eurozóny 1.0 měla na celkovém výstupu eurozóny verze 2.0 podíl 45,6%. Dokonce i státy, které by byly výslovně vyloučeny, by byly schopny zasadit devastující poslední ránu: jižní evropské ekonomiky by prostě mohly nesplatit jakýkoliv dluh držený entitami v zemích nové eurozóny.

Maje na paměti tyto politické otázky a komplikace, uchylujeme se ke dvěma scénářům rekonstrukce eurozóny, kterým se dostalo největší pozornosti v médiích.

Scénář 1: Německo znovu zavede marku

Možnost opustit eurozónu se pro Německo zužuje na potenciální závazky, které by měl Berlín na triku, pokud by Portugalsko, Španělsko, Itálie a Irsko následovaly Řecko do krachu. Jak se Německo připravuje na hlasování o 123 miliardovém příspěvku v rámci mechanismu finanční pomoci v celkové hodnotě 750 miliard euro – mimo 23 miliard euro, již schválených pouze pro Atény – otázka „jestli to za to stojí“ musí být první myšlenkou v hlavě každého německého politika.

Tak je tomu obzvláště v době, kdy se politická opozice vůči nouzovým vyplácením u německých voličů, partnerů koalice Merkel a politickými spojenci vrší. V posledních průzkumech mínění upřednostňovalo přijetí německé marky 47% Němců. Navíc vládnoucí koalice Merkel prohrála 9. května klíčové zemské volby, jako známku hromadící se nespokojenosti s Křesťansko-demokratickou unií a jejím koaličním spojencem Demokratickou stranou svobodných. Ačkoliv vládnoucí koalice dokázala protlačit nouzové vyplacení Řecka, panují nyní vážné pochyby, že Merkel bude schopna učinit totéž u mechanismu pro celou eurozónu 21. května.

Německo by proto neopustilo eurozónu, aby zachránilo svoji ekonomiku, nebo aby se vyprostilo ze svých vlastních dluhů. Ale spíše aby se vyhnulo finančnímu břemenu podpory středozemních ekonomik a jejich schopnosti obsluhovat svoji velehoru dluhů ve výši 3 bilionů euro. V jistém okamžiku se Německo může rozhodnout snížit své ztráty – potenciálně až 500 miliard euro, což je přibližná expozice německých bank ve středozemních dluzích – a rozhodnout se, že další nouzová vyplácení jsou jen vyhazováním peněz do bezedné propasti. Navíc zatímco Německo by se mohlo vždy prostě spolehnout, že ECB poruší všechna svá pravidla a začne s politikou nákupu dluhů problematických vlád eurozóny pomocí nově vytvořených peněz („kvantitativního uvolňování“), samotný tento postup představuje nouzové vyplacení. Zbytek eurozóny, včetně Německa, by za to platil oslabením eura.

Pokud by tento okamžik na Německo přišel, znamenalo by to, že situace se zhoršila výrazně. Jak STRATFOR nedávno tvrdil, eurozóna poskytuje Německu významné ekonomické výhody. Jeho sousedi nejsou schopni podkopat německé exporty znehodnocením měny, a německé exporty na druhou stranu zvýšily svůj podíl na celkových exportech eurozóny, jak na globálním trhu, tak na trzích eurozóny. Od přijetí eura se jednotkové náklady středomořských zemí ve vztahu k Německu relativně zvýšily přibližně o 25%, což dále upevnilo konkurenční předstih Německa.

Než by Německo mohlo opět použít svoji marku, muselo by nejdříve obnovit svoji centrální banku (Bundesbank), stáhnout své rezervy z ECB, natisknout vlastní měnu a pak redenominovat aktiva a pasiva země v markách. Zatímco by to nemusel být nezbytně hladký nebo snadný proces, mohlo by Německo znovu zavést svoji národní měnu mnohem snadněji, než další členové eurozóny.

Německá marka měla dobře zavedenou pověst coby uchovatel hodnot, když renomovaná Bundesbank řídila peněžní politiku Německa. Pokud by Německo mělo znovu zavést svoji národní měnu, je vysoce nepravděpodobné, že by Evropané věřili, že Německo zapomnělo, jak provozovat centrální banku – institucionální paměť Německa by se vrátila rychle, a byla by znovu zavedena kredibilita jak Bundesbank, tak, v důsledku, německé marky.

Když by Německo nahradilo slabší a oslabující měnu silnější a stabilnější, pokud by účastníci trhu tuto výměnu prostě neuvítali, byli by výrazně méně vzdorovití vůči změně, než vůči tomu, co by bylo možné očekávat v dalších zemích eurozóny, Německo by se proto nemuselo nutně uchylovat k militantním zákrokům u kapitálových trhů, aby zastavilo kapitál, který usiluje o konverzi.

Německo by také bylo pravděpodobně schopné redenominovat všechny své dluhy do německé marky, prostřednictvím dluhopisových swapů. Účastníci trhu by tuto výměnu přivítali, protože by měli pravděpodobně mnohem větší důvěru v německou markou krytou Německem, než v euro kryté zbývajícími členskými státy eurozóny.

Znovuzavedení německé marky by přesto bylo nicméně ještě nedokonalým procesem, a pravděpodobně by došlo k jistým kolaterálním škodám, obzvláště v německém finančním sektoru. Německé banky vlastní většinu dluhů vydaných středozemskými zeměmi, které by pravděpodobně tyto dluhy v případě odchodu Německa z euro nesplatily. Pokud by se dosáhlo stavu, že by se Německo s eurozónou rozešlo, tyto ztráty by pravděpodobně byly ničím ve srovnání s náklady – ať ekonomickými nebo politickými – ve zbývající eurozóně, a náklady souvisejícími s finanční podporou její další existence.

Scénář 2: Řecko opouští euro

Pokud by Atény byly schopny řídit svoji peněžní politiku, byly by zdánlivě schopné „vyřešit“ dva hlavní problémy, které v současné době moří řeckou ekonomiku.

Zaprvé, Atény by mohly výrazně zmírnit finanční problémy. Řecká centrální banka by mohla natisknout peníze a koupit státní dluh, čímž by se obešly úvěrové trhy. Zadruhé, znovuzavedení své měny by Aténám umožnilo ji pak zdevalvovat, což by stimulovalo externí poptávku po řeckých exportech a podpořilo ekonomický růst. Tím by se obešla potřeba projít bolestivou „vnitřní devalvací“ prostřednictvím úsporných opatření, která byli Řekové nuceni přijmout, jako podmínku za jejich nouzové vyplacení Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a EU.

Pokud by nicméně Atény znovu zavedly svoji národní měnu s cílem, že budou schopny kontrolovat peněžní politiku, vláda by nejdříve musela dostat národní měnu do oběhu (nezbytná podmínka devalvace).

Prvním praktickým problémem je, že nikdo nebude tuto novou měnu chtít, především proto, že by bylo jasné, že vláda by ji zavedla jen proto, aby ji mohla zdevalvovat. Na rozdíl od přístupového procesu do eurozóny – kde byla účast motivována skutečnými a domnělými přínosy přijetí silné/stabilní měny a získáním nižších úrokových sazeb, nových zdrojů a schopnosti provádět transakce na více místech – „de-eurozonizace“ účastníkům trhu žádné takové stimuly nenabízí:

  • Drachma by nebyla uchovatelem hodnot, vzhledem k tomu, že cílem jejího znovuzavedení je snížení její hodnoty
  • Drachma by byla pravděpodobně přijímána pouze v Řecku, a dokonce i tam by nebyla přijímána všude – kdy tento stav by s největší pravděpodobností nějakou dobu přetrval.
  • Znovuzavedení drachmy jednostranně by pravděpodobně znamenalo vyhození Řecka z eurozóny, a proto také z Evropské unie, podle pravidel vysvětlených výše.

Vláda by v podstatě žádala investory a svoji vlastní populaci, aby podepsali sociální kontrakt, který má vláda evidentně v úmyslu v budoucnosti nedodržet, ne-li okamžitě, jakmile to bude možné.

Cílem by nebyla konverze každého v euro denominovaného aktiva do drachem, ale spíše získání dostatečně velkého množství aktiv, aby vláda mohla začít s uvedením drachem do oběhu. Aby tak mohla učinit účinně, chtěla by minimalizovat množství peněz, které by unikly konverzi buď stažením, nebo převodem do tříd aktiv, která lze snadno skrýt před objevením a zabavením. To by si vyžadovalo kapitálovou kontrolu a uzavření bank, a pravděpodobně také fyzickou sílu, aby se zabránilo dalšímu chaosu v ulicích Atén, než jaký tam lze vidět nyní. Jakmile by byly peníze pod zámkem, vláda by pak pravděpodobně násilím konvertovala aktiva bank tím, že by je nahradila podobným množstvím v národní měně. Řekové by si pak mohli své finance vybrat pouze v nově vydaných drachmách, které vláda dala bankám, aby tyto požadavky mohly pokrýt. Zároveň by všechny příjmy a výdaje vlády byly činěny v národní měně, což by podpořilo její oběh. Vláda by také musela ukázat ochotu stíhat kohokoliv, kdo by používal euro na černém trhu, aby se nově zavedená drachma nestala zcela bezcennou.

Protože nikdo, mimo vlády, by to udělat nechtěl, při první známce, že se vláda chystá vydat se tímto směrem, by první věcí, kterou by Řekové chtěli udělat, bylo stáhnout všechny prostředky ze všech institucí, kde by jejich bohatství bylo ohroženo. A podobně, první věcí, kterou by udělali investoři – a nezapomínejte, že Řecko je na kapitál chudé, stejně jako je Německo na kapitál bohaté – by byla likvidace jejich expozice. To by si vyžádalo, aby byla nucená konverze koordinována a konečná, a co je nejdůležitější, musela by být co nejvíce neočekávaná.

Realisticky je jediným způsobem, jak učinit tento přechod pro řeckou ekonomiku zcela nedevastujícím a nerozdrtit sociální strukturu Řecka, by bylo koordinovat akce s organizacemi, které by mohly poskytnout pomoc a dohled. Pokud by přechodné období měly koordinovat MMF, ECB nebo členské státy eurozóny, a eventuálně poskytnout jistou podporu hodnotě národní měny během období přechodu, šance na ne naprosto ničivý přechod by se zvýšila.

Je obtížné si představit okolnosti, za kterých by taková podpora nepřevýšila již provedené nouzové vyplacení ve výši 110 miliard euro. Protože vzdoruje-li evropská populace nouzovému vyplacení Řecka již nyní, co by si myslela o svých vládách za stavu, kdy by existovalo ještě větší riziko podpory celého finančního systému bývalé země eurozóny, aby tato země mohla uniknout zodpovědnosti za své závazky před zbytkem eurozóny?

Evropské dilema

Evropa je proto svázána gordickým uzlem. Na jednu stranu je geografie kontinentu v mnohém nesourodá, a tuto nesourodost nelze překonat bez herkulovského úsilí (a politicky nechutného) ze strany jižní Evropy, a (stejně nepopulárního) přizpůsobení se ze strany severní Evropy. Na druhou stranu náklady na odchod z eurozóny – obzvláště v době globální finanční katastrofy, kdy by tento tah hrozil, že způsobí ještě větší krizi – jsou skličující, mírně řečeno.

Výslednou hádankou je, jestli bude dávat rekonstrukce eurozóny v nějakém budoucím časovém okamžiku smysl. Ale vzájemně provázané ekonomiky, politické, právní a institucionální vztahy to činí téměř nemožné. Náklady na odchod jsou prohibitivně vysoké, bez ohledu na to, jestli to dává smysl.

Analýzu vydal Stratfor, jejími autory jsou Marko Papic, Robert Reinfrank a Peter Zeihan

Článek Germany, Greece and Exiting the Eurozone vyšel 18. května na serveru marketoracle. Překlad L. Janda. Pozn. překladatel – autoři svoji příslušnost k myšlenkovému proudu nezapřou.

Známka 1.0 (hodnotilo 12)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 0

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 1

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 2

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 6

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 4

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,57 Kč
Libra
28,66 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,92 Kč
100 japonských jenů
19,34 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,20 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,71 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 067,19 Kč
1 unce stříbra
375,62 Kč
Bitcoin
168 945,67 Kč

Poslední aktualizace: 19.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 22 026