Euroasijská šachová partie s vysokými sázkami: Nový geopolitický energetický kalkul Ruska

Tektonický posun v kontinentální moci: Část II

William Engdahl

29.3.2010 Komentáře Témata: Asie, Ropa, Analýza 5425 slov

Ruská energetická strategie sever-jih-východ-západ

Předchozí část

Zneškodnění velkých vojenských hrozeb Washingtonu není zdaleka jediným ziskem, který Moskva získala s neutrálním, ale stabilním ukrajinským sousedem. Rusko nyní značně zlepšuje svoji schopnost rozšířit jednu z velkých mocenských pák, které má, mimo to, že stále má hrozivou jadernou údernou sílu. Tato páka se má vypořádat s ustavičným vojenským tlakem Washingtonu tím, že chytře využije exportu největších světových rezerv zemního plynu, silně žádoucího paliva v západní Evropě a dokonce i v UK, kde jsou pole v Severním moři vyčerpána.

Podle odhadů západoevropského průmyslu má dojít u poptávky po zemním plynu v zemích Evropské unie, obzvláště pro výrobu elektřiny, kde je považován za čisté a velmi účinné palivo, k nárůstu oproti dnešku v příštích dvaceti letech asi o 40%. K tomuto nárůstu v poptávce po zemním plynu dojde zároveň s poklesem výstupu u současných plynových polí v UK, Holandsku a všude v EU.(1) Po ukrajinském posunu z nepřátelského táboru vůči Moskvě na pozici, kterou Janukovič nazývá „neangažovaná“ neutralita – s důrazem na stabilizaci rusko-ukrajinské plynové geopolitiky – má Moskva náhle širší spektrum ekonomických možností, jak neutralizovat hru Washingtonu s cílem vojenského a ekonomického obklíčení.

Když se Juščenko a gruzínský Saakašvili chopili ve svých zemích moci a začali spolu s Washingtonem podnikat kroky, aby se připojili k NATO, jedním z mála prostředků, které Putinovu Rusku zůstaly, aby mohlo obnovit aspoň jakouž takouž ekonomickou bezpečnost, byla jeho energetická karta. Rusko má zdaleka největší známé světové zásoby zemního plynu. Je zajímavé, že podle odhadů amerického ministerstva energetiky má druhé největší zásoby plynu Irán, země, která je rovněž na seznamu cílů Washingtonu vysoko.(2)

Dnes Rusko očividně provádí fascinující, vysoce komplexní mnohapólovou energetickou strategii. V podstatě svůj energetický potenciál používá jako diplomatickou a politickou páku, aby „získalo přátele a ovlivnilo lidi (EU)“. Putinův nástupce ve funkci prezidenta, Dmitrij Medveděv, je pro dohlížení na plynovodnou geopolitiku vhodným člověkem. Než se stal ruským prezidentem, byl předsedou státem vlastněného Gazpromu.

Euroasijská šachová partie s vysokými sázkami

V jistém smyslu dnes oblast Euroasie připomíná geopolitickou hru trojrozměrných šachů mezi Ruskem, členskými zeměmi Evropské unie a Washingtonem. Sázky v této hře jsou pro Rusko jako fungující zemi otázkou života a smrti, což je něco, co Medveděv a Putin velmi dobře a jasně chápou.

Americké pokusy o vojenské obklíčení Ruska nezahrnují pouze růžové a oranžové revoluce z let 2003 a 2004, ale také nanejvýš provokativní raketovou „obrannou“ politiku Pentagonu snažící se umístit USA kontrolované (nikoliv NATO kontrolované) rakety v klíčových zemích bývalé Varšavské smlouvy v přímém perimetru Ruska. V důsledku toho Moskva vymyslela pozoruhodnou a komplexní energetickou produktovodnou strategii, aby podkopala zjevně nepřátelskou americkou vojenskou strategii, která používá obklíčení zeměmi NATO, umísťování raket a „barevné revoluce“, včetně pokusu destabilizovat Irán během léta 2009 pomocí „zelené revoluce“, či toho, co Hillary Clinton prostořece nazvala „twitterovou revolucí“. Všechny tyto tahy USA představují pokusy Rusko izolovat a oslabit jeho potenciální strategické spojence v celé Euroasii.

Pro Rusko, které nedávno předběhlo Saudskou Arábii jako největší světový producent a exportér ropy, představuje prodej jeho zemního plynu do zahraničí pro Moskvu významnou výhodu, protože je schopná kontrolovat cenu a trh plynu. Na rozdíl od ropy, jejíž cena je pevně kontrolována kartelem Velkých ropařů (a jejich spolukonspirátorů z Wall Street, jako Goldman Sachs, Morgan Stanley, JP Morgan Chase), je zemní plyn pro Wall Street mnohem obtížnější na manipulace na krátkodobém spekulativním základě, jak je tomu u ropy.

Protože plyn, na rozdíl od ropy, je závislý na stavbě drahých plynovodů nebo LNG tankerů a přístavních LNG terminálů, je zde tendence, že jeho cena je fixována v rámci bilaterálních dlouhodobých dohod mezi prodávajícím a kupujícím. To poskytuje Moskvě jistou ochranu před událostmi, jakou byla bezostyšná manipulace s cenami ropy v letech 2008-2009 ze strany Wall Street, kdy se ropa propadla z rekordních 147 dolarů za barel pod 30 dolarů o pár měsíců později, manipulace, která zdevastovala ropné příjmy Moskvy právě v době globální finanční krize, kdy ruské banky a společnosti odstřihla od úvěrů.

Když je nyní prezidentem na Ukrajině Janukovič, otvírá se cesta pro racionální dodávky plynu a tranzitní kontrakty ruského Gazpromu na a přes Ukrajinu, dále do západní Evropy. Plná polovina ukrajinských domácích energetických zdrojů připadá na zemní plyn, a převážná většina tohoto plynu, zhruba 75%, přichází s Ruska.(3)

V tomto okamžiku se zdá, že mezi ruskou a ukrajinskou vládou bylo v oceňování dováženého ruského plynu dosaženo stabilního uspořádání. Od ledna 2010 Ukrajina souhlasila, že bude za plyn platit cenu blízkou úrovni v západní Evropě, a zároveň dostane od ruského státem vlastněného Gazpromu výrazně vyšší tranzitní poplatky za přepravu ruského plynu do západní Evropy. Doposud šlo přes ukrajinské území asi 80% ruského exportu zemního plynu.(4)

 

To se má nicméně dramaticky změnit, se zavedením ruské dlouhodobé produktovodové strategie, strategie určené k tomu, aby Rusko učinila méně zranitelným budoucími politickými posuny, jako v případě ukrajinské oranžové revoluce v r. 2004.

Po ukrajinské oranžové revoluci v r. 2004 bylo doposud západní plynovodnou strategií Moskvy obejít jak Ukrajinu, tak Polsko, prostřednictvím výstavby podvodního plynovodu Nord Stream, jdoucího z Ruska přímo do Německa. Polský ministr zahraničí Radek Sikorski je Washingtonem vycvičeným neokonzervativcem. Stejně jako předešlý ministr zahraničí hrál klíčovou roli v dohodě Polska o protiraketové obraně s Washingtonem. Sikorského Polsko je dnes těsně svázáno v NATO, včetně toho, že odsouhlasilo provokativní politiku Washingtonu umístění raket, a při každé příležitosti se pokouší, doposud neúspěšně, zablokovat výstavbu Nord Stream.

Nord Stream byl pro Rusko obzvláště životně důležitým v době, kdy vypadalo možné, že Washington uspěje s vtažením Ukrajiny do NATO, po oranžové revoluci. Dnes má alternativní baltský plynovod pro Rusko jiný význam.

Plynovod Nord Stream z ruského přístavu Vyborg poblíž Petrohradu do Greifswald v severním Německu prochází pod hladinou Baltského moře v mezinárodních vodách a zcela obchází jak Ukrajinu, tak Polsko. Když byl Nord Stream oznámen jako společný podnik dvou hlavních německých plynárenských společnosti E. ON a BASF a ruského Gazpromu, a kdy se členem představenstva stal bývalý německý kancléř Gerhard Schroeder, Sikorski, tehdejší polský ministr obrany, přirovnal německo-ruský plynový kontrakt k paktu Molotov-Ribbentrop – paktu z r. 1939 mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, který rozdělil Polsko mezi ně.(5) Sikorského logika nebyla tak přesná, ale jeho emocionální stav ano.

Koncem roku 2009 se Švédsko a Finsko připojily k Dánsku a schválily práva, že plynovod může procházet jejich částí Baltského moře. Výstavba tohoto mnohamiliardového projektu má začít letos v dubnu a dodávky plynu mají začít v r. 2011. Až bude dokončen druhý paralelní plynovod, který se má začít budovat v r. 2011, má mít Nord Stream roční přepravní kapacitu 55 miliard metrů krychlových plynu, dostatek na to, aby zásoboval 25 milionů domácností v Evropě, jak uvádí internetová stránka Nord Stream.

S primární trasou Nord Stream přímo z Ruska k jeho hlavním klientům v Německu, spolu se stabilní tranzitní dohodou s Ukrajinou, je pravděpodobnost narušení dodávek Gazpromu do severní Evropy značně malá. Nord Stream moskevskému Gazpromu umožní používat flexibilnější plynovou diplomacii a značně snížit budoucí zranitelnost dodávek přes tranzitní země, jak tomu bylo v posledních letech u nepřátelské Ukrajiny.

Koncem roku 2009 v Minsku, v době, kdy Nord Stream překonával poslední politické překážky, se ruský prezident Dmitrij Medveděv setkal s běloruskými představiteli. Medveděv řekl, že Rusko zvažuje druhou větev svého velkého plynovodu Jamal-Evropa přes Bělorusko, pokud si to budoucí poptávka západní Evropy vyžádá, a uvedl: „Myslím, že čím více možností pro dodávky ruského plynu do Evropy existuje, tím lépe jak pro Evropu, tak Rusko.“(6)

Navíc v rámci pozoruhodného geopolitického posunu UK nedávno podepsala dlouhodobý kontrakt s Gazpromem na dovoz plynu přes Nord Stream, aby uspokojila 4% nárůst v britské poptávce v r. 2012, kdy Británie přestává být vývozcem plynu a stává se dovozcem.(7) V současné době, mimo UK a Německa, má Gazprom kontrakty na dodávky do Dánska, Holandska, Belgie a Francie, což z něj činí nový významný faktor na energetickém trhu EU.

Strategie South Stream

Mezitím se Washington, který se zuřivě staví proti Nord Stream, neúspěšně pokusil tento projekt zablokovat prostřednictvím nastrčených hráčů, pomocí skryté podpory Polska a další opozice v EU.

Na druhé hlavní frontě toho, co by bylo možné označit za rusko-americkou produktovodovou válku, přišly USA s konkurenčními návrhy na výstavbu plynovodů, které by měly obsluhovat země jižní a jihovýchodní Evropy. Zde Washington otevřeně podporuje to, co bylo nazváno projekt plynovodu Nabucco. Moskva prosazuje to, co nazývá projekt South Stream, jižní euroasijskou sestru Nord Stream v severní Evropě.

12. prosince 2009 vláda Bulharska, bývalé členské země Varšavské smlouvy, nyní v NATO a EU, oznámila, že se zúčastní na projektu Moskvy South Stream, i přes značný tlak z Washingtonu.

V červnu 2007 Gazprom a italský koncern ENI podepsaly memorandum o porozumění pro projekt South Stream, v rámci kterého dojde k navržení, financování, výstavbě a řízení South Stream. ENI, největší italská průmyslová společnost, vytvořená v 50. letech legendárním Italem Enrico Matteri, je také částečně vlastněna státem a byla zapojena do obchodování s ruským plynem od počátku 70. let.

Pobřežní část South Stream má procházet pod hladinou Černého moře, z ruského pobřeží na bulharské pobřeží, s délkou zhruba 550 mil a nejvyšší hloubkou více než dva kilometry, a jeho celková kapacita bude 63 miliard metrů krychlových, dokonce ještě více, než Nord Stream.

Z Bulharska půjde South Stream dvěma větvemi, kdy severní část půjde do Rumunska, Maďarska, České republiky a Rakouska, a jižní větev přes Bulharsko do jižní Itálie. Tento nový plynovod má být podle očekávání v provozu v r. 2013.

Gazprom má dohodu, že bude Itálii dodávat plyn až do roku 2035, a South Stream bude toho hlavním nástrojem. South Stream AG, společný podnik Gazprom-ENI s podílem 50-50, je registrován ve Švýcarsku. K dnešnímu dni Gazprom podepsal tranzitní smlouvy pro plynovod s Republikou Srbska, Řeckem a Maďarskem.(8) V lednu 2008 Gazprom koupil 51% srbského státního ropného monopolu NIS, aby si tam zajistil přítomnost.

Náznakem tlaku, který Washington vyvinul na Bulharsko kvůli jeho účasti v ruském South Stream, je, že Bulharsko také podepsalo v prosinci 2009 účast v projektu Nabucco. Při komentování těchto dvou podpisů bulharský premiér Bojko Borisov tisku řekl: „Nabucco je prioritou Evropské unie, zatímco ruský South Stream se rozbíhá velmi rychle a téměř denně se k němu připojuje mnoho evropských zemí.“(9)

3. března 2010 nová chorvatská vláda premiérky Jadranky Kosor podepsala v Moskvě dohodu s ruským premiérem Vladimirem Putinem, která umožňuje, aby plynovod procházel přes chorvatské území, a pro zajištění výstavby byl založen společný podnik v poměru 50-50.

Kosor řekla, že smlouva „o výstavbě a využívání plynovodu na chorvatském území“ vytváří právní základ pro zapojení Chorvatska do South Stream, a umožňuje zúčastněným stranám založit společný podnik s rovnocenným podílem 50-50. O dva dny později v rámci toho, co vypadalo jako lavinovité nadšení pro projekt Gazpromu, Bosenská srbská republika oznámila také, že se připojí k projektu plynovodu South Stream. Zde se má vybudovat 480 km dlouhý plynovod v severní Bosně a spojení s plynovodem South Stream, a došlo tím k navýšení celkového počtu zemí, které podepsaly smlouvy s Gazpromem, na sedm.(10)

Mimo srbské Bosny patří k partnerům Gazpromu nyní i Bulharsko, Maďarsko, Řecko, Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko. Téměř to kopíruje balkánskou cestu kontroverzní železnice Berlín-Bagdád, která hrála tak rozhodující geopolitickou roli při britských machinacích, které nakonec vedly k první světové válce, po zavraždění dědice rakousko-uherského trůnu vévody Františka Ferdinanda.(11)

Ústřední otázkou obou konkurujících si plynovodů, South Stream a Nabucco, není to, kdo bude plyn kupovat. Jak bylo poznamenáno, poptávka po zemním plynu v celé Evropě má podle očekávání v příštích letech dramaticky vzrůst. Je to spíše otázka toho, odkud plyn do tohoto plynovodu půjde. Zde Moskva jasně drží v rukou trumfy.

Mimo to, že plyn půjde přímo z ruských plynových polí, má velká část plynu v South Stream přicházet z Turkmenistánu a z Ázerbájdžánu, a možná někdy i z Iránu. V prosinci 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv odjel do Turkmenistánu, aby tam podepsal významné dohody o spolupráci v energetice.

Do rozpadu Sovětského svazu v r. 1991 byl Turkmenistán republikou Sovětského svazu, Turkmenskou sovětskou socialistickou republikou, Turkmenskou SSR. Sousedí s Afghánistánem na jihovýchodě, s Iránem na jihu a jihozápadě, s Uzbekistánem na východě a severovýchodě, Kazachstánem na severu a severozápadě a s Kaspickým mořem na západě. Ruský Gazprom byl doposud dominantním ekonomickým partnerem této země, u které se nedávno potvrdily nové obrovské zásoby plynu. Turkmenský plyn byl klíčový pro dodávky do řetězce Gazpromu a je tomu tak od doby, kdy byl Turkmenistán integrální součástí Sovětského svazu a sovětské ekonomické infrastruktury.

Když „doživotní prezident“ Saparmurat Niyazov, známý jako „Türkmenbasy“ či „vůdce Turkmenů“, neočekávaně v prosinci 2006 zemřel, začal Washington živit naděje na odlákání nového prezidenta, Gurbanguly Berdimuhamedova, od Ruska a jeho přivedení do sféry USA. Doposud zaznamenal jen malý úspěch.

K prosincovým dohodám Medveděva a Berdimuhamedova patřily i nové smlouvy na dlouhodobé turkmenské dodávky plynu Gazpromu, který zaplní plynovod South Stream buď přímo, nebo tak, že nahradí ruský plyn, který půjde do tohoto plynovodu – což znamená, že Nabucco visí ve vzduchu.

Nabucco na suchu…

Aktivní produktovodná diplomacie Ruska a Gazpromu v posledních měsících uštědřila obrovskou ránu oblíbené alternativě Washingtonu, Nabucco, který má podle plánů probíhat z kaspické oblasti a Středního východu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko, a dále na trhy s plynem střední a západní Evropy, nějakých 3,300 km, a začínat má na gruzínsko-turecké nebo íránsko-turecké hranici. Konečným bodem má být Baumgarten v Rakousku. Tento projekt je souběžný s USA podporovaným ropovodem Baku-Tbilisi-Erzurum a měl by přepravovat 20 miliard metrů krychlových plynu ročně. Dvě třetiny plynovodu by procházely přes turecké území.

Po dvoudenní návštěvě Ankary v dubnu 2009 se zdálo, že americký prezident Obama zaznamenal výrazné vítězství pro Nabucco, když turecký prezident Erdogan souhlasil s podpisem projektu v červenci 2009, po několika letech zpoždění. Nabucco je integrální součástí americké strategie totální energetické kontroly jak EU, tak celé Euroasie. Byl explicitně navržen tak, aby probíhal zcela mimo ruské území a má za cíl oslabit energetické vazby mezi Ruskem a západní Evropou. Tyto energetické vazby byly považovány za významný důvod toho, proč vláda Německa, spolu s francouzskou, odmítla podpořit tlak Washingtonu na vtažení Ukrajiny a Gruzie do NATO.

Dnes je budoucnost Nabucco vážně ohrožena. Problémem je, že ruský Gazprom má zajištěny dlouhodobé kontrakty na plyn se všemi potenciálními dodavateli plynu pro Nabucco, což nechává Nabucco na suchu. Takže se jako potenciální dodavatelé plynu pro Nabucco jeví Ázerbájdžán, Uzbekistán, Turkmenistán, Irán a Irák.

Doposud měl být hlavním dodavatelem pro Nabucco Ázerbájdžán, zdroj velkých ropných rezerv, které si zajistilo BP vedené anglo-americké konsorcium, která má přivést ropu Baku z Kaspického moře na západ, nezávisle na Rusku. Tento ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan byl hlavním důvodem, proč Washington v r. 2004 podporoval „růžovou revoluci“, která dostala k moci diktátora Michaila Saakašviliho.

V červenci 2009 ruský prezident Medveděv a generální ředitel Gazpromu Alexei Miller odjeli do Baku a podepsali tam dlouhodobý kontrakt na nákup veškerého plynu z pobřežního pole Azeri Shah Deniz-2, stejného pole, na které plynovod Nabucco doufá, že se napojí. Ázerbájdžánský prezident Alijev zdá se hraje hru na kočku a myš jak s Ruskem, tak s EU-Washingtonem, aby je proti sobě poštval a dosáhl nejvyšší ceny. Gazprom souhlasil, že za plyn z Shah Deniz zaplatí neobvykle vysokou cenu 350 dolarů za tisíc metrů krychlových, což je jasně politické, nikoliv ekonomické rozhodnutí Moskvy, která v Gazpromu vlastní kontrolní balík.(12) Počátkem ledna 2010 ázerbájdžánská vláda rovněž oznámila prodej části svého plynu sousednímu Iránu, další rána pro dodávky pro Nabucco.(13)

Všichni potenciální dodavatelé plynu pro USA podporovaný plynovod Nabucco do EU jsou zpochybněni, když Moskva zaskočila USA.

Dokonce i kdyby Ázerbajdžán souhlasil s prodejem plynu a Nabucco ho kupoval za konkurenčních podmínek ve vztahu ke Gazpromu, zdroje z odvětví říkají, že ázerbájdžánský plyn samotný by pro naplnění plynovodu nestačil. Odkud by mohl zbývající plyn přijít? Jednou z možných odpovědí je Irák; druhou Irán. Obojí by pro Washington představovalo obrovské geopolitické problémy, řečeno mírně.

V současné době je dokonce i minimální dohoda mezi Tureckem a Ázerbajdžánem o dodávkách ázerbájdžánského plynu do Nabucco silně nepravděpodobná. I přes silně medializované rozhodnutí Turecka se v r. 2009 konečně připojit k Nabucco, klíčové rozhovory mezi tureckou a ázerbájdžánskou vládou zůstávají na mrtvém bodě. I přes opakované intervence amerického zvláštního vyslance v Euroasian Energy Richarda Morningstar s cílem vynutit si konečnou smlouvu, zůstávají rozhovory do chvíle psaní tohoto článku uvízlé na mrtvém bodě. Jako přídavek k utrpení Washingtonu u jeho snů o Nabucco další klíčový partner Nabucco, rakouská OMV, řekla koncem ledna zpravodajství Dow Jones, že plynovod Nabucco postaven nebude, pokud bude poptávka příliš nízká.(14)

Co se týká dalších možností navrhovaných některými lidmi ve Washingtonu, aby mohl irácký plyn do Nabucco téct, musel by projít přes kurdské oblasti jak v Iráku, tak Turecku, což by kurdským menšinám poskytlo potenciálně velký nový zdroj příjmů, něco, co v Istanbulu není příliš vítáno. Irán jako potenciální zdroj plynu není v současné době do kalkulací Washingtonu zahrnut, kvůli napětí ohledně íránských jaderných plánů, ale mnohem více kvůli enormnímu vlivu Iránu na budoucnost Iráku, kde uplatňuje výrazný vliv u tamní šíitské většinové populace.

Uzbekistán a Turkmenistán, ačkoliv mají výrazné zásoby zemního plynu, jsou pro v podstatě protiruský projekt z politického a geografického hlediska ještě nepravděpodobnějším zdrojem plynu. Jejich vzdálenost by znamenala obrovský nárůst nákladů, které by cenu plynu dostaly daleko nad cenu Gazpromu u South Stream.

Jako skutečné uplatnění byzantské diplomacie turecký premiér Recep Tayyip Erdogan vyzval jak Rusko, tak Irán, aby se k projektu Nabucco připojily. Podle RIA Novosti Erdogan uvedl: „Chceme, aby se Irán k projektu připojil, až to podmínky dovolí, a také doufáme v ruskou účast.“ Pak, pár týdnů po formálním podpisu smlouvy o Nabucco s USA, během Putinovy návštěvy v Ankaře v srpnu 2009, Turecko zaručilo ruskému státem provozovanému plynárenskému monopolu Gazprom, že může použít jeho teritoriální vody v Černém moři, kudy Moskva chce vést trasu svého plynovodu South Stream, aby dodávala plyn do východní a jižní Evropy. Výměnou za to Gazprom souhlasil s vybudováním plynovodu přes Turecko, od Černého moře k Středozemnímu.(15)

Na počátku ledna 2010 turecká vláda posílila své rostoucí vazby na Rusko během dvoudenní návštěvy premiéra Erdogana v Moskvě, během níž byly probírány záležitosti energetiky a jižního Kavkazu. Radio Liberty Washingtonu to nazvalo „nová strategická aliance“ mezi kdysi zapřisáhlými rivaly studené války. A podstatné je, že Turecko je také v NATO.(16)

To není žádná přechodná móda. Tisk v obou zemích mluví otevřeně o rusko-tureckém „strategickém partnerství“.(17) Dnes je Turecko největším trhem Ruska pro export ruské ropy a plynu. A tyto dvě země rovněž probírají plány na to, že Rusko postaví první tureckou jadernou elektrárnu, aby se uspokojily požadavky Turecka na elektřinu. Bilaterální turecko-ruský obchod vloni dosáhl 38 miliard dolarů, čímž se Rusko stalo největším obchodním partnerem Turecka. Očekává se, že toto číslo během příštích pěti let vzroste zhruba o 300%, což vytvoří v Turecku solidní a zvětšující se pro-ruskou lobby. Tyto dvě země podrobně vyjednávají o nových obchodních dohodách v objemu více než 30 miliard dolarů, včetně turecké jaderné elektrárny, jakož i South Stream, turecko-ruského plynovodu Blue Stream a ropovodu Samsun-Ceyhan z Ruska na turecké pobřeží Středozemního moře.(18)

Jako náznak toho, kolik min by mohlo vybuchnout do obličeje stoupencům Nabucco, obzvláště ve Washingtonu, turecký parlament 4. března 2010 schválil zákon o výstavbě plynovodu Nabucco. Ale stejný den Výbor pro zahraniční záležitosti americké sněmovny schválil nezávaznou rezoluci, nazývající zabíjení Arménů v době první světové války genocidou.

Toto odhlasování vedlo k okamžitému odvolání tureckého velvyslance ve Washingtonu a pravděpodobně to povede k ještě těsnější spolupráci mezi Moskvou a Ankarou v záležitostech společného zájmu, včetně South Stream.

Evropská unie nedávno schválila obecný ekonomický stimulační balíček ve výši 3 miliard dolarů, do kterého patří i 273 milionů pro Nabucco. Za odhadovaných konečných nákladů ve výši 11 miliard dolarů je to stěží přesvědčivá podpora pro Nabucco. Navíc jsou tyto peníze zmraženy do doby, než bude konečná zelená pro Nabucco jasná, což naznačuje, že země EU jen stěží baží po tom, aby podpořily Washington s jeho riskantním Nabucco, který by měl být protiúderem South Stream Moskvy. EU řekla, že pokud nebude mezi stoupenci Nabucco a Turkmenistánem existovat pevná dohoda do šesti měsíců, budou tyto peníze použity na jiné projekty.(19)

Kombinace neutralizace hrozby představované Ukrajinou v NATO, začátku výstavby strategicky důležitého ruského plynovodu Nord Stream do Německa a na západ, a ruského pokroku u plynovodu South Stream v podstatě učinila protistrategii Washingtonu s plynovodem Nabucco impotentní. Tento vývoj zajišťuje, že role Ruska jako největšího energetického dodavatele Evropy je zajištěna. V posledních letech Rusko rostlo a stalo se zdrojem téměř 30% dovozů ropy do EU a má v ní zdaleka největší podíl na dodávkách zemního plynu.(20) To má enormní strategický geopolitický význam, což ve Washingtonu neprošlo bez povšimnutí.

Nicméně i za situace, kdy má svoji roli v Evropě zabezpečenou a kdy byla oranžová revoluce de facto zlikvidována, ruští tvůrci politiky se stále více obrací na východ a k energetické poptávce svého partnera a bývalého nepřítele ze studené války, Číně.

Moskva se vydává na východ

Koncem roku 2009, přesně podle plánu a k překvapení Washingtonu, Rusko otevřelo ropovod východní Sibiř – Tichý oceán (ESPO), projekt, jehož vybudování si vyžádalo čtyři roky, a který stál zhruba 14 miliard dolarů. Tento ropovod nyní Rusku umožňuje exportovat ropu přímo z polí na východní Sibiři do Číny, jakož i do Severní Koreje a Japonska, což představuje velký krok v rámci těsnější ekonomické integrace obzvláště mezi Ruskem a Čínou. Ropovod nyní dosahuje do Skovorodino, severně hned u čínské hranice na řece Bolšoj Never. Odtud je v současné době ropa přepravována železničními cisternami do tichomořského přístavu Kozmino poblíž Vladivostoku. Stavba samotného přístav stála 2 miliardy dolarů, má kapacitu na zpracování 300,000 barelů ropy denně, s kvalitou ropy srovnatelnou se směsmi středovýchodní ropy, které nyní trhu dominují. Transněft, ruský státní ropovodný monopol, utratil dalších 12 miliard dolarů za to, aby položil 2,700 km dlouhý ropovod ESPO přes sibiřskou divočinu a propojil různá pole této oblasti, která rozvíjí ruský ropný gigant Rosněft, TNK-BP a Surgutněftěgaz.

Konečné napojení ropovodu na přístav Kozmino má být dokončeno v r. 2014, vyžádá si to dalších 10 miliard dolarů a bude to znamenat, že tento ropovod bude dlouhý téměř 4,800 kilometrů, vzdálenost větší, než z Los Angeles do New Yorku. Moskva a Peking se také dohodly na výstavbě spojovacího ropovodu ze Skovorodino do Daqing v čínské provincii Heilongjiang na severovýchodě Číny, do centra jejího energetického a petrochemického průmyslu a místa největšího čínského ropného pole. Po dokončení bude tento ropovod přepravovat na východ ročně přes 80 milionů tun ropy ze Sibiře, včetně 15 milionů tun do Číny přes další spojku.

Jako náznak priority, kterou energeticky hladová Čína přikládá ruské ropě, půjčila Čína Rusku 25 miliard dolarů, výměnou za dodávky ropy během příštích dvaceti let (jde spíš o barter – p.p.). V únoru 2009, kdy světová cena ropy poklesla na 25 dolarů za barel, z rekordní výše 147 dolarů o nějakých šest měsíců předtím, byly ruský ropný obr Rosněft a provozovatel ropovodů Transněft na pokraji kolapsu. Peking, v rámci obratného a rychlého tahu, aby si zajistil budoucí ropu z ruských východosibiřských polí, se do toho vložil a prostřednictvím státem vlastněné Chinese Development Bank nabídl Rosněftu a Transněftu půjčky 10, resp. 15 miliard dolarů, celkem investici ve výši 25 miliard dolarů, aby urychlil výstavbu pacifického ropovodu. Za sebe Rusko souhlasilo rozvíjet další nová pole, vybudovat větev ESPO pro Daqing ze Skovorodino na čínskou hranici, trasu v délce zhruba 43 mil, a dodávat Číně nejméně 300,000 barelů vysoce žádané sladké ropy nebo ropy s nízkým obsahem síry denně.(21)

Za ruskou hranicí, v čínském vnitrozemí, Peking postaví domácí ropovod do Daqing, dlouhý přibližně 600 mil. Čínská půjčka přišla s 6% úrokem a vyžádá si to, aby byla ruská ropa prodávána Číně za 22 dolarů za barel. Dnes se průměrná mezinárodní cena za ropu zotavila a činí opět zhruba 80 dolarů za barel, což znamená, že Čína si zafixovala zlatou cenu. Spíše než aby ceny renegociovala, Moskva se jasně rozhodla, že strategické výhody napojení na Čínu převažují nad ztrátou z příjmů. Udržuje si kontrolu nad cenou zbývající ropy proudící ropovodem ESPO k Pacifiku na další asijské trhy.

Zatímco energetické trhy západní Evropy představují relativně stagnující vyhlídky v poptávce, čínský a asijské vzkvétají. Moskva provedla výrazný posun na východ ve světle tohoto faktu. Na konci roku 2009 ruská vláda zveřejnila komplexní energetickou zprávu s názvem „Energetický plán do roku 2030“. V něm se volá po výrazných domácích investicích do východosibiřských polí, a mluví se tam o posunu v exportu ropy směrem k severovýchodní Asii, kdy má podíl asijského pacifického regionu na ruských exportech vzrůst během příštích let z 8% v r. 2008 na 25%.(22) To bude mít výrazné politické důsledky jak pro Rusko, tak pro Asii, obzvláště pro Čínu.

Čína překonala Japonsko před několika lety a stala se druhým největším světovým dovozcem ropy po Spojených státech. Otázka čínské energetické bezpečnosti má pro Čínu tak obrovský význam, že premiér Wen Jaibao byl nedávno jmenován šéfem meziministerské Národní energetické rady, aby koordinoval veškeré otázky čínské energetické politiky.(23)

Rusko začíná s dodávkami LNG pro Asii

Několik měsíců před dokončením ropovodu ESPO k Pacifiku Rusko začalo se svými historicky prvními dodávkami zkapalněného zemního plynu (LNG) z polí Gazpromem vedeného projektu Sachalin-II, společného podniku, do kterého je zapojena japonská Mitsui a Mitsubishi, jakož i anglo-holandská Shell. Rusku tento projekt poskytne neocenitelnou zkušenost v rychlé expanzi globálního trhu LNG, trhu, který není závislý na výstavbě pevných dlouhodobých plynovodů.

Čína rovněž provedla výpady do jiných zemí v oblasti bývalého Sovětského svazu, aby si zajistila své energetické potřeby. Koncem roku 2009 byla dokončena první fáze plynovodu, známého pod různými názvy jako plynovod střední Asie – Čína nebo plynovod Turkmenistán-Čína. Ten přivádí zemní plyn z Turkmenistánu přes Uzbekistán do jižního Kazachstánu, souběžně s existujícím plynovodem Buchara-Taškent-Biškek-Alma Ata.(24)

V rámci Číny tento plynovod spojuje existující plynovod západ-východ, který prochází Čínou a obsluhuje města až tak vzdálená, jako Shanghai a Hong Kong. Tímto plynovodem má v r. 2010 proudit zhruba 13 miliard metrů krychlových (bcm) plynu, a v r. 2013 to má být navýšeno na více než 40 bcm. Nakonec by tento plynovod mohl dodávat více než polovinu stávající čínské spotřeby zemního plynu.

Je to první plynovod, který přepravuje středoasijský zemní plyn do Číny. Plynovod z Turkmenistánu bude napojen na větev ze západního Kazachstánu a má být otevřen v r. 2011, a bude dodávat zemní plyn z několika kazašských polí do Alashankou v čínské provincii Xinjiang.(25) Žádný div, že čínské úřady nebyly příliš potěšeny nepokoji etnických Uigurů v červenci 2009, o kterých čínská vláda tvrdila, že byly podněcovány ve Washingtonu sídlícím Světovým kongresem Uigurů (WUC) a jeho vůdkyní Rebiya Kadeer, která má údajně úzké vazby na NGO amerického kongresu pro změny režimu National Endowment for Democracy.(26) Xinjiang se stává pro budoucí čínský energetický tok strategicky ještě důležitější.

Maje daleko k hrozbě pro ruskou energetickou strategii, jak tvrdí někteří západní komentátoři, ve skutečnosti plynovod Turkmenistán-Čína slouží k prohloubení ekonomických vazeb zemí Shanghaiské organizace spolupráce (SCO), a zároveň pro Čínu zajišťuje velkou část turkmenského plynu, který by jinak mohl proudit plynovodem Nabucco, upřednostňovaným Washingtonem. To může být pro Rusko, které by ztratilo velkou část ekonomického vlivu, pokud by Nabucco uspěl, pouze geopolitickou výhodou.

SCO, založená v r. 2001 v Shanghai hlavami států Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán, se vyvinula do toho, co by bylo možné nazvat nejhorší noční můrou Halforda Mackindera – nástroje pro stmelování úzké ekonomické a politické spolupráce klíčových euroasijských mocností, nezávisle na Spojených státech. Ve své široce propagované knize Velká šachovnice (Grand Chessboard) bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski nepokrytě uvedl: „Je imperativem, aby se neobjevila žádná euroasijská konkurenční velmoc schopná ovládnout Euroasii, a tím se také postavit Americe. Vytvoření komplexní a integrované euroasijské strategie je proto účelem této knihy.“(27) Dodal varování: „Od této chvíle musí Spojené státy určovat, jak se vypořádat s regionálními koalicemi, které usilují o vytlačení Ameriky z Euroasie, a tím ohrožují statut Ameriky jako globální mocnosti.“(28) V předvečer událostí září 2001, událostí, o kterých mnoho ruských bezpečnostních expertů pochybovalo, že jsou dílem bandy vagabundů z řad muslimských fanatiků Al-Kejdy, začala mít SCO charakter oné hrozby, před kterou Brzezinski, student Mackindera, varoval. V nedávném rozhovoru pro Real News Brzezinski rovněž bědoval nad nedostatkem jakékoliv koherentní euroasijské strategie, zejména v Afghánistánu a Pákistánu, ze strany Obamovy vlády.

Rusko se také posouvá na sever, za polární kruh

Pro dokončení nové ruské geopolitické energetické strategie je zbývajícím krokem posun na sever, směrem za polární kruh.

V srpnu 2007 tehdejší prezident Vladimir Putin zaujal pozornost NATO a Washingtonu, když oznámil, že dvě ruské ponorky symbolicky umístily ruskou vlajku v hloubce 4 kilometrů na dno Severního ledového oceánu a tím vznesly nároky na podmořské zdroje. Pak v březnu 2009 Rusko oznámilo, že založí podél severního pobřeží vojenské základny. Nový nejvyšší velitel USA-NATO admirál James Stavridis vyjádřil obavy, že přítomnost Ruska v Arktidě by mohla představovat pro NATO závažné problémy.(29)

V dubnu 2009 státem vlastněná zpravodajská agentura RIA Novosti oznámila, že Ruská bezpečnostní rada zveřejnila na své internetové stránce oficiální politický dokument, s názvem „Základy ruské státní politiky v Arktidě do roku 2020 a dále“. Tento dokument popisoval principy, kterými se bude řídit ruská politika v Arktidě, a uvedl, že sem bude spadat i založení významných sil ruské armády, hraniční a pobřežní stráže, aby zde „garantovaly vojenskou bezpečnost Ruska za vojenských a politických okolností všeho druhu,“ jak uvádí zpráva.(30)

Mimo vznesení nároků na některé z největších světových nedotčených zdrojů ropy a plynu Rusko evidentně směřuje k tomu, aby předešlo další americké expanzi v rámci chybně pojmenované protiraketové „obrany“ za polární kruh jako odraz staré éry studené války. Loňského září Dmitrij Rogozin, ruský velvyslanec při NATO, řekl televiznímu kanálu Vesti 24, že cesta Severním ledovým oceánem přes Arktidu by Spojeným státům mohla poskytnout užitečný prostor pro rozmístění lodních systémů protiraketové obrany pro odražení ruských zbraní. Jeho poznámka následovala po oznámení amerického prezidenta Baracka Obamy, že USA umístí tento druh systémů na křižnících jako technicky pokročilejší alternativu.(31)

Odhad US Geological Survey (USGC) americké vlády z r. 2008 uvedl, že v oblasti severně od polárního kruhu se nachází neskutečně obrovské množství ropy a zemního plynu. Odhadl, že více než 70% neobjevených zásob ropy této oblasti se nachází v pěti částech: arktické Aljašce, bazénu Amerasia, Východogrónských riftových bazénech, bazénech východního Barentsova moře a západně od Grónska – východně od Kanady. Věří se, že více než 70% neobjevených zásob zemního plynu se nachází v třech částech, Západosibiřském bazénu, východních bazénech Barentsova moře a arktické Aljašce. Zhruba 84% neobjevených zásob ropy a plynu se nachází mimo pevninu. Celkové neobjevené konvenční zásoby ropy a plynu v Arktidě se odhadují přibližně na 90 miliard barelů ropy, 473 miliard metrů krychlových zemního plynu a 44 miliard barelů zkapalněného zemního plynu.(32) Hlavní potenciálním oprávněným subjektem bude pravděpodobně Rusko, které má největší podíl na území v této oblasti.

Na rozdíl od široce sdílené víry na západě studená válka kolapsem Sovětského svazu v r. 1991 nebo s pádem berlínské zdi v listopadu 1989 neskončila, aspoň ne pro Washington. Vida příležitost rozšířit dosah amerických ozbrojených sil a politickou moc začal Pentagon se systematickou modernizací svého jaderného arzenálu a postupným rozšiřováním členských zemi v NATO, přímo na prahu Moskvy, něčím, k čemu se tehdejší ministr zahraničí James Baker III zavázal ruskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi, že nikdy nedojde.(33) Washington lhal. Během chaosu Jelcinovy éry ruská ekonomika zkolabovala pod MMF nařízenou „šokovou terapií“ a systematickým vykrádáním ze strany západních společností ve spolku s hrstkou nově vytvořených ruských oligarchů.

Znovuobjevení se Ruska jako faktoru ve světové politice, i když oslabeného v důsledku ekonomických šoků posledních dvaceti let, bylo založeno na strategii, která zjevně čerpala z principů asymetrického válčení, ekonomiky, jakož i politiky. Současná vojenská připravenost Ruska na úžasnou mocenskou projekci Pentagonu nestačí. Nicméně stále zůstává jedinou silou s jadernými zbraněmi na planetě, která je schopná představovat smrtelnou hrozbu pro vojenskou moc Pentagonu. Ve spolupráci s Čínou a dalšími euroasijskými partnery z SCO Rusko očividně používá své energetické zdroje v první řadě jako geopolitickou páku.

Nedávné události na Ukrajině a likvidace tamní washingtonské oranžové revoluce, v kontextu stávající komplexní energetické politiky Moskvy, představuje pro washingtonské stratégy silnou hrozbu pro jejich domnělou „plnospektrální“ převahu. Americký debakl v Afghánistánu a problematický stav záležitostí v USA okupovaném Iráku udělaly při podkopání globálního vlivu Spojených států jako jediného tvůrce rozhodování v „jednopolárním světě“ mnohem více, než kolik mohla způsobit jakákoliv ruská výzva.

Poznámky

Článek High-stakes Eurasian Chess Game: Russia’s New Geopolitical Energy Calculus vyšel na serveru globalresearch.ca 20. března. Překlad L. Janda.

Známka 1.0 (hodnotilo 17)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

90

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc květen přispělo 178 čtenářů částkou 27 060 korun, což je 90 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Když se sejdou nedotknutelní, tak se o tom nediskutuje28.05.17 03:39 Česká republika 6

Video z roku 2007 - ještě před invazí kobylek do Evropy27.05.17 19:18 Neurčeno 0

Úchylnost slaví ve všech podobách27.05.17 18:10 Neurčeno 2

Lakonická zpráva z tisku: Muž zemřel po noční střelbě v Chomutově27.05.17 15:37 Česká republika 3

Zemřel Zbygniew Brzezinski27.05.17 14:04 USA 5

Když to nejde jinak, tak stranu rozpustit a zakázat. Jak prosté, milý Watsone25.05.17 15:35 Slovensko 16

Musíme vyčistit Evropu od islámu25.05.17 12:08 Evropská unie 0

Proč by Schwarzenbergův výrok, že je potřeba více lidí jako Soros, v Asii mnoho přívrženců nenašel 24.05.17 23:43 Česká republika 8

Podívejte se, kteří čeští poslanci hlasovali pro to, aby EU uvalila na Českou republiku sankce za nepřijímání migrantů24.05.17 23:31 Česká republika 1

Důchodci, do práce. Ministr Pilný (ANO) nalil čistého vína ohledně penzí24.05.17 23:04 Česká republika 4

Skandální předání 4. brigády českých vojáků pod velením Bundeswheru.24.05.17 19:56 Česká republika 3

Bělobrádek pojede na sudetoněmecký sjezd24.05.17 18:23 Česká republika 2

Ministři EU schválili plán k potlačení nenávisti na internetu24.05.17 16:17 Evropská unie 0

Ženy z pařížské čtvrti se kvůli obtěžování migranty bojí vycházet23.05.17 23:18 Francie 1

Senát v Hamburgu začal vyvlastňovat prázdné byty a nastěhují do nich "potřebné".23.05.17 23:09 Německo 5

Kalousek (TOP 09) žádal o minutu ticha pro oběti v Manchesteru23.05.17 22:54 Česká republika 0

Ruffin: Černoch vystřílel bílou rodinu21.05.17 19:39 USA 4

Alžírský milionář: Na mé akci v Cannes musí mít všechny ženy burkini21.05.17 19:03 Francie 3

V noci z pátku na sobotu bylo do Itálie navezeno 5.000 ilegálních migrantů21.05.17 18:53 Itálie 1

Wismar: Turci znásilnili 13 letou dívku21.05.17 18:40 Německo 0

Měnové kurzy

USD
23,66 Kč
Euro
26,45 Kč
Libra
30,32 Kč
Kanadský dolar
17,59 Kč
Australský dolar
17,61 Kč
Švýcarský frank
24,27 Kč
100 japonských jenů
21,26 Kč
Čínský juan
3,45 Kč
Polský zloty
6,33 Kč
100 maď. forintů
8,60 Kč
Ukrajinská hřivna
0,89 Kč
100 rublů
41,87 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 979,14 Kč
1 unce stříbra
410,65 Kč
Bitcoin
51 644,59 Kč

Poslední aktualizace: 29.5.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 20 901