Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa

Vyhodnocení iluze zotavení

Andrew Gavin Marshall

10.3.2010 Komentáře Témata: Krize, Analýza 5867 slov

Lidé byli ukolébáváni do falešné iluze bezpečnosti, v rámci lsti údajného „ekonomického zotavení“. Bohužel si to většina lidí myslí, a obzvláště když lidé činí klíčová rozhodnutí, uvažují a jednají opačně. Krize státních dluhů, která postupovala během několika minulých let, a v současné době se projevila v Řecku, je kanárek v uhelném dole pro zbytek západní „civilizace“. Tato krize hrozí, že se rozšíří do Španělska, Portugalska a Irska; jako kostky domina se bude jedna země po druhé propadat do dluhové a měnové krize, včetně Ameriky.

V říjnu 2008 oficiální média a politici západního světa varovali před hrozící krizí, pokud nebudou podniknuty rychlé kroky, aby se tomu zabránilo. Problémem bylo, že tato krize byla na obzoru již dlouho, a co hůř, že vládní opatření se nezabývala žádnou z jádrových systémových otázek a problémů globální ekonomiky; pouze měla zachránit bankovnictví před kolapsem. Aby tak učinily, zavedly vlády na celém světě masivní „stimulační“ balíčky a balíčky „nouzového vyplácení“, zatáhly své země hlouběji do dluhu, aby pro sebe zachránily banky, zatímco kasírovali světovou populaci.

[iliusttrační foto]

Pak následoval povyk kolem akciových trhů, protože peníze byly napumpovány do akcií, ale ne do reálné ekonomiky. Toto zotavení nebylo nic než holá a naprostá iluze, a během příštích dvou let tato iluze pravděpodobně skončí naprostým kolapsem.

Vlády daly bankám nevyplněný šek, jeho krytí hodily na veřejnost, a nyní je čas platit; prostřednictvím drastických zvýšení daní, škrtů v sociálních výdajích, privatizace státních podniků a odvětví a služeb, rušení jakýchkoliv ochranných cel a obchodních regulací, a zvyšování úrokových sazeb. Dopad, jaký to bude mít, bude, že to rychle akceleruje jak rychlost, tak objem nezaměstnanosti, globálně. Akciový trh se propadne na rekordní úrovně, kde budou vlády nuceny zmrazit je zcela.

Až krize skončí, střední třída západního světa bude vymazána ze západních ekonomik a bude zlikvidována politicky a i její sociální statut. Globální ekonomika projde největší konsolidací průmyslu a bankovnictví ve světové historii a povede to k systému, ve kterém bude globální ekonomiku a zdroje kontrolovat pouze několik korporací a bank; vlády ztratí svá práva. S lidmi západního světa bude finančními oligarchy nakládáno stejně, jak zacházeli s „globálním jihem“ a obzvláště s Afrikou; zlikvidují naše sociální struktury a základy, takže se staneme naprosto podřízenými jejich nadvládě nad ekonomickými a politickými strukturami naší společnosti.

Zde dnes stojíme a toto je cesta, po které kráčíme.

Západní svět byl vyplundrován do chudoby, v rámci dlouhodobého procesu, ale s rozvojem krize se to rapidně urychlí. Jak se naše společnosti bude hroutit do sebe, vlády budou chránit banky a nadnárodní společnosti. Když lidé vyjdou do ulic, jak neustále činí a činit budou, vláda jim nepřijde na pomoc, ale pošle na ně policii a vojenské jednotky, aby protestující rozdrtily a lidi utlačovaly. Sociální základy se zhroutí s ekonomikou a stát zarazí, aby si lidé vytvořili nové.

Cesta k zotavení je v nedohlednu. Až krize skončí, svět, který známe, se změní dramaticky. Nikdo nežije ve světě, do kterého se narodil; vše se vždy mění. A ani toto dnes není výjimka. Jediným rozdílem je, že projdeme nejrychlejšími změnami, které doposud svět zažil.

Vyhodnocení iluze zotavení

V srpnu 2009 jsem napsal článek Vstup do největší krize v historii, ve kterém jsem analyzoval hlubokou systémovou krizi kapitalistického systému, ve které jsme prošli doposud pouze prasknutím jedné bubliny, nemovitostní bubliny, ale zůstává jich mnoho dalších.

Zůstává výrazně větší hrozba, než kolaps nemovitostí, bublina komerčních nemovitostí. Jak řekl v květnu 2009 generální ředitel Deutsche Bank: „Je to buď začátek konce, nebo konec začátku.“

Ještě významnější je to, co bylo nazváno „bublina nouzových vyplácení“, kde vlády na povrch nafukovaly ekonomiky prostřednictvím dluh způsobujících balíčků nouzových vyplácení. Již v červnu 2009 vládní dohlížitel a vyšetřovatel amerického programu nouzových vyplácení uvedl, že USA se sami vystavily riziku až 23,7 bilionů dolarů.

(Viz Andrew Gavin Marshall, Vstup do největší krize v historii. Global Research, 7. srpna 2009).

V říjnu 2009, přibližně rok po „velké panice“ 2008, jsem napsal článek s názvem Ekonomické zotavení je iluze (máme to tady ve Zvědavci česky, pozn. editora), ve kterém jsem analyzoval to, co řekla o krizi a „zotavení“ nejprestižnější a nejmocnější finanční instituce na světě, Bank for International Settlements (BIS).

BIS, stejně jako její bývalý hlavní ekonom, kdy oba správně předpověděli krizi, která vypukla v r. 2008, varovali před budoucí krizí v globální ekonomice, kdy uvedli fakt, že žádná z klíčových otázek a strukturálních problémů ekonomiky se nezměnila, a že vládní nouzová vyplácení dělají z dlouhodobého hlediska víc škod, než užitku.

William White, bývalý hlavní ekonom BIS, varoval:

Svět se nepustil do problémů stojících v srdci ekonomického poklesu, a pravděpodobně sklouzne zpět do krize. Varoval, že vládní opatření na pomoc ekonomice v krátkodobém horizontu mohou zasít semena budoucích krizí.

(Viz Andrew Gavin Marshall, Ekonomické zotavení je iluze, Global Research, 3 října. 2009).

Vyjící vlk nebo kritika Cassandry?

Zatímco lidé byli ukolébáváni do falešného pocitu bezpečí, prominentní lidé varující před tvrdou realitou byli namísto vyslechnutí oficiálními médii peskováni a strkáni do ústraní. Gerald Celente, který přesně předpověděl ekonomickou krizi 2008 a který varoval před mnohem větší příští krizí, byl obviňován oficiálními médii z propagace „pesimistického porna“(1). Celente zareagoval, že nepropaguje „pesimistické porno“, ale že odmítá propagovat „optimistické opium“, které oficiální média tlačí tak vehementně.

Takže jsou tyto kritické hlasy pouze „vyjícím vlkem“, nebo se média snaží „kritizovat Cassandru“? Cassandra byla, v řecké mytologii, dcerou krále Priama a královny Hekuby Trojské, které byl bohem Apollo dán dar proroctví. Prorokovala a varovala Trojany před trojským koněm, smrtí Agamemnona a zničením Tróje. Když Trojany varovala, ti ji prostě odmítli jako „šílenou“ a její varováni nebrali v úvahu.

Zatímco lidé varující před budoucí ekonomickou krizí možná nedostali dar proroctví od Apolla, mají zcela jistě schopnost chápání.

Takže co mají Cassandry světa co říct dnes? Měli bychom poslouchat?

Říše a ekonomika

Abychom pochopili globální ekonomickou krizi, musíme pochopit globální příčiny ekonomické krize. Musíme nejdříve určit, jak jsme se dostali do počáteční krize, a pak můžeme kriticky hodnotit, jak vlády na vypuknutí této krize reagovaly, a tím můžeme určit, kde se v současné době nacházíme a kam pravděpodobně směřujeme.

Afrika a většina rozvojového světa byla osvobozena od sociálně-politicko-ekonomických omezení evropských impérií v 50. a 60. letech. Afričané se začali pokoušet přebírat své země do vlastních rukou. Po skončení druhé světové války byly největší velmocí na světě Spojené státy. Řídily OSN, Světovou banku a MMF, a rovněž vytvořily vojenskou alianci NATO. Americký dolar byl králem a jeho hodnota byla navázána na zlato.

V r. 1954 elita západní Evropy společně pracovala na vytvoření mezinárodního mozkového trustu zvaného skupina Bilderberg, který by mohl usilovat o spojení politických ekonomií západní Evropy a severní Ameriky. Každoročně se setkává zhruba 130 nejvlivnějších lidí z akademické oblasti, médií, ozbrojených složek, průmyslu, bankovnictví a politiky, aby probrali a projednali klíčové otázky související s rozšířením západní hegemonie nad světem a s přetvořením světového řádu. Jako jednu ze svých klíčových agend vytvořili Evropskou unii a měnu euro.

(Viz Andrew Gavin Marshall Kontrola globální ekonomiky: Bilderberg, Trilaterální komise a Federální rezervy. Global Research, 3. srpna 2009).

V r. 1971 Nixon zrušil vazbu dolaru na zlato, což znamenalo, že dolar již neměl pevný směnný kurs, ale kurz se měnil podle rozmarů a rozhodnutí Federálních rezerv (centrální banky Spojených států). Jedním z klíčových jedinců, který byl za tato rozhodnutí zodpovědný, byl třetí nejvyšší představitel amerického ministerstva financí v té době, Paul Volcker.(2)

Volcker začínal jako běžný ekonom v newyorské Federální rezervní bance na počátku 50. let. Po pěti letech v této instituci ho „odlákala Chase Bank Davida Rockefellera“(3). Takže v r. 1957 začal Volcker pracovat pro Chase, kde ho Rockefeller „najal jako zvláštního asistenta kongresové komise pro peníze a úvěry v Americe, a později si ho přizval na pomoc jako poradce komise ministerstva financí(4). Na počátku 60. let odešel Volcker pracovat na ministerstvo financí, a v r. 1965 se vrátil do Chase „jako Rockefellerův pobočník, tentokrát jako vice-prezident zodpovědný za mezinárodní obchody“. Když v Bílém domě usedl Nixon, Volcker dostal třetí nejvyšší post na ministerstvu financí. To ho dostalo do centra rozhodovacího procesu stojícího za zrušením dohody z Bretton Woods tím, že dolar v r. 1971 opustil svoji vazbu na zlato.(5)

V r. 1973 vytvořil David Rockefeller, tehdy předseda představenstva Chase Manhattan Bank a prezident Council on Foreign Relations, Trilaterální komisi, která usilovala o rozšíření o skupinu Bilderberg. Byl to mezinárodní mozkový trust, do kterého patřily elity západní Evropy, severní Ameriky a Japonska, a měl utvrdit „trilaterální“ politické a ekonomické partnerství mezi těmito regiony. Byla určena pro prosazení zájmů a hegemonie západem kontrolovaného světového řádu.

Tentýž rok byl proveden zkumavkový experiment neoliberalismu v Chile. Zatímco se v Chile dostala k moci levicová vláda, ohrožující zájmy nejen Davida Rockefellera, ale řady amerických korporací, David Rockefeller zorganizoval setkání mezi Henry Kissingerem, poradcem pro národní bezpečnost Nixonovy vlády, a řadou předních korporátních průmyslníků. Kissinger pak zorganizoval setkání mezi těmito jedinci a šéfem CIA a samotným Nixonem. Během velmi krátké doby začala CIA s operacemi s cílem svrhnout chilskou vládu.

11. září 1973 chilský generál, s pomocí CIA, svrhl vládu Chile a zavedl vojenskou diktaturu, která zavraždila tisíce lidí. Den po převratu měl prezident na stole plán na ekonomickou restrukturalizaci Chile. Ekonomičtí poradci z univerzity v Chicagu, odkud vzešly myšlenky Miltona Friedmana, rozhodli restrukturalizovat Chile podle neoliberálního vzoru.

Neoliberalismus se tedy zrodil z násilí.

V r. 1973 zasáhla svět globální ropná krize. To bylo důsledkem yomkippurské války, ke které došlo na Středním východě v r. 1973. Nicméně, mnohem skrytěji, to byla americká válečná lest. Přesně v době, kdy USA zrušily vazbu dolaru na zlato, začalo ministerstvo zahraničí v tichosti tlačit na Saudskou Arábii a další země OPEC, aby zvýšily cenu ropy. Na setkání skupiny Bilderberg v r. 1973, které se konalo šest měsíců před nárůstem cen, bylo probíráno 400% zvýšení cen ropy. Diskuse se týkala toho, co dělat s velkým přílivem toho, co bylo později nazváno „petrodolary“, s ropnými příjmy zemí OPEC.

Henry Kissinger pracoval za oponou již v r. 1973, aby zajistil, že dojde k válce na Středním východě, která pak začala v říjnu. Pak země OPEC drasticky zvýšily cenu ropy. Mnoho nově zprůmyslněných zemí rozvojového světa, zbavivších se okovů skrytého politického a ekonomického imperialismu, náhle čelilo problému: ropa je krev průmyslové společnosti a je hlavní věcí v procesu rozvoje a industrializace. Pokud se měly nadále rozvíjet a industrializovat, potřebovaly peníze, aby si to mohly dovolit.

Souběžně s tím byly země světa produkující ropu zaplaveny petrodolary, což jim přineslo rekordní přebytky. Nicméně aby vydělaly, musí být peníze investovány. Tehdy přišel na scénu západní bankovní systém. Se ztrátou vazby dolaru na zlato mohla americká měna obíhat po celém světě mnohem rychleji. Cena ropy byla navázána na oceňování v amerických dolarech, a tak se ropa obchodovala v amerických dolarech. Země OPEC tak investovaly své ropné peníze do západních bank, které obratem tyto peníze „recyklovaly“ tím, že je půjčovaly rozvojovým zemím světa, které potřebovaly financovat industrializaci. Vypadalo jako situace výhra-výhra: ropné země vydělávaly peníze, investovaly je na západě, který je půjčoval Jihu, aby byl schopen rozvíjet a budovat „západní“ společnosti.

Nicméně vše nekončí jako pohádky, obzvláště když jsou ohroženi lidé u moci. Industrializovaný a rozvinutý „globální jih“ (latinská Amerika, Afrika a části Asie) by nebyl dobrou věcí pro zavedenou západní elitu. Pokud si chtěli udržet svoji nadvládu nad světem, museli zabránit vzestupu potenciálních rivalů, obzvláště v regionech tak bohatých na přírodní zdroje a globální energetické zásoby.

Právě v této době Spojené státy začaly s rozhovory s Čínou. „Otevření se“ Číny měl být západní projekt expanze západního kapitálu do Číny. Číně bylo umožněno posílit pouze tak, jak to západ dovolil. Čínská elita byla šťastná výhledem na svůj vlastní růst politické a ekonomické moci. Indie a Brazílie se přidaly také, ale v menší míře, než Čína. Čína a Indie byly přivedeny do rámce trilaterálního partnerství, a časem se setkání Trilaterální komise měli účastnit i čínští a indičtí představitelé.

Takže peníze obíhaly kolem světa, primárně ve formě amerického dolaru. Zahraniční centrální banky kupovaly americké státní dluhopisy (dluhy) jako investice, což také mělo vyjadřovat víru v sílu amerického dolaru a ekonomiku. Nadvláda amerického dolaru pozřela celý svět.

(Viz Andrew Gavin Marshall Kontrla globální ekonomiky: Bilderberg, Trilaterální komise a Federální rezervy. Global Research, 3. srpna 2009).

Nadvláda neoliberalismu

Nicméně v r. 1977 se k moci dostala nová americká vláda prezidenta Jimmy Cartera, který sám byl členem Trilaterální komise. S jeho vládou se k lizu dostaly i dvě desítky členů Trilaterální komise, kteří zaplnili klíčové pozice v jeho vládě. V r. 1973 se Paul Volcker, vzestupující hvězda přes Chase Manhattan a ministerstvo financí, stal členem Trilaterální komise. V r. 1975 byl učiněn prezidentem Federální rezervní banky New York, nejmocnější z 12 regionálních bank Fedu. V r. 1979 dal Jimmy Carter post ministra financí bývalému guvernéru Federální systému rezerv, a obratem David Rockefeller doporučil Jimmy Carterovi jmenovat za guvernéra představenstva Federálních rezerv Paula Volckera, což Carter rychle učinil.(6)

V r. 1979 ceny ropy opět vystřelily nahoru. Tentokrát Paul Volcker ve Fedu přistoupil k jinému přístupu. Jeho reakcí bylo drastické zvýšení úrokových sazeb. Úrokové sazby vzrostly z 2% na konci 70. let na 18% na počátku 80. let. Dopad, jaký to mělo na americkou ekonomiku, znamenal krizi a silnou redukci dovozů z rozvojových zemí. Zároveň se rozvojové země, které se slině zadlužily, aby financovaly industrializaci, náhle ocitly v prostředí, kdy musely platit za své půjčky 18% sazby. Myšlenka, že se silně zadluží, aby vybudovaly průmyslovou společnost, která by jim pak umožnila splatit jejich půjčky, náhle narazila. Jak se americký dolar šířil po světě ve formě petrodolarů a půjček, rozhodnutí, které Fed učinil, ovlivnilo celý svět. V r. 1982 Mexiko oznámilo, že již nadále nemůže svůj dluh obsluhovat, a půjčky nesplatilo. Ty byl začátek šířící se dluhové krize 80. let, která se valila latinskou Amerikou a celou Afrikou.

Náhle byla většina rozvojových zemí uvržena do krize. A tak MMF a Světová banka vstoupily na scénu se svými nově vymyšlenými „strukturálními vyrovnávacími programy“ (SAP), které země nutily podepsat dohody, SAP, které zemi zaručovaly půjčky od MMF, a stejně tak „rozvojové“ projekty Světové banky. Oplátkou musely země projít neoliberální restrukturalizací.

Neoliberalismus se začal šířit z Ameriky a Británie v 80. letech; prostřednictvím svých finančních impérií a nástrojů – včetně Světové banky a MMF – šířily neoliberální ideologii po celém světě. Země, které neoliberalismu odolaly, byly podrobeny „změnám režimu“. K tomu docházelo prostřednictvím finančních manipulací, přes měnové spekulace nebo hegemonickou monetární politiku západních zemí, primárně Spojených států; ekonomické sankce, prostřednictvím OSN, nebo prostě zavedené na bilaterálním základě; utajené změny režimu, prostřednictvím „barevných revolucí“ nebo pučů, atentátů; a někdy pomocí otevřených vojenských kampaní a válek.

Neoliberální ideologie spočívala v tom, co bylo často nazýváno „fundamentalismem volného trhu“ (že, pane Klausi – p.p.). Ten spočíval v masivní privatizaci, kdy aktiva státu a jeho průmysl byly privatizovány, aby se staly ekonomicky „produktivnějšími a efektivnějšími“. To mělo sociální dopady a zlikvidovalo to celá odvětví veřejného sektoru, obzvláště zdravotnictví a vzdělání, jakož i jakákoliv zvláštně chráněná odvětví národního průmyslu, která mnoho chudých zemí považovala za své klíčové zdroje (rodinné stříbro se prodávat nebude, že, pane Klausi – p.p.).

Pak byl trh „liberalizován“, což znamenalo, že zmizela omezení a překážky pro zahraniční investice v zemi tím, že byly sníženy nebo zrušeny obchodní bariéry a cla (daně), a tím zahraniční kapitál (západní korporace a banky) byl schopen investovat v zemi snadno, zatímco národní průmysl, který rostl a „konkuroval“ měl být schopen snadněji investovat v jiných zemích a do odvětví po celém světě. Centrální banka dané země držela úrokové sazby uměle dole, aby umožnila snadnější pohyb peněz do a ze země. Důsledkem toho bylo, že zahraniční nadnárodní korporace a mezinárodní banky byly schopny snadno skupovat privatizovaná odvětví (a za hubičku, že, pane Klausi – p.p.), a tím skoupit národní ekonomiku. Simultánně byl umožněn růst hlavních národních odvětví a jeho spolupráce s globálními bankami a korporacemi. To v podstatě oligopolizovalo národní ekonomiky a přivedlo je to do sféry vlivu „globální ekonomiky“, kontrolované západními elitami a v jejich prospěch.

Evropská impéria uvalila na Afriku a mnohé další kolonizované země po celém světě systém „nepřímé vlády“, ve kterém byly místní struktury vládnutí restrukturalizovány a reorganizovány do systému, kde místní populaci vládnou místní, ale ve prospěch západních koloniálních mocností. Tím se vytvořila místní elita, a ta se obohacuje prostřednictvím koloniálního systému, takže nemá zájem stavět se proti koloniálním mocnostem, ale místo toho usiluje o ochranu svých vlastních zájmů, což jsou čirou náhodou zájmy impéria.

V éře globalizace byli vůdci „třetího světa“ kooptováni a jejich společnosti reorganizovány globalizovanou elitou a v její prospěch. To je systém nepřímé vlády, a místní elity se stávají „nepřímými globalisty“; byly začleněny do globálního systému a struktur impéria.

Po Strukturálních vyrovnávacích programech zůstaly masy lidí bez práce; ceny základních komodit, jako potravin a paliva, se zvýšily, někdy o stovky procent, zatímco měna ztratila na hodnotě (že, pane Klausi – p.p.). Šířila se chudoba a celé sektory ekonomiky byly uzavřeny. V „rozvojovém“ světě Asie, latinské Ameriky a Afriky byla tato politika obzvláštně škodlivá. Bez jakékoliv bezpečnostní sítě, do které by mohli spadnout, lidé hladověli; veřejný stát byl zrušen.

Když se to dostalo do Afriky, byl tento kontinent během 80. a 90. let rychle de-industrializován a chudoba se rozšířila v neskutečné míře. S tím se šířily konflikty. V 90. letech, kdy tvrdé důsledky neoliberální politiky bylo možné na africkém kontinentu pozorovat rychle a snadno, hlavním názorem šířeným prostřednictvím akademické obce, médií a politických kruhů bylo, že stav Afriky je důsledkem „špatného hospodařením“ Afričanů. Vina byla svalena výhradně na národní vlády. Zatímco národní politická a ekonomická elita se stala spolupachatelem problémů, tyto problémy byly vyvolány mimo kontinent, nikoliv na něm.

Tím se v 90. letech dostal do popředí názor „dobrého vládnutí“. Byla to myšlenka, že oplátkou za půjčky a „pomoc“ MMF a Světové banky musí země provést reformy nejen ve svém ekonomickém sektoru, ale musí také vytvořit podmínky pro to, co západ považoval za „dobré vládnutí“. Nicméně v neoliberální hantýrce znamená dobré vládnutí“ „minimální vládnutí“ a vlády musí ještě odstranit své veřejné sektory. Musí prostě začít s aplikací iluze demokracie, prostřednictvím pořádání voleb, a umožnit vytvoření občanské společnosti. Nicméně „svoboda“ prostě stále znamenala udržení ekonomického konceptu, ve kterém je země „svobodná“ tak, aby umožnila vstup západního kapitálu.

Zatímco se kontinentem šířila masivní chudoba a násilí, lidé dostali „dar“ voleb. Volili jednoho vůdce, který byl pak zakotven do již předurčených ekonomických a politických struktur. Političtí vůdci se obohacovali na úkor ostatních, a pak byli při příštích volbách vyhozeni, nebo prostě volby zfalšovali. To pokračovalo stále dokola, aniž by byla umožněna jakákoliv skutečná změna. Západem uvalená „demokracie“ tak selhala.

Článek ve vydání International Affairs z r. 2002, časopisu Royal Institute of International Affairs (britský protějšek Council on Foreign Relation – a mozek celé Normanské říše – p.p.) uvedl:

V 60. letech činil průměrný příjem horních 20% světové populace 30 násobek spodních 20%. V r. 1990 to byl 60 násobek, a v r. 1997 74 násobek. Dnes činí aktiva největších tří miliardářů více, než kombinovaný GDP (hrubý národní produkt) všech nejméně rozvinutých zemí a jejich 600 milionů lidí.
To byl kontext, ve kterém došlo k explozivnímu růstu přítomnosti západních, a stejně tak místních nevládních organizací (NGO) Africe. NGO dnes tvoří hlavní část „rozvojové mašinérie“, rozsáhlého institucionálního a disciplinárního uzlu oficiálních agentur, expertů, konzultantů, vědců a dalších rozličných expertů vytvářejících a konzumujících znalosti o „rozvojovém světě“.
(…) Pomoc (ve které NGO hrají významnou roli) je často vykreslována jako forma altruismu, charitativní akt, který umožňuje, aby bohatství proudilo od bohatých k chudým, aby byla snížena chudoba a chudí se posílili.(7)

Autoři pak vysvětlili, že NGO měly v Africe zvláštní vývoj:

Jejich role v „rozvoji“ představuje kontinuitu práce jejich předchůdců, misionářů a dobrovolnických organizací, které spolupracovaly na evropské kolonizaci a kontrole Afriky. Dnes jejich práce přispívá ke snížení chudoby okrajově, ale k podkopávání snahy Afričanů vymanit se z ekonomického, sociálního a politického útlaku přispívá výrazně.(8)

Autoři zkoumali, jak se s šířením neoliberalismus šířil světem a Afrikou názor „minimalistického státu“. Tím, vysvětlují, se MMF a Světová banka „staly novými veliteli post-koloniálních ekonomik“. Nicméně toto úsilí nebylo tlačeno bez odporu, protože „v letech 1976 až 1992 došlo ke 146 protestům proti MMF podporovaným úsporným opatřením (SAP) v 39 zemích na celém světě“. Nicméně vlády obvykle reagovaly brutální silou, demonstrace násilně potlačovaly. Nicméně s širokou opozicí vůči těmto „reformám“ se musela vypořádat hlavní organizace a agentury „pomoci“ a musely přehodnotit svůj přístup k „rozvoji“:(9)

Výsledkem těchto úvah byla agenda „dobrého vládnutí“ v 90. letech a rozhodnutí kooptovat NGO a další organizace občanské společnosti do programů přebalení sociálních opatření, sociální iniciativy, kterou by šlo přesněji popsat jako program sociální kontroly.

Výsledkem bylo zavedení pojmů „pluralismu“ ve formě „vícepartajnictví“, což skončilo pouhým zavedením „rozbujelého rozdělení na sekce vládnoucí třídy soutěžící o kontrolu nad státem do veřejné domény“. Co se týká „sociálních iniciativ“, bilaterální a multilaterální agentury pomoci daly bokem obrovské fondy pro vypořádání se „se sociálními rozměry vyrovnání“, které by „minimalizovaly více do očí bijící nerovnosti, které jejich politika vyvolala“. Tehdy se nárůst NGO v Africe značně urychlil.(10)

Afrika se, opět, stala pevně uchvácenou v pevném sevření imperialismu. Konflikty v Africe byly podněcovány cizími imperiálními mocnostmi, často za použití etnického rozdělení, kdy stavily lidi proti sobě navzájem, za použití politických vůdců afrických zemí, coby vazalů poslušných západní nadvládě. Války a konflikty se šířily, a s tím i západní kapitál a nadnárodní korporace.

Budování „nové“ ekonomiky

Zatímco rozvojový svět pod mečem západní neoliberální hegemonie padl, západní průmyslové společnosti zažívaly rychlý růst své vlastní ekonomické síly. Byly to západní banky a nadnárodní korporace, které se rozšířily a převzaly kontrolu nad ekonomikami Afriky, latinské Ameriky, Asie, a s pádem Sovětského svazu v r. 1991 i nad východní Evropou a střední Asií.

Rusko se otevřelo západním financím a MMF a Světová banka naklusaly a vnutily neoliberální restrukturalizaci, která vedla ke kolapsu ruské ekonomiky a k obohacení několika miliardářských oligarchů, kteří ruskou ekonomiku vlastní, a kteří jsou úzce napojeni na západní ekonomické zájmy; opět, „nepřímí globalisté“.

Jak západní finanční a podnikatelský sektor převzaly kontrolu nad převážnou většinou světových zdrojů a produktivních odvětví a nahromadil obrovské zisky, potřeboval nové cesty, jak investovat. Za této potřeby nové cesty akumulace kapitálu (vydělávání peněz) přispěchaly na pomoc americké Federální rezervy.

Federální rezervy v 90. letech začaly snižovat úrokové sazby stále níže, aby opět umožnily snazší šíření peněz. Byla to éra „globalizace“, kde se objevilo volání po „novém světovém řádu“. Regionální obchodní bloky a dohody o „volném obchodu“ se šířily rychle, jak světové systémy politické a ekonomické struktury vyrůstaly stále rychleji z národních struktur a nabývaly nadnárodních forem. Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) byla zavedena jako „ekonomická ústava severní Americky“, jak to nazýval Reagan.

Regionalismus se vynořil jako další hlavní fáze budování nového světového řádu, kdy Evropská unie stála v čele. Světová ekonomika byla „globalizována“ a rovněž tak politické struktury, jak na národních, tak na globálních úrovních. Byla vytvořena Světová obchodní organizace (WTO), aby udržela a upevnila globální neoliberální zřízení pro obchod. Celou tuto dobu se vynořovala skutečně globální vládnoucí třída, nadnárodní kapitalistická třída (TCC), či globální elita, která představovala zvláštní mezinárodní třídu.

Nicméně jak rostlo bohatství a moc elity, všichni ostatní trpěli. Střední třída byla vystavena tiché demontáži. V západních rozvinutých zemích byla zavírána odvětví a továrny, byly přemisťovány do levných zemí třetího světa, aby tam využily/vykořistily jejich práci, a pak byly výrobky prodávány levně na západ. Naše životní úroveň na západě začala klesat, ale protože jsme si mohli kupovat zboží levněji, nikdo si zdá se nestěžoval. Pokračovali jsme ve spotřebě, a abychom tak mohli činit, používáme úvěry a dluh. Střední třída existovala pouze v teorii, ale v podstatě byla svázána okovy dluhu.

Clintonova vláda používala „globalizaci“ jako svoji velkou strategii celá 90. léta a umožnila propad produktivního kapitálu (peněz plynoucích do výroby zboží a služeb) a zavedla nárůst finančního kapitálu (peněz vydělaných na penězích). Tím se finanční spekulace staly jedním z klíčových nástrojů ekonomické expanze. To bylo nazváno „financializací“ ekonomiky. Aby se tak mohlo stát, Clintonova vláda aktivně pracovala na deregulaci bankovního sektoru. Glass-Steagalův zákon, zavedený FDR v r. 1933, aby se zabránilo komerčním bankám fúzovat s investičními bankami a zapojit se do spekulací (které z velké části způsobily velkou hospodářskou krizi), byl pomalu rozmontováván prostřednictvím koordinovaného úsilí největších amerických bank, Federálních rezerv a amerického ministerstva financí.

Tím došlo k masivní vlně konsolidace, kdy velké banky požíraly menší banky, korporace fúzovaly, a banky a korporace přestaly být americké nebo evropské a staly se skutečné globálními. K některým z klíčových jedinců, kteří se zúčastnili likvidace Glass—Steagalova zákona a expanze „financializace“, patří Alan Greenspan z Federálních rezerv a Robert Rubin a Lawrence Summers z ministerstva financí, kteří jsou nyní klíčovými představiteli Obamova ekonomického týmu.

Tato éra zaznamenala vzestup „derivátů“, což jsou „komplexní finanční instrumenty“, které v podstatě fungují jako krátkodobé pojistky, sázky a spekulace na to, že cena aktiv nebo komodit půjde nahoru nebo dolů, což umožňuje vydělávat peníze bez ohledu na to, jestli jdou akcie nebo ceny nahoru nebo dolů. Nicméně neříkalo se tomu „pojištění“, protože „pojištění“ muselo být regulováno. A tak se tomu říkalo obchod s deriváty a organizace zvané hedge fondy vstoupily na scénu jako správci globálního obchodu s deriváty.

Akciový trh šel nahoru, jak spekulace na budoucí zisky táhly akcie stále výše, což nafukovalo masivní bublinu, která byla nazvána „virtuální ekonomikou“. Federální rezervy to usnadnily, jak učinily dříve v přípravách na velkou hospodářskou krizi, tím, že držely úrokové sazby uměle dole a umožnily tak snadný tok peněz do finančního sektoru. Federální rezervy tak nafoukly „internetovou“ bublinu technologického sektoru. Když tato bublina praskla, Federální rezervy, s Alanem Greenspanem v čele, vytvořily „nemovitostní bublinu“.

Federální rezervy udržovaly nízké úrokové sazby a aktivně povzbuzovaly a usnadňovaly přítok peněz do sektoru nemovitostí. Bankám byla dána volná ruka a v podstatě byly vybízeny, aby poskytovaly půjčky vysoce rizikovým jedincům, kteří nebyli nikdy schopni svůj dluh splatit. Opět, střední třída existovala pouze v mýtech „volného trhu“.

Zároveň, po celá 90. léta a počátek tohoto století, se role spekulací jako finančního nástroje války stala zjevnou. V rámci neoliberální globální ekonomiky mohly peníze do a ze zemí proudit volně. A tím, když ochabla důvěra v perspektivu ekonomiky nějaké země, došlo k „útěku kapitálu“, kdy zahraniční investoři prodávali svá aktiva v měně dané země a svůj kapitál z této země stahovali. To vyústilo v nevyhnutelný kolaps národních ekonomik.

To se stalo v Mexiku v r. 1994, uprostřed připojování se k NAFTA, kdy mezinárodní investoři spekulovali proti mexickému peso, sázeli na jeho kolaps; vyměnili svá pesos za dolary, což peso znehodnotilo a zkolabovalo to mexickou ekonomiku. To následovala východoasijská finanční krize v r. 1997, kde celá 90. léta západní kapitál vnikal do východoasijských ekonomik a spekulovat v nemovitostech a na akciových trzích. Nicméně toto vyústilo v přeinvestování, protože reálná ekonomika (výroba atd.) nemohla se spekulativním kapitálem udržet krok. Tím se západní kapitál začal obávat krize a začal spekulovat proti národním měnám východoasijských ekonomik, což spustilo devalvace a finanční paniku, kdy kapitál utekl z východní Asie do západního bankovního sektoru. Ekonomiky kolabovaly a pak přišel MMF a řádně je „restrukturalizoval“. Stejná strategie byla použita u Ruska v r. 1998 a Argentiny v r. 2001.

(Viz Andrew Gavin Marshall Ukování „nového světového řádu“ pod jednou světovou vládou (česky zde ve Zvědavci). Global Research, 13. srpna 2009).

Po celý začátek tohoto století byla nemovitostní bublina nafukována zběsile a zhruba v polovině desetiletí, kdy se objevily náznaky krize nemovitostního trhu, byla vytvořena bublina komerčních nemovitostí. Tato bublina na své prasknutí teprve čeká.

Finanční krize 2007-2009

V r. 2007 Bank for International Settlements (BIS), nejprestižnější finanční instituce na světě a centrální banka světových centrálních bank, vydala varování, že svět stojí na pokraji další velké hospodářské krize, „kdy uvedla nově vytvořené kreditní instrumenty, rostoucí míru zadlužení domácností, extrémní sklon k riziku ze strany investorů a nerovnováhy ve světovém měnovém systému“.(11)

Jak nemovitostní bublina začala kolabovat, byla nafouknuta komoditní bublina, kde peníze šly stále více do spekulací a akciového trhu a ceny komodit rostly, jak tomu bylo u masivního nárůstu cen ropy v letech 2007 a 2008. V září 2007 středně velká britská banka Northern Rock, významný účastník na špatných hypotéčních půjčkách, které se ukázaly být bezcennými, usilovala o pomoc Bank of England, což obratem vedlo k runu na banku a panice investorů. V únoru 2008 britská vláda Northern Rock koupila a znárodnila.

V březnu 2008 Bear Sterns, americká banka, která byla velkým vypisovatelem hypoték na nemovitostním trhu, upadla do krize. 14. března 2008 Federální rezervní banka New York spolupracovala s J.P. Morgan Chase (jejíž generální ředitel je členem představenstva newyorského Fedu), aby poskytla Bear Stearns nouzovou půjčku. Nicméně rychle změnili názor a generální ředitel JP Morgan Chase, ve spolupráci s prezidentem newyorského Fedu Timothy Geithnerem a ministrem financí Henry Paulsonem (bývalým generálním ředitelem Goldman Sachs) donutili Bear Sterns prodat se JP Morgan Chase za 2 dolary za akcii, která dříve v lednu 2007 stála 172 dolarů. Fúze byla zaplacena Federální rezervní bankou New York a naúčtována daňovým poplatníkům.

V červnu 2008 BIS opět varovala před hrozící velkou hospodářskou krizí.(12)

V září 2008 americká vláda převzala Fannie Mae a Freddie Mac, dvě hlavní hypotéční korporace. Stejný měsíc globální banka Lehman Brothers vyhlásila bankrot a vyslala tak signál, že v bezpečí není nikdo, a celá ekonomika byla na pokraji kolapsu. Lehman byla hlavním obchodníkem na trhu s americkými státními dluhopisy a měla značné investice v hypotékách. Lehman vyhlásila bankrot 15. září 2008, a stala se tak největším bankrotem v americké historii. Spojenými státy a mezinárodně se šířila vlna konsolidace bank. Velké banky se stávaly mnohem většími, kdy Bank of America pozřela Merrill Lynch, JP Morgan sežrala Washington Mutual a Wells Fargo převzala Wachovii.

V listopadu 2008 americká vláda nouzově vyplatila největší pojišťovnu na světě, AIG. Federální rezervní banka New York, s Timothy Geithnerem v čele:

Vykoupila, asi za 30 miliard dolarů, pojistné kontrakty, které AIG prodala na toxické dluhové cenné papíry bankám, včetně Goldman Sachs Group Inc., Merrill Lynch & Co., Societe Generale a Deutsche Bank AG, mimo jiných. Toto rozhodnutí, říkají kritici, se rovnalo nouzovému vyplacení bank přes zadní vrátka, kdy banky dostaly 100 centů na dolar u kontraktů, které by měly hodnotu mnohem nižší, pokud by bylo AIG umožněno zkrachovat.

Jak oznámila Bloomberg, protože newyorský Fed je kvazi-vládní, má vládní autoritu/pravomoc, ale není podrobena vládnímu dohledu, a je vlastněna bankami, které tvoří její představenstvo (jako JP Morgan Chase). „Bylo to jako by newyorský Fed byl pobočkou černých operací centrální banky země.“(13)

Nouzová vyplácení

Na podzim r. 2008 Bushova vláda usilovala o zavedení balíčku nouzového vyplácení pro ekonomiku, který měl zachránit americký bankovní systém. Vůdci země spustili zuřivé nahánění strachu. Prezident varoval:

Mohlo by padnout více bank, včetně několika ve vaší komunitě. Akciový trh by poklesl více, což by snížilo hodnotu vašich penzijních účtů. Hodnota vašeho domova by mohla klesnout. Zabavování nemovitostí by dramaticky vzrostlo.

Šéf představenstva Federálních rezerv, jakož i ministr financí Paulson, koncem září varovali před „krizí, propouštěním a ztrátou domovů, pokud kongres rychle neschválí nouzový plán Bushovy vlády a finanční nouzové vyplácení ve výši 700 miliard dolarů“(14). Sedm měsíců předtím, v únoru 2008, před kolapsem Bear Stearns, jak Bernanke, tak Paulson řekl, že „země se vyhne pádu do krize“(15). V září 2008 Paulson tvrdil, že lidé „by se neměli bát“(16).

Balíček nouzového vyplacení byl přeměněn na masivní podvod, který zatáhl Spojené státy do bezprecedentního zadlužení, zatímco přesouval neskutečné množství peněz do hlavních globálních bank.

Veřejnosti bylo řečeno, stejně jako kongresu, že nouzové vyplacení přijde na 700 miliard dolarů. Nicméně to bylo extrémně zavádějící a bližší prozkoumání drobného písma by odhalilo mnohem více, a to, že těchto 700 miliard je objem, který lze vydat „najednou“ jak napsal Chris Martenson:

To znamená, že 700 miliard dolarů NEJSOU náklady této nebezpečné legislativy, je to pouze objem, který nelze překročit bilančně. Poté, co budou zlikvidovány hypotéky řekněme za 100 miliard, může být koupeno dalších 100 miliard. V krátkosti, tato čtyři krátká slůvka zajišťují, že u velikosti potenciální velikosti tohoto nouzového vyplácení neexistuje ŽÁDNÝ LIMIT. To znamená, že 700 miliard je průběžný objem, nikoliv strop.
Takže co se stane, když máte vágní jazyk a neomezený rozpočet? Rozkrádání a samoobsluha. Napište si má slova, toto je největší rozkrádací operace v celé historii USA, a vše je to jasně řečeno v tomto nádherně krátkém dokumentu, který má být protlačen vyděšeným kongresem a učiněn zákonem.(17)

Dále, navrhovaný zákon „zvýší strop pro zadlužení země na 11,315 bilionu dolarů, z 10,615 bilionů“, a aktivity vyplývající ze schválení tohoto zákona nebudou předmětem vyšetřování soudním systémem země, protože „to soudům zabrání přezkoumávat aktivity provedené na jeho základě“:

Bushova vláda usiluje o „diktátorské pravomoci nepřezkoumatelné třetím pilířem vlády, soudy, aby se pokusila vyřešit krizi,“ řekl Frank Razzano, bývalý hlavní advokát Komise pro cenné papíry, pracující nyní pro Pepper Hamilton LLP ve Washingtonu. „Bereme si obrovskou porci důvěry.“(18)

Larisa Alexandrovna, píšící pro Huffington Post, varovala, že schválení zákona o nouzovém vyplácení bude posledním hřebíkem v rakvi fašistického puče v Americe, ve formě finančního fašismu:

Tato vyrobená krize má být nyní zmírněna, pokud si fiskální fašisté prosadí svou, kdy dojde k naprostému převodu pravomocí kongresu (těch pár, které mu ještě zůstaly) do exekutivy a k totálnímu převodu veřejných fondů do korporátních rukou (přes vládu jako prostředníka).
(…) Ministr financí může kupovat široce definovaná aktiva, za podmínek, jaké chce, může najmout kohokoliv chce, aby to udělal, a může jmenovat společnosti ze soukromého sektoru jako finanční zástupce americké vlády. A může napsat jakoukoliv regulaci, o které si bude myslet, že je potřeba.
Rozhodnutí v souladu s oprávněními tohoto zákona nejsou přezkoumatelná a jsou na úvaze agentury, a nemůže je přezkoumat jakýkoliv soud nebo jakákoliv vládní agentura.(19)

A zároveň americké Federální rezervy nouzově vyplácely zahraniční banky stovkami miliard dolarů, protože „zoufale touží po amerických dolarech a nemají přístup k americkému zamrzlému úvěrovému trhu – krok koordinovaný s centrálními bankami Japonska, eurozóny, Švýcarska, Kanady a zde v UK“(20). Tyto kroky byly koordinovány přes Banku pro mezinárodní vypořádání (BIS) ve švýcarské Basileji. Politico uvedly: „banky se sídlem v zahraničí s velkými operacemi v USA by se mohly kvalifikovat pro nouzové vyplácení hypoték ministerstva financí.“ Fact sheet ministerstva financí zveřejněný americkým ministerstvem financí uváděl:

Účastnické finanční instituce musí mít v USA významné operace, ledaže ministr rozhodne, po konzultacích s předsedou Federálních rezerv, že je třeba širších kvalifikačních podmínek, aby se účinně stabilizovaly finanční trhy.(21)

Takže balíček nouzového vyplacení umožnil nejen záchranu amerických bank, ale jakýchkoliv bank mezinárodně, ať již veřejných nebo soukromých, pokud to ministr financí považuje za „nezbytné“, a žádné rozhodnutí ministra nelze přezkoumat nebo podrobit dohledu jakéhokoliv druhu. A dále to znamená, že ministr financí má volnou ruku, ale není prostě schopen vydat v „jednom okamžiku“ více než 700 miliard dolarů. V krátkosti, nouzové vyplacení je ve skutečnosti státním pučem bank svrhnuvších vládu.

Mnoha kongresmanům bylo řečeno, že pokud balíček nouzového vyplácení neschválí, bylo jim vyhrožováno stanným právem(22). A opravdu, kongres zákon schválil a finanční puč byl obrovským úspěchem.

Není pak divu, že začátkem r. 2009 jeden kongresman oznámil, že banky „jsou stále nejmocnější lobby v Capitol Hill. A toto místo opravdu vlastní.“(23) Další kongresman řekl, že „toto místo řídí banky“ a vysvětlil: „Řeknu vám, co je problémem – dávají třikrát více peněz, než druhá největší skupina. Je to obrovský balík peněz, který dávají do politiky.“(24)

Odkazy

Pokračování...

Známka 1.0 (hodnotilo 21)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 1

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 1

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 2

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 6

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 4

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,57 Kč
Libra
28,66 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,92 Kč
100 japonských jenů
19,34 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,20 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,71 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 067,19 Kč
1 unce stříbra
375,62 Kč
Bitcoin
168 945,67 Kč

Poslední aktualizace: 19.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 29 245