Demokracie nebo demokratura? Čast 2.

František Nevařil

4.3.2010 Komentáře Témata: Česká republika 7896 slov

Předchozí díl: Demokracie nebo demokratura? Čast 1.

Jednou z hlavních vymožeností nového režimu má být svoboda slova, kterou jsme u nás prý úspěšně obnovili. Na rozdíl od komunismu teď údajně všichni mohou myslet, veřejně psát a říkat co chtějí. V mediích, v diskusích, v peticích, ve vlastní tvorbě či na demonstracích. Zkrátka vždy a všude. To je ale lež jako věž. Ve skutečnosti přirozeně rozhodují vládci sdělovacích prostředků co si máme a můžeme myslet. O čem se píše a mluví a čem nikoliv. Neboť hlavním nástrojem současné cenzury není přímá kontrola, ale zásadní embargo na informace, témata a autory, kteří se režimu nehodí a proto se nikam nedostanou; v tomto směru nějaké Haló noviny a dokonce ani internetové Britské listy nelze považovat za nějaký významnější zdroj kritických názorů, to je jen šidítko aby tady "něco" takového bylo, co je však současně odsunuto na jakýsi "okraj" naší civilizované společnosti a mimo dosah a zájem "slušných" lidí.

Slyšíme kolem sebe stovky banalit a klepů jen proto, aby lidem nenapadalo zabývat se vážnějšími a zásadními otázkami jejich vlastního života, uvědomit si masovou novou vlnu myšlenkového glajchšaltování a deformací nejenom v pouhém zpravodajství, ale i v literatuře a umění, a dokonce - a to ve zdaleka neposlední řadě - i v nejrůznějších vědeckých, odborných a jiných tzv. dokumentech nedávné historie i současnosti. Lidem se tak soustavně vytírají oči a odvádí jejich racionální pozornost, jen aby je nenapadlo zabývat se skutečným stavem světa, zvráceným systémem kapitalismu a současného stadia jeho vývoje, to je globalizace (super imperialismu).

Nemohu a nehodlám obhajovat komunistickou nedemokratickou praxi. Dovolovali také mediím jen to, co bylo v souladu s požadavky a doporučeními KSČ. Prosadili „zákonem“ monopol marxistické ideologie a to ve zvrácené dogmatické podobě. Je správné, že byl zrušen, ale proč místo slibované názorové plurality je opět přípustný jen jeden ideologický monopol, opět jen eintopf i když tentokráte samozřejmě antisocialistický a antimarxistický a tedy obhajoba věčného a nejlepšího kapitalismu (bezbřehého liberalismu a globalizace) a křesťanské či v našich poměrech středověké katolické ideologie. Tedy ideologie totalitní církve, která sama odmítá svobodu myšlení a v rozporu s Listinou lidských práv a svobod ji svým členům zakazuje, když jim ukládá "v jednoho Boha věřiti budeš!". Nehledě na to, že soustavně uplatňuje stejně protiústavní a diskriminační zákaz výkonu povolání (pro ženaté kněze, pro ženy-kněze). Zkrátka marxisticko-socialistická ideologie byla koncem 20. století rázně vymýcena metodou nastolení ideologie zcela opačné, propojenou dokonce s radikálními snahami o restauraci a indoktrinaci katolictví jako tomu bylo po Bílé Hoře (za čtyři sta let se v tomto směru jak se zdá nic nezměnilo, nikdo se nepoučil. Že se to nedaří je věc jiná). A to má být ona pravá demokracie?

  

V této zemi přece pořád žijí statisíce či možná miliony ateistů, materialistů, marxistů, demokratických socialistů atd., ale jejich názory, důvody, důkazy takřka nikdo nezná, k nikomu se nemohou dostat. Domácí i zahraniční sdělovací prostředky všeho druhu o nich prostě neví a nechtějí vědět. Oni totiž nemají aktivní přístup k informačním kanálům, jejich názory jsou všeobecně a důsledně embargovány, už neexistuje žádná Svobodná Evropa aspol., která by je vykřikovala denně do světa, jako kdysi ty antikomunistické. Naše svoboda slova zná jen to co se hodí kapitalismu do krámu, co ho podporuje a udržuje, jinak funguje spiknutí mlčením...

Do této sféry svobody přesvědčení spadá i dřívější tak proklínané „utlačování“ náboženství, především svaté obecné církve katolické. Z vlastní zkušeností ovšem můžeme říci, že s komunisty jak ona sama tak i její představitelé vcelku ochotně spolupracovali a to až na nejvyšší vládní úrovni, a měli za to od státu své docela slušné hmotné zajištění. Ale ty stížnosti nejsou stejně moc pravověrné. Pokud třeba v začátcích padesátých let rušili či omezovali kláštery, dělal to jak víme i někdejší rakouský císař Josef II. (už tenkrát se nevědělo k čemu jsou vůbec dobré), a nebyl za to ani exkomunikován. Ale podotýkám, že „válku“ vyhlásil papež když v r. 1949 obecně exkomunikoval komunisty z katolické církve, a ne oni.. Na toto téma se sice dá hodně diskutovat a na komunisty nadávat ale faktem zůstává, že počet přesvědčených věřících i náboženských úkonů u nás klesl a klesá hlavně až po listopadu. Před tím tady byla určitá dlouhodobá náboženská a církevní stabilizace. Neznám údaje z ČR, ale podle údajů ze Slovenska, a ty budou asi pro nás obdobné, soustavně a významně tu klesá třeba počet návštěvníků kostelů, církevních křtů, církevních sňatků i církevních pohřbů. Sám kardinál Vlk prohlásil, že do jejich kostelů pravidelně chodí snad jen 4 % obyvatel. Takže jak se to srovnává s komunistickým útlakem, když ten hlavní propad věřících a náboženských služeb nastal až po roce 1989? Ne v dobách nesvobody ale v dobách svobody?

Místo kritického hodnocení kapitalistického systému je naše pozornost záměrně soustřeďována do zástupných oblasti, kterou se bohužel stala i stereotypní forma "obhajoby" lidských práv. To je určitě v pořádku, pokud by to nebylo tak průzračně a nespravedlivě jednostranné. K jejich porušování totiž může "docházet" jen v zemích, které se nepodrobily či nehodlají podrobit světovládným USA - v Číně, Bělorusku, Venezuele či na Kubě, nikdo však ani nepípne o podobných nebo ještě horších hříších tohoto druhu k nimž dochází třeba v Saudské Arábii, Izraeli, Kuvajtu, Arabských emirátech nebo Pákistánu. Naši pseudohumanisté licoměrně lkají nad ztrátou národní samostatnosti Tibetu (přičemž mají za nezbytný návrat dalajlámy k politické moci, člověka jenž byl před svým útěkem šéf-otrokářem svého lidu), ale vůbec je nezajímá třeba daleko krutější osud počtem pětinásobného národa Kurdů. Bolel je úděl kosovských Albánců, nikoliv však útlak Palestinců Izraelci. Takovou dvojí míru přece ani jen průměrně inteligentní člověk nemůže brát vážně, aspoň ne na dlouho.

Neohrabaná exkomunikace a cenzura po komunisticku byla vystřídána daleko mazanějšími a kamuflovanějšími exkomunikacemi a cenzurou po „demokraticko“ kapitalisticku. Porovnávejme. Prý potlačovali vědu a významné vědce. Nevím koho – snad Engliše nebo Patočku? Vím ale o daleko významnějších světových vědeckých kalibrech potlačovaných a odmítaných dnes. Nelze tu nepřipomenout Karla Marxe, který mezitím i na tom vyspělém západě přichází znovu ke slovu, nebo dokonce už někdy i Charlese Darwina, který je snaživě překrýván metafyzickou kreacionistickou teorií inteligentního designu. Prý zakazovali významné umělce. Za to ale nyní máme poplivaný socialistický realismus a jeho nositele, desítky odstraněných soch významných osobností a připomínek památných událostí vytvořených v reálném socialismu.. Dnešní svoboda slova a tisku nepřipouští publikaci nebo uvedení řady (většiny?) klasických děl socialistické literatury, dramatu nebo televizních či rozhlasových inscenací. Vysmívá se filmům a la major Zeman nebo Jakub Sklář, za to nám cpe jiné agitky typu Zdivočelá země, Zapomenuté světlo a desítky jiných jim podobných. Jen ti noví hrdinové a noví padouši pochází z jiných líhní. Trezorových filmů a dokumentů je dnes určitě mnohem víc než tomu bylo kdysi. Nikoliv zakázané(?) ale (stejně jako za komunismu) nepřípustné jsou dokonce i velmi oblíbené písničky a zpěváci. Nejen z padesátých let, ale třeba i taková notoricky známá pořád živá „Poupata“ od Michala Davida. Nebo ruské písně a hudba vůbec. Jen si vzpomeňte co všechno se vám dříve líbilo a co si nyní si ze záhadných důvodů v rámci demokratické svobody slova a svědomí nemůžete přečíst, vidět nebo poslechnout.

A co samotní tvůrci. Kolik jich zase píše (tvoří) jen do šuplíku, kolik jich vydává jen v samizdatech? Kdo ví, že kromě oficiálně uznávané a podporované Obce spisovatelů existuje i řádně registrovaná Unie spisovatelů? Jejich zhruba 130 „zakázaných“ či nedovolených členů, spisovatelů a básníků, jako by neexistovalo. Nedostávají prostor nejen k publikaci a distribuci ale ani k sebe-okrajovějšímu veřejnému představení anebo vyjádření. Pokud něco od nich náhodou vyjde, nestojí to ani za recenzi, tím spíše pak za nějaké upozornění v příslušných kulturních rubrikách. Vůči nim je zkrátka uplatněno totální embargo, spiknutí mlčením. Jsou to dnešní (antikapitalističtí?) disidenti žijící v jakési polo-ilegalitě a organizovaném zapomnění. O nějaké podpoře, nějakém grantu či dotaci dostupné řadě šmíráků si přes opakované požadavky mohou jen zdát (ty patří jen tomu kdo poslušně posluhuje). Žádný zahraniční státník si je při své návštěvě nepozve na okázalou snídani. Jen proto že neohnuli hřbet, nepřeběhli a uchovali si samostatné a nezmanipulované myšlení.

Svoboda myšlení a zákazy rovněž funguje "jen" po kapitalisticku, tedy fakticky neexistuje tak jako dřív, i když umlčování myšlení je obráceno proti jiným. Pořád působí (většinou ale už nejen dočasné) zákazy nebo aspoň oficiální „neobliba“ umělců a uměleckých děl - viz namátkově zpěváci M. David, P. Novák, J. Štědroň, herci Jelínek, Vala či Větrovec, spisovatelé Kostrhůn, Sýs, někdy i Frýbová, režisér Sequens, seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Jakub sklář, Vlak dětství a naděje, Muž na radnici atd., pro písně - sbory 50. let, pochody čs. armády, zmíněné Davidovy Poupata atd. Spartakiády - skutečně celosvětově unikátní svátky masové tělovýchovy jsou tabu, nejvýše se jim naši hrdinové okamžiku podle v rámci své duševní úrovně pošklebují. Ve škole a sdělovacích prostředcích vymizel marxismus, socialismus, materialismus, dokonce ateismus - němuž se u nás v roce 2001 přihlásilo veřejně 58 % obyvatelstva - atd. Místo toho se všude tlačí, prosazuje, podporuje a platí indoktrinace středověkého katolického tmářství - na základních i vysokých školách, v sociálních ústavech, ve věznicích i armádě. "Neexistují" pojmy jako třeba revoluce, sociální spravedlnost, neefektivnost soukromého vlastnictví, vykořisťování, společenské třídy, kapitalismus, imperialismus - všechno to podléhá vše zahrnujícímu informačnímu embargu. Knihovny v 70.letech vyřadily spoustu knih, zůstaly však jen v úschově a v 90. letech se znovu vynořily. V 90.letech byly staženy stejně tak "nežádoucí" knihy a publikaci, a byly likvidovány tak, že už je nikdo nikdy neuvidí.

Kolikrát jsme slyšeli, že ten či onen herec nebo jiný umělec za komunismu trpěl, protože nemohl třeba nějakou dobu hrát v televizi nebo ve filmu. I když se nám zřejmě pošetile zdá, že někteří trpitelé tohoto typu ani z obrazovky neslezli. Jaká to nezapomenutelná křivda. Dnes je tomu ale přesně naopak. Dnes mohou všichni. Pravda až na ty nedovolené (opět někým a někde zakázané?). Týká se to nejen posmívané Jiřiny Švorcové, ale i mnohých dalších, nejen už výše zmíněných. Jen asi proto, že byli a zůstali komunisty? Ještě štěstí, že většina bývalých i současných hvězd na svou minulost a přízeň nám prokazovanou včas zapomněla a dává hlasitě najevo svoje nynější pravé politické sympatie a hlavně plive na komunistické zločince. Vědí, že kopání do „mrtvoly“ je nic nestojí a získají za to i osvědčení věrnosti. Ti nejlepší z nich rychle zapomněli, že byli kdysi rádi zasloužilými nebo i národními umělci aby měli „vyšší tarif“. Jinak by si určitě už dnes také nevrzli a jak by potom platili své hypotéky? A to už vůbec nemluvím o novinářích, o těch proslulých příslušnících sedmé velmoci a strážcích demokracie. Ti snad dokázali přeběhnout všichni, někteří hodně daleko (viz případ Porybný nebo Štětina). Když je poslouchám nebo čtu, jako bych žil v goebbelsovském Protektorátě Čechy a Morava. Konečně kolaborant jako kolaborant. Jen ti současní zatím nedošli odsouzení a potrestání. Zatím jim musí stačit morální zhnusení nad jejich počínáním.

Vyvinula se nám specifická skupina nových progresivních vědců, vynálezců „skutečně pravdivé“ historie (hlavně 20. století), koncentrovaných v Ústavu soudobých dějin AV ČR či dokonce proslulém ÚSTRku. Nejenže získávají zásluhy za to, že vymysleli a vymýšlejí (ve skutečnosti przní) zcela novou antičeskou a antisociální historii Československa a České republiky, ale současně bojují za její vysoce aktivní prosazování ve výuce všech typů škol příkazem, už od těch základek. Jsou navíc všestranní, nejen píší, ale organizují jako podle partesů i příslušné přednášky, pořádají výstavy, vytvářejí potřebné dokumenty (často skoro z ničeho), a dokonce dokáží obsadit celý Václavák jen aby upoutali pozornost veřejnosti na své objevy. Jistě si za svoji záslužnou práci brzy vyslouží nějakou tu státní cenu či vyznamenání.

To všechno se dá dělat a dělá v kapitalismu bez jakýchkoliv konkretních cenzurních zákonů a institucí (zákony jsme konečně nepotřebovali ani komunisti). Cenzura je to ovšem mnohem dokonalejší, anonymnější a účinnější. K jejímu provozování stačí vlastně ekonomický a sociální zájem jejich šéfů v pozadí, tedy hlavně majitelů příslušných medií, divadel a podobných zdrojů veřejného mínění. Za ty veřejnoprávní tahá v pozadí nitky celá politická garnitura. A pokud někdo něco nedovolí, nepřipustí nebo přímo zakáže není to vina někoho nahoře jako tomu bylo za komunistů (nejlépe jak víme se připomíná přímo ÚV KSČ, který tak prý doslovně sledoval každého tvůrce individuálně – to byla „pozornost a péče“ jakou dnes umělci už nevidí!), ale oni producenti, režiséři a podobní tak jednají jen v zájmu naplnění svých uměleckých záměrů. To jim přece nikdo nemůže vyčítat. I když všechno to se kolem a kolem vidí, slyší a čte je zase na to jedno brdo jako za totáče. Všechno na vlně antikomunismu, antirusismu či antičíny, a pro-amerikanismu (USA), proizraelismu, prokapitalismu.

Tím vším nechci říci, že snad to je dnes horší, to si nedovolím, ale jen pozoruji, že to ani dnes není jiné. Na novou vyšší svobodu a pluralitu nic moc. Podle toho se ani KSČ nemusí dodatečně nějak zvlášť za „nesvobodu slova“ stydět. Jak vidím, nijak v tom mimořádně nevynikla. Dnes má propaganda jen jiný nátěr, ale její podstata zůstala. Navíc „slovo“ už ztratilo svůj někdejší význam, ztratilo svoji údernou sílu a význam. Nikdo z mocných si nakonec z něho tolik nedělá, mezitím naučili lidi je ani neposlouchat. Přestalo se mu totiž věřit, přestalo být bráno vážně. V tom je hlavní rozdíl proti totalitním časům. A v diskusích má dnes každá blbost stejnou váhu jako ta nejlogičtější pravda a moudrost. Kdo se potom v tom má vyznat? Konec toho je či bude stejný v kapitalismu jako v komunismu. Soudní lidé prostě přestávají jakýmkoliv informacím podávaným domácími i zahraničními mainstreamovými medii věřit.

Naši politici, sdělovací prostředky a většinou i "mistři kultury" se pošklebují tzv. komunistické morálce, která prý nás strhla o 40 či ještě více let zpátky a vyřadila nás z rodiny civilizovaných zemí. V čem její "nízkost" spočívá ale nikdo konkretně nespecifikuje. Jak si s tím totiž máme srovnat až polistopadový výbuch kriminality, která se skokem zvýšila takřka čtyřnásobně (v tom právě těch nejtěžších zločinů - loupeží, přepadů a vražd, nárůst kriminality mladistvých), drog a narkomanie, vandalství a sprejerství, prostituce a obchodu se ženami, tunelování podniků a bank, korupce atd. Neboť podle mého soudu morálku nelze měřit ničím jiným než takovými prokazatelnými fakty, nemá smysl vágně a neprůkazně žvanit o nějaké vymýšlené národní závisti či udavačství. Průkazem úrovně morálky dané společnosti je ale především právě stav kriminality, podmíněné ovšem na druhé straně do značné míry panujícími politickými a sociálními poměry. Neboť nejde o to, co si kdo myslí, ale jak jedná, jak prospívá nebo škodí jiným.

Proto jeden z požadavků základních sociálních jistot představuje nesporně také vnitřní bezpečnost obyvatelstva. Bohužel zločin v našem kapitalismu takřka skokem nabyl zcela nových a s našimi bývalými poměry nesrovnatelných forem. Máme tu už dnes všechno co jsme dříve znali jen ze západních  filmů a znělo to pro nás tak moc neskutečně až exoticky. Sice statistika kriminality z osmdesátých let ze stránek ministerstva vnitra zmizela, přesto však všichni nejen tušíme ale víme, že její četnost a povaha je zcela nová a dosahuje skoro amerických (USA) parametrů. Počet vražd na území na srovnatelném území ČR a SR naráz vzrostl v průměru o 200 ročně. Máme už také stovky loupeží bank a bankomatů ročně. Přepadá, loupí, střílí a vraždí se i ulicích jako na poutích, obchoduje se s kdečím zakázaným a trestným, přes hranice už nepronikají nějací jednotlivci ale organizovaně se provážejí ilegální cizinci (často ženy jako bílé maso a pracovní otroci) po stovkách a tisících, auta se kradou masově, drogoví dealeři vládnou ulicím a klubům, běžné je vymáhání výpalného za ochranu či „zajištění“ práce, přišlo k nám nové povolání nájemných vrahů atd. Nesmírně vzrostla brutalita zločinů a stále větší počet trestných činů páchají mladiství. Každý to už bere více méně jako fakt a snad i jako nezměnitelnou hrozbu kvality života.

Máme tu už dlouho etablované mezinárodní i domácí mafie a organizovaný zločin. Vnucuje se nám názor, že jde převážně o tzv. "rusky mluvící mafie", ale je tomu opravdu tak? Vždyť především jde o mafie balkánské (kosovských Albánců, bulharské), nigerijské, arabské, turecké. Jistě i ukrajinské a ruské, ale je třeba si připomenout, že i do těchto zemí přišla tato forma špičkové kriminality stejně jako ostatní už zmíněné formy "negativní morálky" z onoho vyspělého Západu, především pak právě z USA, že její centra jsou tu až druhotná. Krize a úpadek naší morálky tedy není výsledkem divokého Východu, ale už dávno zralým a známým plodem a importem z civilizovaného Západu.

Našim novým morem se stala masová korupce, pro jejíž rozsah se nás naši západní "přátelé" až štítí. Jistě tu byla i dříve jako konec konců v každé jiné zemi. Zase ale nutno připomenout, že podle vysoce kvalifikované analýzy z konce osmdesátých let se tehdy v ČSSR korupce podílela na hrubém domácím produktu zhruba jen 1,5 %. Jednotkou korupce bývala ona pověstná "flaška", její špičku tvořily stovky až pětistovky dávané v obchodech, či dokonce tisícovky věnované někdy z "vděčnosti" lékařům. To dnes máme jiné míry - korupce je stejně a ještě snad více masová ale její úroveň se přenesla do statisícových až milionových částek vázaných především na poskytování výhodných zakázek nejen domácím ale hlavně "ušlechtilým" zahraničním dodavatelům (víme, že v řadě zemí je taková korupce sankcionována zákonem, např. přímo v sousední SRN). Takže dnešní příjemci úplatků jsou úplně jiní kabrňáci než oni socialističtí žabaři, vždyť také naše statistika její podíl na HDP odhaduje nejméně na desetinu (Transparency International její výnos odhaduje na 200 mld. Kč ročně). Je to uplácení politiků na všech úrovních, velmi narostla korupce policistů a dokonce jsou známy i jsou známé také případy soudců. A to nemluvíme o rozsáhlých milionových až miliardových daňových a celních podvodech, neplacení úvěrů, tunelování bank a investičních fondů atd.atd.

Komunistický stát byl údajně policejním státem. S tím je ale v rozporu skutečnost, že tento "policejní" stát měl podstatně méně policistů než ten dnešní demokratický. Neboť počet "státních" policistů ČR dnes o několik tisíc převyšuje počet policistů (dokonce včetně členů StB) celé bývalé federativní ČSSR, a to nepočítáme navíc pracovníky BIS a rozvědky, další tisícovky příslušníků městských policií a soukromých či podnikových ochranek. Podle hrubých informací se jejich počet údajně rovná nebo dokonce převyšuje už tak vysoký počet státních policistů. Situace přitom byla za doby komunismu taková, že jen vzácně se po občanovi požadovalo aby se legitimoval, zatímco dnes musí průkaz vytahovat skoro pořád, pomalu při každém vstupu či jednání v bankách, podnicích či redakcích. Navíc ho na „citlivých“ místech prověřují kontrolní rámy, hlídají všudepřítomné kamery atd. Všude jsou zabudována nejrůznější ochranná bezpečnostní zařízení. A přitom to všechno není moc platné. Ze zkušenosti jednoho známého mohu doložit, že jen z jeho domu, v němž žije 6 rodin, byli už 7 x za deset polistopadových let postiženi krádežemi, podvodem, pokusy o vloupání a dokonce osobním přepadením, tedy něčím co jsme si dříve neuměli ani představit a znali jenom z románů nebo filmů. Vždyť se u nás většinou ani na noc činžovní domy vůbec nezamykaly a nic se nedělo. Takže jsme za komunismu měli světovou raritu – policejní stát skoro bez policistů.

Tito bývalí policisté ovšem byli daleko efektivnější a úspěšnější také co se týče počtu (podílu) objasněných případů, Bez supermoderní výpočetní a jiné techniky, rychlých aut, radarů, videokamer, vrtulníků, masových odposlechů a nevím čeho ještě. Víme, že např. vraždy byly dříve objasněny skoro ze 100 %. V roce 2007 (196 vražd) už jen z 89 %. Z celkového počtu 357 tis. zjištěných trestných činů jich bylo objasněno jen 137 tis., tedy necelých 40 % (u hospodářské kriminality z poloviny, u obecné kriminality z pouhé čtvrtiny). Dříve to byly nejméně 2/3. Z toho u majetkové trestné činnosti jen z 18 %., takže se u nás krade a loupí skoro beztrestně. Nehledě k tomu že velké milionové a stamilionové kauzy různých většinou snad vzhledem k pojetí našeho práva i legálních podvodů zůstávají zcela nezjišťovány a také netrestány, naopak zakládají nové bohaté rody budoucího panstva. Mimochodem, za tu mimořádně dobrou práci byli naši dřívější policisté patřičně po listopadu odměněni masovými čistkami a vyhazovy ze služby. Je vidět, že noví mocní páni nejsou vůbec jiní, jak slibovali.

Konečně podívejme se na zločiny komunismu v jeho nejdivočejších letech a srovnávejme je s ušlechtilým západem. Tak např. nápad nových trestných činů v ČSSR v r. 1957 činil jen 56 % proti roku 1950 (zhruba v téže době - v letech 1946 až 1956 - např. v USA stoupl počet těžkých zločinů o polovinu). V roce 1957 u nás připadlo na 100 tis. obyvatel 651 odsouzených osob, zatímco v SRN to bylo 2076, v Rakousku 2619 a v USA 2518 osob. Podobné tendence lze vidět i při hodnocení kriminality mladistvých, kde počet odsouzených z těchto řad v roce 1957 připadajících na 100 tis. osob klesl na 35 osob (ve srovnání s kriminalitou mládeže v první republice byl zaznamenám pokles na polovinu), přičemž v USA to bylo 411, v SRN 147 a v Rakousku 195 osob. I z těchto omezených údajů je vidět, že bychom potřebovali skutečně průkazné a ne tak jednostranné a nezdůvodňované zhodnocení komunistického "holocaustu".

Přesto, že šlápnu do vosího hnízda pokládám za nutné se vyjádřit i když velice okrajově také k činnosti a pracovníkům dřívější „zločinecké“ Státní bezpečnosti. Chtěl bych připomenout, že také oni měli velké zásluhy na naší někdejší nízké domácí kriminalitě i na její vysoké objasněnosti. Dnes je prezentována jako instituce, která nedělala nic jiného než špiclovala a pronásledovala politické protivníky totalitního režimu. Ale vězme, že zhruba z třetiny sledovala a vyšetřovala hospodářskou trestnou činnost, z jedné třetiny šlo o rozvědku a boj se špiony „druhé“ strany což dělají běžně všechny státy na světě, a konečně jen ta poslední třetina se zabývala tak říkajíc oním vnitřním „třídním nepřítelem“. Té hospodářské bychom měli za její vzornou práci jen poděkovat. Pokud jde o rozvědku, tak její funkce se stala zločinem a dřívější hrdinové se stali zločinci ex post ne k vůli ní samotné, ale jen kvůli politickému obrácení naší zahraniční politiky z východu na západ, z objetí Varšavské smlouvy do objetí NATO.

Budoucnost ještě ukáže do jaké míry je .tato změna pro náš národ a zemi prospěšná a obhajitelná. Neboť dnešní mezinárodně ani vnitřní politické postoje nemusí být zdaleka definitivní, nemusí znamenat poslední slovo historie. Dnes přece máme tytéž instituce i když mají jiné názvy. Co je konečně BIS (Bezpečnostní informační služba) jiného než dřívější kontrarozvědka StB, co jsou další tři až čtyři obdobné úřady (civilní a vojenská rozvědka, Úřad na ochranu osobních údajů) a konečně i cizinecká policie jiného než pouze formálně nové instituce, které kdysi byly zahrnuty a působily v rámci Státní bezpečnosti. A určitě dnes mají dohromady víc pracovníků a tajných agentů než měla ona prokletá StB. A také ony mají desetitisíce svých donašečů a udavačů. Můžeme dnes vyloučit budoucí historický paradox, kdy zase ony a oni budou prohlášeni zpětně za zločinecké?

Shrnuto a podtrženo. Policistů, strážníků, ochranek, agentů atd. máme snad už třikrát tolik než dříve, aby na druhé straně kriminalita vzrostla 2,5 až 3,5 x a objasněnost trestných činů klesla .nejméně o třetinu. Růst majetkových škod si ani netroufám odhadnout, zejména když uvážím, že se dnes krade ne po tisícovkách ale také po stamilionech. Určitě však proti době totality jde o (deseti?)násobky. To lze bez přehánění ocenit jako naprostý úpadek vnitřní bezpečnosti našich obyvatel, jako propad efektivity celého jejího systému.

Podobné negativní srovnání nutno použít i pro naši justici. Pro naprostou většinu obyvatel platí, že teprve v kapitalismu žijeme v neprávním státě. Pravda, za komunismu byly nespravedlivě šikanovány, pranýřovány a dokonce vězněny desítky a možná stovky občanů. Ale naopak justice pracovala v ostatních případech, které neměly politický nátěr - včetně třeba pracovních a mzdových sporů vůči "socialistickým" podnikům - a těch jistě byla zdrcující většina operativně a v podstatě velmi objektivně. Aspoň stížnosti tohoto druhu ani dnes zpětně nezaznívají.

Dnes si ovšem obyčejný občan žádný spor a soudní řízení nemůže vůbec dovolit, nejen k vůli vysokým nákladům na obhajobu nebo naopak na prokazování, ale i vzhledem k tomu, že soudnictví je nadmíru zbyrokratizované a nefunkční, často i ze strachu z pomsty kriminálně či majetkově nebezpečných protivníků. Právo je takové jaké je (záměrně), a v podstatě je zcela bezzubé proti velkým zločincům a zlodějům, vlastně je kryje, což prokazuje zejména případ celé velké privatizace, tunelování bank atd., což každý z nás notoricky zná a už se nad tím ani nepozastavuje. Kdo má peníze ale nemá proč se justice a práva bát. V nejhorším složí pár milionů kauce - na níž běžný občan, který může být tisíckrát spravedlivý samozřejmě nemá - a pak se ani nepodrobí vyšetřovací vazbě. Takže právo a justice je sice neformálně ale fakticky jednoznačně dvojí - jiné pro bohaté kapitalisty či manažery a jiné pro obyčejné a chudé, tvrdé třeba k malým krádežím ale velmi tolerantní k velkým zlodějům, které v podstatě ochraňuje. Pro tzv. obyčejné lidi je právo v podstatě nedostupné. To je nakonec pro kapitalismus zásadní a všeobecně známé (i když ututlávané), a nedá se s tím vůbec nic kromě žvanění dělat.

Jaká byla a je výkonnost naší justice? V roce 1989 se před soud dostalo 63,8 tis. trestných činů a přečinů a vyřízeno jich bylo 65,2 tis. (včetně přesunu z minulých let). Nevyřízeno zůstalo 6 tis. případů. Z počtu 64,7 tisíc obviněných osob jich bylo odsouzeno 57,7 tis. (z toho za vraždu 69, ublížení na zdraví a rvačku 2.369, za znásilnění a pohlavní zneužití 863), z toho bylo 5,4 tis. mladistvých. V občansko-právních věcech napadlo 192 tis. případů, vyřízeno jich bylo 217 tis., nevyřízeno zůstalo 46,7 tis. Ve věcech agendy péče o nezletilé děti napadlo 72,6 tis. případů, vyřízeno bylo 72,7 tis. a nevyřízeno zůstalo 8,6 tis. případů. Obchodní spory byly tehdy řešeny arbitráží.

Samozřejmě v současnosti je kodifikace jiná. Podle ní v r. 2007 v trestních věcech napadlo skoro 90 tis. případů (vyřízeno 104 tis., nevyřízeno 22 tis.), v občansko-právních věcech 648 tis. (vyřízeno skoro 700 tis., nevyřízeno 181 tis.), v agendě péče o nezletilé 101 tis. (vyřízeno 103 tis., nevyřízeno 30 tis.) a v obchodních věcech 29 tis. (vyřízeno skoro 40 tis., nevyřízeno 51 tis.). Hrubé srovnání ukazuje na výrazný růst počtu sporů a výkonů justice, když počet napadlých případů se zvýšil v daných letech z 328 tis. na 868 tis. případů. Vidíme, že zejména v občansko-právních záležitost spory vzrostly skoro na trojnásobek a v ČR se tak stáváme národem sudičů podobně jako v USA. Pokud jsou bývalí soudci dnes šmahem „odsuzováni“ jako slouhové totality vidíme, že to je naprostý nesmysl. I když to není zcela přesné lze počet případů souzených podle „politických“ paragrafů trestního zákona (v tom především za nezákonné opuštění republiky) odhadovat nejvýše do tisíce za rok, a to zřejmě hodně přeháním. Mohlo se tedy jednat nejvýše tak o 0,3 % všech souzených případů a takto napadnutelných soudců. Jejich morální a pracovní odsouzení a vyhazovy nejsou tedy ničím jiným než prachobyčejnou ničím neodůvodněnou kádrovou čistkou v zájmu jejich náhrady novými „nepopsanými“ listy tak, jako se tomu tradičně děje při změnách režimů.

Samozřejmě tomuto zvýšení agendy odpovídá i více než dvojnásobné zvýšení počtu soudců (včetně vojenských) a soudních čekatelů. Přesto je naše justice obecně hodnocena jako nevýkonná a nadmíru byrokratická. Určitě je to pravda, což potvrzuje nadměrný počet nevyřízených případů, který koncem r. 2007 činil asi 285 tisíc, tedy třetinu v poměru k počtu  nově napadlých případů (v r. 1989 nedosahoval ani 19 %). Navíc je známo, že často jde o nevyřízené spory táhnoucí se po léta, nejsou výjimkou ani spory táhnoucí se po více než deset let. Takže po listopadu došlo v práci justice ke značnému zhoršení její výkonnosti. Došlo ke stavu označovanému jako nevymahatelnost práva, což vlastně do značné míry stírá (kromě jiných kvalitativních problémů) odpovědnost výkonu právního státu. Kromě toho je známo, že došlo v řadě případů dokonce k propojení justice se zločinem, zejména nejvážnějším organizovaným zločinem. Známý případ Berdychova gangu je tu zřejmě jen špičkou ledovce. Na veřejnost totiž jak známo často proniká řada dalších afér ekonomické i politické korupce soudců nebo i státních zástupců, většinou však neuzavřených nebo ututlaných. Ale ať se děje co se děje, ať jsou soudci dobří nebo špatní (a mezi těmi tisícovkami soudců určitě jsou i ti špatní), zůstávají nedotknutelní a neodvolatelní.

Určitě má legislativa a justice podíl také na výrazném růstu a brutalitě kriminality, neboť ta se do značné míry stala beztrestnou. Považme, že z 357 tis. trestných činů jich bylo policií objasněno jen 137 tis. (r. 2007). Z toho jich bylo obžalováno a postaveno před soud jen 67 tis., odsouzeno bylo sice 75,8 tis. osob (včetně starších případů), v tom ale k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pouhých 9.871 osob. Tedy pouhých 2,8 % z celkového počtu trestných činů, respektive 7,2 % z počtu objasněných trestných činů. Podotýkám, že v r. 1989 bylo nepodmíněně odsouzeno 18,3 tis. osob, tedy skoro 2 x tolik při kriminalitě pohybující se zhruba na třetině té dnešní. Proto také tehdy ve věznicích bylo umístěno skoro 20 tis. odsouzených osob (nesporně až na výjimky spočitatelné na prstech jedné ruky šlo o obyčejné kriminální a nikoliv snad politické zločince), zatímco nyní je sice uvězněno zhruba stejně, ovšem v poměru k současné ohromné kriminalitě je to zanedbatelné. Nehledě k tomu, že prevence kriminality je při nejmenším stejně zanedbaná jako její represe. Představa, že jde o humanizaci práva a vězeňství je v daném případě pouhý blábol, důsledky takového pojetí nesou na svých bedrech naprostá většina poctivých a slušných občanů, kteří se musí dnes bát vyjít v některé době a v některých místech na ulici. Kterým se kradou auta jako na běžícím pásu. Vlastně se často musí bát i doma ve svých zamčených bytech a na svých chalupách. A kteří na svých bedrech nesou vlastně i nenahraditelné přímé i nepřímé škody všeho druhu, které nepotrestaní a neizolovaní pachatelé působí.

Jsem přesvědčen, že justici v „totalitních“ dobách nešlo vytýkat její neefektivnost, byrokratičnost, korupci či spojení se zločinem. Protože taková nebyla. Proto se místo toho obviňuje z nadměrného zpolitizování, z toho že soudila a trestala podle politické objednávky partaje.. Nechci to vyvracet, nechci to obhajovat, podle mého soudu je však třeba i tyto případy uvádět na pravou míru a připustit zde potřebnou a odůvodněnou oponenturu. Co ale musím říci je to, že ani dnes se v tomto směru situace zásadně nezměnila (samozřejmě mimo rámec padesátých let). I dnes existuje justice a někteří soudci, kteří jsou více méně ochotni se ve své činnosti a rozhodování přizpůsobit politické objednávce dneška. Že ani současný režim v tomto směru není tak docela nevinný a plně „demokratický“. Když byl v Československu komunistický režim bez váhání prohlášen zákonem za zločinný a jeho představitelé za zločince, byl to vlastně stejný postup jako při obvinění Iráku z vlastnictví jaderných zbraní před jeho napadením USA. Až potom se pro to dodatečně horko těžko hledaly důkazy. Podotýkám, že se dosud nenašly a vlastně USA a Velká Británie tato tvrzení mezitím odpískala. Ovšem okupace poraženého Iráku zůstává.

Polistopadové politické procesy probíhaly skoro od samého začátku. Začalo to soudem a odsouzením bývalých ministrů financí Léra a Žáka, i když se žádné relevantní důkazy proti nim nenašly. Vyšetřováni a souzeni byli hlavní představitelé „totalitního“ režimu, z nichž v síti po velké snaze uvízl Miroslav Štěpán. Je známý případ náhlé krátkodobé vyšetřovací vazby předsedy Republikánské strany Sládka jen proto, aby občan Havel mohl být tehdy zvolen prezidentem. Odsouzena je bývalá prokurátorka Polednová-Brožová, jejíž případ (pokud vůbec existoval) je při nejmenším už dávno promlčen. Stíháni a odsouzeni byl někteří bývalí pracovníci Státní bezpečnosti za práci na akci Asanace, nebo bývalí pohraničníci účastnící se střetů na hranicích s tragickými následky. Ti se ovšem dopustili jen toho, že plnili svoji zákonnou povinnost. Když už to nejde jinak, tak se politicky nežádoucí lidé jednoduše kriminalizují. Platí to třeba pro advokáta Teryngela nebo bývalého agenta rozvědky Minaříka Tím ale politické zásahy do práce prokuratury a justice nekončí, už se začaly týkat i současných afér a viníků. Prokazuje to hlavně pořád ještě neuzavřený příklad čunkiády, v níž se pořád dokola motají různí vzájemně se obviňující se protagonisté, a kde se konečné řešení našlo v náhlých samozřejmě „odůvodněných“ výměnách zúčastněných žalobců nebo dokonce soudců (Cepl). Jindy jde o nadmíru benevolentní povolování odposlechů politických protivníků. Atd.

Tím to ale nekončí. Politizace justice začíná už v nové legislativě. Byly sice vypuštěny některé politické trestné činy z našich dob, třeba za nezákonné opuštění republiky nebo hanobení republiky. Ale máme místo toho nové paragrafy, jimiž lze podle politické objednávky diskriminovat nebo kriminalizovat celé skupiny lidí. Zkrátka Podle pravidla „když chceš psa být tak se hůl najde“. Samozřejmě ne už bolševická ale demokratická. Mám na mysli takové normy, jakými jsou třeba lustrace, nebo zločiny typu extremismu či rasismu. Jejich výklad v praxi umožňuje v podstatě nežádoucí byť potenciální politické oponenty vyřadit a to diferencovaně. Na jejich základě byl třeba nedávno zakázán levicový Svaz mladých komunistů, ale ukázalo se, že naproti tomu nejde zrušit fašizující pravicovou Dělnickou stranu. Za rasismus lze dosadit také antisionismus, i pokud je míněn jen jako oponentura agresivní izraelské politice vůči Palestincům. Ještě vágněji lze trestně využívat pojmu extremismu. Vždyť podle někdejších (grosovských) kriterií ministerstva vnitra lze takto posuzovat třeba i pan-slovanství (proč ne panevropství?) nebo neuznávání „vedoucí úlohy“ USA. A jiné.

Nepochybně tresty vynášené v takových případech nyní nejsou zdaleka tak drakonické jako tomu bývalo v totalitě na počátku padesátých let. Mnohdy jde jen o zastrašení nebo umlčení nežádoucích lidí nebo myšlenek. Ale víme, že kapitalismus dokáže být velice tvrdý, když se jedná o něco skutečně vážného a pro něho nebezpečného. Takže pokud by se jednalo o stíhání jeho politických protivníků v dobách obdobných poválečným začátkům studené války nevím, nevím….

Na vrcholu justiční pyramidy máme novou instituci Ústavního soudu. Tady nelze mluvit o orgánu práva ale orgánu vrcholné politiky. Neboť jeho rozhodnutí může anulovat rozhodnutí našich nejvyšších volených politických orgánů, to je Parlamentu či prezidenta. A také se tak dělo a děje. Často v kuriózních kauzách, vyloženě s lobbistickým podtextem. Došlo k tomu třeba při rozhodnutí o výši soudcovských platů nebo o regulaci nájemného Nad tím nelze než „pozvednout obočí“. Přitom tento orgán snad s nejvyšší pravomocí ve státě nemá s demokratickým zřízením nic společného. Je to jen úřednicko-byrokratický institut sestavený vcelku náhodně podle dobového politického klíče bez jakékoliv možnosti volby ze strany občanské (voličské) veřejnosti pouhým jmenováním. Bez jakékoliv možnosti odvolání, dokonce se odmítá i kritika jeho někdy velice pochybných rozhodnutí. Jde tedy skoro o jakési samozvance, pouhé úředníky jichž se jinak demokracie takřka štítí. A to má být vrchol a záštita demokracie. Kdo tomu má věřit? Podle mého soudu máme tedy i nyní v podstatě neprávní stát, i když podle jiných kriterií. Naše nová justice funguje a bojuje za silné proti slabým, kterých je přirozeně občanská většina, a kteří se pak většinou v podstatných věcech práva nemohou vůbec dovolat. Ti bohužel často žijí v právní nejistotě právě v současnosti. Novou politickou moc většinou vůbec nezajímají. Takže suma sumárum – nebylo jsme vytunelováni jen ekonomicky, vytunelováno bylo už také samotné právo.

K demokracii patří neodlučitelně státní nezávislost. Pokud totiž má být vládou lidu, tedy daného místního lidu (národa) na daném území, pak samozřejmě jedině on může rozhodovat o sobě samém. Pochopitelně tak může a musí činit ve spolupráci s jinými státy – dokonce nikoliv jen demokraciemi – vzhledem k reálné existenci vzájemné závislosti. Taková spolupráce ovšem nemůže znamenat nějaké podrobení, nějakou automatickou poslušnost a podřízenost. To by bylo v rozporu s principy demokracie, protože takové podrobení a rozhodování jinému státu (lidu) současně ruší možnost výkonu jeho vlastních demokratických rozhodnutí, tedy jeho svobod a práv. Zkrátka demokracie nemůže být „vykonávána“ ze zahraničí, ať už se nazývá demokratickým nebo totalitním. A to i pokud by probíhala na smluvním základě, tedy formou předání vlastních demokratických práv na nějakou nadstátní či mezinárodně právní úroveň. Už také proto, že u takových smluv nelze nikdy spolehlivě zaručit, že k nim nedošlo pod nějakým přímým či nepřímým nátlakem nebo klamem, a že bývají zpravidla neodvolatelné.

Taková nezávislost státu a jeho demokracie ovšem není zadarmo. Musí být podložena jeho reálnou obranyschopností – ekonomickou, vojenskou i politickou. Nelze popírat, že Československo bylo do konce osmdesátých let pod velmocenskou kuratelou Sovětského svazu (SSSR), někdy mírnější jindy tvrdé. Potom jsme se naopak stali jako Česká republika součástí bloku jeho někdejšího protivníka, tedy „atlantické civilizace západních států v čele s USA“.  Dřívější ekonomická Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla smluvně nahrazena Evropskou unií (v r. 2004). Vojenská Varšavská smlouva byla nahrazena vstupem do NATO (v r. 1999). Tato vojensko-politická organizace rovněž nahradila někdejší nejvyšší politický koordinační orgán komunistických států sovětského bloku, kterým byly roční schůzky generálních tajemníků jejich komunistických stran.

Je nesporné, že SSSR byl rozhodujícím osvoboditelem Československa z otroctví německé okupace v období 2. světové války, jejímž plánovaným závěrem byla likvidace českého národa a popřípadě vystěhování jeho zbytků jako otroků na Sibiř. Proto toto spojenectví, ať už bylo později jakkoli zneužito, bylo po jeho vítězství v roce 1945 toho přirozeným a logickým politickým důsledkem. Nepochybně se to potom k našemu neštěstí zvrtlo, když se rysy imperiální byť komunistické politiky této velmoci nadměrně a negativně podepsaly na omezení naší reálné státní nezávislosti. Kritickým bylo především stalinistické období do první poloviny padesátých let, ve kterém se také odehrála naprostá většina našich domácích komunistických zločinů a křivd. Po druhé se tak stalo po umlčení vnitřního obrodného procesu vstupem jeho vojsk v srpnu 1968 a následující vojenské okupaci. To bylo a zůstalo našim dosud nezahojeným národním traumatem, dokonce i pro ty skutečné přátele SSSR z řad našich občanů. Nutno však také konstatovat, že po nástupu Gorbačova k moci po roce 1985 se sevření této velmoci uvolnilo natolik, že jsme se po prvé v našich  moderních dějinách (po r. 1918) stali skutečně zahraničně nezávislým státem. Tolik faktické vnější svobody jsme nikdy předtím (a jak vidět už ani potom) neměli. Bylo jí tolik, že jsme si s ní vůbec neuměli poradit, a dokonce nutno říci, že z toho vedoucí funkcionáři vládnoucí KSČ v podstatě sami až zpanikařili.

Po pravdě nutno konstatovat, že členství v RVHP, přes všechny její byrokratické nedostatky, bylo pro nás po celou dobu vysoce výhodné. Zabezpečovala nám bezproblémový odbyt naší produkce a umožnila nám specializovat se výhodně na řadu dlouhodobě zajištěných výrob v jejím ekonomickém rámci. Ať byl SSSR jaký byl, nikdy nás (jakož ani jiné státy RVHP) hospodářsky nevykořisťoval. Šlo z jeho strany o nadvládu politickou a částečně i vojenskou, ale nikdy jsme za něho nic neplatili. Naopak nám trvale a spolehlivě dodával za výhodné ceny většinu potřebných energetických i dalších surovin, a platil výhodné ceny za naše dodávky, zejména z odvětví strojírenství, které tu bylo našim hlavním platidlem. Neodváděli jsme proto žádné zisky do zahraničí, neměli jsme povinnost tvořit nějaké společné rezervy. Sám aparát RVHP byl skromný a zejména na dnešní poměry až směšně levný. Nebyly žádné byrokratické duplicity, protože všechny pracovní funkce zabezpečovali mezi sebou příslušní ministři bez dalších speciálních orgánů. Samozřejmě měli jsme tak jako všichni systém společenského vlastnictví produkčního a obchodního majetku a centrální plánování, ale do běžných metod regulace a organizace hospodářství či ekonomických norem se nám nikdo alespoň od konce stalinismu nepletl (což samozřejmě nevylučovalo vzájemné nezávazné konzultace). Případné reformy byly výhradně naší vnitřní záležitostí. A jednání a rozhodování expertů, ministrů, místopředsedů a konečně předsedů vlád v orgánech Rady bylo vlastně velice demokratické a na základě vzájemného konsensu. A když vznikaly spory nebyly řešeny násilně jednostranným nátlakem, ale spíše se věci odložily, někdy i ke škodě věci. Nepamatuji, že by se tak zvaně lámaly přes koleno.

Jakmile byl ale náš majetek předán do cizích hlavně zahraničních rukou a pak jsme vstoupili do Evropské unie, naše ekonomická obranyschopnost zcela zanikla. Už totiž není pro nás ale pro jiné, naši lidé mohou sloužit jen jako zaměstnanci, často na hranici moderního otroctví. Doma o ekonomice kromě okrajových spíše živnostenské úrovně o ničem podstatném nerozhodujeme. Nejen lid ale ani vláda a volené orgány. Jsme předmětem zahraničního vykořisťování, stamiliardové zisky z našich podniků už léta z republiky odtékají. Naši nynější „zaměstnavatelé“ mohou kdykoliv podle vlastního uvážení domácí podniky omezit nebo zcela zlikvidovat a přestěhovat a nikdo proti tomu ani nepípne. Přičemž často jsme si jimi vybudovaná(?) pracovní místa zaplatili různými investičními pobídkami, někdy dokonce až čtyřnásobně dráž než kdybychom si je vytvořili sami. Velké korporace a EU nás komandují jako kolonizované domorodce. Je nám určováno jaké musíme mít daně a dokonce jejich sazby, někdy i názvy a složení našich produktů, a zda to či ono můžeme vůbec vyrábět. RVHP nikdy tak hluboko neklesla, aby nám diktovala, kolik třeba můžeme vyrobit vína, cukru nebo mléka. Přitom všem jsme v tomto „civilizovaném“ společenství občany druhé kategorie, kteří nemají práva na stejné výhody a podmínky (zemědělské dotace, přístupy na pracovní trh) jako ti „lepší“ západnější. To všechno je ekonomický středověk. A za to všechno musíme platit desítky miliard na drahou evropskou byrokracii (a další instituce, které vůbec nepotřebujeme, třeba Evropskou radu nebo OECD), které navíc věnujeme někdejší výnos z dovozních cel a DPH. Jistě vrací nám to částečně ve formě „dotací“, jakýchsi milodarů za které musíme být vděčni (sami příspěvky platiti musíme, dotace po velkém handlování dostat můžeme). Ovšem s tím závazným určením, co si můžeme nebo musíme za to pořídit, a kdo bude dodavatelem nebo aspoň placeným poradcem. Takže bychom je vůbec nepotřebovali, kdybychom si mohli ponechat naše vlastní peníze. Když dojde k nějakému obchodnímu sporu, nikdo se na naši stranu stejně nepostaví a všechno automaticky prohrajeme (např. známý případ TV Nova). Takže o nějaké ochraně ze strany EU nemůže být ani řeči. V rozhodování na „nejvyšší“ úrovni jsme pátým kolem u vozu, zatímco můžeme směle říci, že v RVHP jsme byli v pořadí druhým nejváženějším členem po SSSR. A hlavně – celé toto společenství je ekonomicky velmi labilní a rizikové, jak zejména ukazuje současná na nás všechny doléhající hospodářská, finanční a měnová krize.

Ještě výraznější je naprostá ztráta naší vojenské obranyschopnosti. Měli jsme totiž vynikající a moderně vybavenou armádu, která měla tomu odpovídající respekt. Jistě, ve Varšavské smlouvě měli rozhodující slovo sovětští maršálové, ale v tom se současné NATO vůbec neodlišuje. Tady zase pro změnu jednoznačně poroučí USA a na ně navázané západoevropské velmoci. Mezitím jsme se jí v podstatě zbavili, nebo spíše byli jsme jí zbaveni. Má snad jenom 30 tis. lidí, což odpovídá zhruba pětině podílu ČR v rámci bývalé federace. Pro naši vlastní obranu je to vlastně na nic (nemáme dokonce ani nějakou domobranu, resp. ani složky pro obranu před přírodními katastrofami). Jejím primárním a to veřejně proklamovaným cílem už ale není ochrana vlastní země, ale spoluúčast na zabezpečování společných úkolů NATO. K čemu taková armáda ale vůbec je, když nemá a snad ani nesmí bránit svoji vlast? Jen posluhovat jako žoldnéř cizí supervelmoci, jako kanonenfutr pro jiné daleko mocnější tvářící se jako spojenci ale jednající jako bezohlední nadřízení. Navíc za vlastní peníze. Takže naše „vojska“ slouží v různých misích v daleké cizině, kde zabezpečují výsledky cizích pro nás nepřijatelných a ponižujících agresí nebo okupaci cizích vlastí. Proti našim vlastním zájmům a za cenu ztráty národní cti. A rozhodně to není levné. Takový jeden voják stojí kolem 60 až 70 tis. euro ročně, to je zhruba jako patnáct důchodců. K tomu si musíme pořídit vlastní vybavení, jakým je třeba současný nákup obrněných transportérů zhruba za nějakých 15 mld. Kč. To všechno je hanebné, to se v české historii do té doby nikdy nestalo. Ani SSSR nás nikdy v rámci Varšavské smlouvy nikam neposílal, svoje přepady v Maďarsku nebo agresi v Afghánistánu si zajišťoval výhradně vlastními silami. Nikoho to ani nenapadalo, že by to bylo možné

Tím vším jsme samozřejmě přišli také o vlastní politickou obranyschopnost, o možnosti vybudovat a udržovat u nás demokratický režim. Shrneme-li, pak náš stát byl rychle proměněn v banánovou republiku, ovládanou politicky i majetkově ze zahraničí. Radikální likvidací RVHP jsme přišli o své rozhodující východní trhy, museli jsme od základu změnit strukturu naší mezinárodní dělby práce a zahraničního obchodu. To nám přineslo a přináší ohromné ztráty, s nimiž se ještě dlouho nebudeme schopni vypořádat. Byli jsme „dobrovolně(?)“ začleněni do agresivního paktu NATO (bohužel dříve lidé tomuto hodnocení nevěřili jen proto, že ho takto označovali komunisté – zřejmě ne dost přesvědčivě) a během 2 týdnů jsme se stali vojenským spolu agresorem při přepadení Jugoslávie, nám odedávna blízkého a spřáteleného státu, který byl vůči nám vždy solidární a nikdy nás nepoškodil (k takové akci za našeho členství ve Varšavské smlouvě za 37 let její existence nedošlo). To nemá v naší tisícileté historii obdoby, až dosud měla česká země a český národ v tomto směru prokazatelně čistý štít.

Stali jsme se součástí společenství bezohledně porušujícím platné mezinárodní právo i uzavřené smlouvy, tedy světový mír. Napadení Jugoslávie bylo v nesporném rozporu s Chartou OSN, Chartou NATO i Vídeňskou konvencí. Světový četník USA - jako jeho hlavní představitel a vůdčí stát odmítal plnit platnou smlouvu ABM (USA - SSSR) vymezující rámce jejich jaderných systémů a raketových nosičů, nechce se podrobit smluvní kontrole zákazu biologických zbraní, ustupoval od už přijatého Kjótského protokolu omezujícího produkci skleníkových plynů aniž by se k něčemu podobnému zavázal jednáním v Kodani.

Místo jednoho „Velkého bratra“ (SSSR) dnes máme v hierarchii nejméně tři - SRN, EU a USA, kteří nás citýrují i v maličkostech hlava nehlava; dokonce si už na nás vyskakuje i takový pindík mezinárodní politiky jakým je zamindrákované Rakousko. Naše zahraniční politika i politici se k nim chovají tak lokajsky, že ani KSČ a její představitelé tak hluboko neklesli. Názorným příkladem je snaha o postavení amerického radaru na našem území, zacíleného proti Ruské federaci. Přes odpor 2/3 naší populace. Prakticky jsme zůstali bez bojeschopné armády i když se v tomto směru můžeme asi pyšnit světovou raritou - pěším letectvem.

Naše podrobení vůči zahraničí je naprosté. Hlavní sdělovací prostředky mají dnes především německé vlastníky, a naše vlastní veřejné mínění je tedy utvářeno v jejich režii a tedy cíleně deformuje naši historii i současné postavení, naše možnosti, problémy i vyhlídky. Totéž platí - a to je nejdůležitější - také pro rozhodující podniky, banky, pojišťovny, nejrůznější "poradenské" a podobné firmy, kde dnes vládnou cizí manažeři, kde už někde přestává být používána čeština jako jazyk vnitřní komunikace (obnova germanizace?). Přitom aniž se chci zvlášť zastávat dřívějších manažerů našich podniků musím konstatovat, že jejich hospodářské výsledky byly podstatně lepší (viz výše). Pokud jim bylo možné něco obecně vytýkat je v prvé řadě fakt, že neunesli tak prudký náraz masové korupce, klamavé reklamy, agresivního lobbingu, podrazů při uzavírání i plnění smluv apod., který na ně po listopadu dolehl. Komunistická doba jim proti tomu nevštípila nutnou imunitu.

* * *

Co jsme tedy po pádu komunismu dostali za demokracii? My – většina lidu. Získali jsme sice (formálně) svobodné volby, ale to je tak vše. Ve všech ostatních směrech proklamovaných lidských práv a svobod je ve skutečnosti situace stejná nebo podstatně horší než v dobách oné totality. Naše volené orgány vlastně o ničem pro lid podstatném nerozhodují ani rozhodovat nemohou, byrokracie přitom nejméně šestinásobně narostla, existující sociální spravedlnost byla mezitím vymýcena, sociální jistoty jsou odbourávány jedna po druhé, svoboda slova má spíše podobu propagandistické kamufláže a ohlupování, vnitřní bezpečnost se zhroutila, právo se pro velkou část lidí stalo nedostupným, naše státní nezávislost je na daleko omezenější než tomu bylo za nadvlády SSSR.

Lidé žijí ve strachu. O zaměstnání a práci vůbec se od rána do večera bojí více než 4/5 obyvatelstva, 50 až 60% prohlašuje, že se jim žilo lépe za našeho zločineckého komunismu. Jak po materiální stránce tak pokud jde o deficit opravdu nezbytných sociálních a kulturních práv. Jejich morálka i důvěra v budoucnost proto pochopitelně upadá. Bývalí bojovníci proti bolševikům ukázali, že svoji práci provedli dokonale, pokud si ovšem uvědomíme, že jejich úkolem nebylo zvýšení kvality života většiny, ale obnova kapitalismu a zajištění náprav oligarchie majetkové elity, zejména ve prospěch nových zahraničních pánů. Kdyby poctivě zpytovali svá svědomí museli by uznat, že proti nim komunistický stát vystupovat zcela právem. V duchu ústavního principu „vlády lidu a pro lid“.

Přijmeme-li tézi klasika domácí filosofie a někdejšího disidenta Ivana Svitáka, tak u nás v České republice po listopadu 1989 jsme nezískali demokracii, ale jen obnovenou kapitalistickou oligarchii, vládu bohatých a mocných v pozadí, čili jím nazývanou demokraturu.

Doplnění Editora

S obsahem článku se ztotožňuji jen částečně. Souhlasím s autorem v kritice dnešního systému, ale odmítám náznaky, že socialismus byl o tolik lepší. Socialismus měl jistě kladné stránky, stejně jako tento systém má kladné stránky. Něco jsme ztratili a něco jsme získali. V konečném součtu nula od nuly pojde.

Známka 1.4 (hodnotilo 170)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

90

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc srpen přispělo 111 čtenářů částkou 27 007 korun, což je 90 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

(Anti)fašista zaútočil na muže jen proto, že ho dle účesu identifikoval jako nacistu21.08.17 20:23 USA 0

Vláda koupí a nechá zbourat vepřín v Letech21.08.17 18:34 Česká republika 3

Další srážka amerického torpédoborce21.08.17 10:06 Singapur 3

Okupace Československa 21. srpna 196821.08.17 08:29 Česká republika 19

Cikáni na FB urážejí a volají po znásilnění české holčičky - cenzor z FB se dívá jinam21.08.17 00:24 Česká republika 0

Novinář jde do kriminálu. Za srovnání islámu s Hitlerem20.08.17 20:51 Německo 0

Koťátky proti teroru. Po útocích v Barceloně zaplavily internet fotografie domácích mazlíčků20.08.17 20:36 Neurčeno 1

Pátá kolona v akci - vítací video do ČR20.08.17 10:15 Česká republika 0

300 nových imigrantů přišlo obohatit Evropu poté, co překonalo hraniční bariéru ve španělské enklávě Ceuta19.08.17 22:02 Španělsko 2

Nová studie navrhuje nadrogovat Němce oxytocinem, aby lépe akceptovali migranty17.08.17 23:03 Německo 4

Okamura: ČSSD chce kupovat cizincům byty místo toho, aby se starali o naše občany17.08.17 21:52 Česká republika 1

Barcelona: Do davu najela dodávka, nejméně 13 lidí je mrtvých17.08.17 19:19 Španělsko 7

Robert Fico políbil Brusel a slíbil mu věrnost17.08.17 02:44 Slovensko 1

Aktivisté v Durhamu ničí konfederační sochu - video17.08.17 02:35 USA 2

Petice Češi pomáhají vyzývá vládu k přijetí syrských dětí - asi těch, co zahodily pasy a oholily si vousy16.08.17 00:01 Česká republika 4

Korporace chtějí nyní do obchodních mezinárodních smluv (NAFTA) zahrnout Agendu 203015.08.17 23:42 Kanada 0

Průzkum:69,8 % Němců chce trvrdší postup proti migrantům a jejich návrat do Libye15.08.17 22:53 Německo 1

Předvolební průzkum INSA - CDU/CSU 37 %, SPD 25 %, AFD 10 %15.08.17 22:37 Německo 1

V Hessenu Merkelovou vypískali a vybučeli - realita je jiná než předvolební průzkumy15.08.17 22:04 Německo 4

Počet migrantů z Libye do Itálie za červenec poklesl na polovinu - stačilo pár výstražných výstřelů15.08.17 19:07 Evropská unie 1

Měnové kurzy

USD
22,11 Kč
Euro
26,11 Kč
Libra
28,50 Kč
Kanadský dolar
17,61 Kč
Australský dolar
17,56 Kč
Švýcarský frank
22,96 Kč
100 japonských jenů
20,24 Kč
Čínský juan
3,32 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,61 Kč
Ukrajinská hřivna
0,87 Kč
100 rublů
37,41 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 507,69 Kč
1 unce stříbra
375,68 Kč
Bitcoin
85 771,86 Kč

Poslední aktualizace: 22.8.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 19 359