Jsou Američané zlomení lidé?

Proč jsme přestali bojovat proti útlaku?

Bruce E. Levine, Ph.D.

22.12.2009 Komentáře Témata: Společnost 2060 slov

Mohou se lidé stát natolik zlomenými, že pravda o jejich zlomení je nejen „neosvobozuje“, ale místo toho dále demoralizuje? Došlo k takové demoralizaci ve Spojených státech? Opravdu jistí diktátoři chtějí, abychom o svém ponížení slyšeli, protože vědí, že potupná pasivita tváří v tvář zjevnému útlaku nás zdemoralizuje ještě více? Jaké síly vytvořily demoralizovanou, pasivní, zastrašenou americkou populaci?

Lze něco udělat, aby se to zvrátilo?

Mohou se lidé stát natolik zlomenými, že pravda o tom, v jakém jsou srabu, je „neosvobozuje“, ale místo toho dále demoralizuje?

Ano. Říká se tomu „syndrom zneužití“. Jak se udrží u moci hrubí pasáci, partneři, šéfové, korporace a vlády? Kydají lži, emocionální a fyzické nadávky a páchají nespravedlnosti svým obětem před nosem; čím víc se oběť bojí z těchto vztahů odejít, tím je slabší. Takže násilník pak přinutí svou oběť konzumovat ještě více lží, hrubostí a nespravedlností, v důsledku čehož je jeho oběť slabší. Je slabší setrváváním v takovém vztahu.

Osvobozuje lidi poznání pravdy o svém zneužití, když jsou hluboce zabředlí do tohoto syndromu zneužití?

Ne. Pro oběti syndromu zneužití je pravda o jejich pasivním vystavování se pokořujícímu útlaku více než trapná a nepříjemná; mohou se cítit potupně – a neexistuje nic bolestivějšího, než uvědomění si vlastního zostuzení. Když se již člověk cítí zašlapán a demoralizován, pravděpodobnou reakcí na bolest ze zostuzení nebude konstruktivní čin, ale další pokusy tuto bolest vypnout nebo se od ní odvrátit. Není pravděpodobné, že pravda o něčím pokořujícím útlaku někoho nabije pro konstruktivní činy.

Došlo k takové demoralizaci v USA?

Ve Spojených státech je 47 milionů lidí bez zdravotního pojištění a další miliony jsou podpojištěny nebo jedno propouštění daleko od toho, že svoji pojistku ztratí. Ale i přes stávající výprodej jejich volených představitelů pojišťovnám, nedochází k milionovým pouličním pochodům v ulicích Washingtonu DC, na protest proti této zradě.

Výzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Američanů nesouhlasí s americkými válkami v Afghánistánu a Iráku, a stejně tak s nouzovým vyplácením finančního sektoru penězi daňových poplatníků, přesto proti těmto okolnostem protestovala pouze hrstka amerických občanů.

Pamatujete na americké prezidentské volby v r. 2000? Ty, ve kterých Al Gore dostal o 500,000 více hlasů, než George W. Bush. Jsou to tytéž, ve kterých bylo nařízení Nejvyššího soudu státu Florida ohledně přepočítání sporných hlasů v tomto státě zvráceno rozhodnutím Nejvyššího federálního soudu ve zpolitizovaném procesu v poměru 5:4. Jeden ze soudců Nejvyššího soudu, John Paul Stevens, tehdy prohlásil: „Ačkoliv nebudeme nikdy s naprostou jistotou znát identitu vítěze letošních prezidentských voleb, identita poraženého je nadevše jasná. Je jím důvěra národa v soudce, jako nestranného strážce vlády zákona.“ Přesto ani toto nevyprovokovalo byť pár demonstrantů.

Když jsou lidé zlomeni a někdo jim sdělí pravdu o nespravedlnosti, nedokážou jednat. A více pravdy o tom, jak byli oklamáni, může vést k větší hanbě, neboť si nedokážou rozumově vysvětlit, jak to mohli dopustit. Hanba a zostuzení, stejně jako strach, je další způsob, jak se stáváme ještě více psychologicky zlomenými.

Američtí občané aktivně neprotestují proti zjevným nespravedlnostem ze stejných důvodů, z jakých lidé nemohou opustit své partnery, kteří je zneužívají: cítí se bezmocní, aby mohli změnu ovlivnit. Čím více nejednáme, tím slabšími se stáváme. A nakonec abychom se vypořádali s bolestivým ponížením kvůli nečinnosti tváří v tvář utlačovateli, vypneme se a používáme únikové strategie, jako deprese, zneužívání různých látek a další přesměrování, což nás od konání vzdaluje ještě více. To je začarovaný kruh všech syndromů zneužití.

Opravdu jistí diktátoři chtějí, abychom o svém ponížení slyšeli, protože vědí, že potupná pasivita tváří v tvář zjevnému útlaku nás zdemoralizuje ještě více?

Možná.

Krátce před americkými prezidentskými volbami v r. 2000 miliony Američanů viděly klip, kde George W. Bush žertoval před skupinou bohatých lidí: „Jakážto sešlost dnes večer: ti, co mají, a ti, co mají ještě více. Někteří lidé vás nazývají elitou; já vás nazývám základnou.“ Přesto ani po tomto typu pobuřujících poznámek miliony amerických občanů, kteří přišli, aby pohrdli Bushem a jeho arogancí, zůstali tváří v tvář nedemokratickým prezidentským volbám v r. 2000 pasivní.

Možná, že „politický génius“ režimu Bush-Cheney už tehdy plně chápal, že Američané jsou tak zlomení, že režimu může projít s kletbou téměř vše. A čím více si lide nechali naplivat do tváře, aniž by něco udělali, tím slabšími se stávali.

Jaké síly vytvořily demoralizovanou, pasivní, zastrašenou americkou populaci?

Americká vláda v těsné spolupráci s korporacemi využila metody tvrdé ruky a teroru, aby zlomila své občany, organizátory odborů a další disidenty a aktivisty. Ale dnes je většina amerických občanů zlomená strachem z nedostatku peněz. Existuje potenciální právní dluh, když vystoupíme proti mocné autoritě, a všemožné druhy dluhů, když se nepodvolíme v práci. Mladí lidé jsou zlomeni dluhy z půjček na vzdělání a strachem, že nebudou mít žádné zdravotní pojištění.

Vládě a korporacím se daří oslabovat americkou populaci politikou sociální izolace. Studie American Sociological Review z r. 2006 („Sociální izolace v Americe: Změny v základních diskusních sítích během dvou desetiletí“) uvedla, že v r. 2004 25% Američanů nemělo ani jednoho důvěrníka. (V r. 1985 uvedlo, že nemá žádného důvěrníka, 10% Američanů). Sociolog Robert Putnam ve své knize z r. 2000 Bowling Alone popisuje, jak sociální propojenost mizí v podstatě v každém aspektu amerického života. Například v důsledku bydlení v satelitních vesnicích kolem měst, dojíždění, elektronické zábavě, časových a finančních tlaků a dalších proměnných vytvořených politikou vlády a korporací došlo k výraznému poklesu kontaktů z očí do očí se sousedy a přáteli. A společné aktivity a další formální a neformální způsoby, v rámci kterých si lidé vzájemně poskytují podporu nezbytnou pro odolání útlaku, rovněž poklesly.

Jsme narušeni také skutečností, že vláda a korporace většinu z nás zbavily kontroly nad základními životními potřebami, včetně našich potravin. A jsme, stejně jako mnoho dalších lidí na světě, zlomeni socializací institucí, které nás odcizují od naší základní lidskosti. Pár příkladů:

Školy a univerzity: Učí většina škol mladé lidi orientaci na činy – nebo je učí pasivnosti? Učí většina škol mladé lidi, že mohou ovlivnit své okolí – nebo se o nic nezajímat? Poskytují školy příklady demokratických institucí – nebo příklady autoritářských institucí?

Existuje dlouhý seznam kritiků škol, od Henry Davida Thoreau po Johna Dewey, Johna Holta, Paula Goodmana, Jonathana Kozola, Alfie Kohna, Ivana Illiche a Johna Taylora Gatto. Tito lidé poukázali na to, že škola není nic jiného, než miniaturní společnost. Školy jsou běžně místem, kde se děti – prostřednictvím strachu – učí podvolit se autoritám, které u nich často nemají žádný respekt, a opakovat materiál, který často považují za nesmyslný. To jsou skvělé způsoby, jak někoho zlomit.

Dnes se americké střední školy a univerzity stále více stávají místy, kde mladí lidé pouze získávají glejty – potvrzení o ochotě podvolit se svým korporátním zaměstnavatelům – výměnou za naučení se akceptovat byrokratickou nadvládu a zotročující dluh.

Instituce duševního zdraví: Aldous Huxley dnešní farmaceutický sociostyl předpověděl: „Zdá se mi zcela jasným,“ řekl, „že zhruba někdy během příští generace dojde k okamžiku, kdy farmakologické metody lidi přimějí milovat své otroctví.“

Dnes existuje v USA stále větší počet lidí, kteří když se nepodvolují autoritě, následně jsou diagnostikováni s duševní nemocí a jsou jim předepsány psychofarmaka, které je mají přimět, aby méně vnímali svoji nudu, nelibost/znechucení a další negativní emoce, a tím je učiní povolnějšími a ovladatelnějšími.

Syndrom opozičního vzdoru (Oppositional defiant disorder - ODD) je u dětí a pubescentů stále oblíbenější diagnózou. K oficiálním symptomům ODD patří: „často aktivně vzdoruje nebo odmítá podvolit se požadavkům nebo pravidlům dospělých“ a „často se hádá s dospělými“. A ještě běžnější reakcí na utlačovatelské autority, než je otevřený vzdor ODD, jsou některé typy pasivního vzdoru – například hyperaktivní porucha nedostatku pozornosti (ADHD). Studie ukazují, že prakticky všechny děti diagnostikované s ADHD věnují pozornost aktivitám, které je opravdu baví nebo které si zvolily. Jinými slovy, když se děti onálepkované ADHD baví a ovládají se, „nemoc“ mizí.

Když se lidské bytosti cítí příliš vyděšené a zlomené, aby aktivně protestovaly, mohou provést „pasivně-agresivní revoluci“ prostě tím, že přejdou do deprese, zůstávají opilé a nečinné – to je jeden z důvodů, proč se sovětská říše rozpadla. Nicméně tím, že rebelii označili za nemoc, kterou „léčí“ psychofarmaky, podařilo se jim otupit a oslabit dokonce i tuto pasivně-agresivní revoluci.

Televize: Ve své knize Čtyři argumenty pro zbavení se televize (Four Arguments for the Elimination of Television, 1978) Jerry Mander (poté, co prošel kritiky totality, jako George Orwella, Aldous Huxleyho, Jacques Ellula a Ivana Illiche) sestavil seznam „osmi ideálních podmínek pro rozkvět autokracie“.

Mander tvrdil, že televize pomáhá vytvořit všech osm podmínek pro zlomení populace. Televize, vysvětlil, (1) lidi zaměstnává tak, že nemají čas poznat sami sebe a co znamená být člověkem; (2) lidi od sebe navzájem odděluje; (3) otupuje smysly; (4) naplňuje mysl a mozek předpřipravenými zážitky a naprogramovaným myšlením; (5) povzbuzuje používání drog pro utlumení nespokojenosti (je pravda, že televize samotná vytváří drogám podobný efekt, bylo to potvrzeno v r. 1997, kdy americký Úřad pro potraviny a léky (FDA) zmírnil pravidla pro reklamu předpisových léků); (6) centralizuje znalosti a informace; (7) eliminuje nebo „odsouvá do muzea“ ostatní kultury, aby se odstranila možnost srovnání; a (8) předefinovává štěstí a význam života (mění žebříček hodnot).

Zatracená komercializace téměř úplně všeho: Zatímco spiritualita, hudba a filmy mohou být revoluční síly, jejich hrubá komercializace umrtvila jejich schopnost podporovat revoltu. Takže nyní se téměř vše – ne pouze organizované náboženství – stalo „opiátem mas“.

Primární společenskou rolí amerických občanů již není „občanství“, ale „spotřebitelství“. Zatímco občané vědomě cítí, že kupování a prodávání v rámci komunity toto společenství posiluje, a že to posiluje demokracii, spotřebitele zajímá pouze nejlepší kšeft. Zatímco občané tuší, že závislost na neosobním věřiteli je svého druhu otroctví, spotřebitelé jsou nadšeni kreditními kartami, které nabízí dočasně nízké APR.

Prodáváním myšlenky, že spásou lidí je nakoupené zboží a ne oni sami a jejich společenství, konzumismus devalvuje vzájemnou lidskou provázanost, socializuje sebeabsorbci, odstraňuje spoléhání se na sebe sama a odcizuje lidi od normálních lidských emocionálních reakcí. Tím je narušuje.

Lze s tím něco dělat?

V okamžiku, kdy jsou lidé chyceni do pasti syndromu ponížení a zneužití, více pravdy o jejich situaci je neosvobozuje. To, co je osvobozuje, je morálka.

Co lidem poskytuje morálku? Povzbuzení. Malá vítězství. Modely odvážného chování. A cokoliv, co jim pomáhá prolomit začarovaný kruh bolesti, vypnutí, imobilizace, následného zahanbení z vlastní neschopnosti jednat provázeného ještě větší bolestí a dalšího vypnutí.

Posledními lidmi, ke kterým bych se obrátil o pomoc při znovuzmobilizování demoralizované populace, jsou profesionálové na duševní zdraví – aspoň ti, kteří se nevzepřeli své profesionální socializaci. Mnoho z umění znovu rozsvítit kontrolky si vyžaduje vlohy, které profesionálové na duševní zdraví prostě nemají a ani v tom nebyli vyškoleni. Vyloženě nezbytnými vlohami jsou neohroženost, spontánnost a zcela jistě anti-autoritářství. Ale to nejsou vlastnosti, které lékařské školy nebo univerzity cíleně pěstují nebo povzbuzují.

Pozornost psychiatrů věnována symptomům a pocitům často vytváří pacienty, kteří berou sebe a své nálady až příliš vážně. Naproti tomu lidé nadaní uměním udržet morálku tomuto druhu sebeabsorbce odolávají. Například na semináři otázek a odpovědí, který následoval po promluvě Noama Chomského (uvedené v Pochopení moci: Nepostradatelný Chomsky, Understanding Power: The Indispensable Chomsky, 2002) se poněkud demoralizovaný člověk z publika Chomského zeptal, jestli i on někdy prošel fází beznaděje. Chomsky odpověděl: „Jo, každý večer…“

Pokud se chcete cítit beznadějně, je snadné najít spoustu věcí, kvůli kterým se beznadějně cítit můžete. Pokud chcete aspoň trochu objektivně zhodnotit, jaká je pravděpodobnost, že lidský druh přežije další století, tak pravděpodobně dojdete k závěru, že nebude příliš velká. Ale chci tím říct, a co má být? … Především, tyto předpovědi neznamenají nic – jsou spíše odrazem naší nálady nebo naší osobnosti, než cokoliv jiného. A pokud podle těchto předpokladů jednáte, pak zaručujete, že se to stane. Pokud jednáte na základě předpokladu, že věci lze změnit, no, možná se změní. Dobrá, jedinou rozumnou volbou, za těchto alternativ, je zapomenout na pesimismus.

Hlavní složkou umění udržet morálku je nebrat propagovanou realitu příliš vážně. Na počátku 60. let, kdy převážná většina lidí v USA podporovala vojenský zásah ve Vietnamu, byl Chomsky jedním z menšiny amerických občanů, kteří byli aktivně proti tomu. Ve svých vzpomínkách o tom Chomsky píše takto: „Když jsem se zapojil do hnutí proti vietnamské válce, zdálo se mi nemožným, že budeme mít kdy nějaký dopad… Takže když se podívám zpět, tak si myslím, že mé hodnocení „naděje“ bylo příliš pesimistické: bylo založeno na naprostém nepochopení. Tak nějak jsem věřil tomu, co jsem četl.“

Předpokladem je, že lidé nemění své chování, protože buď si neuvědomují svůj problém nebo kašlou na řešení. „Pomahači“ si myslí, že udělali něco užitečného tím, že informovali lidi s nadváhou, že jsou obézní, a že musí snížit svůj příjem kalorií a zvýšit pohyb. Ten, který nikdy nezažil pocit zlomeni, neví, že demoralizováni lidé neschopni jednat nepotřebují analýzy a dogmata. Takoví lidé potřebují spíše dávku morálky.

Bruce E. Levin je klinický psycholog a jeho poslední knihou je Přežití americké epidemie deprese: Jak najít morálku, energii a společenství ve světě, který zešílel -- Surviving America’s Depression Epidemic: How to Find Morale, Energy, and Community in a World Gone Crazy (Chelsea Green Publishing, 2007). Jeho internetová stránka je: www.brucelevine.net

Článek Are Americans a Broken People? vyšel 15. prosince na serveru informationclearinghouse.info. Překlad L.Janda

Známka 1.1 (hodnotilo 152)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

39

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 97 čtenářů částkou 11 568 korun, což je 39 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Učitel suspendován poté, co oslovil transgendera jako dívku20.11.17 11:33 Británie 6

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 1

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 2

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 4

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 7

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 4

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 3

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Měnové kurzy

USD
21,73 Kč
Euro
25,51 Kč
Libra
28,75 Kč
Kanadský dolar
17,02 Kč
Australský dolar
16,47 Kč
Švýcarský frank
21,91 Kč
100 japonských jenů
19,32 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
6,05 Kč
100 maď. forintů
8,14 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,74 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 871,79 Kč
1 unce stříbra
369,74 Kč
Bitcoin
179 805,27 Kč

Poslední aktualizace: 21.11.2017 19:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 24 504