2. díl – Barevné revoluce a původ třetí světové války

Andrew Gavin Marshall

9.11.2009 Komentáře Témata: Vzdělávací cyklus, Analýza 3900 slov

Úvod

Držíc se americké geostrategie tam, co Brzezinski nazval „globální Balkán“, spolupracovala americká vláda úzce s hlavními nevládními organizacemi (NGO) na „prosazování demokracie“ a „svobody“ v republikách bývalého Sovětského svazu, a v zákulisí rozehrávala vyvolávání toho, co bylo nazváno „barevnými revolucemi“, kterými jsou dosazovány USA a západu naklonění loutkoví vůdci, aby prosadili zájmy západu, jak ekonomické, tak strategické.

Druhá část tohoto pojednání o „Původu třetí světové války“ analyzuje barevné revoluce, coby klíčový úskok při vnucování USA vedeného nového světového řádu. Strategie „barevných revolucí“ či „měkkých“ revolucí je maskovaná politická taktika rozšiřování vlivu NATO a USA k hranicím Ruska a dokonce Číny; čímž se dodržuje linie primárních cílů americké strategie v novém světovém řádu: zkrotit Čínu a Rusko a zabránit nástupu jakékoliv konkurence americké moci v regionu.

[ilustrační foto]

Tyto revoluce jsou v západních médiích vykreslovány jako demokratické revoluce, ve kterých lidé těchto dotyčných regionů požadují demokratickou zodpovědnost a snaží se zbavit svých despotických vůdců a archaických politických systémů. Nicméně realita je tomuto utopickému líčení na hony vzdálená. Západní NGO a média silně financují a organizují opoziční skupiny a protestní hnutí, a uprostřed voleb vytváří u veřejnosti dojem volebního podvodu, aby zmobilizovaly a vyvolaly hnutí masových protestů, které se dožadují, aby byl k moci dosazen „jejich“ kandidát. Jen čirou náhodou je „jejich“ kandidát vždy západem a USA podporovaný kandidát, jehož kampaň je často silně financována Washingtonem; a který navrhuje k USA přátelskou politiku a prosazuje neoliberální ekonomické podmínky. Nakonec jsou to lidé, kdo prohraje, neboť jejich skutečné naděje na změnu a zodpovědnost jsou jim upřeny vlivem amerických mocipánů ovládajících jejich politické vůdce.

Měkké revoluce mají také za následek znepřátelení si specificky Číny a Ruska, protože umísťují americké protektoráty na jejich hranicích, a nutí mnohé země bývalé Varšavské smlouvy hledat užší politickou, ekonomickou a vojenskou spolupráci. To pak rozdmýchává napětí mezi západem a Čínou a Ruskem; což nakonec vede ke světu, který se nachází blíže potenciálnímu konfliktu mezi dvěma bloky.

Srbsko

Srbsko zažilo svoji „barevnou revoluci“ v říjnu 2000, a ta vedla ke svržení srbského vůdce Slobodana Miloševiče. Jak v prosinci 2000 oznámil Washington Post, od roku 1999 USA přistoupily ke klíčové „volební strategii“ s cílem odstranit Miloševiče, kdy „USA financovaní konzultanti hráli za oponou klíčovou roli prakticky ve všech aspektech tahu proti Miloševičovi, organizovali výzkumy názorů a hlasování, cvičili tisíce opozičních aktivistů a pomáhali organizovat životně důležité paralelní sčítání hlasů. Američtí daňoví poplatníci zaplatili za 5,000 plechovek sprejových barev použitých studentskými aktivisty na načmárání proti-miloševičovských graffiti na zdi po celém Srbsku a za 2,5 milionu plakátů se sloganem „Skončil“, který se stal heslem revoluce.“ Dále, podle Michaela Dobbse, píšícího do Washington Post, asi „20 opozičních vůdců přijalo v říjnu 1999 pozvání od ve Washingtonu sídlícího Národního demokratickému institutu (NDI) na seminář v hotelu Marriott v Budapešti“.

Je zajímavé, že „někteří Američané zapletení do proti-miloševičovských aktivit řekli, že věděli o aktivitě CIA v celé této kampani, ale měli problémy zjistit, co agentura sleduje. Ať to bylo cokoliv, uzavřeli, nebylo to nijak zvlášť účinné. Hlavní role se ujalo ministerstvo zahraničí a Americká agentura pro mezinárodní rozvoj, pomocná agentura vlády pro zahraničí, která tlačila finance přes komerční kontraktory a neziskové skupiny, jako NDI a jeho republikánský protějšek, Mezinárodní republikánský institut (IRI).“

NDI (National Democratic Institute) „úzce spolupracoval se srbskými opozičními stranami, IRI zaměřil svoji pozornost na Otpor, který sloužil jako ideologická a organizační páteř revoluce. V březnu IRI zaplatil za návštěvu dvou tuctů vůdců s Otporu na semináři o nenásilném odporu v hotelu Hilton v Budapešti“. Na tomto semináři „se srbským studentům dostalo zvláštního výcviku ve věcech jako jak zorganizovat stávku, jako komunikovat prostřednictvím symbolů, jak překonat strach a jak podkopat autoritu diktátorského režimu“.(1)

Jak odhalily New York Times, Otpor, hlavní studentská opoziční skupina, měla stálý přísun peněz přicházejících od National Endowment for Democracy (NED), kongresem financované „demokracii prosazující“ organizace. Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) dávala peníze Otporu také, stejně jako Mezinárodní republikánský institut, „další nevládní washingtonská skupina, financovaná částečně A.I.D.“.(2)

Gruzie

V r. 2003 si Gruzie prodělala svoji „růžovou revoluci“, která vedla ke svržení prezidenta Eduarda Ševarnadze, a jeho nahrazení Michailem Saakašvilim po volbách v r. 2004. V listopadu 2003 bylo v článku v The Globe and Mail oznámeno, že v USA sídlící nadace „začala pokládat základy pro svržení gruzínského prezidenta Eduarda Ševarnadze“, kdy za peníze této nadace byl „poslán 31-letý aktivista z Tbilisi jménem Giga Bokeria do Srbska, aby se tam setkal se členy hnutí Otpor a naučil se, jak využili pouliční demonstrace ke svržení diktátora Slobodana Miloševiče. Pak, v létě, nadace zaplatila za cestu aktivistů Otporu do Gruzie, kde vedli třídenní kurzy, ve kterých učili více než 1,000 studentů jak zinscenovat pokojnou revoluci“.

V USA sídlící nadace „také financovala oblíbenou opoziční televizní stanici, která byla klíčová pro zmobilizování podpory pro „sametovou revoluci“, a údajně poskytla finanční podporu mládežnické skupině, která vedla pouliční protesty“. Vlastník nadace „má vřelé vztahy s hlavním protivníkem pana Ševarnadze, Michailem Saakašvilim, v New Yorku vzdělaným právníkem, který má podle očekávání vyhrát prezidentské volby, plánované na 4. ledna“.

Během tiskové konference týden před svoji rezignací pan Ševarnadze řekl, že americká nadace „je zaujatá proti prezidentovi Gruzie“. Mimoto „pan Bokeria, jehož institut Liberty dostal peníze jak od nadace, tak americkou vládou podporovaného Institutu Euroasie, říká, že u pádu pana Ševarnadze hrály klíčovou roli tři další organizace: strana Národního hnutí pana Saakašviliho, televizní stanice Rustavi-2 a Kmara! (Gruzínsky Dost!), mládežnická skupina, která panu Ševarnadze vyhlásila válku v dubnu a začala letákovou a graffiti kampaň, útočící na vládní korupci“.(3)

Následující den po zveřejnění výše ocitovaného článku zveřejnil autor v Globe and Mail další článek, kde vysvětloval, že „nekrvavá revoluce“ v Gruzii „smrdí spíše jako další vítězství Spojených států nad Ruskem v mezinárodní šachové hře po studené válce“. Autor, Mark MacKinnon, vysvětlil, že pád Eduarda Ševarnadze spočíval „v ropě v Kaspickém moři, jednom z mála velkých světových relativně nedotčených zdrojů ropy“, neboť „Gruzie a sousední Azerbajdžán, který leží u Kaspiku, začaly být rychle považovány nejen za nově nezávislé země, ale za součást „energetického koridoru“. Byly vypracovány plány na velký „produktovod, který by probíhal Gruzií do Turecka a Středozemí“. Stojí za to ocitovat MacKinnona v úplnosti:

Když byly tyto plány vytvářeny, pan Ševarnadze byl považován za aktivum jak západních investorů, tak americké vlády. Jeho pověst jako člověka, který pomohl ukončit studenou válku, poskytla investorům pocit důvěryhodnosti země, a jeho vyřčený záměr dostat Gruzii z ruské sféry a do západních institucí, jako NATO a Evropská unie, vyhovoval americkému ministerstvu zahraničí také.
Spojené státy rychle přikročily k uchopení Gruzie a otevřely v zemi (v r. 2001) vojenskou základnu, aby poskytly gruzínským vojákům „protiteroristický“ výcvik. Byly to první americké jednotky usazené v bývalé republice Sovětského svazu.
Ale někdy v průběhu toho pan Ševarnadze obrátil a rozhodl se opět se přimknout k Rusku. Toho léta Gruzie podepsala tajnou 25-letou dohodu, v rámci které se ruský energetický obr Gazprom stal výhradním dodavatelem plynu. Pak byla prodána elektrická rozvodná síť další ruské firmě, čímž byla odříznuta AES, společnost, kterou americká vláda při ucházení se o tento obchod podporovala. Pan Ševarnadze zaútočil na AES jako na „lháře a podvodníky“. Obě smlouvy zvýšily vliv Ruska v Tbilisi.

Po volbách v Gruzii se USA podporovaný a tamtéž vzdělaný Michail Saakašvili chopil funkce prezidenta a „dosáhl vítězství“(4). To je opět příkladem důvěrných vztahů mezi ropnou geopolitikou a americkou zahraniční politikou. Barevná revoluce byla v protlačování zájmů USA a NATO v oblasti klíčová; a také v získání kontroly nad rezervami plynu střední Asie a zamezení Rusku rozšířit svůj vliv. To přímo zapadá do imperiální strategie USA-NATO pro dosažení nového světového řádu, následně po kolapsu SSSR. (Tato strategie je podrobně popsána v první části tohoto pojednání: Imperiální strategie nového světového řádu: Původ třetí světové války).

Ukrajina

V r. 2004 si prošla svojí „oranžovou revolucí“ Ukrajina, ve které se stal prezidentem prozápadní vůdce Viktor Juščenko, který porazil Viktora Janukoviče. Jak v r. 2004 odhalil Guardian, následovalo to po zpochybněných volbách (jak se děje u všech „barevných revolucí“), „demokratické bojůvky ukrajinského mládežnického hnutí Pora již hlásaly slavné vítězství – bez ohledu na výsledek nebezpečné remízy v Kyjevě“, nicméně tato „kampaň je americkým výtvorem, sofistikovaným a skvěle pojatým využitím západního nálepkování a hromadného marketingu, ve čtyřech zemích za čtyři roky, a byla použita k pokusu zachránit podvodné volby a svržení smrdutých režimů“.

Autor, Ian Traynor, vysvětlil, že „financována a organizována americkou vládou, za použití amerických konzultantů, sčítačů hlasů, diplomatů, dvou amerických stran a amerických nevládních organizací, byla taková kampaň poprvé v Evropě použita v Bělehradě v r. 2000 na poražení Slobodana Miloševiče u volebních uren“. Dále, „Národní demokratický institut demokratické strany, Mezinárodní republikánský institut republikánské strany, americké ministerstvo zahraničí a USAID jsou hlavní agentury, které jsou zapojené do těchto provinciálních kampaní, a patří sem i NGO Freedom House“ a stejný miliardářský finančník, který byl zapleten do gruzínské růžové revoluce. Při realizaci strategie na změnu režimu „musí být obvykle roztříštěná opozice sjednocena pod jedním kandidátem, pokud má být šance na sesazení režimu. Tento vůdce je vybrán na pragmatickém a objektivním základě, dokonce i když je protiamerický“.

Traynor pokračuje:

Freedom House a NDI demokratické strany pomohly financovat a organizovat „největší občanskou regionální monitorovací kampaň“ na Ukrajině, kde bylo zapojených více než 1,000 pozorovatelů. Zorganizovaly také volební průzkumy. V sobotu v noci tyto průzkumy uváděly 11% náskok pana Juščenka a připravily agendu pro mnohé z toho, co následovalo.
Výzkumy mínění jsou považovány za klíčové, protože získávají iniciativu v propagandistické bitvě s režimem, trvale se objevují jako první, dostává se jim širokého mediálního pokrytí a přenáší břímě reakce na vládní úřady.
Poslední fáze americké šablony se týká toho, jak reagovat, když se obhajující kandidát pokouší ukrást ztracené volby.
(…) V Bělehradě, Tbilisi a nyní v Kyjevě, kde se úřady zprvu pokusily udržet u moci, bylo radou zůstat v klidu, ale v odhodlání, a zorganizovat masové projevy občanské neposlušnosti, které musí zůstat poklidné, ale riskuje se, že se režim vyprovokuje k násilnému potlačení.(5)

Jak vysvětlil článek v Guardian od Jonathana Steele, opoziční vůdce, Viktor Juščenko, který napadl volební výsledky, „působil jako premiér ve vládě končícího prezidenta Leonida Kučmy, a někteří jeho podporovatelé mají také vazby na brutální průmyslové klany, které zmanipulovaly ukrajinskou postsovětskou privatizaci“. Dále vysvětlil, že volební podvody jsou z velké části irelevantní, protože „rozhodnutí protestovat zdá se závisí především na realpolitice a na tom, jestli vyzyvatel nebo obhájce jsou považováni za více „prozápadní“ nebo „protržní“. Jinými slovy, ti, kdo podporují neoliberální ekonomickou agendu, budou mít podporu USA a NATO, protože neoliberalismus je mezinárodním ekonomickým řádem jejich vlád a prosazuje jejich zájmy v oblasti.

Navíc „na Ukrajině Juščenko dostal od západu souhlas, a horu peněz nalévaných skupinám, které ho podporují, od mládežnické organizace Pora, po různé opoziční internetové stránky. A provokativněji americká a další západní velvyslanectví platila za volební průzkumy.“ To je u strategického charakteru Ukrajiny pro Spojené státy, „které odmítají upustit od své studenoválečnické politiky obklíčení Ruska a snahy přetáhnout každou bývalou sovětskou republiku na svoji stranu“ symbolické.(6)

Jeden komentátor Guardian poukázal na pokrytectví západního zpravodajství: „Ulicemi Londýna mohou proudit dva miliony protiválečných demonstrantů a jsou politicky ignorováni, ale několik desítek tisíc ve středu Kyjeva je prohlašováno za „lid“, zatímco ukrajinská policie, soudy a vládní instituce jsou degradovány na nástroje útlaku.“ Bylo vysvětleno, že „v Kyjevě proběhla obrovská shromáždění na podporu premiéra Viktora Janukoviče, ale na našich obrazovkách se neobjevují: pokud je jejich existence připuštěna, jsou stoupenci Janukoviče pomluveni, že tam byli „svezeni z celé země“. Demonstrace ve prospěch Viktora Juščenka jsou vybaveny laserovými světly, plazmovými obrazovkami, sofistikovaným zvukovým systémem, rokovými koncerty, stany a obrovským množstvím oranžového oblečení; přesto se šťastně oblbujeme, že jsou spontánní.“(7)

V r. 2004 Associated Press oznámil, že „Bushova vláda utratila za poslední dva roky více než 65 milionů dolarů za pomoc politickým organizacím na Ukrajině, placení cest opozičního vůdce Viktora Juščenka na setkání s americkými vůdci a za pomoc při zajištění, aby volební průzkumy uváděly, že ve sporných volbách minulý měsíc vyhrál“. Tyto peníze, uvádí se tam, „byly nalévány prostřednictvím organizací jako nadace Euroasie, nebo prostřednictvím skupin provázaných s republikány a demokraty, které organizovaly volební výcvik, přes fóra pro lidská práva nebo nezávislé zpravodajské zdroje“. Nicméně dokonce i vládní představitelé „připouští, že část těchto peněz pomohla vycvičit skupiny a jednotlivce, oponující Ruskem podporovanému vládnímu kandidátu“.

Zpráva uvedla, že některé velké mezinárodní nadace financovaly volební průzkumy, které byly podle obhajujícího kandidáta „zkreslené“. Mezi tyto nadace patří „National Endowment for Democracy, která dostává peníze přímo od kongresu; nadace Euroasia, která dostává peníze od ministerstva zahraničí, a nadace Renaissance“, která dostává peníze od stejného miliardářského finančníka, a rovněž od amerického ministerstva zahraničí. Protože je do toho zapojeno ministerstvo zahraničí, znamená to, že toto financování je přímo zapleteno do americké zahraničně-politické strategie. „Mezi další zapletené země patří Velká Británie, Holandsko, Švýcarsko, Kanada, Norsko, Švédsko a Dánsko“. Do financování jistých skupin a aktivit na Ukrajině byl zapleten také Mezinárodní republikánský institut a Národní demokratický institut, kterému v té době předsedala bývalá ministryně zahraničí Madelin Albright.(8)

Mark Almond v r. 2004 psal pro Guardian o příchodu „vlády občanů“, a popisoval to ve vztahu k situaci, která se odehrávala na Ukrajině, a uvedl, že „povstání na Ukrajině je prezentováno jako bitva mezi lidmi a mocenskými strukturami z dob sovětské éry. Role západních agentur z dob studené války je tabu. Strčte nos do financování honosného karnevalu v Kyjevě, a vzteklé vřískání vám ukáže, že jste se dotkli neuralgického bodu nového světového řádu.“

Almond upřesňuje:
„Celá 80. léta, v přípravách sametových revolucí roku 1989, malá armáda dobrovolníků – a buďme upřímní, špionů – spolupracovala na prosazení toho, co se stalo mocí lidu. Jako houby po dešti vyrostla síť vzájemně provázaných nadací a charit, aby zorganizovala logistiku transferu milionů dolarů disidentům. Tyto peníze pocházely v převážné míře od členských zemí NATO a tajných spojenců, jako „neutrálního“ Švédska.
(…) Kocovina moci lidu je šoková terapie. Každému dalšímu davu je západem financovanými „nezávislými“ médii prodávána multimediální vize euro-atlantické prosperity, aby se dostal do ulic. Nikdo se nešíří o hromadné nezaměstnanosti, přebujelém obchodováním s vnitřními informacemi, nárůstu organizovaného zločinu, prostituci a vzrůstající úmrtnosti v úspěšných státech s mocí lidu.

Jak Almond choulostivě poznamenal, „moc lidu, jak se ukázalo, je spíše o zavírání věcí, než o vytváření otevřené společnosti. Zavírají se továrny, a co hůř, mysl. Její obhájci se dožadují volného trhu ve všem – s výjimkou názoru. Současnou ideologií ideologů nového světového řádu, z nichž mnozí jsou odrodilí komunisté, je trh-leninismus – ona kombinace dogmatického ekonomického modelu s machiavellianskými metodami usurpování mocenských pák.“(9)

Jak informoval Mark MacKinnon pro Globe and Mail, Kanada také podporovala úsilí mládežnické aktivistické skupiny Pora na Ukrajině, kdy poskytla finance pro hnutí „demokracie moci lidu“. Jak MacKinnon poznamenal, „Bushova vláda chtěla obzvláště dychtivě vidět za prezidenta prozápadní postavu, aby si zajistila kontrolu nad klíčovým ropovodem vedoucím z Oděsy u Černého moře do Brody na polské hranici“. Nicméně „odcházející prezident, Leonid Kučma, nedávno průtok otočil, takže tento ropovod dopravoval ruskou ropu na jih, místo aby pomohl americkým producentům v oblasti Kaspického moře posílat své produkty do Evropy“. Jak MacKinnon zanalyzoval, původní financování západních zemí přicházelo z Kanady, ačkoliv bylo nakonec dalece překonáno částkami od Spojených států.

Andrew Robinson, kanadský velvyslanec na Ukrajině v té době, v r. 2004 „začal organizovat tajná měsíční setkání západních velvyslanců, a předsedal tomu, co bylo nazváno „koordinační setkání dárců“ z 28 zemí, které měly zájem vidět jako nástupce pana Juščenka. Nakonec působil jako mluvčí skupiny a stal se hlavním kritikem těžkopádné mediální kontroly Kučmovy vlády.“ Kanada dále „investovala do kontroverzních volebních průzkumů, prováděných v den voleb ukrajinským Razumkov Centre a dalšími skupinami, které odporovaly oficiálním výsledkům, ukazujícím, že zvítězil pan Janukovič“. Jakmile byla u moci nová, prozápadní vláda, „oznámila svůj záměr obrátit tok v ropovodu Oděsa-Brody“.(10)

A opět, následovalo to příklad Gruzie, kde bylo uspokojeno několik zájmů USA a NATO prostřednictvím úspěšné barevné revoluce“; zároveň to zabránilo rozšíření vlivu a expanze Ruska v oblasti, a rovněž to posílilo kontrolu a vliv USA a NATO nad hlavními zdroji a přepravními koridory v oblasti.

Daniel Wolf pro Guardin napsal, že „pro většinu lidí shromážděných na kyjevském Náměstí nezávislosti se demonstrace jevila jako spontánní. Měli všechny důvody chtít zamezit, aby se k moci dostal vládní kandidát, Viktor Janukovič, a využili příležitost, která jim byla nabídnuta. Ale při průchodu táborem vloni v prosinci bylo těžké ignorovat důkazy o pečlivých přípravách – kuchyně s polévkami a stany pro demonstranty, dokonalost koncertu, profesionalitu televizního zpravodajství, rozbujení světle oranžových symbolů, kamkoliv jste se podívali“. Pokračoval a napsal: „Události na náměstí byly výsledkem pečlivého tajného plánování Juščenkovým vnitřním kruhem po několik let. Skutečný příběh oranžové revoluce je mnohem zajímavější, než báchorky, které byly široce akceptovány.“

Roman Bezsmertnyj, manažer Juščenkovy kampaně, dva roky před volbami v r. 2004 „dal vycvičit až 150,000 lidí do výcvikových kurzů, seminářů a praktických školení provedených právními a mediálními specialisty. Někteří návštěvníci těchto kurzů byli členy volebních komisí na místní, regionální a celostátní úrovni; další byli volebními dohlížejícími, kteří byli nejen školeni jak dozorovat, ale dostali kamery, aby to nahráli na video. Bylo rozdáno více než 10,000 kamer, s cílem zaznamenat události na každém třetím volebním místě.“ A nakonec byla naplánovaná velmi propracovaná důvtipná mediální kampaň pro vztahy s veřejností, daná dohromady díky silnému financování. V západních médiích se objevily u tohoto „poklidného puče“ stěží jen sporadické zmínky o „moci lidu“.(11)

„Tulipánová revoluce“ v Kyrgyzstánu

V r. 2005 si prošel svojí „tulipánovou revolucí“ Kyrgyzstán, ve které byl obhajující kandidát nahrazen prozápadním kandidátem, prostřednictvím další „lidové revoluce“. Jak v březnu 2005 informovaly New York Times, krátce před březnovými volbami, „opoziční noviny zveřejnily fotografie budovaného palácového sídla pro neoblíbeného prezidenta země, Askara Akajeva, čímž pomohly vyvolat široké pobouření a lidovou vzpouru“. Nicméně tyto „noviny byly příjemcem grantů vlády Spojených států a byly tištěny v americkou vládou financované tiskárně provozované Freedom House, americkou organizací, která se sama popisuje jako „jasný hlas demokracie a svobody po celém světě“.“

Navíc dalšími zeměmi, které „pomohly připravit a financovat programy na rozvoj demokracie a občanské společnosti“ v Kyrgyzstánu byly Británie, Holandsko a Norsko. Tyto země společně „hrály klíčovou roli v přípravě půdy pro lidové povstání, které vykoplo opoziční politiky k moci“. Peníze většinou tekly od Spojených států, především přes National Endowment for Democracy (NED), jakož i přes „tiskárnu Freedom House nebo Rádio svobodná Evropa/Rádio svoboda v kyrgyzštině, prodemokratického vysílače“. Národní demokratický institut hrál velkou finanční roli také, o které jeden z hlavních příjemců jeho finanční pomoci řekl: „Bez této pomoci by bylo naprosto nemožné, aby se to odehrálo.“

Times dále napsaly:

„Americké peníze pomáhají financovat společenská centra po celé zemi, kde se mohou setkávat aktivisté a občané, získávat výcvik, číst nezávislé noviny a dokonce sledovat CNN nebo v některých i surfovat po internetu. Jen NDI (National Democratic Institute) provozuje 20 center, která poskytují zpravodajské svodky v ruštině, kyrgyzštině a uzbečtině.
Spojené státy sponzorují Americkou univerzitu v Kyrgyzstánu, jejímž proklamovaným posláním je prosazovat rozvoj občanské společnosti, a platí za výměnné programy, kde se posílají studenti a vůdci nevládních organizací do Spojených států. Premiér Kyrgyzstánu, Kurmanbek Bakyjev, byl jedním z nich.
Všechny tyto peníze a lidské zdroje poskytly v posledních letech slučující se kyrgyzské opozici financování a morální podporu, jakož i infrastrukturu, která umožnila sdělovat jejich myšlenky lidu Kyrgyzstánu.“

Co se týká těch, „kdo neuměli číst rusky nebo neměli přístup k novinám, tak ti poslouchali zpravodajské svodky jejich článků v kyrgyzštině na rádiu Azattyk, místní, Spojenými státy financované, odbočce Rádia svobodná Evropa/Rádio svoboda“. Další nezávislá“ média byla na výplatní pásce amerického ministerstva zahraničí.(12)

Jak před volbami odhalil Wall Street Journal, opoziční skupiny, NGO a „nezávislá“ média v Kyrgyzstánu dostávaly finanční pomoc od Freedom House v USA, jakož i od Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID). Journal informoval, že: „Aby se vyhnuly provokování Ruska a porušení diplomatických norem, USA nemohou přímo podporovat opoziční politické strany. Ale sestaví síť vlivných NGO, jejichž podpora svobodě tisku, vládě práva a čistých voleb je téměř nevyhnutelně staví proti etablovaným zájmům starých autokratických režimů.“

Jak informoval Journal dále, Kyrgyzstán „se nachází na strategickém místě. Jak USA, tak Rusko tam mají vojenské základny. Pět milionů občanů této země, většinou muslimů, se nachází v neklidné oblasti mezi sousedním, na ropu bohatým, Kazachstánem, jehož režim toleruje trochu politického disentu; diktátorským Uzbekistánem, který zarazil pomoc od zahraničních skupin, a Tádžikistánem.“

V této zemi hlavní opoziční NGO, Koalice pro demokracii a občanská práva, dostává své finance „od Národního demokratického institutu pro mezinárodní záležitosti, ve Washingtonu sídlící neziskové organizace financované americkou vládou, a od USAID“. Dalšími agenturami, u kterých bylo jejich zapojení oznámeno, ať již prostřednictvím financování, nebo ideologické-technické podpory (viz: propaganda) jsou National Endowment for Democracy (NED), Institut Alberta Einsteina, Freedom House a americké ministerstvo zahraničí.(13)

Kyrgyzstánský prezident Askar Akajev se zmínil o „třetí síle“ získávající moc v jeho zemi. Tento výraz si vypůjčil od jednoho z nejpřednějších amerických mozkových trustů, kdy třetí síla“ je:

„…což líčí, jak západem podporované nevládní organizace (NGO) mohou prosazovat změnu režimu a politiky po celém světě. Formulkovité opakování třetí revoluce „moci lidu“ v bývalém Sovětském svazu je staré pouze rok – vzniklo to po podobných událostech v Gruzii v listopadu 2003 a na Ukrajině o loňských vánocích – znamená, že post-sovětský prostor nyní připomíná střední Ameriku v 70. a 80. letech, kde série USA podporovaných pučů konsolidovala kontrolu této země nad západní polokoulí.“

Jak napsal Guardian:

„Mnozí z těch samých amerických vládních operativců v latinské Americe přenesli za George Bushe své obchody do východní Evropy, z nichž nejvýznamnější je Michael Kozak, bývalý americký velvyslanec v Bělorusku, který se na těchto stránkách v r. 2001 chvástal, že v Bělorusku dělal totéž, co dělal v Nikaragui: „podporoval demokracii“.“

Dále:

„Případ Freedom House je obzvláště poutavý. Vedený bývalým ředitelem CIA Jamesem Woolseym byl Freedom House hlavním sponzorem oranžové revoluce na Ukrajině. Založil tiskárnu v Biškeku v listopadu 2003, která tiskne 60 opozičních deníků. Ačkoliv je popisována jako „nezávislá“ tiskárna, subjekt, který ji oficiálně vlastní, je veden bojechtivým republikánským senátorem Johnem McCainem, zatímco bývalý poradce národní bezpečnosti Anthony Lake sedí v představenstvu. USA také podporují opoziční rádia a televize.“(14)

Takže opět, stejný vzorec byl uplatněn ve středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu. Tato americká zahraničně-politická strategie prosazování „měkkých revolucí“ je řízena prostřednictvím sítě amerických a mezinárodních NGO a mozkových trustů. Prosazuje v oblasti zájmy NATO a obzvláště USA.

Závěr

Měkké revoluce či „barevné revoluce“ jsou úskokem nového světového řádu; prosazují, prostřednictvím podvodů a manipulace, klíčovou strategii zadržování Ruska a kontroly klíčových zdrojů. Tato strategie je klíčová pro pochopení imperialistické povahy nového světového řádu, obzvláště co se týká identifikace, kdy se tato strategie opakovala; obzvláště u íránských voleb v r. 2009.

První část tohoto pojednání načrtla imperiální strategii USA/NATO pro vstup do nového světového řádu, po rozpadu Sovětského svazu v r. 1991. Primárním cílem bylo soustředění se na obklíčení Ruska a Číny a zabránění nástupu nové velmoci. USA musely jednat jako imperiální hegemon, sloužící mezinárodním finančním zájmům, při prosazování nového světového řádu. Druhá část pojednávala o americké imperiální strategii používání „barevných revolucí“ pro prosazení svých zájmů ve střední Asii a východní Evropě, a následování tak celkové politiky načrtnuté v první části, tedy zadržování Ruska a Číny a zamezování rostoucího vlivu a získání přístupu ke klíčovým přírodním zdrojům.

Třetí a poslední část tohoto pojednání bude analyzovat povahu imperiální strategie při budování nového světového řádu, a zaměří se na rostoucí konflikty v Afghánistánu, Pákistánu, Iránu, latinské Americe, východní Evropě a Africe; a potenciálem, který tyto konflikty mají pro začátek nové světové války s Čínou a Ruskem. Soustředí se obzvláště na posledních několik let a zdůrazní narůstající povahu konfliktu a války v novém světovém řádu. Třetí část se bude zabývat potenciálem „nové světové války pro nový světový řád“.

Poznámky

[1] Michael Dobbs, U.S. Advice Guided Milosevic Opposition. The Washington Post: December 11, 2000

[2] Roger Cohen, Who Really Brought Down Milosevic? The New York Times: November 26, 2000

[3] Mark MacKinnon, Georgia revolt carried mark of Soros. The Globe and Mail: November 23, 2003

[4] Mark MacKinnon, Politics, pipelines converge in Georgia. The Globe and Mail: November 24, 2003

[5] Ian Traynor, US campaign behind the turmoil in Kiev. The Guardian: November 26, 2004

[6] Jonathan Steele, Ukraine's postmodern coup d'etat. The Guardian: November 26, 2004

[7] John Laughland, The revolution televised. The Guardian: November 27, 2004

[8] Matt Kelley, U.S. money has helped opposition in Ukraine. Associated Press: December 11, 2004

[9] Mark Almond, The price of People Power. The Guardian: December 7, 2004

[10] Mark MacKinnon, Agent orange: Our secret role in Ukraine. The Globe and Mail: April 14, 2007:

[11] Daniel Wolf, A 21st century revolt. The Guardian: May 13, 2005

[12] Craig S. Smith, U.S. Helped to Prepare the Way for Kyrgyzstan's Uprising. The New York Times: March 30, 2005

[13] Philip Shishkin, In Putin's Backyard, Democracy Stirs -- With U.S. Help. The Wall Street Journal: February 25, 2005

[14] John Laughland, The mythology of people power. The Guardian: April 1, 2005

Článek Colour-Coded Revolutions and the Origins of World War III vyšel na serveru globalresearch.ca 3. listopadu. Překlad L.Janda
Vzkaz těm, kteří se domnívají, že vydavatel webu má povinnost poskytovat tyto informace zdarma: To, že jste si právě přečetli kvalitní rozbor geopolitické sitace, je jen díky tomu, že jiní čtenáři zaplatili za jeho překlad.

Známka 1.2 (hodnotilo 125)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

76

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc květen přispělo 153 čtenářů částkou 22 696 korun, což je 76 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Ruffin: Černoch vystřílel bílou rodinu21.05.17 19:39 USA 4

Alžírský milionář: Na mé akci v Cannes musí mít všechny ženy burkini21.05.17 19:03 Francie 3

V noci z pátku na sobotu bylo do Itálie navezeno 5.000 ilegálních migrantů21.05.17 18:53 Itálie 1

Wismar: Turci znásilnili 13 letou dívku21.05.17 18:40 Německo 0

Video útoku na Times Square21.05.17 18:17 USA 1

Švédská prokuratura zastavila Assangeovo vyšetřování kvůli znásilnění, zatčení mu hrozí stejně19.05.17 11:40 Švédsko 1

Propagandistická videa placená Sorosem už i v ČR17.05.17 22:16 Česká republika 7

Je země znovu placatá? Tuniská studentka narovnává vědu, aby byla v souladu s koránem17.05.17 21:58 Tunisko 1

Propagandistické video EU zobrazuje východoevropany jako nenávistné rasisty17.05.17 21:15 Evropská unie 5

Město Flensburg nechalo nainstalovat homosexuální semafory17.05.17 14:16 Německo 1

Ještě jednou o ransomware Wcry: kvalitní článek na Lupa.cz přiznává autorství NSA17.05.17 12:00 Česká republika 1

Za posledním útokem ransomwaru stojí ... tradadadááá ... Severní Korea. Tvrdí novinky.cz16.05.17 11:28 Česká republika 3

Venezuela opouští Organizaci amerických států15.05.17 20:16 Venezuela 0

Buržoazní teror v současné Venezuele15.05.17 20:09 Venezuela 0

Za posledním útokem ransomwaru na počítačové sítě stojí NSA, média mlčí15.05.17 09:25 USA 7

Macron navštíví Merkelovou první den v úřadu, ještě si ani nepověsí kabát v kanceláři14.05.17 18:30 Francie 0

Nedělní chvilka poezie od písničkáře Pepy Nose14.05.17 10:03 Německo 0

Kde se zastaví kurz bitcoinů?12.05.17 00:05 Neurčeno 10

EU schválila bezvízový styk s Ukrajinou11.05.17 13:36 Evropská unie 3

Evropská unie financuje projekt otevřených hranic a volného pohybu migrantů v Africe - těšme se na nové vlny migrantů10.05.17 00:59 Evropská unie 2

Měnové kurzy

USD
23,54 Kč
Euro
26,50 Kč
Libra
30,58 Kč
Kanadský dolar
17,46 Kč
Australský dolar
17,64 Kč
Švýcarský frank
24,25 Kč
100 japonských jenů
21,17 Kč
Čínský juan
3,42 Kč
Polský zloty
6,31 Kč
100 maď. forintů
8,59 Kč
Ukrajinská hřivna
0,89 Kč
100 rublů
41,61 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 678,00 Kč
1 unce stříbra
403,81 Kč
Bitcoin
51 459,09 Kč

Poslední aktualizace: 23.5.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 32 946