Ekonomické zákony, etika a paradoxy - I. část

Existuje východisko?

Silvano Borruso

5.5.2009 Komentáře Témata: Finance, peníze, Vzdělávací cyklus 7564 slov

Proč je ekonomie považována za sociální vědu? Její analýza by měla počínat pravdou, abychom mohli pokračovat v duchu ctností spravedlnosti a skončit tím, že vše dáme na své místo - tedy všechny přístupy k této vědě, které se objevily za posledních 200 let: liberální, marxistický, rakouský, církevní a george-gesellovský.

Následující úvaha má být oporou otázkám půdy a otázkám monetárním, jejichž zvládnutí se moderní ekonomie brání. Nevyhnutelným důsledkem tohoto stavu nemůže být nic jiného, než hrozný zmatek, v němž probíhají debaty.

Moderní stát ztratil jak finanční, tak i pozemkovou nezávislost – ve prospěch složených zájmů, jimž se podařilo udržet obě otázky oddělené. Konvenční řešení nejrůznějších ekonomických problémů jsou tedy ze stejného důvodu nezbytně závadná.

Těmto problémům čelili, a také je vyřešili, dva muži, z nichž žádný nebyl profesí ekonom. Henry George (1839-97) a Silvio Gesell (1862-1930). Jejich řešení bylo elegantní: ukončit panskou državu půdy a lichvu - společný mnoho století trvající útlak- a sice osvobozením země a peněz. Nepochybně však existují tací, kteří budou pokračovat v odporu a bojovat proti těmto řešením až na nože.

Úvod

Po propuštění ze Světové banky v roce 1999 získal Joe Stiglitz, do té doby šéfekonom této ctihodné instituce, obviněný z politikaření, v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii (1). Důvod? Za vysvětlení principu funkce asymetrických trhů, tedy trhů, kde operují osoby s větším dosahem než ostatní. Kdyby Nobelova cena existovala za dob Ezopa, pak by byla kandidátem první třídy liška, která donutila promluvit havrana, aby mu mohla ukrást kus sýra.

Zmíněná osobnost i její Nobelova cena jsou příznakem ekonomického nesouladu, jenž se neustále dál a dál rozrůstá v epoše Welth of Nations. Posledních 200 let bylo svědky toho, co bychom mohli snadno nazývat „Stiglitzův paradox“: ekonomické katedry, profesoři z povolání, prestižní knihy s prestižními texty, velmi erudované časopisy a tisíce diplomových a doktorských prací (ať už publikovaných nebo ne), které všechny usilovaly o Nobelovu cenu na straně jedné – a na druhé ekonomie reálného světa a davy trpících lidských bytostí, žen, mužů i dětí. Bok po boku opulentního bohatství vládne bída; nezaměstnanost ukazuje svou ošklivou tvář vedle nedostatku řemeslníků; rozpory mezi bohatými a chudými se ze dne na den zvyšují a vlajka války a terorismu jde ruku v ruce s konstantním ořezáváním osobních svobod státy, jenž se lidem nepatřičně a utlačovatelsky vměšují do osobních a domácích záležitostí.

Dodejme, že ekonomy, kteří se odvažují „předpovídat“, lze často vídat usvědčené fakty, avšak univerzity ani vládní odbory se je neodváží propustit, jak by učinili v případě podobného selhání dejme tomu inženýra nebo účetního. Zde je několik příkladů:

Není tomu tak dávno, kdy vysocí funkcionáři FED (samí ekonomové, to se rozumí) předpovídali vývoj pro rok 1994. Růst podle nich měl být 3-3,25%; inflace 3%. Nezaměstnanost na konci roku mezi 6,5-6,75%. Ekonomika ale tehdy ve skutečnosti vzrostla o 4%, inflace činila jen 2,75% a nezaměstnanost poklesla na 5,6%... Ekonomům všech škol se tehdy podařilo vyvolat u lidí iluzi přehánějící moc jejich idejí.

Ekonomičtí prognostici jsou nebezpeční jakmile dojde k jejich publikování a uvěří se jim – ale ještě nebezpečnější jsou, když publikováni nejsou, ale věří se jim stejně. (3)

Skutečným problémem ovšem je, že operovat systém by bylo „nečestné“ - ekonomové nemají nástroje pro předvídání efektu fiskální redukce o výši 35 miliard u ekonomie o 7 000 miliardách.

Stránka za stránkou, ekonomická periodika chrlí matematické vzorce, jež čtenáře zavádějí do změti více či méně přijatelných domněnek a přesně artikulovaných, zato výsostně irelevantních závěrů.

Přirozený ekonomický pořádek

Podle minimalistické terminologie přirozený ekonomický pořádek existuje tam, kde ten, kdo pracuje, také jí a tomu, kdo nepracuje, buď musí přinést jídlo vrána (5) nebo musí hladovět. Přirozený ekonomický pořádek je oporou základů výroby a distribuce bohatství.

Půda, práce a suroviny – to jsou faktory produkující bohatství. Práce může vyprodukovat kapitál, pokud jí to je umožněno.

Existuje hojnost prostředků distribujících bohatství: obchod, zákony, zejména fiskální, a prakticky nekonečná rozmanitost sociálních tahů: platy, dary, nabídky, krádeže, nespravedlivá privilegia, podvody, hazardní hry a bezpočet dalších, vynalezených v průběhu staletí těmi, kteří se vždy pokoušeli žít na vrub jiných (a naneštěstí v tom byli úspěšní).

Toto vše usnadňují (nebo v jednotlivých případech znesnadňují) peníze. Skvělý vynález lidského ducha, o jehož historii se můžeme dočíst jinde.

Zde si prosím račte povšimnout, že zatímco zákonitosti tvorby bohatství jsou nezbytně zákony fyzickými, zákony jeho distribuce jsou nezbytně zákony morálními, čili vždy půjde o důsledky svobodných a zodpovědných lidských rozhodnutí. Ale proberme si případ, kdy se k všemu zmíněnému přidají peníze, jež nebyly přítomny mezi faktory výroby. O tom, co se pak stane, pojednává sekce o monetární otázce.

Přirozený ekonomický pořádek by měly umocňovat následující náležitosti:

1. Pravdivost věcí. Pravda, definovaná jako adaequation intellectus et rei (8), musí být jako před soudním tribunálem – totální a bez pozlátka.

2. Spravedlnost. Jako trvalá ochota dát každému, co je „jeho“ (9). Je tedy nesprávné nejen nedat co je „jeho“, někomu, komu to patří, ale také dávat někomu něco, co se nemusí. (10).

3. Svoboda činit ekonomická rozhodnutí na všech úrovních, především rozhodnutí, zda pracovat sám na sebe či pro druhého.

4. Solidarita. Lidská přirozenost „politického zvířete“ vyžaduje solidaritu, zlepšuje ji tedy svobodná závislost, tím delší, čím víc je omezena lidská svoboda,. Jedná se o jeden z mnoha paradoxů lidského ducha.

5. Podpora; princip přemosťující svobodu a solidaritu, vedoucí ke konvergenci. Bez ní se svoboda a solidarita rozcházejí: první degeneruje v liberalismus a druhá v kolektivizmus.

Už zběžný pohled na bod 5 ukazuje, že dnes neexistuje ekonomický „pořádek“, který by stál za řeč, a není tedy možné použít ani slova „přirozený“. Naopak. Máme tu nepořádek kolosálních proporcí, jehož kořenem je delegování suverenit, které náleží státu: vlastnictví půdy ponechané kolonizátorům a dozoru nad peněžními objemy, přenechaného vysokému finančnictví.

Mnozí si dosud namlouvají, že centrální banka a vláda udělají poklidný zásah, který popotáhne ekonomický vozík s národem na kozlíku, že prostě jemně popoženou pomyslné voly aby táhli správným směrem.

Ve skutečnosti jsou tažnými zvířaty samotné národy. Centrální banka je na kozlíku a vláda mává bičem… Stát tedy „ovládá“ (dá-li se to tak říct) svá tažná zvířata politickými nástroji, zejména fiskálními, a ne vždy se z toho zpovídá. (11). Komerční banky jsou pak jako ovádi, kteří je štípou do slabin.

Zbytek úvahy je určen k odzkoušení této teze.

Otázka půdy

Dejme slovo Adamu Smithovi (1723-90), otci moderní ekonomie.

Jakmile se teritoriální povrch dané země stane soukromým vlastnictvím, držitelé půdy – kolonizátoři, jako všichni, si oblíbí sklízet tam, kde nesázeli, a vyžadují výnos i z přírodních produktů půdy. Dřevo z lesů, trávu z luk a všechny ty plody země, jež dokud byla obecní, stály rolníka jen námahu s jejich sběrem a sklizní, a nyní mají svou cenu. Tento musí platit povolení, aby mohl sklízet, a musí dodávat držiteli půdy slušnou porci z toho, co sklidí a vyrobí. (12)

Jako slušný britský pragmatik se Smith zastavuje u konstatování faktu. Nechává tušit, co se děje, když „kdo miluje sklízet tam, kde nesázel“ – tento má všechna práva k maximalizaci svého výnosu: buď sníží platy zaměstnanců nebo zvýší počet nájemců půdy, nebo obojí, pokud je vlastnictví dost velké, aby to dovolilo.

Jako chlapec jsem byl privilegován (což jsem pochopil až desítky let poté) tím, že jsem poznal Dona Colu Tampusa, obstárlého vesničana z Grotte (Ag), který bůhví jak skončil v Cefalú (Pa), kde obdělával malý propachtovaný pozemek spolu se svou věkovitou paní.

Jenže 50% plodů jeho práce končilo v kapsách někoho kdo „rád sklízel, co nesil.“ Don Cola mohl akorát živořit, protože pozemek byl jen dva kilometry od Cefalú. Kdyby ležel ve vzdálenosti deset či více kilometrů, pak by mu loupežníci odnesli všechno skoro všechno, možná by mu nechali tak akorát na přežití. Čtenář jistě poznal „železný zákon“ Davida Ricarda (1772-1823).

Pokusme se nyní pochopit, co se stane, když „teritoriální povrch dané země se stane soukromým vlastnictvím“.

Kdokoliv je schopen ohradit kus půdy a nazvat jej vlastním, vyžaduje nad tímto kouskem suverenitu, ale jen pokud je schopen ji bránit silou.

V režimu ohrazováni tedy bojují dvě suverenity: vládní, jež se staví na odiv prapory, uniformami, národní hymnou, zdaněním a nejrůznějším pozlátkem, a ta držitelů půdy, kolonizátorů, jež se chrání stavět jakkoliv na odiv, ale suverenitu skutečně vykonávají, tak jako vlastník půdy propachtované Donu Colovi.

Jenž, stejně jako všichni vydědění, byl za proletariát, nebo chcete-li za bezzemka. Byl naživu tolik, kolik okolnosti dovolovaly.

Nyní je jasné, že jedna a táž pozemková država nemůže mít dva suverény: ten silnější vyžene toho slabšího.

Tyto termíny (pozemkové; monetární přijdou na řadu později) jsou součástí Sociální otázky, o níž je možno číst již u Tita Livia, abychom se s ní opětovně shledávali v jakékoliv historické knize po jakkoliv dlouhou dobu. Čím více autor chápe důležitost této otázky jako určující příčiny válek, smluv, dynastických sňatků, kolonializmu, papežských voleb, revolucí, poprav, tím lépe odhalí pozornému čtenáři, ale jen jemu, dramata, abychom neříkali rovnou tragédie, vyplývající z pozemkové nerovnosti.

Jejím důsledkem jsou čtyři následky:

  • Ohrazování vede, dříve či později, k velkostatkům. Což dluží lidské přirozenosti, jež stanovuje individuální diversitu spolu s osobní rovností. Méně schopní správci nemovitosti se příliš nehrnou do jejího prodeje, takže ji nechávají splynout s půdou toho, kdo umí a kdo jim nabídne určitou sumu. Toto je důvod, proč žádná agrární „reforma“ založená na ohrazování neměla nikdy úspěch.
  • Velkostatek stlačuje platy – ať už toho, kdo pracuje uvnitř nebo toho, kdo pracuje venku, protože tlačí oblast pěstby stále dál od center konzumu. Potraviny placené v místě produkce 0,06 euro/kg se prodávají na trhu za 1,20 euro/kg. Vidíme další důvod selhání tzv. agrárních „reforem“ Vzdálenost „reformovaných“ držeb od center konzumu tyto činí neekonomickými.
  • Pro maximalizaci výnosu „suverén“ velkostatkář musí mít možnost počítat s oddílem nezaměstnaných, tak, aby mohl udržovat platy nízko, a také s celními tarify, jež ho chrání před soutěží, aby mohl zachovávat prodejní ceny co nejvyšší. Obvykle dosáhne obou cílů tak, když sám nebo se svými kolegy dokáže manipulovat s vládní politikou. Vida, proč nebyla nezaměstnanost nikdy vymýcena.
  • Ruku v ruce s tím, jak se společnost dělí na skupinu kolonizátorů vlastnících půdu (nezbytně velmi malou) a skupinu bezzemků, neustále se zvětšující, dostavuje se třídní boj, jenž skutečně není marxistickým vynálezem: stačí číst Tita Livia, chceme-li pochopit. Prolévání krve, buď válkou občanskou nebo válkou vnější těmi, kdo si chtějí udržet nespravedlivá privilegia za každou cenu, je nevyhnutelná.

Držitel půdy, skutečný suverén, vykonává svou suverenitu uzmutím přírodního zdroje (půdy) z obecného užívání a zdaňuje ty, kteří mají důvod na ní pracovat. Protože kdokoliv pracuje, až do posledního stánkového prodavače ve městě, má zapotřebí alespoň minimálního kousku pozemku pod svýma nohama, platí nájem držiteli listu vlastnictví za používání kousíčku půdy jakkoliv malého. Mohl by tak nečinit, kdyby se vydal zabrat volnou půdu, ale vzdálenost od trhu by mu zvýšila náklady o vše či více, než kolik by ušetřil.

Fiskální zdanění držitele půdy, tedy zvýšení nájmu pachtýřů a snížení platů těch, co pro něj pracují, mu umožňuje monetarizovat jako výnos všechny výhody svého sociálního statusu. Při každém zlepšení infrastruktury, veřejných potěch, technologie atd., jež vedou zemědělce k tomu, aby zůstali doma, místo aby odešli, držitel půdy buď zvýší nájem pachtýřům, nebo sníží platy svým dělníkům, nebo obojí, pokud je vlastnictví dost velké, aby to umožnilo.

Historie Pozemkové otázky je dlouhá. Patriciové i plebejové Tita Livia bojovali staletí vlastně jen kvůli dvou velkým otázkám této úvahy: kvůli půdě a kvůli penězům. Při každé hrozbě plebejské revolty patricijové neměně postupovali tak, že obrátili jejich pozornost k nepřátelské invazi, kterou velmi často sami vyprovokovali (13). V historii církevní se stejná otázka jeví hrozivě mohutná, od daru Pepina z Heristálu (756) po zmizení Papežských států (1870). (14)

Původ moderního státu, datovatelný nešťastným rozhodnutím na Kostnickém koncilu (1415) o rozdělení církevních otců podle národnosti, dal vznik suverenitě založené na politické državě půdy, ale velmi záhy tato suverenita byla uzurpována soukromníky, počínaje okamžikem, kdy se Jindřich VIII Anglický dopustil té nerozvážnosti, že prodal šlechtě církevní vlastnictví zkonfiskované v roce 1541. Ta zaplatila, a také si ovšem vyžádala si listy vlastnictví, které dodnes drží. (15)

Otázka pozemková je základem napětí, které nikdy vladař (16), šlechta ani plebs nevyřešili, stejně jako fenomén „přelidnění“, organizované kriminality a války jako pístu pro odpouštění páry z třídního boje.

Takzvané „přelidnění“ je přímý efekt, často dramaticky bleskový, vytlačování malých uživatelů půdy ve prospěch velkých držitelů půdy. Je to dobře vidět na transformaci anglických yeomen, mezi 16 a 19 stoletím, kdy davy trhanů okupovaly města během průmyslové revoluce; kdy emigrovali extemeňos, kteří vyrazili zopakovat pozemkové lichvaření do Ameriky, poté, co jí sami trpěli ve Španělsku; kdy Don Bosco sbíral v ulicích Turína bezprizorné děti; kdy masivní emigrace populace dvou Sicílií mezi 19 a 20 století sedla na koně, poté, co byla vyhozena ze svých dědičných pozemků novou savojskou pozemkovou politikou. A jistě: co dělat s náhlou záplavou proletářů, proletářek a proletářských dětí obou pohlaví?

Nelze než se zastydět nad volbou: ať už nad zábavným „modest proposal“ /skromný návrh/ Jonathana Swifta (1667-1745) totiž podávat jejich nemluvňata jako vybraný pamlsek na hostinách bohatých; nebo nad návrhem Malthuse (1766-1834), jenž je dosud brán vážně – totiž přesvědčovat lidi, aby měli méně dětí; či nad terorem, jehož skutečným účelem byla drastická redukce francouzské populace (17); nebo nad emigrací jako byla ta irská, dobrovolná - do Ameriky, nebo nedobrovolná - do Austrálie (třeba pro krádež kapesníčku), či odvody stovek tisíc nezaměstnaných jako masa pro kanóny, nebo snadné uvězňování (v USA jsou 3 miliony vězňů – zhruba 1% populace). A tak dále a tak dále.

Z žádného z předchozích argumentů nevyplývá, že by pozemkové vlastnictví bylo samo o sobě nemorální. Držitelé půdy znalí sociální funkce jejich vlastnictví existovali vždy, i když ne ve velkém počtu (18). Ovšem nabídnout příležitost k žití z práce druhých na jedné straně a na druhé žádat, aby se tak obvykle nedělo, to je trochu moc.

Říkal Herodot, že to byl Kres z Lýdie (546 před Kristem), kdo vymyslel peníze, a sice tak, že vyrazil královskou pečeť na kus cenného kovu (buď jako garanci váhy nebo pro obohacení se poplatkem z ražby – signoraggiem, seignoragem, panským). Herodot tuto otázku nezodpovídá. (19). Milému Kresovi unikly dvě věci:

– Povodňové naplaveniny, z nichž Lýdie extrahovala electrum, přírodní slitinu stříbra a zlata, by nevydržely navždy, a tedy ekonomie založená na sdílení práce by se nemohla rozvíjet, pokud by se nevydávala na „lov“ za novými zásobami.(20)

– Za předpokladu, že cenné kovy mají svou „vnitřní hodnotu“ (rozuměj: lidem se líbí je vlastnit), kdokoliv vlastní takovouto minci, si dvakrát rozmýšlí, než ji utratí. Následuje stav, kdy ten, který kontroluje surovinu, kontroluje také mince v zemi. (21)

Spartský Lykurgos pochopil, že jednotka hodnoty, která je zároveň hodnotou, ve stejném okamžiku vytváří neřešitelný rozpor: utratit nebo ušetřit, samé aut aut, bez konce. U mince s takovým dvojím ostřím nezbytně následuje vznik plutokracie, jež ukládá poplatek komukoliv, kdo potřebuje prostředek směny, ve prospěch toho, kdo nakoupil surovinu pro přeměnu v peníze. Pročež Lykurgos odsunul zlato jako kujný kov stranou a nahradil ho železem, navíc uměle narezlým. Tím si získal pochvalu od Pythagora a posměšky, pokud ne inzultace, od lidí posedlých žlutým kovem. (22). Není mi známo, zda Kres někdy slyšel o Lykurgovi.

Buď jak budˇ, tento párek rozporů je základní příčinou lichvy, která není ničím jiným, než zpoplatněním toho, kdo používá peníze jako prostředek směny, jež se musí zaplatit ve prospěch toho, kdo peníz používá zásadně jako nositele hodnot. Lichva nemá nic společného s bláznivinami, které se jí pověsily na krk během staletí, jako jsou „úrodnost“, „produktivita“, „užitečnost“, „ postoupení profitu“, „peníz, který pracuje“, „přemrštěný úrok“ či „zneužívání“. Lichva je moc, jejímiž následky jsou útisk, ekonomické a politické krize, válečná ekonomie, revoluce, třídní boj, chudoba uprostřed hojnosti, a Sociální otázka. Velké otázky půda-peníze jsou jako dvě křídla neblahého ďábelského ptáka, v jehož zhynutí doufáme v tomto nastupujícím 21 století.

Otázka monetární zůstává nevyřešená. Dlouhá staletí vlády, až do doby, kdy si moc k ražení a tištění peněz nezačalo nárokovat vysoké finančnictví (23), vydávaly peníze jako prostředek směny, ale nikdy se jim nepodařilo zabránit šetřílkům a lichvářům (kteří jsou pro účely této úvahy jedněmi a týmiž) stahovat peníze z oběhu pro své soukromé zájmy. Pročež nedostatek peněz, hrozivý dokonce ještě dnes, zůstává primární příčinou (i když ne jedinou) ekonomického nepořádku, zasahujícího mnoho národů, zejména ty z chudých zemí.

Vzácnost prostředků směny zvýhodňuje věřitelské instituce. Mezi prvními, kdo si povšiml, že kredit by mohl perfektně nahradit drahý (a nebezpečný) transfer kovové hotovosti, byli Templáři. Již od svého vypuzení ze Svaté země v roce 1291 začali vytvářet věřitelskou síť s hlavním sídlem v Paříži. Samozřejmě, že nikomu nesvěřili, že „za tím“ žádné zlato není, vydávali kousky papíru, což se nakonec stalo jejich zkázou. Filip II Krásný, společně s prvním avignonským papežem Klimentem V, rozbil Řád a uloupil mu hlavní sídlo i jednotlivé pobočky, v marné naději, že tam najde fantastický poklad. (24)

Pověra o králi Filipovi (a o Krésovi) je živá a vegetuje v myslích většiny lidí (25) díky úrokům lichvářů, ignoranci (přirozené?) pluků ekonomů a tichu fakult institucí, jež si uzurpují jméno univerzity (ať už toho jsou komplici nebo ne, nepřísluší mi to posuzovat).

Většina nazývá „platidlem“ jak peníze tak kredit, neustále je zaměňujíc. Je pravda, že za shodnosti podmínek lze koupit stejné věci jak s lístkem o 100 eurech (nebo dollarech, librách, jenech atd.) tak s poukázkou na stejnou částku. Málokdo však přemýšlí nad skutečností, že poukázka, šek, nejsou ničím jiným, než nástrojem úvěrovatele: nedělá nic jiného, než že přemisťuje informace z jednoho bankovního konta na druhé a to vše jednou. Lístek na 100 euro naopak přemisťuje užitky a služby za 100 euro pokaždé, když změní ruku.. V hypotetickém, ale nikoliv nemožném, případě, by byl tento lístek směněn třikrát denně po celý rok, pak by jeden a týž kus papíru pohnul s užitky a službami za více než 100.000 euro. Toto je význam likvidity, která je vlastností hotovosti a nikoliv pohledávky. (26)

Jenže tak to vůbec nechodí. A tento nedostatek byl zaplacen doslova řekami krve. Dnešní situace nemůže být vymodelována jinak než souhrnně.

Obyčejní lidé (masy) si nepřestávají dělat iluze, že je to stát, kdo vydává peníze. U drobných to bývá pravda. Z těch si stát bere své vysmívané panské, o které nestojí za to se prát tak, jak činí mnozí nadšenci, jež jej vyžadují „pro lid“. Emisi papírových peněz si naopak uzurpovala bankovní systém hned po Waterloo (1815). Ti odekorovaní a opéřovaní mocnáři na Kongresu ve Vídni byli všichni představiteli vlád zadlužených u bank až po poslední vlásek na své hlavě. Bylo jen otázkou času, kdy jednotlivé státy postoupí monetární suverenitu finančním mocnostem.

Dnes panské z emise papírových peněz v Evropě shromažďuje Centrální evropská banka (BCE) v Bruselu. Ale jeho dosavadní výše dosahuje stěží 5% celé monetární emise (pozn. překl.: tj. peněz papírových i virtuálních dohromady). Ani za něj nemá cenu bít se jako lev. Opravdovou loupeží je monetární emise ve formě kreditu ze strany obchodních bank. Podvod nespočívá v ničem jiném, než v ubohé základně hotovosti, jež umožňuje vyemitovat kredit 10-12 krát větší (jde o tzv. frakční rezervu hotovosti), čemuž se však říká „půjčka“ i když jde o pravou a skutečnou emisi peněz ve formě vytvoření kreditu (nikoliv hotovosti). Materiální emisí je podepsaný poukaz v okamžiku, který rozhoduje o tom, že proběhnou informace na účet příjemce. Domnívajíce se, že jde o půjčku, snaží se podepsaný vrátit pomyslný kapitál (27) a zaplatit dohodnutý úrok.

Druhou loupeží, ještě větší, je veřejný dluh: Centrální banka vytváří peníze z ničeho a „zapůjčuje je“ státu, vznášeje nároky na úroky (nikoliv na kapitál, který by dluh umořil) zpoplatňujíc toho, kdo pracuje. Že se nikdo neptá: „Ale proč tohle musí dělat zrovna centrální banka? Nemohl by to udělat stát, s penězi osvobozenými od dluhů?“ (28) – to je díky zauzlení, zkomolení, podvodu Adama Smithe a jeho následovníků, jimž se podařilo zamlžit vidění sedmi generacím podvedených.

Je velmi málo těch, kdo vědí – a mnozí dobře smýšlející by se vyděsili, kdyby si přečetli, že instituce zvaná centrální banka je bod číslo 5 Komunistického manifestu z roku 1848. „Náčelník pro zmatené hlavy“., jak to nazval Henry George, říká ve svém Manifestu:

Koncentrace bohatství v rukou státu prostřednictvím národní banky s exkluzivním monopolem.

Od té doby se idea této instituce po světě rozlévala jako olej na vodě.. (29). Centrální banky emitují peníze pod taktovkou Světové banky. Její dnešní politika spočívá v tom, že dovoluje tzv. Skupině dvanácti mít relativní hojnost hotovosti, a zbytek světa (kromě těch zemí, které se neodvažují této politice vzdorovat) ať se zařídí jak umí - pomocí „půjček“ peněz od nikdy nepojmenovaných „dárců“. Což znamená, že centrální banky chudých zemí emitují hotovost právě tak dostačující pro vyrovnávání množství „vypůjčených“ dollarů. Logický základ této politiky nebyl nikdy vysvětlen. Její účinky však vysvětluje Hernando De Soto v The Mystery of Capital (Záhada kapitálu): jmění v rukou chudých celého světa dosahuje podle jeho výpočtů výše 9,3 tisíc miliard dollarů. Ale tento kapitál je jako motor zadřený pro nedostatek maziva. Tento nedostatek hotovosti udržuje chudé země ve stavu permanentní deflace, se všemi sociálními problémy, které jí následují. (30)

Komerční banky prázdnotu vyplňují, ale neemitují hotovost, ony emitují kredit, jak již bylo vysvětleno – a ten emitují jen „akreditovaným“ – tj. několika málo vyvoleným (rozuměj: již bohatým). Kteří se samozřejmě obohacují ještě více – a nikoliv kvůli „vládním intervencím“.

Kromě kreditu banky tvoří zmatek, díky němuž prosperují. Je v jejich zájmu šířit historky, díky nimž ohlupují veřejnost již 400 let: (31)

– Že půjčují peníze uložené střadateli

– Že papírová hotovost je „krytá“ zlatými ingoty, ze kterých vytvářejí pěknou výstavku ve svých suterénech.

Žádný z těchto předpokladů není pravdivý, ale oba dva stačí k tomu, aby pokračoval zmatek v myslích většiny lidí - peníze=kredit/hotovost. Rozdíl mezi penězi a kreditem je kvalitativní, nikoliv kvantitativní; ovšem „moderní“ mysl je zvyklá uctívat kvantitu a pohrdat kvalitou – a tak velmi nesnadno může pochytit rozdíl.

Paradox, který následuje, spočívá v tom, že tzv. „zlé“ půjčky mohou být zlé pro banky, ale nikoliv pro ekonomii, ve které zůstane emitovaný kredit bez toho, aby komukoliv způsobil škody; a další, totiž že loupeže hotovosti z bankovních domů a poboček, ať už lidmi ozbrojenými či nikoliv, jakkoliv jsou škodlivé pro ty, kdo nastavují kůži, injektují hotovost do ekonomie, vzdalujíce ji od deflace.

Emise kreditu a manipulace s ní ve velkém měřítku vytvořily z ničeho finanční mýdlovou bublinu monstrózních proporcí, jíž Bernard Lietaer (33) nazývá „ globální kasíno“ jež nemá, nebo jen nepatrně, cokoliv společného s reálnou ekonomií výroby a směny. V roce 2001 tato bublina dosáhla cifry 98 tisíc miliard dolarů. Tři roky poté vystoupala na 140 tisíc miliard. Jestliže světová ekonomika (výroby a směny) nepotřebuje více než tři tisíce miliard, není těžké si představit, co by se stalo, jestliže by se tato tísnivá otázka jednoho krásného dne přelila na trh produkce a spotřeby.

Vlády, což je logické, se pokoušely zmocnit části těchto „peněz“. Ale jejich neschopnost se snoubí s jejich absolutní neschopností uložit tu nejskromnější Tobinovu daň ve výši 0,2-0,5% na tisíce miliard, které překračují hranice každý den.

Rakouská ekonomická škola se brání považovat kovový peníz za nadřazený papírovému. Jejich „experti“ jak se zdá nechápou, že pravým problémem je rozpornost prostředku – směna/nositel hodnot, jež přetrvává v obou systémech. Skutečnost, že „spořitelé“ a lichváři stahují peníze z trhu a vrací ho do něj jen, když se jim podaří získat příspěvek zvaný jako „úrok“, činí hazardními jakékoliv předpovědi inflace či deflace. Řečeno jinak: poptávka, podporovaná penězi, požívá nepřípustné výhody nad nabídkou, kryje se (dá-li se to tak říci) před škodami způsobenými plynutím času, proměnami módy, červotočem, vlhkostí, plísní, krysami, zloději atd., jak by se řeklo. Což redukuje tzv. „zákon“ o poptávce a nabídce na oblast pohádek.

Probíhající krize něco ztratily na staré vážnosti časů Brettona Woodse (1944), když Keynes (1883-1946) přesvědčil centrální banky, aby nahradili „ušetřenou“ hotovost novými emisemi téhož. Výsledkem toho byla nedůvěryhodnost absolutnější než jakákoliv monetaristická předpověď, jasný symptom neschopnosti vlád kontrolovat nahromaděné peníze. Zda jsou rozhojňovány či ředěny, to závisí na tom, kdo se rozhodně je vzedmout, kdy a proč. Inu proč – jak poznamenal Guido Holsmann z Von Mises Institute:

Většina lidí a ekonomů, nemá už ani nejmenší tušení. (34)

Kdyby byly peníze dosud z cenných kovů, byla by situace ještě horší, neboť žádná vláda už nemůže zpracovávat ani zlato ani stříbro. A nejen to. Vytváření peněz ze stříbra, suroviny kdysi hojnější než zlato, je problémem pro vlastníky zlata, protože je mnohem složitější kontrolovat dva kovy než jeden jediný. Také kvůli tomu si tito vynucovali ukončení užívání stříbra pro výrobu peněz během 19. století. A už tenkrát se nejednalo o státní intervenci, nýbrž o intervenci plutokracie.

Otázky půdy a peněz, obě nerozřešeny, stojí u kořenů třídního boje, občanských i mezinárodních válek, nezaměstnanosti, politických atentátů (35), bídy, nedostatečnosti vývoje, nedostatku bydlení a chybějící infrastruktury, koncentrace zdrojů energie v rukou menšiny, vzácnosti skutečných prostředků prosperity a celého množství zel, které se zmocňují světa nepozorovaně a dokonce aniž bychom je zaznamenali.

Moderní stát, nemocný démon mamonu

Neschopen porazit ať už moc pozemkovou nebo monetární, nemocný stát se s oběmi spojil. Moderní fiskálnost sužuje čím dál tím více. Jak poznamenává James Robertson,

Po vyhnání z ráje je snadné si představovat Satana na schůzi s Belzebubem, Molochem, Belialem – a zbytkem svého ministerského poradního sboru, jak vymýšlejí fiskální systém škodlivější, než by lidstvo bylo ochotno přijmout. Jen jestli by dokázali nalézt nějaký horší, než ten, co už máme?

Moderní fiskalita má především pečeť nespravedlnosti, ať už analizujeme kteroukoliv její charakteristiku. Jak řekl George Bernard Shaw (1856-1950)

Jakákoliv vláda, která slibuje okrást Petra, aby zaplatila Pavlovi, bude mít vždy podporu Pavla. (38)

Moderní stát okrádá občany pěti způsoby.

Cla a mýta jsou moderní verzí loupeživého barona, který okrádá pocestné obchodníky. Hranicí je skutečně jen místo, kde moderní stát vykonává svou suverenitu poté, co ustoupil suverenitě v Otázce půdy ve prospěch kolonizátorů. Umění obrat cestujícího obchodníka spočívá v neposledku v tom, nesebrat mu zase až tolik, aby dostal chuť měnit cestu. Cla a mýta kriminalizují základní lidský instinkt, totiž sociální akt směny užitků a služeb. A působí – což je více než jasné – jako mocná brzda vývoje ekonomie. Henry George poznamenal, že zboží trávilo mnohem více týdnů v celních skladech, než kolik strávily lodi na moři. Letadlo dramaticky snížilo dopravní časy, ale opět jen proto, aby se pro zboží zvýšil počet týdnů v celním skladu. A k tomu navíc: výkony funkcionářů zodpovědných za kontrolu, autorizace, odmítnutí, ověření atd., blokuje činnost a vykonává různé pravomoci nad nešťastníky, kteří neznají všechny triky řemesla. Je jistý počet celníků, kteří si jsou vědomi své diskrétní moci vyplývající z jejich pověření, vyžadují úplatky a tak požírají pěkný dál plodů práce druhých.

Nepřímé daně zasahují spotřebu ve všech jejích formách. „Non olet“ /Nesmrdí/ myslím řekl Vespasián, když parfémoval penízky pocházející ze zpoplatnění veřejných záchodků. (39) Moderní nepřímé zpoplatnění začalo v Anglii v 17 století, když držitelé půdy u moci, kteří nebyli ochotní platit daň z půdy, tuto přesunuli ze svého majetku na spotřební zboží. Tato praxe pokračuje. Stačí se mrknout na ceny benzínu.

Daň z příjmu zasahuje výrobu bohatství. Její zavedení (1909) právě završuje první století své existence. Má-li stát povinnost chránit životy a vlastnictví občanů, má také odpovídající právo obě dvě věci zpoplatnit. Lze předpokládat (jak někteří píší), že daň z příjmu je daň za bezpečí osoby, vyvažovaná tedy službami ochrany, veřejného pořádku a spravedlnosti. Proto je to také ta nejméně nespravedlivá daň ze všech moderních daní. Byla by jistě spravedlivější (a rázem by zvýšila vstupy státu), pokud by byla ukládána v podobě pevných procent místo procent progresivních. (Protože progresívní zdanění vždy vyvolává tendence příjem zapřít či ukrýt.)

Daň z přidané hodnoty zasahuje transakce. Ať na ni nazíráme z jakéhokoliv úhlu, jedná se o daň nejnespravedlivější a nejkontraproduktivnější, nechceme-li rovnou říci absurdní, ze všech, jaké kdy byly uloženy. A není ani nová. Španělsko mělo svou daň z přidané hodnoty již v 16 století: jmenovala se alcabala. Nepřetrvala dlouho, protože stát si velmi rychle povšiml, že náklady spojené s vymáháním převyšovaly zisk, a že to ekonomii ruinuje. Dnešní byrokraté to vědí, ale aby ukryli loupež, přenášejí náklady na vymáhání na výrobce a obchodníky; aniž by jim platili, samozřejmě, však jim také vyhrožují nejpřísnějšími postihy v případě zpoždění. Nutit k práci a neplatit se vždy nazývalo otrokářstvím, a že se otrokářství vrátí, to předpovídal Belloc v roce 1912 (The Servile State) a Hayek v roce 1944 (The Road to Serfdom).

Pátá a poslední idea, jak naplnit státní kasu, je legalizace hazardních her. Že to způsobí zvýšení organizované kriminality, bankrotů, rozvodů a špatného zacházení s dětmi, že sociální náklady převyšují výtěžek, nehraje velkou důležitost.

Státní intervence, tolik obávaná (a tolik zatracovaná) rakouskou ekonomickou školou, je intervence nemocného státu, nuceného kroužit bez zastavení v právě popsaném bludném kruhu.

Rakouské averzi vůči zasahování státu předcházel před více než 100 lety italský ekonom Maffeo Pantaleoni (1857-1924):

Vlády se daly na tzv. socialismus a státní paternalismus, aby mohli dělat mistry před občany. Vytvořili si na stát monopol a privilegia bez konce; torpédují soukromou efektivitu, ničí průmysl a obchod, kriminalizují způsoby, jež jsou pro obchodování naprosto nezbytné....A všude, tu ve větší tu v menší míře, platí vlády špinavým zkorumpovaným penízkem či razítkem za formování veřejného mínění....Veřejné mínění by mělo být na pozoru, protože bezúhonnost vlády má svou ekonomickou hodnotu. Soudy trestají soukromá pochybení. Pro státovce a politické instituce bohužel žádná vězení nejsou. (41)

Dopady nepořádku

Prohlédněte si následující grafikon (42) /pozn. překl.: jde o grafikon Kennedy):

[grafikon Kennedy]

Křivka A představuje přirozený růst, tedy růst živých bytostí. Tento růst závisí na velkých přírodních cyklech: na vodě, kyslíku, uhlíku atd. Zemědělství a odvozený průmysl následují, nebo měly by následovat tuto křivku: rychlý růst následovaný statickou rovnováhou.

Přímka B představuje růst průmyslu. V desetiletí 1860-70 překročila průmyslová produkce poprvé produkci zemědělskou ve Spojených státech a ve Spojeném království, ty následovaly země, které dnes nazýváme průmyslovými.

Křivka C je exponenciála složených úroků, neúprosně tlačených lichvou, diktovanou mincí užívanou 4000 let. a též pomýlením si prostředku směny s prostředkem spoření.

Čtyři desetiletí (1890-1930) vyznačuje protínání složených úroků se zemědělstvím. Účinky byly hluboké, nechceme-li říci tragické. Povšimněte si:

  • Loupeživé zemědělství, jehož praktikování začalo na velkých amerických prériích. Miliony tun obilnin za dumpingové ceny vtrhly na evropské trhy a zničily malé zemědělce a přinutily miliony z nich emigrovat. Ve třicátých letech se severoamerická příroda pomstila v podobě slavných „dust bowls“: 400 milionů akrů vyčerpané půdy se vzneslo a odletělo s větrem. (Grapes of Wrath/Hrozny hněvu – Steinbeck).
  • Konec, vynucený válkou, přinesl používání nitrátů – zprvu jako suroviny pro výbušniny, posléze jako umělého hnojiva. Průmysl hnojiv, tlačený složenými úroky C, musí růst nebo zhynout jako jakýkoliv jiný. Dobrý zemědělec ví, že jedinou racionální praxí je živení půdní mikroflóry přírodním hnojem. Ten na oplátku zajišťuje výživu kořenů v časech a způsobem reflektujícím přírodu. Ale od 90 let se tak tlačí na umělé posilování sklizně, že se produkuje enormní množství zboží chabé kvality, natolik nedostatečné, že nelze v žádném případě hovořit o výživě ke zdraví. Ale průmysl si zachovává stále stejné návyky – vyrábí výbušniny v dobách války a hnojiva v dobách míru. Přírodní hnojiva se buď neprodukují nebo se ničí a tak se dává práce nezaměstnaným.
  • Vynález válcového mlýnu, jenž jemně mele obilné zrnko na mouku a separuje jej od klíčků a od pluh, umožnila spekulantům prodávat posledně za přemrštěné ceny na luxusní cereální výrobky za současného zhoršení kvality chleba chudých.
  • Mizení rodinných farem z důvodu zadlužení a jejich náhrada monokulturami, což je praxe, která se ukazuje jako stále více poškozující úrodnost půdy.

Kdykoliv exponenciála C kříží přímku B, jde o válečnou ekonomii. Vyrábí se, aby se ničilo, a vše kvůli tomu, aby se udržela zaměstnanost a zaplatily úroky. V roce 1945 Paul Follereau (1903-77) (43) požádal Roosevelta a Stalina o peníze odpovídající nákladům na bombardér pro své nemocné leprou. Samozřejmě nadarmo. Nepovšiml si, že zájmy obou válečníků byly jinde. Sestřelený nebo zřítivší se válečný letoun představoval tisíce pracovních míst válečného průmyslu, jež zachránily Ameriku před velkou depresí.

Tato praxe je stále v plném běhu. Válečný průmysl vyrábí, obchodníci se smrtí prodávají (tzv. „vládám“ rozvojových zemí) a tzv. „industrializované“ země řeší, alespoň částečně, problém s nezaměstnaností.

Pak si někdo všimne, že na druhou stranu panuje také hlad, že hladovějící kráčejí stovky kilometrů, aby sehnali jídlo, dostali se do bezpečí nebo získali vzdělání. A tehdy se lomí rukama a posílají se „pomoci“ ve formě potravního zboží a humanitárního materiálu. A tak se řeší (stále jen částečně) problém se zemědělskou nadprodukcí „vyspělých“ zemí.

Celá operace je vedená, samozřejmě, emigrovavšími „experty“, kteří se zmocní ne nezanedbatelné části „pomoci“. Je to další příspěvek k zaměstnanosti, ale té v „rozvinutých“ zemích. Je evidentní, že mír, zejména trvalý, nepředstavuje prioritu pro toho, kdo z takové situace žije.

Skutečným problémem ale zůstává lichva. Dokud nebude této otázce čeleno a dokud se ji nepodaří porazit, nebudou programy ani projekty, i když inspirované dobrou vůlí a implementované dobrými osobami, které by mohly zvrátit chod světa.

Všechny tzv. „industrializované“ nebo „rozvinuté“ země se do této etapy dostaly. Ať už se snaží používat válečný materiál pro sebe nebo k tomu, aby jej prodali jinam, nesmrtelnost této operace by měla být zřejmá, ale ti, kteří si strkají do kapsy „mastné dividendy“ válečného průmyslu jsou pochopitelně málo nakloněni tomu, zkoumat účinky smrtících hraček z blízka, zejména, pokud si s nimi jejich nehrají přímo jejich děti. Dám příklad – dítě voják.

Dvanáctiletý se samopalem Kalašnikov je skutečně „nejúčinnější válečnou zbraní, jaká kdy byla vymyšlena“, jak vysvětlil jeden súdánský voják. Proč?

  1. Zrekrutovat jej je velmi snadné: drapne jej skupinka vrstevníků na rozkaz dospělého vojáka. Když se pokusí vzdorovat nebo začne utíkat, rozstřílejí jej na kusy, pro odstrašení druhých;
  2. Vycvičit jej je stejně jednoduché: šest měsíců stačí víc než dost na to, aby mohl ovládat smrtící zbraně a naučit se základní vojenské taktiky;
  3. Poslušnost je slepá: protože dosud nedosáhl věku zralého úsudku, je schopen se vrhnout do vřavy bez přemýšlení, a se stejnou nedbalostí se dopouští těch největších ukrutností;
  4. Zasáhnout jej je těžké: je malé postavy a je hubený;
  5. Když padne, je snadné jej pochovat: vždyť je tak malý.
  6. Nahradit jej je také snadné: mezitím nějaké ženě nadejde čas, a ona vyrobí, vykojí a vychová dalšího.

Nůž narazí na kámen teprve tehdy, když dvanáctiletý přežije, dosáhne věku úsudku...a pochopí. Pak následují známé nespavosti, zoufalé pláče, děsy a velmi často sebevraždy. V každém případě bude traumatizovaný celý svůj vznětlivý a konfliktní život: asociální subjekt. Bude muset zůstat v trvalém exilu: všichni doma mu budou krutosti připomínat. Ale copak tohle všechno lichváře zajímá? Díky dítěti vojákovi akcionáři smrti dostanou „tučné dividendy“.

Jaká jsou řešení?

Akademie

Možná bychom měli právo očekávat, že univerzity, fakulty, profesoři a profesorky z povolání, prestižní učebnice, desítky tisíc doktorských prací, nechceme-li hovořit o Riksbank, která uděluje Nobelovu cenu za ekonomii, si povšimnou popsaných překážek, i kdyby jen rychlým pohledem.

Ale akademický svět se pohybuje na jiné vlnové délce, poháněn falešnou definicí ekonomie a různými školami kontrastujícími s reálem i jedna každá s druhou.

Tradiční termín „politická ekonomie“ definovaný jako „studium výroby a distribuce bohatství“ byl potajmu nahrazen termínem „ekonomie“ tout-court (jasně a krátce), definované jako „přiřčení tenčících se zdrojů“.

Tato zjevně neškodná definice v sobě však ukrývá ne jednu ale hned dvě léčky. První je: „V jakém smyslu se zdroje tenčí?“. A druhá je: „A koho se bude týkat to přiřčení?“

Žádný zdroj se netenčí. Lidskému důvtipu se vždy podařilo najít nebo vymyslet náhrady za zdroje, jež se uměle ztenčily kvůli lidské dychtivosti. Například petrolej. Až do roku 1850 nejpoužívanější hořlavina pro domácí osvětlení byl velrybí tuk. Toho roku „zvzácněl“, ne proto, že by už nebyl, ale protože někdo uvěřil, že nejmazanější věcí na světě bude skoupení celé produkce a zčtyřnásobení ceny. Načež někdo jiný si všiml, že existuje taková černá olejnatá věcička, co se uvolňuje ze země, jež se po jisté úpravě stává vhodnou hořlavinou. Zbytek je historie, velrybí olej je také jen historickou zajímavostí. Ta záležitost tím neskončila. Čerpání z velkých hloubek, započaté Rusy s vrtem 20 000 metrů na poloostrově Kola okolo roku 1960, odhalila, že petroleje je tolik, kolik se ho člověku jen zachce, jsme-li schopni ovšem čerpat z těchto hloubek, tedy s vysokými náklady. Prostřednictvím této techniky se stal Vietnam producentem petroleje, v rozporu se všemi předpoklady. A navíc, vrty, které byly označeny za „vyčerpané“, se začaly spontánně plnit, z hloubkových kapes, jež vyčerpány nebyly. To vše je ale jen nežádoucí poznámka pro nadnárodní monopolisty, ale dříve nebo později, jak správně říká J.K. Galbraith, „konvenční moudrost vyšachuje chod událostí.“

Termín „přiřčení“ podstrkuje, že jsou to jen „experti“, kdo jsou „v obraze“ a kdo může „přiřknout“. Což je pravda, dokud země a peníze budou to, co jsou. Ale s probouzením lidí, lze brzy očekávat, že ekonomie vzlétne na křídlech svobodné země a svobodného penízu. A opěvovaná „vzácnost“ skončí v odpadkovém koši historie.

Nobelovu cenu a jak se uděluje jsme již viděli. James B. Phelan ji převzal se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem v zádech s těmito slovy:

Co by doporučil Stiglitz místo obvyklého menu BM/FMI? Navrhl radikální pozemkovou reformu, útok na jádro velkých držitelů půdy, na lichvářské sazby poplatků pozemkových oligarchií v celém světě, normálně je 50% produkce pachtýřů. Tohle je bohužel velmi delikátní záležitost. Je mnohem jednodušší věřit, že konstantní růst ekonomie by byl schopen osvobodit se od složitých otázek državy půdy a přístupu ke zdrojům schopným vyprodukovat zisk. Takový politický program v agendě BM/FMI není, protože, jak Stiglitz správně poznamenává: „vyzývat pozemkový monopol znamená vyzývat moc elit.“ (44)

Ne všechny Nobelovy ceny měly podobný ráz, jako ta Stiglitzova. Někteří z nich dokonce svým teoriím věří, jako například Merton a Scholens, vítězové z roku 1997. A v roce 1998 ztratili na burze 1 250 miliard dollarů. Nebyly z jejich kapsy, to je jasné, byly to peníze, které jim svěřili centrální bankéři z celého světa, aby aplikovali své teorie, díky nimž vyhráli Nobelovu cenu. Kdo ty hlupáčky vytáhl z bláta, do kterého spadli? – Samozřejmě daňoví poplatníci USA prostřednictvím FEDu.

Bernard Maris z Univerzity v Paříži haní:

Od Miltona Friedmana (Nobel z roku 1976, guru neoliberálů) a Modiglianiho, se jedná jen o „nekompetentní neschopy“, opakovače receptů, které byly od počátku mylné, majordomy silných. Netroufají se říci, že neexistuje jedna teorie liberalismu, ať už se jedná o efektivnost či konkurenci. Jejich slova nejsou ničím jiným než ideologií a utopií. Totalitní – jako byly ty stalinistické.

Pro akademiky lichva neexistuje. Takže se pojďme podívat, jak co vypadá::

Kmen

Půda patří komunitě. Peníze nejsou nezbytné. V idylických, protože primitivních podmínkách, nebo v podmínkách primitivních, protože idylických – to je pravda. Náčelník Seattle z kmene Suquamish řekl:

Jak lze koupit či prodat nebe nebo vláhu země? Tahle myšlenka je nám cizí. Vždyť nejsme pány atmosférické svěžesti ani jasu vody, jak bychom je mohli koupit? (46)

Když idyla skončí v důsledku demografického růstu, dělba práce tuto vizi světa znemožní. Peníze se stávají nezbytnými a s nimi ani ne tolik právo jako povinnost někde se usadit.

Feudalismus

Půda náleží elitě, tedy šlechtě a vysokým církevním hodnostářům. Ti požívají statusu ius utendi (právo užívat), ale nikoliv statusu ius abutendi (právo zneužívat): šlechta si mezi sebou dělí o náklady na administrativu a obranu, kněží o náklady na sociální prevenci: náboženský kult, výchovu, zdravotnictví, sirotčince, útulky atd. Výnos z holé země je schopen tyto služby zaplatit.

V Evropě feudální systém trval dobrých sedm století. Neobvykle velká většina byla nevolníky. Poddaný, dobře si všimněme, nemá svobodu politickou, ale požívá určité záviděníhodné svobody ekonomické: pracoval pro pána čtyři týdny v roce, pro sebe a svou rodinu 14 týdnů, dalších 10 na luxus, který si chtěl dovolit – a požíval 120 dnů prázdnin v roce (především náboženských) (47)

Feudální monetární politika trpěla chronickým nedostatkem hotovosti, protože:

&ndsh; Panovala pověra, že peníz musí mít vnitřní hodnotu; a že drahé kovy je třeba „najít“; pokud se nenajdou, tím hůře pro ekonomii.

–Manipulace s kovovou mincí různými technikami a objev stříbrných dolů v nejrůznějších lokalitách umožnily ekonomické oživení, ale zvýšená likvidita a s ní i mobilita učinily feudálnímu systému konec.

Kapitalismus

S koncem feudalismus „nejsvětější“ vlastnický list zajišťoval nejen právo zabrání (ius utendi), ale také právo na vykořisťování (ius abutendi). Poddaní se stali pachtýři, ale stále více rostoucí a hrozivé nájemné tyto vypudilo z oněch kousíčků půdy, které obdělávali po staletí. Stali se z nich proletáři. Tím, kdo je zachránil před smrtí z podvýživy byla průmyslová revoluce, jež se nečekaně rozběhla ve stejnou dobu jako masivní vypuzování z pozemků (48).

Adam Smith napsal v té době již citovaný The Wealth of Nations. Není nemístné připomenout, že v době psaní tento požíval tučné penze pocházející z výnosů Vévody Buccleugha (Skotsko). Bylo by bývalo riskantní kousat do ruky dobrodince.

Dnešní ekonomové liberální školy neopakují Smithovy pragmatismy. Zmiňují půdu jako faktor produkce bohatství jako princip svých traktátů, jenže pak řeknou (nenapíší) „abrakadabra“ a země se promění v kapitál.

Sociální otázka byla celé 19. století prudce explozivní, způsobila masivní emigraci do nových zemí. Britové a Němci, vojensky silní, vyrazili vyvlastňovat Afričany; Irové a Italové, vojensky slabí, vyrazili pokoušet štěstí do obou Amerik. A Marx spisoval bichle o dárcích práce, kteří využívají proletáře, velmi se však chránil zmínit, že na počátku byl jen kontrast mezi hubenými platy bezzemků a oběma mocnostmi država půdy-lichva. Skutečnou situaci popsal Henry George v roce 1887:

Existují...... tři faktory výroby (pozn. bohatství) a pořád ještě čtvrtý a obecně i pátý faktor distribuce (pozn. bohatství). Kromě kapitalisty dárce práce A a najmutým dělníkem B, tu jsou také držitel půdy C, ukladatel daní a poplatků D a představitelé nepůdních monopolů E. To, co si mezi sebou rozdělí A a B, není produkt jejích spojených sil, ale to, co jim nechají C, D a E.

To, co George nazýval „představitelé nepozemkových monopolů“ je skutečně moc lichvy, lépe identifikované a popsané Gesellem o generaci později. Je důležité si povšimnout, že kapitalismus splétá oba monopoly – pozemkový a monetární pevněji než jakýkoliv jiný ekonomický systém. S pozemkovým monopolem jsou nerozlučně spojené vysoké sazby poplatků. V režimu ohrazování se půda špatně rozdělená mezi několik málo vlastníků a mnoho bezzemků stane typem investice s nejvyšším výnosem: zisky jsou garantovány hustotou populace a infrastrukturami, které vyrůstají okolo vlastnictví. Toto je také důvod, proč je vysoké finančnictví jasným nepřítelem zemědělců a zemědělských aktivit: monetární monopolisté vidí v těchto aktivitách hrozbu jejich spekulaci a právem. Potravinářské zboží je formou peněz. (50) Zemědělství pro obživu a směna jsou dvěmi ze tří faktorů (třetím je směnka), jež lichvě překážejí v tom, aby zvýšila své bohatství víc, než kolik se jí daří. Ze stejného důvodu finančnická manipulace vyháněla miliony malých zemědělců z jejich pozemečků během celého 20. století. (51) „List vlastnictví“ není tak neškodný, jak se jeví na první pohled. V Keni, Východní Africe neuplyne den, aby se v tisku neobjevila násilná epizoda způsobená „title deeds“, z níž prosakují mrtví a zranění.

Sociální doktrína církve

Papežské dokumenty k Sociální otázce nenabízejí žádná hotová řešení. Jsou to zásadně deklarace, jež mají sloužit jako pomůcky pro účinnou akci. Když navrhují nějaké řešení, pak je to řešení jistě prosté chyb doktrinálních a morálních, ale nikoliv prosté chyb ekonomických či politických.

Rerum Novarum (1891) je prvním bodem, citujme sv. Tomáše:

Člověk nemá považovat svůj vnější majetek za vlastní, ale za společný všem, tak aby umožnil se na něm podílet všem těm, kdo mají potřebu. Právě proto Apoštol pravil: „Poručte bohatým tohoto světa....velkoryse rozšířit řady tak, aby se mohli podílet i ostatní.“

.Tedy soukromé vlastnictví má hrát také sociální funkci, kromě toho, že má vycházet vstříc potřebám proletariátu.

Quadragesimu Anno (1931) přináší poslední bod:

Je nespravedlivé, je to velké zlo a je to porucha přirozeného pořádku, že velké konglomerace a asociace si osobují funkce, které by mohly být výborně zastávány menšími společnostmi a na nižší úrovni....Kdo je u moci, ten by se měl přesvědčit, že čím věrněji věrněji je dodržován tento princip subsidiarity, tím spokojenější a více prosperující je společnost.

Jenže hle, lék navržený Lvem XIII je vlastně ohrazování:

S dostatečným platem .....nebude pro pracovníka těžké..... domoci se malého majetečku....tato....otázka nebude moci být vyřešena, pokud tento majetek nebude považován za soukromý a nedotknutelný. Zákony, tedy, musí dávat přednost majetku, a politika musí být vedena tak, aby podněcovala ke snaze stát se majiteli. (55)

Jenže nedostatečné platy to neumožňují. A to nikoliv kvůli lačnosti dárce práce, ale kvůli jeho vykonávání funkce prostředníka mezi pracovníky a držiteli půdy/lichváři. Navíc, i kdyby se pracovníkovi podařilo uskutečnit to, co navrhuje papežský dokument, podnítilo by to ten proces, který, počínaje malými pozemky, vždy bez výjimky skončil vznikem velkostatku.

Je velkou pravdou, jak potvrzuje papež Lev ve stejném dokumentu, že „práce potřebuje kapitál a kapitál potřebuje práci“. Ale otázkou je, zda tato reciproká potřeba by mohla sama od sebe zvýšit platy. To se totiž nestalo po celé 20. století: zvýšení platu jedněch odborů nebo skupin odborů se vždy odehrávalo na úkor jiných platů, skupin a odborů, nikdy na úkor těch, kdo požívají rent a úroků.

Důkaz – paradoxní – toho, co udělal Henry Ford (1869-1947), nekatolík. Jsouce bez dluhů, mohl Ford zpětinásobit minimální mzdu svých dělníků a zvýšit platy natolik, že to jeho lidem umožňovalo koupit si auto, které vyráběli.

Selhání každé přímé politiky při řešení Sociální otázky otevřelo cestu nadnárodním korporacím, které dnes nestoudně vykonávají vládu nad světem prostřednictvím své globalizační politiky.

Jediný moderní papežský dokument o lichvě byl Vix pervenit Benedikta XIV (1745), první encyklika v absolutistickém řádu a také jediná, která se týká této záležitosti. Z nikdy nevysvětlených důvodů nebyl Vix Pervenit nikdy považován za součást Sociální doktríny církve.

Poslední odpověď na tuto otázku padla v roce 1845. Estelle a Mario Carotta, mexický manželský pár, pokoušejíce se porazit krizi způsobenou dluhy, která cloumala zeměmi latinské Ameriky v onom desetiletí, požádali Vatikán o formální vyjádření se k lichvě. Odpověď Kongregace pro Doktríny víry byla ta, že doktrína o lichvě zůstává nezměněná. (56)

Socialismus

Celé národní území je vlastnictvím státu. Následkem toho je každý občan průměrným zaměstnancem. Toto jednoduché řešení přišlo v důsledku toho, že marxisti předpokládali, že zneužívání pracujících je efekt soukromého vlastnictví prostředků výroby bohatství. Socialisté všech barev tomu dodnes věří, zapomínaje na ostudný pád sovětského experimentu, který trval 70 let.

– Znárodnění půdy dělá z každého občana nevolníka;

– Používání peněz činí dalekosáhle zbytečným. V sovětském Rusku pracovníci dostávali vysoké platy, to ano, ale nemohli si nic koupit. Jediný trh, který fungoval, byl ten černý.

– Anuluje nesmírný fiskální potenciál národního území a to tak dalece, že stát není schopen zaplatit sám sebe.

Rakouská škola

Ekonomická škola zvaná „rakouská“ odmítá státní intervence, ale nepřestává mávat vlajkou s rovností půda=kapitál, jak ji vytvořilo kouzelné abrakadabra liberálů.

Ve věci monetární otázky rakouská škola předpokládá (jako to dělají všichni), že emise peněz je v exkluzivní odpovědnosti, pokud ne povinností, státu. Joerg Guido Huelsmann, z Von Mises Institute píše:

Monetární produkce musí být ponechána svobodnému trhu. Vládní intervence peněžní směnu nezlepšuje; jednoduše obohacuje několik málo vyvolených na úkor těch, kdo peníze používají. A z estetického úhlu pohledu je neštěstí úplné: místo aby zacházel s pěknými mincemi ze zlata a stříbra, jsou občané zákonem nuceni se spokojit s nic neříkajícími kusy papíru. (57)

Překvapivě i The Economist je z papírových peněz rozmrzelý:

V roce 1971 svět kývl na peníz „fiat“, ten peníz, o němž bylo řečeno, že vznikl vládním dekretem a není podepřen ničím jiným, než sliby centrálních bank, že budou hodnotu penízu chránit. Jsou však tací, kteří začali zpochybňovat hodnotu těchto slibů. (58)

Jsou však také tací, kteří nikdy nevěřili v hodnotu těchto slibů, a tím méně v hodnotu oněch „pěkných peněz ze zlata a stříbra“. Gesell dokázal, že jen papírové peníze jsou schopny držet krok s růstovou ekonomií, a že přiřknout hodnotu cenným kovům, které se nacházejí (gefunde, gefunde, gefunde, jak ironizuje našinec) odsuzuje ekonomii k perpetuálnímu vysílení, jež z každé republiky dokáže udělat společnost žebráků. Toho důkazem je rok 1916. Že ještě 90 let poté existují lidé, kteří se dosud neosvobodily z očarování Krésem, je aby se tak řeklo, pramálo zarážející. A že argumenty Gesella jsou dosud ignorovány, to smrdí na kilometr.

Ale to není vše: pánové z rakouské školy si nepovšimli, že emise peněz je kontrolována tzv. „volným trhem“ 200 let a že vlády vykonávají signoraggio-seignorage-panské výlučně na kovových drobných, je ještě více zarážející. Zda se tu jedná o ignoranci sic et simpliciter nebo o to, že jim to tak vyhovuje, mi nepřísluší říci.

Jsou však tací, kterým se podařilo se z osidel Mamonu vyvléknout. Pojďme se na ně podívat.

Pokračování...

Známka 1.8 (hodnotilo 40)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

58

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc březen přispělo 124 čtenářů částkou 17 453 korun, což je 58 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

S EU na věčné časy a nikdy jinak25.03.17 15:08 Evropská unie 0

Naši zemi projíždí další americký vojenský konvoj25.03.17 14:59 Česká republika 0

Pozvánka na pietní akt za oběti agrese NATO proti Jugoslávii 199923.03.17 22:12 Česká republika 2

37 % švédské populace mezi 0-44 lety má imigrační pozadí23.03.17 20:09 Švédsko 0

Molenbeek: Policie objevila 51 neziskových organizací podezřelých z napojení na islámský terorismus23.03.17 18:57 Belgie 0

Teroristický útok v Londýně spáchal britský islámský konvertita, učitel a otec tří dětí23.03.17 18:14 Británie 0

Teroristický útok v Londýně22.03.17 21:26 Británie 7

Rasismus černých vůči bílým že neexistuje?21.03.17 17:42 Neurčeno 4

Saúdskoarabský vrtulník rozstřílel loď se somálskými uprchlíky20.03.17 21:32 Saudská Arábie 7

Dva syrští krimigranti pobodali Němce20.03.17 21:07 Německo 1

Umřel Rockefeller. V pekle mají mejdán20.03.17 20:16 Neurčeno 11

"Četníci z Luhačovic" - gay scéna v seriálu20.03.17 16:39 Česká republika 8

Černoši rozkradli ceny na pouti v Oaklandu19.03.17 19:54 USA 5

Britská vláda a velké firmy stáhly reklamu z Googlu. Vydělávala extremistům19.03.17 12:48 Británie 0

Európa: Poďme ukončiť slobodu prejavu! Stávajú sa európske krajiny policajnými štátmi?18.03.17 20:47 Evropská unie 5

Co má společného gender a energetika?18.03.17 10:23 Česká republika 2

Mýval půjčený do reklamy se vrátil s traumatem z ňader, žaluje zoo filmaře17.03.17 09:34 Rusko 4

Google bude ve vyhledávání odsouvat politicky nekorektní weby na nižší pozice17.03.17 08:09 Česká republika 4

Homo-lobby má problém: lidem se začíná zajídat17.03.17 00:13 Neurčeno 1

Islamistická strana se dostala do Nizozemského parlamentu16.03.17 23:25 Nizozemsko 1

Měnové kurzy

USD
25,02 Kč
Euro
27,02 Kč
Libra
31,20 Kč
Kanadský dolar
18,70 Kč
Australský dolar
19,07 Kč
Švýcarský frank
25,24 Kč
100 japonských jenů
22,47 Kč
Čínský juan
3,64 Kč
Polský zloty
6,34 Kč
100 maď. forintů
8,70 Kč
Ukrajinská hřivna
0,92 Kč
100 rublů
43,93 Kč
1 unce (31,1g) zlata
31 157,63 Kč
1 unce stříbra
444,57 Kč
Bitcoin
22 718,17 Kč

Poslední aktualizace: 25.3.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 22 530