Thajsko - díl II.

Město, které nikdy nespí

Vladimír Stwora

12.2.2009 Komentáře Témata: Cesty 3306 slov

Kdybych hledal synonymum pro Bangkok, bylo by to označení z titulku – město, které nikdy nespí. Kdo miluje spousty lidí brouzdajících sem a tam v prohřátých nočních ulicích, vždy otevřené a stále plné kavárničky a bary se stolky na chodnících, girlandy světel kam se podíváš, uliční stánky plné thajských dobrot, exotického ovoce, zmrzliny i bezcenné veteše, kdo miluje pouliční diskotéky a party, hluk velkoměsta v nejlepším slova smyslu, pro toho je Bangkok.

Nevím, jestli jsem to dobře popsal. Byl to šok, ale příjemný. Jako laskavá sprcha teplé vody. Pro mě o to zřetelnější, že jsem dorazil z promrzlého a vždy zachmuřeného kanadského města, kde i v horkých letních večerech zůstávají ulice smutně prázdné a opuštěné – natož v zimě.

Je ovšem pravdou, že Thajci, respektive čínská populace slavila zrovna příchod čínského Nového roku. Oslavy probíhají několik dnů a můj pobyt v Bangkoku se strefil právě doprostřed. Možná v jiné dny to tam tak není. Nicméně první dojem bývá často nejlepší a toto byl můj první dojem.

Ubytovali jsme se v ulici Soi Rambuttri. Pokud pojedete do Bangkoku a budete hledat ubytování, doporučuji tuto ulici. Je plná ubytovacích podniků, hotelů a hospiců, určitě něco najdete. Rezervaci předem nepotřebujete. Ceny za noc od 300 do 2500 bahtů (190 – 1600 korun). My jsme se ubytovali v Sawasdee House – klimatizovaný pokoj s manželskou postelí za 750 bahtů (460 korun) na noc. Mimochodem sawasdee znamená thajsky něco jako ahoj nebo vítejte, prostě pozdrav.

Ulice Soi Rambuttri

Honza už tam byl dříve a vedl nás najisto. Nicméně po otevření pokoje následoval šok. Temná místnůstka 3 x 3 metry bez oken a bez koupelny, jediným nábytkem byla postel a malinký noční stolek. Osvětlena byla titěrnou, počítám asi pětiwattovou žárovkou s nepropustným, hranatým stínidlem, takže i to málo světla bylo ještě směrováno jen nahoru a dolů. Pokoj tonul ve tmě a působil jako sauna. Tak to ne, tohle nechci. Seběhl jsem dolů do recepce a žádal něco většího. Měli pokoj s koupelnou, stál jen o 50 bahtů více. Beru.

Druhý pokoj nebyl o moc větší než ten předchozí. Pětiwattové žárovky byly tentokrát dvě a pokoj měl dveře, které vedly do koupelny s oknem ven. Stačilo je otevřít a do pokoje proniklo trošku světla. Bohužel se světlem i hluk z ulice. Pokoj byl totiž v prvním patře a vedl přímo na ulici Soi Rambuttri. V oknech nebylo sklo, nebylo tam vůbec nic, jen záclonky. Při vykonávání potřeby tak stačilo jen mírně odhrnout záclonku a pozorovat lidi při kavárenských stolech ze vzdálenosti několika metrů. Hm. Žádná sláva to tedy nebyla, ale já jsem byl příliš unaven po cestě, toužil si dát sprchu a na chvíli si lehnout s nohama opřenýma o zeď. Vzal jsem to a zaplatil na tři dny dopředu – celou délku svého pobytu v Bangkoku. Byla to chyba.

V následujících dnech jsem zjistil, že téměř všechny hotely, hotýlky a hospice v ulici nabízely pokoje lepší, větší, klidnější, samozřejmě s oknem a za stejnou nebo nižší cenu. Ale už se nedalo nic dělat. I v samotném Sawasdee House měli pokoje lepší a světlejší, jenže v době, kdy jsme tam zrovna přišli, byly náhodou všechny obsazené a ty, co nám nabídli, byly jediné volné. To jsme zjistili až poslední den při odchodu.

Nedá mi to, abych se nezmínil o záchodech. Ty jsou v Thajsku dvojího druhu. Na vesnicích to bývají klasické turecké záchody se dvěma šlapkami a dírou uprostřed, ve městech a v hotelích pak normální evropské mísy vybavené navíc hadicí s tryskou. Honza mě poučil, že toaletní papír, ač přítomen, neslouží k tomu, k čemu slouží u nás, ale pouze k osušení. A použitý se nevhazuje do mísy, ale do odpadkového koše. Vlastní očistný proces provádíte hadicí. Zpočátku se mi to nezdálo, asi za týden jsem si zvykl a nakonec uznal, že na tom něco je. Očista proudem vody a mýdlem mi připadá přeci jen hygieničtější.

Pokoj v Sawasdee House jsem si nevyfotografoval. Omylem. Myslel jsem, že to udělala manželka, ona si zase myslela, že jsem to udělal já. Takže ten památný pokoj je jediný, který nemáme zvěčněný. Škoda.

Po skvělé večeři (o thajském jídle budu ještě psát) následuje sprcha a pak rychle na kutě. Časový posun 12 hodin mezi Torontem a Bangkokem a únava z dlouhé, úmorné cesty způsobují, že usínám poměrně rychle, ačkoliv otevřenými dveřmi z koupelny doléhá rytmické bušení reproduktorů z přilehlé kavárny dole v ulici.

Budím se ve čtyři ráno – projevuje se časový posun a hluk z ulice je rušivý. Vykouknu z okna a nestačím se divit. Kavárenské stolky jsou stále obsazené. Pravda, ne všechny, asi jen třetina, ale lidi tam sedí a dál popíjejí, baví se, z reproduktoru zní hudba, jako kdyby byly čtyři odpoledne. Je to neuvěřitelné. Ve čtyři ráno!

Fotogalerie V ulicích Bangkoku

Několik slov o buddhismu

Protože buddhismus je v Thajsku nejrozšířenější náboženství (95% thajské populace se řadí mezi Théraváda buddhisty), a protože se v dalším pojednání budu věnovat sochám Buddhů, neuškodí, když si řekneme něco málo o filosofii buddhismu. Nejsem odborník, jistě mě někteří opraví.

Buddha

Buddha, neboli probuzený, byl původně nepálský princ, narodil se 563 př. n. l., tedy zhruba před 2500 léty, přečetl jsem si v encyklopedii. Bylo mu dáno jméno Siddhárta Gautama (Gótáma) – „Ten, jehož cíl je dosažen“. Ve věku 29 odešel do bezdomoví a podroboval se po vzoru jiných učitelů té doby tvrdé askezi. Tak tvrdé, že téměř umřel. Když se vyhublý na kost doplazil z posledních sil k řece a napil se, uvědomil si, že toto není cesta. Další roky putoval zemí jako poutník a žil z milodarů. Roku 526 př.n.l. dosáhl Siddhárta konečného poznání. Uvědomil si, že existuje nekonečný řetěz převtělování. Že to, co umře, se okamžitě narodí jako něco jiného, přičemž zlé skutky vedou k neblahým zrozením a dobré skutky naopak k zrozením příznivým. Cituji ze stránky Životní energie:

Uvědomil si (Siddhárta), že během svých minulých životů již zažil téměř vše, co jen bylo možné. To se však každým dalším zrozením stále jen znovu a znovu opakovalo, až zde nebylo téměř nic nového, po čem by ještě mohl toužit a co by bylo možné ještě zakusit. Zjistil, že celý život je od samého počátku plný utrpení. To však smrtí nekončí, ale pokračuje dál s dalším a dalším zrozením. Všechny bytosti bez výjimky tak trpí za své zlé skutky, trpí, protože hnány svou touhou neustále něco hledají a nemohou to nalézt nebo to naopak již nalezly, ale trpí následnou ztrátou nalezeného. Trpí ztrátou a odloučením od svých blízkých, trpí, protože lpí na majetku a na chybných představách o životě i světě, trpí z nevědomosti, trpí nemocemi, bídou, válkami, stářím, trpí v životě i smrti a toto utrpení nemá konce. Utrpení se tak vyjevilo jako základní charakteristika života stejně jako neustálá změna a pomíjivost všeho.

Smyslem života by mělo být přerušení karmického řetězu nekonečných rození a umírání a dosažení nirvany – stavu neexistence. K té vede osmidílná Buddhova stezka.

Základem buddhismu je Dharma – čtyři vznešené pravdy, které říkají, že (1) existuje utrpení, (2) utrpení má svůj původ - žádostivost, (3) odstranění žádostivosti vede k odstranění utrpenía a že (4) existuje cesta, která vede k odstranění utrpení. Je to osmidílná Buddhova stezka.

Buddhistické učení, ačkoliv je příliš nechápu, je mi sympatické. Je mi bližší svým pojetím života, tím, že vlastně nemá Boha, ke kterému se člověk musí modlit, a kterého se musí bát. Není to tak temné náboženství jako třeba křesťanství, které pozemské radosti považuje za hřích s tím, že skutečný život je až po smrti, nebo - nedej bože - ještě temnější judaismus; nevyžaduje askezi (Buddha askezi zkoušel a později odmítl, pamatujete?), je to mírumilovné náboženství (nikdy v jeho jménu nebyly upalovány čarodějnice) respektující nejen lidi, ale všechny živé tvory. Skutečně respektující. Právě proto, že nějaký ten toulavý pes či kočka by mohl být eventuálně (jak věří buddhisté) váš převtělený dědeček.

Vůbec je zvláštní, že čím jsem starší, tím tak nějak více uznávám asijské kultury a jejich způsob života. Jsou mi sympatické směry buddhismu, animismu, filosofie konfucianismu, či (nesmírně moudrého) taoismu. Vyhovuje mi jóga spolu s meditacemi a dechovými cvičeními, tibetské cvičení.

Zlatý Buddha

Probouzíme se do příjemně teplého, prosluněného rána. Nemohu si dát svou pravidelnou ranní studenou sprchu, neboť voda tekoucí ze sprchové hubice je buď vlažná nebo teplá. To ostatně platí o všech sprchách za celou dobu mého pobytu v Thajsku. Rovněž pravidelné cvičení Pěti Tibeťanů v titěrném pokojíku nepřichází v úvahu – není kde.

Zlatý Buddha

Snídaně – mísa jižního ovoce s jogurtem a müesli plus káva (vše vynikající) v hotelové restauraci za 60 bahtů (37 korun) – a vyrážíme na první „výpravu za poznáním“: chci vidět zlatého Buddhu v chrámu Wat Traimit v čínské čtvrti. Zvolili jsme cestu lodí po řece Chao Phraya majestátně protékající městem. Lodní „autobus“ jezdí každých několik desítek minut, jízdenka přijde na 13 bahtů (8,50 Kč). Příjemná cesta, rozhodně příjemnější než přehřátými ulicemi Bangkoku.

O zlatém Buddhovi jsem četl ještě doma. Nemohl jsem si tuto atrakci nechat ujít. Jde o třímetrovou sochu Buddhy vážící 5,5 tuny a vyrobenou ze zlata. Je to největší zlatý Buddha na světě. Pokusy zjistit původ sochy zatím selhaly. Ví se, že pochází patrně z období Sukhothai nebo Ayodhya před sedmi sty léty.

V roce 1956 stěhovali těžkou sochu Buddhy do chrámu Wat Traimit. Lano jeřábu se přetrhlo a socha padla na zem. Dělníci ji tam nechali ležet. Ráno zjistil kolemjdoucí buddhistický mnich, že sádrový plášť na soše na jednom místě praskl. Když nahlédl do pukliny, něco se tam zlatě lesklo. Ukázalo se, že socha je celá zlatá a pokrytá sádrovým obalem. Předpokládá se, že sochu takto ukryli před nájezdy loupeživých kmenů z Barmy někdy v období Ayutthaya nebo Sukhothai. Někteří se domnívají, že těch zlatých soch bylo původně více, bohužel, všechny až na tuto jedinou byly ukradeny a odvezeny ze země. Prý se mnozí Thajci od té doby pokoušejí oloupávat sádrové a kamenné Buddhy, ale marně, další zlatá socha zatím nalezena nebyla.

Zkusmo jsem si spočítal cenu té sochy. Pominu-li historickou a uměleckou cenu, které jsou zřejmě nevyčíslitelné, vychází mi při dnešní ceně 20 tisíc Kč za unci zlata něco přes 3,5 miliardy korun (přesně je to 3 550 974 178 Kč – doufám, že jsem se nespletl v desetinné čárce). Kupodivu socha není nijak zvlášť hlídána, ani zabezpečena. Stojí v poměrně skromném chrámu Wat Traimit v čínské čtvrti. Chrám je ze všech stran otevřen, nehlídá tam žádná policie a nenašel jsem tam ani kamery. Vstupenka přijde na 20 bahtů (12 korun). Před vstupem do chrámu se musíte zout a musíte být slušně oblečeni, muži v dlouhých kalhotách (na to se už příliš nehledí) a ženy zahalená ramena – kdo je příliš odhalen, může si ve stánku půjčit oděv, ale to platí o všech buddhistických chrámech v zemi.

Zlatý Buddha je impozantní, ale poprvadě řečeno, kdybych nevěděl, že je ze zlata, ničím by mě neupoutal. Všechny sochy Buddhy jsou natřeny zlatou barvou, takže se mezi nimi ten skutečně zlatý prostě ztrácí.

Vycházíme z chrámového komplexu Wat Traimit, bereme si tuk-tuk a míříme do Wat Pho podívat se na největšího Buddhu. Socha (opět pozlacená) měří 46 metrů na délku a 15m na výšku a zobrazuje umírajícího Buddhu v okamžiku, kdy přechází do nirvany.

V blízké galerii mají navíc největší sbírku Buddhů – 394 pozlacených soch. Uf. Dosti Buddhů. Ale ještě se musím zmínit o buddhistických mniších. Potkal jsem je nejen ve Wat Pho, kde mají svou školu, ale i na ulicích Bangkoku a v dalších městech. Nelze si jich nevšimnout. Nosí sandály, oranžová roucha a mívají vyholené hlavy. Těší se zvláštní úctě. Žijí z milodarů, měli by se vystříhat alkoholu, kouření, nesmějí se dotknout ženy. Chce-li žena něco podat buddhistickému mnichovi, nesmí mu to podat přímo, ale někam položit a mnich si to vezme.

Ale teorie je teorie a zelený strom života vypadá jinak. Na letišti v Suratthani jsem viděl skupinu buddhistických mnichů. Vyskákala z taxíku a každý hned odněkud ze záhybů svého oranžového roucha vykouzlil cigaretu a už kouřili. :-)

Říkali mi, že je dobrým zvykem, a je to otázka prestiže, aby se každý thajský muž stal v době, kdy se u nás chodívalo na vojnu, tedy po skončení školy, na krátký čas (období tří měsíců, ale někdy jen týden) mnichem. Vstupuje do kláštera jako sangha – novic – a rodina, jejíž syn toto vykonal, je v Thajsku vážená. Sympatický zvyk. Něco podobného mladým lidem jen prospěje. Určitě je to lepší než povinná vojenská služba. V Thajsku existuje 32 tisíc klášterů, žije tam 460 tisíc mnichů, dočetl jsem se v průvodci.

Kromě mnichů – mužů – existují také buddhistické mnišky – ženy. Nazývají se bhikhuni, nosí bílá roucha, vyholené hlavy a v podstatě dodržují stejná ustanovení jako jejich mužské protějšky, nicméně jejich postavení ve společnosti není tak prestižní.

Fotogalerie Chrámy, pagody a Buddhové

Plovoucí trh (Floating Market) v Damnoen Saduak

Je pondělí, Honza se bohužel musí vrátit do Suratthani, kde učí. Šéf mu na další dny nedal volno, nemá jej kdo zastoupit. Loučíme se tedy hned ráno, on míří na letiště a my na proslavený vodní trh (Floating Market) 70 km od Bangkoku v Damnoen Saduak.

Vodní trhy

Představte si asi 20m široké kanály namísto ulic. Něco jako Benátky, ale bez zděných staveb po stranách. Ty nahrazují převážně chatrče s chybějícími stěnami směrem k vodě. V těch chatrčích sedí trhovci a nabízejí své zboží. V kanálech plují štíhlé lodičky, některé s motorem, jiné postrkované bidlem. Na nich sedí další trhovci prodávající kdeco. Nejčastěji ovoce a zeleninu, ale i sošky, suvenýry, CD-čka, teplé i studené nápoje, teplé i studené jídlo. To jídlo vám přímo v lodičce připraví, mají tam propanbutanový vařič, a podají na normálním porcelánovém talíři i s příborem. Na tom vařiči vaří i v pořádně velkých kotlích. Když dojíte, talíř vrátíte a oni jej v té lodičce umyjí (mají tam i obdobu kuchyňského dřezu). Raději nepřemýšlím nad tím, odkud berou vodu. Doufám, že ne přímo z toho kanálu. Je totiž poměrně nečistá. Nepáchne, ale plave v ní leccos. Mimo loděk trhovců proplouvají kanály i loďky zákazníků, nejčastěji turistů.

Říkají, že kdo chce vidět skutečně plovoucí trh tak, jak kdysi vypadal, měl by si přivstat. Kolem páté hodiny ranní tam ještě nejsou turisté, nakupují jen místní, a to je ta pravá poezie a potrava pro kamery. My jsme přijeli až v 11 dopoledne, takže mezi trhovci se proplétaly už jen loďky s turisty. Přesto je to impozantní zážitek. V poměrně úzkých kanálech vznikají pravé dopravní (lodní) zácpy, loďky do sebe vrážejí, trhovci podávají (často přes prostřední loďku) zákazníkům zboží a přijímají (zase přes prostřední loďku) peníze.

Fotogalerie Plovoucí trhy v Damnoen Saduak, Raburi

Toulaví psi a kočky

Tak tohle mě šokovalo v ulicích Bangkoku a pak všude, kam jsem se hnul. Byli tam. Psi i kočky, které nikomu nepatří. Lidé jim neubližují, alespoň jsem to neviděl (bylo by to v rozporu s buddhistickým učením), obcházejí je a prostě ignorují. Pokud se pes či kočka rozhodnou přejít frekventovanou ulicí, učiní tak a vozidla i motorky se jim vyhýbají či zpomalují. Za celou dobu jsem zaznamenal jen jednoho přejetého psa ležícího na vozovce. Bylo to na dálnici cestou autobusem do rezervace Khao Sok. Vzhledem k intenzitě dopravy a počtu volně pobíhajících psů to považuji skoro za zázrak.

Ve čtyři odpoledne, v době největšího horka, jdeme s manželkou k hotelu. Na křižovatce s naší ulicí stojí smutný, prašivý pes. Viděl jsem, jak několikrát olízl chodník, na kterém ulpěla vlhkost z nějakého odpadku. Bylo mi ho líto. Měli jsme s sebou v láhvi vodu, chtěl jsem mu ji dát. „Pojď prosím tě,“ odmítla mou snahu manželka, „ty jsi se zbláznil, stejně mu to nemáš do čeho nalít.“ Musel jsem uznat, že má pravdu. Poslechl jsem. Na pokoji mi to ale nedalo. Odřízl jsem z prázdné plastikové láhve dno, to byla jako miska, natočil do prázdné láhve vodu z vodovodu a vrátil se. Pes už tam nebyl. Od té doby jsem s sebou tyto „instrumenty“ nosil vždy a pátral po žíznivých psech v ulicích rozpáleného města. Co čert nechtěl, už jsem žádného nepotkal.

Teprve poslední den, když jsme čekali na letišti v Bangkoku, zahlédl jsem dole na parkovišti dva smutné, toulavé psy. Bylo opět horko jak náleží. Tentokrát jsem se už manželky na nic neptal. Pod záminkou, že si jdu zakouřit, jsem ji zanechal v letištní hale, v obchodě koupil láhev vychlazené čisté vody, z odpadkového koše vytáhl použitý kelímek od kávy, opláchl ho a mazal jsem dolů na parkoviště, kde jsem psy zahlédl.

Opatrně jsem se k jednomu přiblížil. Opatrně proto, že pes se mě zjevně bál. Jakmile uviděl, že se k němu blížím, začal ustupovat. Nalil jsem do kelímku vodu. Snažil jsem se k němu promlouvat tichým hlasem, ale stále ustupoval. Druhý pes to samé. Nakonec jsem tam kelímek s vodou zanechal a vrátil se. Nevím, zda ji vypili.

V období dešťů to zřejmě není takový problém, ale v období sucha najít ve městě místo, kde mohou psi a kočky uhasit žízeň, může být docela problém. Mnohem větší, než s tím, jakžtakž se nasytit. V ulicích najdou spoustu zbytků jídla. A když si ještě představím, že často je to jídlo velmi pálivé (ve stylu thajské kuchyně) a po takovém bývá žízeň dvojnásobná, není jim co závidět.

Transport zvířat

Přesto jak šly dny, začínal jsem mírně měnit názor. Pravda, ti psi v horku trpí. Na druhé straně mají to nejvzácnější, co každý živý tvor může mít: svobodu. Neviděl jsem za celý svůj pobyt psa smutně přivázaného u boudy. Thajci mají psy a kočky rádi, o tom není pochyb. Skoro v každém krámku, v každém domě, jak jsem později zjistil v Suratthani, nějaký čtyřnožec žije. Ti ostatní, kteří nikomu nepatří, žijí na ulici a lidé jim zjevně neubližují. Zřejmě se takoví psi a kočky dlouhého života nedožívají, ale je to život svobodný.

A když už povídám o zvířatech, musím se také zmínit o transportu hospodářských zvířat. Téma, které mě v našich „civilizovaných“ podmínkách nenechává chladným. V Evropě i na severoamerickém kontinentě je transport zvířat na jatka součástí koloritu tamních dálnic. Říkám jim kamiony smrti a při jízdě je podvědomě vyhledávám očima. Vždy mám při tom pocit studu za naše barbarství. V Thajsku jsem po nich také pátral vyškoleným zrakem, ale nic nevypátral. Jen jednou jsem se setkal se dvěma pick-up tracks naloženými mladými, živými vepříky. Bylo to při čekání na loď na ostrov Koh Phan. Vepříci měli svázané nohy a leželi na boku, v těsných klecích se nemohli postavit. Smutný pohled. Mám to vyfotografované. Neviděl jsem ale kamióny s drůbeží, ačkoliv drůbeží maso je v Thajsku oblíbené. Snad je vozí jen v noci, nebo je nevozí vůbec a „zpracovávají“ je v místě chovu, nevím. V každém případě si myslím, že Thajci se ke zvířatům nechovají tak špatně jako my. Důvodem zřejmě bude Buddhismus a víra v karmu.

Fotogalerie Toulaví psi a kočky

Někteří jsou sami i v Thajsku...

Do Thajska se jezdí si užít. Není to žádné tajemství. A nejde jen o náhodný sex s místními krasavicemi, platí to pro obé pohlaví. Horké podnebí, lehké oblečení, spousta mladých lidí, hudba, prohřáté noci - to vše jsou přírodní afrodisiaka. Ale ne každý si zřejmě užívá. Mám před očima scénu z ulice, kde jsme bydleli.

U stolku v kavárničce seděla dívka, mohlo jí být tak třicet. Seděla sama. Nebyla ošklivá, ale tak nějak z ní čišela opuštěnost. Možná se mi to zdálo, nevím.

Vytáhla si fotoaparát a maličký stativ - trojnožku. Kameru umístila na stativ na stůl, namířila na sebe, odtáhla se a líbezně se do objektivu usmála. Blesk. Znovu kameru připravila na samospoušť, změnila malinko postavení, znovu se usmála do objektivu. Řekl bych, že pořizovala fotodokumentaci pro své přátelé doma, možná pro své rodiče. Ty obrázky budou dokazovat, jak se tam, na té dovolené, měla báječně...

Pozoroval jsem to a bylo mi malinko trapně za tu dívku. Že to vidím, že vidím, jak je sama, že jsem prohlédl její malý podvod. A bylo mi i smutno. Protože ve skutečnosti jsme sami všichni, i když to tak někdy nevypadá.

Pokračování...

Seznam fotogalérií k článku

Všechny díly našeho povídání o Thajsku

Známka 1.1 (hodnotilo 71)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

76

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc květen přispělo 153 čtenářů částkou 22 696 korun, což je 76 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Ruffin: Černoch vystřílel bílou rodinu21.05.17 19:39 USA 3

Alžírský milionář: Na mé akci v Cannes musí mít všechny ženy burkini21.05.17 19:03 Francie 3

V noci z pátku na sobotu bylo do Itálie navezeno 5.000 ilegálních migrantů21.05.17 18:53 Itálie 1

Wismar: Turci znásilnili 13 letou dívku21.05.17 18:40 Německo 0

Video útoku na Times Square21.05.17 18:17 USA 1

Švédská prokuratura zastavila Assangeovo vyšetřování kvůli znásilnění, zatčení mu hrozí stejně19.05.17 11:40 Švédsko 1

Propagandistická videa placená Sorosem už i v ČR17.05.17 22:16 Česká republika 7

Je země znovu placatá? Tuniská studentka narovnává vědu, aby byla v souladu s koránem17.05.17 21:58 Tunisko 1

Propagandistické video EU zobrazuje východoevropany jako nenávistné rasisty17.05.17 21:15 Evropská unie 5

Město Flensburg nechalo nainstalovat homosexuální semafory17.05.17 14:16 Německo 1

Ještě jednou o ransomware Wcry: kvalitní článek na Lupa.cz přiznává autorství NSA17.05.17 12:00 Česká republika 1

Za posledním útokem ransomwaru stojí ... tradadadááá ... Severní Korea. Tvrdí novinky.cz16.05.17 11:28 Česká republika 3

Venezuela opouští Organizaci amerických států15.05.17 20:16 Venezuela 0

Buržoazní teror v současné Venezuele15.05.17 20:09 Venezuela 0

Za posledním útokem ransomwaru na počítačové sítě stojí NSA, média mlčí15.05.17 09:25 USA 7

Macron navštíví Merkelovou první den v úřadu, ještě si ani nepověsí kabát v kanceláři14.05.17 18:30 Francie 0

Nedělní chvilka poezie od písničkáře Pepy Nose14.05.17 10:03 Německo 0

Kde se zastaví kurz bitcoinů?12.05.17 00:05 Neurčeno 10

EU schválila bezvízový styk s Ukrajinou11.05.17 13:36 Evropská unie 3

Evropská unie financuje projekt otevřených hranic a volného pohybu migrantů v Africe - těšme se na nové vlny migrantů10.05.17 00:59 Evropská unie 2

Měnové kurzy

USD
23,54 Kč
Euro
26,50 Kč
Libra
30,58 Kč
Kanadský dolar
17,46 Kč
Australský dolar
17,64 Kč
Švýcarský frank
24,25 Kč
100 japonských jenů
21,17 Kč
Čínský juan
3,42 Kč
Polský zloty
6,31 Kč
100 maď. forintů
8,59 Kč
Ukrajinská hřivna
0,89 Kč
100 rublů
41,61 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 678,00 Kč
1 unce stříbra
403,81 Kč
Bitcoin
51 459,09 Kč

Poslední aktualizace: 23.5.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 25 564