Těžký život státního úředníka

J.S.

13.11.2008 Komentáře Témata: Evropská unie, Česká republika 1221 slov

Druhým rokem pracuji jako malý úředníček ve státní správě a musím se s vámi, kteří nemají to štěstí brát výplatu za nicnedělání, podělit o některé své zážitky a zkušenosti. A trochu vás nasrat. Jak říká kolega: „Kdyby ti lidé věděli, co tady děláme, tak nás všechny nakopou do prdele.“

Každý úřad a jeho úředníci se snaží vytvářet dojem nenahraditelnosti, proto si nemohu dovolit vystupovat pod svým jménem a ani nemohu jmenovat instituci, v níž pracuji, přesněji řečeno, jsem zaměstnán. I když – jak jsem se mnohokrát přesvědčil – všude tam, kde se hospodaří s cizími penězi (ať již ze státního rozpočtu nebo z fondů EU), je to vesměs podobné.

Pracoval jsem mnoho let v soukromém sektoru. Ať již to bylo v malém podniku rodinného typu, středně velké nadnárodní firmě, kde mluvil skoro každý jiným jazykem, nebo na manažerské pozici poměrně velké výrobní firmy, všude jsem si musel mzdu řádně odpracovat. Na posledním místě jsem sice získal nejcennější zkušenosti, ale za cenu permanentního stresu a šíleného pracovního nasazení. Cítil jsem, že dlouhodobě tento stav nevydržím. Proto jsem se rozhodl využít toho, že jsem vystudoval hospodářskou politiku a správu, a zkusit štěstí (byť za podstatně menší plat) v klidnější sféře – ve státní správě.

Vyhrál jsem několikakolové výběrové řízení (teprve později jsem se dozvěděl, že dostat se na jakýkoli lepší post do státní správy prostřednictvím výběrového řízení je naprostá výjimka – většinou jsou obsazovány známými, příbuznými, příbuznými známých a známými příbuzných), prošel jsem vstupním školením, kde nám pánové a dámy z ministerstev a úřadů přednášeli o důležitosti naší práce, zatímco většina budoucích kolegů se ládovala chlebíčky a zákusky. Naivně jsem si v tu dobu myslel, že zvládnout novou profesi nebude žádná legrace.

Pak jsem nastoupil. Dostal jsem svůj počítač, stůl, telefon, parkovací kartu, vizitky, hesla, atd. a začal jsem přemýšlet, co mám vlastně dělat. Nejprve jsem se snažil komunikovat se svými bezprostředními nadřízenými, očekávajíc jejich instrukce. Po týdnu jsem od kolegů odkoukal, že nejdůležitější je tvářit se, že mám spoustu práce, pravidelně chodit na kávu a cigaretu a hlavně se na pravidelných poradách neustále chválit a vyzdvihovat užitečnost své pozice. A bedlivě naslouchat, kdo s kým co má a kdo na koho co ví, kdo jak co komu dohodil, atp.

Uběhl měsíc a přišlo další čtyřdenní školení. Hotel, chlebíčky, tlachání o ničem, přednášky bez obsahu, večer povinná dobrovolná zábava v podobě požírání pizzy a bowlingu. Všichni jsme se na sebe usmívali a tvářili se, jako by nás naše „práce“ nesmírně naplňovala. Někteří obzvláště slizcí jedinci začali zcela nepokrytě lézt do těch správných řití: „Ano, pane řediteli, také si to myslím, máte pravdu, pane řediteli, jste člověk na svém místě, pane řediteli.“ „Skvělý hod pane řediteli, to jste řekl hezky, pane řediteli, dobrou chuť pane řediteli …“ Brrr. Osobně jsem na hru na práci sice také přistoupil, přesto jsem se snažil zůstávat spíš v pozadí. Nakonec jsem zjistil, že se náš tým rozdělil na dva neformální tábory. Ty, kteří už přišli na to, jak tenhle systém funguje (a navzájem se tím nesmírně baví), ale snaží se udržet si svou pozici, a na ty, kteří chtějí výš a výš a neváhají ke svému postupu využít čehokoli. Zmínit se o absurdnosti naší práce před těmi druhými, by se rovnalo sebevraždě.

Další měsíc probíhal naprosto stejně. Příchod do práce, čtení zpráv, surfování po internetu, káva, cigareta, klábosení, oběd, siesta, káva, cigareta, odchod domů. Když přeci jen náhodou přišel ubohý občan, kvůli kterému tu jsme, byl co nejrychleji odkázán na nějakou jinou instituci, jelikož v našich možnostech stejně není mu pomoci jinak.

Následovala další školení, další chlebíčky, další povinné dobrovolné tmelení kolektivu za cizí peníze. Někteří obzvláště ctižádostiví jedinci jeli v zimě s vyšším vedením dobrovolně lyžovat do Alp. Ti méně ctižádostiví se spokojili s účastí na povinných akcích.

Občas ale přeci jen nějakou práci vykonat musíme. Několikrát se stalo, že naše instituce obdržela nemalé peníze na nějaký seminář či školení, ale nepodařilo se nám sehnat účastníky. Pak nezbývalo nic jiného, než místo účastníků použít úředníky. U všech projektů financovaných z evropských fondů totiž není důležité, jestli byly finance použity hospodárně a jestli došlo k nějakému efektu. Důležité je, aby existoval záznam z akce v podobě prezenční listiny a fotografie spokojených účastníků se všemi potřebnými logy v pozadí. Všichni jsou pak spokojení: Přednášející dostanou slušně zaplaceno, my jako kompars máme výlet, chlebíčky a zákusky, naše instituce dostane tučnou sumu za pořádání akce. Ještě lepší jsou různé teambuildingové akce a služební cesty po evropských městech pro výše postavené úředníky a různé formální večeře a rauty. Do skupiny, která se účastní těchto akcí na vyšší úrovni, však mají přístup pouze lidé „dostatečně iniciativní“.

Možná jsem vás, kteří v práci pracujete, už zvedl ze židle, ale to byl jen úvod. Pokračujeme.

Sedím s kolegyní a kolegou v kanceláři, která má skoro 200m2 v centru krajského města. To, že nájemce je s naším úřadem přímo propojen, nemusím snad ani zmiňovat. Občas mi přijde, že aby naše instituce dostala peníze na svou „činnost“ (především na naše výplaty), musí promrhat obrovské množství financí za naprosté nesmysly. Zmíním dva příklady, ale byl by jich nespočet.

Příklad první – Odbor pro nikoho a k ničemu

V rámci naší instituce existoval jistý odbor. Tento odbor měl v každém krajském městě řádově dvě desítky velmi dobře placených zaměstnanců. Jeho „posláním“ byla jakási bohulibá služba občanům. Ve skutečnosti se však veškerá činnost soustředila na sběr a analýzu dat. Jinými slovy: Zaměstnanci tohoto odboru vyplňovali formuláře, zadávali data do databází, schůzovali a jezdili neustále po služebních cestách. Každý den však museli vymýšlet, co všechno dělají pro občany a psát o tom podrobné výkazy práce, zprávy z jednání, vést statistiky, apod. Bylo vytištěno obrovské množství propagačních materiálů, které dodnes leží nerozbalené v krabicích. V rámci propagace došlo také k výrobě neskutečného množství propagačních předmětů od propisek, klíčenek a flashdisků, přes hodiny, deštníky a tašky až po luxusní kožené desky, diáře a kufříky. Většinu si rozebralo vedení, vyšší úředníci a jejich nohsledi. Změnili se lidé včele a právem usoudili, že odbor je naprosto k ničemu, proto došlo k jeho zrušení. Poslední týdny před ukončením se však zjistilo, že nebyly vyčerpány všechny prostředky vyčleněné na propagaci odboru. Objednala se tedy („vyhrála výběrové řízení“) reklamní agentura, která zajistila billboardy, letáky, reklamy v rozhlase i v televizi. Bez ohledu na to, že odbor již fakticky ukončil svou (ne)činnost a neměl pokračování, utopilo se na poslední chvíli v naprosto nesmyslné reklamní kampani několik milionů. Nehledě na to, že se přeci jen našlo pár lidí, kteří na základě takto získaných informací chtěli služeb odboru (který již v té době prakticky neexistoval) využít.

Příklad druhý – Studie z ničeho a k ničemu

Jednou z posledních „zakázek“, které naše instituce měla, byla i jistá studie s rozpočtem asi 30 milionů Kč. Za těchto 30 milionů se zpracoval dotazníkový formulář, se kterým jsme pak obtěžovali nebohé občany. Popsaly se stohy papírů a sebraná data se naťukala do elektronické podoby. Výstupem pak byl asi třistastránkový dokument plný účelových tabulek a grafů, prognóz vycucaných z prstu a závěrů vymyšlených bez jakékoli vazby na skutečnost. Kolega tuto praxi nazývá politikou zaměstnanosti a stavěním hladových zdí. Lidé, kteří by jinak těžko sehnali práci, vykonávají činnosti, které sice nevedou k žádným výsledkům, ale dostávají za ní zaplaceno. A objednávají se nepotřebné služby, které zase živí další lidi.

O dalších humorných (jak pro koho) situacích se možná zmíním někdy příště.

Nebylo by fér, kdybych opomenul zmínit, že i ve státní správě jsou lidé, kteří musí skutečně (a většinou za docela mizerné peníze) pracovat. Upřímně lituji pracovnic na různých přepážkách s nekonečnými frontami, které minimálně třicetkrát denně někdo seřve. Nejhorší situace bude asi na různých sociálkách a podobně, kde může jít někdy i o život. Ale to je už jiné téma.

Známka 1.3 (hodnotilo 302)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

42

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 96 čtenářů částkou 12 469 korun, což je 42 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 0

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 0

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,83 Kč
Euro
26,13 Kč
Libra
29,51 Kč
Kanadský dolar
17,74 Kč
Australský dolar
17,40 Kč
Švýcarský frank
22,72 Kč
100 japonských jenů
19,58 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,08 Kč
100 maď. forintů
8,44 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,58 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 568,06 Kč
1 unce stříbra
375,33 Kč
Bitcoin
86 984,15 Kč

Poslední aktualizace: 19.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 23 749