Svoboda až příště

Dokumentarista a novinář John Pilger o propagandě, tisku, cenzuře a obraně před americkou říší

John Pilger

18.6.2008 Komentáře Témata: Média, manipulace, lží 6455 slov

„Liberální demokracie se postupně proměňuje v diktaturu korporací. Jde o historicky zásadní změnu a médiím se nesmí dovolit, aby tomu dělaly zástěrku, musí naopak samy sebe ukázat jako všeobecný a palčivý problém vystavený přímé akci,“ říká John Pilger. „Velký informátor Tom Paine upozornil na to, že pokud se lidem bude odpírat pravda a nebudou se pěstovat ideály pravdy, nadejde jednou čas strhnout – podle jeho vyjádření – Bastilu slov. Ta doba už nastala.“ Tak se vyjádřil na nedávné přednášce tento uznávaný australský dokumentarista a „odhalovač zlořádů“.

Když minulý týden Rupert Murdoch úspěšně převzal kontrolu nad mediální společností Dow Jones a ekonomickým listem Wall Street Journal, připojil do svého mediálního impéria jedny z nejstarších, nejváženějších a nejrozšířenějších listů. Mudrochův mediální konglomerát News Corporation již vlastní více než 175 novinových titulů, televizní stanice Fox Television, filmová studia 21st Century Fox, několik satelitních stanic, komunitní portál MySpace.com, nakladatelství HarperCollins atd.

Murdoch byl už několikrát kvůli rozšiřováním své mediální říše obviněn z toho, že svůj mediální kolos využívá k propagaci svého politického programu. Všech 175 Murdochových novinových titulů v roce 2003 podpořilo invazi do Iráku. Při přípravě na invazi Mudroch hovořil s bývalým britským předsedou vlády Tony Blairem, někdo z blízkého Blairova okruhu ho dokonce označil za „čtyřiadvacátého člena [Blairova] kabinetu.“

Poté, co Murdoch oznámil svou akvizici za pět miliard dolarů, sdělil listu New York Times, že pro zachování nezávislosti redakce listu Wall Street Journal je třeba, aby si na sebe dobře vydělával. Prohlásil, že „ziskovost je základní cestou ke svobodě.“

Jeden z krajanů Ruperta Murdocha, v Británii žijící Australan, proti němu velmi energicky vystupuje. John Pilger, vynikající investigativní novinář a dokumentarista, ostře kritizuje korporátní sdělovací prostředky. Pilger začal svou kariéru novináře už téměř před padesáti lety. Natočil přes 50 dokumentů a je autorem mnoha knih, poslední z nich má název „Freedom Next Time: Resisting the Empire“ (Svoboda až příště: obrana před Říší).

A nyní již k samotné přednášce Johna Pilgera o žurnalistice, válce, propagandě a umlčování.

John Pilger:

Název mé přednášky je Svoboda až příště, což je i titul mé knihy. Ta by měla být protiváhou propagandy, která se často převléká za novinařinu. Proto bych dnes rád pohovořil o žurnalistice, o válce, kterou žurnalistika vede, o propagandě, zamlčování a o tom, jak se dá mlčení zlomit. Otec public relations Edward Bernays psal o neviditelné vládě, která je skutečnou vládnoucí mocí na zemi. Mluvil o žurnalistice, o sdělovacích prostředcích. Bylo to před téměř 80 lety nedlouho poté, kdy vznikla korporativní žurnalistika. Málo se o tom mezi novináři mluví a vůbec ví, že to začalo s příchodem korporátní reklamy (reklama zaměřená na podnik, na jeho značku, ne na jeho konkrétní výrobky či služby – pozn.překl.) Jak začaly velké podniky postupně ovládat tisk, vznikla tzv. „profesionální žurnalistika“. Aby nový korporátní tisk přilákal velké inzerenty, musel se stát respektovaným pilířem establišmentu – objektivním, nezaujatým a vyváženým. Byly založeny žurnalistické školy a mezi profesionální novináře se rychle rozšířil mýtus o liberální neutralitě. Právo na svobodu vyjadřování se spojilo s novými sdělovacími prostředky a mocnými korporacemi a výsledkem byl slovy Roberta McChesneyho „jeden velký podfuk“.

Veřejnost netušila, že být profesionálem v novinařině znamená využívat pro tvorbu zpráv a komentářů především oficiální zdroje, což trvá dodnes. Projděte si kterýkoli výtisk New York Times a podívejte se na zdroje hlavních událostí v politice – ať už domácí či zahraniční – zjistíte, že zcela převládají zdroje vládní a zájmových skupin. Takhle vypadá profesionální žurnalistika. Nechci tím říct, že by nezávislá žurnalistika nedostávala slovo, ale je to spíš čestná výjimka. Vzpomeňte si, jakou roli hrála Judith Millerová v New York Times v počátcích invaze do Iráku. Byla z toho sice aféra, co psala, ale i poté mělo její prosazování invaze založené na lžích obrovský vliv. Její papouškování úředních zdrojů a zdrojů zájmových skupin se však nijak nelišilo od stylu práce mnohých jiných slavných reportérů Timesů, např. proslulého W.H.Lawrence, který ututlával následky výbuchu atomové bomby shozené na Hirošimu v srpnu roku 1945. Nehorázný titulek jeho zprávy zněl „Hirošima v troskách není radioaktivní".

Posuďte sami, jak vzrostla moc této neviditelné vlády. V roce 1983 vlastnilo přední světové sdělovací prostředky 50 převážně amerických korporací. V roce 2002 už to bylo jen 9 velkých společností. A dnes už je jich asi jen 5. Rupert Murdoch předpověděl, že v budoucnu budou existovat jen 3 mediální giganti a jeho podnik bude jedním z nich. K takovéhle koncentraci moci však nedochází jen v USA. BBC oznámila, že rozšíří své vysílání do USA, jelikož věří, že Američané si přejí zásadovou, objektivní a neutrální novinařinu, jíž je BBC tak proslulá. A tak zahájila vysílání stanice BBC America. Určitě jste si všimli upoutávek.

BBC začalo vysílat v roce 1922 krátce předtím, než se v Americe rozmohl korporátní tisk. Jeho zakladatelem byl lord John Reith, který považoval nezaujatost a objektivitu za podstatu profesionála. Ve stejném roce se dostala britská vláda do stavu ohrožení. Odbory svolaly generální stávku a konzervativci se začali bát, že dojde k revoluci. Na pomoc jim přispěchalo právě založené BBC. Lord Reith sepsal v naprostém utajení pro konzervativního předsedu vlády Stanleyho Baldwina několik projevů proti odborářům a odvysílal je po celé zemi. Odborovým vůdcům však odmítl dát prostor k vyjádření, dokud stávku neukončili.

To se stalo vzorem. Nezaujatost se zajisté stala zásadou – zásadou, která se poruší vždy, když se vláda octne v ohrožení. A od té doby to platí stále.

Vezměme si invazi do Iráku. Byly vypracovány dvě studie o obsahu vysílání BBC. Jedna ukazuje, že BBC poskytla pouhá 2 procenta svého vysílacího času o Iráku protiválečným hlasům – 2 procenta. Tedy ještě méně než ABC, NBC a CBS. Druhá studie Univerzity ve Walesu ukazuje, že v době příprav na invazi 90 procent zmínek o zbraních hromadného ničení na BBC naznačovalo, že je Saddám Husajn skutečně vlastní, z čehož vyplývalo, že Bush a Blair měli pravdu. Dnes už je známo, že BBC i jiné britské sdělovací prostředky využila tajná služba MI6. Její agenti v operaci zvané Mass Appeal vymýšleli historky o Saddámových zbraních hromadného ničení, např. o zbraních ukrytých v jeho palácích a tajných podzemních bunkrech. Všechno to byly novinářské kachny. Ale o to nejde. Vtip je totiž v tom, že se MI6 vůbec nemusela namáhat, protože profesionální novináři by odvedli stejnou práci sami.

Poslechněme si zahraničního zpravodaje BBC ve Washingtonu Matta Freie krátce po invazi. Divákům ve Velké Británii i ve světě sdělil, že „není pochyb o tom, že vůle přinést dobro, přinést americké hodnoty ostatnímu světu a především na Blízký Východ je zcela svázána s americkou vojenskou silou.“ V roce 2005 stejný zpravodaj velebil strůjce invaze Paula Wolfowitze jako někoho, kdo „upřímně věří v sílu demokracie a v rozvoj občanské společnosti.“ To bylo ještě před jeho aférkou ve Světové bance.

Nejde o nic neobvyklého. Ve zprávách na BBC se o invazi mluví soustavně jako o špatně naplánované. Podle BBC není ilegální, nevyprovokovaná, založená na lžích, ne, jde jen o špatné počty.

Slova jako „chyba“, „přehmat“, „selhání“ jsou ve zpravodajství BBC zcela běžná, což přinejmenším svědčí o tom, že pokud by úmyslný, vědomý, nevyprovokovaný a ilegální útok na bezbranný Irák byl úspěšný, bylo by to vlastně super. Vždycky když tato slova slyším, vybaví se mi skvělý esej Edwarda Hermana o normalizaci nemyslitelného. Právě k tomu jsou fráze a klišé sdělovacích prostředků určena – aby se nemyslitelné stalo přijatelným degradací války, roztrhaných těl a zmrzačených dětí, to všechno jsem na vlastní oči viděl. Jedna z mých oblíbených historek z doby Studené války vypráví o ruských novinářích, kteří se přijeli podívat do Spojených států. Den před odjezdem zpět se jich hostitel zeptal na jejich dojmy. Jejich mluvčí odpověděl: „Musím říci, že jsme po přečtení všech vašich novin a shlédnutí všech televizních stanic udiveni zjištěním, že názory na všechna zásadní témata jsou všude stejné. Abychom dosáhli takovéto shody u nás, posíláme novináře do gulagu. Dokonce jsou jim za to vyškubávány nehty. Ale to vy tady vůbec nemusíte. Co za tím vězí?“

Co za tím vězí? To je otázka, na kterou se jen zřídka někdo ptá ať už ve zpravodajských redakcích, na žurnalistických fakultách nebo v periodicích o novinářství. Odpověď na ní je přitom pro životy miliónů lidí zcela zásadní. 24. srpna minulý rok New York Times ve svém úvodníku napsaly: „Kdybychom tehdy věděli to, co víme nyní, invazi do Iráku by hned zpočátku zastavily bouřlivé protesty veřejnosti.“ Tohle dosti udivující přiznání ale jen dokládá, že novináři zradili veřejnost tím, že vůbec nekonali svojí práci a místo aby na lži a výmysly Bushe a jeho gangu poukazovali a odkrývali je, jen je přejímali a rozšiřovali dál. Timesy ale zapomněly dodat, že kdyby na tyto lži tehdy noviny i ostatní sdělovací prostředky poukázaly, téměř milión lidí by dnes mohlo být naživu. Takový je dnešní názor mnoha zasloužilých provládních novinářů. Jen hrstka z nich by to ale řekla veřejně – sám jsem s nimi o tom mluvil.

Ironií je, že já sám jsem začal chápat, jak funguje cenzura v tzv. svobodných společnostech až v době, kdy jsem dělal zpravodaje v totalitních státech. V 70. letech jsem tajně natáčel v Československu, tehdejší stalinské diktatuře. Dělal jsem rozhovory se členy disidentského hnutí Charta 77 a jedním z nich byl prozaik Zdeněk Urbánek. A ten mi řekl: „V jedné věci máme v diktatuře oproti vám na západě výhodu. Na rozdíl od vás nevěříme ničemu, co se píše v novinách a říká v televizi, protože víme, že jde o propagandu a lži. Naučili jsme se vidět skrze propagandu a číst mezi řádky a na rozdíl od vás víme, že pravda je vždycky podvratná.“

Vandana Šiva to nazval jako potlačené povědomí (subjugated knowledge). Velký irský „muckraker“ Claud Cockburn dobře napsal: „Nikdy nevěřte ničemu, dokud se to oficiálně nepopře.“

Jedno staré rčení ohledně války říká, že její první obětí je pravda. Omyl. Novinařina je její první obětí. Po skončení vietnamské války otiskl časopis Encounter článek významného korespondenta z vietnamské války Roberta Eleganta. Ten v něm napsal, že „poprvé v moderní historii se výsledek války nerozhodoval na bitevním poli, ale na tištěných stránkách novin a především na obrazovkách televizních přijímačů.“ Za prohranou válku dával vinu novinářům, jelikož ji ve svých reportážích kritizovali a odmítali. Elegantovo hledisko se ve Washingtonu stalo zvěstováním moudrosti. Proto Pentagon vynalezl přiděleného novináře (embedded journalist – novinář přidělený k vojenské jednotce – pozn.překl.) a poslal ho do Iráku, jelikož věří, že prohranou válku ve Vietnamu způsobilo právě kritické zpravodajství.

Všechno je to ale přesně naopak. První den, co jsem jako mladý zpravodaj začal pracovat v Saigonu, jsem navštívil všechny kanceláře nejdůležitějších novin a televizních stanic. V některých z nich jsem na nástěnkách spatřil příšerné fotografie těl Vietnamců a amerických vojáků, jak drží v rukou oddělené uši a varlata. V jedné kanceláři jsem viděl fotografii mučeného muže a nad hlavami jeho mučitelů se vznášela komiksová bublina se slovy: „Tohle tě naučí mluvit s novináři.“ Ani jediný z těchto obrázků nebyl nikdy uveřejněn, ani se o nich nikdy nikdo nezmínil. Ptal jsem se proč. Bylo mi řečeno, že by je veřejnost nikdy nepřijala. Ani by to nebylo v zájmu objektivity a nezaujatosti. Zpočátku jsem chápal, že to má určitou logiku. I já jsem vyrůstal na historkách o dobré válce proti Německu a Japonsku, o lázni dobra, která vyčistila angloamerický svět od všeho zla. Ale čím déle jsem ve Vietnamu byl, tím víc jsem si uvědomoval, že naše brutality nebyly něčím ojedinělým ani nahodilým, ale že válka sama je jedním velkým zvěrstvem. I když šlo o velké téma, jen zřídka se o tom něco objevilo v novinách. Strategii a efektivitu vojenských operací sice někteří ušlechtilejší zpravodajové kritizovali, ale slovo „invaze“ se neodvážil napsat ani jeden. Psalo se neutrálně o „angažování se“ (involve). Amerika se angažovala ve Vietnamu. Pohádka o obrovi, který uvázl v asijském močále a který to myslí dobře, i když všechno zpacká, se opakovala jako kolovrátek. Takže to zůstalo na takových jako byli Daniel Ellsberg a Seymour Hersh, aby doma odhalili podvratnou pravdu, Seymour Hersh o masakru v My Lai. Ve Vietnamu bylo 16. března roku 1968, kdy k masakru došlo, 649 reportérů – ani jeden z nich masakr v My Lai neoznámil.

Záměry politiky a strategie ve Vietnamu i v Iráku hraničí s genocidou. Násilné vysídlení miliónů lidí a vytvoření zón pro volnou palbu (free-fire zones) ve Vietnamu; Amerikou vynucené embargo na Irák v 90. letech podobné středověkému obléhání, které podle Dětského fondu OSN (UNICEF) způsobilo smrt půl miliónu dětí ve věku do pěti let. Ve Vietnamu i Iráku byly proti civilistům v rámci úmyslného experimentu použity zakázané zbraně. Použití Agenta Orange ve Vietnamu způsobilo změny v genetickém řádu a v přírodním prostředí. Armáda jeho nasazení nazvala jako Operace Hádes. Když Kongres zjistil, jaké jsou důsledky jeho působení, označil operaci přijatelnějším názvem Operace Ranch Hand, ale to bylo všechno, co udělal. Úplně stejně se choval Kongres v případě války v Iráku. Demokrati válku odsoudili, přejmenovali a prodloužili. Hollywoodské filmy o válce ve Vietnamu se staly prodlouženou rukou žurnalismu, normalizací nemyslitelného. I když některé filmy kritizovaly vojenskou strategii, všechny starostlivě dbaly na to, aby byl u útočníků zdůrazněn pocit úzkosti. První z těchto filmů je dnes považován za klasické dílo, jde o film Lovec jelenů (Deerhunter), který hlásal, jak Amerika trpěla, jak byla těžce zasažena, jak se američtí kluci snažili udělat vše pro to, aby porazili orientální barbary. Vliv toho filmu byl o to zhoubnější, jelikož byl výtečně natočen a zahrán. Musím se přiznat, že to byl jediný film, kvůli kterému jsem v kině velmi hlasitě protestoval. I uznávaný film Četa (Platoon) od Olivera Stonea, který je označován za protiválečný a skutečně obsahuje náznaky toho, že i Vietnamci jsou lidé, stejně vykresluje útočící Američany jako oběti.

Když jsem psal tuhle přednášku, nechtěl jsem se zmiňovat o filmu Zelené barety (Green Berets), ale když jsem onehdy četl, že John Wayne byl nejvlivnějším filmovým hercem na světě, nedá mi to. Viděl jsem Zelené barety s Johnem Waynem jednou v sobotu večer roku 1968 v Montgomery v Alabamě (byl jsem tam natáčet rozhovor s tehdy neblaze proslulým guvernérem Georgem Wallacem). Bylo to krátce poté, co jsem přijel z Vietnamu a tak jsem nemohl uvěřit svým očím, jak byl ten film neskutečně absurdní. A tak jsem se nahlas smál a smál. Netrvalo dlouho a atmosféra v kině kolem mě začala houstnout. Můj společník, který demonstroval proti rasové segregaci na Jihu, mi najednou povídá: „Radši odsud vypadneme a to rychle.“

Museli jsme utíkat celou cestu zpátky až k hotelu, ale pochybuji, že někdo z našich pronásledovatelů si uvědomoval, že jejich hrdina John Wayne lhal tak okatě, že prostě ve druhé světové válce bojovat nemohl. A takovíhle vylhaní Wayneové poslali tisícovky Američanů do Vietnamu na smrt, ovšem s výjimkou George W. Bushe a Dicka Cheyneyho.

Minulý rok měl dramatik Harold Pinter při přijetí Nobelovy ceny za literaturu převratný projev. Ptal se v něm, jak je možné, že – cituji: „systematická surovost, obecně rozšířené zločiny a bezohledné potlačování nezávislého myšlení ve stalinském Rusku byly na západě vždycky tak dobře známy, zatímco na straně druhé zločiny amerického státu se jen povrchně zaznamenávaly, odkládaly a zakládaly.“ A přitom můžeme přiřknout na vrub bezuzdné americké moci vyhlazování a utrpení nespočetného množství lidí po celém světě. „Jenže,“ říká Pinter, „tohle byste vůbec neměli vědět. Nic takového se nikdy nestalo. Nic se nikdy nestalo. A i když se to stalo, tak se to prostě nestalo. Vůbec na tom nezáleží. Nikoho to nezajímá.“ Pinterova slova jsou víc než surrealistická. A BBC projev nejslavnějšího britského dramatika prostě ignorovala.

O Kambodži jsem natočil několik dokumentů. Ten první se jmenoval Rok Nula – tichá smrt Kambodže (Year Zero: the Silent Death of Cambodia). Ukazuje se v něm, jak se americké bombardování Kambodže stalo katalyzátorem vzestupu Pol Pota k moci. To, co zahájil Nixon a Kissinger, to Pol Pot dokončil – jednoznačně o tom svědčí samy záznamy CIA. Tenhle svůj dokument jsem nabídl PBS (Public Broadcasting Service) a přivezl jsem ho do Washingtonu. Činovníci PBS ho shlédli a byli z něj v šoku. Něco si mezi sebou šeptali a pak mě požádali, abych chvíli počkal venku. Potom se jeden z nich objevil a řekl mi: „Johne, váš film je skvělý. Zneklidňuje nás ale to, že se v něm říká, že Spojené státy vydláždily cestu Pol Potovi.“

Opáčil jsem na to: „Chcete snad zpochybňovat důkazy?“ A ocitoval jsem několik záznamů CIA. Oni na to: „Ne ne, ale rozhodli jsme se, že povoláme žurnalistického soudce (journalist adjudicator).“

Za název „žurnalistický soudce“ by se nestyděl ani George Orwell. Skutečnost byla taková, že se PBS podařilo najít jen jednoho z pouhých tří novinářů, které do Kambodži pozval Pol Pot. A ten, jak jinak, film zavrhnul a z PBS už se mi nikdo neozval. Rok Nula se vysílal asi v 60 zemích a stal se jedním z nejsledovanějších dokumentů na světě. Jen ve Spojených státech se nikdy nevysílal. Z mých pěti filmů o Kambodži byl jeden z nich odvysílán na stanici WNET, což je newyorská stanice PBS. Předpokládám, že ho odvysílali někdy v jednu hodinu ráno. Na základě tohoto jednoho jediného vysílání, kdy většina lidí spala, mu byla udělena cena Emmy. Je to neuvěřitelná ironie. Cenu si zasloužil, ale diváky ne.

Podvratná pravda Harolda Pintera podle mě spočívá v tom, že poukázal na styčné plochy mezi imperialismem a fašismem a vylíčil zápas za historii, o které se vůbec nehovoří. Tak obrovské je zamlčování ve věku sdělovacích prostředků. A to je právě skrytou podstatou dnešní propagandy. Propagandy tak mohutné ve svém rozsahu, že pokaždé žasnu, kolik toho mnoho Američanů ví a chápe. Můžeme mluvit jedině o systému, ne o jednotlivcích, to je jasné. Přes to všechno si velké množství lidí dnes myslí, že za to všechno může George W. Bush a jeho gang. Jistě, Bushova klika je extrém. Ale ze své zkušenosti mohu říci, že nejde než o extrémní verzi toho, co už tady bylo. Za mého života zahájili liberální Demokraté více válek než Republikáni. Když tohle budeme přehlížet, systém propagandy a válčení se nikdy nezastaví. V Británii vládlo posledních deset let křídlo demokratické strany. Očividný liberál Blair zavlekl Británii v moderní historii do války mnohem častěji než kdokoli jiný. Dnes je sice jeho kamarádíčkem George Bush, ale jeho prvním miláčkem byl Bill Clinton, nejnásilnější prezident konce 20. století. Následovník Blaira Gordon Brown je rovněž zcela oddán Clintonovi i Bushovi. Brown jednou prohlásil: „Doba, kdy se Británie musela kát za činy britského impéria už pominula. Měli bychom to oslavit.“

Stejně jako Blair, Clinton a Bush i Brown věří v liberální ideu, že zápas za historii byl vyhrán, že se zapomene na milióny lidí, kteří zemřeli v hladomorech vyvolaných Británií v Indii za britského impéria – tak jako se zapomene na milióny lidí, kteří zemřeli v říši americké. Následovník Blaira je rovněž přesvědčen, že profesionální novinařina je na jeho straně. Neboť většina novinářů, ať už si to uvědomují nebo ne, je zglajchšaltována v hlásné trouby ideologie, která sama sebe za ideologii nepovažuje, která se prezentuje jako přirozený střed, jako pravý pilíř moderního způsobu života. Takováhle ideologie se dost dobře může stát nejmocnější a nejdestruktivnější ideologií v historii, jelikož je neohraničená. Takový je liberalismus. Nechci odmítat přednosti liberalismu, to zdaleka ne. My všichni z nich těžíme. Ale budeme-li přehlížet jeho úskalí, jeho bezbřehost a všestravující moc jeho propagandy, pak se zbavíme svého práva na demokracii, protože liberalismus a opravdová demokracie nejsou jedno a to samé. Liberalismus vznikl v 19. století, aby ochránil elity, a ty nikdy ryzí demokracii nepředávají z generace na generaci. O tu se musí stále bojovat.

Dlouholetá členka protiválečného hnutí United for Peace and Justice nedávno prohlásila, cituji: „Demokraté se řídí politikou skutečnosti.“ Její liberálně historický vztažný bod se týkal Vietnamu. Prohlásila, že prezident Johnson zahájil stahování vojsk z Vietnamu poté, co

Kongres s demokratickou většinou začal hlasovat proti válce. Ale skutečnost byla jiná. Vojska byla z Vietnamu stažena až po dlouhých čtyřech letech. Za tu dobu Spojené státy ve Vietnamu, Kambodže a Laosu zabily bombardováním více lidí, než za celou dobu předtím. To samé se dnes děje v Iráku. Bombardování se od minulého roku zdvojnásobilo, ale o tom se nikde nedozvíte. A kdo s tímhle bombardováním začal? Bill Clinton. V 90. letech pršely bomby do iráckých oblastí eufemisticky nazývaných jako „bezletové zóny“. Současně Clinton na Irák uvalil středověké obležení nazvané jako ekonomické sankce, které způsobily, jak už jsem se zmínil, smrt snad miliónu lidí, včetně zdokumentované smrti 500 000 dětí. Téměř o žádném z těchto masakrů se v tzv. mainstreamových médiích neobjevila ani zmínka. Ze studie uveřejněné minulý rok ústavem John Hopkins School of Public Health vyplývá, že od začátku invaze do Iráku zemřelo v jejím přímém důsledku 655 000 Iráčanů. Z úředních dokumentů je zřejmé, že Blairova vláda tento počet považuje za věrohodný. Autor studie Les Roberts v únoru uvedl, že počet obětí je srovnatelný s počtem obětí rwandské genocidy zdokumentované studií z Fordham University. A reakce médií na Robertsova otřesná odhalení? Ticho po pěšině. To, co vypadá na největší organizovanou vraždu za generaci se slovy Harolda Pintera „nikdy nestalo. Vůbec na tom nezáleží.“

Mnoho lidí, kteří se považují za levici, podpořili Bushův útok na Afghánistán. To, že CIA podporovala Usámu bin Ládina, se ignorovalo, že Clintonova administrativa tajně sponzorovala Taliban, že mu dokonce poskytla instruktáž na vysoké úrovni od CIA se ve Spojených státech prakticky neví. Taliban tajně spolupracoval s ropným gigantem Unocalem na výstavbě ropovodu přes Afghánistán. A když byl Clintonův činitel upozorněn, že Taliban perzekuuje ženy, ten odpověděl: „Žít s tím dokážeme.“ Existují přesvědčivé důkazy, že se Bush rozhodl zaútočit na Taliban dva měsíce před útoky z 11. září už v červenci roku 2001. O tom veřejnost ve Spojených státech opět nic neví. A stejně tak se neví, jaký je v Afghánistánu rozsah civilních obětí. Pokud vím, tak jen jediný reportér z mainstreamu, Jonathan Steele z Guardianu v Londýně, zkoumal počet civilních obětí v Afghánistánu, jeho odhad činí 20 000 mrtvých civilistů, a to bylo před třemi lety.

Pokračující tragická situace v Palestině je do velké míry způsobena mlčením a servilností tzv. liberální levice. Hamásu je pořád dokola připisováno, že je odhodlán zničit Izrael. V New York Timesech, Associated Press, Boston Globe – vyberte si co chcete. Všichni používají k diskreditaci stejnou linii, i když má se skutečností společného pramálo. Že Hamás žádal, aby bylo vyhlášeno desetileté příměří, se opět skoro nikde nedozvíte. Ještě důležitější věc, že Hamás prošel v posledních letech zásadní ideologickou proměnou, která obnáší to, že uznal – jak on to nazývá – realitu Izraele, je prakticky neznámá. A že Izrael je odhodlán zničit Palestinu je nevyslovitelné.

Na Glasgowské universitě vznikla průkopnická studie týkající se zpravodajství o Palestině. Byla zaměřena na mladé lidi, kteří sledují britské televizní zpravodajství. Více než 90% z nich uvedlo, že ilegální osadníci jsou Palestinci. Čím více televizi sledují, tím méně toho vědí – známé rčení Danny Schectera.

V současnosti panuje nejnebezpečnější mlčení ohledně jaderných zbraní a návratu studené války. Rusové dobře chápou, že tzv. americký protiraketový deštník ve východní Evropě je určen k tomu, aby je ovládl a zahanbil. Avšak na titulních stránkách našich novin se dozvídáme, že Putin zahajuje novou studenou válku, ale nic už není slyšet o tom, že Amerika buduje zcela nový nukleární systém nazývaný Reliable Weapons Replacement (RRW), který má setřít rozdíly mezi konvenční a jadernou válkou – což je jejím dlouhodobým cílem.

Mezitím dochází k oslabování pozice Íránu, přičemž liberální sdělovací prostředky hrají stejnou roli jako před invazí do Iráku. A co se týče Demokratů, stačí se podívat na Baraka Obamu, jak se stal hlásnou troubou Výboru pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations), jednoho z propagandistických nástrojů starého liberálního establišmentu ve Washingtonu. Obama píše, že ačkoli chce stáhnout vojska zpátky domů, „Nesmíme odvolávat naše ozbrojené síly proti dlouhodobým protivníkům jako jsou Írán a Sýrie.“ A také si od liberálního Obamy vyslechněte toto: „Ve chvíli kritického ohrožení v minulém století se naši vůdci postarali o to, aby Amerika svými skutky a svým příkladem vedla a pozvedla svět a o to, že stojíme za svobodou a bojujeme za svobodu, o kterou usilují miliardy lidí, na hranice nehledě.“

To je jádrem propagandy či brainwashingu chcete-li, které prostupují životy všech Američanů i mnoha z nás neameričanů. Od pravice po levici, od ateisty po bohabojného, jen málo lidí ví, že za posledního půl století svrhly Spojené státy 50 vlád – a mnohé z nich byly demokratické. Došlo k napadení a bombardování 30 zemí světa a v důsledku toho k nesčetným ztrátám na životech. Obviňování Bushe je v pořádku a spravedlivé, nicméně jakmile podlehneme vábení sirén v podobě takovýchhle floskulí z demokratického tábora o boji za svobodu, o kterou usilují miliardy lidí, bude zápas za historii předem ztracen a my sami budeme jedině umlčeni.

Takže co s tím máme dělat? Na to se lidé na mých setkáních, a to i na těch zasvěcených, jako je tato konference, často ptají a ta otázka je sama o sobě velmi zajímavá. Ze své zkušenosti mohu říci, že v tzv. třetím světě si lidé tuto otázku kladou jen zřídka, protože vědí, co mají dělat. Někteří za to platí svojí svobodou a svým životem, ale vědí, co s tím. Na tuhle otázku ještě mnozí levicoví demokraté (s malým „d“) dluží odpověď.

Skutečné informace, ty podvratné informace, jsou stále tou nejúčinnější silou ze všech – a je nutné dát si pozor, abychom nesedli na lep a neuvěřili tomu, že média hovoří ve jménu veřejnosti. Nebylo tomu tak ve stalinském Československu a není tomu tak ani ve Spojených státech.

Za celou svou žurnalistickou kariéru jsem nikdy nezaznamenal, aby veřejné uvědomění vzrůstalo tak rychle, jak k tomu dochází dnes. Jeho směr a forma je sice nejasná, částečně proto, že lidé hluboce nedůvěřují politickým alternativám a protože se Demokratické straně podařilo obalamutit a rozdělit voličskou základnu levice. Rostoucí kritické veřejné povědomí je tím významnější, když si uvědomíme tu obrovskou míru indoktrinace, šíření mýtu nadřazeného způsobu života a současného vytváření atmosféry strachu.

Z jakého důvodu tedy New York Timesy ve svém úvodníku nalily čistého vína? Jistě ne proto, že by byly proti válce – to se stačí podívat na zpravodajství o Íránu. Ten úvodník je výjimečným přijetím faktu, že si veřejnost začíná uvědomovat skrytou roli sdělovacích prostředků a že lidé začali číst mezi řádky.

Dojde-li k útoku na Írán, nebude odezva ani převratné změny odhadnutelné. Prezidentské směrnice o národní bezpečnosti a vnitřní bezpečnosti dávají Bushovi při vyhlášení výjimečného stavu moc nad všemi stránkami vlády. Není nepravděpodobné, že dojde ke zrušení ústavy – zákony na odsouzení stovek a tisíců tzv. teroristů a nepřátelských bojovníků jsou již napsány. Myslím si, že tato nebezpečí si veřejnost, která už ušla dlouhou cestu od 11. září a od propagandistických tvrzení, která spojovala Saddáma Husajna s Al-Kájdou, dobře uvědomuje. Proto lidé minulý listopad volili Demokraty, ale jen aby byli zrazeni. Lidé potřebují znát holou skutečnost a novináři by měli být vyslanci pravdy a ne dvorními poskoky moci.

Myslím si, že je možné vytvořit pátou velmoc (fifth estate), jež by byla výsledkem lidového hnutí, které by monitorovalo, nabourávalo a odmítalo korporátní média. Na každé univerzitě, na každé žurnalistické fakultě, ve všech redakcích se učitelé žurnalistiky a novináři musí ptát sami sebe, nakolik přispívají k současnému krveprolévání ve jménu zfalšované objektivity. Takové hnutí by v médiích dokázalo přivodit změny nebývalého rozsahu. To všechno je možné. Mlčení se dá prorazit. Britský Národní svaz novinářů prošel zásadními změnami a vyhlásil bojkot Izraele. Webové stránky Medialens.org vyzývají BBC k odpovědnosti. Ve spojených státech se na internetu vyrojila spousta svobodomyslných duchů – za všechny jmenujme alespoň Toma Feeleyho a jeho Information Clearing House, Mikea Alberta a jeho ZNet, Counterpuch a skvělou práci FAIRu. Na internetu se objevilo i nejlepší zpravodajství o Iráku, jde o odvážné zpravodajství Dahr Jamaila a místního zpravodaje Joe Wildinga, který zaznamenával obléhání Falúdži přímo z města.

Ve Venezuele dokázala pátrání Grega Wilperta zapudit velkou míru zhoubné propagandy namířené na Hugo Cháveze. Nemylme se, za kampaní na západě ve prospěch zkorumpované RCTV vězí ohrožení svobody slova pro většinu Venezuelanů. Výzvou pro nás ostatní je, abychom vytáhli tyto potlačované informace z podzemí na světlo a nabídli je všem lidem.

Musíme si pospíšit. Liberální demokracie se postupně proměňuje v diktaturu korporací. Jde o historicky zásadní změnu a médiím se nesmí dovolit, aby tomu dělaly zástěrku, musí naopak samy sebe ukázat jako všeobecný a palčivý problém vystavený přímé akci. Velký informátor Tom Paine upozornil na to, že pokud se lidem bude odpírat pravda a nebudou se pěstovat ideály pravdy, nadejde jednou čas strhnout – podle jeho vyjádření – Bastilu slov. Ta doba už nastala.

Článek Freedom Next Time: Filmmaker & Journalist John Pilger on Propaganda, the Press, Censorship and Resisting the American Empire vyšel 7. srpna 2007 na serveru democracynow.org. Překlad paní Drahuška.

Známka 1.0 (hodnotilo 174)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 3

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 2

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
26,08 Kč
Libra
29,61 Kč
Kanadský dolar
17,70 Kč
Australský dolar
17,28 Kč
Švýcarský frank
22,54 Kč
100 japonských jenů
19,51 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,42 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,70 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 276,68 Kč
1 unce stříbra
371,51 Kč
Bitcoin
80 528,92 Kč

Poslední aktualizace: 22.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 22 989