S láskou sestry Tomanovy

Příběh ke svátku práce nevhodný, žel čarodějky lehly popelem.

Radim Lhoták

1.5.2007 Komentáře Témata: Nezařazeno 3333 slov

Byly dvě. Stopovaly u silnice kousek za městem. Vracel jsem se z úspěšného obchodního jednání a musel jsem mít dost uvolněnou náladu, protože jsem zastavil. Obvykle neberu stopařky, natož pak neznámá individua mužského pohlaví. Obě dívky důvěřivě obsadily místa ve voze tak, aby mi poskytly nestrojený dojem blízkosti. Byly mladičké a půvabné, každá však jiným způsobem. Čtvrtým pasažérem mého auta se stala chlupatá a mňoukající kočka.

Seděly mlčky a způsobně. V jejich auře to však jiskřilo čarovnou srdečností a převahou smyslného sebevědomí. Těžko by nalezly lepší způsob, jak povzbudit moji mužnou slabost ke sdílnosti. Byl pátek a vše nasvědčovalo tomu, že se vracejí ze školy na víkend k rodičům. Copak, ujel vám autobus? Široký úsměv, jímž jsem obdařil dívenku se zlatými vlásky po mé pravici, nezůstal bez odezvy. My nejezdíme autobusem, opětovala můj laskavý tón výrazem líbeznějším nad všechny jarní květy. Jedete domů za rodiči, patrně? Ale né, zazvonilo to stříbrnými vibracemi pod střechou mého auta, máme namířeno do našeho hrádečku, my nemáme rodiče. A to je mi líto, nechtěl jsem zbytečně klepat na citlivé struny sirotků, proto jsem se zeptal: Tak říkáte hrádeček? A kdo je tam ještě s vámi? Jenom my a Jean, to je náš sluha, pýřily se dětskou hravostí. Přesto z jejich chování vyzařovalo cosi předčasně dospělého. Kdo je to my? Já, tady Vendulka a naše třetí sestra Žanetka, ta je ale ještě malá a nejezdí s námi. A ty jsi...? Karla, milý pane. Zadívala se na mě citlivě a s něžným výrazem, až mi v krku zaskočila kostička sentimentu.

Takže tři sestry, sluha a jedna kočka? Asi tak šedesát koček, zazpívala za mými zády bělostná tvář vroubená rovnými kaštanovými vlasy splývajícími až na sedadlo. Cože? Vypadly mi málem oční bulvy do klína zlatovlasé panenky. Děláte si srandu? V tu ránu jsem si představil byt v protějším paneláku mého sídliště a vzpomněl si na ohavnou aféru se stařenou a kočkami. Ta paní, velice stará a již značně mdlého rozumu, obývala dvě místnosti společně se čtyřiceti kočkami. Vůbec skoro nevycházela z domu a teprve odporný zápach výkalů a tratoliště biologické masy vzniklé ze symbiózy takového množství zvířat na malém prostoru donutily sousedy povolat policejní zásah. Byl to prý hrozný pohled. To nemůžete myslet vážně, trval jsem na svém. Ale vůbec ne, pronesla Vendulka, víte, jak krásný život je mezi zvířaty? Kolik citu a lásky si zvířata umějí dát? To lidi vůbec nedokážou. Takže návrat k přírodnímu životu, obrátil jsem svoje chmurné představy do lesního zákoutí zalitého sluncem.

Sním o takovém společenství prodchnutém vzájemností a zakotveném v přírodě, zvolal jsem se zakloněnou hlavou a rukama zapřenýma do volantu, ale mám na mysli společenství lidí, ne zvířat. Člověk přece nemůže žít mezi zvířaty. Ale může, odporovala sveřepě Vendulka, ani nevíte jak, zvířata jsou lepší než lidé, máme se od nich co učit. Aha, zavrtěl jsem se na sedadle, takže vy tři sestry, šedesát koček a jeden chlap? A kdo ty kočky živí? Obě sestry se bujaře rozesmály: No, přece Jean, my jim ale taky přilepšíme..., a Jean není žádný chlap, je to jenom sluha. Jasně, to je prima, a slouží bez nároku na odměnu? Nechal jsem se slyšet s odlehčenou známkou ironie. Ano, pronesla obřadně Vendulka, je nám vděčný, že může být s námi. To se ani nedivím, opáčil jsem rozverně, jak je starý? No, něco přes čtyřicet, takový normálně ošklivý mužský, ale jestli na něco myslíte, tak to by nemohl být Jean, ten by si k nám nic nedovolil. Já budu hádat, řekl jsem nedůvěřivě, ten hrad patří jemu. Původně ano, odpověděla Vendulka plynně a se vznešeným akcentem, teď ale patří všem. Tolik koček pohromadě bych chtěl vidět, pronesl jsem s upřímnou zvědavostí. Klidně, přijeďte se podívat, ale někdy jindy, až Jean nebude doma. Hlas Vendulky zněl měkce a důvěrně, jako by mluvila se svým nejlepším přítelem. A nebojíte se mě? Svědomí mi nedalo nad jejich vstřícností. Ale proč? Vendulka se mírně zakryla závojem svých bohatých vlasů a dokončila jemným hlasem plným hlubokého přesvědčení: My poznáme, co se v lidech skrývá, naučily jsme se to od zvířat.

Vysadil jsem dívky u malé čerpací stanice na pomezí malé vesničky a dal jim svoji navštívenku. Vendulka byla nejstarší, a jak se ukázalo, jediná plnoletá osoba ze sesterské trojice. Právě dovršila 18 let. Slíbila, že mi určitě napíšou, jakmile se dostanou někde k E-mailu. To určitě, už se těším, posteskl jsem si v duchu a vyrazil na zbytek své osamělé cesty. Zpráva přišla přesně za týden. Obsahovala telefonní čísla a fotografie Karly, Vendulky a malé sotva dvanáctileté Žanetky. K tomu byl připojený text: S láskou sestry Tomanovy.

Trvalo mi dobré tři týdny, než jsem s Vendulkou domluvil návštěvu v jejich hrádku. Hned po prvním kontaktu mi ovšem do mobilního telefonu přišel text, jemuž jsem se marně snažil porozumět: Přemýšlely jsme. Lidé v něčem nespokojení, chtějí vždy jinak zkusit žít, přec lidé, jimž zemře někdo drahý, tak během zármutku cca 1 měsíc nejlépe je osloviti. O jaké ztrátě to mluví? A v jakém smyslu je mám oslovit? V touze dozvědět se víc, zformuloval jsem tuto odpověď: Nespokojenost vždy s nesvobodou bývá nějak spojena, ta však nejčastěji pramení z přivlastňování, kde podílu není nikdy dost, tak naplnění nitra plyne ze smlouvy, v níž jediným podílem je obětování. Kdo zármutkem nad ztrátou bližního se potýká, ten blíž je porozumění hodnotě člověka, přec v oběti podobá se semínku, jež vzklíčí pouze tam, kde vláha plodné tvořivosti přispívá k růstu. Reakce dlouho nepřicházela. Nakonec jsem se odhodlal Vendulce zavolat přímo. Mluvili jsme o zvířatech, o jejich schopnosti vnímat věci, které nám lidem unikají, o Vendulčině snu vrátit se do starých časů, kdy člověk ještě neztratil smysl pro hlas přírody. Bohužel další komunikace byla už jen věcná a časově omezená. Vendulka mi vždy volala sama. Moje telefonáty, kterých nebylo zase tak mnoho, nikdy nepřijala. Pokaždé byla prý něčím zaneprázdněna. Musím přiznat, že nic ze slov, co jsme si později vyměnili, nevneslo do mého tápání více světla. Očekával jsem proto s nedočkavostí osobní setkání s Vendulkou. Ani nevím, co jsem si od něho sliboval, něco mi ale napovídalo, že nás svádí dohromady jakási vyšší síla, jejíž záměry mi dosud zůstávají utajeny. Myslím, že Vendulka byla stejného názoru.

Hrádek sester Tomanových byla stará vesnická chalupa se zanedbanou zahradou, smetištěm a dvěma polorozpadlými kůlnami. Branku do dvora mi přišel otevřít malý, střapatý a asi desetiletý kluk. Později se z něho vyklubal jediný syn majitele domu. Na něj se nějak zapomnělo. Zavedl mě do úzké chodby a vedle schodů do podkroví zaklepal na oprýskané dveře. Ty se otevřely a do selsky zařízené místnosti mě uvedla skutečná princezna. Byla oblečena do středověkých šatů s bohatě řasenou sukní až na zem. Velký dekolt Vendulčina dívčího a panensky umírněného poprsí zdobil třpytivý náhrdelních z levné bižutérie. Nevycházel jsem z úžasu a hleděl na vlnící se postavu Vendulky, jak se předváděla ve světle jediného okna, kterým do místnosti pronikaly skoupé paprsky slunce. Točila se na špičkách černých střevíčků a lehce tančila před mými zraky jako přízrak zašlých časů. Princezna patří do rajské zahrady, řekl jsem, a odvezl ji na nedaleký zámek, kde jsme procházeli po jemně sypaných cestičkách a koruny staletých stromů dávaly přívětivý stín našim pošetilým představám. Co chvíli jsem přitom uvazoval vysoké šněrování černých střevíčků padající po útlém lýtku jejích bělostných nožek, jež mi ladně odhalovala pro úspěšnost té rytířské služby. Počítáme s tebou, říkala mi, budeš jedním z nás, věříme ti, mluvili jsme o tvé představě svobodného společenství, kde platí vzájemnost všech se všemi, kde žena nepatří jednomu muži. Následující otázku jsem položil více méně z rozmařilosti: Dokážeš patřit více mužům? Nebudu patřit žádnému muži, odpověděla. Nelze žít přirozeně bez sexu, namítl jsem. Já nevím, pohlédla na mě mírně rozostřeným zrakem, to bude záležet na těch mužích, sex je projev tělesnosti, je určitě dobrý pro plození potomků, pro založení rodu, jímž se uskuteční pospolitost zvířat a lidí, bez závislosti na zlé civilizaci. K tomu ale potřebujeme skutečný hrad, pokračovala, a zahrady plné zeleně a zpívajících ptáčků. Uchopil jsem ji kolem pasu: A kde ho vezmeme, milá Vendulko? Neboj, pracuje se na tom, zvesela se vytočila z mého objetí a běžela ke kašně zdobené sousoším malých andílků z ráje.

Téhož dne jsem Vendulku odvezl autem do Prahy. Měla tam schůzku s jistým bohatým majitelem velké usedlosti někde na jihu Čech. Je to starší muž, vysvětlovala mi po cestě, je osamělý a hledá někoho, kdo by ten zámek zabydlel. Jsem taky starší, podotkl jsem opatrně. Ty nejsi starý, nevypadáš tak, řekla. Skryl jsem své potěšení a začal šťourat do její známosti: Ten člověk to jistě nechce zadarmo. Jsi na to připravená? Vezmu si ho, pokud bude chtít, odpověděla, není zlý a je to jen malá daň za naše místo k šťastnému životu, nemyslíš? Hodně jsme o tobě s Karlou mluvily, počítáme s tebou. Bylo mi těžko ubránit se dojetí. Tím více mě rozum doháněl k úzkosti a pochybnostem. Začal jsem proto Vendulku nabádat ke střízlivosti: Mohli bychom žít i skromněji, třeba u mne v bytě, spokojit se s málem, musela by ses ale zbavit těch koček. Ne, ne, já nikdy nebudu žít jako normální lidi, nechci pracovat, nehodlám otročit za nějakou mzdu, chápeš? Copak ty nechceš žít na zámku? Budeme tam chovat zvířata, mnoho zvířat, a nic nám nebude scházet. Jistě, Vendulko, jistě, je to moc krásný sen, políbil jsem ji lehce na tvář a vysadil na kulatém náměstí plném aut a podrážděných chodců. Netušil jsem, kde má onu schůzku, ani s jakou jistotou se setká s adresátem, nechtěla, abych se o ni strachoval, nechtěla, abych na něho myslel, vnořila se do davu v lehkých dívčích šatičkách a jen s malou kabelkou přes rameno.

Pár dnů po té jsem o Vendulce ani jejích sestrách neměl žádné informace. Na mé zprávy přes mobilní telefon neodpovídala. Pokud jsem se ji pokusil zavolat přímo, nebyla tradičně na příjmu. Nabýval jsem přesvědčení, že šlo jen o hru, o proud vzrušující fantazie, jakému se mládí rádo oddává. Jistě je to už přešlo. Nejvíc starostí mi dělala ta třetí, malá Žanetka, byla taková tichá, nemluvná, připadala mi vyděšená, když jsem ji viděl při poslední návštěvě u toho jejich údajného sluhy. Upírala na mě veliké a temně hluboké zorničky s obavami a s nadějí. Asi po dvou týdnech, byl už skoro večer, mě vyrušila melodie mého mobilního telefonu. Na displeji se objevilo jméno Vendulka. No, ahoj, jak se máš? Pln vzrušení jsem vnímal její hlas: Jsme v Praze, můžeme k tobě? Nevěřícně jsem vyhrkl: Kde jste? Všechny tři? Ne, jenom já a Karla, je tady nějaký plot, a benzinová pumpa, přijedeš pro nás? S velkými problémy jsem z ní dostal, kam to vlastně zabloudily.

Ubytoval jsem je v samostatné ložnici a začal vyzvídat, co mají vlastně v plánu. Naše matka nás chce násilím zpátky, promluvila Karla. Vaše matka? Ano, upřesnila Vendulka, vyhodila nás před rokem, protože se zbláznila, teď na nás poštvala policii. Nikdy nedopustím, aby nás rozdělila. Pln obav jsem se na Vendulku zamračil: V případě Karly a Žanetky na to má ovšem právo, jsou nezletilé a v jejím opatrovnictví. A co váš otec? Odešel od nás už dávno, řekla Vendulka. Co tedy hodláš dělat? Odjedeme do ciziny, odpověděla, jedině tak můžeme zůstat pohromadě, v opačném případě pro nás život nemá smysl. Můj nesouhlas nabýval stále temnějšího výrazu: V cizině Vás odchytí a šupem pošlou zpátky, zbláznila ses, chceš si to vzít na odpovědnost? Neodchytí, my se umíme o sebe postarat. Vendulčin vzdor byl silnější, než můj rozum. Zvýšil jsem hlas: Využívat kdejakého chlapa, který se vám namane, to je ta tvoje schopnost?! A co malá Žanetka, musí ještě chodit do základní školy, na tu nemyslíš? Vendulka na mě upřela zamlžený pohled: Nevyužíváme chlapy, sami se nám nabízejí, sami nás přemlouvají, abychom u nich zůstaly. Na to příkře dodala: Chtěla bych se osprchovat. Jasně, nasadil jsem smířlivý tón, dejte se do pořádku, vyspěte se a zítra si znovu promluvíme, ráno je moudřejší večera.

Druhý den jsem našel obě sestry v mojí kuchyni. Vyjedly z lednice, co se dalo. Byly moderně oblečené a v plné kráse. Potřebujeme si něco v Praze zařídit, ale máme vybitý kredit u obou telefonů a žádné peníze, poslední jsme utratily za oplatky u té pumpy. Dobrá řekl jsem, nechám vám nabít mobily v bankomatu a můžeme spolu zajít na oběd. Ne, potřebujeme si něco vyřídit, nějakou schůzku a večer se vrátíme. Vendulka se zatvářila vyčítavě: Ty nám nedáš peníze? Teď ne, řekl jsem, ještě jsme se na ničem pořádně nedomluvili, vůbec nevím, jak si to dál představujete, rád se o vás postarám třeba jako váš otec, ale musím vědět, na čem jsem, hlupáka ze sebe taky dělat nechci. Hlupáka? Vendulka vzdorně otočila hlavu a krásný proud vlasů se jí zavlnil na zádech. Promiň, řekla a zatáhla Karlu do přidělené ložnice. Vyšly společně se sbalenými věcmi. Odvezeš nás na dálnici? Odvezu Vás klidně až domů. Ne, stačí nám na dálnici, uděláš to pro nás? Jistě, odsekl jsem suše, i když se mi srdce plnilo neodbytnou úzkostí.

U nedalekého bankomatu si Vendulka nabila z mého konta telefon. Za výjezdem na výpadovku jsem pokračoval dál v cestě směrem k místu jejich posledního známého domova. Obě dívky spolu něco stále špitaly a s někým si vyměňovaly SMS zprávy. Mému ujíždějícímu autu nevěnovaly pozornost. Asi po třiceti kilometrech jsem dospěl k závěru, že snad dostaly rozum. Těšil jsem se, jak si s Vendulkou u cíle cesty zajdu znovu na zámek a najdeme spolu rozumné řešení. Na čtyřicátém kilometru dálnice kousek před osamělou čerpací stanicí mi Vendulka poručila, abych zastavil: Nechceme jet zpátky k Jeanovi, slyšíš! A co tedy chcete? Moje otázka zazněla poněkud roztřeseně. Nic, chceme prostě ven z auta. Dobře, popadl mě vztek, nejsem váš taťka. Vystoupily na parkovišti hned vedle čerpací stanice uprostřed polí.

Myslím, že měly dohodnuté jiné taxi. Nevím jistě, ale něco mi říkalo, že jsem to pořádně zbabral. Přesto mi na zpáteční cestě přicházely samé myšlenky o tom, jak jsem mohl naletět a nenaletěl, jak jsem se nenechal zlákat mámivým pokušením. Byl jsem znovu bez starostí, bez závazků, beze snů a bez naděje. Zvítězil jsem nad čím? Nad léčkami tohoto světa? Sám nad sebou? Nikdy později jsem o sestrách Tomanových neslyšel. Ta malá mi přesto dosud dělá starosti. Nebo si to jenom namlouvám? Tři mladé dívky spojené vlastní krví nalezly jediné místo, kde se cítily jako vrozená součást celku, kde láska nebyla věcí přivlastňování, kde prostý úděl života vytvářel soulad nesobecké pospolitosti, prostředí vzájemné přízně a přítulnosti, tím místem bylo společenství zvířat, nikoliv lidí. Co jsem jim já sám mohl nabídnout?

Zapsáno podle skutečné události.

Známka 3.7 (hodnotilo 3)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 1

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 2

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,76 Kč
Euro
26,10 Kč
Libra
29,51 Kč
Kanadský dolar
17,73 Kč
Australský dolar
17,56 Kč
Švýcarský frank
22,62 Kč
100 japonských jenů
19,51 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,11 Kč
100 maď. forintů
8,46 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,66 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 540,67 Kč
1 unce stříbra
376,27 Kč
Bitcoin
86 682,63 Kč

Poslední aktualizace: 20.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 18 238