Jak Hizballáh porazil Izrael II.

Vítězství v pozemní válce (dokončení)

Alastair Crooke a Mark Perry

24.10.2006 Komentáře Témata: Střední východ 4102 slov

Izraelské rozhodnutí spustit pozemní válku za účelem dosažení toho, v čem selhaly letecké síly, bylo učiněno váhavě a nahodile. Zatímco jednotky IDF během druhého týdne války pronikaly do jižního Libanonu, izraelské vojenské velení zůstávalo nerozhodnuto kam a kdy – a zda-li vůbec – by mělo své pozemní jednotky nasadit.

Armádní nerozhodnost kam, kdy a zda vůbec vyslat své hlavní pozemní síly byly také částečně důvodem pro letecké síly, aby proklamovaly svůj úspěch. Israeli Air Force (IAF) stále tvrdila, že by ze vzduchu určitě uspěla – stačil by ještě jeden den nebo dva. Tato nerozhodnost se odrážela v nejistotě západních médií ohledně toho, kdy začne pozemní kampaň – a zda k ní vůbec dojde.

Vysocí izraelští důstojníci stále říkali svým novinářům, že časování pozemní ofenzívy bylo drženo v přísné tajnosti, a tak o něm sami nevěděli. Váhavost byla také výsledkem malé zkušenosti jednotek IDF, z nichž se jen malá část někdy dostala za hranici. Speciální jednotky IDF, které operovaly v jižním Libanonu, již od 18.července informovaly velení, že jednotky Hizballáhu bojují houževnatě, aby udržely své pozice na prvních liniích u hranic s Izraelem.

V tomto okamžiku udělal ministerský předseda Ehud Olmert politické rozhodnutí: nasadil plnou sílu IDF k poražení Hizballáhu a zároveň jeho blízcí poradci signalizovali izraelskou ochotu akceptovat příměří a rozmístění mezinárodních jednotek. Olmert rozhodl, že Izrael nesloží ruce a neprodleně neakceptuje rozmístění jednotek OSN, ale učiní tak až na závěr.

Především rozhodl o stanovisku Izraele, že by akceptoval umístění sil NATO. Současně s touto strategií byli 21.července zmobilizováni izraelští záložníci. Překvapivá mobilizace (IDF měla nejprve zničit Hizballáh ze vzduchu a když to selhalo, použít své jednotky pravidelné armády – bez povolání záložníků) způsobila, že rozmisťování záloh bylo překotné a nekoordinované (zopakujme, že je překvapující, že Izrael nepočítal s tím, že bude muset povolat zálohy a nepovolal je tedy mnohem dříve).

Navíc rozhodnutí povolat zálohy zastihlo překvapené klíčové vyšší důstojníky záloh, kteří jsou o záměru mobilizace obvykle informováni první a s předstihem. Mobilizace byla spuštěna chaoticky – logistická podpora pro rozmisťované zálohy se zpozdila o 24-48 hodin.

Mobilizace z 21.července byla jasný signál vojenským stratégům Pentagonu, že válka se nevyvíjí dobře. Také vysvětluje, proč izraelské zálohy dorazily na frontu bez potřebného vybavení, bez koherentních operačních plánů, a bez munice dostačující k boji (Po celý konflikt Izrael zápasil s problémem poskytnout zálohám nezbytnou podporu: jídlo, munici a dokonce i dodávky vody dorazily 24-48 hodin po umístěný jednotek ve stanovených zónách na severu).

Následky si okamžitě uvědomili vojenští pozorovatelé. „Izraelské jednotky vypadaly nepřipraveně, neuspořádaně a demoralizovaně“, řekl bývalý americký velitel a dodal, „tohle nebyla namyšlená IDF, kterou jsme viděli v předchozích válkách.“

Ve snaze řídit se Olmertovým politickým trikem opět převážil cíl IDF totálně zničit Hizballáh. „Je tu jedna spojnice mezi našimi vojenskými a politickými cíly“, řekl den po mobilizaci izraelský brigádní generál Ido Nehushtan. „Cílem není nutně zničit každou raketu Hizballáhu. Co musíme udělat, je rozvrátit vojenskou logiku Hizballáhu. A řekl bych, že to se v předchozích dnech nestalo.“

Byl to rozhodně podivný způsob jak prezentovat vojenskou strategii – vést válku na „rozvrácení vojenské logiky“ nepřítele. Nehushtanovo prohlášení mělo mrazivý dopad na pozemní velitele IDF, kteří nechápali, jaké přesně tu jsou cíle. Ale jiní velitelé IDF byli optimističtí – ačkoli IAF selhala ve snaze ukončit raketové útoky Hizballáhu na Izrael a jeho města, ve dnech 19. – 21. července bylo na Izrael vypáleno méně raket než kdykoli jindy (velice málo 19.července, okolo 40 raket 20.července a 50 raket 22.července).

22. červenec byl také dnem, kdy do konfliktu poprvé vojensky vstoupily USA. V pozdních hodinách 21.července obdržel Bílý dům od Olmerta a IDF žádost o zajištění množství speciální munice – další náznak, že IDF selhala ve své misi zničit vojenskou sílu Hizballáhu během prvních kol války.

Žádost byla bleskově schválena, munice naložena a dne 22.července dopravena do Izraele. Vyšší důstojníci Pentagonu byli ohromeni objemem požadavku, který znamenal, že Izrael spotřeboval většinu své munice v prvních 10 dnech války – a to enormním zvýšením počtu cílů, což naznačovalo, že Izrael opustil taktické bombardování Hizballáhu a připravil se na tvrdý úder proti zbývající libanonské infrastruktuře, strategii, která nefungovala ani během druhé světové války, kdy USA a Británie zničily 66% hlavních populačních sídel Německa bez jakékoli rozeznatelného efektu na německou morálku nebo vojenskou sílu.

Přesto zaznělo v Pentagonu trochu reptání, když jeden déle sloužící důstojník připomněl, že dodání americké munice Izraeli připomínalo podobný požadavek učiněný Izraelem v roce 1973 – na vrcholu Jom Kippurské války. „Tohle může znamenat jen jedinou věc“, řekl, „jsou v úzkých.“

I přes své obavy z izraelského postupu (tyto obavy, ačkoli nebyly zveřejněny, byly hluboké a značné – a dosáhly až k nejvyšším velitelům US Air Force) o tom vyšší američtí důstojníci pomlčeli před veřejností. A to z dobrých důvodů: Kritika Izraele za vyžadování dodávek zbraní během války v roce 1973 vedla k rezignaci předsedy Joint Chiefs of Staff (JCS), t.j. nejvyššího velení armády USA a Pentagonu, generála George Browna. Brown byl rozzuřen, že americké zbraně a munice byly zasílány do Izraele, zatímco američtí velitelé ve Vietnamu protestovali nad nedostatkem stejného materiálu v jejich válce v jihovýchodní Asii.

Stávající předseda JCS Peter Pace, který zůstal tiše po celou dobu války Izraele s Hizballáhem, jen zasalutoval a zůstal zticha. Nicméně JCS a vyšší američtí velitelé nebyli jedinými, kteří se obávali izraelského představení. Zatímco další americká munice byla na cestě do Izraele (přes letiště Prestwick ve Skotsku), zpravodajští důstojníci prováděli první vyhodnocení počátečních dnů války, včetně upozornění, že navzdory trvalé izraelské letecké ofenzivě televize Al-Manar stále vysílala v Bejrůtu, přestože IAF úspěšně zničila vysílače ostatních hlavních libanonských televizních stanic (Toto platilo po celou dobu války – Al-Manar nikdy z éteru nezmizela). Jak účinná byla asi izraelská letecká kampaň, když nebyla schopná ani umlčet televizní vysílání?

Mobilizace izraelských rezerv byla zaměřena k podpoře sil, které již bojovaly v jižním Libanonu a měla dodat váhu pozemnímu útoku. Dne 22.července bojovala Brigáda Nasr s jednotkami IDF ve městě Maroun al-Ras o každou ulici. I když na konci dne IDF ohlásila, že město dobyla, nebylo tomu tak. Boj byl krvavý, ale bojovníci Hizballáhu neustoupili. Mnoho z vojáků Brigády Nasr strávilo nekonečné dny čekáním na izraelský útok a díky schopnosti Hizballáhu odposlouchávat izraelskou komunikaci zaútočili Izraelci proti dobře opevněným jednotkám.

Zvláštní oddíly IDF neuspěly ve snaze obránce obklíčit, když západně od města narazili na další odpor. Zvláštní útočná komanda Brigády Nasr o síle tří mužů zničila během boje několik izraelských obrněných vozidel pomocí lehkých protitankových střel. „Věděli jsme, že toto budou dělat“, řekl tehdy vyčerpaný izraelský poručík Ilay Talmor. „Toto je teritorium, o kterém jsou přesvědčeni, že jim patří. Dělali bychom to samé, kdyby někdo vpadnul do naší země.“

Zatímco IDF nepřestávala trvat na tom, že její vpád bude jen „omezeného rozsahu“, navzdory mobilizaci tisíců záložníků, jednotky IDF se začaly formovat jižně od hranice. „Nepřipravujeme invazi do Libanonu“, řekl Avi Pazner, mluvčí izraelské vlády. IDF potom nazvala Maroun al-Ras svým „prvním krokem“ do jižního Libanonu. „Kombinace letecké síly, dělostřelectva a tlaku pozemních sil přinutí Hizballáh k ústupu bez nutnosti invaze a okupace“, řekl Pazner.

Definovaný rozdíl mezi „tlakem“ a invazí a okupací města byl dalším jasným signálem americkým vojenským expertům, že IDF byla schopna vstoupit do města, ale nebyla schopna jeho okupace. Jeden americký důstojník obeznámený s americkou vojenskou historií přirovnal výpad IDF do jižního Libanonu ke krvavému útoku generála Roberta E. Leeho na pozice Unie v Gettysburgu v Pensylvánii během války Severu proti Jihu. „OK, nemohu se tam dostat, dobře“, řekl Leeho důstojník během této války, „ale problém je zůstávat na místě.“

Informace od velitelů Hizballáhu po skončení bitvy nyní potvrzují, že jednotky IDF nikdy zcela nekontrolovaly oblast hranic a nikdy nebyl zcela obsazen ani Maroun al-Ras. Hizballáh dokonce ani nepocítil potřebu povolat své zálohy, jako to udělal Izrael. „Celá válka byla vybojována jednou brigádou Hizballáhu o síle 3000 mužů, ne více“, řekl jeden vojenský regionální expert. „Brigáda Nasr vybojovala celou válku. Hizballáh nikdy nepocítil potřebu ji posílit.“

Zprávy z Libanonu tyto postřehy potvrzují. K velkému překvapení velitelů Hizballáhu byly izraelské jednotky chabě organizovány a vycvičeny. Jedinou izraelskou jednotkou, která si udržela určitý standard byla podle libanonských pozorovatelů Golanská brigáda. Podle jednoho představitele s velkou znalostí amerického slangu byla IDF „nesourodou směsicí“ (motley assortment). „Ale to se stává, pokud strávíte čtyři desetiletí střílením gumových projektilů do žen a dětí na Západním břehu a v Gaze.“

Sami velitelé IDF byli znepokojeni stavem svých jednotek, signalizujícího nedostatek výcviku dokonce i u svých nejvíce vycvičených profesionálních vojáků. Záložníci byli ještě horší a velení IDF váhalo, zda je vůbec nasadit do bitvy.

25. července byl Olmertův ústup z proklamované strategie zničení Hizballáhu v plném proudu. Izraelský ministr obrany Amir Peretz byl poslem těchto informací, když řekl, že současným cílem Izraele je vytvoření „bezpečnostní zóny“ v jižním Libanonu. Jeho slova byla doprovázena hrozbou: „Pokud zde nebudou mezinárodní síly, které převezmou kontrolu hranic, budeme pokračovat v naší kontrole střelbou proti každému, kdo se přiblíží k určené bezpečnostní zóně a bude si vědom toho, že může být zlikvidován.“

Pryč byl náhle požadavek zničení Hizballáhu, pryč byl také požadavek, že jedině NATO je akceptovatelnou mírovou silou na hranicích. Dne 25.července Izrael oznámil, že Abu Jaafar, velitel centrálního sektoru Hizballáhu, byl zabit „během přestřelky“ s izraelskými jednotkami poblíž pohraničního města Maroun al-Ras – které stále nebylo dobyto. Zpráva nebyla pravdivá. Abu Jaafar o tom učinil po válce veřejné prohlášení.

Později 25. července, během návštěvy americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové v Jeruzalémě, si izraelská armáda probojovávala cestu do Bint Jbeil, který označila za „hlavní město teroru Hizballáhu“. Boj o Bint Jbeil probíhal po devět dní. Město však zůstalo v rukou Hizballáhu až do konce války. Bojovníci Hizballáhu byli schopni přežít opakované letecké i dělostřelecké bombardování, během nejhorších leteckých a dělostřeleckých kampaní ustupovali do svých bunkrů a objevovali se poté, co jednotky IDF znovuzahajovaly operaci na dobytí města. To bylo zcela zničeno.

Taktika Hizballáhu připomínala to, čím se řídila severovietnamská armáda během prvních dní vietnamského konfliktu – když velitelé Vietkongu nařídili svým mužům, že potřebují „přežít bombardování“ a potom bojovat proti Američanům akcemi malých oddílů. „Musíte je popadnout za přezky jejich opasku“, řekl jeden velitel Vietkongu, když tuto taktiku vysvětloval.

24. července, jako další známku své rýsující se prohry v Libanonu, shodil Izrael první tisíce clusterových bomb na to, čemu říkal „postavení Hizballáhu“ v jižním Libanonu. Clusterová munice je efektivním, krutým bojovým prostředkem a ty národy, které ji používají, včetně všech členů NATO (stejně jako Rusko a Čína), neustále odmítají mezinárodní dohodu na zákaz jejího použití.

Nicméně nejodpovědnější národní státy, které tuto munici používají, „dvojitě pojistily“ svou munici proti selhání granátů po jejich shození. Během administrativy Billa Clintona souhlasil ministr obrany William Cohen se zavedením těchto „pojistek“ proti neexplodování munice a postupnému vyřazování “poruchové“ munice z amerických skladů, přičemž účelem bylo snížit míru selhání této munice ze 14% (některé odhady jsou i vyšší) na méně než 3% (existují i nižší odhady).

I když není vyšetřování izraelského použití této munice dosud ukončené, zatím to vypadá, že IDF použila munici bez pojistky. Nedávné zprávy v izraelském tisku naznačují, že důstojníci dělostřelectva pokryli desítky libanonských vesnic kobercem (nevybuchlých) granátů – lepší příklad „bezohledného“ použití palebné síly nelze dostat.

Izraelská munice mohla velmi dobře pocházet ze starých amerických skladů plných munice bez dvojitých pojistek, což činí USA spoluvinné na tomto bezohledném použití. Takový závěr zapadá do času zásobování Izraele municí 22.července. IDF mohla být velmi rychle schopna zbavit se této munice, spotřebovat jí a vyvolat tak v Libanonu krizi pomocí clusterové munice – nevybuchlých granátů, které budou zdejší národ stále sužovat – a to začalo 24.července.

26. července přiznali představitelé IDF, že předchozích 24 hodin jejich boje o Bint Jbail bylo „nejtvrdším dnem bojů v jižním Libanonu“. Po ranním neúspěchu obsadit město rozhodli velitelé IDF nasadit svou elitní Golanskou brigádu. Během dvou hodin bylo odpoledne zabito devět vojáků Golanské brigády a dalších 22 zraněno. Pozdě odpoledne nasadila IDF svou elitní paradesantní brigádu v Maroun al-Ras, kde boj s částí Brigády Nasr pokračoval již třetí den.

27.července, v reakci na selhání svých jednotek dobýt města, souhlasila izraelská vláda s mobilizací tří dalších záložních divizí – celkem 15 000 mužů. Do 28. července začalo být stále více jasné, jak vážnou chybu IDF udělalo ve své snaze zastavit raketové útoky Hizballáhu. Ten den použil Hizballáh novou raketu Khaibar-1, která zasahla město Afula.

28. července se vážnost chyb izraelského zpravodajství dostala konečně na veřejnost. Toho dne prosákla od představitelů Mossadu informace, že podle jejich odhadu nebyly vojenské kapacity Hizballáhu vážněji poškozeny a že tato organizace může být schopna pokračovat v konfliktu po několik dalších měsíců. IDF s tím nesouhlasila a trvala na tom, že Hizballáh utrpěl těžké ztráty. První výbuch izraelského zpravodajství se začal ukazovat.

Američtí experti začali zároveň zpochybňovat izraelskou strategii a možnosti. Konzervativní Brookings Institution publikoval komentář od Philipa H. Gordona (který obviňoval z krize Hizballáh), kde autor tvrdí, že „Otázkou není, zda je Hizballáh odpovědný za tuto krizi – on je – nebo zda má Izrael právo se bránit – má – ale zda bude fungovat tato současná strategie (nepřetržitá letecká kampaň). Fungovat totiž nebude. Neoslabí nijak sílu Hizballáhu, neboť je jednoduše zhola nemožné eliminovat tisíce malých, mobilních, skrytých a snadno manipulovatelných raket leteckou kampaní.“

Gordonův pohled odrážel názor zvyšujícího se počtu vojenských důstojníků, kteří setřásali prach z jejich vlastních leteckých plánů pro případ, že by Bílý dům nařídil zacílit íránské nukleární zařízení. „Je tu falešný pocit, že americké letecké síly byly strženy izraelskou válkou proti Libanonu,“ řekl jeden expert na Blízký východ s přímými konexemi na vedoucí důstojníky v Pentagonu. „Byly zděšeny. Dobře znají limity svých možností a vědí, jak mohou být zneužity.“

„Působilo to na ně (americké letecké důstojníky), jako by Izrael zahodil v Libanonu všechny příručky. Tohle nebylo chirurgické, nebylo to precizní a určitě to nebylo chytré. Nemůžete jen zasypat zemi železem a doufat ve vítězství.“

Chladné, nepříjemné válečné statistiky zvýraznily omyl izraelské vzdušné a pozemní kampaně. Hizballáh ve svých skladech před konfliktem tajně umístil více než 18 000 raket. Tyto sklady byly opevněny proti leteckým útokům a snadno je přežily. Důstojníci Hizballáhu vypočítali, že od vystřelení rakety až po dobu, kdy byla IAF schopna rozpoznat její odpálení a poslat stíhače ke zničení odpalovacího zařízení, uplynulo 90 sekund. Během let precizního tréninku se raketové oddíly Hizballáhu naučily umístit, odpálit a stáhnout se i s odpalovacím zařízením za méně než 60 sekund, což mělo za následek, že stíhačky a helikoptéry IAF (kterých má Izrael mnohem méně, než se chlubí) nebyly schopny zastavit střelbu raketami na Izrael („Izrael je asi tři helikoptéry od totální pohromy“, komentoval to jeden americký důstojník).

Hizballáh vystřelil na Izrael asi 4000 raket (přesnější, ale nejistá čísla hovoří o 4180 raketách), čímž snížil zásoby ve svých skladech na 14 000 – dost k vedení války na další přinejmenším tři měsíce.

Navíc, a to je ještě důležitější, se bojovníci Hizballáhu ukázali jako oddaní a disciplinovaní. Využívajíce zpravodajských informací k zaměřování míst pronikání izraelské pěchoty, dokázali svou srovnatelnost s nejlepšími izraelskými bojovými jednotkami. V některých případech byli izraelské jednotky poraženy přímo na bitevním poli a přinuceny k náhlému ústupu nebo spoléhání se na letecké krytí, aby nebyli převálcováni. Ještě před koncem války, 9.srpna, oznámila IDF, že 15 jejích záložníků bylo zabito a 40 zraněno v bojích u vesnic Marjayoun, Khiam a Kila – omračující výše ztrát za tak bezvýznamné zisky.

Mohutná obrana Hizballáhu si také vyžádala oběti na straně izraelských obrněnců. Když Izrael konečně souhlasil s příměřím a začal se stahovat s pohraniční oblasti, za nechal za sebou více než 40 obrněných vozidel, skoro všechny zničené profesionálně rozmístěnými protitankovými střelami AT-3 "Sagger" – což je označení NATO pro ruské vozidlo, nebo ručně umisťovanou, snadno manipulovatelnou protitankovou zbraň druhé generace 9M14 Maljutka – nebo také "Little Baby".

S dosahem tří kilometrů dokázal Sagger enormní úspěšnost v ničení izraelských tanků, fakt, se kterým museli být velitelé izraelských obrněných sil seznámeni, zvláště když je střela Sagger používaná Hizballáhem starší verzí (byla vyvinuta a nasazena v roce 1973) nové a modernější verze, kterou lze snadněji ukrýt a umístit a má větší hlavici s náloží. Pokud není schopna IDF ochránit své obrněné vozy proti staré verzi zbraně z roku 1973, musí si její velitelé nyní lámat hlavu, jak se případně ochránit proti nové, sofistikované a více smrtící verzi této protitankové zbraně.

Ještě před účinností příměří se izraelský politický establishment rozhodl, že shodí izraelské parašutisty, aby „vyčistili“ klíčové oblasti podél řeky Litani. Rozhodnutí bylo očividně učiněno s cílem přesvědčit mezinárodní komunitu, že jednotky OSN by měly být rozmístěny již od řeky Litani směrem na jih. A to by nemohlo být provedeno dříve, než by Izrael prohlásil, že úspěšně vyčistil oblast Libanonu u řeky Litani.

Velké počty izraelských sil byly shozeny v klíčových oblastech jižně od Litani, aby dosáhly tohoto cíle. Takové rozhodnutí mohlo dobře vést k pohromě. Většina izraelských jednotek byla ihned po dopadu obklíčena oddíly Hizballáhu a mohly být rozdrceny dříve, než nastane příměří. Politické rozhodnutí rozčílilo vysloužilé důstojníky IDF a jeden z nich obvinil Olmerta z „hraní si s armádou“ – používání armády k P.R. účelům.

Asi nejvíce vypovídajícím znamením o izraelské vojenské prohře jsou počty mrtvých a zraněných. Izrael nyní tvrdí, že zabil asi 400-500 bojovníků Hizballáhu, zatímco jeho ztráty byly mnohem nižší. Nicméně přesnější počítání ukazuje, že ztráty Izraele a Hizballáhu byly téměř stejné. Pro Šíity (a Hizballáh) je nemyslitelné neumožnit důstojný pohřeb pro své mučedníky, takže v tomto případě stačí počítat počet pohřbů. Pro bojovníky Hizballáhu bylo uspořádáno méně než 180 pohřbů – skoro stejné číslo, jako počet mrtvých na izraelské straně. Tato čísla mohou být upravena směrem nahoru: naše poslední informace z Libanonu říkají, že počet šiítských mučednických pohřbů může být nyní přesně stanoven na 184.

Bez ohledu na jakékoli počty – ať již raket, zničených obrněnců, mrtvých nebo zraněných vojáků – musí být boj Hizballáhu s Izraelem ohodnocen jako rozhodné vojenské a politické vítězství. I kdyby tomu bylo jinak (a je jasné, že není), válka Izraele s Hizballáhem, která trvala 34 dní července a srpna, způsobila politické zemětřesení v regionu.

Vojenská porážka Izraele od Hizballáhu byla rozhodná, ovšem politická porážka Spojených států – které během konfliktu nezpochybnitelně stály na straně Izraele a odmítaly jej ukončit – byla katastrofální a bude mít dlouhotrvající dopad na americkou prestiž v regionu.

Přeložila JUDr. Zdena Nocarová.

Známka 3.7 (hodnotilo 3)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 1

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 2

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Šílené rozhodnutí italského soudu: vloupat se někam není zločin, když nemám kde bydlet08.09.17 16:29 Itálie 5

Roste nám tady český Soros08.09.17 10:53 Česká republika 11

Měnové kurzy

USD
21,96 Kč
Euro
26,09 Kč
Libra
29,62 Kč
Kanadský dolar
17,80 Kč
Australský dolar
17,56 Kč
Švýcarský frank
22,60 Kč
100 japonských jenů
19,53 Kč
Čínský juan
3,33 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,44 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,69 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 530,22 Kč
1 unce stříbra
375,31 Kč
Bitcoin
84 104,64 Kč

Poslední aktualizace: 21.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 26 516