Kauza Zündel

Část I. – Zrození popírače

Richard Král

1.8.2005 Komentáře Témata: Evropa, Pohledy z Evropy 6823 slov

Přiznávám, že případ Ernesta Zündela mne zpočátku zvláště nezaujal. Ale čím více jsem se o něm dovídal, tím více mne to přitahovalo. Ač byl Zündel (a je) někdy označován svými odpůrci, médii a židovskými organizacemi za „blázna“, tak na to, že je „blázen“, vyvolává jejich fanatickou nenávist a odpor. A nejen to, dokázal zaměstnat na mnoho let policii a tajné služby USA, Kanady a Německa. Proč? Vždyť přece „holocaust“ je nepopiratelná pravda ze zákona, tisíckrát dokázaná. Proč se tedy tak ochránci zákona zabývají bláznem?

O jeho životě a díle koluje řada pověstí a mýtů. Můžeme se dozvědět, že „je fanatickým nacistou“ (oblíbený argument proti komukoliv), „popírá a zneucťuje holocaust“, „neuznává legitimitu státu Izrael“ (obzvláště těžký zločin).

Jak je tomu ve skutečnosti? Pojďme si něco říci o tomto muži, který již vystřídal americké, kanadské a nyní i německé vězení, avšak v žádném mu věznitelé nebyli doposud schopni sdělit obvinění, pro jaký trestný čin je stíhán. Co tedy vlastně spáchal hrozného, že vyvolal celosvětové mediální hysterie?

[Ernest Zündel]

Ernst Zündel se narodil 24.4. 1939 v německém Calmbachu v rodině dřevorubce Fritze Zündela jako jedno z šesti dětí. Na jeho mládí a dětství se podepsala válka a poválečné strádání. Aby se vyhnul povinné službě v Bundeswehru, emigroval v roce 1958 jako devatenáctiletý do Kanady. 3. září přistává letadlo s Zündelem na palubě v kanadském Montrealu. Neumí anglicky ani francouzsky, je bez prostředků.

Začíná chodit do večerní školy angličtiny pro imigranty, kde se seznamuje s pohlednou Francouzkou, kterou si později bere za ženu a mají dva syny. Jeho politické názory jsou absolutně politicky korektní, jako absolvent německých poválečných škol ví, jakou strašlivou odpovědnost a vinu nese.

Setkává se však s Adrienem Arcandem, předválečným předsedou Národně socialistické křesťanské strany, která byla za války zakázána a Arcand umístěn do vězení, resp. do jakési zadržovací vazby bez obvinění a rozsudku, podobně jako nyní Zündel. S Arcandem vede Zündel ohnivé debaty, ve kterých Arcand popírá Zündelova dogmata. Zündel o tom později říká: „Arcand mne osvobodil.“

V šedesátých letech se začíná Zündel poprvé politicky angažovat. Studuje George Williams University v Montrealu, obory politické vědy, historie a architektura, aktivně publikuje ve studentských časopisech a jeho články přetiskují i kanadské noviny. Aktuální nebezpečí komunismu dává Zündelovi prostor. Je zván do řady televizních a rozhlasových debat, kde zastupuje odpůrce komunismu. Objevuje se také počínající antisionismus, zatím tolerovaný.

Zündel se stává velmi známým v Kanadě a když v roce 1967 rezignuje na post předsedy vládní Liberální strany premiér Lester Pearson, odhodlává se na tuto funkci kandidovat. Jeho kampaň je velká a na Sportovním stadionu v Ottawě hovoří ke shromáždění 25 000 lidí, jeho projev vysílá televize a rozhlas. Lidé slyší na varování před šířícím se komunismem. Ovšem jeho volání po sjednocení Německa, počínající revizionistické úvahy a odpor k sionistům a Izraeli způsobily, že začal překážet. Jeho žádost o kanadské občanství byla náhle zamítnuta, bez udání důvodu.

Zündel byl díky svému malířskému a grafickému talentu finančně nezávislý, jeho díla se dobře prodávala a to mu umožnilo uskutečnit v letech 1968 – 1970 řadu cest po celém světě, kde se setkával s historiky, politiky a dalšími místními představiteli. Na cestách se seznámil i s německým revizionistou Thiesem Christophersenem, autorem skandální knihy „Osvětimská lež“, vydané ve Švýcarsku a Dánsku a později zakázané. Christophersen sám byl opakovaně vězněn a vyhoštěn z několika evropských zemí. Zündel knihu „Osvětimská lež“ přeložil do angličtiny a podílel se na jejím vydání, čímž si definitivně znepřátelil všechny politicky korektní historiky.

Poté již Zündel otevřeně sklouzl do antisionistické rétoriky a hluboké politické nekorektnosti. Publikoval studii amerického univerzitního profesora Austina Appa pod názvem „Šestimilionový švindl“. V sedmdesátých letech se Zündel stává velmi známým v Kanadě a je pravidelným účastníkem řady veřejných politických debat.

V roce 1978 vysílá kanadská televize pravidelné dokumenty a pořady o tzv. holocaustu, proti kterým Zündel a jeho příznivci protestují a pořádají demonstrace. To mu zajišťuje velkou publicitu, zároveň si však na smrt znepřátelí „holocaustovou lobby“, jak ji nazývá. Obranná palba je těžká, v médiích je označen za „nacistu“. Na konci sedmdesátých let spoluorganizuje Zündel řadu dalších demonstrací a protestů, podobné se uskutečňují v USA, Jižní Africe, Argentině, Chile a Austrálii. Pokusy o podobné projevy v Německu či jinde v Evropě policie znemožňuje již v počátku.

Zásadní zlom přichází v roce 1979, kdy je na konferenci v Northrop University v Kalifornii založena řadou historiků a univerzitních profesorů Institute for Historical Review (Institut pro přezkoumání historie, IHR). Je tím založena platforma pro lidi podobně politicky a historicky nekorektní jako Zündel. V roce 1980 potkává švédského historika Ditlieba Felderera, který během několika let uskutečnil asi třicet výprav do Osvětimi a dalších koncentračních táborů ve východní Evropě. Felderer předává Zündelovi přes 30 000 stran fotografií a materiálů svých zjištění, který s nimi seznamuje své kolegy z IHR. Zündel s ním později v roce 1981 točí ve Stockholmu dokumentární film.

V roce 1980 páchá Zündel další zločin. Ve svém vydavatelství Samisdat Publishers vydává knihu revizionisty Richarda Harwooda „Did Six Million Really Die“ (Zemřelo skutečně šest milionů?), která čerpá z dosavadních poznatků, je přeložena do řady cizích jazyků a rychle se šíří mezi odbornou i laickou veřejností. Vyvolává šok, otazníky a diskusi. Židovské organizace reagují rychle a poprvé neúspěšně žádají kanadské úřady, aby Zündela obžalovaly a uvěznily.

Evropským přiznivcům Zündela je určena publikace „An mein Volk“ (Mému lidu), vydávaná v Kanadě a distribuovaná v Německu a dalších zemích. Příliv revizionistických materiálů do Evropy vyvolává rychlou reakci německé policie. Při více než 2000 domovních prohlídkách zabavuje zakázané knihy a materiály a vybrané osoby jsou obžalovány.

Část II. – První Zündelův „Velký holocaustový proces“

Tažení proti Zündelovi pomalu začalo v roce 1981. Tehdy zorganizovaly židovské spolky demonstraci 2000 lidí před Zündelovým domem v Torontu, žádaly jeho zatčení, obžalování a deportování z Kanady. Zündel stále neměl kanadské občanství, pouze trvalý pobyt. Média mu již nedávaly tolik prostoru, stále však disponoval distribuční sítí svých zakázaných tiskovin. Kanadské ministerstvo pošt tedy vydalo zákaz jakékoli Zündelovy příchozí a odchozí mezinárodní korespondence. Odvolání proti takovému rozhodnutí bylo neúspěšné, přičemž odvolací orgán přizval k jednání také zástupkyni kanadské „Canadian Holocaust Remembrance Association“, zámožnou dámu židovského původu Sabinu Citron a proslulého „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala.

Po znemožnění poštovního styku s celým světem (který se mu však dařilo částečně obejít přes adresu svého grafického studia) se Zündel soustředil na dokumentární filmy o německých koncentračních táborech pod heslem „Liberation through Truth Information“ (Osvobození informacemi). V průběhu roku 1981 propadl Zündelovi jeho německý pas, což znamenalo nemožnost cestovat po světě, neboť kanadské občanství neměl. Německý konzulát v Kanadě mu nový odmítl vydat.

To znamenalo pro Zündela velký problém, byl uvězněn v Kanadě. Jeho advokát proto podal v jeho zastoupení žalobu na německé úřady, že odmítají svému občanovi vydat cestovní doklad.

V roce 1981 již bylo proti němu ve Stuttgartu vedeno také trestní řízení pro známé politické trestné činy (popírání holocaustu, vyzývání k nenávisti, rasismus apod.). Soud použil jako důkazy materiály zabavené při domovních prohlídkách v Německu a dále zprávy německé tajné služby a dokumenty ministerstva zahraničí. Vzhledem k tomu, že měly charakter důkazního materiálu, byl oprávněn se s nimi seznámen i jeho advokát. To státního žalobce přimělo k tomu, aby některé stáhl. I tak viděl Zündelův advokát zprávy německého konzulátu v Kanadě, agentů německé tajné služby, placených informátorů, vše označené razítkem „tajné“ či přísně tajné“. Soud nakonec Zündel vyhrál a byl zproštěn obžaloby. První pokus nevyšel.

Koncem roku 1982 se podařilo Zündelovi dosáhnout zrušení poštovní cenzury. Vyvolalo to znovu velký ohlas a Zündelovi byla částečně vrácena pošta zadržovaná skoro dva roky. Vítězství bylo však relativní, jeho vydavatelství Samisdat Publishers utrpělo značné finanční ztráty a přišlo o řadu předplatitelů.

I přes dvě vítězství byl Zündel stále uvězněn v Kanadě, neměl cestovní pas a proto za ním do Kanady přijížděli ostatní revizionisté a historici, aby se s ním podíleli na jeho publikační činnosti. Jednou z jeho prací byla i zpráva o popravách německých vojáků v táboře Dachau americkými vojáky na konci války. Zündelovi se podařilo získat zprávu americké armády o tomto incidentu a svědectví očitých svědků. Poté, co zprávu zveřejnil a rozeslal tiskovým agenturám, médiím a státním úřadům, označily USA jeho osobu za nežádoucí ke vstupu do země. Do USA by však stejně v tu dobu bez pasu fakticky nemohl.

V té době již delší dobu běžely přípravy na obžalování Zündela před kanadským soudem. Policie pečlivě sbírala důkazy a monitorovala Zündelovy aktivity. Oficiálně byl obviněn a obžalován teprve za éry ministra spravedlnosti Roberta Kaplana, který byl židovského původu, čehož využil mj. Simon Wiesenthal, který u něj několikrát intervenoval.

Na konci roku 1983 byl na cestě k soudu Zündel se svým doprovodem před očima novinářů a kamer napaden a zbit desítkami ozbrojených útočníků z Jewish Defense League (Židovská obranná liga). Již několik let čelil mnoha výhrůžkám zabitím a došlo k několika pokusům o jeho napadení, ale teprve tento připravený a organizovaný útok slavil úspěch. Každý cesta k soudu v následujících měsících byla potom ve znamení židovské demonstrace a pokusů o napadení Zündela. Tehdy zvolil Zündel proslulou taktiku žluté výrazné helmy (jeho fotky v ní obletěly celý svět a i později se v ní často fotil) pro sebe a svůj doprovod, aby je bylo možno odlišit od davu, neboť uniformovaná ochranka nebyla v Kanadě povolená.

Proces vyvolal velký zájem nejen severoamerického, ale i evropského tisku. Zündel poskytoval rozhovory největším světovým médiím, což bylo obžalobě velmi nepříjemné. Zündelova rétorická obratnost a prostor, který mu média dávala rozzlobila jeho židovské odpůrce. Ti začali napadat i reportéry a televizní štáby, které s ním točily rozhovory.

Proces se táhl celý rok 1984 se střídavými úspěchy pro obžalobu. Soudce ukrajinského původu sice odmítl některá svědectví a důkazy, poté byl však vyměněn a nový soudce uznal důkazy za dostačující pro pokračování procesu. Zündel měl problém najít vhodného právníka, přičemž jich vystřídal několik a každého nakonec vyhodil.

Zündel poté učinil důležitý strategický tah, kterého se židé rozhodli využít ve svůj prospěch a jeho konečné zničení. Požádal o neveřejný proces. Soud mu vyhověl, neboť obžalobě světla televizních kamer příliš nevyhovovaly. Pro židovské spolky bylo takové Zündelovo rozhodnutí šokem a vyložily si jej jako jeho slabost a strach před konfrontací důkazů. Jeho dosavadní strategie byla totiž vše maximálně medializovat a zveřejňovat. JDL a spřízněné organizace proto zatroubily k finálnímu útoku. Využili všechen svůj potenciál, aby proces maximálně zmedializovaly. Zatímco doposud se snažili Zündela spíše „potichu odstranit“, nyní vycítili příležitost ho definitivně veřejně navždy znemožnit.

A to bylo přesně to, co Zündel potřeboval. Okolo jeho procesu nastala skutečná mediální vřava. Desítky kamer, stovky novinářů obléhaly soudní budovu. A poté vybuchla další bomba, tentokráte skutečná a před Zündelovým opevněným domem. Útok bejrůtského stylu vyvolal pozdvižení. Pachatele policie nikdy nedopadla a řada židovských aktivistů mu vyjadřovala podporu. Když to nejde u soudu, naučíme ho jinak. Útok vyvolal vlnu solidarity u revizionistů po celém světě, ale i zastánců svobody slova a tisku. Zündel shromáždil celý štáb spolupracovníků a připravoval se na svůj první velký proces.

„První velký holocaustový proces“ začal 7. ledna 1985. Trval 39 dní a informovaly o něm v živých vstupech všechny kanadské televizní stanice, řada amerických a v reportážích také evropské. Bylo to skutečné sousto pro média. Zündel se roky snažil své názory a myšlenky složitě publikovat a šířit přes své vydavatelství za nemalých finančních nákladů, nyní je přetiskovaly palcovými titulky zadarmo přední deníky, včetně výpovědí svědků. Nemohla být lepší reklama. Před soudní budovou se odehrávaly střety mezi Zündelovými příznivci a odpůrci. Jednou přišel k soudu svědek zkrvavený poté, co byl před budovou napaden demonstranty. Ve své závěrečné řeči se dopustil Zündel chyb, resp. pronesl další zakázané myšlenky o tom, že „válka byla Německu vnucena“ a „Hitler válku nechtěl, vyhlásily mu jí Anglie s Francií“.

Rozsudek padl 20. března 1985. Zündel byl odsouzen k 15 měsícům vězení a následné tříleté podmínce. Veřejné projevy o „holocaustu“ mu byly pod hrozbou dalšího trestu zakázány. O svých pocitech při vyhlášení rozsudku řekl později svému příteli: „Objevila se mi slza v levém oku, poté další. Nemohl jsem to kontrolovat. Ale pouze v levém oku, nevím, jaký to mohlo mít význam.“ Zündel se proti rozsudku odvolal, musel však nastoupit do vězení.

Zündelovi nepřátelé využili pro ně příznivého rozsudku a žádali jeho vyhoštění ze země. Řízení bylo neprodleně zahájeno 12. dubna a rozhodnutí, které v jiných imigrantských případech trvalo roky, padlo 29. dubna 1985. Imigrační soudce ho označil za „nežádoucí osobu“ a nařídil jeho vyhoštění z Kanady. Zündelovi nezbývalo než využít poslední možnost, podat odvolání. Vzhledem k velkému množství odvolání a povinnosti soudu vyřizovat je podle data podání se jeho případ dostal na pořad až v létě 1987.

V lednu 1987 přišel šok. Odvolací soud, složený z vážených a nejvyšších kanadských soudců, vedený konzervativním anglosaským soudcem Howlandem, zprostil Zündela viny. Držel se přitom základních práv svobody slova a tisku společně se zásadou, že nelze nikoho odsoudit za jeho - byť veřejně – publikované názory a postoje. Odvolací soud dále shledal v postupu soudu první instance závažné procesní chyby.

Přímo před bránou vězení uspořádal Zündel tiskovou konferenci. V některých denících získal obraz „osvobozeného hrdiny“, který zvítězil na totalitními praktikami justice. Stále však nebylo vyhráno. Státní žalobce se dovolal ke kanadskému Nejvyššímu soudu, aby potvrdil původní soudní verdikt a vinu. 4. června 1987 však Nejvyšší soud dovolání zamítl a potvrdil Zündelův osvobozující rozsudek. Ten mohl být vykládán jako jeho vítězství a potvrzení pravdivosti jeho názorů.

Po konečném osvobození Zündela však na tiskové konferenci ministr spravedlnosti Ian Scott prohlásil, že bude obžalován neprodleně znovu, a to ze stejných trestných činů.

7. července 1987 rozhodl odvolací imigrační soud, na základě Zündelova osvobození Nejvyšším soudem, že Zündel nebude deportován a může zůstat prozatím v Kanadě. Další obžalobu Zündela čile podporovaly židovské organizace vedené milionářkou Sabinou Citron, která na něj opakovaně podávala trestní oznámení. Zündel se v té době již stal kanadským fenoménem a publicita okolo něj neustávala. Sabina Citron začala podávat trestní oznámení i na jeho příznivce a i na novináře, kteří s ním točili rozhovor, kde padly „zakázané myšlenky“.

Část III. - Druhý Zündelův „Velký holocaustový proces“

18. ledna 1988 začal očekávaný „Druhý velký Zündelův holocaustový proces“. Zündel byl tentokráte lépe připravený a zkušenější než při prvním procesu. Shromáždil početný tým právníků, poradců a dalších spolupracovníků. Hned začátek procesu poznamenal skandál, když se organizovaná skupina JDL (Jewish Defense League) znovu pokusila Zündela napadnout a zbít. Jeho doprovod byl tentokráte připraven a udržel útočníky na uzdě až do zásahu policie.

Hned na počátku procesu zmrazil soudce Thomas šance obhajoby, když vyhlásil tzv. „judicial notice“, že holocaust není předmětem soudu (považuje se za nezpochybnitelnou skutečnost), ale poze jeho popírání a jde tedy především o to, zda-li jej Zündel popíral vědomě vedený nenávistí k židům, nebo z nevědomosti a zmatenosti. To předem významně znesnadnilo možnost se hájit a Zündel po poradě se svým právníkem Dougem Christiem vážně uvažoval, že celý proces vzdá, nechá se odsoudit a zaměří úsilí k vyšší instanci. Jeho právník Christie mu řekl: „Před tímto soudem, za těchto podmínek a v této soudní místnosti je bitva předem ztracena.“ Nakonec od tohoto záměru Zündel upustil především proto, že jeho tým se rozšiřoval a musel najmout další dům, aby ubytoval a rozšířil svůj tým. Jeho rezignace na pokračování v procesu by zasáhla především tábor jeho příznivců. Proces vyvolával zájem a příliv Zündelových odpůrců i příznivců z celého světa.

Nakonec zvolil Zündelův tým taktiku postupné a opatrné ignorace soudcova rozhodnutí s tím, že použitím „salámové taktiky“ změní celý proces nikoli v otázku zda-li byl holocaust popírán úmyslně či neúmyslně, ale odehrál-li se vůbec nějaký holocaust.

K tomu potřeboval Zündelovův tým klíčové svědky a především znalce z oboru. Byl proto osloven odborník na popravy v amerických věznicích Fred Leuchter, který navrhoval a dohlížel nad konstrukcí plynových komor. Leuchter zprvu nesouhlasil a odmítal se podílet na procesu jako svědek. Byl politicky neutrální a nechal se slyšet, že „o holocaustu nemůže být žádný spor.“ Nakonec však souhlasil s vypracováním odborného posudku, kde posoudí možnosti masového plynování židů v koncentračních táborech za druhé světové války.

Fred Leuchter navštívil za tímto účelem osobně s doprovodem koncentrační tábory v Osvětimi a Majdanku, podrobně prozkoumal dochované plynové komory, odebral chemické vzorky a podrobil je analýze. Výsledkem byla poté tzv. Leuchterova zpráva, která obletěla svět a dnes patří k nejpřísněji zakázaným revizionistickým materiálům. Leuchter ve své zprávě napsal, že jím prozkoumané plynové plynové komory nemohly být nikdy ke svému účelu využívány, tj. k účelu popravčích plynových komor (odvětrání, vstupy, nalezené vzorky neobsahující stopy Cyklonu B).

Když Zündel před soudem oznámil výsledek Leuchterovy zprávy, soud odmítl Leuchtera předvolat za svědka a požadoval další nezávislou zprávu. Byl proto osloven známý profesor Roth z Cornell University v USA, který byl ochoten ji vypracovat. Když byla tato informace oznámena soudu, přestal soudce trvat na jejím vypracování. Pro Leuchtera znamenala jeho zpráva o plynových komorách neustávající osočování a útoky v médiích včetně řady žalob.

V dubnu 1988 svědčil u soudu i tehdy uznávaný a ještě politicky korektní historik David Irving. Ve světle nových informací však odmítl potvrdit existenci plynových komor a jeho svědectví opět pomohlo Zündelovi. To již bylo na soudce Thomase příliš. Ukončil proces, odmítl další svědectví a odsoudil Zündela na devět měsíců vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Zündelovi právníci podali ihned odvolání a byla publikována brožura pod názvem „Es ist vollbracht" (It is done! – Je hotovo!), která skrnovala celý druhý Zündelův proces a jeho výsledky, především tzv. Leuchterovu zprávu. V nákladu 20 000 výtisků byla distribuována v Německu včetně soudů, státních úřadů, německého tisku a parlamentu.

V důsledku odsouzení ztratil Zündel možnost se veřejně hájit. Toho využila média a na titulních stranách se již neobjevovaly jeho argumenty a obhajoba, ale pouze články jej diskreditující. V září 1989 začal odvolací soud projednávat Zündelův případ. Všeobecná atmosféra však byla jednoznačně proti Zündelovi. Média se začala jednoznačně obracet proti němu. 5. února 1990 potvrdil odvolací soud rozsudek, proti čemuž se Zündelovi právníci dovolali k Nejvyššímu soudu Kanady.

Na přelomu let 1990/1991 pomáhal Zündel se svým týmem organizovat v Mnichově v Německu tzv. Leuchterův kongres, kde se měli sejít historici zabývající se revizionismem a diskutovat nad problematikou holocaustu. Ten byl nejprve zakázán, poté povolen a nakonec opět zakázán. Navíc pronajímatel kongresové haly zrušil nájem na nátlak židovských skupin.

24. ledna 1990 vydal za to soud v Mnichově na Zündela příkaz k zatčení. Zündel o tom nevěděl a poté, co přiletěl do Mnichova, aby kongres znovu organizoval, byl zatčen policií. Obvinění znělo jasně – „popírání holocaustu“. Stejně jako při současném Zündelově věznění v Německu, neměl spolu se svým právníkem možnost nahlédnout do spisu a seznámit se s důkazy. Po zaplacení pokuty 30 000 marek byl po dvou měsících propuštěn a vrátil se do Kanady, ale trestní stíhání trvalo.

V listopadu 1991 byl s nepřítomným Zündelem v Německu zahájen soudní proces, který se od kanadského procesu zásadně lišil. Zündelovy svědky soud zamítl, jakékoli revizionistické argumenty stejně tak (Zündel jejich prezentováním jen prokazoval svou vinu). Obhajoba byla zároveň důkazem obžaloby.

V prosinci 1991 bylo zahájeno jednání před Nejvyšším soudem Kanady. Na soud doručili židovské organizace řadu petic požadující potvrzení rozsudku a Zündelovu neprodlenou deportaci z Kanady do Německa. Vyhrožování bylo již delší dobu na denním pořádku. Zündelovu práci částečně převzali jeho příznivci a publikovali jak tzv. Leuchterovu zprávu, tak knihy o již tehdy známém „Druhém velkém holocaustovém procesu“ z roku 1988. Na zakázané straně se začal angažovat i známý britský historik David Irving (svým postojem uzavřel David Irving svou kariéru uznávaného historika, má zakázaný vstup do řady zemí včetně Austrálie, Nového Zélandu, Německa a Kanady).

27. srpna 1992 se stala neuvěřitelná věc. Nejvyšší soud Kanady rozhodl v Zündelův prospěch. Okolo Zündela, jehož reputace byla těžce poškozena neustávající mediální palbou, obviňováním a trestním stíháním v Německu, se strhla opět velká mediální mela podobná té při „Druhém velkém holocaustovém procesu“. Nejvyšší představitelé kanadské židovské obce reagovali okamžitě a 31. srpna předložili kanadské policii petici požadující neprodlené zadržení a uvěznění Zündela, tentokráte podle nových kanadských zákonů, tzv. „hate laws“ zaměřených proti „šíření nenávisti“.

Část IV. Mraky se stahují

S příchodem devadesátých let přišel i tvrdší metr při potírání „extremismu“. Kanadská policie již měla speciální jednotky na speciální trestnou činnost spočívající v „šíření nenávisti“, „popírání holocaustu“ a „podpory rasismu“. Zündel neustal ve své činnosti, obnovil činnost nakladatelství Samisdat Publishers, tiskl v Argentině a neustával dráždit strážce zákona. Přesto 5. března 1993 oznámila policie, že ani po dlouhém vyšetřování a hledání důkazů nemá proti Zündelovi konkrétní obvinění.

Zündelův tým nakoupil vysílací časy v řadě televizí a rozhlasových stanic v USA a Kanadě, včetně satelitního vysílání. Dokumentární filmy, které Zündel natočil, byly vysílány milionům diváků. Zvláštní pozdvižení vyvolal dokumentární film natočený v Osvětimi mladým židovským revizionistou Davidem Colem (ve filmu s jarmulkou na hlavě) , ve kterém Zündel opět prokazoval nemožnost masového vyhlazování v táboře. To nenechalo v klidu židovské aktivisty, kteří vyvinuli mohutný ekonomický tlak na stanice, které dávaly (prodávaly) čas ve vysílání Zündelovi. Avšak stanice, které se podařilo odradit, nahrazoval Zündel novými. Jeho mediální kampaň byla velká a účinná.

Na konci roku 1993 požádal Ernst Zündel po třiceti letech opět o kanadské občanství. Přestože proti němu bylo v té době v Německu vedeno trestní stíhání, jeho kanadský trestní rejstřík byl čistý. Z obou „Velkých holocaustových procesů“ vyšel vítězně. Zündel byl stále německý občan a před časem mu byl i opět vydán německý pas. A bylo-li by mu uděleno kanadské občanství, nemohl by být vydán do Německa.

Počátkem roku 1994 byl Zündel pozván do nesledovanějšího publicistického pořadu v USA „60 minutes“ televize CBS. Ze 100minutového záznamu ale nakonec televize odvysílala jen tři minuty, spolu s patřičným komentářem. To utvrdilo Zündela v rozhodnutí vlastnit vlastní rozhlasovou stanici. Ta začala vysílat do 18 amerických států a 6 kanadských provincií v létě 1994 pod názvem "Voice of Freedom".

Na konci roku 1994 potkává Zündel na revizionistické konferenci Institute for Historical Review svou pozdější manželku Dr. Ingrid Rimland, se kterou ihned následující rok spouští první stránku na internetu, která funguje dodnes – www.zundelsite.org.

Zündelovy aktivity se pokoušejí židovské organizace zastavit stůj co stůj. Na jaře 1995 obesílá Kanadský židovský kongres spolu se Simon Wiesenthal Centre kanadské ministerstvo spravedlnosti s urgencí trestních obvinění proti Zündelovi. To však ale po dvou prohraných procesech nemá chuť začínat třetí. Přichází tedy čas si to s ním vyřídit jinak.

Před Zündelovým domem v Torontu se již delší dobu scházely pravidelně demonstrace jeho odpůrců. Na denním pořádku byli výhrůžky a anonymní dopisy. V dubnu 1995 obdržel Zündel dopisní bombu, která nevybuchla. 7. května 1995 hodil na Zündelův dům neznámý útočník napalmovou nálož a založil tak požár, který rychle zničil celý dům. V plamenech byla zničena řada materiálů a celá knihovna. Hasiči odhadli škodu na 400 000 dolarů.

20. května obdržel poštou Zündel další nálož maskovanou jako kniha. Neotevřel ji proto, že se mu na knihu zdála příliš těžká a telefonicky si ověřil, že jeho přítel uvedený jako odesílatel takový balík vůbec neodeslal. Nálož zneškodnila policie. Pachatel nebyl nikdy jako v případě předchozích útoků vypátrán.

Pokusy zbavit se Zündela neustávaly. Když se ho nadvakrát nepodařilo odsoudit, začaly přípravy na jeho vyhoštění ze země. V létě 1995 byl písemně vyrozuměn imigračními úřady, že ho kanadská tajná služba klasifikovala jako „bezpečnostní riziko“ pro Kanadu. Byla to reakce na jeho opětovnou žádost o kanadské občanství.

Zündel opakovaně vyzýval k veřejné debatě své politické oponenty, včetně Simona Wiesenthala. Leč neúspěšně. Na výzvu k internetové veřejné debatě v lednu 1996 reagovalo Centrum Simona Wiesenthala tím, že rozeslalo 2000 dopisů s výzvou všem providerům a administrátorům, aby cenzurovali „rasismus a revizionismus“. Výsledkem však bylo, že se na Zundelsite zaměřila pozornost médií, její adresa byla ještě více rozšířena a německý Deutsche Telekom se jí pokusil pro své zákazníky zablokovat.

Kanadská židovská obec mezitím neustávala v trestních oznámeních na Zündela a v požadavcích na jeho obvinění z „hanobení židů“. V únoru 1996 doručili židé 200 stran důkazů proti Zündelovi státnímu žalobci, který je však předal k posouzení policistům – specialistům na „hate crimes“ a vyžádal si lhůtu k rozmyšlení.

19. února 1996 zemřela Zündelova matka ve věku 91 let. Zündel si mohl vybrat. Zúčastnit se jejího pohřbu a být zatčen, nebo se nezúčastnit. Zvolil druhou možnost, neboť v Německu byl stále trestně stíhán. Mezitím se kanadské židovské spolky opakovaně snažily dosáhnout nového obžalování v Kanadě, leč neúspěšně. Sabina Citron proto alespoň podala na Zündela civilní žalobu o náhradu škody způsobené popíráním holocaustu.

V létě 1996 uspěl Zündel spolu se svými právníky před imigračním soudem, který se na základě jeho označení tajnou službou za „bezpečnostní riziko“ pokoušel najít důkazy pro jeho vyhoštění ze země. Bylo to i díky tomu, že původní soudce v případu náhle zemřel na rakovinu a je nástupce rozhodl ve prospěch Zündela. Rozhodnutí velmi rozladilo kanadský židovský kongres a spřízněné organizace. Obrátily se proto na kanadskou Komisi pro lidská práva.

V říjnu 1996 se Zündelovi podařilo uskutečnit neslýchanou věc. Začal z Königsbergu (Kalinigradu) v Rusku vysílat rozhlasový program do Německa pod názvem „Stimme der Freiheit“ (Hlas svobody). Německé úřady se na Zündela začaly ještě více mračit. Reakcí byla série dokumentárních pořadů vysílaných německou televizí s názvem „Nazis in internet“, kde vystupovali policisté z německého Úřadu na ochranu ústavy (protiextremistické, resp. politické policie) a varovali před „nebezpečím čtení revizionistických a nacistických stránek“.

Část V. Třetí Zündelův proces a jeho uvěznění

V prosinci 1996 oznámila Komise pro lidská práva v Kanadě oficiálně svůj úmysl vyšetřovat Zündela a postavit ho před svůj tribunál. Cílem mělo být zejména vypnutí Zündelova webu „Zundelsite“. Internetový provider se stal terčem mohutného útoku spamů, během asi 40 hodin přišlo 29 milionů e-mailů.

V květnu 1997 bylo oficiálně zahájeno slyšení Zündela před Komisí pro lidská práva. Bylo sledováno s velkým zájmem médií a provázely ho bouřlivé demonstrace. Komise umožnila celkem čtyřem židovským organizacím, aby měly postavení účastníka řízení a na jejich stranu se postavila i kanadská advokátní komora. Žalobců bylo tedy víc než dost.

Ve stejné době se Zündel rozchází se svou druhou manželkou Irene, se kterou se oženil po krátké známosti v březnu 1996 a jejíž chování je mu stále více podezřelé. Americká manželka se živě zajímá o jeho kontakty a strategii dalšího postupu. Po rozchodu svědčí jako tajný svědek proti Zündelovi před Komisí pro lidská práva. Vyvstává podezření, že byla na něj nasazena. Ve vězení se Zündel později vyjádřil, že bylo jeho manželství s ní jednou z jeho největších chyb.

V průběhu procesu odmítá Zündel odpovídat na některé otázky, které jeho právníci považují za osobní, zavádějící a účelové. Kanadský federální soud (soudce Rothstein) mu však odpovědět nařizuje. Slyšení se táhne s přestávkami celý rok 1998 a Zündel je pod palbou tisku, který dává stále více a více prostoru jeho oponentům. Pokusy zveřejňovat v tisku necenzurované a nekomentované Zündelovy projevy jsou tvrdě kritizovány. Korunním svědkem je ve slyšení proti němu německý expert na antisemitismus Dr. Frederick Schweitzer.

Zündelovi svědci, jako Dr. Alexander Jacobs z University of Toronto, jsou převážně označeni za podjaté a „se sympatiemi pro revizionismus“ a není jim umožněno svědčit.

Zündelovi právníci se snaží přejít do protiútoku a podávají žalobu na kanadský židovský kongres a ústavní žalobu podle kanadského zákona na ochranu lidských práv, neboť jsou Zündelovi podle jejich názoru upírány základní ústavní práva – právo na svobodu projevu, obhajobu před soudem a další. Zündel prohrává soud se členy kanadského parlamentu, na jejichž intervenci mu byla na poslední chvíli odvolána tisková konference v budově parlamentu a musela se tedy konat pod širým nebem.

V únoru 1999 páchá Zündel další známý zločin, když na žádost Rádia Írán komentuje jeho rozhovor s vůdcem židovské komunity v Německu Ignatzem Bubisem. Interview je publikováno i písemně a vyvolává další pozdvižení, neboť se dotýká nejožehavějších otázek probíhajícího izraelsko-palestinského konfliktu, role židů za války a revizionismu.

Rozhodnutí Komise pro lidská práva je očekávané a padá v roce 2000. Zündel je vinen z nezákonného obsahu své webové stránky zundelsite.org, umístěné v USA. Po neúspěchu v udělení kanadského pasu se Zündel stěhuje do USA, potřetí se žení s američankou Ingrid Rimland (webmasterka stránky www.zundelsite.org) a usazuje se v létě 2000 v Tennessee. Zároveň žádá americké imigrační úřady o trvalý pobyt. Z Kanady je nucen se vystěhovat, neboť porušuje rozhodnutí Komise pro lidská práva a stále provozuje svou webovou stránku Zundelsite, za což mu hrozí zatčení.

V prosinci 2000 zamítá kanadský Nejvyšší soud Zündelovo dovolání proti soudním rozsudkům, které potvrzují rozhodnutí o neudělení kanadského občanství.

5. února 2003 je Zündel zatčen a po dvou týdnech deportován do Kanady. Důvodem je údajné porušení amerických imigračních předpisů. V Kanadě je poté držen ve vazbě bez obvinění dva roky jako „hrozba pro národní bezpečnost“, přičemž některé důkazy proti němu jsou tajné. Žaloba proti jeho vazbě je kanadským soudem zamítnuta v září 2004 a nic nestojí v cestě Zündelově poslední pouti.

V březnu 2005 je za zvýšených bezpečnostních opatření zvláštním letadlem v poutech deportován do své vlasti, kde se před 66 lety narodil. Pravděpodobnost jeho odsouzení v Německu hraničí s jistotou.

Současný vývoj potom už známe. Připravuje se třetí a poslední „Velký Zündelův holocaustový proces“. Nebude to však proces v pravém slova smyslu. Zündelovy myšlenky a názory nejsou zákonem dovolené a jsou přísně trestané. Jeho obhajoba a šance na snížení trestu by mohla snad spočívat v tom, že své myšlenky a názory, za které čtyřicet let bojoval, odvolá a popře.

Zündelův případ je varováním pro všechny příznivce svobody slova a tisku. Třeste se napsat cokoli, co by se mohlo dotknout židů. A dotknout se posvátného „holocaustu“, kterým jsme vinni všichni, na to radši ani nepomyslete!

A na závěr jedno důležité rozlišení. V procesu s Zündelem nejde o nacismus, neonacismus a antisemitismus, ale o proces se svobodou slova a tisku. Účelem představení Zündela nebyla propagace jeho názorů a myšlenek, ale pouze portrét člověka, který se dopustil zločinu svobodného vyjádření svého názoru. Zündel nikdy neorganizoval ozbrojené útoky proti židům, nedemoloval a nezapaloval památníky holocaustu, jen vyjadřoval svůj názor. A právě právo na vlastní názor mu je upíráno zeměmi, který mají „svobodu slova“ uzákoněnu přímo v ústavě.

Známka 1.6 (hodnotilo 36)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 0

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 0

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 1

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 5

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 3

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Plíživá islamizace ČR09.11.17 11:02 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,58 Kč
Libra
28,67 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,93 Kč
100 japonských jenů
19,36 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,21 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,79 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 075,51 Kč
1 unce stříbra
375,19 Kč
Bitcoin
168 349,94 Kč

Poslední aktualizace: 18.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 45 844