Muž svého národa

Uri Avnery

10.11.2004 Komentáře Témata: Střední východ 1720 slov

Ať bude pochován kdekoliv, přijde den, kdy budou jeho ostatky znovu pohřbeny svobodnou palestinskou vládou ve svaté kapli v Jeruzalémě.

Jásir Arafat patří ke generaci velkých státníků po druhé světové válce.

Velikost státníka se neměří pouze velikostí jeho úspěchů, ale také velikostí překážek, které musel překonat. V tomhle směru nemá Arafat ve světě konkurenci. Žádný světový politik současné generace nebyl podroben tak krutým testům a vystaven takové nepřízni osudu jako on.

Když se na konci padesátých let objevil na světové politické scéně, jeho národu hrozilo celkové zapomnění. Z mapy světa bylo vymazáno jméno Palestina. Území Palestiny si rozdělily mezi sebou tři státy: Izrael, Jordánsko a Egypt. Svět se rozhodl, že palestinská národní identita neexistuje, Palestinci – podobně jako severoameričtí Indiáni – byli určeni k vyhynuti, existovali-li vůbec někdy.

V arabském světě se ještě o palestinské otázce občas hovořilo, ale Palestina víceméně sloužila jako fackovací panák či míč, který si mezi sebou přihrávaly arabské režimy. Každý z nich se snažil využít palestinského případu pro své vlastní sobecké zájmy, přičemž současně brutálně potlačoval jakoukoliv nezávislou palestinskou iniciativu. Téměř všichni Palestinci žili pod diktaturou jiného státu nebo národa, většina z nich ve velmi ponižujících podmínkách.

Když Jásir Arafat, jako mladý inženýr v Kuvajtu, založil palestinské hnutí odporu (jejíž zkratka čtena odzadu znamenala Fatah), měl původně v úmyslu osvobození Palestiny z područí různých arabských vládců, aby Palestinci mohli mluvit a jednat sami za sebe. To byla první Arafatova revoluce. V průběhu svého života uskutečnil nejméně tři velké revoluce.

Byla to tehdy nebezpečná doba. Hnutí Fatah nemělo nezávislou základnu. Působilo v arabských zemích, často bylo nemilosrdně pronásledováno. Stalo se například, že syrský diktátor uvěznil celé vedení včetně Arafata, protože porušilo jeho příkaz. Na svobodě zůstala pouze manželka Abu Nidala paní Umm Nidalová. Ona převzala vedení bojovníků.

Ta doba formovala Araraftův charakteristický styl. Byl nucen manévrovat mezi arabskými vládci, hrát s jedním či druhým, snažit se je rozeštvat, používal triky, polopravdy a dvojsmyslné argumenty, vyhýbal se pastím a obcházel překážky. Stal se mistrem světa v manipulacích. Díky těmto metodám uchránil ještě slabé osvobozenecké hnutí od mnohá nebezpečí a umožnil, aby zesílilo.

Egyptský vládce a hrdina celého arabského světa, Gamal Abd-al-Násir, se začal vznikající nezávislé palestinské moci obávat. Ve snaze useknout hadovi hlavu včas, vytvořil Frontu pro osvobození Palestiny (FOP) a do jejího čela dosadil Ahmeda Shukeiriho, palestinského politického žoldáka. Jenže když v roce 1967 dostala arabská armáda zahanbujícím způsobem na frak a v březnu 1968 došlo k elektrizujícímu vítězství bojovníků Fatah nad izraelskou armádou v boji o Karameh, bylo rozhodnuto. Fatah převzala FOP pod svá křídla a Arafat se stal nesporným vůdcem celého palestinského odboje.

V polovině šedesátých let minulého století začal Arafat svou druhou revoluci: ozbrojený boj proti Izraeli. Záměr byl téměř nemožný: hrstka špatně vyzbrojených a nevycvičených partyzánů proti síle izraelské armády. A nikoliv v krajině neprostupných džunglí či horských pásem, ale na malé ploché a hustě obydlené části země. Ale tenhle boj vrátil Palestince na mapu světové agendy. Je nutné říct to upřímně: nebýt vražedných útoků, svět by nezaznamenal volání Palestinců po svobodě.

Výsledkem bylo, že svět uznal FOP jako hlavního reprezentanta palestinského lidu. A před třiceti lety bylo Jásiru Arafatovi umožněno pronést na půdě OSN jeho historický projev: „V jedné ruce držím samopal, v druhé olivovou ratolest míru.“

Pro Arafata ale ozbrojený odpor nebyl ničím jiným, než nástrojem. Nebyla v tom ideologie, ani výhled na konec. Bylo mu jasné, že odboj posílí Palestince a získá uznání světa, ale současně věděl, že Izrael přes noc nezmizí.

Říjen 1973 jej přinutil znovu revidovat vlastní názor. Byl svědkem toho, jak armády Egypta a Sýrie po počátečním brilantně provedeném překvapujícím útoku dosáhly vítězství, aby byly následně zastaveny a poraženy izraelskou armádou. Pochopil, že Izrael nebude poražen sílou.

Okamžitě po této válce začal Arafat uskutečňovat svou třetí revoluci. Rozhodl se, že FOP musí dosáhnout s Izraelem dohodu, a jediná možnost přežití je palestinský stát na území West Bank a v pásmu Gaza.

Měl před sebou herkulovský úkol: Přesvědčit Palestince, aby se vzdali svých historických práv a uznali legitimitu státu Izrael. A co více, aby souhlasili s územím, které tvořilo ani ne 22 % původního palestinského státu před rokem 1948. A to ještě nebylo všechno. Aniž by se o tom oficiálně hovořilo, znamenalo to také trvalé vzdání se nároků na návrat palestinských utečenců z území, kde se nyní rozkládal Izrael.

Začal svůj plán uskutečňovat svou charakteristikou metodou: s umíněností sobě vlastní, trpělivostí, úhybnými manévry, postupoval dva kroky vpřed, jeden vzad. Jak nesmírně těžká byla jeho snaha, lze poznat z knihy vydané FOP v roce 1970 v Bejrutu. Divoce v ní napadají myšlenku dvou států (občas se jí přezdívá Avneryho plán, protože v té době jsem byl jedním z nejhlasitějších zastánců tohoto řešení).

Historie žádá, abychom přiznali nejvyšší zásluhy za dohodu v Oslo právě Arafatovi, který měl svou vizi, a byl schopen ji prosadit v době, kdy Izák Rabin a Šimon Peréz se stále ještě nevymámili z beznadějného návrhu tzv. „Jordánského řešení“. To spočívalo v myšlence, že Palestinci prostě budou ignorováni a území West Bank bude převedeno pod zprávu Jordánu. Ze tří nositelů Nobelovy ceny si ji Arafat zasloužil nejvíce.

Byl jsem svědkem toho, kolik nesmírného úsilí věnoval Arafat od roku 1974 snaze přesvědčit své vlastní lidi, aby přijali jeho nový plán. Krok za krokem byl nakonec přijat palestinským národním shromážděním a exilovou vládou. Prvým krokem byl přijetí rezoluce k ustavení palestinské samosprávy v každé části Palestiny osvobozené od Izraele. V roce 1988 pak vytvoření státu Palestina vedle státu Izrael.

Tragédie Arafata (a naše) spočívala v tom, že kdykoliv se přiblížil k mírovému řešení, izraelská vláda ucukla. Jeho minimální požadavky byly jasné a zůstaly od roku 1974 až do dneška nezměněny: Palestinský stát na území West Bank a v pásmu Gaza, pod palestinskou správou ponechat východní část Jeruzaléma včetně Chrámové hory ale s vyloučením Západní zdi a židovské čtvrti, obnova hranic z roku 1967, přičemž nevylučoval možnost omezené výměny určitých, stejně velkých území, zrušení ilegálních osad na palestinském území a dohodu s Izraelem ve věci problému s uprchlíky. Z pohledu Palestiny jsou tyto požadavky absolutně minimální, více se Palestina prostě vzdát nemohla.

Snad se na sklonku života k tomuto řešení nejvíce přiblížil Izák Rabin, když v televizi označil Arafata za „svého partnera“. Všichni jeho nástupci jej odmítli. Nebyli ochotni vzdát se ilegálních osad. Naopak, hodlali bez omezení pokračovat v jejich rozšiřování. Odmítali jakoukoliv diskuzi o změně hranic, protože tenhle druh sionismu, který zastávali, vyžaduje neustálou expanzi. Z toho důvodu vnímali Arafata jako nebezpečného nepřítele a pokoušeli se ho všemi prostředky zničit – včetně bezpříkladné diskreditační kampaně zaměřené k jeho démonizaci. Viz např. Golda Meirová („nic takového, jako Palestinci, neexistuje“), Menachem Begin („dvounohé zvíře“, „člověk se srstí na tváři“, „palestinský Hitler“), Benjamin Netanjahu, Ehud Barak („strhl jsem mu masku“), Ariel Sharon, který se ho snažil zabít v Bejrútu a od té doby se o to pokouší bez přestání.

Neexistuje v historii posledního půlstoletí žádný bojovník – osvoboditel, který by musel vzdorovat tak obrovským překážkám jako Arafat. Proti němu nestála nenáviděná koloniální moc či opovrhovaná rasistická minorita, ale stát, který vznikl po Holocaustu a byl zahrnut sympatiemi a pocitem viny celého světa. Ať to vezmeme z kterékoliv strany, zejména ale z pohledu vojenského, ekonomického a technologického je izraelská společnost mnohem silnější než palestinská. Když byl povolán k sestavení palestinské samosprávy, nepřevzal fungující státní aparát, jako Nelson Mandela či Fidel Castro, ale izolované, ožebračené kousky půdy, na kterých byla infrastruktura zničena desítkami let okupace. Nepřevzal národ žijící na tomto území, ale roztroušené skupinky lidí, jejichž dobrou polovinu tvořili utečenci rozprášeni v mnoha zemích, a druhou polovinu tvořila masa rozdělena po liniích politických, ekonomických a náboženských. A mezitím ovšem pokračoval bez přestávky boj za osvobození.

Udržet toto uskupení a vést ho v těchto podmínkách k jeho cíli krok za krokem, to je historický úspěch Jasira Arafata.

Velcí muži mívají i velké chyby. Jednou z těch Arafatových je jeho inklinace k samorozhodování – o všem chtěl rozhodovat sám. Zvlášť od doby, kdy byli zabiti jeho blízcí spolupracovníci. Ale jak řekl jeden z jeho kritiků: „Není to jeho chyba. Můžeme za to my sami. Desítky let jsme si zvykli uhýbat před těžkými rozhodnutími, které vyžadovaly odvahu a smělost. Vždy jsme říkali ‚ať to rozhodne Arafat!‚“

A on rozhodoval. Jako skutečný vůdce šel první a táhl za sebou ostatní. Tak konfrontoval arabské vládce, tak začal ozbrojený boj, tak pokračoval s Izraelem. Jeho odvaha mu zajistila důvěru, obdiv a lásku jeho vlastního národa, navzdory kriticismu.

Zemře-li Arafat, ztratí Izrael velkého nepřítele, který by se mohl stát jeho velkým partnerem a společníkem.

A jak poplynou roky, Arafatův obraz poroste v historii více a více.

Co se mne samotného týče, respektuji ho jako palestinského vlastence, obdivuji jeho odvahu, chápu hranice a omezení, ve kterých se musel pohybovat. Viděl jsem v něm partnera pro novou budoucnost pro naše dva národy. Viděl jsem v něm přítele.

Jak řekl Hamlet o svém otci: „Muž. Ve všem všudy dokonalý muž.“

Článek A Man and his People byl uveřejněn 6.11. na serveru informationclearinghouse.info.


Doplnění vydavatele

Mnoho let jsem považoval Jásira Arafata za teroristu a lumpa. Podepsala se na mě velmi úspěšně kampaň sionistů vedená proti tomuto člověku. Nepřemýšlel jsem nad tím. Zkrátka Arafat byl pro mě zlý člověk. Tento jednoduchý názor ještě stále velmi převládá u většiny našich lidí. Stačí si přečíst diskuzi za články o Arafatově onemocnění v iDnes.

Teprve když jsem začal postupně vnikat do zákulisí palestinského odboje a více rozuměl židovské propagandě, začal jsem si Arafata více vážit. Pochopil jsem, že jestliže ho sionisté tak očerňují, musí to být někdo, kdo se jim dokázal postavit. Arafat je pro mě dnes hrdina. Přál bych si, abychom my Češi či Slováci měli v našem národě někoho podobného. Možná by se naše dějiny utvářely jinak.

Upozorňuji, že nebudu v diskuzi za tímto článkem tolerovat sprosté výpady vůči tomuto člověku.

Známka 1.0 (hodnotilo 1)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 0

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 1

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 4

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 6

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 7

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Měnové kurzy

USD
21,81 Kč
Euro
26,06 Kč
Libra
29,43 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,38 Kč
Švýcarský frank
22,50 Kč
100 japonských jenů
19,48 Kč
Čínský juan
3,31 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,91 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 293,35 Kč
1 unce stříbra
370,70 Kč
Bitcoin
78 943,03 Kč

Poslední aktualizace: 23.9.2017 06:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 22 687