Veřejná přednáška

James Herriot

10.11.2012 Zajímavé knihy Témata: Humor, Zajímavé knihy 2625 slov

Byla to příležitost, začít kariéru veřejného řečníka; dozajista to byla příležitost, které bych se měl chopit, ale já jsem před ní couval. „Já vážně nevím,“ odpovídal jsem faráři. „Nic podobného jsem nikdy nedělal. Asi byste se měl obrátit na někoho jiného.“

Farář se na mne široce usmál. Bylo mu kolem třiceti a mně vždycky připadal jako světec, protože zřejmě neviděl v ničem a nikom nic špatného.

„Ale jděte, pane Herriote. Určitě budete výborný a klub mladých se na vás moc těší. Spousta mé mládeže pochází z farmářských rodin a jsou nadšení, že uslyší přednášet veterináře.“

„Moc rád to slyším, pane Blekinsoppe!“ Ale v duchu jsem viděl přecpaný kostel, řadu tváří hledících na mne, a jen z té představy jsem se zpotil. „Víte co? Jestli chtějí slyšet veterináře, požádám pana Farnona, aby jim něco pověděl. Je vynikající.“

Farář mi stiskl paži. „Ale pane Herriote, já chci vás. Jste mladý a chlapci a děvčata s vámi mají mnoho společného. A budete mluvit jenom asi půl hodiny, pak přijdou na řadu otázky a živá diskuse.“

„Já si opravdu myslím, že bych neměl,“ zamrmlal jsem a břicho se mi svíralo nad tou ostudou, která by nastala, kdybych se měl postavit před obecenstvo. „Možná někdy jindy, ale teď se na to opravdu necítím.“

Pan Blekinsopp vzdychl: „Jak si přejete, ale členové klubu budou určitě zklamání. A slečna Aldersonová taky.“

„Slečna Aldersonová?“

„Ano, Helena mi v klubu pomáhá. Vlastně to ona navrhla, že byste nám mohl něco povědět.“

„Že to ona navrhla?“ '

„Ano, navrhla.“

„Chodí taky na přednášky?“ vyptával jsem se.

„Samozřejmě. Určitě se těšila, že vás na naší příští schůzce uvidí.“

„Hm... tak... jestlipak... Možná že bych to mohl zkusit.“

„Výborně! Farář se rozzářil. „Máte spoustu času - koná se to až za tři neděle, v úterý.“

* * *

„Dobrá práce, Jamesi,“ pravil Siegfried u oběda. Jsem rád, že jsi popadl příležitost za pačesy. Každý odborník se musí naučit mluvit na veřejnosti, čím dřív si to osvojíš, tím líp. A vylepší nám to image. Je nutné občas zamávat vlajkou.“

„Asi máš pravdu.“ Pár vteřin jsem žmoulal ubrousek. „Ale nemám ponětí, o čem bych měl hovořit. Mohl bys mi poradit?“

„Děkuji, paní Hallová, to vypadá báječně,“ pravil Siegfried naší hospodyni, která před něj položila velkou mísu se zapékanými ledvinkami. Pak se ke mně znovu obrátil. „Inu, Jamesi, požádali tě, abys hovořil jako veterinář, a tak se musíš zabývat záležitostmi veteriny. Jestli to jsou děti z farmářských rodin, skočí na to a jistě je to zaujme.“

„Ano, ale veterina je široké téma. Co přesně bys navrhl?“

Můj šéf se energicky pustil do krmě, a když propíchl vidličkou kůrčičku, zaplavila pokoj božská vůně. „Podej mi svůj talíř, Jamesi.“ Navršil na talíř maso a nádivku a přisunul ke mně mísu brambor. „Samosebou to je velké téma, musíš proto zvolit zajímavé a poutavé aspekty.“

„Nevím, kde začít,“ řekl jsem. „Byl bych ti vděčný, kdybys mi načrtl jakousi osnovu.“

Siegfried zadumaně žvýkal. „Každý máme své názory a každý se dívá jinýma očima, ale na tvém místě bych začal něčím, co by je chytlo - nějakou provokující poznámkou nebo otázkou - pak bych vylíčil širokou paletu naší profese, včetně historie, a mezi to bych šoupl pár praktických poznatků, třeba o první pomoci zvířatům.“

„První pomoc?“

„Ano, první pomoc.“ Můj šéf se rozehříval. „Jak zastavit krvácení, jak postupovat v akutních případech, když není veterinář k dosažení. A co takhle jak trokarovat bachor nadmuté krávy? To by bylo něco! Ti by koukali!“

„Máš pravdu, to by bylo něco! Myslím, že to beru.“ V duchu jsem si to poznamenal. „Ale co ta úvodní poznámka, o níž jsi se zmínil? Napadá tě něco?“

Siegfried pečlivě a soustředěně přenesl na svůj talíř vařený pórek zalitý loužičkou bílé omáčky. Asi minutu tiše hleděl vpřed a pak bez varování práskl pěstí do stolu a já jsem se leknutím bolavě kousl do jazyka.

„Mám to, Jamesi! Docela určitě to je to pravé; nepochybně.“ Vztyčil ukazovák a zarecitoval. „CO PRO VÁS ZNAMENÁ MVDr.?“

„Pánové, to je věc!“ obdivně jsem na něj hleděl. „Co pro vás znamená MVDr.? Fakt se mi to líbí.“

„Tak vidíš,“ pravil a soustředěně žvýkal. „A musíš přednášet hlasitě, zvučně. Budou ti hned od začátku viset na rtech a bez dechu budou čekat co dál. Ze všeho nejdůležitější je správný začátek.“

„Děkuju ti, Siegfriede, moc jsi mi pomohl. Teď už to snad dám dohromady, ale zbývá ještě - dokážu to přednést? Nikdy jsem na veřejnosti nemluvil. - Co když se zaseknu, hned jak se zvednu? Co když budu mít okno?“

„To je ovšem možné! Chápu, jak ti je, a dám ti tedy ještě jednu radu.“ Namířil na mě vidličku. „Je to tvé první veřejné vystoupení a musí být dokonalé. Nacvičuj si přednášku každý den, abys byl schopen odrecitovat ji jako básničku, a všechno dobře dopadne.“

„Oukej,“ řekl jsem. „Nacvičím si to.“

Siegfried se zaklonil a zasmál. „Hodný chlapec! A teď se už netrap. Budou z tebe vedle, určitě je vyřídíš!“

Vzal jsem si k srdci každé jeho slovo, a kdykoli jsem v následujících týdnech projížděl po zmrzlých silnicích, moje rty nepřetržitě ševelily - kázal jsem svému imaginárnímu obecenstvu. Několikrát jsem zaznamenal, jak silniční dělníci překvapeně zvedli hlavu, když se k nim z otevřeného okna auta nesla má deklamace, a dosáhl jsem stavu, kdy mi každá hláska, každý slovní obrat bezchybně splývaly z jazyka.

Popravdě řečeno vypadalo to tak dobře, že jsem se jakýmsi bázlivým způsobem začal na ten velký večer těšit. Kolik jich tam přijde? Padesát? Šedesát? Možná stovka! Jen ať přijdou! A přijde Helena! V tomto směru nebyly mé akcie sice moc vysoko, ale nemůže škodit, když uvidí, jak fascinuji zástupy mládeže, jak uchváceně ke mně ty mladé tváře vzhlížejí, jak sají každé mé slovo.

Má sebedůvěra narůstala každým dnem, a když konečně nadešel osudný úterní večer, byl jsem chladně rozhodný a klidný. Žádná panika. Určité napětí a vyschlá ústa a rozhodnutí uspět.

Než jsem se vydal na faru, vykoupal jsem se, oblékl jsem si sváteční oblek a pečlivě jsem se prohlédl v zrcadle. Neslušelo by se, aby mi na obočí ulpěl kousek kravince.

Byl jsem rád, že nemusím jít daleko, protože ráno napadl sníh a pak pár hodin mrazivě pršelo a ulice byly plné bláta. Otevřel jsem dveře fary a vstoupil. Farář mě úsměvně vítal.

„Vítám vás, pane Herriote! Jste laskavý, že jste přišel. Naše mládež se vás nemůže dočkat.“

Stáli jsme v úzké hale s dveřmi na obou stranách a odněkud jsem slyšel hudbu a smích. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost, protože po schodech na druhém konci haly sestupovala Helena.

Zasmála se a podívala se mi do očí svým teplým, účastným, laskavým pohledem, který jí byl vlastní. Bylo to zvláštní, ale kdykoli jsem ji potkal, vždycky se na mne takhle dívala. Neměl jsem při setkání s ní moc štěstí, nedopadalo to valně, ale na jejím klidném, přátelském pohledu se pranic neměnilo.

Helena byla samosebou moc laskavá, v tom to vězelo. Dívala se tak pravděpodobně na každého - tou smavou jiskřičkou zájmu hluboko v modrých očích a plnými rty pootevřenými nad bílými zuby. A ty usměvavě pozvednuté koutky úst... a tmavé vlasy měkce se vlnící nad úbělem tváří.

Pan Blekinsopp se rozkašlal a já jsem k němu obrátil svou pozornost.

„Pojďte dál a prohlédněte si klubovní místnost, než začnete,“ řekl a otevřel jedny dveře. „Věřím, že souhlasíte, že to je příjemné místo, kde Se může mládež scházet za zimních večerů.“

Vstoupil jsem. Hrál tam gramofon a skupinka děvčat tančila foxtrot. Pár chlapců se tu jen tak povalovalo a dva hráli na stolku v koutě biliár. Farář se přívětivě rozhlédl, hudba přestala hrát, děvčata změnila desku na waltz a zase začla tančit. Přišlo mi zvláštní, že žádného chlapce nenapadlo zatančit si s některou z těch půvabných dívek.

Podíval jsem se na chlapce hrající kulečník. Mohlo jim být patnáct nebo šestnáct a zřejmě to byli filmoví fanoušci. Naznačovalo to jejich nadřazené chování, držení těla, cigarety visící jim ze rtů, způsob, jak přivírali oči před kouřem, když se sklonili, aby dali šťouch, smrtelně vážné natírání tága, pohrdavě gangsterský nezájem o ostatní přítomné.

Farář tleskl. „Tak pojďte, děvčata a chlapci, je čas, abyste se připojili k ostatním v sále. Pan Herriot vám teď něco poví.“

Místnost se rychle vyprázdnila, mládež vycházela ze dveří na druhém konci. Brzy tu zůstali jen ti gangsteři u kulečníku. Zřejmě faráře neslyšeli. Ten na ně ještě několikrát zavolal, ale nevšímali si ho. Nakonec k jednomu z nich přistoupila Helena a něco mu zašeptala. Odložili tága, naštvaně se na mne podívali a vylajdali z místnosti.

Tohle tedy byla ta chvíle pravdy, kdy se po týdnech příprav postavím čelem ke svým posluchačům. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se za ostatními do sálu a na pódium. Usazený na vratké židli mezi Helenou a panem Blekinsoppem jsem se rozhlédl po scéně.

Sál nebyl velký - mohlo se tam vejít kolem stovky lidí, kdyby byl plný. Dnes večer ale plný nebyl, naopak, převládal prázdný prostor. Rychle jsem účastníky spočítal. Bylo jich dvanáct. Rozptýlili se do malých ostrůvků mezi židlemi. V polovině sálu se houfovalo těch šest mladinkých děvčat, pár řad za nimi svíral velmi tlustý chlapec sáček brambůrek a kousek vedle něj seděl hubený, sklesle se tvářící mládenec s ospalýma očima. V poslední řadě se o zeď ležérně opírali ti dva gangsteři, okázale znuděni. Nejvíc mě ale překvapily dvě drobounké holčičky, asi čtyřletí mrňousové v první řadě, daleko od ostatních. Jedno děvčátko mělo ve vlasech velkou růžovou pentli, druhé mělo culíky. Houpala nohama a hleděla na mne bez valného zájmu.

Obrátil jsem se k Heleně: „Co to je za holčičky?“

„Chodí sem se svými staršími sestrami,“ odpověděla. „Moc se jim tu líbí a jsou hodné. Nebudou rušit.“

Tupě jsem přikývl a snažil jsem se srovnat si vše v hlavě a adaptovat se ke skutečnosti, že tohle jsou lidé, kterým předložím významně kritickou sondu do veterinární vědy. Ani jeden z nich nejevil pražádný zájem o mou osobu, kromě jedné velice půvabné drobné dívenky uprostřed těch adolescentních děvčátek. Ta na mě dychtivě hleděla, jako by se nemohla dočkat, kdy začnu.

Pan Blekinsopp vstal a pronesl roztomilou úvodní řeč, v níž mě představil. Během jeho řeči se gangsteři vzadu chechtali, zápasili a dloubali se do žeber a dívky, s výjimkou toho půvabného poupátka, se po nich obdivně ohlížely.

Konečně jsem zaslechl farářova závěrečná slova: „A teď s velkým potěšením požádám pana Herriota, aby vás oslovil.“

Pomalu jsem se vztyčil, zíraje na svých dvanáct posluchačů. Gangsteři stále ještě zápasili, tlusťoch si vložil do úst brambůrku a hlasitě žvýkal, v první řadě si batole číslo jedna cucalo palec a to druhé pohupovalo hlavou sem a tam, jako by si zpívalo.

Na vteřinu se mě zmocnila divoká panika. Měl bych celý svůj plán změnit a jen zběžně se zmínit o pár trivialitách? Nešlo to, nemohl jsem. Celé jsem to napapouškoval a musel jsem to přednést tak, jak jsem se to naučil. Nebylo úniku.

S námahou jsem se uklidnil a odkašlal jsem si: „Co pro vás znamená MVDr?“ zakřičel jsem.

Pan Blekinsopp se zřejmě polekal, protože lehce nadskočil na židli, ale s obecenstvem to nehnulo. MVDr. pro ně neznamenalo zhola nic. Proplahočil jsem se historií Královské koleje, snaživě jsem líčil, jak se rozvíjela od svých prvních dnů. Nikdo kromě té rozmilé dívenky uprostřed mě neposlouchal, ale já jsem se rozjel po nacvičené dráze a nemohl jsem zastavit.

„Královská zakládací listina byla Vysoké škole udělena dodatečně, v roce l932,“ prohlásil jsem po zhruba deseti minutách neoblomné trýzně a ten hubený chlapec zívl. V duchu jsem si ho předtím otipoval jako budižkničemu, ale zívat uměl. Byla to táhlá, vrzající, vášnivě výbušná akce, která pohltila a utopila moje slova, a chlapec zíval a zíval a zíval, až se nakonec zvrátil a padl, uslzený a vyčerpaný tím výkonem. Jeho druh nepohnutě žvýkal brambůrky.

Když jsem zápolil asi dvacet minut, připadalo mi, jako bych tam stál a s úžasem poslouchal Sám sebe. „Po ukončení studia,“ říkal jsem, „se před absolventem otevírají dva hlavní směry životní dráhy - všeobecná praxe a práce pro ministerstvo zemědělství a rybolovu. Ta druhá alternativa se týká spíš preventivní medicíny a legislativních opatření.“

Gangsteři se navzájem mlátili a dusili se potlačovaným smíchem, tlusťoch přežvykoval brambůrky, batole číslo jedna zaníceně dumlalo palec a druhou rukou si natáčelo na prstík kudrlinku vlasů, Zatímco batole číslo dvě napřímilo nožičky a obdivovalo své bílé ponožky a červené střevíčky. Pozornost mi věnoval jen ten drahoušek tam uprostřed.

Čelo i tělo se mi počalo rosit. Z jakýchsi důvodů se to táhlo mnohem déle, než jsem si vypočítal, a ve mně narůstalo přesvědčení, že v Heleniných očích musím vypadat jako čím dál větší hňup.

Nacvičil jsem si i pár vtípků, při nichž se posluchači měli svíjet v křečích smíchu, v protikladu k tomu vážnému, poutavě hutnému materiálu, ale i těm, co náhodou poslouchali, se při přeprškách mého humoru nehnul v tváři jediný sval. Kromě toho zlatíčka uprostřed, to se pokaždé sladce a zvonivě zasmálo.

Ale nepovolil jsem. Však já se jim dostanu pod kůži, až přijdou na řadu praktická doporučení O první pomoci.

„Tak,“ pravil jsem. „Máte tele s ošklivou řeznou ranou na noze. Z rány prýští krev a vy nemůžete zastihnout veterináře. Jestliže nezasáhnete, tele vykrvácí a zemře. Co uděláte?“

Všem bylo tele očividně fuk, nikdo nereagoval, kromě batolete číslo dvě. Změna tématu se mu zřejmě nelíbila, civělo na mne a spodní ret se mu roztřásal.

Pokračoval jsem líčením náčinků ke stlačení cév a tlakových obvazů a přešel jsem k nadmuté krávě.

„Kráva je nadmutá, div že nepraskne. Musíte zasáhnout, nebo padne mrtvá na zem.“

Opatrně jsem mrkl na batole číslo dvě. Jeho spodní ret byl čím dál vypouklejší, téměř jako malý talířek, ale nedalo se nic dělat, musel jsem pokračovat. „Musíte vzít nůž, nejlépe velký kuchyňský nůž, a bodnout krávu rovnou do břicha. A teď vám povím, kam bodnete...“

Ale batole číslo dvě toho mělo dost. Zaklonilo hlavu a rozeřvalo se tak, že jeho starší sestra přiběhla uličkou mezi řadami a odváděla ho. Holčička šla, plakala se smutně rozhoupanými culíčky. Batole číslo jedna zůstalo v klidu, zcela soustředěno na užužlaný palec a kudrlinku vlasů.

A já jsem se doplahočil do posledního kola.

„Budoucnost profese se podle mého přesvědčení bude čím dál méně zaobírat problémy jednotlivých zvířat,“ přednášel jsem teď výhradně tomu miláčkovi uprostřed; upíral na mě oči s netajeným obdivem. Hubeňour se pustil do dalšího mocného zívnutí a jeho společník dochroupal poslední brambůrku a chrastivě mačkal prázdný sáček.

„V našich plánech pro budoucnost musíme věnovat pozomost narůstající péči o malá zvířata. V posledních pár letech byl nárůst práce v této oblasti...“

Musel jsem se odmlčet - vzadu nastal povážlivý rozruch. Přátelsky rozverné zápolení gangsterů přešlo ve válečný konflikt. Lítaly pěsti, tekla krev, pár šťavnatých na dávek oživilo shromáždění. Po několika minutách soupeři usedli, vztekle po sobě koukali a otírali si šrámy.

„Navzdory vší nejistotě a přes pokleslý stav zemědělství věřím, že v národním hospodářství bude mít veterinář vždycky své nezastupitelné místo.“ A bylo to. Sedl jsem si a Helena, farář a zlatíčko se nadšeně roztleskali.

Pan Blekinsopp povstal a s potěšeným úsměvem se rozhlížel. Blahopřál mi ke skvělé přednášce – říkal, s jakým zájmem mě všichni poslouchali, a skončil tím, že otevírá diskusi – posluchači mohou klást otázky.

Posadil jsem se. Tak tohle by měla být ta živá diskuse, o níž mluvil. Dychtivě a starostlivě jsem hleděl z tváře na tvář a obecenstvo hledělo na mne – tiše a tupě. Poprvé za celý večer zavládlo úplné ticho.

Odtikalo deset minut a já jsem cítil, jak ve mně stoupá napětí, ale konečně se uprostřed sálu něco ozvalo. Bylo to to moje zlatíčko, Bůh mu žehnej, chystalo se něco říct. Náhle jsem vzrušeně pochopil, že má slova inspirovala odezvu, alespoň v jedné mladistvé duši.

Zlatíčko se vzpřímilo na židli, olízlo si rty a se zářícíma očima se na mě usmálo. Opravdu se chtělo na něco zeptat a ukázalo se, že to je jediná otázka celého večera. Dychtivě jsem se naklonil a ona promluvila:

„Pane Herriote, mám malýho pejska, kterej pelichá. Co s ním můžu dělat?“

Z knihy Zvěrolekář má namále.
Známka 1.2 (hodnotilo 29)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 0

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 0

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 4

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 5

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Měnové kurzy

USD
21,75 Kč
Euro
26,04 Kč
Libra
29,43 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,35 Kč
Švýcarský frank
22,44 Kč
100 japonských jenů
19,42 Kč
Čínský juan
3,30 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,40 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,80 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 191,80 Kč
1 unce stříbra
369,37 Kč
Bitcoin
76 823,23 Kč

Poslední aktualizace: 22.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 8 049