Kapitola z knihy: Alexandr Dubček, Pražské jaro, Sametová revoluce

Jak se volil prezident sametové revoluce (2. část)

PhDr. Antonín Benčík,CSc.

Předchozí kapitola

Ještě téhož dne se - po schůzce Havel-Čalfa - v bytě výtvarníka J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká skupina měla dohodnout jak to udělat, aby byl z prezidentské volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. Celé toto jednání bylo výslovně vedeno jako přísně tajné, o němž neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. Byla to typická ukázka kabinetní kuloárové politiky.

Havlem hlásaná zásada, že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" byla odhozena na smetiště a spolu s ní i zbytek demokratických zásad v jednání o tak závažné otázce. A to přesto, že Havel si to dobře uvědomoval, když v úvodu své informace konstatoval: "A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme co budeme dělat dál".

Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel zvolen prezidentem a A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS. Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění.

Bylo zde dohodnuto:

1) Že příští den, v sobotu 16. prosince, vystoupí V. Havel v televizi v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan Havel", který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání pak zajistí Čalfa a jeho poradce.

2) Na nejbližší plenární schůzi Federálního shromáždění vystoupí Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů prodloužena jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního prezidenta" do svobodných voleb byl zvolen V. Havel. Případný odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty.

3) Mezitím J. Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen A. Dubček pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl být zvolen předsedou FS.

4) Konečně, na schůzi FS 28.-29. prosince bude Dubček zvolen předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem.

Hlavním garantem splnění tohoto plánu byl M. Čalfa. Pojišťoval si tak vlastně Havlem slíbené zachování postu. Současně tak plnil i přání G. Husáka, zbavit A. Dubčeka možnosti získat politickou satisfakci jeho vystřídáním na funkci prezidenta.

Dubček o těchto zákulisních jednáních však do poslední schůzky s Havlem informován nebyl. I když první příležitost k tomu se naskytla několik hodin poté, co v úzké skupině přátel V. Havla z Krizového štábu OF bylo dohodnuto, „jak to udělají". V. Havel s A. Dubčekem, ale také s Č. Císařem, dalším kandidátem na post prezidenta, se sešli na italském velvyslanectví na recepci za účasti tajemníka italské Socialistické strany Betina Craxiho a Jiřího Pelikána. Cílem Craxiho návštěvy v Československu v tomto případě podle svědectví italského dopisovatele L. Antonettiho bylo podpořit vytvoření silné levice v Československu v čele se silnou osobností a nejlépe v čele s A. Dubčekem. V. Havel při této příležitosti Dubčeka od jeho kandidatury neodrazoval. Zato dokázal odradit od kandidatury dalšího adepta na prezidentský post, Č. Císaře, příslibem příští diplomatické funkce. A po této schůzce Betino Craxi, podle svědectví J. Pelikána, vyslovil předpověď, že V. Havlovi „moc zachutná opravdu moc".

O tom, že při této příležitosti k žádné dohodě mezi Havlem a Dubčekem v duchu plánu Havlovy skupiny přátel Krizového štábu OF nedošlo, svědčí i Dubčekovo interview pro italské listy La Republika a L´ Unita z téhož dne, 16.12.1989. Prohlásil, že nadále kandiduje na funkci prezidenta ČSSR s podporou SNR, SSM, Strany slobody a Strany slovenské obrody.

Vyslovil se pro švédský ekonomický systém a prohlásil, že do KSČ zpět nevstoupí. Že při uvedené recepci na italském velvyslanectví přece jen k nějaké diskusi mezi Havlem a Dubčekem došlo, svědčí televizní vystoupení V. Havla ve večerních hodinách téhož dne, 16.prosince. V závěrečné části svého vystoupení řekl: "Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromážděnÍ. Druhou podmínku, kterou si kladu je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy".

Ano, bylo to velice krásně řečeno. Kdyby ve skutečnosti v tomto případě ony „temné síly" nepředstavovaly představitelé VPN s jejich silnou animozitou, ba odporem proti A. Dubčekovi a reformistům. Dali přednost V. Havlovi, přičemž s kandidaturou A. Dubčeka, jako představitele reformního hnutí, by souhlasili jen v krajním případě. Avšak animozita proti reformistům a tudíž i proti Dubčekovi silně ovlivňovala i myšlení a jednání V. Havla a jeho úzkou skupinu spolupracovníků, zejména však spolupracovníka nejbližšího, Petra Pitharta. Pro ně, i pro VPN, reformisté i Dubček představovali nebezpečí návratu reformního hnutí z roku 1968. A ony temné síly, o nichž mluvil Havel, to byl ve skutečnosti protest slovenských reformistů H. Kočtucha, I. Laluhy a M. Húska proti odsouvání A. Dubčeka Veřejností proti násilí z kandidatury na funkci prezidenta. A je nesporné, že tento protest vyjadřoval stanovisko drtivé většiny občanů Slovenska.

Nyní, v roce dvacátého výročí sametové revoluce, zřejmě jako součást pompézních oslav Petr Pithart vydal další knížku, v níž jako zapřísáhlý kritik A. Dubčeka, reformního hnutí roku 1968, reformistů a tudíž zvláště Klubu Obrody, dává průchod svým žlučovitým odsudkům. Obdobně jako ve své starší publikaci Osmašedesátý vydává své osobní dojmy, sympatie či antipatie za pojmy a fakta. A k tomu nelze mlčet. Nejdříve však, pro čtenáře, kteří nemají možnost či chuť listovat v jeho publikaci, ocituji zde příslušnou rozsáhlou pasáž.

Petr Pithart versus Baron Prášil

„Stostránkový záznam jednání s Čalfou o složení federální vlády je pozoruhodný ještě z jednoho hlediska. Potvrzuje, že ve vedení OF panoval velmi rezervovaný pohled na Obrodu, totiž na nedávno zorganizované reformní komunisty. Čalfa chtěl do vlády Čestmíra Císaře, předpokládal totiž, že to určitě bude i naše přání, ale narazil na hradbu odporu téměř vozovou.

Debata se na delší čas soustředila nikoli jen na téma Čestmíra Císaře nebo Obroda, ale na téma reformní komunisté. Skoro všichni za OF tehdy ve Strakovce řekli své a bylo to hodně tvrdé - záznam vypovídá o tom, že jsme s těmito lidmi jako náhle se zorganizovanou skupinou nepočítali. Jejich dvacet let vyčkávavé počínání spíše odsuzovali, než chápali, že jsme zkrátka o nich jako o politicích, ba ani o jejich mravním profilu dobré mínění neměli. Vraceli jsme se pak v debatě s Čalfou k osmašedesátému, k době normalizačního dvacetiletí - myslím, že Čalfa s takovými postoji nepočítal, rozhodně na ně nebyl připraven, pouze Jaroslav Šabata zmínil pozitivně Alexandra Dubčeka ("Jediný muž, při všech svých chybách, který by obstál. .., je Alexandr Dubček. Ať má jakékoli chyby... "). Václav Havel se pak ještě pozitivně zmínil o Miloši Hájkovi, signatáři Charty 77 (jednu dobu jejím mluvčím), později aktivním sociálním demokratovi. A to bylo všechno, co bylo řečeno pozitivního o reformním komunismu.

Já sám bych Dubčeka ani takto s výhradami pozitivně jako Jaroslav Šabata necharakterizoval. Ale nešlo zde o osoby - celý osmašedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana vyloučených", která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, nezorganizovala, tím spíše jejich náhlé oživené politické představy a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení OF přinejmenším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo.

Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nezasadili.Nebyli ochotni pro ně nic obětovat. Čekali na "Go" - dlouho to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete za pravdu. Velký filosof Karl Popper právě takto charakterizuje ideologii: Doktrína, která je sestavena tak, aby ji nebylo v rámci logiky, a to ani teoreticky, možné logicky vyvrátit. Je sama v sobě uzavřena, "zacyklena". Protože již svou konstrukcí vylučuje možnost svého zpochybnění, je třeba ji odmítnout celou, jak leží a běží. U ideologie lze totiž vždycky říci: Myšlenka byla a je přece dobrá, dobrá sama o sobě, to jen ti nešťastní lidé ji zatím vždycky pokazili... Dubčekovci zkrátka zase dostali za pravdu - nejdříve, paradoxně, tanky..., teď perestrojkou. A hned se zase začali organizovat, hlásit o slovo. Jako potenciálně snadno zorganizovaná skupina čekali po větší čas normalizace přikrčeni v koutě, ale vedení OF tyhle panenky nehodlalo hledat, tím méně najít a postavit do funkcí. Byly výjimky, jistě: chartisté Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata...

Despekt k těm, kteří pokorně čekali na dodávku oficiální pravdy z euro komunistického Říma či později z perestrojkové Moskvy".

Až potud žlučovité výrony P. Pitharta v jeho "Devětaosmdesátém". Tato žlučovitá, často opakovaná tvrzení, báchorky pana senátora Pitharta o Dubčekovi, o reformním hnutí v roce 1968, o reformistech, osmašedesátnících a nyní i o Klubu Obroda, svou úrovní překonávají i bajky pověstného Barona Prášila. A svůj "obdiv", jak k novodobému "Baronu Prášilovi" bych chtěl současně adresovat i onomu zázračnému dítěti, které prý již ve svých čtyřech letech pochopilo celou zrůdnost srpnové intervence v roce 1968, neschopnost a zbabělost reformistů a zvláště A. Dubčeka a proto i když se mu nedostalo modré krve při narození, před listopadovou "sametovou" revolucí horoval pro nastolení monarchie. Tak o tom, jako rádoby historik vydal svědectví ve dnech 40. výročí Pražského jara.

V zájmu objektivity však musím uvést, že v rubrice byla pod článkem tohoto zázračného dítěte uvedena poznámka, že názory v ní „nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce". Avšak zpět k P. Pithartovi. Cožpak bylo snad náhodné, že když v roce 2006, při výročí 21. srpna Lidové noviny otiskly dva články P. Pitharta, útočící a sprostě pomlouvající Dubčeka, Pražské jaro, reformisty, v témže čísle byly současně publikovány i články autorů - osobností více než srovnatelných s „osobností" P. Pitharta – A. J. Liehma a Jiřího Dienstbiera. Jejich články jednoznačně popíraly, vyvracely smyšlenky P. Pitharta. J. Dienstbier např. ve svém článku „Jen prohraná bitva", jakoby předvídal citované báchorky P. Pitharta v jeho publikaci, a mj. v článku uvádí: „Osmašedesátníci, někdejší komunisté, křesťané, spisovatelé, vědci, umělci různých politických názorů a s nimi mnozí studenti a dělníci od počátku sedmdesátých let udržovali plamínky naděje v přesvědčení, že je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. Sešli se v Chartě 77, podíleli se na samizdatovém vydávání knih a časopisů a mnohých občanských aktivitách. Vytvářeli podhoubí, ze kterého vyrostlo občanské hnutí konce osmdesátých let. Listopad 1989 byl jejich společným vítězstvím".

Ano, s takovým hodnocením mohu souhlasit jako pamětník, aktivní účastník těchto dějů, a hlavně jako historik, respektující fakta, dokumenty a jejich analýzu. Proto zde také uvádím několik doložitelných důkazů, faktů a dokumentů:

1. Nebyl to snad A. Dubček, kdo svými kritickými dopisy na adresu Husákova režimu, svoji aktivitou přivedl G. Husáka již v roce 1975 až k hysterii a jméno Dubčeka pak po dlouhou dobu figurovalo v evropském tisku a dalších masmédiích jako jméno nejznámějšího představitele protihusákovské opozice?

2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č.1 A. Dubček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice.

A pokud P. Pithart tvrdí, že pro OF byl A. Dubček nepřijatelný, pak se to ale týká především uzoučké skupiny Krizového štábu OF kolem V. Havla. A já se ptám, jakou morální váhu mohou mít názory představitelů politických stran, dvacet let kolaborujícich s KSČ?

Dokumenty z jednání Krizového štábu OF jednoznačně dokazují, že řada členů širšího vedení OF jednoznačně preferovala A. Dubčeka. Např. vedoucí koncepční komise OF Z. Jičínský, J. Dienstbier, P. Rychetský, P. Kučera, členové historické komise OF J. Křen, K. Pichlík, P. Seifr a také řada dalších. Ostatně, výsledky průzkumu veřejného mínění stejně jednoznačně potvrdilo i skandování několikasettisícového shromáždění na Václaváku i na Letné „Dubček na Hrad"!

3. P. Pithart bagatelizováním protinormalizační aktivity reformistů prokazuje vzácnou neznalost, spíše však hrubou záměrnou ignoraci faktu, že podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů, osmašedesátníků. A protože on po 17. listopadu vyčkával v teple svého bytu až do 24. listopadu, jak to vše dopadne a objevil se v OF až po odstoupení Jakešova vedení 24.11., tak mu pochopitelně „uniklo", že na ustavující schůzi Občanského fóra v Činoherním klubu se aktivně účastnil mj.i Jiří Hájek, zakládající signatář Charty 77, její první mluvčí a také několikanásobný mluvčí, bývalý ministr zahraničních věci reformní vlády z roku 1968. A nejen to. P. Pithartovi až dosud zřejmě nikdo „neprozradil", že i podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů - osmašedesátníků. Připomínám proto jména alespoň několika z nich, jak jsou zaznamenána v publikaci „Charta 77 - 1977-1989". Nuže, zde jsou: Jiří Hájek - po tři období mluvčí Charty, Miloš Hájek, mluvčí Charty a předseda Klubu Obroda, Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Dubčekova vedení, František Kriegel, člen předsednictva Dubčekova vedení, Věnek Šilhán, organizátor a zástupce A. Dubčeka na mimořádném 14. sjezdu KSČ, Libuše Šilhánová, mluvčí Charty, Bohumil Šimon, bývalý vedoucí tajemník reformního Městského výboru KSČ v Praze, Vladislav Kolmistr, zakládající signatář Charty i Klubu Obroda, a další neméně významné osobnosti reformního hnutí: Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Vladimír Kadlec, Milan Hübl, Irena Dubská, Erika Kadlecová, Jan Křen, František Šamalík, Rudolf Slánský, Jaroslav Opat, Miroslav Kusý atd., atd. Úplný výčet by byl příliš dlouhý. A bylo by nesmírně zajímavé zjištění jaký podíl na celkovém počtu signatářů Charty představují bývalí reformisté. A jak může P. Pithart bagatelizovat a ignorovat roli Jiřího Pelikána, jako poslance Evropského parlamentu a šéfredaktora římských Listů se širokým okruhem jeho spolupracovníků? Např. O. Šikem, M. Reimanem, Z. Mlynářem, Z. Hejzlarem, D. Havlíčkem, A.J. Liehmem, J. Hochmanem, K. Kynclem, J. Kostou, V. Horským, K. Kaplanem, R. Seluckým, A. Müllerem, M. Schulzem, Z. Tominovou, Vl. Toskem, J. Slámou, J. Pokšteflem. A to jsem zde vyjmenoval jenom základní okruh. Římské „Listy", které vznikly již v době, kdy o Chartě 77 nebylo ani „vidu ani slechu", počátkem 70. let. Byl to základní zdroj informací v mobilizaci protinormalizační aktivity protihusákovské a protijakešovské opozice. A na jeho stránkách, jako časopisu stoupenců demokratického socialismu najdeme i články z pera V. Havla, J. Šabaty, M. Hubla, Z. Jičínského, E. Kantůrkové, F. Janoucha, R. Battěka, L. Vaculíka, M. Hájka, ano i A. Dubčeka a dlouhé řady dalších, ba dokonce i P. Pitharta. A na stránkách Listů byl čtenář mj. informován i o vzniku a životě Charty 77. Ano, na stránkách Listů si mohl P. Pithart přečíst i kritiku na jeho rozporuplnou publikaci „Osmašedesátý", na jeho subjektivistický výklad řady jevů, kdy své dojmy vykládal jako skutečnosti. Bylo mu zde připomenuto staré pravidlo: "amicus Plato, sed magis amica veritas". A jestliže mu Z. Jičínský tenkrát vytkl že má k tématu „lyrický", subjektivistický přístup, pak pro jeho Devětaosmdesátý to platí dvojnásob.

4. Pokud jde o skutečnou roli Klubu Obroda, každý zvídavější čtenář najde dostatek informací v seriózní publikaci autorů Z. Kokoškové a St. Kokošky "Obroda. Klub za socialistickou přestavbu". Nebude-li ji ignorovat jako pan senátor Pithart.

A já k tomu jen dodávám... Na konferenci či semináři na téma „O změně politického systému", organizovaném pod hlavičkou Nadace H. Bölla v divadle Kolovrat 10.-11.12. 1994, moderovaném R. Paloušem, které se zúčastnil i P. Pithart zazněly kritické výtky na adresu reformistů, osmašedesátníků, Klubu Obroda a pochopitelně i A. Dubčeka. Avšak ozvaly se i velice výrazné a odmítavé hlasy na tuto kritiku. Oskar Krejčí - v listopadu 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce - v diskusi řekl: „Vznikl tady pocit, že Obroda byla při prosazování a korigování změn největším spojencem strany. To byl holý nesmysl. Měsíc před 17.listopadem projednávalo předsednictvo ÚV KSČ materiál o Obrodě. Byli vytipováni lidé, na které se má předsednictvo orientovat při zavádění Obrody na nesprávnou cestu. Proč to říkám? Z toho materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že největším nepřítelem stranického vedení nebyl Havel a skupina kolem něj, Charta, ale byla to Obroda. Tedy lidé, vůči nimž se oni cítili provinile a navíc i lidé, kteří by je mohli nahradit a to i takříkajíc při zachování socialismu v Čechách, při relativní podpoře Sovětského svazu. Toto byli ti praví konkurenti pro tehdejší politickou moc, resp.tehdejší politická moc si to myslela. Byla to samozřejmě chyba, bylo to nesmyslné, ale takto oni četli situaci. Představy o tom, že Obroda byla prodlouženou rukou strany jsou nesmyslné".

K hodnocení O. Krejčího dodávám, že k obdobnému závěru o postoji Jakešova vedení k Obrodě dospěl i kolega historik J. Suk v publikaci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989, 1. díl - Události". Já k tomu dodám tři věty z onoho dokumentu, na který se O. Krejčí na citované konferenci - či semináři - odvolával.

„Právě touto „reformě socialistickou" koncepcí „demokratického socialismu" mohou být dokumenty Klubu Obroda velmi přitažlivé pro různé vrstvy, zejména pro sociální vrstvu inteligence našeho obyvatelstva. Je v nich totiž skutečně skryta určitá kontinuita s dávnou i nedávnou minulosti - silné tendence socialdemokratismu, liberalismu a masarykismu v našich dějinách, včetně dělnického hnuti. Při kritice našich problémů, nedostatků i chyb může velmi snadno nalézt „půdu" v běžném vědomí i v zájmové orientaci lidí" .

Podle svědectví téhož O. Krejčího, v jeho publikaci „Proč to prasklo", květnové průzkumy z roku 1989 uvnitř KSČ ukázaly, že nedůvěru ke stranickému a státnímu vedení chová 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. A že v době, kdy předsednictvo ÚV KSČ projednávalo onen dokument o Obrodě, většina členů KSČ byla reformního smýšlení, i když jejich smýšlení a organizovanost ani zdaleka nedosahovala úrovně reformistů z osmašedesátého.

A ještě jedno svědectví. V. Plevza, poradce či „dvorní historik“ Husáka, ve své knize „Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril", uvádí, že v červnu 1989, v průzkumu veřejného mínění, na otázku členům strany, zda v případě, že by se nyní měli rozhodnout zda by vstoupili do strany, 54 % respondentů odpovědělo záporně.

Tyto skutečnosti naháněly Jakešovcům strach a hrůzu, vedly k rozkladu a kapitulaci.

A ještě jedna perlička. Když zcela nedávno Masarykova demokratická akademie organizovala v listopadu 2009 diskusi k Pithartově knize Devětaosmdesátý zazněly zde na její adresu i silné kritické výhrady. Avšak sám autor se z účasti na diskusi - několik minut před jejím zahájením omluvil...

V úzké skupině kolem V. Havla ve vedení OF se často opakovalo podceňování Obrody nejen co do vlivu, ale i co do počtu členů. V tom obzvláště vynikal mnohomluvný M. Kocáb, člen velice „početné" (až dvoučlenné) náhodou vzniklé opoziční skupiny, pár dnů před 17. listopadem 1989, a dodatečně pojmenovaná jako skupina Mosty. Na uvedené konferenci v roce 1994 i tyto bludy uváděl na pravou míru D. Kroupa, představitel opoziční skupiny HOS. Uvedl zde, že Klub Obroda byl nejlépe připraven, neboť měl vypracovaný jak program, tak i organizační struktury, neboť měl již vybudované i pobočky v řadě regionů, např. v Brně, v Liberci, Jablonci, Plzni, v Jihlavě i na Kladně, v Českých Budějovicích a v dalších městech. A já jako autor tohoto povídání, jako zakládající člen Klubu Obroda a historik, k tomu dodávám, že na přelomu listopadu a prosince 1989, počet členů našeho Klubu dosáhl úctyhodné číslo čtyřmístné cca 4.000-5.000. A že počet signatářů Charty v letech 88/89 vzrostl cca o 550 na celkové číslo cca 1860. Nebyl tudíž náš Klub Obroda druhou nejpočetnější skupinou či organizací?

A mimochodem. Když se mi v roce 1991 dostal do ruky „Jmenný seznam (Jakešovu) režimu nebezpečných lidí“, které na jaře 1989 odsouhlasilo (jedno z) oddělení ÚV KSSS Ústřednímu výboru KSČ, našel jsem v něm nejen své jméno, ale mj. i jména významných reformistů: J. Hájek, M. Hájek, A. Dubček, Z. Jičínský, V. Kadlec, R. Slánský, V. Slavík, J. Špaček, J.Dienstbier, V. Šilhán, J. Urban, F. Vodsloň, K. Kaplan, M. Hübl, J. Opat, J.Litera, V. Mencl a další. Avšak jméno P. Pitharta či M. Kocába, či řadu lidí z nejužší rozhodující skupiny KC OF jsem hledal marně.

Petr Pithart si ve svých úvahách, k dotvrzení svých pravd či spíše pomluv, bere na pomoc různé vědecké kapacity. Nuže, já si nyní také dovolím k dotvrzení svých názorů na roli A. Dubčeka v historii Pražského jara i v opozičním hnutí proti normalizačnímu režimu i na roli reformistů a Obrody v Sametové revoluci uvést citaci názorů několika odborných kapacit, v soutěži s nimiž by se pan senátor Pithart více než pořádně zapotil:

Lord Rolf Dahrendorf, významný britský sociolog, na jehož názory se odvolává i P. Pithart v anketě časopisu Listy na téma „Co byl rok 1968" mj. uvedl: „Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, která byla nadějná, uchováno Pražské jaro... Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty...

Ještě jedna vzpomínka je živá - vzpomínka na samozřejmou lidskost, na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace... ...ale Praha roku 1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. Vždyť právě v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala elita, která vedla Československo ke svobodě po památných Vánocích 1989". (Listy č. 3/1998, str. 13)

Karel Kosík, v roce 1968 profesor Filosofické fakulty UK, v roce 1993 člen Akademie věd ČR, ve svém vystoupení na mimořádné konferenci „Praha-Berlín-Pařiž 1968" řekl: „...za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony způsoby vládnuti, ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma moderní doby...Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného starého paradigmatu a prodlužuji jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze a v Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného...Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, stále živou a vyzývající přítomností, protože se o takovou imaginaci pokusily". (Listy, mř. vydání 1993)

A.J. Liehm, čs. spisovatel, žijící ve Francii a vydavatel novin „Lettre Internationale", v anketě časopisu Listy „Co byl rok 1968, odpověděl“: „V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden ze svých největších výkonů v dějinách. A obstáli nikoli proti hrouticímu se komunismu a jeho říši, ale proti dosud silné, brutální, brežněvovské podobě. Že se nevzdali a podlehli obrovské moci teprve, když vyčerpali všechny existující možnosti, je jen potvrzením předchozího. Tvrzením, že Dubček a jeho okolí se provinili tím, že nezajistili mocenské prostředky své politiky je nesmysl. K sovětské invazi došlo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že si konečně mohou tyto prostředky zajistit a že tomu už nemůže nic zabránit.

Pokus vzít národu hrdost na jeden z nemnoha světlých okamžiků jeho dějin je zločin, motivovaný jen mocenskými zájmy. A jako takový ho dějiny zařadí!!“ (Listy č. 3/1998).

Jacques Rupnik, francouzský profesor politologie, na mezinárodní konferenci k roku 1968 v Paříži v roce 1998, zřejmě i jako repliku na vystoupení P. Pitharta, řekl: „Pražské jaro 1968. Pro západní veřejnost jakékoli politické orientace zůstává významným symbolem české demokratické tradice. Pražské jaro 1968 totiž nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka a nekončí okupací 21. srpna. Bylo to vyústění procesu emancipace společnosti, kterému nelze rozumět bez jeho kulturního zázemí... Proto je dnešní opomenutí či opovržení tímto procesem ještě nesmyslnější a viděno ze západu, ještě nepochopitelnější... Je tedy scestné hodnotit události roku 1968 pouze jako politické experimenty odsouzené k neúspěchu". (Týden č. 33/10, srpen 1998)

Zdeněk Mahler, světoznámý historik, v předvánočním rozhovoru s dopisovatelem Práva M. Hekrdlou k současnému přemýšlení o novém systému společnosti, řekl: „Vzpomeňte, když se v roce 1968 tahle společnost nadechovala k určité syntéze demokracie a socialismu, která byla za osm měsíců zardoušena. Nicméně to vedlo k tomu, že se začala rojit řada koncepcí, vizí a představ, které měly veliký přesah. Ještě zdaleka nebyly artikulovány, ale ta potencionalita existovala. Málo platné, obrovský myšlenkový kvas, který se v těch několika měsících provalil, je nesporný, a myslím, že dlouho dozníval. Ale došlo k té dekapitaci, k useknutí hlavy.

Komunistická strana si ji usekla tím, že v začátku normalizace se zbavila elit, téměř půl milionu lidí. Jiná věc je, že právě tato skupina vycházela z historie už značně popálená, tedy jak s pozitivní, tak negativní zkušeností. A oč více nesla pocit spoluviny, o to byla opravdovější. Tahle skupina byla potom decimovaná natolik, že v roce 1989, kdy svět znovu čekal jestli se případně od nás něco zajímavého nevynoří, už ničeho nebyla schopna. A dokonce byla podruhé „popravena". Došlo k vypuzení jak této skupiny, tak vlastně i disentu z veřejné sféry". (Právo, 23.12.2009)

V souvislosti s výkladem těchto událostí a skutečností považuji za nezbytné zastavit se s rozsáhlejší poznámkou ještě u jedné události. Za několik měsíců od první schůzky Havel-Čalfa - 29. června 1990 - na zasedání Federálního shromáždění, V. Havel, jako prezident, vysoce hodnotil zásluhy M. Čalfy v sametové revoluci. Podle něj se „zasloužil o pokojnou destrukci totalitní moci a o pokojné převzetí moci demokratickými silami. Nedokáži si představit, jak by se situace vyvíjela bez jeho rozhodného zásahu..." O dvacet let později, v listopadovém mimořádném čísle Dějiny a současnost, v euforii oslav dvacátého výročí sametové revoluce, P. Pithart v záhlaví oslavného článku „Čalfa - anebo referendum" uvádí toto Havlovo hodnocení role M. Čalfy.

V tomto hodnocení, jako v oné pověstné kapce vody, se však odráží Havlova i Pithartova neznalost či ignorace mezinárodně politické, zahraničně politické situace, zvláště vývoj politické situace v zemích východního bloku a zejména role Gorbačovova vedení. Je sice fakt, že Gorbačov se dlouho domníval - i když mylně - že se mu podaří i po zahájení perestrojky a glasnosti zachovat v zemích východního bloku socialistické společenství. Avšak pro vývoj v těchto zemích bylo nesmírně důležité, že Gorbačov ve své nové zahraničně politické orientaci, zahájené v době Reeganova prezidentství v USA, pokračoval i po nástupu George Bushe. Zde stačí citát z jeho vystoupení v Evropském parlamentu ve Štrasburku v červenci 1989: „Jakékoliv vměšování do jejich vnitřních záležitostí, (tj. cizích států), jakékoli pokusy omezovat státní suverenitu, je nepřípustné, i kdyby šlo o „přátele a spojence". Neboli, Gorbačovova Moskva bezvýhradně odmítala užití vojenské síly „i v rámci aliance". Tak mluvil Gorbačov i na schůzce ministrů zahraničních věd Varšavské smlouvy 26.-27.10.1989. A vývoj událostí v Polsku, Maďarsku, NDR, ale i v ČSSR, dodržování této zásady jednoznačně potvrzuje. Eduard Ševarnadze, ministr zahraničních věcí v Gorbačovově vedení, v rozhovoru s moskevským zpravodajem Čs. televize, uveřejněném v MF Dnes 16.11.2009 uvádí, že spolu s Gorbačovem letěli po pádu berlínské zdi do Berlína, aby uklidnili velení Sovětských jednotek, které proto dostalo příkaz nezasahovat.

Je také fakt, že až do pádu berlínské zdi (10.10.89) a pádu E. Honeckera (17.-18.10.89) Gorbačov podporoval, či spíše trpěl Husákovo a Jakešovo vedení, neboť klid v Československu měl zajišťovat i klid a stabilitu na jeho západní hranici i uvnitř NDR. Avšak po pádu berlínské zdi a Honeckerova vedení definitivně ztratil zájem na další podpoře Jakešova vedení. A to tím spíše, že došel k poznání, že toto vedení není schopno, ba ani ochotno uskutečnit očekávanou reformu. 24. října 1989 informoval velvyslanec NDR v Československu, Hans Ziebart, člena předsednictva ÚV KSČ, J. Lenárta o velmi kritické situaci v NDR a že jeho nové stranické a státní vedení u vědomí její vážnosti se rozhodlo řešit ji výhradně „politickými prostředky". O tři týdny později, 16.11.1989, dostává J. Fojtík, hlavní ideolog Jakešova vedení, výstrahu z Moskvy, že Moskva je rozhodnuta odsoudit srpnovou intervenci z roku 1968, a současně i varování Jakešova vedení „jen žádné násilí". Ostatně, symptomy tohoto rozhodnutí přicházely již od dubna 1987. V době návštěvy Gorbačova v Československu, v dubnu 1987, která přinesla čs. reformistům zklamání, Genadij Gerasimov, mluvčí MZV, vyvolal pozdvižení svou odpovědí na otázku novináře, jaký je rozdíl mezi perestrojkou a Pražským jarem, když odpověděl: „devatenáct let". A v listopadu téhož roku zpochybnil dosavadní sovětské hodnocení i ředitel sovětského Ústavu marxismu-leninismu Georgij Smirnov. V následujících letech 1988-89 se tyto signály ze sovětské strany množily. V září 1989 byly názory na Pražské jaro publikovány nejen v sovětských Izvestijích - i z per čs. reformistů, J. Hájka, J. Hanzelky, J. Slámy a L. Feldeka.

Za takovéto situace došlo 17. listopadu k zásahu bezpečnostních sil proti studentům na Národní třídě v Praze zřejmě bez vědomí Jakešova vedení. Tento zásah představoval jakési vybočení několika jednotlivců, či dosud přesně neidentifikované skupiny a jejích pohnutek. Snad to měl být pokus o odstranění Jakeše a spol. z vedení. Načež z Moskvy přichází opětovné varování – „jen žádné násilí".

V té době již Gorbačov nedůvěřoval zprávám konzervativního velvyslance Lomakina a poslal do Prahy své pozorovatele. Jakeš mezitím pochopil, že ztratil jakoukoli důvěru a podporu a proto již 24. listopadu jeho vedení odstupuje. A v situaci, kdy je KSČ v rozkladu, kdy v ní vzniká či sílí proreformní smýšlení mladých či mladších členů protijakešovské opozice, přichází 4.12.1989 „Prohlášení sovětské vlády" k intervenci pěti armád Varšavské smlouvy proti Československu v srpnu 1968:

"Československá společnost nyní kriticky přehodnocuje zkušenosti ze svého politického a hospodářského rozvoje...

V roce 1968 přijalo tehdejší sovětské vedení ve vnitřním sporu, týkajícím se objektivně nazrálých úkolů v Československu, jednostranný postoj Tento nevyvážený, neadekvátní přístup a zásah do záležitosti spřátelené země byl ospravedlňován ostrou konfrontací mezi Východem a Západem.

Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup armád pěti socialistických zemí na čs. území v roce 1968 nebyl opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí o něm chybné".

Toto „Prohlášení..." bylo oním pověstným „posledním hřebíkem" do rakve normalizátorského vedení KSČ. Za této situace, kdy se do čela vedení KSČ dostali politikové druhé či třetí kategorie, navíc v totální defenzivě, nebylo již vůbec důležité, komu bude OF diktovat. A Marian Čalfa jako zkušený praktik fakticky jen radil nezkušenému V. Havlovi a jeho úzké skupině v OF, jak celý proces převzetí moci, která ležela „pohozená" na zemi, dovést do úspěšného konce. Nebyl to tudíž Čalfa, kdo vytvářel či vytvořil pro to nezbytné základní předpoklady.

Vraťme se však k vývoji situace po schůzce V. Havla s M. Čalfou. Když názory a stanoviska představitelů VPN proti reformistům a Dubčekově kandidatuře vyvolaly na Slovensku silný odpor, představitelé VPN se polekali a začali manévrovat. J. Budaj vystoupil 17. prosince ve večerních hodinách v televizním pořadu Aktuality proti sdělení, otištěném v deníku ÚV KS Slovenska Pravda, že VPN zabránila kandidatuře A. Dubčeka. Neboť ty „temné síly", o nichž mluvil Havel, a o nichž jej či OF informoval J. Budaj, byli vlastně stoupenci A. Dubčeka, to byli fakticky téměř všechny oficiální struktury Slovenska, což byl na zasedání rady Krizového štábu OF následující den, 18. prosince, nucen přiznat další člen vedení VPN J. Langoš. Tato informace vyvolala u Havla poznání, že je nutné projednat i otázku o roli A. Dubčeka. Protože - podle něj - jeho neúčast ve vysoké politice by slovenský národ s největší pravděpodobností pobouřila. A naopak, zde se podle jeho rozhovorů s Dubčekem ukázalo, že by byl ochoten, za určitých podmínek, vzdát se své kandidatury na prezidenta. A Koordinační výbor VPN, pod tlakem dané situace, byl nucen ještě téhož dne, 18. prosince, prohlásit: „Máme najednou (sic) dva kandidáty na funkci prezidenta, oba s důvěrou občanů..." Neodpustili se poté varování před nebezpečím rozkolu, vyslovili se pro rovnoprávné podmínky pro kandidaturu. A obrátili se na oba s výzvou ke vzájemné dohodě.

Zatímco mezi vedením OF a představiteli oficiálního režimu probíhala vážná jednání o způsobu volby prezidenta - až nebezpečí přímé volby se OF podařilo zažehnat, došlo zřejmě i k dalším schůzkám Havla s Dubčekem. Podle svědectví jejich hlavního organizátora, V. Šilhána, však skončily bez jednoznačné dohody. Podle něj moderovat tato jednání nebylo lehké. U obou vycítil přání být prezidentem. „Každý měl k tomu své důvody a pravděpodobně i rozdílné přístupy. Vzpomínám si na slova Alexandra Dubčeka, „Pane Havle, jde v podstatě o půl roku do svobodných voleb. Počkejte půl roku, budou volby, a kdo jiný by měl být prezidentem než vy. Po Husákovi ale chci být prezidentem já''. Avšak podle Havlových variant obsahu těchto jednání vždy vycházel na prvním místě kandidatury on, V. Havel.

Po těchto zkušenostech požádal V. Šilhán Dubčekova přítele, F. Vlasáka, aby další schůzky moderoval on. F. Vlasák se účastnil celkem tří schůzek V. Havla a A. Dubčeka. Uvádí, že pokud šla diskuse o kandidatuře na prezidenta, hlavní problém byl v tom, aby se Dubček vzdal svého přesvědčení, že on má být tím prvním prezidentem sametové revoluce. Tak se to opakovalo při prvních dvou schůzkách, které moderoval F. Vlasák. Rozhodnutí padlo až při třetí schůzce 22. prosince.

Mezitím ale český tisk a rozhlas přináší 19.12. další Dubčekovo stanovisko k jeho kandidatuře: „Vážení občané, mluvím k vám prostřednictvím ČTK a Čs. rozhlasu. Můj vztah k vám, svému lidu, k obrodě z roku 1968, a hlavně k dnešní, do níž tak rázně vstoupila naše mladá generace, je jednoznačný. Jako vždy jsem na straně lidu, proti násilí a zvůli. Jsem pro demokracii, sociální spravedlnost, lidskost. Víte, že i v současném hnutí jsem od jeho počátku. Mně, a stejně tak i panu Václavu Havlovi, nám oběma, jde o blaho lidu a vlasti. On i já jsme kandidáty na místo prezidenta. Je to pro mne velká čest. Chci říci, že nemůžeme a nestojíme s panem Václavem Havlem proti sobě, ale vedle sebe. V tom je zvláštnost tohoto volebního období. Za sebe řeknu - vyhrát by měl pouze jeden. A tím je lid této země, toto překrásné všelidové hnutí, které nesmí utrpět. Tím je a bude vedena moje snaha při závěrečných fázích práce parlamentu a voleb prezidenta. Děkuji za nespočetné projevy sympatií, které se mi od vás dostalo".

K další schůzce A. Dubčeka s V. Havlem došlo následující den po tomto Dubčekově vystoupení. Svědectví o něm podal osobní tajemník V. Havla V. Hanzel. Uvádí, že při cestování V. Havla letadlem do Košic 20.12. se měli původně setkat s A. Dubčekem při mezipřistání v Bratislavě na letišti. Ale nachlazeného Dubčeka byli nuceni navštívit doma. Ale při velice opatrném a promyšleném rozhovoru nedal Havel Dubčekovi příslib, že tím prezidentem bude on: „Pokud já vím, Václav Havel nikdy neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. Jaksi mu říká, že tu je prostor. To znamená, že on bude nyní tím revolučním prezidentem a potom samozřejmě, bude mít Dubček šanci zúčastnit se jaksi toho klání o dalšího prezidenta" .

O dva dny později, 22.12., na poradě KC OF a KC VPN, kde se jednalo mj. o tom, jak zajistit reformu parlamentu pro úspěšnou volbu prezidenta, došla řeč i na jednání o kandidátech. A Václav Havel zde řekl: „V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on to mezitím nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dál. Ptám se, zda to ještě platí, protože bych to musel ještě teď někdy udělat, co nejdřív. Víte o tom něco?"

Je totiž také skutečností, že F. Vlasák ve svém svědectví o schůzkách V. Havla s A. Dubčekem uvádí, že při poslední schůzce, konané v bytě bývalého předsedy vlády z roku 1968, Oldřicha Černíka, došlo konečně k dohodě, že V. Havel bude kandidovat na prezidenta a A. Dubček na předsedu Federálního shromáždění.

Po výše uvedené poznámce a otázce V. Havla se mezi ním a Budajem rozproudila velice zajímavá diskuse. Přesněji - přiznání Budaje, že to byla VPN, která odmítala kandidaturu A. Dubčeka na prezidenta navzdory tomu,že „Alexander Dubček je nepochybná politická mohutnost na Slovensku" - jak byl rovněž nucen výslovně přiznat, i když se nadále odvolává na jakési temné síly, které zneužily situace. Jeho dementi, o němž byla řeč na předchozích stránkách, je ve světle tohoto přiznání zcela falešné. Navíc zde opakuje: „My jsme ho... nepovažovali za zaručenou záruku v této pohyblivé době, nebezpečné době, že by on měl kandidovat na tento úřad..." A protože podle Budaje „On (tj. Dubček) de facto naproti VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu...", i když prý nemá členstvo, došel k závěru, že situaci není možné řešit konfliktem mezi ním a Havlem. A když J. Budaj řekl, že „On (tj. A. Dubček) nechce prohrát ten volební boj, kromě toho by to bylo směšné, tedy ta prohra, a bylo by slovenským národem cítěno nespravedlivě. On mlčí". Načež V. Havel reagoval jaksi povýšenecky a pohrdlivě: „No tak ať mlčí dál! Ale ať mlčej i ti, co ho navrhujou!" Avšak v závěru této diskuse, když si zřejmě uvědomil reálnou situaci, V. Havel navrhl řešení, při němž „musí zůstat jakási škvíra, která mu (tj. Dubčekovi) bude dávat - ať už symbolicky nebo reálně - šanci býti volen a kandidovat na to pětileté období. Což je pro mne velice dobré, mimo jiné to, že chci od začátku připravovat veřejnost na tu prozatímnost svého prezidentství, pokud budu teda zvolenej a nikoli Bilak, že ano? A proto se mně zdá, že asi on má pravdu, když chce, abych nějakým způsobem naznačil... nějak tu otevřenost toho budoucího, už jako takového - řekl bych legitimnějšího a delšího prezidentství. Že je otevřena tomuto Slovákovi, který... po Rostislavu Štefánikovi je takovej nejznámější Slovák, koho Slovensko dalo naší zemi i světu a tak, že ano?"

Skutečně také, ještě téhož dne, 22.12., při jednání zástupců rozhodujících politických sil ve Valdštejnském paláci, se účastníci (NF, OF, VPN, KSČ, KSS, ČS.

strana socialistická, Čs. strana lidová, Strana SD, Celostátní koordinační výbor stávkujících studentů, Slovenský koordinační výbor vysokých škol a SSM) „shodli na společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy FS".

V. Havel, ještě téhož dne, na uvedené poradě KC OF, při projednávání harmonogramu příprav prezidentské volby a důsledcích dohody s Dubčekem, „v níž se Dubček zavázal, že stáhne svou prezidentskou kandidaturu, ovšem pod podmínkou, že ji bude moci znovu uplatnit po svobodných volbách". V této souvislosti V. Havel slíbil, že v jednom ze svých projevů znovu zdůrazní, že hodlá být pouze „prozatímním prezidentem, jehož hlavním úkolem bude dovést zemi ke svobodným volbám. Po nich podpoří Dubčekovu prezidentskou kandidaturu". Tak jeho slib zaznamenal historik J. Suk v prvním díle své publikace: Občanské fórum. Události, na str. 195.

Ale tento slib V. Havla nelze v žádném případě hodnotit jako výsledek jeho uznání zásluh a role A. Dubčeka v reformním procesu v roce 1968, či v opozičním protirežimním hnutí let 1970-1989. Byl to především kompromis, vynucený tlakem veřejného mínění národů Československa, pro něž osobnost A. Dubčeka představovala naději na lepší „ příští... "

Konečně volby...

Žádná definitivní dohoda mezi V. Havlem a A. Dubčekem o kandidatuře na funkci prezidenta nebyla ještě uzavřena, ale předseda vlády M. Čalfa již na zasedání Federálního shromáždění 19. prosince v programovém prohlášení vlády vyhlásil jako jedinou alternativu k dosažení deklarovaných cílů, volbu V. Havla na prezidenta, na dobu do svobodných parlamentních voleb. Avšak již toto zasedání se konalo pod vlivem současně probíhající masivní mnohatisícové demonstrace studentů a mládeže na Václavském náměstí na podporu volby V. Havla. Neboť v té době byla již v Československu rozvinuta masivní volební kampaň na podporu jediného kandidáta na prezidenta, na V. Havla. A. Dubček žádnou kampaň neorganizoval, on věděl, že má silnou podporu obou národů i bez kampaně.

Avšak dny a hodiny po dohodě V. Havla s M. Čalfou byly vyplněny především úsilím OF a M. Čalfy na zajištění všech příprav a podmínek pro úspěšnou volbu V. Havla ve Federálním shromáždění (skládajícího se dosud převážně z poslanců členů KSČ). A lidu Československa se dostalo jen minimum možností jak projevit svou skutečnou vůli. Volební kampaň pro jediného kandidáta, V. Havla, se rozeběhla na plné obrátky podle scénáře, vypracovaného již bez vlivu a účasti řady "vytěsněných" představitelů opozičních skupin z vedení OF, zejména představitelů Klubu Obroda a Demokratické iniciativy, který radě KC OF předložil 22. prosince k vyjádření V. Havel. V odpoledních hodinách téhož dne, na zasedání zástupců „rozhodujících politických sil" ve Valdštejnském paláci došlo k dohodě a společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy Federálního shromáždění. Rokovali i o doplnění uprázdněných míst ve FS a další rekonstrukci zastupitelských sborů.

Avšak nejen M. Čalfa dělal vše možné i „nemožné". Tisíce studentů bylo zapojeno do volební kampaně. A to nejen vylepováním 200.000 letáků a množství „placek" s nápisem „Havel na Hrad", či „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", které byly dopraveny z Francie od Tigridů. Nátlak studentů na volbu V. Havla dostal podobu masivních demonstrací před Federálním shromážděním, ale také osobních návštěv poslanců v jejich domovech a posíláním výhružných dopisů. Atmosféra obav poslanců před „hněvem lidu" byla pak silnější než jejich nechuť ke znásilnění vlastní vůle. A režii výměny zvláště zprofanovaných poslanců za kandidáty Občanského fóra a stejně tak přesvědčování ostatních poslanců, aby „ochotně" volili V. Havla prezidentem a A. Dubčeka předsedou FS zajistil - v duchu vzájemné dohody V. Havla s M. Čalfou - M. Čalfa.

Tisíce plakátů, hesel i portrétů V. Havla nejen v Praze, ale i v dalších městech mělo naše národy přesvědčit, že „pravda a láska" s volbou V. Havla doopravdy zvítězí „nad lží a nenávistí". Ba, dokonce se objevily i portréty V. Havla v téměř nadživotní velikosti a vedle nich malý portrét prezidenta T.G. Masaryka??? Mělo to snad znamenat, že V. Havel je větší osobnost než T.G.M.?

Příprava rozhodujícího zasedání obou sněmoven Federálního shromáždění probíhala zcela v režii, či pod taktovkou Mariána Čalfy. A. Dubček byl kooptován 28. prosince do Sněmovny národů. Současně se poslaneckého mandátu ve Sněmovně lidu vzdala řada „prominentních" poslanců jako L. Štrougal, M. Štěpán, A. Kapek, M Jakeš, A. Indra, E. Rigo, V. Bilak a další. Místo nich byly do FS kooptovány některé osobnosti opozičního hnuti, mezi nimi i Z. Jičlnský. V 16 hodin téhož dne 20. společná schůze obou sněmoven FS zvolila A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Jedním z mistopředsedů FS byl zvolen Z. Jičlnský, který se stal nejbližším spolupracovníkem A. Dubčeka.

Po dvacetiletém statečném odolávání nejhrubší šikaně a domácímu věznění orgány Bezpečnosti Husákova režimu, po dvacetiletých neúnavných protestech proti důsledkům srpnové intervence a následné normalizaci a praktikám totalitního režimu, po dvacetiletém úsilí o rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců, po dvacetiletém úsilí o odvolání opodstatněnosti srpnové intervence se A. Dubček dočkal plné satisfakce a rehabilitace před národy Československa a celého světa. Po více než dvaceti letech stanul včele Federálního shromážděni, odkud ho G. Husák v záři 1969 bezohledně vyštval.

Ve svém nástupním projevu A. Dubček mj. vysoce ocenil roli mladé nastupující generace, kterou sehrála v sametové revoluci, a nastínil své pojetí role Federálního shromážděni: „Charakter našeho nového obrodného hnuti zavazuje Federální shromážděni, aby do konce svého funkčního období posoudilo a schválilo soubor zákonných opatřeni, které ve svém programovém vyhlášeni proklamovala Československá vláda národního porozumění. Čeká nás všechny mnoho práce. Především musíme zabezpečit, a to bych chtěl zdůraznit - nezvratnost demokratického vývoje naší společnosti. To znamená promítnout požadavky hnuti a

hesel, jako svoboda slova, shromažďováni,spolčováni,občanských práv i pluralismus politického systému, nové postaveni soudů, prokuratur, advokacie, Sboru národní bezpečnosti do praxe. Dále musíme vypracovat také celou řadu hospodářských, společenských a jiných norem a přenést je do našeho praktického života. Musíme udělat všechno, aby už nikdy nemohlo docházet ke zneužívání moci ve prospěch úzké vládnoucí skupiny. Všechna moc musí patřit jen lidu této země".

Prvním aktem „renovovaného“ Federálního shromáždění za předsednictví A. Dubčeka byla volba prezidenta. Ve svém prvním projevu k tomu řekl: „...Zítra, 29. prosince, bude podle zákona o československé federaci uskutečněna ve Vladislavském sále volba prezidenta Československé socialistické republiky. V souladu s doporučením všech stran Národní fronty, Občanského fóra i Veřejnosti proti násilí i dalších iniciativ, které také významně ovlivnily politickou tvář naší země, budeme hlasovat o návrhu, aby byl do funkce prezidenta republiky zvolen pan Václav Havel. Je významným českým vlastencem, který pevně a neohroženě bojoval za lidská práva, za svobodu a demokratický rozvoj našich národů..."

29. prosince, po doporučujícím projevu předsedy federální vlády M. Čalfy a za předsednictví A. Dubčeka, byl Federálním shromážděním V. Havel jednomyslně zvolen prezidentem republiky. V krátkém oslovení občanů, shromážděných na třetím nádvoří Hradu, z balkonu řekl: „...Děkuji vám všem, Čechům a Slovákům, i příslušníkům jiných národností, za vaši podporu. Slibuji vám, že nezklamu vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám. Musí se to stát slušným a pokojným způsobem, aby nebyla pošpiněna čistá tvář naší revoluce. Je to úkol pro nás všechny. Děkuji vám".

Autor se zde nemůže ubránit otázce a musí se připojit k řadě otázek, které V. Havlovi adresoval Hvezdoň Kočtúch v Literárnom týždeníku č. 3 z 11. ledna 1992 pod názvem Víťazí pravda a láska nad lžou a nenávisťou? A moje otázka zní: co se stalo se slibem V. Havla, že po svobodných volbách v červnu 1990 dostane A. Dubček možnost kandidovat na funkci prezidenta? Nezapomněl na tento slib v jakési magické platnosti zákona obsaženého v proslulé Mňačkově knize "Jak chutná moc"?

Ale tématem mého vyprávění byla především role Alexandra Dubčeka v letech „bezčasí", v letech 1969-1989. Jsem přesvědčen, že jsem snesl dostatek důkazů, které vyvracejí veškerá tvrzení a pomluvy kritiků o Dubčekově dvacetiletém mlčení či o jeho nestatečném chováni. Snesl jsem dostatek důkazů, abych mohl prohlásit, že Alexander Dubček byl doma i v zahraničí uznávanou největší postavou slovenských dějin druhé poloviny 20. století a jednou z mála velkých postav dějin Československa. Jistě nebyl génius, ani se za génia nepovažoval. Ale v daném čase a v daných podmínkách to byl muž, který v politice a s ní spjatém lidství předběhl svou dobu. A že i jeho odstavení na "vedlejší kolej" je velkou skvrnou na "sametu" listopadové revoluce.

Petr Pithart ve své publikaci Devětaosmdesátý v několika případech sebekriticky přiznává, že zvláště ve funkci předsedy české vlády, nedokázal prosadit své představy, své názory, což ale zpravidla vysvětluje a hlavně omlouvá. Ví tudíž, že vedoucí politik, přes sebelepší úmysly a úsilí nedokáže vždy prosadit své představy a plány. Pavel Rychetský v rozhovoru pro LN (14.11.2009) uvádí, že když se v roce 1990 jako generální prokurátor zúčastňoval zasedání Pithartovy vlády, že to byla „naprostá katastrofa. To nebyla vláda, to byl diskusní klub.“

P. Pithart tudíž na vlastní kůži poznal, že vedoucí politik, přes sebelepší úmysly, nedokáže vždy prosadit své představy. Neboť nejen v historii, ale i v každodenní politice jako její nedílné součásti, působí neustále množství protichůdných zájmů a vůlí, které ovlivňují konečný výsledek. Proč ale, když to u sebe dokáže pochopit, vysvětlit i omluvit, není schopen ani zlomek podobné „tolerance“ při kritice Dubčeka, Pražského jara, reformistů, Obrody??

Není to snad proto, že jeho myšlení a konání až příliš sebestředné, sledující v každé situaci především vlastní sobecké zájmy?? Proto svazácký radikál za vlády A. Novotného, i v reformním procesu Pražského jara, proto umírněný v době svého předsedávání české vládě, proto převlékání politických i konfesijních kabátů, atd. atd.?? Proto se nyní prezentuje jako konzervativec anglického střihu??

Ministr kultury Pavel Dostál v Práci (/26.6.2001) v článku „Hlupák názor nemění“ připomenul, že když P. Pithart konvertoval k víře, bral to jako jeho soukromou záležitost. Ale vyčetl mu zde velice ostře náhlou změnu názoru a krkolomné zdůvodnění souhlasu s rozporuplným a většinou lidu, a to i ze zahraničí, odmítaným lustračním zákonem: „Čtyřkoalice se nažrala a Pithart zůstal celý“ – parafrázujíc podobenství o koze a vlku. V závěru článku pak ministr upozorňuje, že „názory člověk totiž nemusí měnit pouze z důvodu poznání. Ale například také z důvodů ryze pragmatických“. A na charakteristiku P. Pitharta to zcela sedí.

Úvodem výňatky z kapitoly „Proč druhé vydání publikace Utajované pravdy…“

„ Když jsem si však v roce 2006 zalistoval v poslední publikaci V. Havla: „Prosím stručně" jako člověka, hlásajícího v listopadu 1989 zásadu, že „láska a pravda zvítězí nad lži a nenávisti", byl jsem doslova šokován. Neboť na otázku Karla Hvížďaly, jak na něj působil mezinárodně známý symbol reformních snah A. Dubček jako protikandidát, Havel odpověděl:

„Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já. Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformními komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když to takto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské fórum však možnost Dubčekovy kandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno jeho dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidatury vzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donuceni, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi ho bylo velmi lito a že mi tohle posláni bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale při tom přesvědčoval, že to je opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který by - vystaven nějakému osudovému dilematu, jakému bývají u nás někdy prezidenti vystaveni - mohl opět selhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějně zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžko se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct".

O tom, že V. Havel je zapomínáním pověstný, jsem již dobře věděl. A přesto jsem nevěřícně zíral na řádky jeho odpovědi a bylo pro mě nepochopitelné, jak může člověk, jenž hlásal že pravda a láska zvítězí nad lži a nenávisti, takhle překrucovat skutečnost. Zvláště když má k dispozici autentické záznamy svých vystoupeni a činnosti a činnosti z celého průběhu sametové revoluce. Neboť co věta jeho odpovědi je po mém soudu nepravda či polopravda, nechci-li použit tvrdšího označeni jako lež. Nebo snad termínem státnická skleróza by byl pro hodnoceni jeho odpovědi ještě nejmilosrdnější.

Jaká je tudíž pravda ve světle faktů a dokumentů? Pokusím se nejdříve v co nejstručnějším podání zachytit jejich vzájemné kontakty v letech 1967 - 1988.

Poprvé se Havel osobně setkal s Dubčekem v červenci 1968 na setkání spisovatelů s vedením reformního hnutí v Hrzánském paláci. V „Dálkovém výslechu" Havel - jako aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí - uvádí, jak posilněn koňakem, radil „dost neomaleně" Dubčekovi, který jej pozorně poslouchal - jak má postupovat v reformní politice.

Druhé, byť nepřímé setkání s Dubčekem, respektive jeho reformní politikou, se odehrálo v listopadu 1968, V. Havel, opět jako aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí, vystoupil na plenárním zasedání „Výborů svazů tvůrčí inteligence" 22.11.1968, jednajícím o politické situaci v Československu a možnostech odporu proti postupující normalizaci. Navrhoval, aby do připravované rezoluce bylo zahrnuto jím formulované prohlášení: „Jsme přesvědčeni, že realitou není jen přítomnost několika desítek tisíc cizích vojáků, přítomných na československém území, ale že realitou je také mínění a vůle čtrnácti milionů čs. občanů...

Vidí-li naši politikové dnes jediné reálné východisko ze situace v neustálém ustupování cizím tlakům a v nejrůznějších formách kompromisu mezi těmito tlaky a vůlí národa, pak jediným skutečným reálným východiskem pro národ je nekompromisní a účinné vyjadřování vůle většiny, protože to je jediný možný prostředek působení na politiky a tím i na osud země. A jestli mohla cizí vojska donutit třísetčlenný parlament, aby legalizoval jejich přítomnost v zemi, aniž je do země pozval, nemohou donutit čtrnáctimilionový národ, aby chtěl něco jiného než chce. Budeme-li všichni stát tvrdošíjně na svém, bude muset nakonec stát na svém i parlament, který nás zastupuje".

Václav Havel sklidil tenkrát za své vystoupení - které značně ovlivnilo i návrh vlastní rezoluce - velký potlesk. Avšak V. Havel, a s ním i většina tleskajících účastníků jednání jaksi tenkrát přehlédla skutečnost, že proti vůli čtrnácti milionů čs. občanů osamoceného Československa stála vůle Brežněvova vedení 230 milionové sovětské supervelmoci a jejích čtyř satelitů. Vůle, dokumentovaná srpnovou intervencí téměř půlmilionové armády varšavské pětky, ale i pokračujícím obrovským mocenskopolitickým nátlakem. V něm bylo zakalkulováno i oživení a vliv domácí „páté kolony" konzervativců všech odstínů a možnost nasazení dalších divizí kdykoliv to bude Brežněv či maršál Grečko považovat za „potřebné či vhodné". Dokladem toho je i vojenská operace „Jestřáb", připravená velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Československu, generálem Majorovem, k eventuelnímu potlačení jakýchkoliv nepokojů, včetně plánované generální stávky ve dnech krize kolem osoby Josefa Smrkovského a volby předsedy Federálního shromáždění, stávky plánované na prosinec 1968. Dalším dokladem „vůle" Brežněva a Grečka je např. i svévolné doplnění Střední skupiny sovětských vojsk.... o dalších 8-12 tisíc sovětských vojáků ve dnech tzv. hokejové krize počátkem dubna 1969. Pokud by snad někomu tyto argumenty ještě nestačily, dodávám: podle vzpomínek generála Majorova a údajů uvedených v jeho publikaci, velení vojsk Varšavské smlouvy, či přesněji sovětské velení maršála Grečka, drželo trvale, i po 21. srpnu 1968, v bojové pohotovosti téměř 200 divizí, schopných kdykoliv k okamžitému nasazení do bojové akce.

Úvahy V. Havla, posuzované z hlediska uvedených, ale mnoha dalších neuvedených faktů a argumentů jsou „klasickým" dokladem naivního radikálního kriticismu reformní politiky A. Dubčeka v této době. Nejen on, ale i řada dalších radikálních bojechtivých „hrdinů" a kritiků (P. Pithart, E. Mandler, V. Prečan, P.Tigrid a Pfaf a řada dalších) se zřejmě příliš inspirovali biblickou bajkou o Davidu a Goliášovi, když kritizovali jakési údajné selháni a kompromisní politiku A. Dubčeka, když nemohl odolat obrovskému tlaku Brežněvova vedení 230 milionové supervelmoci a neustálé hrozbě krveprolití. Základním zdrojem či motivem naivních názor a postojů představitelů radikálního proudu reformního hnutí byla neznalost či ignorace vnějších podmínek rozvoje tohoto hnuti: tj. velmocenské zájmy sovětské supervelmoci. Na straně druhé, priorita Západu v úsilí o dorozuměni s Východem a ponecháni volných rukou Moskvě k opatřením ve vlastním „hájemství". Pro diplomaty USA byla srpnová intervence pouze „rodinnou záležitosti" východního bloku…“.

Redakce: J. Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 322. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, březen, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Známka 1.5 (hodnotilo 56)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

102

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červen přispělo 108 čtenářů částkou 30 729 korun, což je 102 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Po té, co jste zakázali kouření, zakažte krásu! 22.06.17 17:31 Česká republika 3

Policie po celém Německu prohledává domy ideozločinců21.06.17 20:36 Německo 0

Evropská komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě21.06.17 17:53 Belgie 1

Do Itálie letos přišlo o čtvrtinu víc okupantů než loni21.06.17 04:48 Itálie 0

Další den v EU - a s ním pravidelné obohacení21.06.17 00:49 Belgie 0

Japonská politika imigrace v praxi: Za minulý rok úřady zamítly 99% žádostí o azyl20.06.17 23:23 Japonsko 1

Okupanti v Calais zabarikádovali dálnici, následně kvůli tomu zahynul polský řidič20.06.17 15:30 Francie 3

Přesuňme do východních zemí EU celé syrské vesnice, navrhuje europoslankyně20.06.17 15:27 Evropská unie 8

Evropský parlament otvírá cestu ke stíhání Marine Le Penové za hanobení starosty Nice20.06.17 00:10 Evropská unie 1

Francouzští a němečtí globalisté útočí 19.06.17 23:40 Německo 0

Estonsko: Nesouhlasíme s pokutováním neposlušných zemí. O 3 dny později: Ujednání o kvótách se musí dodržet19.06.17 23:14 Evropská unie 1

Jak vypadá německý nacista?19.06.17 22:25 Německo 0

Erasmus: chovný program nového evropského člověka?19.06.17 22:11 Evropská unie 0

Americký agresor sestřelil v Sýrii syrskou stíhačku19.06.17 03:45 Sýrie 2

Jak ČT za NAŠE peníze vymývá mozky NAŠIM dětem18.06.17 03:00 Česká republika 5

Další lesba premierkou18.06.17 00:31 Srbsko 7

Politická korektnost není obyčejná slušnost17.06.17 18:01 Česká republika 0

Žít s migranty nás nikdo nepřinutí, tvrdí Orbán17.06.17 00:58 Maďarsko 4

Polská premiérka: Nebudeme se účastnit šílenství bruselských elit, my chceme pomáhat lidem a ne politickým elitám16.06.17 12:44 Polsko 1

Fosforové bomby v akcii16.06.17 11:41 Sýrie 1

Měnové kurzy

USD
23,52 Kč
Euro
26,26 Kč
Libra
29,77 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,77 Kč
Švýcarský frank
24,16 Kč
100 japonských jenů
21,17 Kč
Čínský juan
3,44 Kč
Polský zloty
6,19 Kč
100 maď. forintů
8,50 Kč
Ukrajinská hřivna
0,91 Kč
100 rublů
39,40 Kč
1 unce (31,1g) zlata
29 434,13 Kč
1 unce stříbra
390,22 Kč
Bitcoin
64 120,16 Kč

Poslední aktualizace: 22.6.2017 12:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 18 991