Pan K*a*p*l*a*n má stále třídu rád

Suplent

Leo Rosten

Okenní tabule oblévala plískanice. V učebně bylo cítit mokré kabáty, schnoucí nad radiátory, a promoklé klobouky a zvlhlé šály z věšáků na boční stěně, u níž se krčilo množství galoší, blyštivých jako skřítci s mosaznýma očima. U zadní stěny odkapávala voda z otevřených i zavřených deštníků a nad nimi hleděly do bezútěšného počasí litografie George Washingtona a Abrahama Lincolna.

Byl ošklivý večer, večer promočených střevíců, bolavých krků, potahujících nosů a náhlých kýchnutí. Čtvrtina židlí osiřela, protože ti, co na nich sedávali, zůstali doma. Patřil mezi ně i profesor Parkhill.

U jeho stolu a na jeho místě promlouval k začátečnické třídě mladý suplent, překypující misionářským zápalem (byl povolán k záskoku za indisponovaného vyučujícícho teprve podruhé v životě).

Přesně řečeno, suplent stál před stolem. (Každý absolvent pedagogické fakulty ví, že v pozici před katedrou se navazuje kontakt snadněji než z pozice za ní; stát před symbolem autority je psychologicky účinnější nežli stát za ním. A posadit se přímo na židli zastupovaného učitele je „necitlivý vstup“, před nímž Plaut a Samish nezkušené varovali, neboť „mění suplujícího v uzurpátora. Převzít řízení výuky tak razantním způsobem je pro loajalitu některých žáků urážlivé — a u jiných to může vyvolat rovnou odpor“.

V mistrovské kapitole, nazvané „Uskalí provizoria“, stanovili Plaut a Samish toto:

Učitelův stůl je víc než stůl. Je to katedra, je to kazatelna, je to tribuna. Nechť žádný vyučující nezapomíná, že chová-li se jako soudce, mění třídu v soudní síň, v níž se jeho výroky stávají ortelem a jeho úsudek rozsudkem.

Nikdy to nikdo nevyjádřil lépe.

„— takže profesor Parkhill dnes večer bohužel nepřijde. Ale vynasnažím se, abych —“

„On má nemoc?“ vydechla jedna žákyně.

„Pan profesor je v postelu?“ zhrozila se druhá.

„Snad nebude nic vašnýho!“ zahlaholil žák sedící přesně uprostřed první řady.

„Ne, jsem přesvědčen, že je to obyčejné nachlazení.“ Suplent se široce, vstřícně usmál.

„Sláva!“

„Profesor Parkhill mi řekl, že příští pondělí bude už určitě ve škole, pane — ?“

„Kaplan.“

„— pane Kaplane.“

Hyman Kaplan.“

„Pane Hymane Kaplane,“ opakoval pedagog a se zájmem si žáka prohlédl. Byl to sympatický, kulaťoučký muž s jiskřivýma modrýma očima, nažloutlými vlasy a jaksi raráškovskými, nicméně uhlazenými způsoby. Uhlazeného raráška mladý suplent ještě nikdy neviděl. A když se rarášek usmál, což právě udělal, rozsvítil se září takřka andělskou.

Zkoumavému pohledu podrobil také žák suplenta. „Měl bejt delší,“ usoudil (mladík byl menší než profesor Parkhill) „a ščílejší“ (vzhledem k daleko větší tělnatosti pana Kaplana to byla výhrada kuriózní) a „měl mít každopatně víc vlasů na bradě !“ (Tato kritika byla namístě, protože suplující rozhodně fousatostí nevynikal.)

„Mohu vás všechny ujistit,“ pokračoval suplent, „že profesor Parkhill se k vám vrátí jako rybička.“

„Pamfesor spadnul do rybnika?“ vykřikla jakási paní v černém. „Ale kdež!“ zvolal suplent. „To je jenom takové obrazné rčení, které znamená, že se vrátí dokonale zdráv!“ „Jásněše,“ řekl pan Kaplan.

„Deštopampuch,“ dodal kdosi ze vzdálenějších řad.

„To mi spad kámen!“ prohlásil jeden muž s knírem.

„Vážený pane,“ opáčil suplent, „chtěl jste asi říct ‚To mi spadl kámen ze srdce‘!“

„On žíká džákovi vážený pane?“ zeptala se snědá bruneta své sousedky.

„Je čentlmen,“ zašeptala sousedka.

„Takže se, třído, budeme držet plánu profesora Parkhilla a -

Zvedla se ruka pana Kaplana.

„Ano?“

„Pomiňte, ale můšeme vědět vaše meno?“

Suplent chlapecky zruměněl. „Ale jistěže. Promiňte, že jsem se nepředstavil. . . Jmenuji se Jennings.“

Podle toho, jak se pan Kaplan zatvářil, to zřejmě znělo jako jméno nějakého Hotentota. „Zenichs?“

„Ne, prosím. Jennings.“ Vyučující přistoupil k tabuli a rychle hláskoval křídou J-E-N-N-I-N-G-S.

„Achá!“ přikývl zasvěceně pan Kaplan. „Cenichs! Já myslel, že žikáte Ženichs!“

„N-ne, prosím, určitě jsem řekl Jennings.“

„Pane Šemiks,“ prohlásil pan Kaplan, „buďte vítanej! A nebuďte nervézní!“

Suplent ohromeně polkl. „E ... děkuji vám... Takže podle pokynů profesora Parkhilla se budeme věnovat volným dotazům. Slyšel jsem, že si během týdne poznamenáváte nejasnosti, na které se chcete zeptat. Máte-li tedy nějaké dotazy, co nejstručněji je probereme...“

Ze složek, kabelek, aktovek a jednoho košíku se vynořily zápisníky, lístky a útržky papíru, ba dokonce jakási krabička a dvě obálky. Jen pan Kaplan — k suplentovu údivu — do žádných zápisků nenahlížel. Místo toho nachýlil hlavu k rameni, zavřel obě oči a šeptal hlasem slyšitelným všem a každému: „No tak sačneme volný dotázky!. . . Tři boty. První bot, ptát péro —“

„Jak prosím?“ přerušil ho pedagog „Neslyšel jsem, co říkáte.“ Pan Kaplan otevřel jedno zrakové čidlo. „Já nežikám, já myslim.“

„Ach tak. Promiňte.“

„Nic nestálo.“ Pan Kaplan se znovu hlasitě zamyslel. „Dotázka číslo dvě, ptát nepotento.“

Suplenta Jenningse začínaly svrbět uši.

„A číslo či je nejvěčí dotázka, ptát —“

„Tak do toho!“ zvolal vyučující. „Budeme se ptát po pořádku a začneme — začneme u toho pána v poslední řadě, prosím.“ (Tak přijde pan Kaplan na řadu téměř na konci hodiny.)

„Poslední řada de první?“ vykřikl pan Kaplan zhrzeně. „Tak prosím,“ trval na svém suplent. „Pan —?“

„Scymczak, Casimir Scymczak.“ Nositel toho nesnadného jména si pohladil na ježka ostříhanou hlavu, posmrkl, omluvil se a vyslovil dotaz, proč klavírovat mohou i osoby, které hru na klavír neovládají. „Je to podle bontóna?“ zeptal se nádavkem.

„Rozumím.“ Mladý pedagog zvesela vysvětlil rozdíl mezi klavírováním a hrou na klavír. Vysvětlení bylo tak vtipné, že tři žáci se panu Scymczakovi vysmáli.

Slečna Rochelle Goldbergová, která přišla na řadu jako druhá (a podle všeho žvýkala lékořici), potřebovala poradit, jak se správně píše jméno města Cincinnati, kde žije její bratr. „Já už pětkrát dívala do slovníka, ale Cinčinaty tam není!“

„Víte, slečno,“ odpověděl pan Jennings, „slovník není bohužel nic platný, když v něm člověk hledá tam, kde nemá. Podle toho, jak to jméno vyslovujete, mám vážné podezření, že jste je hledala pod Č.“

„Jak ste poznal?“ užasla slečna Goldbergová.

„Kolberk, vy měla kuknout pod S !“ poradil pan Kaplan. „Synci —“

„Nene, pane Kaplane! Ani pod S neměla slečna co hledat. Cincinnati se sice vyslovuje ‚sinsinety‘, ale píše se s C. . .“ Napsal to na tabuli. „Další?“

Jistý Karl Finsterwald se přiznal, že mu není jasné, kdy se má říkat vpředu a kdy pouze vpřed.

„To je nesmírně zajímavý dotaz,“ řekl pan Jennings a podrobil problém tak brilantní analýze, že pan Blattberg, pro něhož byl tento rozdíl novinkou, naslouchal s otevřenými ústy.

Slečna Gidwitzová nevěděla, čím se liší nájem od pronájmu a pronájem od podnájmu.

Pedagog prosvětlil toto houští s pohotovostí, kterou třída ocenila četnými „ach“ a „och“ a jedním „achá!“ (pocházejícím od pana Kaplana).

Pan Oscar Trabish vznesl dotaz vpravdě kuriózní. „Co je teleman?“

„Cóó?“ zahučel nevěřícně pan Bloom.

Pan Trabish opakoval otázku, ale suplent už měl ve věcí jasno. „Ano, rozumím,“ usmál se. „Dalamánek — dříve nazývaný také dalamán — je druh podlouhlého pečiva. Je to menší, protažená houska, která —“

„Houska né,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský. „Teleman je chlap.“

„Když ho snáte, tak ze neptejte,“ uchichtl se Wolfgang Schmitt.

„Já ho neznám,“ řekl pan Trabish.

„Tak volejte informace,“ doporučil jízlivě pan Bloom.

Vtom si pedagog vzpomněl. „Vážený pane, pakliže to slovo je jméno, patří jednomu hudebnímu skladateli, současníkovi velkého Johanna Sebastiana Bacha.“

„Ách, Bách!“ vzdychla táhle Olga Tarnovská. „Mně smutno, že nepísal balet. Já velmi ráda by tančila ho —“

Pan Kaplan věcně utrousil: „Bach neměl času do baleta, Bach skládoval fuky. Havraní fuky.“

„Ano,“ ujal se rychle slova profesor Jennings, „varhanní fugy, kantáty, sonáty a tak dále. A v téže době žil a tvořil Telemann, ba dokonce byl tenkrát oceňován víc než Bach. Nedávno jsem slyšel několik jeho skladeb z rádia, a tam jste zřejmě zaslechl jméno tohoto komponisty také vy, pane Trabishi.“ Suplent se chopil křídy a vítězně napsal na tabuli:

GEORG FRIEDRICH TELEMANN

Skřípání křídy zaniklo v příboji obdivných povzdechů. A utonula v něm také slova pana Trabishe, šeptajícího svému sousedovi: „Teleman není muzika, ale ňáká firma. Jeden chlap mně řek:

„Vy ste známá firma. Vy koukáte jako Telemanový vrata.“

Dotazy pokračovaly. Dáma v černém, která se představila jako „paní Yanoffská“, chtěla vědět, není-li něco divného na otázce „Kdy si se přišla, drahoušku?“

Profesor Jennings se s obrovským nadšením pustil do výkladu o záludných slůvkách se a si, která nejeden začátečník používá tam, kde nejsou namístě, zatímco na místech, kdy by namístě byla, je vynechává. Promluvil o tom, že u některých sloves se zvratná zájmena vyskytují jako jejich stálá součást (ptát se, stěžovat si), zatímco u jiných se jejich připojením nebo odpojením pozměňuje význam (zabít — zabít se, přát — přát si). Připomněl, jakou úlohu má se v neosobních vazbách (jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá) a jak jemných významových odstínů lze dosíci s pomocí si (Ať si jde! Polež si!).

Třída, která už mnohokrát zažila, jak tuto líchu orá profesor Parkhill, zvedala suplentovo sebevědomí čiperným přikyvováním a veselým přizvukováním. „Všimněte si, že díky těmto dvěma nenápadným slovíčkům nabývá naše řeč daleko větší významové bohatosti, než kdyby zvratná zájmena neexistovala!“ Zdálo se, že pomyšlení na takovou kalamitu jeho posluchače přímo šokovalo. „Například: Nezdržuj s tím! — Nezdržuj se s tím! Nebo: Zajeďte do lesa! — Zajeďte si do lesa!

Profesora Jenningse nesmírně těšilo, jak byla třída jeho přednáškou zaujata, jak málo žáků pokašlávalo, kýchalo nebo poposedalo a jak mnoho si jich dělalo poznámky s oním zvláštním úsměvem a pobroukáváním, které je neklamnou známkou hrdého porozumění. „Pro názornost si zkusíme utvořit několik vět. Kdo začne?“

„Zlomila si nohu tankem,“ vyhrkla slečna Zjevová.

„Zlomila si ... ji při tangu, že?“ dovtípil se mladý pedagog. „Výborně!“

„Člověk si musí dát mázla,“ přihlásil se pan Pinsky.

„Gramaticky správně, ale raději říkejte ‚dát si pozor‘.“ Pedagog leknutím polknul pochvalu.

„Ona se šla umyt se,“ nechtěla zůstat pozadu paní Moskowjtzová.

„Ne, ne, prosím. Jedno z těch zájmen je nadbytečné, musíte je vypustit. Zkuste to znovu.“

„Šla se umýt se,“ vypustila jedno ze zájmen paní Moskowitzová. Když ji suplent opravil, uvědomil si, že delší dobu už nepromluvil pan Kaplan. Kromě poznámky o Bachovi se vlastně ještě neozval. Neměl žádný dotaz, nepřispěl žádným příkladem, nevyvíjel sebemenší iniciativu. K aktivitě rozvířené zvratnými slovesy zůstával netečný jako socha a pohnul se jen jedenkrát, když s neskrývanou netrpělivostí poposedl.

„Kdo je na řadě?“

Na řadě byl Gus Matsukas. Otázal se, zda šmudly jsou druh nudlí. Pan Perez vyprskl nad tímto dotazem tak mocně, že mu z lavice odlétly dva papíry, chichot slečny Kipnisové skončil málem škytavkou a paní Tomasicová se tak smála, že si musela přidržovat umělý chrup.

„Vážený pane,“ odpověděl pedagog Jennings vzdor všemu veselí, „slovem šmudla označujeme nepořádnou, ne právě čistou osobu, někoho, kdo je ušmudlán, kdo se ušmudlal nebo kdo něco šmudlá, to jest neobratně, ne dost čistě dělá.“

„Někdo šmudlá nudle,“ řekl pan Kaplan.

„A-ano ... i to by se dalo říct, i když obvykle říkáme, že si někdo, nejčastěji dítě, šmudlá nos nebo obličej —“

„Nebo nudle,“ řekl pan Kaplan.

„Nudle se nežmudlá na nosu, nudle se žmudlá na stolu,“ ohradila se paní Rodriguezová.

„Nudle může bejt i na nosu,“ opravil ji pan Bloom. „Když se děcko šmudlá, teče nudle z nosu.“

„Neodpíchejte od věci,“ vložil se mezi ně chladně pan Kaplan. „Matsukas ptal dotázku a počebuje jasnej odpověď.“ Hned na tom začal pracovat. „Matsukas, děláte nudle?“

“Ne.“

„Tak je dělá kucháč. Vy ste šíšnik, vy poslouháváte hosti. Je pravda?“

„Jo.“

„A poslouháváte taky nudlami?“

„Pane Kap—“

„Jo.“

„A dyš vám nudle padnou z táca na zem, tak sou ušmudlaný?“

„Ne.“

„Jak to, že né?“ zvolal pan Kaplan.

„Mně z táca nepadnou,“ řekl Gus Matsukas.

„Ale dyby padly!“

„Nepadnou!“

„A jinýmu padnou?“

„Pane Kap—“

„Jo. Jinýmu padnou.“

„Achá!“ Inkvizitor dorazil k cíli. „Dyš padnou nudle jinýmu, tak je ušmudlá! A je šmudla!“

„Co je mně po tom, že padnou jinýmu!“ vykřikl Matsukas.

„Co je vám po tom?“ rozhodil pan Kaplan rukama. „Vy ptal, esli sou šmudly druch nudlí. A já žikám, nejsou druch, Sou nepšítel !“

„Pánové!... Třído!“ Suplent by se ani ve snu nenadál, že se z volných dotazů může vyvinout guerilla. „Pokračujme! Na řadě je paní ...

„Moskowitzová. Zelda L. Moskowitzová.“ Korpulentní matróna, která ještě nikdy nenaznačila, že její jméno zdobí iniciála, předvedla širokou škálu těžkotonážních vzdechů, načež se zeptala, jestli se dřez někdy píše jazz.

„Ne, prosím, to jsou dvě naprosto rozdílná slova. Dovolte, abych vám to vysvětlil.“ Suplent to udělal, ale viděl, že paní Moskowitzová je tak jemným rozlišováním zmatena. Rychle se proto obrátil na dalšího žáka. „Pan ...

„Perez. Vincente Perez. Proč se s ní píše dohromady? Profesor Parhill nás učil psát přednožky separátně.“

„Jistě, jenže sní je něco jiného než s ní. A dokonce to může znamenat.. .“ Suplent napsal na tabuli tiskacími písmeny:

ON SNÍ
SNÍ S NÍ
SNÍ, CO S NÍ SNÍ

Jásavé výkřiky, tryskající vůkol, by byly poctou i pro polární zář. Mladý pedagog byl tímto nadšením tak polichocen, že si vůbec neuvědomoval, co riskuje, když vyvolává pana Kaplana.

Vyvolaný povstal a úsměv na jeho tváři neměl daleko k extázi. Až dosud při dotazu nikdo nevstal, ale u pana Kaplana to působilo jako naprosto přirozený úvod k oslovení fóra. Učebnou zavanul jakýsi šum a svit (náhlého tušení? tasených dýk? připínané zbroje?). „Tamyjapanóve a pamprésor Ženichs, kerej tak páječně zaskokáváte v tomto výnimečným situacu —“

„Neřečnějte!“ okřikl ho Norman Bloom.

„Stačí!“ přidal se Stanislaus Wilkomirski.

Pan Kaplan plebejce ignoroval. „Kde já du, tam já dívám, tam já poslouchám —“ přimhouřil oči, aby jeho dívání a naslouchání bylo co nejvěrohodnější, „— co by sem naložil, až budou volný dotázky.“

To vše, jak suplent záhy zjistil, byla jen předehra. „Proto moje první dotázka je: Jak se dává hlava do péra?“ „Jak se dává hlava do pera?“ Suplentův obličej pobledl. „Do pera.“

„Joj !“ zabasovala paní Moskowitzová. „To muše ptat cvok !“

„Perfekt otázka!“ jásal Sam Pinsky a plácl se do tváře.

„Hlava do pera,“ opakoval suplent, aby získal čas. „Pero do hlavy... si dávají Indiáni jako vyznamenání za přemožení nepřítele ... Prostě si je vetknou do vlasů, ale ... hlava do pera...“ Náhle mu pohaslé tváře zasvítily inspirací. „Patrně jde o nějakou speciální součástku psacího pera, které se mezi odborníky říká hlava. A ta se do pera dává... už při výrobě... prostě tak, aby funkci pera zajišťovala,“ skončil svůj výklad krasobruslařskou piruetou.

Norman Bloom se ušklíbl: „Stejně je to uhozená otázka.“

„Vášenej Bloom,“ zaševelil pan Kaplan, „uchozenou dotázku ptají jenom uchozený lidi.“

„Já sem uhozenej?!“ vzepjal se pan Bloom. „Vy ste —“

„Pane Kaplane,“ zasáhl spěšně mladý pedagog, „snad byste nám mohl povědět, kde... tedy v jaké souvislosti jste ten výraz slyšel.“

„Mílerád. Já ho slyšel v žeči pana Skolskyho, co pidlej nad náma, o pani Nelsonový, co pidlej pod fláma. Pan Skolsky mě ptá:

‚Víte, že Nelsonová chce rozvíst?‘ Samosébně naložím dotázku:

„Jak víte vy?“ A Skolsky žekne: ‚Stěžoval mně Nelson. Má hlavu v péru.‘

„Hlavu v pejru!“ zvolal vyučující. „Ale jistě! To je překrásné lidové rčení. A slovo pejr je skutečně zajímavé, hned vám je vysvětlím —“

Pan Kaplan ostřeloval triumfálními pohledy Normana Blooma, tlukoucího se pěstmi do stehen, a opovržlivě se šklebil na paní Moskowitzovou, která vypadala, jako by spadla do hydrantu.

Když suplent vyložil, jak je to s pejrem a pýrem, pan Kaplan zajásal: „Jémináku! Špíčkový vysvětlení.“

„A váš další dotaz?“

„Slyšel sem takový slovo, kerý legráčně sní. Legráčně —“ vyslal varovný pohled k panu Bloomovi, „— né uchozeně ... Jaký vícnam má nepotento?“

Suplent na něj nešťastně zíral. „Nepotento?“ opakoval opatrně.

„To je výraz dosti běžný, ale po pravdě řečeno... prostě je to způsob, jak se vyhnout výrazu vulgárnímu.“ Suplent se odmlčel a doufal, že ho někdo nějakým komentářem zachrání. Jeho naděje však utonuly v tichu. „Podívejte se, třído. jak bych vám to řekl. . .“ Nevěděl, lze-li vysvětlit vulgarismus, a přitom jej nevyslovit. (Profesor Mullenbach na pedagogické fakultě svým svěřencům vštěpoval, aby nazývali věci pravým jménem, ale s tímto případem zřejmě nepočítal.) „Mluvit vulgárně znamená — mluvit hrubě, obhrouble, neslušně.“

„Pane Kaplane. . .“ vydralo se ze slečny Mitnickové, která hrůzou zatajila dech.

„Fuj,“ odprskla si slečna Tarnovská, „fuj !“

Rochelle Goldbergová zaštítila svou cudnost marcipánovou tyčinkou.

„Zkusím to vysvětlit takhle, třído. Rekněme, že Jan chce říct něco nepěkného —“

„Kdo je Jan?“ zeptala se paní Moskowitzová. Suplent si otřel dlaně. „Kdokoli. Nikdo konkrétně. Používám to jméno jen pro příklad.“

„To je jako X a Y, Moskowitz,“ blýskl očima Hyman Kaplan. „Vy sapomněla, jaký krásný číklady dal pamprésor Pakil s X a Y?“

„Mně nelíbí X a Y ani Jan !“

„Vám nelíbí nic! Od Á do Ž!“

„Pane Kaplan, mějte serce!“ zasténala paní Shimmelfarbová. „Ustupte o píďu. .

„Třído... dávejte pozor. Řekněme, že někdo — kdokoli —“ pokračoval statečně suplent, „— chce říci něco nehezkého o někom jiném —“

„Tak má dršet hubu!“ vybuchl pan Blattberg, svíraje v prstech zoubek svého vnoučka, jako by ho chtěl uchránit před světskou zkažeností.

„A dyš ji dršet nemůše?“ vypálil pan Kaplan.

„Pane Kap—“

„O to tady běhá! A pan Čenichs nám snáší pomoct, jak to vylousknout! Když někdo chce žeknut něco nefajn —“

„Tak má kousat do jazyka!“ odsekla slečna Zjevová. „Kousat do jazyka můše potom!“ rozhodl Mistr.

„O jednu píďu, Kaplan,“ naléhala paní Shimmelfarbová. „O jednu píďu!“

Zásadový pan Kaplan hlasatelku kompromisu odbyl. „Základní ožech, kterej nám chce pan vyučovací vysvětlit, je — jak žeknout nefajn věci fajnově!“

„Přesně tak!“ přisvědčil pan Jennings. „Výborně jste to vystihl.“ Ať si obličeje Kaplanových nepřátel bledly či rudly sebevíc —jeho důmyslné vysvětlení zachránilo situaci. „Kdo nechce použít urážlivého nebo vulgárního výrazu, může například říci ‚Pozor, aby vás to dítě nepotento‘, místo aby řekl —“ Mladý pedagog si uvědomil, že zašel příliš daleko, ale bylo už pozdě. „Místo aby řekl —“

Žáci se napjatě nahnuli vpřed.

„— místo aby —“ Suplentovi ztuhl jazyk v ústech.

„Aby žek ‚Pozor, to mímino je mokrý nebo zakalený!‘“

„Ano, pane Kaplane! Přesně!“ Suplent se téměř zalykal vděčností. „Přesně tak se výrazu nepotento používá! Vznikl vlastně zkrácením slovesa nepotentovat, které znamená... které v podstatě znamená nepošpinit.“

Nad lavicemi zašuměly poryvy obdivných „och!“. Mladý pedagog zauvažoval, má-li po tomto úspěchu seznámit žactvo také s výrazy tentononc a tentočky, ale vtom zazněl protest pana Blooma: „To eště neznamená, že Kaplan dal slušnej dotaz! Ve třídě sou dámy!“

„Ve čídě sou taky lampy,“ odrazil jeho útok pan Kaplan. „A to snamená, že nebudeme mluvit o sluncu?“

Mein Gott!“ neovládl se Wolfgang Schmitt.

„Nehádejte o slovička!“ soptil pan Marcus.

„O píďu,“ žebronila Bessie Shimmelfarbová. „O píďu vám nic neudělá —“

„Dámy! Pánové!“ zvolal suplent. „Zachovejme přece dekórum!“

Dekórum však nepatřilo k slovní zásobě ani k základním pravidlům rozkurážených bojovníků. Slečna Tarnovská se postavila na stranu bloomovské slušnosti a bodala do pana Kaplana jedovatými pohledy. Pan Scymczak se přihlásil pod Kaplanův prapor protiútokem: „Ve škole má být šecko na rovině!“ Paní Rodriguezová zaječela: „V čistým domě nepačí sfinstvo!“ A robustní pan Pinsky odpověděl hlasem přeskakujícím do fistule: „Dyby Kaplan neptal, tak jak byste dověděli, že je svinstvo?“

„Kaplan, hanba!“ vykřikl Karl Finsterwald.

„Kaplan, živijó!“ opáčila slečna Zievová.

Slečna Goldbergová při té mele zkonzumovala nejméně dva sáčky bonbónů a slečna Mitnicková lomila rukama, marně usilujíc o smír. (Nathan P. Nathan ji bohužel svým smíchem povzbudit nemohl, protože nebyl ve škole. Právě v této chvíli dribloval ke koši kolem nebezpečného protihráče zvaného „Pepi“ Martino.)

„Třído, prosím! Copak nedokážeme respektovat jeden druhého a —“ Suplent byl v této situaci právě tak platný, jako kdyby zůstal doma s nachlazením.

„Kaplan nesmí nosit do čídy žeči z ulice!“ běsnila paní Tomasicová.

„Fuj, Kaplan, fuj !“

„Chá!“ bránil se zvučně pan Kaplan. „Tarnovská, ve stělání nejsou žádný fujfuj dotázky! Jenom studlivý mozky mají studlivý násory!“

„Ssázzadně nezouhlazim!“ zabzučel Wolfgang Schmitt.

„Slyšim šmeláky,“ utrousil pan Kaplan.

„Chodíme sem naučit chesky mluvit!“ protestovala „Zajda“ Kipnisová.

„Chodíme sem naučit šecko!“ hlaholil udatný Kaplan.

„Jjjoj!“

A právě když se nové útoky na páně Kaplanovu beztaktnost střetly s novou obranou jeho bezelstnosti, zvedl původce toho dopuštění imperátorskou ruku. „Já omlouvám. Je má vina. Já pomýlil!“

Tak rychle by nepřemohl své protivníky ani Caesar. Pan Kaplan že se omlouvá? Pan Kaplan že přiznává svůj omyl? Rázem klesly znepřátelené prapory. Utichly hlasy bojujících. Vášně se rozplynuly v šepotu.

„Ano, já udělal velkou chypu!“ přiznal pan Kaplan. „To nepotento, kerý sem slyšel, asi nebylo nepotento, kůli kerýmu nás hádáme.“

„Pozor, bude blaf!“ varoval pan Vinograd.

„Já nevěřím mýmu uchu!“ řekla paní Yanoffská, ač měla uši dvě a nadmíru veliké.

„Žádnej blaf,“ vzdychl pan Kaplan. „Opyčenský nedorosumění. Povím, jak stálo. Minulej tejden du podívat do kamaráda. Vencl Kovarsky jeho meno. Neni muj velkej kamarád, jen malej — známe eště z domovu. Ale fajn chláp . . . No a ten Vencl vypadal číšerně. Fouskově žlutý tváže. Smutný koukadla. Zádnej glanc. Zádnej šprnc. Jako dyš vyteče chrobákovi z lopaty.“

Mladý pedagog Jennings byl sérií zkomolenin tak konsternován a líčenou příhodou tak fascinován, že zcela zapomněl na svou povinnost a neopravil jedinou chybu.

„Tak žikám, Vencl, ty koukáš, jako dyš deš operákovi na nůš! Jak sítíš? Vencl mně odcekne: Průměr. Já žikám, co to je průměr? Vencl žekne, no neskáču v luf tu, neležím v rakvu. Ten Vencl! On je takovej typ, co dyš ptáte, kolik je hodin, on poví, mošná pět, mošná šest. On umí žeknout jedním zdechem Ano a Né a Mošná a Proč ptáš?!“

„Kraťte to!“ vybuchl Norman Bloom.

„Končit!“ zasténal pan Matsukas.

„Tolstoj stichl Vojnu a mir rychleji!“ ušklíbla se slečna Tarnovská.

Suplent se vzpamatoval. „Ano — k věci, prosím.“

Pan Kaplan otevřel dlaně, aby dav uklidnil. „Já měl sem do Vencla velkej soucit, já měl sem velkou ... prezenci ... né, účast!“ Znázornil své sympatie širokým rozpažením. „Já mu žek, Vencl, ty musiš nechat tebe prohlídnout! Ledvinky, játro, žalud, šecko! Ty musíš do renkena, aby dochtor viděl do kuše! Ty musiš píchnout krev a kapnout, ať můšou ti počítat lehkocity! A výděr z krka, esli máš na mandlech ňákej vír! Vencl, dej rozum do ruky a nehrej se zdrávím! A co na to žek Vencl? Co mně odpáčil? Kouknul namíchaně a žek: Furt někdo do mě houká. Buď má stará, nepo tento.“

Nebo tento!“ zvolal suplent Jennings. „Ne nepotento! No ovšem! Nebo tento! Tím myslel vás, pane Kaplane! Chápete?“

„Chápám,“ zářil pan Kaplan.

„Djúúú!“ vydechl obdivně pan Pinsky a plácl se do tváří.

Pan Bloom si otřel čelo a řekl cosi nesrozumitelného.

Zvonek se rozezněl jako umíráček. Z lavic se zvedl proud žáků, brebentících a klevetících, zápolících s kabáty, shánějících galoše, protřepávajících deštníky. Venku lilo.

Suplent nehybně stál a přemýšlel. Dokáže někdy na tento ohromující večer zapomenout? Dokáže jej věrně a přesvědčivě vylíčit profesoru Mullenbachovi? ... Usedl a rychle si dělal poznámky. Možná by zůstal za stolem profesora Parkhilla dlouho do noci, kdyby ode dveří nekřikl jakýsi hrubián s mopem a kbelíkem: „Šéfe, to tady chcete nocovat, nebo co?“

„Ne. Promiňte.“

„Musím zamknout školu, ne?“

„Jistě.“

Nezdvořák se poškrábal na bradě. „Helejte, mladej, není vám něco? Jste ou kej ?“

„Prosím? ... Jistěže jsem!“ Suplenta polil pot. Dovrávoral až na pokraj odpovědi, která by byla případnější. Zněla by: „Jen se nepotento.“


Doplnění editora

Nestává se často, že bych doporučil knihu ani ne tak kvůli knize samotné (i když ta kniha je dobrá!), ale především kvůli jejímu překladu. Děj se odehrává ve třicátých létech (odhaduji podle toho, že poprvé vyšla roku 1937) v New Yorku. Hrdinou knihy je nenapravitelný, nenapodobitelný, originální pan Kaplan, vlastně K*a*p*l*a*n, jak se podepisuje, – žák Večerní přípravné školy pro dospělé v New Yorku. Tedy školy anglického jazyka pro imigranty.

Angličtina je kostrou celého příběhu. Všechny humorné situace vznikají komolením anglických slov. Aby se to dalo přeložit, musel překladatel doslova knihu přepsat. Vymyslet si humorné historky zcela jiné, než byly v původní knize. A přitom zachovat styl a neodklonit se příliš od děje. Výsledkem je to, že se v newyorské škole angličtiny pro imigranty vyučuje čeština. A ani vám to nepřijde divné.

Kniha vlastně byla přeložena do češtiny dvakrát. Poprvé ve čtyřicátých létech spisovatelem a překladatelem Pavlem Eisnerem, který vzal překlad víceméně jako hec. Podruhé o čtyřicet let později Antonínen Přidalem. Jak napsali v dovětku knihy Jsme svědky překladatelského koncertu. Ano. Je to dokonalá překladatelská práce.

O úspěchu knihy samotné svědčí mimo jiné to, že Svaz amerických ošetřovatelek poslal autorovi petici se žádostí, aby na obálce knihy bylo jasně vytištěno varování Nečíst po operaci. Některým pacientům by totiž mohly popraskat smíchem stehy.

A nakonec jedno nostalgické povzdechnutí. Kniha je psaná v době, kdy téměř veškerá imigrace do Ameriky byla tvořena bílými lidmi z Evropy. Byla to generace vzdělaná, tvrdě pracující, byli to lidé, kteří realizovali americký zázrak. V Rostenově třídě žáci - imigranti čtou poezii, recitují Makbetha, probírají se dosti podrobně americkou historií – vše jako součást výuky.

Sám jsem po příchodu do Kanady zažil třídu angličtiny pro imigranty. Časové rozpětí &ndash padesát let. Mohu porovnat. A je mi z toho smutno.

Známka 2.0 (hodnotilo 46)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

47

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc září přispělo 107 čtenářů částkou 14 198 korun, což je 47 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Okupanti se Finsku snaží vyvolat soucit, vydírají22.09.17 16:36 Finsko 0

Pražští taxikáři vyhlásili městu válku kvůli Uberu22.09.17 16:31 Česká republika 0

Potěšující rozsudek Městského soudu v Praze19.09.17 16:16 Česká republika 4

Afričtí okupanti znásilňují v Itálii. Řešení? Více kamer19.09.17 15:44 Itálie 5

Rasové nepokoje v St.Louis17.09.17 10:22 USA 0

Rasismus v České Televizi16.09.17 09:06 Česká republika 1

Řím: Migrant nezaplatil lístek16.09.17 01:19 Itálie 1

Berlín: Migrantský mob napadl dva Němce16.09.17 01:17 Německo 0

Itálie: tropická infekce chikungunya, malárie a západonilská horečka15.09.17 23:33 Itálie 1

Muž za pokřiku Allah akbar! zaútočil na dvě ženy kladivem - mají vážná zranění15.09.17 23:30 Francie 0

Zoufalost francouzské policie15.09.17 16:31 Francie 1

Multikulti víkend v západní Evropě15.09.17 16:27 Evropská unie 5

Po Mnichovu 1938 v Československu - fotografie14.09.17 21:45 Česká republika 0

Zločinci a kriminálníci mají stále více práv13.09.17 21:07 Česká republika 6

Uprchlíci jezdí z Německa na dovolenou do zemí, z nichž utekli13.09.17 17:07 Německo 2

Přešli jsme na nový server12.09.17 18:05 Neurčeno 8

Zatýkat černochy za rabování je rasismus! padlo v USA po hurikánu12.09.17 15:55 USA 4

Na Floridě po hurikánu Irma rabují - hádejte kdo11.09.17 16:32 USA 3

Poslanecká sněmovna PČR je zachvácena psychózou nenávisti09.09.17 12:01 Česká republika 2

Šéf HateFree se zastal „teplé pohádky“ a útočí na jiná díla09.09.17 10:13 Česká republika 4

Měnové kurzy

USD
21,75 Kč
Euro
26,04 Kč
Libra
29,43 Kč
Kanadský dolar
17,68 Kč
Australský dolar
17,35 Kč
Švýcarský frank
22,44 Kč
100 japonských jenů
19,42 Kč
Čínský juan
3,30 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,40 Kč
Ukrajinská hřivna
0,83 Kč
100 rublů
37,80 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 191,80 Kč
1 unce stříbra
369,37 Kč
Bitcoin
76 823,23 Kč

Poslední aktualizace: 22.9.2017 18:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 30 783